Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Vzestup a pád Nata Parkera

Zrození národa, 2016, Photo © Fox Searchlight Pictures

Celý megačlánek o hercích a herečkách sice stojí na základní myšlence, že vypracovat se v současném Hollywoodu na známého herce je z mnoha různých důvodů neskutečně obtížné, ale přesto se to čas od času někomu podaří. Jestliže má člověk talent, (zkušenosti), (školu), diváci si ho oblíbí, a dokonce si sedne i s hollywoodskými producenty a papaláši, nestojí mu v cestě za slávou téměř nic. Uškodit si může jedině on sám. A přesně to se nejnověji stalo s Natem Parkerem, který měl mít solidně našlápnutou kariéru díky filmu Zrození národa. Z toho se měl stát oscarový behemot typu 12 let v řetězech, z Natea Parkera pak jedna z nejvýznamnějších filmových osobností následujících let… ale teď z obojího sešlo. V tomto článku si právě na příkladu Natea Parkera ukážeme, jak Hollywood jednak dokáže umělce podržet a vynést do výšin, ale zároveň jak je snadné v něm spadnout na dno.

Pomalý rozjezd

Nate Parker se narodil v roce 1979 ve virginském Norfolku. Rané dětství prožil relativně poklidně, ale v jedenácti letech mu zemřel otec. Matka se znovu provdala a s otčímem si tak moc nerozuměl, že se ve čtrnácti přestěhoval ke strýci do Virginia Beach. Strejda byl bývalý profesionální wrestler a k wrestlingu brzy zlákal i mladého synovce. Parkera začal sport bavit, dokonce mu i šel, a po pár letech dostal díky skvělým výsledkům sportovní stipendium na Penn State University. Po nějaké době z této školy přešel na University of Oklahoma, kde v roce 2002 odpromoval z oboru informačních systémů a managementu.

Z toho všeho je zřejmé, že o kariéře hollywoodského herce se Parkerovi v této době ani nesnilo. Jak se tedy do továrny na sny dostal? Vlastně naprostou náhodou. Zrovna když byl s kamarádkou modelkou na jedné akci v Dallasu, zmerčil ho tam hledač talentů, nabídl mu spolupráci, pozval si ho na konkurz, natočil si ho a záznam pak rozposlal do hereckých a castingových agentur. Parkerovi potom doporučil, aby se ve vlastním zájmu přestěhoval do Los Angeles, kde by měl největší šanci zavadit o práci. Parker ho poslechl.

Začátky ovšem byly krušné. Když se podíváte do jeho profilu na IMDb, zjistíte, že první roličku dostal až v roce 2004 v Odložených případech. To znamená, že od dokončení školy celé dva roky bezvýsledně chodil na konkurzy. Sice měl vedle toho občas nějaký ten wrestlingový zápas, ale vydělávat si určitě musel ještě nějak jinak. Dost možná svou finančně bezvýchodnou situaci vyřešil jako tolik jiných nadějných herců a přivydělával si jako číšník.

Photo by Soluta, Flickr, CC BY 2.0

Další roky byly kariérně sice o něco lepší, ale žádná sláva to stále nebyla. Parker totiž narážel na jednu zásadní překážku: Rolí pro Afroameričany, nota bene kvalitních a šťavnatých rolí, se v Hollywoodu píše tak málo, že úplný nováček téměř nemá kvůli vysoké konkurenci šanci se k nim dostat. A na zbylých, vypaběrkovaných štěcích si kariéru nevystavíte.

V roce 2005 se tak Parker mihnul ve dvou dílech seriálu Kutlar Vadisi (huh?) a dvou laciných nekvalitních bijácích, co šly rovnou na DVD, Špína a Cruel World. Rok nato dostal pidiroličku v epizodě Jednotky zvláštního určení. A to bylo všechno. V roce 2007 se ukázal ve filmech Pride a Síla slova. Šlo sice o zajímavé produkce, protože v prvním filmu hrál Terrence Howard a v tom druhém Denzel Washington, ale na Parkera tam opět zbyly jen štěky. Rok 2008 Parkerovi přinesl filmy Tajný život včel, Tunnel Rats a Zločinec (do jednoho šlo o nízkorozpočtové produkce, o kterých nikdo nevěděl, už když šly do distribuce, natožpak dnes) a především Romeo & Jewel. V téhle muzikálové shakespearovské adaptaci si Parker střihl hlavní roli. Opět ale šlo o nízkonákladový film, který si vysloužil otřesné kritiky a podle všeho v kinech vydělal celých, neuvěřitelných, závratných 470 dolarů.

Někdy touhle dobou Parkerovi došlo, že tudy cesta nevede, a jestliže chce, aby ho v Hollywoodu někdy někdo bral vážně, musí se o to přičinit on sám. Začal tedy pracovat na prvních verzích scénáře k životopisnému snímku o Natu Turnerovi a jím vedeném povstání otroků. V průběhu let Parker přešel pod křídla herecké agentury CAA, občas dostal nějakou tu pomenší roli ve filmu – za vypíchnutí stojí kvalitativně katastrofální válečný snímek Red Tails z roku 2012, neesonovský akční výplach NON-STOP z roku 2014 a kritikou oceňované a diváky přehlížené „černošské“ drama Beyond the Lights – a vytvořil a vyprodukoval thriller Eden. Celkově se ovšem dá říct, že kariéru pověsil na hřebík a veškeré naděje upřel ke svému turnerovskému filmu. Začal obvolávat producenty a investory, shánět peníze, dávat dohromady tým atd.

Oscarový majstrštyk?

V roce 2014 Parker veřejně ohlásil, že se preprodukce filmu o životě a boji Nata Turnera zdárně posunula do finiše. Parker měl dokončený scénář, získal sponzory (kteří jistě chtěli kapitalizovat na podobnosti filmu s finančně úspěšnými 12 lety v řetězech) a už dával dohromady tým, který měl film zpracovávat. Sám Parker se podílel na psaní scénáře, měl film režírovat, produkovat a zároveň se obsadil do hlavní role. Snímek dostal jméno Zrození národa, což byl jasný odkaz na stejnojmenný extrémně rasistický snímek z roku 1915, který pojednává o založení Ku Klux Klanu. Ironickým použitím stejného názvu šlo tvůrcům o to podkopat a oslabit rasistické myšlenky obsažené v původním filmu.

Zrození národa, 1915, Photo © Epoch Producing Corporation

Už ten samotný název byl ovšem poměrně problematický, protože se řídil heslem „použijeme proti vám vaše vlastní zbraně“, a nepřímo tak v dnešní době rozděloval lidi do dvou nesmiřitelných táborů – my a oni – a štval je proti sobě. Zatímco se tedy Amerika / Hollywood navenek snaží praktikovat inkluzi a sbližovat lidi ze všech koutů světa, Nate Parker měl najednou do světa vypustit film, ve kterém bílí otrokáři (zase) trýzní černošské otroky (opět) tak dlouho, až se otroci vzbouří a několik desítek bělochů (včetně žen a dětí) jedné noci povraždí.

Hurá hurá! Rasově motivované nenávisti a násilí je ve světě tak málo, že je potřeba si neustále a dokola připomínat brutalitu předchozích generací! 12 let v řetězech, Kořeny (verze z roku 1976, 1979 i 2016) ani Glory nestačily! Book of Negro, Sever proti Jihu, Milovaná i Purpurová barva byly málo. Ani Černobílý svět, Red Tails, Nespoutaný Django, Amistad, Komorník nebo Lincoln nebyly dost! Diváci chtějí více filmového rasismu a černošského utrpení! Jenom tyhle příběhy táhnou, jen v nich si dovedeme černošské tváře dobře představit!

Novináři, kritici a potažmo celý Hollywood se ovšem po té udičce okamžitě vrhli. V ovzduší policejní brutality páchané na neozbrojených černoších, hnutí Black Lives Matter apod. začala média ještě ani nenatáčený snímek vyzdvihovat za to, že má odvahu pouštět se do takhle rasově nabitého tématu, a (bělošští) novináři si (opět) horem dolem sypali popel na hlavu za hříchy svých (hypotetických) předků. Když byl uveřejněn první trailer, opěvovala se i výtvarná stránka filmu a kamera. Herecké výkony nikdo příliš nehodnotil, ale na těch vlastně nemělo záležet. U tohoto filmu nemělo být důležité, jak je dobrý, ale spíše to, o čem pojednává. Vyvrcholení mediální licoměrnosti nastalo na festivalu v Sundance, kde snímku diváci v sále tleskali nejen po jeho skončení, ale dokonce ještě předtím, než se vůbec začal promítat. Tleskalo se nikoliv kvalitám filmu, nýbrž pouhé myšlence, kterou snímek představoval. Že Zrození národa obdrželo v lednu 2016 na filmovém festivalu v Sundance Vanguard Award, už byl jen detail, pouhá politicky nevyhnutelná třešnička na dortu. Pro Natea Parkera ovšem byla výhra na Sundance pouhou první zastávkou na cestě za slávou. Hned tou následující byli Oscaři.

Americká Akademie filmových umění, která udílí ceny lidově zvané Oscaři, si za posledních pár let u lidí udělala pořádný škraloup. Někomu vadí její elitářství, někomu její neochota oceňovat velkofilmy a obzvláště v posledních dvou třech letech spoustu amerických diváků pobouřilo nehorázné vybělení všech nominovaných umělců v hereckých kategoriích a většiny nominovaných v kategoriích zbývajících. Především vloni se kvůli situaci s nominovanými umělci, složením členů Akademie a samotným systémem nominací zvedla taková vlna kritiky, že prezidentka oscarové Akademie Cheryl Boone Isaacs musela jednat.

Výsledkem byl nábor 683 nových členů Akademie – především z řad mladších hollywoodských umělců s důrazem na ženy a etnicky minoritní tvůrce, kterých tam bylo extrémně málo – a úprava podmínek členství, díky které pozbyli právo nominovat a volit ti členové, kteří už dvě a více dekád nebyli aktivní součástí hollywoodského šimlu. Pozvánku do řad Akademie mimochodem dostal i sám Nate Parker, což byl ze strany Oscarů naprosto bezprecedentní krok. Právo volit Oscary obyčejně dostávají hollywoodští profesionálové, kteří byli buď sami odměněni soškou Americké filmové akademie, případně toho již v minulosti ve světě angloamerické kinematografie hodně dokázali a byli proto předsedům Akademie jejími členy doporučeni. Oproti tomu Parkerův film – jakkoliv může být dobrý – se do té doby k většině oscarových insiderů nedostal, takže nikdo neměl na základě čeho jej hodnotit. Herec tedy získal členství ani ne tak za svůj reálný přínos kinematografii, nýbrž za pouhou myšlenku přínosu, za politicky motivovaný příslib kvalitní filmařiny.

Zrození národa, 2016, Photo © Fox Searchlight Pictures, CinemArt

Jelikož má Akademie nějakých 12 000 členů, tak byl nábor necelých sedmi set různorodých umělců včetně Parkera, jako když plivnete do Stromovky. Zastoupení akademických voličů, kteří nejsou (postarší) bílí muži (což byl problém, který měl ten nábor vyřešit), se zvedl z 33 % na 38 %. Reálně se tedy změnilo jen málo.

Ta čísla ale nemělo cenu řešit, protože letošní ročník Oscarů měl jasného kvalitativního politického favorita. Výhra na Sundance měla být jen jakýmsi předvojem kilogramů oscarového zlata, které mělo v únoru příštího roku Natea Parkera zasypat. Jeho snímek měl podle všech prognóz vyhrát v řadě hlavních kategorií stejným způsobem jako předtím 12 let v řetězech a vydělat podobné peníze v kasách kin (188 milionů dolarů a více), a to navíc ze stejného důvodu. Vzpomínáte, jak před dvěma lety moderátorka Oscarů Ellen DeGeneres vtipkovala, že „dnes večer hlavní cenu buď vyhraje 12 let v řetězech, nebo jste všichni rasisti“? To samé v bledě modrém se pomalu začalo rýsovat s Oscary 2017 a Zrozením národa. Celoplošná výhra tohoto snímku měla být odčiněním za předešlé dva roky kritiky omílaného vybělování hlavních oscarových kategorií.

Nate Parker se prostě strefil se správným typem filmu do toho pravého okamžiku. Stačilo pouze být trpělivý, doplout do finiše, převzít si sošky a kývnout na tolik nabídek, kolik by zvládnul. Jenže v srpnu se mu sen o oscarovém zlatě znenadání rozplynul a filmoví fanoušci v reálném čase sledovali, jak Natu Parkerovi pohasíná hvězdná zář a mizí mu šance nejenom vyhrát vytouženého plešouna, ale především si ještě někdy pořádně zapracovat v Hollywoodu.

„Dopadení Nata Turnera“, Photo by PennState, Flickr, CC BY-NC 2.0

Stín minulosti

Nate Parker dojel na svou minulost. V cílové oscarové rovince mu podsekl nohy jeden obzvláště zavrženíhodný prohřešek z univerzitních let, po němž média skočila jako hladoví psi. Přečin to byl tak závažný a detaily případu natolik ohavné, že se nestačil ani nadechnout a měl po kariéře. O co šlo? Co provedl? Vzpomínáte, jak jsme si v první části tohoto článku psali o tom, že Parker „po nějaké době přešel z [Penn State University] na University of Oklahoma“? No, v srpnu 2016 se ukázalo, že z té první školy na druhou nepřestoupil zcela dobrovolně…

bnn

Zrození národa, 2016, Photo © Fox Searchlight Pictures, CinemArt

Na celé věci je přitom velmi zajímavé, že o Parkerově minulosti angažovaní novináři, studia i určitá část veřejnosti v hrubých obrysech vlastně dávno věděli. Už v době prvních úspěchů Zrození národa na festivalu v Sundance se totiž na wikiovském profilu Natea Parkera psalo v podkapitole „Pozadí“ cosi neurčitého o tom, že měl být během studia na vysoké škole obviněn ze znásilnění a následně všech obvinění zproštěn… Mnohem více prostoru tam ale měly jeho lehce homofobní výroky z roku 2014, v nichž tisku řekl, že nikdy nebude hrát homosexuální postavu ani se nebude oblékat do ženských šatů a jakkoliv pitvořit, protože si nechce kariérně ublížit a zároveň shazovat mediální obraz černošských mužů. Nám takové věci možná přijdou díky minulým článkům vcelku pochopitelné, ale v zámoří se lidem špatně poslouchají.

Parkerovy předchozí prohřešky každopádně zkraje nikoho příliš nezajímaly, a to ze dvou zdánlivě protichůdných důvodů. Na jednu stranu ještě před několika měsíci o Natu Parkerovi širší veřejnost neměla ponětí. Někde sice hrál, ale všechno to byly jen štěky, které nikoho nezaujaly. Parker nikoho nezajímal, takže jeho minulost nikdo necítil potřebu řešit. Na straně druhé, jakmile to začalo vypadat, že se z jeho filmu vyklube neskutečné terno, studia vycítila peníze a (?) rozhodla se jít do rizika. Hollywood byl oslepený potenciálními výdělky, takže ho 1) ani nenapadlo si Parkera pořádně proklepnout a/nebo 2) doufal, že si hercova dávného škraloupu nikdo nevšimne a nebude se v něm chtít šťourat. A dlouhou dobu to skutečně vypadalo, že bude hercova minulost jen nepodstatnou poznámkou pod čarou a dávno vybledlým historickým záznamem i pro novináře, kteří viděli klikatelnější a výnosnější témata v rasovém kontextu filmu a jeho oscarové kampani. V srpnu však Parkerova historie znovu ožila a do médií se postupně začaly dostávat detaily případu (detaily, které v určitých místech až děsivě připomínaly zápletku druhé řady seriálu American Crime).

Photo by Valeri Pizhanski, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nate Parker měl v roce 1999 na Penn State přítelkyni, shodou okolností bělošku. Chodili spolu, spali spolu a jedné noci si šli v doprovodu pár kamarádů zapařit. Přítelkyně přebrala. Parker byl v náladě a končit ještě nechtěl. Vzal tedy přítelkyni a spolu se spolubydlícím / kamarádem z wrestlingu Jeanem Celestinem si to zamířil zpátky na kolej. Na pokoji se mu chtělo ještě si trochu užít a příliš ho v tu chvíli netrápilo, že jeho partnerka nebyla tak úplně při smyslech. Té noci ji znásilnil. (Kdo už teď kroutí hlavou, držte se, bude to horší.) Poté buď nabídl Celestinovi, jestli to s jeho přítelkyní taky nechce zkusit, nebo se ho Celestin zeptal a Parker souhlasil. Té noci každopádně téměř bezvědomou Parkerovu přítelkyni znásilnil i Celestin. Žena se během sexuálního útoku opakovaně probírala a opět propadala do bezvědomí. Druhý den ráno, jen co se probudila a otevřela oči, tak zjistila, že ji Parker znásilňuje znovu. Když bylo po všem, dal jí deset dolarů na taxíka a poslal ji domů.

Studentka dlouhou dobu o ničem nikomu neřekla, nicméně změna v chování na ní byla znát. Její akademický poradce ji po dvou týdnech poslal do místního zdravotního střediska. Zde byla žena vyšetřena a bylo potvrzeno, co se jí stalo. Na policii ovšem chodit nechtěla, protože si nebyla jistá, jestli by jí v tu chvíli vůbec ještě dokázali nějak pomoct. K žalobě ji přiměla až její spolubydlící. Žena tedy nakonec přeci jen šla na policejní stanici a podala na oba muže trestní oznámení. Oba byli formálně obviněni, spustilo se vyšetřování, chystal se soud. Univerzita a další pověřené orgány nicméně selhaly, kde mohly. Vedení univerzity sice oba studenty vykoplo z wrestlingového týmu, ale tím to pro ně končilo. Ženská organizace Women’s Law Project popisuje nastalou situaci následovně: „Studentka sdělila, že ji oba začali sledovat. Neustále jí byli v patách. Pokřikovali na ni a nadávali jí. Veřejně rozhlásili její jméno. Psychicky ji trýznili. A univerzita na to zareagovala pouze tak, že je plácla přes prsty. Dovolila, aby muži zůstali ve škole, a ani je nepřipravila o sportovní stipendium.“

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Nutno dodat, že i vyhazovem z wrestlingového týmu si Penn State akorát zadělala na další problémy. Brzy se totiž ozvaly černošské studentské organizace, které si Parkerovo a Celestinovo obvinění a vyhození z týmu vyložily jako další z mnoha přehnaných a neoprávněných útoků proti Afroameričanům, a i z wrestlingového týmu na děkanát přišlo několik protestních dopisů, protože trenéři rázem přišli o dva nejlepší sportovce. Na univerzitě se postupně začalo utvářet různorodé hnutí, které stálo za oběma hříšníky a odsuzovalo jejich oběť coby potížistku, která se chce zvýraznit, napakovat a zničit život talentovaným sportovcům. Sama univerzita si nepřála nic jiného, než celou věc co nejrychleji zamést pod koberec. (A jestli jste mysleli, že doteď to byl děs, nyní možná vzteky zešílíte.)

S blížícím se datem soudního přelíčení se stupňovalo obtěžování a psychické týrání žalobkyně. Univerzita ani policie Parkerovi a Celestinovi nezakázala se k ní přibližovat, takže na ni mohli čekat před kolejí, doprovázet ji na hodiny, volat jí a vyhrožovat po telefonu, tisknout její fotografii na plakáty a rozvěšovat je po kampusu. Studentka se snažila bránit, dokonce na univerzitu podala formální stížnost, ale ta nikam nevedla, protože byla podle vedení Penn State „nepodložená“. V průběhu jednoho měsíce mezi prvotním podáním žaloby a samotným přelíčením propadla bývalá přítelkyně Nata Parkera depresím a dvakrát se pokusila o sebevraždu.

Aby toho všeho utrpení nebylo málo, během značně zmedializovaného procesu se obhajoba chytila faktu, že byla studentka té osudné noci opilá, a snažila se ji vylíčit jako pařmenku, která byla navzdory útlému věku věčně v lihu (nezapomínejme, že věková hranice pro požívání alkoholických nápojů je v USA 21 let, což jí tehdy nebylo); jako poběhlici, která se podle různých fotografií předložených obhajobou ráda tahala s mladými černochy; a celkově jako nezodpovědnou cuchtu, která si za to, co se jí stalo, vlastně mohla sama.

Photo by Marc Treble, Flickr, CC BY-NC 2.0

Soud nakonec dopadl tak, že byl Nate Parker zproštěn viny. V roce 1999 totiž přišlo lidem nemyslitelné, že by se pohlavní styk mezi partnery – byť třeba nechtěný nebo vynucený – dal technicky považovat za znásilnění. Jean Celestin byl vzhledem k čistému trestnímu rejstříku a zhruba 40 dopisům, které soudu přišly a ve kterých se různí lidé za wrestlera zaručovali, odsouzen k pouhým šesti měsícům odnětí svobody.

Odbočka: Jestli vám ten rozsudek přijde povědomý, je to proto, že takhle to ve Státech očividně funguje dodnes. Nejnověji Amerikou zahýbal případ Brocka Turnera (mimochodem bělocha), ale jemu podobných je spousta. Jak píše Hana Biriczová na rozhlase.cz, „Případ Brocka Turnera je zatím nejvýraznější kauzou sexuálních predátorů na amerických vysokých školách, včetně těch nejprestižnějších z ‚Břečťanové ligy‘, a to paradoxně právě proto, že skončil odsouzením. ‚Americké organizace Rape, Abuse, Incest National Network odhadují, že 97 ze 100 obviněných se vyhne trestu,‘ napsal deník The Washington Post. Ani tak ale nebyly oběť a veřejnost s verdiktem spokojené. Soudce Aaron Persky z kalifornského studentského města Palo Alto poslal Brocka Turnera do vězení na šest měsíců. Horní hranice za znásilnění je přitom 15 let a žalobci žádali 6. Persky ke svému rozhodnutí dodal, že delší pobyt ve vězení by Turnerovi způsobil trvalé následky.“

Trvalé následky… ne pro ni, ale pro něj? Jako že by mu vyšší rozsudek mohl poškodit našlápnutou kariéru univerzitního plavce? Aha, už to chápu: Na znásilněnou holku sere pes, protože soudy musí bránit kariéru a pověst jejího násilníka. Jasně! Uf, ještě že jsme si to vyjasnili!

Photo by Valeri Pizhanski, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Konkrétně Parkerův a Celestinův nehorázný rozsudek každopádně nebyl zapříčiněn pouze tím, že soudce nechtěl, aby sportovci „kvůli dvěma čtyřem minutám nerozvážnosti strávili dva až čtyři roky ve vězení,“ (ano, tohle ten pán vážně řekl) ale především tím, že se soud pokoušel předejít nařčením z rasové zaujatosti a následných nepokojů. Jeden člen černošského univerzitního spolku sdělil před zahájením procesu novinám Daily Collegian, „Snad si nemyslíte, že by se v téhle zemi mohl černoch obviněný ze znásilnění bělošky dočkat spravedlivého soudního procesu?“ Nezapomínejme, že od „rodney-kingovských“ nepokojů v Los Angeles v té době uplynulo teprve sedm let a obzvláště soudní spor OJ Simpsona z let 1994-95 měli lidé velmi čerstvě v paměti. Černošské studentské spolky dělaly na univerzitním kampusu velké vlny, o případ se začala kromě lokálních médií zajímat i ta celostátní a všichni chtěli mít celou nepříjemnost co nejrychleji a bezbolestněji za sebou. Kdybyste o rasově nabitém ovzduší, které zapříčinilo Parkerův a Celestinův rozsudek, chtěli vědět více, doporučuji vám omrknout první řadu seriálu American Crime Story.

Tady ovšem případ zdaleka nekončí. Celestin byl sice odsouzen k šesti měsícům za mřížemi a na dva roky mu byl odepřen vstup na kampus, do vězení se však nedostal. Soud zrušil původní rozsudek s tím, že se Celestinovi dostalo „neadekvátní obhajoby“, a zahájil obnovené trestní řízení. Obžaloba však už nebyla schopná nahnat znovu dohromady všechny svědky, samotná studentka nechtěla znovu prožívat muka soudních tahanic a z nového procesu tedy sešlo. Celestin byl volný.

Photo by My name is Wei, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Vlastně nejen to. Dal se na scenáristiku, a když mu Hollywood nabídl příležitost vypomoci s napsáním jednoho oscarového dramatu, chopil šanci za pačesy a šel do toho. O jaké drama se jednalo? O Zrození národa přece. Toho meloucha mu údajně dohodil kamarád ze školy…

A jestli teď někdo čekáte happy end i pro Parkerovu a Celestinovu oběť, raději rychle odklikněte do jiného okna. Po procesu to s ní totiž dopadlo… vlastně přesně tak, jak se vzhledem k okolnostem dalo předpovídat. Znásilněná, zostuzená, vyčerpaná a zhrzená z toho, že ji univerzita nepodržela a ani soud jí nedal za pravdu, studentka propadla ještě větším depresím, než v jakých se do té doby utápěla. Odpadla ze školy a začala se tlumit léky na předpis. Od univerzity sice dostala odškodné ve výši $17,5 tisíce (tohle číslo si zapamatujte, ironií osudu ho nevidíme poprvé), časem si našla přítele, provdala se a přivedla na svět syna, ale psychické problémy se s ní táhly i nadále. A časem se zhoršovaly. Podle vyjádření různých členů její rodiny žila přibližně od roku 2009 „v absolutní psychóze“ a byla „zcela odtržená od reality“. V roce 2012 šla na odvykačku. Ne poprvé, ale bohužel naposled. Jednoho rána ji místní zdravotníci nalezli mrtvou v její posteli. Na stolku vedle ní byly postavené dvě prázdné lékovky s prášky na spaní. Příčina smrti byla stanovena jako, „závažné depresivní stavy s psychotickými prvky, post-traumatická stresová porucha způsobená fyzickým a sexuálním násilím a následné předávkování omamnými a psychotropními látkami“.

Parkerova omluva?

Posledních pár detailů tohoto odporného příběhu sdělil médiím bratr Parkerovy bývalé přítelkyně, jejíž jméno se na přání rodiny z pochopitelných důvodů nikde neuvádělo. A právě na rozhovor s jejím bratrem se v polovině srpna 2016 Nate Parker rozhodl zareagovat vlastním prohlášením. Jen udělal tu osudnou chybu, že ho nejdříve neprojednal se svým týmem. Pasáže, které se lidem obzvláště nelíbily, a které byly později použity proti němu na důkaz toho, že svého činu ani nelituje, vám schválně podtrhnu:

Tohle jsou má slova. Píšu je od srdce a nenechal jsem je přefiltrovat přes třetí stranu. Čtěte je nezávisle na jakékoliv mojí další platformě jako slova obyčejného člověka.

Píšu vám duševně zničený…

Photo by PunkToad, Flickr, CC BY 2.0

Během posledních několika dní se část mé minulosti – moje zatčení, soudní proces i osvobozující rozsudek ve věci obvinění ze sexuálního napadení – dostala do hledáčku médií, stala se předmětem debat na sociálních sítích a součástí hovorů ve filmovém průmyslu. Chápu, proč tyhle věci tolik lidí zajímají, a rozumím tomu, že vyvolávají řadu pádných otázek. O tématech zdravých mezilidských vztahů a ženského práva cítit se bezpečně se musí mluvit, jakkoliv jsou takové konverzace nelehké. Na mnohem osobnější rovině coby otec, manžel, bratr a hluboce věřící člověk chápu, jak matoucí a bolestivý tento incident musel spoustě lidem připadat. Ze všeho nejvíce té mladé ženě v centru veškerého dění.

Sám jsem se zrovna dozvěděl, že si ta žena před několika lety vzala život, a tohle zjištění mě naplnilo neskonalým smutkem. Ani nevíte, s jak těžkým srdcem jsem tu zprávu vyslechl. Stále přemýšlím, jaký dopad to muselo mít na její rodinu.

Nedokážu a ani nechci pomíjet bolest, kterou si prožila v průběhu našeho soudního procesu a po něm. Já si stále stojím za tím, že k našemu styku byla jednoznačně svolná, existují ovšem důležitější věci než právo. Například morálka. Věřící člověk by se nikdy neměl ocitnout v podobné situaci. Je mi 36 let, mám čtyři dcery, věřím v Boha, a když se tak ohlížím za svými teenagerskými lety, mohu bez zaváhání říci, že jsem měl mít více rozumu.

Moudřejším pohledem se ohlížím za těmi časy a vidím svůj rozhořčený postoj i upřímnou snahu dokázat všem svou nevinu. Dnes je mi jasné, že jsem v té době ve snaze očistit své jméno možná neprojevoval dostatek soucitu. Soucitu s tou mladou ženou a se závažností situace, do které jsem sám sebe a další lidi dostal.

Co se stalo, nezměním. Té ženě, něčí dceři, sestře, něčí matce, už život nic nevrátí.

Od doby, co mi bylo devatenáct let, jsem se tolik změnil. Vyrostl jsem, ve spoustě ohledech dospěl, ale stále před sebou ještě mám dlouhou cestu. Snažím se chovat tak, abych své komunitě nedělal ostudu, a v tomto úsilí budu pokračovat, co mi budou stačit síly. Vím ale, že některé rány čas ani slova nezahojí.

Nikdy jsem od téhle části svého života neutíkal a nikdy nebudu. Neberte to tedy tak, že bych se snažil tímto prohlášením cokoliv odčinit. Přijměte tento dopis pouze jako reakci na aktuální dění.

Nate

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

V tuhle chvíli už vám asi došlo, kde média, fanoušci a všelijací internetoví lidé viděli problém. Nate Parker se ve svém prohlášení ani jednou neomluví, neřekne, že by mu cokoliv bylo líto, dokonce ani nepopře všechny ty ohavné věci, které se o něm propíraly v tisku. Místo toho párkrát napíše, jak mizerně se cítí (z toho, co udělal, nebo z toho, že se to dostalo ven?), a pak různými výrazy v podstatě několikrát zopakuje, že on vlastně nic neudělal. Používá své dcery jako štít a neustále se ohání vírou, jako by mu snad tyto dvě věci měly pomoci morálně si přilepšit. Několikrát zmíní, že se celá událost stala už kdysi dávno, tak proč ji teď znovu vytahovat a řešit, že ano? A konečně, když zmíní svou „komunitu“, opět tím rýpne do rasového podhoubí případu, skoro jako by tím znovu poukazoval na to, že si na něj média a internetoví trollové zasedli jen proto, že je černoch.

Co z toho?

Parkerova „omluva“ podle očekávání nezabrala, a dokonce proti herci poštvala ještě více lidí. To samozřejmě přidělalo spoustu vrásek produkujícímu studiu Fox Searchlight, které si s touhle polízanicí muselo nějak poradit. Foxáci měli v rukách toxický film od tvůrce, který se ocitl v nemilosti veřejnosti i hollywoodských profesionálů. Jelikož ale za práva ke snímku zaplatili $17,5 milionů (nejvyšší částku, která kdy byla na festivale v Sundance za jeden film vyplacena, a zároveň částku, v níž se ironií osudu a bez trojice nul odráží výše odškodného, které dostala Parkerova oběť od školy Penn State), další peníze vrazili do reklamních, festivalových a částečně i akademických kampaní, tak tuhle investici potřebovali získat zpátky. Vcelku pochopitelně tedy dělali, co mohli, aby udusali požár negativní publicity. Konkrétně to znamenalo, že neodpovídali na dotazy novinářů a Parkerovi na dlouhou dobu zakázali dále se v médiích k čemukoliv vyjadřovat. Rozjetý vlak negativity už ale nešlo zastavit.

Ze všeho nejdříve oznámil AFI, Americký filmový institut, že ruší chystané promítání Zrození národa, a to včetně posezení s tvůrci, které ho mělo následovat. Studentům AFI to oznámil sám děkan Jan Shuette, „Stranou promítání daného filmu mi přišla spousta zpráv zaujímajících nejrůznější stanoviska. Podle mě je důležité, abychom všechny otázky ohledně pohlaví, rasy a dalších věcí společně vyřešili ještě předtím, než dojde k samotnému promítání. Na příští týden tedy plánujeme speciální moderovanou diskuzi, v níž všechna tato témata probereme.“ Promítání Zrození národa bylo odsunuto na pozdější termín v tomto roce, v podstatě tedy na neurčito. V daném termínu tento film nahradilo promítání a posezení s tvůrci druhého Jacka Reachera.

Photo by GabboT, Flickr, CC BY-SA 2.0

Druhou ránu Nateu Parkerovi a studiu Fox zasadil Mezinárodní filmový festival v Torontu. Zatímco se totiž Foxáci snažili celou aféru přejít, vedení TIFF oznámilo, že se tvůrci Zrození národa nebudou účastnit hlavní festivalové konference. Film se sice promítal, ale s tvůrci bylo zpočátku téměř nemožné si promluvit. První torontská konference ke Zrození národa byla naplánována až dodatečně na 11. září. Přesně tak, naplánovali ji na den výročí teroristických útoků na Světové obchodní centrum, aby se jakékoliv potenciálně šťavnaté články o Parkerových vyjádřeních ztratily mezi hromadou příspěvků připomínajících útoky na newyorská Dvojčata. Šlo tedy o podobnou fintu, jaké studia využívají, když do médií vypouští nepříjemné zprávy v pátek odpoledne. Šťávy ale konference beztak moc nepřinesla. Jak se dalo očekávat, Parker se k celé věci odmítl vyjádřit. Když se ho jeden novinář zeptal, jestli by se chtěl omluvit rodině zemřelé ženy, odpověděl, „Nejsme tu kvůli mně. Nerad bych tuhle konferenci o filmu zastínil svým osobním životem.“ Hlavní cenu poroty v Torontu místo Zrození národa vyhrál snímek La La Land.

Do toho od Parkera, potažmo i jeho filmu, začali houfně dávat ruce pryč téměř všichni hollywoodští insideři, kteří s ním kdy přišli do styku, a to včetně herců a hereček, kteří s ním hráli ve Zrození národa. Armie Hammer (hrál Osamělého jezdce) ani Jackie Earle Haley (hrál Rorschacha ve Strážcích), kteří ve filmu ztvárňují vedlejší role, se prozřetelně k ničemu nevyjadřovali, zato jejich kolegyně Gabrielle Union – kterou v devatenácti letech znásilnil s pistolí u hlavy zákazník obuvnictví, ve kterém pracovala – sdělila novinářům, „Od chvíle, co jsem se o minulosti Nata Parkera dozvěděla, mám kámen v břiše a jsem naprosto zmatená. […] Jakkoliv mi náš film přijde důležitý a silný, nedokážu ta obvinění brát na lehkou váhu.“

„Tab Hunter“, Photo by David, Flickr, CC BY-SA 2.0

Co ovšem Parkera a Foxáky muselo bolet nejvíce, byla naprosto promarněná šance sáhnout si na oscarové zlato. Snímek sice již několik měsíců oblétával filmové festivaly, ale většina akademiků jej ještě neviděla. A co hůř, díky medializaci odporných detailů Parkerova případu drtivá většina z nich najednou ani neměla chuť se na něj dívat. Jak to vyjádřila Marcia Nasatir, produkční členka oscarové komise, „Osobně mi přijde velmi obtížné rozlišovat mezi tvůrcem a filmem, který napsal, režíroval a hraje v něm hlavní roli.“ Marcii přitakávali i další oscaroví akademici, „Jestli bych chtěl vidět film natočený někým, kdo sexuálně zneužil mladou ženu a ani si podle mě neuvědomuje vlastní vinu? V tuto chvíli bych na základě všeho, co jsem si o tom případu přečetl, na ten film nešel.“ Když se snímek dostal v polovině října poprvé k akademikům (studia jim k filmům, do jejichž kampaní jsou ochotná investovat, vždy zařizují promítání zdarma), většina z nich o něj nejevila zájem. Podle časopisu Hollywood Reporter sice někteří nepřijali snímek úplně nejchladněji, nicméně sály byly naplněné jen zhruba ze čtvrtiny.

Abychom ale oscarovou komisi nemalovali jen jedním štětcem, uvedeme si i jeden protichůdný názor. Například Tab Hunter, který je nám minimálně díky článku o Oscarech 2016 velmi dobře známý, se nechal slyšet, „Vinným ho neshledali, a i kdyby ano, máme zde hodnotit film, a ne muže, který ho natočil. Ještě jsem nepotkal hollywoodskou hvězdu, kterou by média někdy nepropírala kvůli nějaké senzační aféře. Spousta z těch hříšníků se dokonce dostala do samotné oscarové akademie. Lidé v Hollywoodu se s oblibou dívají, jak se druhým nedaří, ale podle mě bychom měli hodnotit filmy jako takové a nic vedlejšího do toho netahat. Co jsem tak slyšel, ten film je velmi dobrý. Přijde mi ostudné, že lidé cítí potřebu vytahovat takovéhle věci a snažit se jimi ten snímek pošpinit. “A takovýchto Tabů Hunterů je oscarová komise plná, takže kdo ví… Třeba Zrození národa získá alespoň nějakou tu nominaci. Příliš nadějně to ale nevidím.

Photo by Eric, Flickr, CC BY-SA 2.0

Parkerovo vítězství mi přijde o to méně reálné, že měl herec v týdnech a měsících po rozpoutání skandálu a jeho prvotním prohlášení několikrát možnost projevit v médiích lítost a omluvit se rodině zemřelé ženy, ale ani jednou to neudělal. Místo toho buď mlčel, nebo dokola opakoval, že už je to dávná minuliost, že byl zproštěn viny, že o ničem nevěděl, že jsou k němu novináři nefér, že z téhle bolestivé události dělají bulvární aféru, že si na něj zasedli, protože je černoch. Odvolával se na svou víru, svou rodinu, svou rasu, kulturní význam jeho snímku.

A tohle všechno navíc dělal navzdory radám – a později nátlaku – od studia Fox a jeho vlastních PR manažerů. Jeden anonymní hollywoodský veterán se nechal citovat v Hollywood Reporteru, „[Když ho připravovali na rozhovory pro 60 Minutes a Good Morning America,] sepsali mu body, o kterých měl mluvit, ale on vůbec nedbal jejich rad.“ Parker nedbal ani rady Oprah Winfrey, která na něj již v únoru naléhala, aby předešel skandálu a o celém případu si promluvil s moderátorkou Gayle King v jejím pořadu CBS This Morning. Oprah mu domlouvala, že by otevřeným rozhovorem o sexuálním násilí mohl pomoci mnoha divákům, zvýšit o tomto problému povědomí a třeba si i trochu přilepšit v očích lidí, kteří by ho za jeho minulost mohli odsuzovat. Parker ji ovšem rozezleně odmítl. Údajně ho štvalo, že lidé vidí ve „svolné sexuální experimentaci mladých lidí, která se trochu vymkla z rukou“ něco nepatřičného, a že se v případu chtějí po letech nimrat. A rozezlený byl o to více, že se lidé chtěli bavit o jeho soukromých eskapádách, a ne o právě dokončeném filmu o Natu Turnerovi, na kterém osm let pracoval a do kterého vložil tolik úsilí.

Parker tedy nedbal rad Oprah Winfrey, studia, PR manažerů ani nikoho jiného. Razil si vlastní cestu, neomlouval se, vymlouval se. A lidé mu to nebaštili. Podle komentářů si i běžní čtenáři všimli, jak se zuřivě vyhýbá jakékoliv zodpovědnosti, jak si nad celou věcí myje ruce, jak sice říká, že ho celá věc rmoutí, ale skutečnost nejspíš bude někde jinde.

Photo by hobvias sudoneighm, Flickr, CC BY 2.0

Byl jsem křivě obviněn. Šel jsem k soudu, vyseděl si proces a byl jsem zproštěn obžaloby. Byl jsem shledán nevinným.

Cítím se mizerně, že ta žena už není mezi námi. S tím se musela vypořádat její rodina. Ale jak tu sedím před vámi, omlouvat se nebudu.

—————

— Nate Parker v rozhovoru s Andersonem Cooperem,

60 Minutes, 2. 10. 2016

Parkerovo chování se prostě nikomu nelíbilo a diváci nad ním zlomili hůl. Čímž pádem se herec stal toxickou komoditou i pro hollywoodské kravaťáky. Konkrétně Foxáci – jakmile viděli, že s Parkerem není řeč a že si pod sebou zdatně podřezává větev – nad ním mávli rukou a veškeré finance, které měli vyhrazené pro budoucí oscarovou kampaň jeho filmu, přelili do Jackie, autobiografického snímku o bývalé první dámě Jackie Kennedy s Natalie Portman v hlavní roli. Když se pak Parkerův film po měsících objíždění festivalů dostal do široké distribuce, vydělal v Americe během premiérového víkendu pouhých $7 milionů, druhý týden téměř vypadl z první desítky a celkově u Zrození národa studio Fox počítá s hrubou ztrátou ve výši $10 milionů. Někteří komentátoři poukazovali na to, že nízké výdělky může mít částečně na svědomí přesycenost diváků otrokářskými dramaty, ale na prvním místě se všude uváděla Parkerova aféra. Lidé nechtěli svými penězi podporovat film od člověka, který někomu provedl to, co provedl, a ani nevypadal, že by mu to bylo kdovíjak líto.

Parker to má jednoduše v Hollywoodu (nadlouho? navždy?) spočítané. V současné době má sice stále naplánovaný jeden projekt pro Legendary Pictures, ale dá se předpokládat, že z něj sejde. Jak to hezky vyjádřil jeden studiový manažer, „Jeho neschopnost alespoň předstírat, že mu nebylo jedno, kolik peněz do něj lidé investovali, je neomluvitelná. Už jen kvůli tomu ho Hollywood z obchodního hlediska zařadí do kategorie ‚život je příliš krátký‘. Navíc, jestli jste si všimli recenze jeho filmu v New York Times, tak ta se celá točila kolem jeho skandálu. Ať už Nate Parker v budoucnosti natočí nebo vyprodukuje cokoliv, tohle bude už navždy obsah prvního odstavce.“

Hollywoodské skandály

Photo by Caffeinatrix, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Případ Natea Parkera není ani zdaleka prvním, natožpak posledním skandálem, s nímž se musel Hollywood potýkat. A ani způsob, jakým aféra probíhala a jak nakonec dopadla, není v ničem neobvyklý. Hollywoodské hvězdy se se skandály potýkají již od samého počátku americké kinematografie. Občas je ustojí, zatímco jindy je jejich prohřešky položí na lopatky. Pojďme se nyní schválně na pár těchto případů podívat, udělat si v nich trochu pořádek a zamyslet se nad tím, co rozhoduje o tom, jestli skandál dané hvězdě zničí kariéru, nebo ne.

Jako první člověka asi napadne závažnost hercova prohřešku. Nate Parker znásilnil mladou ženu a pak ji psychicky natolik vydeptal, že po letech spáchala sebevraždu. Za takovouhle věc si konec kariéry a zničení pověsti zaslouží stejně jako Bill Cosby, který v průběhu desítek let omámil a znásilnil desítky žen, nebo Mark Salling (?) ze seriálu Glee, u něhož se v počítači našla dětská pornografie. V porovnání s nimi je pochopitelné, že například Hugh Grant nebo Eddie Murphy, kteří byli svého času přistiženi s prostitutkami, si mohli jeden dva týdny v médiích jakože sypat popel na hlavu a jejich fanoušky tyhle „aféry“ pak přestaly zajímat. Nebo že Jonahu Hillovi, Alecu Baldwinovi a Mattu Damonovi stačilo jedno veřejné prohlášení a jejich negativní poznámky o gay komunitě jim byly okamžitě prominuty a zapomenuty.

Pakliže by ale mělo jít jen o závažnost případu, co bychom si měli myslet o Woody Allenovi, Romanu Polanskim nebo Robu Loweovi? Toho prvního vlastní rodina obviňuje z pohlavního styku s jeho nevlastní nezletilou dcerou; ten druhý kvůli sexu s třináctiletou nadějnou herečkou již několik desítek let nesmí vkročit na území Spojených států, protože by ho okamžitě zavřeli; a tomu třetímu se v roce 1988 dostala do médií nahrávka postelových radovánek s šestnáctiletou dívkou, která navíc neměla ani ponětí o tom, že si ji Lowe při sexu nahrával. A přesto jsou první dva vysoce uznávaní režiséři, kteří nejenže stále točí, ale navíc je hollywoodské filmové akademie zasypávají filmovými cenami a samotní herci je v rozhovorech vynáší do nebes; a kariéra Roba Lowea kvůli skandálu s nahrávkou sice trochu utrpěla, nebylo to ale nijak hodně a ani kdovíjak na dlouho. Dnes je Lowe opět vyhledávaným hercem nejen televizních obrazovek a jeho „zábavným eskapádám“ z minulosti se lidé jen smějí.

Photo by Eva Rilandi, Flickr, CC BY-SA 2.0

A že by závažnost provinění byla tím nejdůležitějším faktorem, začne člověku připadat obzvláště na pováženou, když si vzpomene na další případy, u nichž se Hollywood a fanoušci zachovali poněkud nepředvídatelně. Například Mark Wahlberg je rasista a homofob jako vyšitý. Před lety dokonce s kamarády fyzicky napadl dvojici vietnamských mladíků – nadával jim do kdovíčeho, jednomu způsobil otřes mozku a toho druhého praštil tak silně do hlavy, až ten člověk oslepl na jedno oko. Wahlberg byl obviněn z pokusu o vraždu… jenže Hollywoodu a fanouškům to bylo ukradené. Z Wahlberga se brzy stala áčková hvězda a dnes se na celou tuhle eskapádu zapomnělo. Arnold Schwarzenegger zase podvedl manželku se svou uklízečkou, ta mu přivedla na svět syna, a Arnolda nenapadlo nic lepšího, než manželce vše zatajit, uklízečku nechat pracovat u něj doma a nelegitimního syna vychovávat po boku svých ostatních, legitimních dětí. A lidé to zase jen přešli bez většího povšimnutí. Očividně tu tedy jde i o něco jiného než jen závažnost.

Velkou roli podle mě hraje i známost a věhlas herce, jejich obliba u diváků. Tohle je poměrně hezky vidět na případu Johnnyho Deppa a Amber Heard. Díky oblíbenosti a slávě Deppa se v okamžiku, kdy jeho manželka požádala o rozvod a obvinila ho z domácího násilí, kolem herce vytvořil ochranný štít fanoušků. Ti si nedokázali představit, že by jejich oblíbený herec byl něčeho takového schopný a nejenom že ho začali veřejně bránit, ale ještě se pustili do Amber za to, že se chce dát rozvést jen pro peníze, že si všechno vymyslela a kdesi cosi. I když Heard publikovala fotky, na nichž má modřiny, a později video, ve kterém Depp po ránu nasává vínko, mlátí v kuchyni skříňkami a řve na ni, tak ji většina lidí nebrala vážně. Ona byla ostatně nicka, zato Depp pan Někdo. A že pak všechny peníze, které od bývalého manžela získala v rozvodovém řízení, dala na charitu, byl samozřejmě vykalkulovaný marketingový tah a jasná snaha napravit si pověst vypočítavé zlatokopky.

Photo by PM – Il Piccolo Missionario, Flickr, CC BY-SA 2.0

Oproti tomu se můžeme podívat na Winonu Ryder, Katherine Heigl, Shannen Doherty nebo Megan Fox. A teď tím ani tak nemám na mysli fakt, že by Wahlberg, Schwarzenegger a Depp těžili z toho, že jsou muži, takže k jejich prohřeškům byli lidé shovívavější (zatím, protože ani na tuhle rovinu by nebylo radno úplně zapomínat). Spíše mi jde o to, že všechny čtyři herečky zdánlivě neudělaly nic tak hrozného, a slízly to mnohonásobně více než páni herci. Winonu načapali, jak krade nějaké cetky v obchodě, Katherine si rýpla do kvality scénářů svých filmů a seriálů, Shannen se tu a tam chytla s nějakým kolegou na place a Megan se opřela do svého režiséra Michaela Baye. Toť vše. Jedna jako druhá ale mají po (velko)filmové kariéře a musí se nadosmrti spokojit s televizní a nezávislou / nízkorozpočtovou filmovou tvorbou, kde navíc ani nemusí dostávat hlavní role. Pravda, Winona z nich má díky netflixovskému seriálu Stranger Things asi největší šance přeci jen svou kariéru znovu nakopnout a ukázat se v nějakém blockbusteru, možná i ve větší roli než jen štěku Spockovy matky (!?!), ale jak už jí není dvacet, vidím to dost bledě.

No jo, ale co třeba takový Mel Gibson? Ten byl v době svého skandálu známý jako málokdo a provinil se jen tím, že se párkrát opil a vydávil pár nechutných nadávek na stranu žen, židů a rasových minorit. Vzato kolem a kolem nešlo o nic až tak strašného. A to samé se dá říct i o Charlie Sheenovi a Lindsay Lohan, kteří ve své době dojeli na neustálé paření, užívání drog a neprofesionalitu na place. Přesto ale mají všichni po kariéře (Gibson se znovu snaží prorazit jako režisér, ale ještě se uvidí, jestli se mu to podaří). Čím to je?

Tady si zase myslím, že je potřeba zohlednit finanční stránku celé věci. Dokud jsou hollywoodští tvůrci nejenom známí, ale zároveň studiím přináší i velké výdělky, mohou si dělat, co se jim zlíbí, a nikoho to příliš netrápí. Jakmile ale vydělávat přestanou, může jim podseknout nohy i sebemenší skandál. Kariéry Sheena, Gibsona i Lohan byly v době jejich mediálních afér na ústupu. Filmy jim vydělávaly čím dál méně, nabídek ubývalo, a jakmile umělci začali dělat problémy, média zavětřila krev. Spustila se veřejná šaráda, která všechny tři rozcupovala na kousky.

Nebo si můžeme porovnat Wesleyho Snipese a Marthu Stewart. Snipes je černošský svalouš z Floridy, který se živí herectvím, zatímco Stewart pomenší běloška z New Yorku, která pracuje jako televizní kuchařka. Navenek se tedy možná zdají velmi odlišní, ale jedna věc je přesto pojí: Oba dva šli do vězení za peněžní podvody. Snipes za únik na daních a Stewart za nelegální machinace na burze. Jen jednoho z nich výlet do lochu kariérně zničil, a byl to právě ten, jehož kariéra už v době nástupu do vazby značně skomírala – Wesley Snipes.

Photo by nicolas genin, Flickr, CC BY-SA 2.0

Martha Stewart si vybudovala multimiliardové kuchařské impérium, takže vězení pro ni sice bylo nepříjemné, ale dalo se přežít (pro představu doporučuji čtvrtou řadu seriálu Orange Is the New Black, jejíž tvůrci se u jedné postavy nechali inspirovat právě Marthou Stewart). Zato Snipes už před svým obviněním mlel z posledního. První Blade mu vyšel v roce 1998, druhý v roce 2001, a ačkoliv byly oba filmy úspěšné, po nich následoval strmý pád do vod béčkových akčňáren s téměř nulovými výdělky. I třetí Blade byl při 65milionovém rozpočtu a 125milionových výdělcích propadák. Když se tedy Snipes začal v roce 2006 popotahovat se soudy, fanouškům bylo jedno, jak to s ním dopadne. V tu chvíli je zajímalo hlavně to, aby byl případ co nejzajímavější, aby se co nejvíce bavili.

Kromě závažnosti prohřešku, známosti hříšníků a finančního hlediska je tu ještě jedna věc, která by stála za zmínku – nevyzpytatelnost fanoušků, kteří občas jednomu umělci odpustí to, kvůli čemu jinou umělkyni jiného zavrhnou. Meg Ryan třeba zničilo kariéru, když se začátkem druhého milénia ocitla v hledáčku médií a veřejnosti kvůli své údajné aférce s Russellem Crowem. Byla tehdy ještě vdaná za Dennise Quaida, nota bene se jí kvůli početným rolím v romantických filmech a vizáži milého diblíka přezdívalo „americké zlatíčko“, a lidem se tenhle protiklad dokonalé filmové partnerky a přelétavé herečky vůbec nelíbil. Média herečku protáhla kanálem a lidé se k ní otočili zády.

Když ovšem Brad Pitt o pár let později opouštěl Jennifer Aniston kvůli Angelině Jolie, lidé mu všechno odpustili. Respektive jeho nikdo ani příliš neřešil. Psalo se hlavně o tom, jaká je Jennifer chudinka a Angelina potvora. Že měl v celé věci nějakou roli i on, bylo lidem putna, takže jeho kariéra nijak neutrpěla. Stejně jako neutrpěla o několik let později, když se rozváděl s Angelinou. To zase navzdory závažným obviněním ze strany herečky, která o rozvod požádala, o Pittově (zne)užívání alkoholu a lehkých drog a jeho rtuťovité povaze. Média a především fanoušci ho ovšem vykreslovali jako oběť nenažrané semetriky, s níž se nedá vyjít a která touží jen po penězích. Angelina se opět stala terčem posměchu, opět se proti ní vytahovala Jennifer Anniston a Brad Pitt byl opět ponechán více méně na pokoji.

Ženy mají nastavenou vyšší laťku než muži. Jejich chyb a omylů si všímáme častěji, přikládáme jim větší důležitost a pamatujeme si je déle, zatímco jejich úspěchy jsou zpravidla připisovány štěstěně.

— Greta Christina, The Orbit

Porovnat si můžeme i již zmiňovanou Katherine Heigl s Jaredem Letem. O Katherine jsme si ve článku o hollywoodské misogynii psali, že když jí šla v roce 2007 do kin komedie Zbouchnutá, Katherine si, „u studia, tvůrců a veřejnosti díky svým komentářům nadělala spoustu nepřátel. V jednom z rozhovorů se totiž o filmu vyjádřila následovně: ‚Ten film je trochu sexistický. Zobrazuje ženy jako věčně podrážděné semetriky bez špetky humoru a muže jako potrhlé drahoušky, co se jen chtějí trochu bavit. S těmi přepálenými postavami jsem měla od počátku problém. Občas jsem totiž hrála takovou nánu. Proč se moje postava tak často chová jako totální suchar? Proč se musí na plátně ženy zobrazovat zrovna takhle? Z 98 % jsem si natáčení náramně užívala, ale přijde mi docela obtížné mít tenhle film ráda.‘ Její slova v médiích spustila lavinu reakcí, které se většinou omezovaly na osobní útoky, v nichž byla Katherine nazývána ‚nevděčnou zrádkyní‘ či ‚asertivním, nedočkavým pokrytcem, kterého brzy omrzelo čekat, než se jí přítel konečně vysloví.‘ Katherine v reakci na tuto kritiku poskytla rozhovor časopisu People, ve kterém se snažila vyjasnit, že, ‚mi šlo jen o to, aby ženy nebraly tenhle motiv ve filmu příliš vážně a aby si pamatovaly, že jde jen o hrubozrnnou komedii.‘ Ani toto vyjádření jí ovšem v očích diváků a především hlavounů z Hollywoodu nepomohlo a dnes má kvůli své ‚úděsné povaze‘ a ‚problémům s přístupem‘ obtíže sehnat pořádnou práci.

Photo by nicolas genin, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Oproti tomu si Leto dovolil dost nevybíravě mluvit o svém snímku Sebevražedný oddíl a o studiu, které ho vyprodukovalo, a ze strany studia, kolegů ani veřejnosti se nedočkal ani slůvka kritiky. Fanoušci ho dokonce ještě litovali, že byl z projektu nakonec tak zklamaný. Docela by mě zajímalo, co by říkali, kdyby o nějakém svém filmu nějaká herečka prohlásila, „Zbyla v tom filmu vůbec nějaká moje scéna, kterou nevystříhli? Vytříhli mi jich totiž tolik, že je ani nespočítám,“ nebo, „Cítím se docela podvedeně, protože když mi ten film před podepsáním smlouvy popisovali, měl vypadat úplně jinak,“ a nakonec poslala celé studio veřejně „do prdele“. To bychom o ní nejspíše slyšeli naposled… *kašli Heigl kašli kašli Megan Fox kašli Rose McGowan kašli kašli*

Nebo si vezměme potížisty Christiana Balea, Aleca Baldwina a (pro změnu) Russella Crowea:

– Bale se nechvalně proslavil v roce 2008, kdy „mu ruply nervy“ a v Londýně fyzicky napadl svou matku. A o pár dní později se rozeřval na členy štábu, když mu ve vypjaté scéně při natáčení filmu Terminator: Salvation pokazili jeden záběr.

– Baldwin je v médiích rok co rok kvůli své výbušné povaze, nenávisti k paparazzi a nevybíravým výrazům. V roce 2011 se navíc dostala na internet nahrávka zprávy, kterou Baldwin nechal ve vzteku na záznamníku své jedenáctileté dcery. Nazval ji tehdy „nevychovanou, bezohlednou malou sviní“ (protože si mu předtím dovolila nezvednout telefon), a pohrozil jí, že, „Takhle jsi mě urazila naposled. Já už tě srovnám do latě!

– O Croweovi je také známo, že má krátkou roznětku a často dělá hysterické scény. Pro potřeby tohoto článku vypíchneme jeden případ za všechny: V roce 2005 mrštil telefonem po zaměstnanci luxusního hotelu, kde zrovna přebýval, a trefil ho do obličeje tak nešťastně, že si muž odnesl několik stehů. Croweova kariéra ani pověst samozřejmě nijak neutrpěly, protože se takovéhle chování s pobaveným uchechtnutím přičetlo na vrub jeho image zlobivého kluka.

Bale, Baldwin i Crowe všechny tyto eskapády nejenom kariérně přežili, ale dokonce se jim dnes daří lépe než dříve. Všichni tři jsou stále uznávaní umělci, kteří si mohou vybírat, do jakého projektu se vrhnou. A schválně si je porovnejme s některými jejich hereckými kolegyněmi.

Photo by Josh Hallett, Flickr, CC BY-SA 2.0

– Zatímco Bale si na place může řvát, na koho chce, a lidé jsou jeho chováním maximálně pobaveni, Teri Hatcher přichází o práci a o fanoušky jen proto, že se o ní proslýchá, že je „zlá“. O Lee Michelle kdysi prohlásila herecká kolegyně, že se také chová příšerně – „Jednou dokonce během technické pauzy luskla prsty směrem ke štábu a osočila se na ně, ‚Tak dělejte. Já mám dneska ještě plány!‘“ –, a kde jí dnes je konec? A Lindsay Lohan či Shannen Doherty na podobné zvěsti kariérně také dojely.

– Podobně je to s Alecem Baldwinem a například Reese Witherspoon. Co Baldwin řekl své dceři do telefonu by žádné herečce v životě neprošlo, ale Reese dojela i na podstatně menší přešlap. Jednou se během dopravní kontroly vzpírala pokutě a zeptala se policisty, „Víte vy vůbec, kdo já jsem?“ To je celé. Nahrávka se dostala ven, Reese měla z ostudy kabát a fanoušci jí to dodnes nezapomněli.

– Russellu Croweovi fanoušci házení telefonem odpustili, ale co třeba Naomi Campbell? S tou se pověst násilnické hysterky táhne kvůli tomu samému přečinu v podstatě dodnes. Ve své době kvůli propírání celé kauzy v médiích dokonce musela odejít na nějakou dobu do ústraní.

Nebo si porovnejme Blakea Sheltona, zpěváka country a porotce v pořadu America’s Got Talent, se zpěvačkou a herečkou Cher. Když Blake nahodil na twitter zprávu namířenou proti Arabovi, který bydlel ve stejném hotelu, „Ten čůrák, co bydlí v pokoji vedle mě, by měl buďto zavřít klapačku, nebo se naučit anglicky, abych alespoň věděl, co se chystá vyhodit do povětří,“ lidé kroutili hlavou. Blakeovi ale stačilo, aby se omluvil-neomluvil-vymluvil na to, že „humor je velkou součástí mého života,“ a bylo po všem. Zato když Cher napsala po teroristických útocích na tureckém letišti na Twitter zprávu, „Všichni se modlíme za všechny nevinné lidi na tureckém letišti,“ a přidala k ní emoticon bomby a exploze, lidé ji málem ukamenovali za jakýsi projev necitlivosti a nelidskosti. Cher se pak musela sáhodlouze omlouvat a dušovat, že to tak nemyslela a že je jí toho obrázkového přešlapu moc líto.

Ono se prostě zdá, že ve vztahu fanoušků a chybujících celebrit existuje dvojí metr. Muži si toho mohou dovolit podstatně více a většinou jim stačí jen nějaká narychlo splácnutá, usoplená omluva. Zato ženám stačí jenom málo, a mohou mít po kariéře. Omlouvat se pak mohou třeba do aleluja, ale kolikrát už jim je to houby platné. Možná je to tím, že od nich coby od „něžného pohlaví“ fanoušci čekají více? Že jim kvůli genderovým očekáváním tolerují méně? Kdo ví…

Photo by Ricardo Reyes, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Abych ale nevypadal zaujatě, můžeme si tuhle genderovou problematiku klidně otočit. Vzpomenete si například na případ Chrise Browna? Před pár lety chodil se zpěvačkou / občasnou herečkou Rihannou, jednoho večera se pohádali, Brown ji praštil a média pak několik týdenních cyklů žila z fotek, na nichž měla Rihanna modřiny po celém obličeji. A Brownovi to natolik poškodilo kariéru, že po něm dneska s výjimkou hrstky hardcorových fanoušků, policie a soudů téměř neštěkne pes.

A teď si ho schválně porovnejte s Emmou Roberts, herečkou ze čtvrté a páté řady American Horror Story, obou řad Scream Queens nebo filmu Nerve: Hra o život. Ta před časem tak zmlátila svého tehdejšího přítele Evana Peterse, že musel být hospitalizován s podezřením na otřes mozku. A jak to s Emmou dopadlo? Nijak. Domácí násilí na ženách je odporné, ale když se to samé stane muži (který se v dané situaci de facto nemá jak bránit), nikdo to buď neřeší, nebo se tomu ještě směje. Takže se celá věc zametla pod koberec a Emma dál skáče z jednoho projektu do druhého.

Lidé jsou prostě nevyzpytatelní, takže chybující herci a herečky nikdy nemohou přesně vědět, jak velikou botu udělali, dokud neotevřou internet nebo si nepustí televizi. Teprve pak se ukáže, jestli bude stačit obyčejná omluva, nebo jestli je čeká několikaměsíční / –roční odchod do ústraní, než veřejnost na vše zapomene. U některých umělců se ovšem na jejich prohřešky zapomíná obtížněji než u jiných.

Umělec vs. Dílo, Herec vs. Postava

Když dojde na lámání chleba, dokážu pochopit, když si nějaký divák plete herce s rolí, kterou někde hraje. Jestliže nesledujete žádné rozhovory a toho člověka vídáte jen v té jedné roli v televizi, tak vás to prostě vtáhne do světa daného seriálu nebo filmu a vy jste schopní toho herce vidět jen jako postavu, kterou tam ztvárňuje.

— Maggie A, blog Maggie’s Meanderings

Když už se bavíme o tom, jak lidé reagují na všelijaké hollywoodské skandály, vlastně bychom si mohli položit ještě jednu otázku, na niž jsme nedávno sami narazili: Jak obtížné je rozlišovat mezi hercem a jím ztvárňovanou postavou, mezi charakterem režiséra / scenáristy / autora předlohy a charakterem jeho filmu?

Photo by Lucie Otto-Bruc, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Že Anthony Hopkins a Mads Mikkelsen nejsou kanibalové, všichni víme, ale kdybychom s nimi měli večeřet, přeci jen bychom po nich nejspíš vrhali zvídavé pohledy. Že Carrie Mulligan ve většině filmů hraje křehké, dívčí typy postav, sice neznamená, že taková je i v soukromí, avšak kdykoliv se objeví v nějakém rozhovoru, člověk by ji stejně nejradši objal a koupil zmrzlinu. Herecké představitelce kněžky Melisandry ze Hry o trůny přišly poté, co její postava v seriálu udělala jednu obzvláště zavrženíhodnou věc, na osobní twitterový účet stovky nadávek a výhružek; a o Hughovi Lauriem si spousta lidí dodnes myslí, že je Američan, protože ho osm let tak přesvědčivě hrál. Prostě a jednoduše, že nám herci splývají s rolemi, které někdy ztvárnili, je věc vcelku běžná. Pokud toto splynutí ve fanoušcích vyvolá kladné emoce, tak je to pro obě strany vlastně docela fajn.

Co to ale obrátit? Co když nějaký umělec vyvede něco nekalého? Měla by se jeho nekalost v osobním životě promítnout do všeobecného pojetí jeho tvorby? Takhle to přece nefunguje, ne? Alespoň ne u těch největších jmen: Skladatel Richard Wagner byl zarytý antisemita. Anglický spisovatel Charles Dickens mlátil svou manželku a potajmu se tahal s náctiletou herečkou. Italský malíř Michelangelo Caravaggio brutálně zavraždil svého romantického soka. A Charlieho Chaplina vyšetřovala americká FBI nejenom za jeho velmi levicové politické názory, ale také proto, že utekl ze země s osmnáctiletou dívkou v náručí. Přes tohle všechno se ovšem Wagnerovy opery dodnes hrají na těch nejvýznamějších jevištích světa, Dickensovy romány se čtou a vyučují na všech školách, kdejaký kurátor by klidně položil život, jen aby mohl ve své galerii vystavit nějakého Caravaggia, a Chaplinovy filmy dodnes patří k rodinnému stříbru americké kinematografie.

Nebo si vezměme příklad ze současné hollywoodské tvorby: Třeba takový Orson Scott, autor Enderovy hry, je natolik příšerný homofob, že když šla do kin adaptace jeho nejznámějšího díla, internetoví válečníci vyzývali k bojkotu snímku. Já na ten film sice nešel, nikdy ani nechtěl jít, a Scottova homofobie se mi bytostně příčí, ale přeci jen mě ona situace tehdy nutila přehodnocovat vztah mezi umělcem a jeho dílem. A ke stejným závěrům mě vede i současná situace s Natem Parkerem. Jestliže je umělec zloduch, mělo by se s ním odsoudit i jeho dílo? I já ostatně Enderovu hru se zpožděním viděl a vcelku se mi líbila. Možná by se mi tedy mohlo líbit i Parkerovo Zrození národa. Nebo by se k tomuto autorskému vztahu nemělo vůbec přihlížet?

Photo by Adrian Cabrero, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Mezi tvůrcem a jeho tvorbou by se asi měla dělat silná čára. Osobní život, radosti i strasti tvůrců – ať už jsou to herci, scenáristé, režiséři, spisovatelé nebo kdokoliv jiný – možná někdy mohou obohacovat interpretaci jejich tvorby, ale člověk by se neměl tím prvním nechat ovlivňovat do takové míry, že nebude schopný vnímat to druhé jako samostatný útvar. Například Mel Gibson, když se napije, zjevně není úplně nejmilejší člověk, ale já jen kvůli tomu nezačnu předstírat, že neumí skvěle režírovat a že to nebýval i relativně obstojný herec. Shia LaBeouf je v osobním životě velmi zajímavá figurka, ale ať už udělá cokoliv, já si tím odmítám kazit dojem z projektů, kde nevystupuje sám za sebe, ale v roli nějaké jiné postavy. Stejně tak mě mrzí, že kvůli soukromým eskapádám téměř přišli o práci Charlie Sheen a Lindsay Lohan. Obvinění ze sexuálního zneužívání vznesená proti Romanu Polanskim, Woody Allenovi a Billu Cosbym jsou ostudná a pánové by za své činy měli pykat. Nerad bych ale házel do jednoho pytle odsouzeníhodné prohřešky této trojice s jejich tvorbou, která nijak neodráží charakter umělců a na níž s nimi spolupracovaly tisíce dalších lidí.

Nebo z jiného soudku: Angelina Jolie možná v osobním životě vykonala více dobra než kdokoliv jiný v Hollywoodu, ale jen kvůli tomu přece nezačneme odvracet zrak od jejích hereckých přešlapů typu Turisty nebo Síly srdce. A Keanu Reeves si zase v životě tolik vytrpěl, že jakmile by člověk pustil z náruče Carrie Mulligan, nejraději by hned objal i jeho. Ale jen kvůli všem jeho osobním strastem se přece nezačneme dívat na Matrix, Nebezpečnou rychlost nebo Johna Wicka očima plnýma lítosti, a stejně tak herci nebudeme odpouštět prohřešky 47 róninů nebo Den, kdy se zastavila země.

Photo taken from https://imgflip.com/i/1107p0

Právě v očích, zraku a sledování je podle mého největší kámen úrazu. Zatímco u scenáristů a režisérů je člověk schopný velmi rychle zapomenout, co krásného / strašného vlastně udělali, a soustředit se na jejich film, v případě herců se na tyto věci zapomíná mnohem obtížněji. A to právě proto, že je vidíme. U první skupiny všechno sejde z očí, sejde z mysli, ale herce máme neustále před sebou. Stačí jeden pohled a okamžitě nám naskočí, proč bychom je měli či neměli mít rádi. To je samo o sobě dobře – některé věci se hodí nezapomínat –, ale pokud nás například něčí osobní hříchy přinutí film či seriál vypnout a připravit se tak o obohacující zážitek, možná na takovém chování tratíme více my sami než ti hříšníci.

Jak ostatně Parker dodal na konferenci TIFF, „Realita je taková, že žádný film netočí jen jeden člověk. Na tomhle projektu spolupracovalo přes čtyři sta lidí. Spousta kolegů na něm tak dřela, že často ani nemohli jezdit za svými rodinami. Byl bych tedy rád, kdybyste měli na paměti, že ať už je můj osobní život jakýkoliv, jsem jen jeden člověk. Prostě mi přijde stejně tak důležité, aby byli za svou práci oceněni i všichni ostatní lidé, kteří v průběhu produkce tohoto filmu prolévaly pot, slzy a krev.

Stranou Natea Parkera tímhle ani v nejmenším nechci říct, že by se na celou jeho aféru mělo zapomenout, a že by se měl nechat dál v klidu tvořit. To ani náhodou. Nate Parker si už v Hollywoodu neškrtne, což je podle mě dobře. Podle všech dostupných informací je ale jeho poslední snímek, Zrození národa, zatraceně dobrý film. Možná by tedy byla škoda otočit se k tomu snímku zády jen proto, že ho natočil takový zmetek. Teď je jen otázka, jestli se člověk dokáže dvě hodiny dívat do tváře postavy Nata Turnera, aniž by v ní neviděl přečiny herce Natea Parkera. Tohle je problém asi všech autorských projektů, v nichž se scenárista / režisér / producent zároveň obsadí do hlavní role: Tyto snímky stojí a padají s oblibou jejich hlavních tvůrců. A Zrození národa podle všeho spadlo a navzdory občasným zprávám o dobrých ohlasech se po finanční a akademické stránce už asi nezvedne.

Photo by PunkToad, Flickr, CC BY 2.0

Vývoj toho případu sleduji už od samotného počátku. Četla jsem si i přepis soudní výpovědi a komentáře té dívky, co zemřela. Když jsem včera byla v salónu, bavila jsem se o téhle věci se svou kadeřnicí, a i ta byla vzteky bez sebe. Spousta lidí o případu ještě neslyšela, ale až se to k nim donese, bude z toho velká aféra. Studio Fox bude potřebovat někoho na způsob Raye Donovana, aby jim pomohl napravit snímku pověst, když už do něj investovali tolik peněz.

Já se na něj nejspíš podívám, protože se vždy snažím vidět všechny filmy, které mi pošlou, ale musím se vám přiznat, že k tomu snímku i jeho tvůrci budu přistupovat velmi zaujatě. Co on a jeho spolu-scenárista provedli té dívce, mi totiž přijde naprosto strašné. Obzvláště to, jak ji obtěžovali, když na ně podala trestní oznámení. Jejich chování jim možná prošlo, takže neskončili ve vězení, ale nevinní teda nejsou. Parker se skrývá za svou manželkou a dcerami, ale na tenhle lep já mu neskočím. U mě by si polepšil jedině tím, kdyby řekl, ‚Víte co? Tak já půjdu dodatečně na půl roku do vězení.‘ V opačném případě by i přišlo nemyslitelné dávat jeho filmu hlas. Za to by život té ženy opravdu nestál.

— herečka a členka oscarové akademie Rutanya Alda, The Hollywood Reporter

 

—————

Korekce: Lucifrid

—————

Zdroje:

http://www.vox.com/2016/6/29/12061542/academy-2016-invite-list-diversity

Nate Parker’s Rape Accuser Committed Suicide in 2012: Her Brother Speaks Out (EXCLUSIVE)

https://www.you tube.com/watch?v=p3tNJHOg4gE

https://www.buzzfeed.com/annehelenpetersen/nate-parkers-alleged-rape-and-the-limits-of-hollywood-damage?utm_term=.oojv4ojam#.hxaVz1bPQ

https://www.theguardian.com/us-news/2016/aug/19/nate-parker-rape-penn-state-jean-celestin

AFI Cancels ‘Birth of a Nation’ Screening, Nate Parker Q&A

‘Birth of a Nation:’ No Press Conference for Nate Parker in Toronto

‘Birth Of A Nation’ Director Nate Parker Responds To Rape Accuser’s Suicide

http://www.hollywoodreporter.com/news/caa-signs-beyond-lights-star-841564

http://www.usatoday.com/story/life/people/2014/02/06/when-should-we-separate-the-art-from-the-artist/5228631/

http://www.hollywoodreporter.com/news/nate-parkers-birth-a-nation-924174

http://www.ign.com/articles/2016/08/05/jared-leto-unsure-about-jokers-journey-in-suicide-squad

http://www.nme.com/filmandtv/news/jared-leto-says-fuck-warner-bros-over-suicide-squa/415275

Nate Parker Deflects Question About Lack of Public Apology in Rape Case

‘Birth of a Nation’ Debuts to Standing Ovation at Toronto Despite Controversy

http://www.nationalreview.com/article/439321/nate-parkers-rape-case-ended-acquittal-should-bar-him-oscar

http://www.hollywoodreporter.com/race/birth-of-a-nation-movie-oscar-voters-ponder-nate-parker-922210

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2871741/Mark-Wahlberg-asks-meet-man-beat-racially-abused-face-face-MailOnline-reveals-Vietnamese-victim-forgives-backs-bid-pardon.html

http://edition.cnn.com/2014/06/03/showbiz/jonah-hill-homophobic-slur/

http://www.ibtimes.com/alec-baldwin-gay-slur-actor-apologizes-gay-group-twitter-rant-against-daily-mails-george-stark-says

http://pagesix.com/2016/08/20/the-ugly-double-standard-that-protects-these-hollywood-bros/

http://www.dailymail.co.uk/tvshowbiz/article-3666996/Cher-apologizes-slammed-fans-using-bomb-emoji-insensitive-tweet-Turkey-terror-attacks.html

http://www.hollywoodreporter.com/news/birth-a-nation-actress-gabrielle-925349

http://jezebel.com/how-hollywood-is-dealing-with-nate-parkers-1999-sexual-1785300094

https://www.buzzfeed.com/jtes/the-voice-missing-from-the-nate-parker-rape-case?utm_term=.kcNvL408p#.skJ60BmwE

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich