Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Herci a herečky 6/47: Kult celebrity

Kult celebrit

Kultura celebrit představuje symbiotický obchodní vztah mezi umělci, kteří výměnou za vhled do svých osobních životů získávají bohatství, slávy a společenské moci, a jejich publikem, které nabývá přesvědčení o tom, že dané umělce důvěrně zná. Tento vztah vytváří rovnováhu mezi odlišťováním a ultra-osobními vztahy.

– Slovník amerických dějin, citováno ve videu Rowan Ellis

Photo by Roberto Rizzato, Flickr, CC BY-NC 2.0

Od dob Shakespeara se náš přístup k hercům podstatně změnil. Právě kolem této kasty lidí se vyvinul kult celebrity, o němž by se ani samotnému anglickému bardovi nesnilo. V minulých stoletích se čas od času sice stávalo, že se nějaký spisovatel či umělec vypracoval ke slávě a prorval do plus mínus všeobecného povědomí – Christopher Marlowe byl v Shakespearově době tak známý, že ho lidé poznávali na ulicích, a později si věhlasu užíval například i básník George Gordon Byron –, avšak nebývalo běžné, aby byli kulturní konzumenti z někoho tolik paf, jako jsou dnes z George Clooneyho, Angeliny Jolie, Brada Pitta nebo Julie Roberts.

Tahle „sláva“ sice v určité míře existovala, avšak byla omezená na dvě skupiny lidí, které do dnešní doby ztratily na významu, a jejichž roli na sebe díky jejich úpadku a vlivu masmédií převzaly právě herecké (a jiné) celebrity. Řeč je na jedné straně o šlechtě a na straně druhé o světcích. Vím, zní to zvláštně, ale i když si jen tak zběžně vyhledáte na internetu dějiny celebrit, právě příměry k těmto dvěma skupinám bývají nejběžnější.

Jen si vezměme šlechtu, krále a královny. Královských rodin dnes v západním světě žije jen pár a všechny hrají více méně okrasnou funkci. Člověk o nich slyší, když se berou, když se jim narodí dítě, když zemřou, nebo když se objeví na nějaké velké akci. Skoro jako ty naše plebejské celebrity, ne? Herci a herečky možná pochází z řad obyčejného lidu, ale jakmile jejich sláva vzroste natolik, že začnou být známí, něco se stane… Následující paralely berte s nadsázkou. Neproklamuji tu žádná fakta, ale jen šibalsky poukazuji na pár zajímavých skutečností.

– Jakkoliv mají v Hollywoodu rádi příběhy o tom, jak se nějaký umělec vypracoval z neznámosti až ke světovému věhlasu, jen málokdo v něm začíná skutečně na nule. O tomhle si budeme ještě povídat, ale poměrně velká část herců pochází z hereckých rodin, případně je alespoň příbuzná s někým, kdo se o filmový průmysl nějak štrejchnul. Srovnání mezi královstvími / hollywoodskými hereckými rodinami a dědickým trůnním právem se píše skoro samo.

Photo by Jake Bellucci, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

– Jakmile se obzvláště americkým celebritám podaří prorazit, přestěhují se do velké vily ve čtvrti, kterou běžný člověk může leda tak projet – v případě Los Angeles je touto zámožnou čtvrtí například Beverly Hills. Nebydlí sice na zámku, ale přeci jen už nejsou tolik na dosah prostým občanům.

– V rozhovorech se začnou bavit téměř výhradně jeden o druhém. Herci řeší, jak se jim pracovalo s jinými herci, s režiséry, s producenty a svět se jim do určité míry scvrkne na jednu zlatou filmovou klec. Kvůli pracovnímu vytížení a omezenému množství času, který mohou trávit mimo zábavní průmysl, si také často hledají partnery opět jen mezi herci nebo lidmi z branže. A teď ta paralela: Například k britské královské rodině se běžný smrtelník jen tak nedostane, a o „zachovávání čistoty pokrevní linie“ už vtipkovali mnohem lepší baviči než já.

– A pak tu máme i různé výrazy anebo slovní spojení, která běžně používáme, a která v tomhle kontextu možná začnou vypadat zvláštně: popová princezna, král rocku, dvorní skladatel nebo kameraman toho a tohoto režiséra, královna dramatu, král komedií…

Photo by Νίκος Νιοτής, Flickr, CC BY-NC 2.0

Spojení se světci je vidět stejně dobře, pokud si člověk uvědomí, jakou měli svatí funkci v dobách, kdy na nich ještě záleželo.

– S hereckými a jinými celebritami je spojuje v první řadě to, že plus mínus pocházeli z řad obyčejných lidí. Každý se může stát světcem: stačí být dobrák od kosti, věřit v Létající špagetové monstrum a po smrti prokazatelně nadělat pár zázraků. S herci je to podobné. Zatímco ale někteří cítí neuvěřitelný tlak, aby dostáli vysokým mravním očekáváním, která na ně fanoušci kladou, jiným je jejich vliv ukradený – hlavně když se odrazí ode dna obyčejnosti a budou slavní.

– Německý filozof Ludwig Feuerbach zastával názor, že Bůh je pouhou projekcí lidských tužeb. Podobně to bylo i se světci, které lidé brali za nejlepší možnou verzi lidského bytí, za základní předobraz všeho, čím sami chtěli / měli být. Jako takoví byli světci stavěni na piedestal. Lidé si z nich dělali idoly a snažili se napodobovat jejich chování, myšlení, způsoby. Zní vám to povědomě? O hercích a herečkách se neustále píší články, v nichž se čtenáři mohou vyžívat v tom, jak pěkně si ti lidé žijí, jak hezké mají rodinky, jakými auty se vozí, co dobrého ve světě dělají atd. A sami tak mohou toužit po tom samém a říkat si, „Třeba jednou…“ V naší ateistické zemi možná není toto srovnání se světci úplně na místě, ale ta paralela tu je.

– Nyní začneme být trochu morbidní, ale co už! Tetička Wikipedie píše, „Relikviář je schránka na relikvie. Jsou v ní uloženy, a často i vystaveny, části těl světců […] Díky tomu, že relikviář uchovával ostatky, lidé věřili, že má v sobě jakousi posvátnou sílu. Dotýkali se relikviářů, což jim mělo přinést ve spojení s modlitbou zvláštní požehnání.“ K relikviářům konali věřící poutě a na ostatky se nemohli vynadívat. Mňo… Před pár měsíci byl v DVTV rozhovor s jedním pánem, který dával do aukce košili Michaela Jacksona. Ze zakrvácených brýlí Johna Lennona se stal kulturní artefakt. V domě, kde bydlel John Wayne, se dokonce otevřelo muzeum, kam se mohou jeho fanoušci sjíždět jako poutníci do kostela. A takto bychom mohli klidně pokračovat…

Photo by Fr Lawrence Lew, O.P., Flickr, CC BY-NC 2.0

…tak proč to neudělat, že? Na tomto odkaze si můžete přečíst zajímavou práci o tzv. „efektu smrti“, jehož následkem po úmrtí známých osobností skokově narůstají ceny veškerých jejich memorabilií. Zde si můžete projít seznam hudebních nástrojů a kusů oblečení, o něž je obrovský zájem mezi sběrateli, protože je dříve vlastnily celebrity. I tady a tady najdete výčty dychtěných serepetiček, za něž jsou lidé ochotní vyhodit milióny: od umělého nehtu Lady Gaga a posmrkaného kapesníku Scarlett Johansson přes kabát Bruce Leeho a diamantové rukavice Michaela Jacksona až po šperky Elizabeth Taylor.

A z tohoto článku vám bude teprve nevolno, neboť se v něm dočtete o jedné televizní aukci, v níž byli zájemci ochotní vypláznout až deset tisíc dolarů za údajných 11 mléčných zubů Jacka Nicholsona; o Williamu Shatnerovi ze Star Treku, který v roce 2006 využil své slávy, aby za 25 000 dolarů prodal dychtivému fanouškovi své ledvinové kameny; o dvojici chytráků, kteří se protlačili na premiéru Pána a paní Smithových, aby pak na eBayi mohli po 529 dolarech prodávat do zavařovacích sklenic nachytaný vzduch, který hvězdný pár na místě dýchal; o prodaných artefaktech typu kadeře Elvise Presleyho, podprsenky zpěvačky Cher, nedojedeného toastu Justina Timberlakea, žvýkačky Britney Spears či loken Michaela Jacksona, které si upálil v roce 1984 při nehodě během natáčení reklamy na Pepsi.

– A pak jsou tu ještě dvě zvláštní věci, které velmi hezky popsala Caitlin Doughty ve své knize Smoke Gets in Your Eyes. Ta první souvisí s pohřbíváním jako veřejným činem:

Když v Los Angeles zemře nějaká celebrita, lidé jsou z té zprávy celí diví. Tělo Michaela Jacksona se k losangeleskému koronerovi převáželo soukromou helikoptérou a jeho pohřbu přihlížely přímo v ulicích města i na internetu stovky tisíc lidí. Z jeho těla se – stejně jako tomu bývalo u středověkých světců – stala relikvie, předmět veřejné adorace.

Photo by Xuan Che, Flickr, CC BY 2.0

Tohle se ovšem netýká jen Michaela Jacksona. Kdykoliv zemře nějaká významná celebrita – herec, herečka, státník atd. –, přijdou jí na pohřeb kromě rodiny, bližních a známých i lidé, kteří ji osobně neznali, její fanoušci, diváci, kteří ji dlouhou dobu sledovali z povzdálí a obdivovali, uctívali. Kdo se přímo na hřbitov dostavit nemůže, ten alespoň zasype sociální sítě otevřenými projevy veřejné soustrasti. Forma „veřejné adorace“ je to sice značně novodobá, ale neříkejte mi, že tam alespoň drobnou souvislost někdo nevidíte.

– Druhá věc, o níž píše Caitlin Doughty, je ještě ulítlejší. Máte někdo hrob třeba v Praze na Olšanech? A pokud ano, máte ho v blízkosti někoho známého? Říkáte s jakousi hrdostí v hlase, „Jó, děda Alois je dva hroby vedle Menšíka,“ nebo, „Teta Podhorská leží hned naproti Werichovi“? A dovedete si alespoň představit, že by hrobní blízkost někomu známému mohla v lidech vyvolávat pocity uznání a radosti? Že by sami vedle nějaké celebrity chtěli být pohřbení? Pokud jste alespoň na některou z těch otázek odpověděli kladně, Caitlin pro vás má ještě jedno překvapení. Opět překládám z její skvělé knihy Smoke Gets in Your Eyes. Tentokrát jde o trochu delší pasáž, ale věřte, že stojí za to:

Z pohledu středověkých křesťanů byli mučedníci v podstatě celebrity. Jakmile císař Konstantin v roce 324 n. l. zrušil zákaz křesťanské víry, z těl umučených světců se staly veřejné atrakce. Do kostelů, které měly v relikviářích mrtvá těla slavných mučedníků – nebo klidně jen jejich srdce, kosti či ampulky s krví – se sjížděly davy věřících. Lidé totiž byli přesvědčení, že se kolem těl zesnulých světců držely jejich duše, které činily zázraky a konaly všelijaké svátosti těm, kteří jim přišli vzdát hold. […]

Photo by tetedelart1855, Flickr, CC BY 2.0

Proč se ale zastavovat u návštěvy mrtvého světce, když jste se mohli nechat pohřbít ve stejném kostele? Dávalo přece rozum, že když se necháte navěky pohřbít ad santos (doslova „u svatého“), získáte tím v posmrtném životě přízeň daného světce, který tam vaší nesmrtelné duši poskytne ochranu.

S narůstajícím vlivem křesťanství chtělo být stále více a více věřících pohřbeno uvnitř a v okolí kostelů, aby tak mohli těžit ze svaté blízkosti. Tato pohřební praktika se brzy rozšířila po celé Římské říši od samotného Říma až po Byzanc a dnešní Anglii s Francií. Kolem kostelů mrtvol vyrostla celá města.

Poptávka neustále rostla a církev ji vyvažovala nabídkou – samozřejmě za určitý poplatek. Nejbohatší věřící chtěli ta nejlepší místa, tedy místa co nejblíže světcům. Jestliže byl v kostele výklenek dostatečně velký na to, aby se do něj vešla mrtvola, mohli jste s klidem dát ruku do ohně za to, že byste tam nějakou našli. Aniž bych jakkoliv přeháněla, mrtvoly byly doslova na každém kroku.

Photo by Steven Kelly, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nejvíce ceněnými pohřebními místy byla půlkruhová apsida a vestibul u vchodu. Mimo tyto dvě lokace, které byly vyčleněny těm nejbohatším církevním mecenášům, se místa zabírala hala bala. Těla se ukládala pod dlažební kameny, do krovů, pod okapy, a někde se dokonce vrstvila do samotných zdí. Když šli lidé do kostela na bohoslužbu, mrtví početně převažovali nad živými. Bez chladicích systémů musel být v letních vedrech pach lidského rozkladu naprosto nepředstavitelný. […]

Kdo nebyl bohatý nebo neměl dostatečný vliv, aby si sehnal místo uvnitř kostela, ten byl pohřben v některém z mnoha masových hrobů na kostelním dvoře. Některé jámy byly až devět metrů hluboké a našly se v nich ostatky více než patnácti set lidí.

Takže tady to máme: Celebrity jsou svatou šlechtou moderního věku, a jako takové pro nás představují jakousi absolutní autoritu. Šlechticové ztratili na funkci a významu, a abych parafrázoval Dylana Morana, „Na světce člověk nemůže věřit. Tedy, může, ale musí se smířit s tím, že se mu za to budou ostatní smát a házet po něm zeleninu.“ Co nám tedy zbývá? Celebrity. Protože jsou díky médiím hodně vidět. Protože jsou vybírány tak, aby se na ně hezky koukalo. Protože jejich živobytí stojí na adoraci diváky, takže se samy snaží každému zalíbit. Protože lidem vlastně stačí málo, aby se na někoho takhle upjali. Mít rád celebrity je snadné. Nenávidět je ještě snadnější. Člověk si ani nemusí nic moc zjišťovat, zkoukne jeden film a má jasno: „Tenhle je skvělej, toho zbožňuju. A tohodle dementa už nechci vidět.“ Krásný nový svět.

—————

Korekce: Lucifrid

—————

4 komentáře u Herci a herečky 6/47: Kult celebrity

  • Vůbec by mě nenapadlo srovnání se šlechtou a světci. Poutavé čtení. Je super, že vybíráte i citace z literatury, která se běžným smrtelníkům nikdy nedostane (v českém překladu).

    Je zajímavé, že kult celebrit je nevíc extémní u hvězd Holywoodu…i když jsem slyšel, že něco podobného mají i v Bolywoodu. Indický trh je kapitola sama pro sebe, která žije svými hvězdami a nepotřebuje ty americké. Proto se tam taky moc USA/evropské filmy nedistribují – mimo vyjímek typu Milionáře z chatrče.

    Když se vrátím k tomu přirovnání ke šlechtě, tak z dějepisu vím, že USA nikdy neměla typickou šlechtu, ale koloniální přistěhovalce. Možná ten hlad po amerických celebritách je možná podvědomý nedostatek historických kořenů a mýtů, které má Evropa…a je to náhražka za všechny ty evropské kulty (Ceasar, Napoleon, Sissi, Marie Antoineta, Ludvík XIV, Leonardo da Vinci…), kteří jsou globálně známější, než George Washington (míním to s nadsázkou)…

    • Citace ze Smoke Gets in Your Eyes se tu objevily vlastně náhodou. Velmi se mi líbí youtubovský kanál Caitlin Doughty, takže když se na něm zmiňovala, že jí bude vycházet knížka, hned jsem po ní skočil, abych měl co do autobusu. A ona v ní shodou okolností psala i o věcech, které se tematicky hodily sem… Mimochodem, tu knihu vřele doporučuji. V češtině zatím nevyšla, ale kdyby ji někdo chtěl v originále, mám dobré zkušenosti s online knihkupectvím BookDepository.
      —–
      O indickém trhu mám také jen kusé informace. V hlodu 29 jsme si říkali o té rovnici D+M+U a Indie zastává zhruba 1 % hodnoty M. Proto také studia nemají potřebu obsazovat vedlejší role ve velkofilmech herci s indickými kořeny, tak jako to dělají v případě východoasijského trhu a Číňanů, Jihokorejců, Japonců, asijských Američanů atd. Prostě se v té zemi neválí tolik peněz, aby se Hollywoodu vyplatilo kvůli nim vyvíjet kdovíjaké úsilí, aby se jí zavděčil. Proč tomu tak je, je otázkou. Jak ale píšete, určitě v tom bude hrát roli přítomnost Bollywoodu, který pokrývá domácí poptávku, a odlišnost kultury a žánrových očekávání.
      —–
      Proč je zrovna USA takový extrém, je zajímavá otázka. Oni nejenom neměli vlastní šlechtu, ale také dlouhou dobu opovrhovali světci. Jestli si to vybavíte, tak Otcové poutníci byli protestanti natolik extrémistického kalibru, že je ani v Nizozemsku nechtěli. A protestanti na světce nevěří. Kdo jim tedy zbýval, ke komu mohli vzhlížet a podle koho se řídit?

      Jak o tom přemýšlím, máte asi pravdu v té krátké historii. Napadají mě všehovšudy spisovatelé, dramatici, básníci (vzpomínám, jak jsem si kdysi četl o turné Oscara Wildea, při němž uchvacoval americké horníky); někdy starostové a politici (i když pro Ameriku je dlouhou dobu typická nedůvěra ve vládní instituce); herci (vzpomínáte na třetí část tohoto článku?); a podle seriálu The Knick i další autority: „V současné době nejvíce věříme lidem, kteří jednoho dne budou schopní provádět zázraky – lékařům, vynálezcům, architektům. Právě lidé jako Edison, Halsted nebo Roebling jsou novými americkými bohy.“

      A dnes jsou to hlavně herci, zpěváci apod. – celebrity. Jen mě tak napadá, jestli to spíše než s nějakým konkrétním aspektem americké kultury nesouvisí s celosvětovým rozmachem Hollywoodu…? Ostatně posedlost herci v takové podobě, v jaké ji známe dnes, je záležitostí posledních třiceti čtyřiceti let. Předtím mi přijde, že na tomhle poli panoval relativní klid…

  • Osobně jsem měl možnost navštívit dvakrát USA. Z toho jsem byl jeden týden v LA a musím říct, tolik lidí závislých na celebritách a jejich životním stylu, jsem dlouho neviděl. Jako nadšený běžec amatér, jsem běžel přes čtvrť Los Feliz, kde bydlí mnoho holywoodských hvězd. U každého „slavného“ domu, jsem viděl nejméně 10 lidí, kteří se fotili před dvou metrovými ploty, s pocitem, že vyjde Leonardo Dicaprio a pozve je dovnitř.

    • Tyhle organizované výlety autobusem k vratům slavných herců také příliš nechápu. Hlavně je mi docela líto lidí, kteří v těch domech bydlí, nemůžou vyjít před plot, aniž by je někdo neprudil, a kteří si musí organizovat život podle toho, aby unikli turistům, paparazzi apod. Vidět podobné skupinky já, obávám se, že bych se neudržel, začal se smát a sápat se po telefonu, abych si vyfotil já je 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat