Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Jumpovy hlody

HLOD 60 – 11. 4. 2017 – Vzpomínáte si na ten nedávný humbuk kolem Krásky a zvířete? Studio vypustilo asi dva týdny před premiérou informaci o tom, že by jedna postava měla být duhová, načež jedna skupina lidí vynášela za tento krok tvůrce do nebes („Vy jste tak odvážní!“ „Konečně pořádná LGBT reprezentace ve velkofilmu!“), zatímco druhá je zatracovala (gay postava v pohádce zapříčinila bojkot filmu v Malajsii, omezení přístupnosti v Rusku, nenasadilo ho jedno křesťanské kino v Alabamě, o internetovém povyku nemuvě). To samé v menší míře se dělo i v případě žluté strážkyně ze Strážců vesmíru. Jenže člověk se pak na oba filmy podíval… a prd. Stále se pohybujeme jen v rovině náznaků, kódovaného jazyka, opatrného přešlapování kolem horké kaše. Nadcházející Vetřelec: Covenant by s tím jedním gay párem mohl pokročit o trošku blíže, ale tihle dva pánové budou jednak pouze malou částí velkého ansámblu, a navíc se dá očekávat, že z nich vetřelčátko nadělá fašírku dříve, než se coby postavy stačí pořádně rozvinout. Právě frustrace LGBT publika z téhle dopředu ohlašované, do nebe vynášené, ale ve finále přehlédnutelné a zapomenutelné velkofilmové reprezentace vedla Iana Fortleyho k sepsání tohoto nádherně satirického článku o nejnovější disneyovské pohádce, jehož pokrácenou verzi najdete dole. Jen pozor: Na rozdíl od Krásky a zvířete je tento text skutečně nevhodný pro děti.

Potemnělé kino. Březnový vzduch štípe do tváře, ale uvnitř? Mmmm, uvnitř je teploučko. Jsem připravený recenzovat. Hraná Kráska a zvíře slibuje, co divákům nabízí jen málokterý velkofilm: rozvášněnou homo-zápletku. Mám po ruce lubr a jsem připravený. V IMAXu. Film začíná záběrem na muže, kterak se maluje líčidly. To ujde. Emma Watson vypadá skvostně. Chvilku něco skřehotá, fňuká nad svou mrzkou existencí, a na scénu už vchází Gaston. A co je podstatnější, spolu s ním Le Fou. Ach, Joshi Gade. Do té škvíry mezi zuby by se ti vešel i… no… prostě něco.

Photo by James Windsor, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Gaston má oči akorát tak pro Belle, jenže ta kráva o něj vůbec nestojí, protože je to neskutečný cis heterák. Běž si naondulovat hřívu na hrudi, ty heterokládo. Bla bla, trocha zápletky, ocitáme se v místním hostinci a rozjíždí se písnička o Gastonovi. Le Fou je ve formě. Masíruje Gastonovi ramena, pak ouška. Pěje o nepřekonatelné šíři jeho šíje. Obdivuje se tomu, jak nikdo nedoplivne dál než Gaston. Jak nikdo nemá silnější skus. V tu chvíli si vytahuje triko a ukazuje všem svůj podbřišek, kde má jizvy po zubech. Gastone, ty rošťáku! Nezlob! Gaston pak Le Foua vyzdvihne na svých namakaných rukách vysoko nad hlavu. Le Fou je na vrcholu blaha a já s ním! Nikdo nemá žaludovitější hlavu než Gaston! Nikdo se vám neudělá na záda jako Gaston! Nikdo vám nepřerovná střeva tak, že se týden normálně nevyserete, jako Gaston!

A Le Fou. Galantní, svědomitý Le Fou. Jeden by si myslel, že je to nezbeda, co? Hulvát, který se vybodnul na papínka a přidal se na stranu žilnatého Gastona. Ale ne. Le Fou má lví srdce. Nebo snad srdce medvídka? Hrdinný Le Fou to rozpaluje na tanečním parketu do zvuků vrcholící muziky. Stupňuje se, plyne, proniká do vaší duše, hluboko a silně. Je ve vás. A Le Fou najednou tančí s mužem. Mužem! Dva chromozomy X, dva Y, ruce spojené, oči otevřené, rty dychtící a zadržující horké, vlhké vzdechy. Ach, ten tanec. Ta intimita. A najednou je po všem.

A já sedím v kině a nedokážu popadnout dech. Nedusím se, ne. Zmatený ale jsem. Povězte, dobří lidé, kdepak jsou ti ztopoření, pulzující čůráčci, které mi všichni tolik slibovali? Kde je ta scéna, v níž Le Fou zoufale a nadrženě ohoblovává Gastonův kmen? Copak tomuhle homofilmu nenatrhla prdel malajsijská cenzura? Nezakázali snad Rusové dětem mladším šestnácti let, aby se na tu teplou hrůzu dívaly? Neodmítlo snad tohle péčko promítat jedno alabamské kino? Člověk nyní jde díky všem těmto krokům na Krásku a zvíře s určitými očekáváními, z nichž jedním je touha vidět scénu, ve které se rozdivočelý gaylord Josh Gad vycákává na celý sbor lačných a nadržených vesničanů. Jenže místo toho, a teď se připravte na spoilery, na nás film maximálně vybafne scénou, ve které Gad zhruba tři vteřiny před úplným závěrem ve vší počestnosti tančí s nějakým komparzistou. Tohle měla být ta homosexuální perverze? Ta duhová zhůvěřilost? Krynda Pána, přiteplenější zážitek jsem si odnesl i z letošní Matějské, když jsem si tam koupil párek v rohlíku. Každý chlap, co se po tréningu sprchuje v pánských sprchách, je větší ernest než kterákoliv postava v téhle pohádce. Teplejší budete i vy, když jenom projedete autem kolem odpočívadla na dálnici.

I mě pobouřilo buzerantství Disneyho Krásky a zvířete, a to proto, že Kráska a zvíře buzerantské vůbec nejsou. Akorát v tom filmu vystupuje postava muže, který by podle ne kdovíjak důvtipného podtextu mohl být na chlapy, ale která v průběhu děje napáchá asi tolik gay věcí jako ty animované hodiny. Navzdory tomu, co vám kdo nakukal, se s žádným chlapem ani nepolíbí. A můžete mi věřit, že Gaston si Le Foua ani v jedné scéně při měsíčku neosedlá, že mu svými mocnými pažemi neroztáhne poddajné půlky, že se neusměje, jak by to jen on dokázal, že mu neplivne na řiťku a palcem mu nerozmasíruje dírku, že mu ho za nepřetržitého očního kontaktu do té dírky nevrazí. Na tohle fakt nedojde. Kurňa, vždyť oni z toho gay porna udělali úplně obyčejnou pohádku.

————————————————————–

HLOD 59 – 24. 3. 2017 – Hrozně mě štvou otázky moderátorů ve všemožných talk-shows, které se točí kolem toho, co by se s herci stalo, kdyby si pustili pusu na špacír a vybrebentili divákům nějaký zásadní detail zápletky z filmu nebo seriálu, kterému aktuálně dělají reklamu, nebo do kterého byli zrovna obsazeni. A štvou mě ani ne proto, že by ty otázky byly hloupé, ale proto, že se divák nikdy nedobere kloudné odpovědi.

Herci svou odpověď totiž většinou zahrají do outu. Chvíli mlčí, nervózně se rozhlíží a pak se pokusí o nějaký rádoby vtip s násilným subtextem. Felicity Jones se takhle vyhnula pořádné odpovědi u Grahama Nortona, když u něj byla kvůli snímku Star Wars: Rogue One – zamumlala cosi o tom, že kdyby se nějakým způsobem prokecla, studio by ji nechalo zabít. Daniel Craig s Judi Dench hovořili během promo kampaně k bondovce Skyfall o odstřelovačích, Charlize Theron, která zrovna dělala reklamu Prometheovi, o zásahových jednotkách, které se měly zhoupnout na laně do studia a umlčet ji. A takhle se neustále plká a mlží a lidé se smějí, protože čím více implikované krve a násilí, tím více humoru. Zřejmě. Mně ale tyhle odpovědi nestačí a hádám, že pokud na tyhle stránky chodíte pravidelněji, tak vám také ne. Tak co se zamyslet nad skutečnou odpovědí? Co by se herci nebo herečce reálně stalo, kdyby o filmu vyžbleptli něco, co neměli?

Photo by stevebustin, Flickr, CC BY-ND 2.0

V první řadě by je čekala mastná pokuta. Tohle je ta nejnudnější část trestu, kterou mají specifikovanou už ve smlouvě – stejně jako povinnost podílet se na marketingové kampani tak, jak studio uzná za vhodné. Čili včetně délky kampaně, počtu zemí, kam se pojede, někdy i konkrétně specifikovaných pořadů, jichž se herci musí zúčastnit. Kromě toho by ale neopatrného herce čekal podstatně horší, dlouhodobější trest. Hollywoodští byznysmeni všechno převádí na čísla. A teď si vezměte, že by třeba Bruce Willis během promo kampaně k Šestému smyslu prozradil, že je jeho postava celou dobu mrtvá. Lidé by byli překvapení, možná zklamaní z toho, že o překvapení příšli, a… šli by na film? Když už by věděli, jak dopadne? Těžko. Studio by tak nenávratně přišlo o hromadu peněz, a všechno by to byla hercova vina. Na místě by tedy byla otázka, jestli by studio herci ještě někdy svěřilo nějakou zásadní roli. Nebo jakoukoliv jinou roli. Jestli by studio herci s čímkoliv věřilo, jestli by se mu chtělo riskovat, jestli by si raději nenašlo někoho spolehlivějšího. Z článku o hercích ostatně víme, že je Hollywood plný nadějných umělců, kteří jen čekají, až jim někdo dá šanci…

Jeden dva menší přešlapy se ještě dají omluvit, ale pokud by se situace opakovala, herec by měl po kariéře, protože by mu žádný producent, žádný zástupce studia nevěřil natolik, aby riskoval potopení celého projektu a škraloup na vlastní kariéře. Proto jsou herci tolik obezřetní, aby náhodou někde něco neřekli. Kecičky o odstřelovačích jsou skvělá zástěrka, ale v porovnání s realitou je to procházka růžovým sadem.

————————————————————–

HLOD 58 – 14. 3. 2017 – Ačkoliv někdo na agregát filmových recenzí RottenTomatoes – tedy na stránky, které návštěvníkům v podstatě nabízí procentuální vyjádření toho, kolik internetových recenzí k danému filmu je kladných a kolik záporných – nezavítá, jak je rok dlouhý, těmto stránkám nelze upřít jednu věc: Návštěvníků mají velmi slušný počet a tím pádem i značný vliv na Hollywood. Čehož si jsou hollywoodští hlavouni velmi dobře vědomi. Jsou si vědomi toho, že nízké hodnocení na RottenTomatoes může snímku ohrozit výdělky, protože na diváky bude mít nízké skóre odstrašující účinek (vzpomeňme na Batmana v. Supermana), a naopak velmi kladné hodnocení může snímku vypomoct, protože diváky utvrdí v přesvědčení, že nepůjdou na žádnou hloupost (nyní z toho těží například horor Get Out). Hollywoodští hlavouni si jsou síly těchto stránek natolik vědomi, až objevili způsob, jak hodnocení ošmelit v jejich prospěch.

Photo by Ezequiel Puertas H, Flickr, CC BY-SA 2.0

Systém fungování RottenTomatoes není kdovíjak složitý. Recenzenti napíšou své texty, editoři RT je pak seberou, vyhodnotí, jestli jsou kladné nebo záporné, a podle toho se pak odvíjí výsledné skóre. Už se napsala spousta článků o tom, že hranice mezi kladnou a zápornou recenzí je pěkně kluzká, takže výsledné hodnocení není mnohdy kdovíjak směrodatné, ale o tom dnešní hlod není. Dnes si popíšeme tu zmiňovanou hollywoodskou šmelu, ten fígl studiových hlavounů, který začínají čím dál častěji využívat k tomu, aby obelstili diváky a nalákali je na „velmi kladně hodnocené“ filmy, které jsou ovšem ve skutečnosti s kvalitou pěkně na štíru.

Ta šmela spočívá hned v prvním kroku, který jsme si popisovali: „Recenzenti napíšou své texty.“ Respektive v tom, kdo spadá do téhle množiny recenzentů. Hollywoodští šéfové přišli v posledních měsících na to, že když si na před-předpremiéru jejich filmů pozvou jen elitní skupinu starších recenzentů, profíků z oboru, lidí, kteří se v byznysu už nějaký ten pátek pohybují a které třeba i osobně znají… když je na téhle před-předpremiéře prolijí šampaňským a dají jim nějaký ten dáreček… tak jim tihle recenzenti napíšou kladné recenze. Tým editorů z RottenTomatoes tyhle kladné recenze následně nezávisle na čemkoliv vybere, vyhodnotí a stránky pak vygenerují pozitivní hodnocení, které tam bude viset až do té doby, než studio ve vší své blahosklonnosti rozjede klasickou předpremiéru, na níž pozve všechny ostatní recenzenty. Ty už na filmu samozřejmě najdou chyby, čímž pádem celkové skóre snímku spadne o pár špruclí dolů, ale do té doby už se stihne napsat hromada článků o tom, jak má ten daný film úžasné hodnocení, jaké je to terno, jaký to bude trhák. Takhle rozjetou mašinu už ani řádná kritika nezastaví. Nezastavila ji ostatně u Doctora Strange, třetího Star Treku, Příchozích, Fantastických zvířat, Moany, Krásky a zvířete či čtvrté a páté Mission Impossible – tedy snímků, u nichž byla tato nekalá technika využita.

Postupem času se o téhle nové praktice samozřejmě dozvěděli všichni lidé z byznysu a ne každému je úplně po chuti. Jenže možnost dostat pozvánku na tu před-předpremiéru je prostě příliš lákavá; ta možnost cítit se jako VIP. Recenzenti, kteří ji dostali, nebudou dělat nic, aby se vlastní zásluhou nechali vykopnout z kola ven. A ti, co ji ještě nedostali, buď doufají, že to jednoho krásného dne vyjde, nebo jen tiše závidí. A co si z toho můžou odnést diváci? Snad jen vědomí, že v Hollywoodu člověk opravdu nemůže nikomu věřit ani nos mezi očima.

————————————————————–

HLOD 57 – 22. 2. 2017 – Když jsme se v jednom z předešlých hlodů bavili o neoriginalitě „originálních“ hollywoodských produkcí, pro zjednodušení jsme si záměrně nezmínili jednu věc: trendy. Kdykoliv totiž nějaký tvůrce přijde s něčím novým, stane se tzv. trend-setterem a celý Hollywood se pak může přetrhnout ve snaze na tenhle úspěch navázat tím, že ho prostě jen lacině překopíruje a rozmnoží a vrazí kamkoliv, kde se to hodí i nehodí. To něco nového může být čistě originální téma, druh postavy, žánr filmu, vizuální efekt, zvuk, nápad s kamerou, prostě cokoliv. Hlavně aby to bylo neotřelé a lidi po tom začali lačnit. Protože kde je poptávka, Hollywood vždy honem rychle přiběhne s nabídkou. Kterou vám pak bude nabízet až do omrzení. A pak ještě. A ještě trochu více. A tady máte další nášup. Už nechcete? Tak nic. Asi budeme muset počkat, než někdo vymyslí něco nového, co bychom mohli opakovat tak dlouho, až to všem poleze krkem… V návaznosti na tuhle rozprávku pánů z RedLetterMedia by tedy mohlo být zajímavé několik těchto trendů si vypíchnout. Třeba pak bude dávat i ta současná hollywoodská tvorba trochu více smysl:

Záhada Blair Witch vydělala se svých minirozpočtem tolik, že se na nějakou dobu roztrhl pytel s filmy natočenými tak, že vypadají jako reálný záznam domácího videa – REC, Karanténa, Paranormální aktivita, Kronika, Projekt X, Projekt Almanach, Grave Encounters 2, Expedition, Psychophony, Evidence a hora dalších nízkorozpočtových hororů.

– Aldebaran si vybavil trend „osandálovaných“, historických snímků, kterými Hollywood téměř udávil diváky v návaznosti na finanční a oscarový úspěch Gladiátora – to jsme měli Troju a Krále Artuše, dvakrát Souboj titánů, dvakrát Herkula, Barbara Conana, Království nebeské, Centuriona, Krále Artuše, Alexandera Velikého a nejnověji Exodus: Bohy a krále či Bena Hura.

Photo by Alan Edwardes, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Harry Potter stál na počátku současné-nedávné obsese filmovými adaptacemi románových fantasy / sci-fi sérií pro mladé diváky. Jako první na veleúspěch Harryho Pottera zareagovaly Letopisy Narnie, pak se přidala Série nešťastných příhod, Eragon, Most do země Terabithia, Percy Jackson: Zloděj blesku, Kronika rodu Spiderwicků, Zlatý kompas, Inkoustové srdce atd.

– Do toho se nám v roce 2008 vmísilo do hry Stmívání, které s sebou přineslo podkategorii fantasy / sci-fi sérií s romantickým elementem namířené na mladé diváky a často s hrdinkou v ústřední roli. Na Stmívání úspěšně navázaly Hunger Games a pak už byly jen neúspěchy – Mortal Instruments, Divergence, Hostitel, Vampire Academy, Nádherné bytosti, Jsem číslo čtyři, Labyrint

Matrix uvedl z anime převzatý ultra-zpomalený čas, tzv. bullet time, který vypadal tak cool, že byl na pár let všude – v Swordfish: Operaci hacker, v Scary Movie, v Resident Evilu, Wanted, Maxi Paynovi atd.

– Podobně filmaři velmi rychle odkoukali tzv. time remapping od režiséra Zacka Snydera. O co jde, si vybavíte v okamžiku, kdy si vzpomenete, jak Snyder natáčí akční scény: V polodetailu až detailu, přičemž střídá zpomalování a zrychlování akce. A právě to zpomalování / zrychlování je time remapping. Viděli jste ho ve Snyderově 300, Strážcích, Sucker Punch, Legendě o sovích strážcích i obou Supermanech a odkoukali ho od něj tvůrci 300: Vzestup říše, Hercules: Zrození legendy, velmi efektivně ho podle traileru využije režisérka Patty Jenkins ve Wonder Woman atd.

– Tohle bude pro pamětníky, ale vzpomínáte, jak v roce 2002 udělal americký remake Kruhu díru do světa? Jak se stal trend-setterem a jak na něj pak navazovaly všechny ty horory typu Nenávist, Oko nebo Zrcadla?

– Velmi zvláštní byl trend „zdospělování“ klasických pohádkových děl, přenášení je do jiných kontextů, často násilných, často sexuálních, často zbytečně epických – z Netvora a Červené karkulky se staly teen romance, z Jeníčka a Mařenky eRková vyvražďovačka, Alenka v Říši divů, Sněhurka a lovec a Mocný vládce Oz byli z nějakého důvodu zakončeni epickou „LOTRovskou“ bitvou.

– Když Hans Zimmer skládal hudbu k Počátku, děj filmu si žádal hrátky s rychlostí přehrávání jedné písně od Edith Piaf. Výsledkem byl ten známý efekt baaaaau-baaaaau, který se všem kravaťákům líbil natolik, že ho okamžitě narvali do každého traileru, který zrovna měli rozštříhaný. A když budete pozorně poslouchat, zmutovanou formu toho zvuku uslyšíte dodnes

Photo by Hersson Piratoba, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

– Uslyšíte ji tedy v případě, že trailer již není podkreslen remixovanou verzí nějaké známé písničky (podle potřeby buď zpomalenou, zpočátku melancholickou a později pořádně osolenou, nebo naopak svižnou, mladistvou a energickou). Trailer ke Ghost in the Shell je podkreslený skladbou „Enjoy the Silence“, Zloba v sobě měla „Once Upon a Dream“, My Cousin Rachel I Don’t Wanna Fall in Love“, druzí AvengeřiNo Strings on Me“, první trailer k Sebevražednému oddílu je podkreslený pochmurnou verzí „I Started a Joke“, Strážci vesmíruI Walk the Line“, čtvrtí Transformeři v sobě mají zachmuřenou skladbu „Do You Realize“, první trailer k Loganovi má „Hurt“ a ten druhý „Way Down We Go“; oproti těmto všem vsadili první Strážci galaxie na svižnější tón a použili píseň „Hooked on a Feeling“, ti druzí „Fox on a Run“, Assassin’s CreedI Am a God“, DeadpoolX Gon‘ Give It To Ya“ atd.

– Podobně se po úspěchu soundtracků z Requiemu za sen a Fontány roztrhl pytel s trailery a filmy zneužívajícími skladby „Lux Aeterna“ (např. v traileruDvěma věžím) a „Death Is a Road to Awe“ (tvůrci Normana a duchů tuhle skladbu tak strašně vykradli v podkresu finálního souboje Normana a ducha dívky, že tu skladbu ani nesměli zařadit do vydaného soundtracku k filmu).

– V Temném rytíři se objevila jedna fikaná scenáristická fintička, kdy se hlavní záporák schválně nechal zajmout hrdinou, aby mu to pak mohl o to více osolit. Od té doby to samé udělali záporáci ve druhém Star Treku, bondovce Skyfall, prvních Avengerech, druhém Thorovi nebo prvním Sherlocku Holmesovi.

– A všimli jste si i trendu u komiksových / superhrdinských / sci-fi filmů, které musí bezpodmínečně končit nebo alespoň obsahovat takovou tu scénu, kdy nějaké světlo / laser / paprsek střílí do oblak a otevírá podmračenou bránu do jiného světa? Čili to, co fungovalo ve Dni nezávislostiNávratu krále, a pak se to zkopírovalo v Avengerech, Iron Manovi, Teenage Mutant Ninja Turtles, Muži z oceli, Transformerech 1+3+4, Lovci čarodějnic, Krotitelkách duchů, Fantastické čtyřce nebo Sebevražedném oddíle?

– V současné době vidíme hned několik trendů: budování filmových vesmírů (DCEU, MCU, Drákula a Mumie atd. mají také žít ve společném vesmíru, Krotitelky duchů měly odstartovat celý nový filmový vesmír), hrané předělávky Disneyho pohádek (předloni to byla Popelka, vloni Kniha džunglí, letos Kráska a zvíře, chystá se Malá mořská víla, Mulan a mnoho dalších), po-titulkové scény (já si třeba jednu výbornou vybavuji už z Constantina, ale až Marvel je začal hojně využívat a právě od Marvelu po-titulkové scény přebrali všichni ostatní), temné tóny vyprávění (o tomhle jsme se bavili v článku zde a na hromadu příkladů si můžeme přihodit například Rogue One, kdy tvůrci do dětinského vesmíru plného gumových emzáků zasadili válečnou řezničinu, v níž všechny postavy do konce filmu umřou) a o eRkovém trendu jsme se bavili v článku o tom, co nám dal rok 2016.

————————————————————–

HLOD 56 – 10. 2. 2017 – V návaznosti na jeden z předchozích hlodů bych chtěl pro férovost dodat, že mě v situaci, kdy se studia musí stále více ohánět, aby divákům nabízela co možná nejkvalitnější filmovou zábavu, nesmírně vytáčí, když ta samá studia nějakou produkci uspíší, jen aby stihla termíny a potěšila investory, a tím ji zničí (1); když nějaký film vyrvou režisérovi z rukou, násilím ho přestříhají, a tím si pod sebou podřežou větev (2); když snímek s delším příběhem donutí režiséra sestříhat na kratší verzi, aby se film mohl během dne vícekrát promítnout v kinech a studio mohlo vyrýžovat větší peníze během otevíracího víkendu (3). Štve mě to a je mi to líto. Jednak kvůli tvůrcům, kteří nemohou divákům představit verzi příběhů, kterou chtěli; kvůli studiím, která na takových filmech zpravidla tratí a kvůli prodělaným penězům se pak mohou zdráhat v budoucnu riskovat; a konečně i kvůli divákům, kteří se na ty filmové srajdy (ne)musí dívat.

(1) Uspíšení a zničení je nádherně vidět u několika filmových pokračování a franšíz. Jakmile nějaký film hodně vydělá, je nabíledni, aby se co nejdříve do kin dostal druhý a třetí díl. Kujme železo, dokud je žhavé, že ano? Jenže když na přípravu prvního dílu máte celé roky, zato druhý musíte i s produkcí a postprodukcí dodat během dvou (maximálně tří) let, zákonitě se to někdy musí projevit na kvalitě. Datum premiéry se stanoví hned po premiéře prvního dílu a odsouvat jej již není možné, protože by studiu naskočilo penále, a navíc by si proti sobě poštvalo externí investory a distributory. A právě na tyhle šibeniční termíny dojel například druhý Iron-Man, druzí a třetí Piráti z Karibiku, třetí Jurský Park nebo třeba Green Lantern, u něhož byl zase ten problém, že se Warneři a studio DC Comics snažili během příliš krátké chvíle dohnat veleúspěch Marvelu.

Photo by Justin Sewell, Flickr, CC BY 2.0

Nebo si vezměme tenhle kompozitní citát od tvůrců Hobita, „Když jsme točili Pána prstenů, měli jsme na preprodukci tři a půl roku. Zato Hobita Peter neměl šanci si připravit a promyslet. Sice bych vám to neměla říkat, ale je to pravda. Kvůli zákulisním čachrům musel naskočit do rozjetého vlaku. S Guillermem del Torro jsme předtím několik let vymýšleli koncepty a dávali dohromady design filmu, jenže když pak Guillermo kvůli průtahům od produkce odešel a musel ho zastoupit Peter, nikdo mu už stejné množství času nedal. A Peter chtěl ty filmy samozřejmě pojmout trochu jinak, měl jinou vizi, a všechny návrhy se musely dělat od začátku nově. […] Sečteno a podtrženo, Peter měl jen několik málo měsíců na to, aby si promyslel celou ságu, a pak se hned musel vrhnout do natáčení. Což bylo nemyslitelné a zcela nemožné. Ty filmy se tedy začaly natáčet, aniž by byly pořádně připraveny.“

(2) O přestříhání a zparchantění filmu studiem proti vůli režiséra jsme se již bavili v článku o katastrofě jménem Fantastická čtyřka. Ten samý osud potkal i „Fincherova“ třetího Vetřelce, Horizont události „Paula W. S. Andersona“, Invazi „Jamese McTeiga“, „Ayerův“ Sebevražedný oddíl nebo nejnověji „Edwardsův“ Rogue One (a jen u toho Darebáka to jakž takž vyšlo). Alespoň že u Já, legendy „Francise Lawrence“ nechalo studio předělat a zničit pouze závěr filmu.

(3) A na nucené osekání delšího příběhu, které mělo za následek nelogičnost příběhu, špatnou prokreslenost postav a celkový pocit, že „v tom filmu buď něco chybí, nebo je nastříhaný tak nějak blbě na přeskáčku,“ dojel například Alexander Veliký, Království nebeské, Batman vs. Superman nebo druhý Amazing Spider-Man.

Je to škoda. Některé tyhle filmy vyšly koukatelně, u jiných si člověk musel počkat na režisérskou verzi na DVD, ale některým nebylo a už nikdy nebude pomoci. Hledání hranice mezi uměleckou integritou a správnými obchodními rozhodnutími určitě není snadné, ale hollywoodští producenti by se při pohledu na všechny tyhle filmové katastrofy měli konečně zamyslet a přestat neustále hamtat do stejné řeky.

————————————————————–

HLOD 55 – 3. 2. 2017 – Když už jsme se kdysi bavili o adaptacích Shakespearových her a říkali si, že ačkoliv jen výjimečně vydělávají, Hollywood je především kvůli tradici a prestiži stále natáčí, nemůžeme si alespoň v krátkosti nezmínit i filmy, které já osobně s oblibou přezdívám „masturbační hollywoodské bijáky“. Jde o takové ty filmy, které jsou natáčené v Hollywoodu, tematicky se točí kolem filmového průmyslu, jsou plné interního humoru, historických narážek a odkazů, a které povětšinou nezajímají nikoho jiného než lidi, kteří v daném prostředí žijí a pracují. Jde o filmy, které si Hollywood natáčí o sobě a pro sebe, ale cpe je nám ostatním. Filmy, které opět pravidelně vyhrávají spoustu cen (udílených hollywoodskými profesionály), ale soudě podle nízké sledovanosti a výdělků se na ně téměř nikdo nedívá.

Photo by Thomas Hawk, Flickr, CC BY-NC 2.0

Hollywood tyhle snímky natáčí již od dob němých filmů. Jeho obsese sebou samým je vidět například v grotesce Show People z roku 1922. Ta dnes patří ke klasice americké kinematografie, ale ve své době (nejspíše) moc nevydělala; stejně jako své náklady nepokryly komedie Sullivan’s Travels z roku 1941 nebo filmy Zrodila se hvězda (1954), Den kobylek (1975), Poslední magnát (1976), V roli kaskadéra (1980), Velkofilm (1989), Mezi žraloky (1994), Trhák pana Bowfingera (1999), Múza (1999), Mulholland Drive (2001), Adaptace (2002), Hollywoodland (2006), Odnikud někam (2010), Mapy ke hvězdám (2014) nebo nejnověji Ave, Caesar! (2016). Jistě, výjimky se najdou – zmínit se můžeme například o snímcích Sunset Blvd. z roku 1950, Zpívání v dešti (1952), Šampon (1975), Hráč (1992), Chyťte ho! (1995), L.A. Přísně tajné (1997), Umělec (2011) nebo La La Land (2016) –, ale v porovnání s propadáky jich je málo a jejich výdělky i tak nejsou kdovíjak závratné.

Úplně stejné je to mimochodem i na poli televizní tvorby. Studio 60 s Matthew Perrym bylo pro nízkou sledovanost zrušeno po dvou sezónách. The Comeback s Lisou Kudrow to samé. Episodes s Mattem LeBlancem se držel déle, ale jen o chlup, a i to bylo s podivem. Vincentův svět byl zaříznut dříve, než se stihl pořádně ukončit, a film, který toho měl docílit, v kasách kin propadl. I UnReal bojuje s úbytkem diváků (kterých od začátku nebylo mnoho), takže pro něj bude následující řada nejspíše poslední. A tak dále.

Problém u těchto děl podle mě nespočívá ani tak v tom, že by byla nekvalitní. Právě naopak. Povětšinou jde o vymazlené filmy a seriály od prověřených tvůrců se skvělými scénáři a výbornými herci. Jenže co je to platné, když má člověk při sledování pocit, že se dívá na něco, co nebylo určeno primárně jemu. Jinými slovy podle mě problém spočívá v tom, že se u těchto děl cílové publikum necítí jako cílové publikum. Sledujeme cizí příběhy z cizího světa, který se řídí cizími pravidly. Postavy jsou možná z masa a kostí, ale mají pro nás cizí motivace, cizí zájmy, cizí charakter. Minimálně já si během sledování filmu nebo seriálu z této kategorie často připadám, jako bych odposlouchával cizí rozhovor – rozhovor dvou profesionálů z pro mě neznámého oboru, rozhovoru plného technikálií, interních vtípků a odkazů na lidi, které neznám. A takovou činností se mi jednoduše nechce ztrácet čas. Soudě podle čísel sledovanosti a výdělků očividně nejsem sám.

————————————————————–

HLOD 54 – 24. 1. 2017 – Kdysi dávno nám komentátor Jan psal pod článkem o Disneyho přístupu k etnicky různorodým postavám, že je škoda, „že nevzniká více filmu s originálním tématem nebo novou postavou. Sice je zde pár filmů jako Deadpool, Walking Dead nebo Arrival, ale…“ A moji maličkost tenhle komentář poměrně zaujal, protože se v něm mimoděk odráží novodobá definice originality, která mně osobně není tak úplně po chuti. Bývaly doby, kdy se za originální, tedy původní film považovalo pouze takové dílo, které zcela odpovídalo významu přídavných jmen „originální“ a „původní“. Tedy filmy, které přinášely něco zcela nového – nové příběhy, nové postavy, nové zážitky, které by diváci nikde jinde neměli možnost zažít a poznat. Tahle definice ale už dávno neplatí a hollywoodská mašina v současnosti vydává za originální i taková díla, která nepřináší nového lautr vůbec nic. Mezi originální filmy se totiž počítají nejen:

– filmy typu Buchty a klobásy, Ex Machina, Pasažéři, Gravitace, Interstellar, Zúčtování, Hra peněz, Moonlight, Green Room nebo Mělčiny, tedy filmy zcela původní, filmy, jejichž příběhy si vymyslel scenárista, a které nikde jinde než v tomhle jednom filmovém médiu nenajdete, ale i…

Interstellar, Photo © Warner Bros. Pictures

filmy životopisné a historické (Kód Enigmy, Dunkirk, Schindlerův seznam, WikiLeaks, Let č. 93, Dánská dívka, Teorie všeho, J. Edgar, Letec, Vlk z Wall Street, Lincoln, Železná lady, Alexander Veliký), tedy filmy, které občas sice zdatně fabulují, ale přesto jsou vystavěné na známých základech, vystavěné na příbězích reálných lidí, kteří žili, jejichž osudy jsou známé nebo dohledatelné, a tedy filmy, které možná přináší nové filmové zážitky, ale nové příběhy a nové postavy opravdu ne…

adaptace knih (Enderova hra, Dívka ve vlaku, Volání netvora: Příběh života, Obr Dobr, Sázka na nejistotu, Legenda o Tarzanovi, Sofiina volba, Příchozí – ano, i tenhle film je adaptací, konkrétně povídky „Story of Your Life“ od Teda Chianga), komiksů (Na hraně zítřka, Dragonball, Persepolis, cokoliv od Marvelu, cokoliv od DC), muzikálů (Čarovný les, Sweeney Todd, Chicago), divadelních her (Stejná srdce, Bůh masakru, Fences, Orange Osage County, jakákoliv shakespearovka), videoher (Warcraft, Hitman, Assassin’s Creed, Resident Evil, Silent Hill), deskových a jiných her (Transformers, LEGO Movie, Max Steele, Bitevní loď, G.I.Joe), a dokonce zahraničních filmů (Skrytá identita, Kruh, Statečných sedm, Ghost in the Shell, Oldboy, brzy Nedotknutelní), tedy snímky, které sice na domácím stříbrném plátně ještě nikdy vidět nebyly, ale které jsou publiku věrně známé – známé příběhy se známými postavami, známými konci, příběhy, které nemohou překvapit jinak než formou,

Mně tohle rozmělňování definice docela štve, protože dnes se za „originální“ považuje tolik věcí, že zcela originální už téměř nic není. A když náhodou je, velmi pravděpodobně se to ztratí ve všem tom halasu falešné, neoriginální „originality“. Takže ano, postavu podobnou Deadpoolovi nebo sci-fi typu Příchozích jsme na stříbrném plátně nebo obrazovkách ještě neviděli, ale to ještě neznamená, že jsou kdovíjak originální.

————————————————————–

HLOD 53 – 11. 1. 2017 – Vzhledem ke čtveřici herců oživených počítačem pro potřeby odvyprávění příběhu Star Wars: Rogue One by mě velmi zajímalo, jakým směrem se bude dál vyvíjet současná kinematografie – jestli bude vůbec potřeba hledat a najímat stále nové herce, nebo jestli si studia časem vystačí s armádou počítačů, v nichž budou animovat staré známé tváře. O co jde? Nevím, jestli jste Rogue One viděli, ale ti z vás, kdo ano, si určitě všimli, že ve filmu vystupují čtyři postavy z Epizody IV, tedy z toho filmu z roku 1977: Generál Tarkin, princezna Leia a dva letci… z takových těch vesmírných letadýlek… Fajn, tak doteď nevím, jak se jim říká. Sežerte mě. Vtip spočívá v tom, že všechny tyhle postavy vypadají stejně jako před čtyřiceti lety a „hrají“ je ti samí herci, ačkoliv Peter Cushing zemřel v roce 1994, Carrie Fisher pochopitelně zestárla a ti dva letci… nikoho nezajímají.

Jak je to možné? Pouze díky vizuálním mágům z trikového studia ILM. Ti mají ve své knihovně množství vydaných i nevydaných filmových pásek se všemi těmito herci – záběry jejich těl a hlav ze všech možných úhlů, jak provádí všelijaké pohyby, gesta a grimasy –, které dokázali naskenovat do počítače, vytvořit z nich 3D model a jím pak osadit živé herce, kteří byli přítomní na place Rogue One. 3D model se ve finále naanimoval, rozpohyboval a voilá, na plátně jakoby účinkují verze postav zpřed čtyřiceti let.

Photo by Derek, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Kdo by si podle mediálního humbuku vyvolaného obzvláště „oživením“ Petera Cushinga myslel, že jde ze strany Hollywoodu o něco novátorského, nenechte se mást marketingem. Filmový průmysl omlazuje a oživuje herce už dlouhá léta. V Superman se vrací využil režisér Bryan Singer filmových klipů dávno zemřelého Marlona Brandona a „obsadil“ ho do role biologického otce ústředního hrdiny. Ve Star Wars: Epizodě VII využil režisér JJ Abrams kus repliky Aleca Guinesse, kterou pronesl v jednom z filmů původní trilogie. V Gladiátorovi bylo třeba naanimovat podobným způsobem jako u Rogue One několik scén s Oliverem Reedem, protože herec zemřel před koncem natáčení a nestihl vše dotočit. Stejně se postupovalo i v případě Rychle a zběsile 7 a několika scén s Paulem Walkerem – co před smrtí nestačil dotočit on, za něj dodělal bratr, na jehož obličej se v postprodukci „navlékl“ obličej Paula vytažený z několika jeho předešlých filmů a přechroustaný počítačem. Nebo v několika epizodách seriálu Westworld tvůrci podobným způsobem omladili Antonyho Hopkinse. Ve třetích X-Menech nebo druhých Avengerech  byly Patricku Stewartovi, Ianu McKellenovi a Robertu Downeymu Jr. počítačem vyhlazeny vrásky; v Benjaminu Buttonovi byl Brad Pitt pro jistotu animovaný celý; a na koncertech Tupaca nebo Michaela Jacksona z posledních let se užívaly hologramy. No prostě… showbusiness se snaží omlazovat, oživovat a vydělávat, kde se jen dá.

Teď je jen otázka, 1) nakolik je takové počínání morální a etické, 2) jestli to vůbec vypadá dobře, a 3) jestli o něco takového lidé mají zájem. Pojďme se nad těmito otázkami zamyslet v souvislosti s úmrtím Carrie Fisher, která sice stihla natočit všechny své scény v Epizodě VIII, ale v Epizodě IX, která ještě ani nemá hotový scénář, měla mít podstatně větší roli, a tu již zaživa neodehraje. O tom, že by se v Epizodě IX celý „její“ herecký výkon prostě naanimoval, se začalo mluvit ještě v ten samý den, kdy lidé smutnili nad zprávou o její smrti, jenže… 1) Pokud by její rodina k takovému počínání dala svolení, bylo by to možná i etické, a filmaři by navíc měli možnost dokončit příběhový oblouk postavy a diváci zase příležitost se s Leiou řádně rozloučit. Ale co kdyby studio chtělo postavu dále využívat v dalších a dalších dílech? I kdyby rodina souhlasila (protože prachy), bylo by to v pořádku? Podle mě moc ne. 2) I kdyby Leiu v Epizodě IX animovali třeba celý rok, stále by jim padala do „tajemného valu“ – kam jim ostatně spadla už v Rogue One a kam spadly všechny výše zmíněné postavy ve všech výše vypsaných filmech a seriálech. Takže by to ani nevypadalo dobře. A 3) jelikož jsou si sami diváci velmi dobře vědomi obou těchto bodů, nikdo animovanou Leiu vidět nechce. Sami fanoušci by rádi, aby se filmaři s postavou řádně rozloučili, ale pak ji už nechali být, nechali ji odejít. Na plastikovou napodobeninu se nikdo dívat nechce.

A za mě je to tak dobře. Doanimovat herecký výkon je fajn metoda v případě, že se někdy něco semele, ale využívat téhle metody nad tento rámec by byla nebetyčná nabubřelost. Snad tedy hollywoodští bossové znají legendu o Ikarovi a nebudou pokoušet štěstí.

————————————————————–

HLOD 52 – 6. 1. 2017 – Už je to sice nějaký ten pátek nazpět, ale na internetu jsem narazil na vánočně laděnou fotku z instagramového účtu Henryho Cavilla, která je přiložená nahoře, a zarazilo mě nejenom to, co o ní v sekci komentářů lidé řešili, ale hlavně to, co si očividně vůbec neuvědomovali. Tak si to vezměme pěkně popořadě: Všichni se samozřejmě podivovali, jak je možné, že Cavill celý ten strom udrží; jak to jen dělá. No, jak? Vždyť je to přece Superman, ne? Hahaha. Óchání, áchání a smích. Až mi z toho bylo lehce nevolno. Takže, jak ten vánoční stromek jenom drží? Nedrží. Vánoční stromek je zavěšený na jeřábu, jehož stín je všude kolem herce a jehož kolo se prachmizerný fotograf ani neobtěžoval odstraňovat ze záběru. Henrymu stačilo natáhnout ruku, vložit dlaň pod ufiknutý kmínek a trochu napnout sval, aby to vypadalo. Hotová kouzla a magie.

Mnohem zajímavější ovšem je, co ta fotka říká, ale lidé si nepřipouští, že to slyší: Ta fotografie několika různými způsoby řve, „Jsem marketingový tah! Jsem reklama! Všímejte si mě, pamatujte si mě, protože od toho tu jsem!“ Jediným důvodem existence té fotky je udržování Henryho Cavilla v povědomí fanoušků a upomínání je na filmy z DCovského filmového vesmíru, z nichž některé jsou k dostání na pultech obchodů a jiné se teprve blíží do kin.

Odrazit se můžeme od trička, které má Cavill na sobě – konkrétně od nápisu DC *cinkylink* ve stylu Sebevražedného oddílu *cinkylink*. V tomhle filmu Cavill sice nehrál, ale zato se koncem roku příštího objeví v týmovce Justice League *cinkylink*, o níž se – držme mu palce – zmíní horda novinářů, až o té fotce budou psát. A ještě před Justice League se do kin přiřítí dlouho očekávaná Wonder Woman *cinkylink*. Aby to ale Henrymu nebylo líto, někdo určitě bude psát o tom, že ta fotka dokazuje, jak moc se hodí do role Supermana. A to jste věděli, že rozšířená DVD a BluRay verze Batmana v. Supermana je už pár týdnů v prodeji? *cinkylink* A to se ani nebavíme o tom, že všelijaké tyhle účty herců na sociálních sítích fungují v první řadě jako marketingové nástroje, jež studia využívají k tomu, aby herce držela v širším povědomí a kultivovala v jejich fanouškovské základně kladné emoce. Člověk se spíše půjde podívat na nějaký film, když mu v něm bude hrát někdo, koho má pocit, že zná a má ho rád, že ano?

Nevím, jestli jsem prostě jen takový bručoun a misantrop, nebo jestli je můj vztek z toho, že jde o neoznačenou reklamu, oprávněný, ale trochu mě mrzí, že si tak málo lidí uvědomuje, že vidí reklamu, když na ni koukají. Nebo ji možná nevidí. Anebo ji vidí, ale je jim to jedno. Anebo ji vidí a už se chystají mi napsat, že i tenhle hlod je vlastně forma reklamy. Bleh, fajn, tak ať si na tu Justice League klidně jdou. Natáčí to znova Zack Snyder a očekává se od toho ještě větší slátanina, než jakou nám nabídl v Batmanovi v. Supermanovi. Třeba se jim ten biják pak bude právě díky podobným instagramovským skrytým reklamám o to více líbit.

————————————————————–

HLOD 51 – 27. 12. 2016 – Před několika minutami se médii začala šířit zpráva o neblahé smrti Carrie Fisher. I mě tahle zpráva zarmoutila, protože jsem ji měl rád ve spoustě jejích filmů od Hvězdných válek až po Maps to the Stars, ale o tom v dnešním hlodu psát nechci. Ne, dnešní hold se týká jedné odnože filmové žurnalistiky, jednoho velmi konkrétního druhu článků, o jejichž existenci diváci a čtenáři nejspíše tuší, ale asi o ní příliš často nepřemýšlí. Dnes si budeme povídat o morbidnosti hereckých eulogií.

Photo by Superde1uxe, Flickr, CC BY 2.0

Ne že by na článcích, které mapují a oslavují život a kariéru právě zemřelých osobností (nejen) filmového a televizního světa, bylo samo o sobě něco špatného, ale určitě vás někdy muselo napadnout, jak jen je možné, že si sotva pár minut po zveřejnění informace o skonu nějaké celebrity můžete číst mnohastránkový elaborát o jejich osobním růstu a přínosu světové kinematografii. No, jak je to možné? Prostě tak, že text takového článku byl připraven už roky dopředu. Pouze se průběžně aktualizoval a v den úmrtí se do něj připsala hrstka posledních detailů. V reálu to tedy znamená, že mají všechny velké publikace „do zálohy“ připravené úmrtní oznámení stovek herců, hereček, režisérů a dalších umělců, kteří před sebou ještě mají roky, možná i desetiletí života.

Ta oznámení už jsou ale napsaná, protože štěstí přeje připraveným. V tomhle případě se za „štěstí“ samozřejmě považují peníze. V novinářském průmyslu to totiž funguje tak, že kdo vydá článek nebo video s určitým názvem nebo o určitém tématu jako první, ten se bude lidem díky nastavení internetových algoritmů zobrazovat ve vyhledávači nejdříve / na prvním místě. A kdo se jim zobrazí na prvním místě, na toho nejspíše kliknou, ergo jejich stránky budou mít největší traffic, ergo nejvíce vydělají na reklamě. Návštěvníci pak nejspíš budou chtít tuhle žhavou novinku osdílet na sociálních médiích, aby mohli být první z jejich okruhu přátel, kdo o „tom“ vědí a kdo mohou vyjádřit elektronickou soustrast. Což pro stránky znamená ještě větší traffic a ještě vyšší výnosy z reklamy. Víte, jak se říká, že sex prodává? Smrt taky.

Ta oznámení jsou každopádně napsaná a jen čekají, až se budou moci použít… A právě to mi přijde morbidní. Jestli vám ne, prozradím vám ještě jednu maličkost. I dnešní hlod byl – stejně jako všechny Carrieiny eulogie – napsán měsíce dopředu. Dnes jsem ho akorát vzal, upravil jsem a doplnil pasáže, které jsem vám pro názornost podtrhnul, a hned jsem ho publikoval. Ten hlod byl dávno napsaný a já jen čekal, až v ten správný čas umře někdo dostatečně známý na to, aby se mi vyplatilo ho publikovat. Tak co? Už se vám dělá trochu nevolno? Protože já si nejspíš budu muset odskočit.

Pages: 1 2 3 4 5 6 7

2 komentáře u Jumpovy hlody

  • Krvavá svadba boli väčšie jatky ako v knihe. Knihy sú tak kruté, že prekonať toto už bolo naozaj príliš.
    A GA? Na to, že nám všetkých vraždí, sme zvyknutí. Ale ako to spravila… Trikrát si človek myslel, že už je Derek zachránený, trikrát si prežíval svoj omyl. A to po tom citovom rogale z predošlých častí s tým párom. A ešte len tak mimochodom tam vsunula, že teoreticky môže byť Mer tehotná. A to nie je priveľa? Je rozdiel robiť napätie alebo vypustiť postavu a je rozdiel týrať ľudí, ktorým záleží na tvojich postavách.

    • U Rudé svatby hodně lidí takhle pobouřilo pobodání Talisy, které v knize nebylo, to je pravda. Ale jinak mi nepřijde, že by byli Dan a David o tolik větší sadisté než George RR. Zabíjí možná více hlavních postav, ale určitě ne drastičtějšími způsoby, než jaké hodil Martin na papír. Přijde mi jen, že je jedna věc si o násilí číst, a jiná ho vidět.

      Ale stejně jako u Hry o trůny, i v případě Chirurgů jsem spíše narážel na určitou míru únosnosti, kterou podle mého někteří fanouškové ve svých reakcích občas trochu překračují. S tím, o čem píšete vy, naprosto souhlasím (těch nelogičností a kiksů je v tom díle víc), ale všimněte si také, jak o tom píšete: Sice se pohoršujete nad obsahem seriálu, ale vyjadřujete se jasně, k věci, jste klidná, nikoho neurážíte, nemluvíte o zničených životech ani neděláte žádná jiná přehnaná prohlášení. Čili jste na míle daleko od těch hysterčivých a sprostých fanoušků, o kterých je sedmý hlod napsaný. Takže bavit se o seriálech, o tom, jak na nás působí, a vyjadřovat své nespokojení s tím, kam směřují, to všechno je naprosto fajn. Jen mi přijde, že by bylo ještě více fajn, kdyby si lidé občas řekli: „Teď nic nikam psát nebudu. Mám horkou hlavu a až zítra trochu vychladnu, možná bych toho mohl/a litovat.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat