Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Herci a herečky 2/47: Historie II/IV – Středověk a Renesance

Středověk

Photo by Mattias Carlsson, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Řím v roce 476 n. l. padl, a když budu parafrázovat Pulp Fiction, tehdy divadla poznala středověk. Právě středověk se totiž pro divadelnictví stal oním nechvalným obdobím temna. Existovaly sice malé „divadelní“ spolky, které žily kočovným životem, přejížděly od jedné vesnice ke druhé, od trhu k trhu, a hrály za almužnu buď pod širákem, na kárách, nebo v hospodách, ale lidé se na ně dívali s nedůvěrou. Na mnoha místech v Evropě všechny tyto herce, šašky, žongléře a akrobaty dokonce natolik nenáviděli, že jim po smrti odmítali dopřávat tradiční křesťanský pohřeb. Jakmile se tedy člověk dal na hereckou dráhu, stal se do značné míry vyvrhelem, kterému mělo být – a zpravidla bylo – jeho pobožnými bližními znemožněno dostat se do Nebe. (Velmi zajímavý pohled na středověké herecké umění nabízí mimochodem i Hra o trůny – především třetí, pátá a šestá kniha Písně ledu a ohně a šestá série televizního pořadu.)

Tohle ovšem neznamená, že by se divadlo v té podobě, v jaké si ho nejvíce představujeme, vůbec nehrálo. Hrálo. Jen na sebe tuto funkci převzali amatéři / mniši v klášterech, kteří lidem přehrávali naučné příběhy o dobru a zlu, historky z Bible či stórky ze života svatých, tzv. moralitní hry, mystéria a mirákule.

Commedia dell’Arte

Photo by Darek Zoń, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Teprve v 16. století se v Benátkách zrodila nová forma divadla, která se brzy rozšířila do zbytku Evropy – commedia dell’Arte. Šlo o populistickou formu kratochvíle, která jednou nohou stála ve vysoké dvorské zábavě a druhou v (s)prostých pouličních fraškách. V commedii dell’Arte se mohly najít všechny společenské vrstvy – bylo v ní něco pro urozenou šlechtu i tu nejspodnější chudinu. Důraz se kladl na improvizaci, čímž pádem se z herců stávali spoluautoři každého představení. A improvizovat se dalo velmi snadno, protože se v commedii dell’Arte vyvinula celá řada archetypálních postav – neměnných stereotypů, od nichž všichni věděli, co mohou čekat – a stereotypických situací. Archetyp sluhy se, jen tak pro zajímavost, jmenoval zanni (když byl neposlušný, přezdívalo se mu harlequin), jejich páni, většinou postarší muži, byli vecchi a milencům se říkalo innamorati. Jo a také by bylo záhodno zdůraznit, že se zde poprvé po zhruba dvou tisících letech k hereckému řemeslu vrátily ženy.

Stejně jako tomu bylo doposud, i herci commedie dell’Arte se shlukovali v divadelních skupinách, s nimiž pak objížděli celou Evropu. Jednou z nejznámějších byla skupina I Gelosi, která působila mezi lety 1569–1604 a procestovala celou Itálii, Španělsko, Francii, Polsko, Německo i Anglii. A podobně jako tomu bylo kdysi u starodávného řeckého a římského divadla, i v commedii dell’Arte se nosily groteskní masky s přehnanými výrazovými rysy (postavy milenců však většinou hrály bez nich). Commedia dell’Arte se brzy rozšířila do celé Evropy a v každé nové zemi byla tamní kulturou poupravena k co největší spokojenosti jejích obyvatel. Ve Francii se vývoj vydal směrem k postavě harlekýna a v Anglii můžeme zmínit archetyp šaška.

Renesanční divadlo v Anglii

Photo by Futurilla, Flickr, CC BY-NC 2.0

O tom, jak vypadalo anglické renesanční divadlo, již byly popsány stohy papíru. Kdokoliv navíc viděl alespoň Zamilovaného Shakespeara, má jakous takous představu, jak to tehdy fungovalo. Kdybychom si to tedy měli jen tak v bodech shrnout: Divadlo bylo díky finanční dostupnosti oblíbenou zábavou všech vrstev obyvatel; na rozdíl od jeho italského sourozence v něm stále hráli pouze muži; existovaly divadelní skupiny, které objížděly vesnice a města a hrály po hospodách, i spolky, které si díky bohatým investorům buď postavily vlastní divadlo, nebo pronajaly nějaký prostor; samotná podoba renesanční divadelní scény velmi čerpala ze starořecké skene; autoři divadelních her občas vystupovali ve svých inscenacích; hrály se tragédie, u nichž šlo běžnému divákovi o to, aby v nich bylo co možná nejvíce soubojů a cákalo v nich co možná největší množství pravé býčí krve, a komedie, jejichž cílem bylo pomocí lascivních dvojsmyslů a sexuálních / vylučovacích narážek rozesmát i toho největšího bručouna; a konečně herectví jako takové se sice stále nepovažovalo za plnohodnotný způsob obživy, přesto však v této profesi dosáhlo několik umělců takřka hvězdného statusu – William Camp a Robert Armin byli například velmi oblíbení šašci ze Shakespearových her a Richard Burbage se také vypracoval na velmi známého performera.

Jak tomu v téhle době bylo ve více ohledech, protipólem divadla byla v Anglii – ale nejen tam – církev, které přišlo celé divadelnictví jako pekelně zvrhlá, vulgární a nekřesťanská forma zábavy. Kdo ví, mniši třeba jen trucovali, že byli všichni lidé nalezlí na lascivních hrách v divadle, a k nim do klášterů nechodila na představení o světcích ani noha. Když ale v roce 1642 došlo v Anglii k protimonarchistickému převratu a k moci se dostal Oliver Cromwell, právě nekřesťanská divadla byla mezi jeho prvními oběťmi. Do jednoho byla zavřena a otevřela se až po znovuobnovení monarchie Karlem II. v roce 1660.

Restorační divadlo

Photo by Special Collections Toronto Public Library, Flickr, CC BY-SA 2.0

Toto nové, restorační divadlo se od svého renesančního předchůdce v několika zásadních ohledech odlišovalo. Asi největší změnou si prošlo herecké obsazení. Karel II. strávil spoustu času v kontinentální Evropě, takže když znovu otevíral anglická divadla, přišlo mu zvláštní, že by v hrách měli vystupovat pouze muži. Kromě toho se také říká, že ho „těšil pohled“ na sličné herečky, takže se o tuto radost nechtěl po anglické korunovaci připravovat. Na jeho příkaz se tedy na prkna, která znamenají svět, v Anglii vůbec poprvé dostaly ženy. Mimochodem právě ony nově uvedené herečky se velmi často stávaly milenkami šlechticů přítomných v obecenstvu, kteří byli pohledem na ženy na jevišti po vzoru pana krále naprosto vyvedeni z míry. Ostatně jen si vzpomeňte na onen případ z moderní doby – americkou herečku Grace Kelly, pozdější monackou princeznu.

Hry, které se hrály, však již nebyly pro každého. Ze starších děl se sice stále uváděl Shakespeare, ale co se nové tvorby týče, nebylo příliš o co stát. Psaly se především šablonovité komedie z vyšších vrstev (a pro vyšší vrstvy) rozebírající morálku a správné vychování – tedy ten samý druh her, z nichž si mnohem později utahoval ve vlastních dílech Oscar Wilde. Divadlo se v Anglii na dlouhou dobu stalo výsadní kratochvílí aristokratů a vyšších vrstev.

Styl hraní však byl během anglické renesance i restorace celkově stále velmi nepřirozený, deklamační, teatrální a bombastický. Hercům – například Charlesi Hartovi, Bartonu Boothovi či Jamesi Quinovi – šlo v první řadě o to, aby byli dobře slyšet, aby dodržovali rytmus replik, a aby mluvou i chováním vyhovovali nadživotní velikosti svých postav. Realismus od nich až do počátku 20. století nikdo nečekal. V podání některých umělců se ho ale přeci jen dalo dočkat. Například herečtí manželé Bettertonovi nebo Edward Kynaston byli známí mnohem přirozenějším stylem, který tehdy hodně frčel ve Francii a Německu.

Photo by Sinead Fenton, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Ať už herci hráli jakkoliv, dokázali si na sebe asi poprvé v dějinách vydělat, takže si mohli dovolit hrát na plný úvazek. A postupem času také byli čím dál více jako celek přijímáni mezi lidmi. Být hercem s sebou přestávalo nést společenské stigma.

Občasným problémům se ovšem tato kasta ani nadále nevyhýbala. Napoleon Bonaparte například v roce 1797, zrovna když okupoval Itálii, postavil všechny místní herce mimo zákon. Političtí disidenti totiž využili určité anonymity divadelního představení, před diváky si z něj dělali srandu a dávali mu z jeviště pořádnou čočku. Dělali tedy to samé, co Charlie Chaplin v Diktátorovi, Trey Parker a Matt Stone ve filmovém South Parku nebo Seth Rogen a Randall Park v The Interview. Anglický herec z tragédií období romantismu Edmund Kean – vlastně první herecká celebrita v tom smyslu, v jakém ono slovo chápeme dnes – měl zase manýry takové primadony, že ho stejné množství lidí obdivovalo pro jeho umění, jako ho nenávidělo za to, jak se choval. A v kontextu Ameriky pak v souvislosti s hereckými eskapádami nemůžeme opomenout nepokoje v Astor Place z poloviny 19. století.

—————

O nich si ale povíme zase příště. Kdyby vás zatím k článku cokoliv napadlo, chtěli jste se na cokolov zeptat, něco doplnit atd., neváhejte a pište dolů do komentářů.

—————

Korekce: Lucifrid

—————

2 komentáře u Herci a herečky 2/47: Historie II/IV – Středověk a Renesance

  • Díky za zajímavé čtení. Překvapuje mě velký rozsah celého cyklu – 47 dílů. Příště nás tedy čeká období baroka a romantismu?

    • Zdravím a děkuji. Období romantismu ano, ale asi ne v takové podobě, jaká by se dala čekat. Ačkoliv mi přišlo vhodné začít článek krátkým historickým přehledem, nechtěl jsem ho hned zkraje zadusit příliš rozsáhlým popisem dějin divadelnictví. První dvě části takové trochu jsou, ale i v nich se snažím vypichovat jen to, co mi přišlo nejdůležitější nebo nejzajímavější. Jde o věci, které mohou být z dnešního pohledu nějak relevantní, a na které budu v následujících částech odkazovat.

      Uvědomuji si ale, že je Jumpspace blog o současné hollywoodské tvorbě, filmové a seriálové, takže se v následujících částech, byť se budou stále týkat historie, začneme přibližovat tomuto prostředí / zaměření. Ve třetí části skočíme na Manhattan roku 1849 a naťukneme si vztah mezi divadelnictvím USA a VB a v té čtvrté si posvítíme na Stanislawského a jeho Metodu. A pak…

      Tento článek je tak dlouhý proto, že to vlastně není jen jeden článek. Jde o obří mozaiku spousty tematicky spřízněných textů, které se nějakým způsobem týkají herců, hereček a současného (amerického) hereckého řemesla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat