Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Adaptace a překlad Hry o trůny

PÁTÁ ŘADA

„Všechny smrti v Písni ledu a ohně označené štítkem,“ Photo by Adam Rifkin, Flickr, CC BY 2.0

Když jsme si v době původního vydávání článku o adaptaci Hry o trůny psali, že „změn budou obzvlášť v páté a šesté sérii desítky, protože se Martinův příběh v této části rozvětvil natolik, že by jinak bylo naprosto nemožné jej adaptovat,“ nikdo nemohl tušit, jak moc bude toto tvrzení pravdivé. Právě v průběhu páté série lidem konečně došlo, že kniha a seriál nejsou jedno a to samé, že si obě média jdou do určité míry vlastní cestou. Spousta fandů však toho zjištění brala jako negativum a zbytečně dokola rozebírala, oplakávala a nadávala na každou změnu: „Tahle postava měla být jinde.“ „Tenhle chlap měl ještě žít.“ „Tihle se přece ještě nesetkali.“ „Takhle to v knihách nebylo.“ „Ti to teda domrvili.“ Dokolečka dokola, stále ta samá pohádka.

Nepoučitelní „fanoušci“ seriálu v jednu chvíli vyvolali na internetu takový poprask, že se ke změnám musel vyjádřit sám autor knižní předlohy George R. R. Martin. Místo toho, aby v klidu pracoval na dokončení epické ságy, musel sednout ke svému blogu a napsat následující zprávu:

Dovolte mi, abych zopakoval, co jsem v minulosti řekl již nespočetněkrát.

Kolik měla Scarlett O’Hara z Jihu proti Severu dětí? V románu tři. Ve filmu jedno. Ve skutečnosti žádné. Šlo totiž o fiktivní postavu, která nikdy neexistovala. Film je film, kniha zase kniha. Jde o dva různé způsoby vyprávění jednoho a toho samého příběhu.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Rozdíly mezi Písní ledu a ohně a Hrou o trůny najdete už v prvním díle první série. A již od toho pilotního dílu také neustále mluvím o efektu motýlích křídel. O tom, že drobné změny vedou ke změnám větším a ty pak nevyhnutelně k obrovským. HBO má za sebou více než 40 hodin náročného adaptování mých extrémně dlouhých, neobyčejně složitých, mnohovrstev-natých románů se spoustou zápletek a podzápletek, nečekaných zvratů, nesrovnalostí, nespolehlivých a měnících se vypravěčů, spoustou nejednoznačností a postav, kterých je v tuto chvíli již několik stovek.

Jen málokterá televizní adaptace kdy byla svému zdrojovému materiálu celkově natolik věrná jako Hra o trůny. Pokud o tom někdo pochybuje, schválně si běžte promluvit s nadšenci do románů Harryho Dresdena, čtenáři knih o Sookie Stackhousové nebo fanoušky komiksové předlohy Živých mrtvých. Čím déle je ale Hra o trůny na obrazovkách, tím více motýlků mává křídly a způsobuje změny. A nyní jich je už tolik, že jejich máchání rozpoutává bouře. Například tu, která mi nyní pohltila e-mailovou schránku.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Próza a televize mají jiné přednosti, jiné slabiny, jiné potřeby.

David, Dan, Bryan i celá HBO se snaží tvořit co možná nejlepší seriál.

A já se mezitím snažím tvořit co možná nejlepší knihy.

Ano, tato dvě média se od sebe čím dál více liší. Rád tu situaci přirovnávám ke dvěma cestičkám, které se v temnotě lesa rozbíhají od sebe. Všichni ale máme v plánu sejít se na konci na stejném místě.

Než tam dojdeme, doufáme, že si čtenáři i diváci tu cestu užijí. Nebo cesty, pokud zvládnou jít po obou. I z motýlků občas vyrostou draci.

Já sám se k Martinovi přidávám a také opakuji, že všechny změny oproti předloze jsou nejenom v pořádku, odůvodnitelné a pochopitelné, ale povětšinou také skvěle promyšlené (snad jen ti Píseční hadi a celá dornská linie si kritiku skutečně zaslouží). Stejný názor má mimochodem i představitel seriálového Lorase Tyrella Finn Jones, který na newyorském ComicConu 2015 řekl:

„Já přečetl všechny díly knižní série a hrozně se mi líbily. Jsou to podle mě úžasně napsaná literární díla. A stejně tak se mi hrozně líbí i seriál. David s Danem odvádí při adaptování těch knih skvělou práci. Líbí se mi, jak zjednodušují jejich spletitý děj, zaostřují celé vyprávění. Všechny změny, které provedli, mi přijdou výborné a seriál má díky nim větší spád a emocionální dopad. Obě formy příběhu sice mají stejný základ, ale jde o dvě různé entity.“

Vrhněme se ale nyní na to nejdůležitější a začněme si porovnávat úmrtí zásadních postav v seriálu s jejich knižními předlohami. Protože se v určitých místech seriál od knih opravdu hodně odvrátil, pohrál jsem si trochu s pořadím, v jakém budou jednotlivé zemřelé postavy prezentovány. Jelikož bude třeba popisovat děj v čtvrtém a pátém díle Písně ledu a ohně a porovnávat jej s tím, co se děje v seriálu (tedy pozor na spoilery), tak abychom se nemuseli příliš opakovat, nebudeme se o věrnosti zachycení jejich smrti bavit chronologicky, nýbrž po vzoru samotného Martina v podstatě geograficky. Začneme ve městě Meereen, dále skočíme na sever ke Zdi a nakonec se podíváme do všech ostatních míst, kde se více či méně krvavým způsobem umíralo.

Mossador

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

V předchozích částech jsem na úvod vždy psal, jak byla ta která scéna v seriálu pojata, jak ji fanoušci přijali, jak se lišila od své knižní předlohy atd. Poté jsem přiložil video a pro porovnání pod něj ještě vlastní překlad odpovídající pasáže z knih. Od této šablony nyní budeme muset leckde upustit, protože některé postavy v seriálu zemřely, ačkoliv v knihách stále žijí, zatímco jiné byly pro potřeby pořadu upraveny či přimyšleny, takže se o jejich smrti v knihách nedá najít vhodná pasáž.

Právě toto je případ osvobozeného otroka Mossadora, kterého nechala seriálová Daenerys popravit za to, že se pomstil Synovi Harpyje za vraždu jednoho z Neposkvrněných. Postava jménem Mossador sice v knihách existuje, a dokonce i zemře, ale jde o někoho jiného, kdo zahyne jiným způsobem. Knižní Mossador je bratr Dannyiny služebné a tlumočnice Missandei, který byl spolu s dalšími dvěma sourozenci vycvičen na Neposkvrněného. Mossador se přidal k Dannyině armádě, ve městě Meereen však byl během hlídky zabit Syny Harpyje. Ti jej spolu s několika dalšími Neposkvrněnými rozdrtili kameny, které jim z vysokých zdí hodili na hlavu.

Krátká odbočka: Během vysílání jsem téměř každý týden na internetu četl napruzené komentáře diváků, kteří se čertili nad neschopností Neposkvrněných. „Já myslel, že to mají být ti nejlepší bojovníci na světě. A přitom jich v každém díle několik zamordují. Pche! Nekňubové, fušeři! Houby umí! Jsou úplně k ničemu!“ Rád bych tedy podotkl, že když George RR Martin Neposkvrněné vymýšlel, vcelku jasně měl na mysli římské legionáře. I ti byli skvělí válečníci… jestliže měli možnost bojovat na otevřeném prostranství v přesně daných formacích. Neposkvrnění jsou stejní: Pokud by byli na bojovém poli a mohli se zformovat, jen málokdo by na ně stačil. Ale v boji zblízka jim jsou dlouhá kopí spíše na obtíž. Nota bene, pokud na ně Synové Harpyje pořádají přepadovky a nahánějí je po malých skupinkách do stísněných prostor…

Hra o trůny, Photo © HBO

Vraťme se ale zpět k Mossadorovi: Tvůrcům Davidu a Danovi se jeho jméno očividně líbilo, tak si ho vzali a použili ho pro postavu, kterou speciálně vytvořili pro potřeby seriálu. Konflikt Daenerys s městem Meereen byl totiž potřeba výrazně zjednodušit. Rozkol mezi ní a přeživšími členy urozených rodin / Syny Harpyje zůstal, avšak v knihách Danny žádného osvobozeného otroka popravit nenechá. Místo něj napětí obstarává eskalující počet vražd páchaných Syny Harpyje na Neposkvrněných a osvobozených otrocích a hlavně přicházející válka. Tak tak, v průběhu téměř celé páté knihy je Meereen kromě všeho ostatního ještě obléháno nepřátelskou armádou. Detaily konfliktu zde nebudeme rozebírat, protože si tuto příběhovou linii spolu s novými Železnými, kteří do ní budou zasahovat, tvůrci seriálu podle všeho moudře nechali na příští rok.

Čímž se vracíme zpět k Mossadorovi. Jaká tedy byla jeho role v seriálu? Proč bylo třeba si ho tam přimyslet? Částečně proto, aby se v Dannyině příběhové linii zvýšilo napětí umenšené chybějícím obléháním. Zčásti proto, aby se lépe rozvinul charakter a postoje samotné královny. A konečně i z toho důvodu, aby se pomocí jeho postavy na začátku sezóny lépe představili Synové Harpyje a vůbec celá vyhrocená situace ve městě – podobně byla například do osmého dílu přimyšlena postava divoké bojovnice Karsi, díky níž se diváci mohli snadněji vžít do dané příběhové linie (ale o ní si ještě budeme povídat). Mossador prostě v seriálu nebyl jen proto, aby mohl zemřít.

Ser Barristan Selmy

Ajaj, proti téhle smrti, téhle změně, se nadávalo jako proti málokteré. Ser Barristan totiž v knihách i na konci pátého dílu nejenom žije, v knize šesté podle zatím uveřejněných kapitol dokonce povýšil na jednoho z ústředních vypravěčů. A přesto se ho Dan a David zbavili – nechali ho ubodat Syny Harpyje. Proč to udělali? Bylo to jen kvůli momentu překvapení? Ztratili snad rozum a začali ve snaze udržet si s pomocí bezdůvodného násilí pozornost diváků oddělávat i ty postavy, které jsou nezbytně nutné pro další vývoj příběhu?

Když se takhle ptám, odpověď je asi jasná. Barristan Selmy musel zemřít, protože pro něj v seriálu kvůli několikerým dalším změnám již nebylo místo. Ser Barristan v knihách vystupuje jako Dannyin rádce a později jako jeden z hlavních vojevůdců v boji o město. A tyto role za něj v seriálu zastanou Tyrion s Jorahem / Daariem, tedy postavy, které se v knihách k Danny zatím buď nedostaly, nebo od ní byly odloučeny.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Jednou z největších výtek, které čtenáři vznášeli proti Tyrionově příběhové linii v pátém díle knižní ságy, bylo, že ačkoliv má tato postava v plánu dojet za Daenerys, ani na konci více než jedenáctisetstránkové bichle se mu to nepodaří.

Kdybychom si to vzali pěkně popořadě:

Nejdříve se v doprovodu Illyria (kterého v seriálu nahradil Varys) několik kapitol prolévá vínem, brblá nad zavražděným otcem a truchlí nad ztrátou Shae;

pak se nalodí spolu s jakýmsi Griffem, jeho synem a tuctem dalších postav na loď do Volantisu (roli prvních dvou v seriálu převzal Jorah, ostatní byli vyškrtnuti);

Tyrion si uvědomí, že ani jeden z Griffů dost možná není tím, kým se zdál být;

krátce nato je přepadnou kamenní lidé a Griff zachrání Tyrionovi život;

potom ho ve městě Selhorys konečně unese Jorah a Griffové se ztratí z očí;

Tyriona se pokusí zabít jakási trpaslice, protože ho viní ze smrti svého bratra, který vystupoval na svatbě Joffreyho a kterého ve Volantisu zabila parta námořníků, jež ho pokládali za Tyriona a chtěli ho proto přivést Cersei;

společně všichni tři vyrazí směrem do města Meereen, jejich loď ale přepadnou otrokáři, zajmou je, převezou je do města Yunkai a prodají je tam jakémusi Yezzanovi zo Qaggazovi;

ten je donutí vystoupit v nově otevřené aréně s úmyslem nechat je v závěru jejich parodie na rytířský turnaj roztrhat lvy;

plány mu překazí Daenerys, která, aniž by o Tyrionově existenci věděla, šelmy nenechá vypustit;

Yezzan následně zemře na nemoc podobnou moru, Tyrion s Jorahem a trpaslicí uniknou a přidají se ke skupině válečníků zvaných Druzí synové;

pak se začne bojovat o město Meereen… a pátá kniha znenadání skončí.

Hra o trůny, Photo © HBO

Zkuste mi někdo tvrdit, že by bylo lepší, kdyby se David a Dan vedle ostatních příběhových linií snažili do deseti hodin pořadu narvat i všechny tyto detaily! Rozdělení tohoto Tyrionova příběhu do dvou řad nepřicházelo v úvahu, neboť by postavu pouze připravilo o přirozený vývojový oblouk a jakýkoliv náznak vyvrcholení v závěru sezóny. Kdyby se to tam D&D snažili všechno narvat, diváci by po dvou dílech tak akorát odpadli kvůli pomalému tempu, přehršli postav, jmen, lokací a podzápletek, a konečně i kvůli poněkud anti-klimaktickému závěru! Takhle tvůrci v seriálu nechali, co bylo v knihách důležité, a to i za cenu slučování postav; vyškrtli, co v tuto chvíli nebylo; nechali v příběhu co nejvíce akce a napětí; a konečně svedli dohromady Danny s Tyrionem (a následně i Jorahem), na což se čtenáři těšili, ale nedočkali se. (Tenhle odstavec neberte jako útok na knihu, protože co by nefungovalo na obrazovce, vás na stránkách náramně pohltí.)

Bohužel však tyto změny odnesl Barristan, který již v seriálovém příběhu neměl funkci. Danny tolik rádců prostě nepotřebuje – obzvláště ne, pokud by to znamenalo, že by každý měl o to méně příležitostí objevit se na obrazovce, něco říct a jakkoliv se vyvinout. Ostatně kvůli omezenému prostoru 10 dílů v sezóně má Danny také místo celé skupiny služebných k ruce pouze Missandei. Jeho smrt navíc krásně ilustrovala nebezpečí, které pro Danny a její lid představují každodenní útoky Synů Harpyje. Truchlit za padlého rytíře však není příliš třeba. On to Ser Barristan beztak časem schytá i v knihách…

Hizdahr zo Loraq

Ani Hizdahr v knihách ještě nezemřel (a je otázkou, jestli je skutečně mrtvý i v seriálu – dokud člověk nevidí něčí hlavu na kůlu, tak prostě neví). Jde o to, že Hizdahra v Martinových románech spousta postav považuje za Harpyji – onoho skrývaného hlavního kápa meereenského odboje proti Daenerys. V páté knize Hizdahr usiluje o Dannyinu ruku (v seriálu bylo příjemné vidět, že tvůrci nechali rozhodování o těchto věcech na Danny) a tlačí na ni, aby znovu zavedla tradici zápasů v aréně. Třebaže ale Danny svolí, dá mu podmínku: Obojí udělá jen v případě, že se mu podaří na tři měsíce zastavit útoky Synů Harpyje. A voilá, ono mu to skutečně vyjde.

Photo by Robert Ball, Flickr, Cc BY-NC-ND 2.0

Daenerys si ho tedy vezme a otevře Daznakovu bojovou arénu. Řičení davu a pach prolévané krve však přiláká volně si poletujícího Drogona, který přiletí do arény a nadělá tam pořádný zmatek. V knihách se tedy žádná masivní vzpoura Synů Harpyje nekoná. Tvůrci si ji opět přimysleli, aby zvýšili napětí a aby celá zápletka se Syny Harpyje dostala pořádné vyvrcholení.

Nechápejte to ale tak, že v knižní aréně Daenerys nešlo o život. Šlo. Pokus o její vraždu byl jen méně dramatický a po vraždě Joffreyho by byl divácky okoukaný: Harpyje (Hizdahr?) se ji pokusila zabít otrávenými smaženými kobylkami, které však místo Danny spořádal její věrný a v seriálu nikdy neuvedený bojovník Belwas. Ať už jsou ale detaily jakékoliv, Danny nakonec v obou verzích vyhupsne ve snaze zastavit dračí krveprolití Drogonovi na hřbet a odletí s ním pryč.

A v tomto okamžiku se obě verze začnínají zásadně rozbíhat: Zatímco televizní Hizdahr v aréně zemře (?), ten knižní se po Dannyině zmizení stane králem Meereenu. Nemá však důvěru jejích rádců, protože mu s přiotráveným Belwasem na lůžku Ser Barristan ani Šedý červ nevěří, že s Harpyjemi nemá nic společného. Nechají ho tedy uvěznit a jak to s ním dopadne, se ukáže až v šesté knize. Vzhledem k seriálu, ale jeho osud nejspíš nebude nejrůžovější.

Hizdahrovou seriálovou smrtí se David s Danem zbavili (?) další z tuctů vedlejších postav, které by jim v budoucnu pouze překážely. Je velmi pravděpodobné, že Hizdahr Harpyjí ani v knihách nakonec nebude, takže na obrazovkách možná jen došlo k dřívějšímu odhalení jeho nevinnosti. A nebo také nezemřel a všechno bude jinak – kdo ví. Na nějaké jeho uvězňování každopádně v desátém díle nejenže nebyl čas, ono by kvůli němu muselo být načrtnuto i pozadí s obléháním a blížící se bitvou. A to už by se tuplem nestihlo. Takhle byl seriál jednodušší, přímočařejší, svižnější a dramatičtější.

Mance Rayder

Snad jen s výjimkou výrazně komornější atmosféry, absence klece, jámy a hrstky dalších detailů (kdo střílel šípy, kolik jich bylo, jak se Mance choval, střetli se Jon a Stannis pohledem atd.) bylo upálení Krále za Zdí převedeno na obrazovky vcelku věrně. Tedy – s výjimkou těch pár drobností a ještě jedné takové titěrnosti: Mance Ryder v knihách upálen nebyl. Tedy vlastně byl, ale… No, co takhle se nejdříve podívat, jak je ta scéna popsaná v Tanci s draky?

Přivedli Krále za Zdí s rukama svázanýma konopným provazem a smyčkou kolem krku. […]

Manci Ryderovi při chůzi létaly do tváře husté šedohnědé vlasy. S úsměvem na tváři si je svázanýma rukama odhrnul z očí. Jakmile ale uviděl klec, veškerá odvaha ho opustila. Královnini muži ji svázali ze stromů z Prokletého lesa, z mladých odrostků, ohebných větví borovic, na nichž se tvořily krůpěje mízy, a z prstů čarostromů bílých jako kosti. Zohýbali je a zkroutili jeden kolem druhého, upletli z nich dřevěnou mříž a tu pak pověsili vysoko nad hlubokou jámu plnou špalků, listí a třísek.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Divoký král odvrátil zrak. „Ne,“ zakřičel, „milost. Spletli jste se. Já nejsem žádný král, oni—„ […]

Paní Melisandra se dívala, jak vstává. „Svobodný lide! Před vámi nyní stojí váš král lží. A tady je roh, jímž sliboval, že zboří Zeď.“ […]

„Svobodný lide!“ zakřičela Melisandra. „Pohleď, co se stane těm, kdo přijmou temnotu!“ […]

Joramonův roh se vzňal. […]

Mance Ryder si uvnitř klece drápal svázanýma rukama smyčku a vřískal nesrozumitelná slova zrady a čarodějnictví. Popíral svůj královský majestát, zapíral svůj lid, své jméno, odmítal vše, čím kdy byl. Ječel o milost, proklínal rudou ženu a pak se začal hystericky smát. […] Mance svíral svázanýma rukama mříž klece, naříkal a žadonil. Když ho ošlehly první plameny, začal v kleci tancovat. Jeho výkřiky se slily do jediného bezeslovného vřískotu plného strachu a bolesti. Kmital se v kleci jako hořící list, jako můra chycená v plamenu svíčky. […]

Jon Sníh toho už viděl dost. „Teď,“ řekl.

Ulmer z Králova lesa zapíchl kopí do země, sundal si z ramene luk a natáhl do něj černý šíp. Sladký Donnel Kopecký si sundal kápi a udělal to samé. Garth Šedopírko a Vousáč Ben ustavili šípy do drážek, prohnuli luky a vystřelili.

Jeden šíp Mance Rydera zasáhl do hrudi, druhý do břicha, další do krku. Čtvrtý se trefil do dřevěného mřížoví klece, okamžik se tam chvěl a pak hned vzplál. Od Zdi se odrážely ženské vzlyky. Divoký král ověnčený plameny se sesul na podlahu klece, jako by v těle neměl jedinou kost. „A jeho hlídka je u konce,“ zamumlal si Jon tiše. Než Mance Ryder vyměnil černý plášť za kabát se zářivě rudým pruhem, přeci jen byl členem Noční hlídky.

Stannis se na své plošině mračil. Jon se mu odmítal podívat do očí.

Hra o trůny, Photo © HBO

Ačkoliv se tento popis Mancova upálení může zdát přímočarý, přítomnost Rudé kněžky situaci komplikuje. Stannis si chtěl podrobit výbojné Divoké, takže s Mancem něco udělat musel. Zároveň ale věděl, že by se mu Král za Zdí mohl v budoucnu ještě hodit. Nechal proto Melisandru, aby si trochu zakouzlila. Na hranici nebyl přiveden Mance Ryder, nýbrž Pán kostí (Chřestivá košile, ten člověk, který v seriálu neupadl do zajetí, ale kterého Tormund umlátil jeho vlastním kyjem, když s Jonem dorazili do Tvrdodomova). Chřestivá košile se svému králi díky jakémusi kouzlu pouze podobal, čímž pádem se vlk nažral, ale koza zůstala celá.

Jak si tedy mohli David s Danem dovolit Mance tímto způsobem přeci jen oddělat? Inu, Mance sice přežil „své“ upálení, ale příliš dlouho pak již nežil. Kdyby však měli tvůrci použít jeho poslední příběhovou linii, museli by překopat děj v příbězích několika dalších postav, a navíc by jim tím seriál zbytečně nakynul o další, pro leckoho matoucí a nepodstatné podzápletky.

To bylo tak: Aby měl v knihách Ramsay Bolton (ano, začínáme od něj) nárok na vládu nad severem, vzal si za manželku Aryu Starkovou. Ve skutečnosti však nešlo o naši Aryu, nýbrž o Sansinu bývalou kamarádku ze Zimohradu Jeyne Jezerní, která se za ni pouze vydávala. Arya byla tou dobou koneckonců v Braavosu a Sansu ukrýval pod falešnou identitou Malíček. Jestliže tedy chtěli Boltonové Sever získat, nějaká levárna byla nezbytná. Pro Jeyne, která Aryi byla trochu podobná, byl sňatek s Ramsaym předem domluvený, takže se z něj nemohla vyvléknout, a kvůli neustálému psychickému a fyzickému týrání se navíc bála komukoliv vyzradit svou pravou identitu.

Když se o „Aryině“ neblahém osudu dozvěděl Stannis, uvědomil si, že bude nejlepší, když ji – a tím pádem klíč k severu – bude mít u sebe. A protože se Manci Ryderovi již v první knize podařilo nepozorovaně proklouznout do Zimohradu a dostat se do hlavní hodovní místnosti (ano, čtete správně – tohle je jedna z těch změn v pilotním díle seriálu, na něž odkazoval George R.R. Martin), rozhodl se Stannis, že Mance neupálí, ale místo toho jej pošle na záchrannou výpravu. Mance souhlasil, ale když se v doprovodu šesti divokých žen proplížil do hradu a pozabíjel pár strážných, byl nejspíše zajat a zabit.

Photo by Caro Wallis, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

„Nejspíše“ píšu proto, že tak lze usuzovat pouze z jednoho dopisu odeslaného Jonu Sněhovi samotným Ramsaym. O tomto „Růžovém dopise“ se ještě budeme bavit, ale odstavec o Mancově osudu si uvedeme již zde: „Pokud chceš vrátit Mance Rydera, přijď si pro něj. Zavřel jsem ho do klece, aby si ho jako důkaz tvých lží mohl celý sever dobře prohlédnout. V té kleci je zima, ale já mu ušil hřejivý kabát z kůží těch šesti kurev, které s ním do Zimohradu přišly.“ S Růžovým dopisem se v seriálu nicméně asi nesetkáme. V literárních dílech je dopis šikovná pomůcka, zato ve filmu, vizuálním to médiu, scény čtení nudí, a je tedy třeba jimi co nejvíce šetřit.

Takže tady to máme – Dan s Davidem buď mohli do už takhle velice komplikovaného pořadu přimíchat několik nových podzápletek, které by byly časově náročné na odvyprávění a které by se asi neobešly bez flashbacku (s jejichž užíváním to tvůrci nechtějí přehánět), nebo mohli příběh pro potřeby seriálu učesat, zjednodušit a zbavit se další vedlejší postavy. Vcelku jednoduché rozhodování…

Photo by Xtream_i, Flickr, CC BY-NC 2.0

P.S.: Vyškrtnutí Joramonova rohu se dalo očekávat už jen kvůli tomu, nakolik seriál šetří se všemi možnými fantasy prvky přítomnými v knihách (kterých je oproti jiným fantasy sériím už takhle poměrně málo). Na tuto věc jsme kdysi dávno narazili, ale opakování je matka moudrosti: Spousta běžných diváků se v počátcích vysílání na Hru o trůny odmítala podívat, protože podle nich šlo o „další fantasy srágoru“, a pak byli sami překvapení, nakolik je seriál vtáhnul a zaujal svým realismem, prokreslenými postavami… a relativní absencí všemožných fantasy připáleností. Zde jde o záměrnou snahu tvůrců a vysílací stanice nalákat k seriálu nejen fanoušky žánru fantasy, ale i běžné diváky – snahu, která podle čísel sledovanosti náramně vychází!

Jistě, po pěti řadách nám ve Hře o trůny létají draci, sprintují oživlé mrtvoly, nájemní zabijáci si mění obličeje, pár lidí se dokáže vtělit do zvířat (a lidí) a kdo ví, co se stalo s tím Melisandřiným robátkem, největší důraz je ale stále kladen na kvazi-středověký realismus. Nějaký roh s tisíciletou minulostí, který má mít moc strhnout celou Zeď, by se tedy do seriálu příliš nehodil. Stejně jako Melisandřino maskovací kouzlo. Nebo jako knižní Hora – v seriálu sice Gregor Clegan „ožil“ také, avšak hledím bylo jasně vidět, že má pod přilbou hlavu, což v knihách není jisté…

Janos Slynt

Poprava Janose Slynta se držela knižní předlohy velice věrně, a to včetně všeho, co jí předcházelo. Za účelem zvýšení tempa, a tedy i dramatičnosti, se z pořadu pouze odstranilo rozhodování mezi oprátkou a mečem. A vzhledem k vyvraždění Jonových přátel při útoku Divokých v epizodě S04E09 si také můžete všimnout, že se v seriálu popravy účastní mnohem méně postav.

„Jestli si ten usmrkanec myslí, že mi nažene strach, tak to se hodně plete,“ chvástal se Lord Janos tak, aby ho všichni slyšeli. „Neodváží se mě oběsit. Janos Slynt má přátele, důležité přátele. Však uvidíte…“ Zbytek slov mu vzal od úst náhlý poryv větru.

Takhle to nepůjde, pomyslel si Jon. „Přestaňte.“

Emmett se otočil a zamračil se. „Můj pane?“

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

„Nepověsím ho,“ řekl Jon. „Přiveďte ho sem.“

„Sedm nás ochraňuj,“ zvolal Bowen Marsh.

Lord Janos Slynt měl v tu chvíli na tváři úsměv sladký jako žluklé máslo. Ovšem to jen do okamžiku, než Jon vytasil meč a řekl, „Edde, přines mi špalek.“

Než se našel vhodný špalek, Lord Janos utekl do klece výtahu. Železný Emmett za ním došel a vytáhl ho ven. „Ne,“ křičel Slynt, zatímco ho Emmett napůl strkal a napůl vláčel přes dvůr. „Nech mě být … Přece nemůžete… Až se o tomhle dozví Tywin Lannister, budete všichni litovat, že—„

Emmett mu podkopl nohy. Smutný Edd mu přišlápl záda, aby se nezvedal z kolenou, a Emmett mu pod hlavu přistrčil špalek. „Když se nebudete vzpínat, ušetříte si spoustu těžkostí,“ slíbil mu Jon. „Pokud se pokusíte před mečem uhnout, jen si tím odepřete čistou smrt. Tak jako tak ale zemřete. Natáhněte krk, můj pane.“ Jon sevřel oběma rukama jílec svého bastardského meče a zvedl ho nad hlavu. Po čepeli se roztančily první paprsky bledého rána. „Jestli chcete pronést nějaká poslední slova, být vámi, neotálím,“ oznámil mu v očekávání další kletby.

Janos Slynt otočil krk a podíval se nahoru na něj. „Prosím, můj pane. Slitování. Já… Já půjdu… Odjedu na ten hrad. Já…“ Ne, pomyslel si Jon. Tyhle dveře sis sám zavřel. Dráp se snesl k zemi. „Můžu mu čmajznout boty?“ zeptal se Ohava Owen, jakmile se Janosu Slyntovi odkutálela hlava do bláta. „Jsou skoro nový. Lemovaný kožešinou.“ Jon se podíval na Stannise. Na okamžik se střetli očima. Král poté kývl hlavou a zašel zpět do věže.

Maester Aemon Targaryen

Smrt Maestera Aemona byla stejně poklidná a smutná v seriálu, jako byla v knihách. Jediný rozdíl spočíval v tom, že se odehrála jinde než na Černém hradě. Asi si vybavíte, že krátce před koncem páté série vyslal Jon Sama s Gilly a jejím dítětem do Starého města, kde měla být ona v bezpečí před sexuálně frustrovanými členy Noční hlídky a kde se měl on dát do učení na maestra.

Hra o trůny, Photo © HBO

Kdyby se měl seriál věrně držet předlohy, muselo by vše probíhat o poznání jinak: Jednak by po odtažení Stannisových vojsk směrem k Zimohradu musela na Zdi zůstat Selyse, Shireen a Rudá kněžka, protože ženy nemají v tomto světě na bojišti co dělat. A Jon by se tedy musel obávat toho, že pokud by se k nim donesla jakákoliv zpráva o Stannisových útrapách, Rudá kněžka by nechala upálit někoho s královskou krví, aby si tak získala přízeň Pána světla. Maestra Aemona (který je technicky vzato královské krve), Sama a Gilly s Mancovým dítětem (hahá, změna, Král za Zdí měl v knihách manželku, která během boje o zeď porodila chlapce; a aby toto dítě Jon ochránil před upálením, nechal ho prohodit s Gillyiným špuntem) by tedy nechal odjet do přístavu, tam posadit na loď a s krátkou zastávkou v Braavosu odvést do Starého města. Na Aemona by však toto cestování byla až příliš velká zátěž a během plavby by zemřel.

Každému už asi došlo, proč to bylo v seriálu jinak: Opět tu narážíme na potřebu zjednodušovat spletitý děj, zbavovat se zbytečných postav a příběhových linií atd. A pokud si vybavíte Martinovu metaforu o dvou cestách, které se v lesní temnotě větví, ale cíl mají stejný, zde tento princip vidíme na malém měřítku. Ačkoliv totiž Dan a David provedli určité změny, na konci páté série je Maester Aemon tak jako tak mrtev, Sam a Gilly jsou na cestě do Starého města a Jon s Rudou kněžkou… o těch si ještě budeme povídat.

Stařec více dní prospal, než probděl. Ležel v kapitánově kabině zavalený haldou kožešin a občas si ve spánku něco zabrumlal. Kdykoliv se probudil, poslal si pro Sama, protože trval na tom, že mu musí říct něco důležitého, ale kolikrát než se k němu Sam dostal, zapomněl, co mu vlastně chtěl sdělit. I když se rozvzpomněl, mluvil nesouvisle a zmateně. […] Jednou se probudil se slzami v očích. „Drak musí mít tři hlavy,“ lkal, „ale já už jsem příliš starý a vetchý, abych byl jednou z nich. Měl bych být u ní, ukazovat jí správný směr. Zrazuje mě však vlastní tělo.“

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Když Skořicový vichr proplul Schody, Maester Aemon si už často ani nevybavil Samovo jméno. Některé dny si ho pletl se svými mrtvými bratry. „Na takhle dlouhou cestu byl příliš slabý,“ řekl Sam Gilly na přídi a znovu si přihnul z lahve rumu. „Jon to na něm měl vidět. Aemonovi bylo sto dva let. Na moře se vůbec neměl vydávat. Kdyby zůstal na Černém hradě, mohl tu být ještě dalších deset let.“

„Nebo ho také mohla upálit. Rudá žena.“ I zde, tisíce mil od Zdi, se Gilly zdráhala nahlas vyslovit Melisandřino jméno. „Chtěla darovat ohni královskou krev. Val to moc dobře věděla. Lord Sníh také. Proto mě také přiměli, abych si vzala Dallino dítě a nechala jim tam místo něj to své. Maester Aemon usnul, a už se neprobudil. Kdyby tam zůstal, upálila by ho na hranici.“

Shoří tak jako tak, pomyslel si Sam, jenže teď ho budu muset spálit já. Targaryeni své mrtvé odjakživa odevzdávali plamenům. Quhuru Mo mu však na palubě Skořicového vichru nedovolil rozdělávat oheň, a aby jim Aemonovo tělo nezačalo před doplutím do Starého města hnít, naložili ho do sudu s černým rumem.

Karsi (a tisíce dalších Divokých z Tvrdodomova)

Postava Karsi, ztvárněná dánskou herečkou Birgitte Hjort Sørensen, byla vymyšlena přímo pro potřeby seriálu, aby poskytla tvář a lidský rozměr tisícům Divokých, kteří se utábořili v osadě Roanoke Tvrdodomov. Díky ní mohli tvůrci ukázat konflikt mezi jednotlivými kmeny Divokých a s mnohem silnějším emocionálním dopadem znázornit nebezpečí blížících se Bílých chodců.

Hra o trůny, Photo © HBO

Zajímavé je, že celá sekvence v Tvrdodomově se v knihách sice stala, ale nebyla ani zdaleka takto akční. Navíc byla kvůli absenci vypravěče přímo na místě dění naprosto upozaděna. Knižní Jon zůstal v Černém hradě, kde politikařil, krafal se Selyse a objížděl osady zbídačených Divokých. Do Tvrdodomova poslal zbývající Divoké vyzvednout pár bratrů z Hlídky a Tormunda. Vůdcem tvrdodomovských také nebyl Pán kostí, kterého však coby diváci alespoň okrajově známe, nýbrž jakási divoká čarodějnice Krtčí matka, o níž se Martin v knihách zmíní zhruba dvakrát třikrát, ale blíže ji nikdy nepředstaví (s přihlédnutím k tomu, co jsme si říkali o charakterizaci, tedy byla záměna těchto postav jen na místě).

Úryvky dole, které jsem vytáhl z několika Jonových kapitol, každopádně obsahují téměř všechny zmínky o Tvrdodomově, které v knize najdete. O osadě se sice ještě jednou zmiňuje Arya, ale ta v podstatě jen zopakuje, co čtenářům již jednou řekl Jon, a poté rozvede osud některých Divokých: Pár „záchranných“ lysenských lodí uhne z kurzu a jejich posádky prodají lidský náklad do otroctví. Tento detail v seriálu uveden nebyl, protože by šlo o zbytečnou odbočku od hlavního děje.

Proč tedy ta změna? Proč Dan s Davidem cítili potřebu Tvrdodomov v takovéto míře ukazovat, a ještě kvůli tomu vymýšlet do už takhle přelidněného seriálu další postavu? Jednoduše proto, že nebýt této sekvence, celou sezónu bychom neviděli jediného Bílého chodce. A vzhledem k tomu, že knižní série se nejmenuje Píseň ledu a ohně jen tak pro nic za nic, něco takového prostě nepřichází v úvahu. Navíc jde o sekvenci akční, tedy divácky lákavou (mnohem akčnější a lákavější než neustálé blafání a strachování knižního Jona), která zároveň odhalila postavu Nočního krále a jednu velmi zajímavou vlastnost Jonova meče – tedy informace, které by se jinak divákovi musely předat v dialogu.

Tisíce Divokých, kteří utekli z bitvy o Zeď, byli natolik zoufalí, že Krtčí Matce uvěřili a nechali se dovést do Tvrdodomova. Chtěli se tam modlit a čekat, až přes moře připluje záchrana.

Othell Yarwyck se zamračil. „Já v Tvrdodomově teda ještě nebyl, ale to místo je zlý. Prokletý. I tvůj strejda to tvrdil, Lorde Sněhu. Proč by se vláčeli zrovna tam?“

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tvrdodomov byl na dobré cestě stát se řádným městem, jediným skutečným městem severně od Zdi, ale pak ho jedné noci před šesti sty lety pohltilo peklo. Podle toho, jaké verzi příběhu chtěl člověk věřit, byli jeho obyvatelé buď uneseni do otroctví, nebo povražděni na maso. Jejich domy a síně zachvátil požár tak silný, že si hlídka na Zdi daleko na jihu myslela, že na severu svítá. Téměř celý rok poté na strašidelný les a Rozechvělé moře padal popílek. Obchodníci tvrdili, že na místě, kde stál Tvrdodomov, zbyla hrůzná pustina. Krajina plná spálených kostí a zuhelnatělých kmenů, vod otrávených nafouklými mrtvolami, hrůzyplných výkřiků odrážených od ústí jeskyní ve vysokém útesu, který se tyčil nad osadou.

Od oné noci uplynulo již šest století, avšak lidé se Tvrdodomovu stále vyhýbali. Jon slyšel, že si bývalou osadu opět přivlastnila divočina, hraničáři však tvrdili, že mezi ruinami obrostlými křovím se prohání ďáblové, démoni a hořící duchové s nezdravou touhou po lidské krvi. „Ani já bych na takovém místě nehledal útočiště,“ řekl Jon, „ale Krtčí Matka prý Divokým káže, že najdou spásu pouze tam, kde je kdysi potkalo zatracení.“

———————–

Dopis patřil Pykovi. Byl napsaný stejně, jak Pyke mluvil, stručně a k věci. Dnes klidné vody. S ranním odlivem do Tvrdodomova zamířilo jedenáct lodí. Tři braavoské, čtyři lysenské, čtyři naše. Dvě z lysenských sotva pluly. Možná utopíme více Divokých, než jich zachráníme. Tvůj rozkaz.

Jon Sníh

Ano, Jon Sníh zemřel i v knize. Ano, ubodali ho členové Noční hlídky, kteří ho považovali za zrádce. Ano, takhle jeho příběh v páté knize skončil, a jestli bude pokračovat dál (ehm, ehm, bude) se ukáže až za rok, kdy má vycházet šestý díl knižní série a na obrazovkách bude uvedena šestá řada seriálu. Kniha a seriál se však opět liší v detailech a seriál byl opět v mnoha ohledech zjednodušen. Až si například budete číst úryvek z knihy tak si v první chvíli všimnete, že byl ze scény Jonovy smrti vypuštěn obr Wun Wun. Vzbouřenci z Noční hlídky právě na Wun Wuna v knize zaútočili, aby tak způsobili rozruch a vylákali Jona ven. V rozpočtu seriálu na vložení obra nezbyly peníze, takže ho nahradila obrazově vševysvětlující dřevěná cedule s nápisem „Zrádce“.

Hra o trůny, Photo © HBO

Místa, kam členové Noční hlídky Jona bodli nebo nebodli, sekli nebo nesekli, nemá cenu tolik řešit. Kdyby ho dýkami nebodali, ale sekali, bylo by to krvavější a náročnější na natáčení. A kdyby padl na zem obličejem napřed, kamera by ho nemohla tak hezky zabrat, takže by z toho diváci měli prd. Opět zde tedy narážíme na onen poslední bod, o němž jsme si říkali v původním článku, a to, že filmy jsou obrazová média, kde scény musí fungovat především vizuálně.

Mnohem zajímavější je v tuto chvíli postava chlapce Ollyho, který Jonovi uštědřil poslední ránu. Právě Olly je dalším skvělým příkladem seriálové kondenzace postav a příběhových linií:

– Zatímco v knihách rejdí Ygrittina skupina Divokých po jižní straně Zdi, vyvražďuje jednu vesnici a osadu za druhou a do Černého hradu se proto stahují desítky a stovky uprchlíků, ve čtvrté sérii seriálu byli všichni tito lidé nahrazeni jedinou postavou Ollyho.

– Když už byl Olly jednou představen, tvůrci ho využili k zabití Ygritte při útoku na Černý hrad, což měl v knihách na svědomí jakýsi nikdy nevypátraný člen Noční hlídky.

– V páté sérii Olly převzal roli knižního Satina, homosexuálního prostituta ze Starého města, který se navzdory nenávisti a ústrkům ze strany ostatních členů hlídky spřátelil s Jonem a začal mu dělat pomocníka.

– Kromě něj ho Dan s Davidem sloučili i s postavou Bowena Marshe, hlavního správce Noční hlídky, který během voleb sice stál při Jonovi, ale ve chvíli, kdy Jon začal uvažovat o tom, že by z Tvrdodomova zachránil uprchlé Divoké, otočil se proti němu. V knize dal právě Bowen Marsh se slzami v očích Jonovi poslední ránu. V seriálu naštěstí ne (zde je sice také, ale jde o velmi nevýraznou postavu – je to ten třetí, co Jona bodne). David s Danem totiž měli tolik rozumu, že místo toho, aby divákům představili několik postav, které nikdo nebude mít možnost poznat, slili je všechny do podoby Ollyho, kterého díky delší době na obrazovce známe, rozumíme mu a cítíme k němu určitou emocionální vazbu (nemáme ho rádi).

A ještě jedna drobnost: Zatímco v seriálu bylo pro členy Noční hlídky poslední kapkou, když nechal Jon projít za Zeď všechny ty Divoké z Tvrdodomova, v knihách tohle pošlapání tradic ještě překousli. Příliš velkým soustem pro ně ovšem bylo, když Jonovi přišel onen Růžový dopis od Ramsayho, Jon se začal obávat o osud své „sestry“ a Stannise, a rozhodl se vydat na jih. Noční hlídka se do jižanských půtek nemá vůbec plést, a protože se Jon chystal porušit i toto pravidlo, měli někteří jeho kolegové pocit, že je třeba ho zastavit.

Wun Weg Wun Dar Wun znovu zaskučel, zakroutil Seru Patrikovi druhou rukou a zatáhnul za ni. Ve spršce zářivě rudé krve se mu urvala z ramene. Jako by dítě trhalo kvítka kopretiny, pomyslel si Jon. „Kožáku, promluv na něj, uklidni ho. Ve starém jazyce, tomu rozumí. Vy ostatní se držte zpátky. Schovejte všechny ty meče. Děsíte ho.“ Copak nevidí, že toho obra někdo seknul? Jon musel tenhle zmatek ukončit, jinak by přišli o život další muži. Neměli ani ponětí, jakou má Wun Wun sílu. Roh, potřebuji roh. Koutkem oka postřehnul záblesk oceli a otočil se směrem k němu. „Odložte ta ostří!“ zakřičel. „Wicku, schovej ten…“

Hra o trůny, Photo © HBO

nůž, chtěl dokončit. Když mu Wick Holoříz ťal po krku, z onoho slova zbylo jen zabručení. Jon před ostřím uhnul dostatečně rychle na to, aby mu jen nařízlo kůži. Říznul mě. Když si ke straně krku přiložil ruku, mezi prsty mu protékal čůrek krve. „Proč?“

„Za hlídku.“ Wick po něm znovu seknul. Tentokrát ho Jon chytil za zápěstí a zkroutil mu ruku za záda tak, že dýku upustil. Čahounský dozorčí udělal pár kroků zpět. Ruce měl zdvižené, jako by říkal, To ne já, já to nebyl. Muži kolem řvali. Jon sáhl po svém meči, ale prsty mu ztuhly a ztratil v nich cit. Nedokázal ho vytáhnout z pochvy.

Najednou před ním stál Bowen Marsh a po tvářích mu tekly slzy. „Za hlídku,“ řekl a praštil Jona do břicha. Když odtáhl ruku, dýka zůstala přesně tam, kam ji zabodl.

Jon padl na kolena. Nahmatal rukojeť dýky a vytáhl ji ze sebe. Z rány se mu v chladném nočním vzduchu kouřilo. „Duchu,“ zašeptal. Zalila ho vlna bolesti. Píchej do nich tím špičatým koncem. Když se mu mezi lopatky zabořila třetí dýka, zachrčel a padl obličejem do sněhu. Čtvrtou ránu již necítil. Pouze chlad…

Myranda

Myranda je coby postava někde na půli cesty mezi Mossadorem a Ollym. Stejně jako tomu bylo u Mossadora, i Myranda byla do seriálu přimyšlena a nese jméno jiné postavy. A stejně jako Olly i ona vznikla sloučením několika postav z knih.

Hra o trůny, Photo © HBO

Seriálová Myranda přebrala funkci Bastardových hochů, tedy skupiny neurozených mladíků, kteří Ramseymu pomáhají trápit, koho se nenáviděnému levobočkovi zrovna zachce. Nejstarší z těchto chlapců, Ben Bones, se v knize stará o psy na Hrůzově, a David s Danem tedy Myrandu napsali na počest předlohy jako dceru správce psince. Sama o sobě také působila jako Ramseyho společnice. Tvůrci tak díky ní měli šanci přiblížit divákům Ramseyho motivace, charakter, plány a názory. A jelikož se představitelka role Charlotte Hope nebála svléknout, mohli na ni také lákat určité části diváctva.

Myrandino jméno si tvůrci vypůjčili od postavy Sansiny kamarádky, s níž se Sansa seznámila v Údolí Arrynů a stále tam s ní v knihách je. Spojení se Sansou je vcelku na místě, protože ačkoliv si románový Ramsay vzal za ženu Jeyne Jezerní vydávající se za Aryu Starkovou, v seriálu její roli převzala právě Sansa – jednak proto, že se ze Sophie Turner stala velmi dobrá herečka, ale také z toho důvodu, že by se jinak v této sezóně téměř neobjevila. Bastardovi hoši v knihách Jeyne Jezerní neskutečně trápili, takže vlastně bylo vcelku na místě, aby po všech těch scenáristických proměnách trápila Sansu její transformovaná knižní kamarádka Myranda.

Její smrt ve finále páté řady byla vymyšlena od píky. Podle mě fungovala velmi dobře, protože divákům poskytla po týdnech útrap silný pocit zadostiučinění a spravedlivé odplaty. Theon se konečně vzmohl a něco udělal, a ta ježibaba doplatila na svou krutost a sadismus.

Stannis Baratheon

V tomto okamžiku se dostáváme do oblasti, o níž ani čtenáři příliš mnoho nevědí, nebo si alespoň sami nejsou jistí, jak se věci mají. V knihách vytáhne Stannis se svou armádou z Černého hradu dobýt Zimohrad (v seriálu také), cestou ho ale zasype vánice (v seriálu jakbysmet), která mu znemožní další posun (opět shoda). Armáda tedy začne strádat, hladovět (další shoda). S každým dnem a týdnem muži i zvířata slábnou, umírají (tohle už seriál musel urychlit, protože žádné skoky typu „Měsíc poté“ nedělá). Začnou se rojit případy násilí a kanibalismu (kvůli urychlení musely odpadnout i ty). Stannis má ale výdrž a chce jít dál (což v seriálu opět zůstalo). Takhle nějak – mínus asi tři nebo čtyři více či méně důležité podzápletky – končí pátá kniha. Čtenáři tedy pořádně nevědí, jak to se Stannisem ve skutečnosti dopadlo.

Situaci komplikuje dopis, který Jonovi těsně před smrtí přišel od Ramsayho Boltona – onen Růžový dopis, o němž jsme se zmiňovali u Mance Rydera. Jeho plné znění je zde:

Tvůj falešný král je mrtvý, bastarde. S celou armádou utrpěl v sedmidenní bitvě drtivou porážku. Mám jeho kouzelný meč. Vzkaž to té jeho rudé couře.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Přátelé tvého falešného krále jsou také mrtví. Jejich hlavami jsem ozdobil zdi Zimohradu. Přijď se na ně podívat, bastarde. Tvůj falešný král lhal, a ty také. Celému světu jsi namluvil, že jsi upálil Krále za Zdí, ale ve skutečnosti jsi ho poslal do Zimohradu, aby mi unesl nevěstu.

Chci ji zpátky. Pokud chceš vrátit Mance Rydera, přijď si pro něj. Zavřel jsem ho do klece, aby si ho na důkaz tvých lží mohl celý sever dobře prohlédnout. V té kleci je sice zima, ale já mu ušil hřejivý kabát z kůží těch šesti kurev, které s ním do Zimohradu přišly.

Chci zpátky svou nevěstu. Chci královnu toho falešného krále. Chci jeho dceru a tu rudou čarodějnici. Chci Ryderovu divokou královnu. Chci i jeho princátko, to divoké nemluvně. A chci zpátky svého Smraďocha. Všechny mi je pošli, bastarde, a já nebudu obtěžovat tebe ani tvé černé vrány. Pokud je ale přede mnou schováš, vyříznu ti to tvoje bastardí srdce a dám si ho k večeři.

Ramsay Bolton, urozený Vládce Zimohradu

Zní to sice zajímavě, ale nikdo neví, jestli se dopisu dá věřit, nebo ne. Možná Ramsay nelže a skutečně se jen chlubí. Možná jsou to všechno chvástavé plky. A možná je v dopise něco málo pravda a zbytek lež – obzvlášť toho Mance by si asi nevycucal z prstu. Zrovna v případě Stannisovy smrti si však Ramsay velmi jednoduše mohl skutečnost upravit tak, aby od Jona dostal, co chtěl. Do vydání šesté knihy čtenáři nebudou vědět.

Ani ona useknutá scéna v seriálu, kdy není vidět, jestli Stannise Brienne (která tou dobou v knize byla úplně jinde, čímž se připravila o moment zadostiučinění) skutečně zabila, věc nijak neřeší a nezjednodušuje. Režisér dílu David Nutter novinářům řekl, že nechtěl královo úmrtí ukazovat přímo, protože by mu to přišlo bezdůvodně násilné. Jenže odkdy se zrovna Hra o trůny bojí bezdůvodného násilí? A důvěřovat Danu a Davidovi v tom, že se Stannis do seriálu nevrátí, se nedá, protože ti stejní pánové již médiím lhali v tom, že se neuvidíme ani s Jonem. Buď tedy budeme v šesté sérii překvapeni a Stannis na nás odněkud vykoukne, nebo ne. A to samé platí i v případě knih.

Hra o trůny, Photo © HBO

Shireen Baratheon

Chudák Shireen. Její upálení se sice odehrávalo za nevěřícných výkřiků, že v knihách i na konci pátého dílu přece žije, avšak já se obávám, že ani tam nebude skotačit příliš dlouho. George R. R. Martin o její plánované smrti tvůrcům seriálu sám řekl, takže častá nařčení, že si ji vymysleli, aby si udrželi sledovanost, jsou zcela nepodložená a zcestná.

Shireeina smrt byla a je nevyhnutelná. V seriálu proto, že Stannise zasypal sníh, potřeboval vypomoct od Pána světla a ten na jiný zvuk než praskání ohně na hranici neslyší. A v knihách podle nejpravděpodobnější čtenářské teorie proto, že bude třeba nějak oživit ubodaného Jona Sněha, a královská krev v sobě ukrývá největší moc. Potomek Targaryenů Maester Aemon je v obou verzích po smrti, knižní dítě Mance Rydera, odklizené samotným Jonem do bezpečí do Starého města, v seriálu neexistuje, a Shireen je tak jediná osoba s královskou krví, která na Černém hradě zůstala.

Ona se ostatně v seriálu Rudá kněžka nevrátila zpět do Černého hradu jen tak pro srandu králíkům… Ne všichni kněží jejího východního náboženství umí oživovat mrtvé. Naposledy jsme to viděli dělat Thorose z Myru v druhé sezóně (Já pořád doufám, že se ta paní ještě objeví!) a sama Melisandra přiznala, že na něco takového není dostatečně silná. Zároveň však řekla, že na Zdi cítí, jak její moc roste. V kombinaci s Shireeinou královskou krví by to tedy na Jonovo oživení mělo stačit.

Selyse Baratheon

Ani o Selysině sebevraždě v knihách zatím nepadlo jediné slovo. Jestli to s ní takhle skutečně dopadne i tam, je tedy ve hvězdách. Zní to sice pravděpodobně, ale vzhledem k Martinově stylu psaní očekávám poněkud drastičtější verzi událostí.

Myrcella Baratheon

Dornská příběhová linie byla v páté sérii osekána na kost, takže jsme se s Myrcellou v podstatě ani nestačili seznámit, a už nám umírala v náručí. Přeobsazení role tedy podle mě v tomto případě nebylo třeba – původní herečka byla schopná, stejně neznámá jako ta nová, od třetí sezóny se příliš nezměnila, a s tím párem scén, které Myrcella v páté řadě měla, by si poradila levou zadní. Ale co už…

Hra o trůny, Photo © HBO

Jamie Lannister s Bronnem (kteří jsou v knihách v tuto chvíli každý někde jinde a dělají něco jiného) převzali roli sera Balona Swanna, který šel Myrcellu doprovodit zpět domů, a do určité míry i Aryse Oakhearta (podle oficiálního překladu Aryse Dubosrdckého) zavražděného při dřívějším nevydařeném pokusu Písečných hadů dosadit princeznu na Železný trůn a rozpoutat tak válku. O samotné Myrcelle se však kniha kvůli nepříliš často využívané vypravěčce Arianne Martellové (v seriálu zastoupené postavou Ellarie) moc nezmiňuje. Snad jen na konci pátého dílu se během zasedání malé rady v Králově přístavišti baví Kevan Lannister o tom, že by se princezna užuž měla chystat k návratu v doprovodu sera Balona a Trystana Martella. Čtenáři každopádně do vydání šestého dílu nebudou vědět, jestli se princezna do města vrátí živá, nebo jestli cestou zemře.

Drobná odbočka: Kdo se ve všech těch jménech v předchozím odstavci trochu ztrácel? Nepříjemný pocit, viďte? Vzpomeňte si na něj, kdybyste někdy v budoucnu chtěli tvůrcům jakékoliv adaptace vyčítat, že vám z jejich filmu nebo seriálu vyškrtli oblíbenou postavu. Každý máme nějaké své fiktivní oblíbence, ale ne všichni jsou nezbytně důležití pro posunutí příběhu tam, kde ho hollywoodští tvůrci chtějí mít.

Její seriálová smrt nicméně byla zajímavá. O tom, že Píseční hadi rádi používají jedy, se velmi dobře vědělo. O tom, že se dámy chtěly Lannisterům pomstít a rozpoutat válku, také. A ani to Jamieho přiznání, že není Myrcellin strýc, nýbrž otec, si tvůrci nevycucali z prstu. V jedné ze svých kapitol totiž Jamie uvažuje nad tím, že už své otcovství nemůže dál skrývat, a až se tedy s Myrcellou zase někdy uvidí, musí jí o tom říct. Kdyby tedy měla Myrcella v knihách zemřít dříve, než by se s otcem viděla, bylo by od Davida s Danem vlastně hezké, že jim alespoň v seriálu dopřáli ten poslední vytoužený okamžik…

Ser Meryn Trant

Ser Meryn je další z postav, které v knihách touto dobou ještě žijí. Jeho smrt je však další ukázkou vynalézavosti Davida a Dana při adaptování Martinových spletitých knih. Ser Meryn byl vždy jednou z těch okrajovějších postav, který ve čtvrté a páté knize ustoupil ještě více do pozadí a stal se v podstatě velmi neschopným dveřníkem, jenž buď strážil mrtvé, nebo nebyl schopný zabránit smrti toho, ke komu neměl pustit ani živáčka. I kdyby tedy zemřel v knižní předloze, nikomu by příliš nechyběl.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

V seriálu však měli tvůrci jedinečnou příležitost toho parchanta nechat něco dělat (doprovázet Lorda Tyrella do Braavosu), příležitost trochu lépe ho charakterizovat (Ser Meryn v knihách na holčičky není, ale v seriálu to k němu docela sedlo – jeden si myslel, že už snad nemůže být nesnesitelnější, a ono ouha, přeci jen to šlo), příležitost spárovat ho s jinou postavou (s Aryou, na jejímž seznamu smrti byl Meryn již od první série / knihy), příležitost nechat ho velmi efektivně oddělat (a zároveň tím vývojově posunout postavu Arye – to pomalé podříznutí o jejím psychickém stavu vypovídá více než tisíc slov). Jeho smrt tedy šokovala (což je v televizi dobře), potěšila (šlo o jednu z mála scén, kdy ve Hře o trůny zemřel někdo, komu to diváci přáli) a Dan s Davidem se tím zároveň zbavili další vedlejší tváře (čímž si udělali prostor pro uvedení spousty nových postav v sérii nadcházející).

Sám o sobě také Meryn převzal roli jiné postavy, kterou Arya zabila a kvůli níž přišla o zrak; postavy, jejíž přítomnost v seriálu byla vyloučena kvůli jedné z dříve zmíněných změn (zde opět připomínám Martinovu motýlí metaforu). Vzpomínáte, kde si dělali zastávku na doplnění zásob Sam, Gilly a Maester Aemon, když přeplouvali z Černého hradu do Starého města? Právě ve městě Braavos. Jeden z členů Noční hlídky, Dareon, zde zběhl a ostatní museli pokračovat na cestě bez něj. A právě na Dareona narazila Arya v jednom nevěstinci. Jakmile v něm poznala zběha, rozhodla se vzít trest za jeho zradu do vlastních rukou a zavraždila ho – jen tak ledabyle, za scénou, mimo kameru. Jelikož v té době ale byla pouze v učení a nikoho zatím zabíjet neměla, Milý muž (jehož roli v seriálu převzal divácky oblíbený Jacquen) ji připravil o zrak.

„A ta třetí věc, kterou ses dnes dozvěděla?“ zeptal se milý muž.

Tentokrát nezaváhala. „Dareon je mrtvý. Ten černý zpěvák, který spal ve Veselém přístavu, byl ve skutečnosti zběh z Noční hlídky. Někdo mu podříznul krk a tělo hodil do kanálu. Nechal si ale jeho boty.“

„Dobré boty jsou těžko k sehnání.“

„Tak.“ Snažila se nepohnout jediným svalem ve tváři.

—————

Tímto máme dobitou poslední postavu z páté řady, o níž se budeme zmiňovat. Příští rok si článek o adaptaci Hry o trůny doplníme o další padlé. Určitě jich zase bude dost. Do té doby se opatrujte 🙂

———————————

1. Teorie

2. Příklady – Scény úmrtí – Řady 1-4

3. Příklady – Scény úmrtí – Řada 5

4. Překlad knižní adaptace

Pages: 1 2 3 4

9 komentářů u Adaptace a překlad Hry o trůny

  • Skvělé čtení, autorka má moji poklonu. 😉

  • Naprosto vyčerpávající článek!

  • Co je tedy myšleno kurzívou v knize?

    • V Písni ledu a ohně jsou kurzívou psané 1) myšlenky postav, které vypráví danou kapitolu. A stejně jako v ostatní anglicky psané beletrii se tu kurzívou také píšou 2) slova, která mají mít ve větě zvláštní důraz, a – myslím – 3) názvy západozemských knih / starých spisů / manuskriptů.

      První a třetí bod se v češtině klidně může nechat, ale pro vyjádření dvojky má čeština zvlášť vyvinuté „aktuální členění větné“. Kdykoliv chceme dát ve větě na něco důraz, strčíme do na konec. Pro porovnání: Teta mi koupila plyšového medvěda. (důležitý je medvěd) X Plyšového medvěda mi koupila teta. (důležitá je teta)

      Kdyby se někdo otrocky držel angličtiny a tu větu napsal: „Teta mi koupila plyšového medvěda,“ vyznělo by to pro češtinu strašně nepřirozeně. Ale přesně k tomuhle bohužel u překladů často dochází. Spolu s nadužíváním vytýkacích konstrukcí („On je ten, kdo mi dal ten amulet,“ namísto „To on mi dal ten amulet.“) a přivlastňovacích zájmen („popálila si svoji ruku,“ místo bohatě postačujícího, „popálila si ruku“) jde o jeden ze základních klíčů k rozpoznání problematického překladu…

  • Můžu se zeptat, jestli přidáte i úmrtí z 5.řady a jejich srovnání s knihami?

    • Časem bych určitě rád, protože pátá série je v tomhle ohledu dost zajímavá. O prázdninách se k tomu pokusím dostat. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat