Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Jumpovy hlody

HLOD 50 – 20. 12. 2016 – Včera zemřelá (pro absenci lepšího výrazu řekněme) herečka Zsa Zsa Gabor [ža ža g-bór] u nás nikdy nebyla kdovíjak známá, kvůli čemuž se o její smrti téměř nikde nepsalo. Proč by také měli novináři žijící z reklamy informovat lidi o někom, koho neznají, kdo je nezajímá, a na články o kom tedy pravděpodobně nebudou klikat, že ano? Mňo, jelikož tady si na reklamu nehrajeme a nejsme tak svázaní trafficem, o Zsa Zsa Gabor si klidně povíme.

Photo by Classic Film, Flickr, CC BY-NC 2.0

Zsa Zsa byla jednou z nejprominentnějších osobností starého Hollywoodu. Je spojována s těmi idealizovanými časy, po nichž herci a herečky tak často nostalgicky touží, a na něž se téměř neustále vzpomíná. Zsa Zsa byla lvicí salónů v době, kdy se tohle slovní spojení běžně užívalo. Tahle devětkrát provdaná bývalá Miss Maďarska často vtipkovala o tom, kolik manželů už stačila prostřídat, jak náročná je ve vztahu a v jakém přepychu si zvykla žít. Ačkoliv se do Hollywoodu dostala přes herectví, zůstala v něm díky síle svojí osobnosti. Byla sex symbolem, prapůvodní Kardashiankou, ztělesněním výrazu „celebrita“ a mazanou ženou, která si vybudovala živnost na image starosvětské zlatokopky s ostrým jazýčkem a vytříbeným stylem humoru. Zsa Zsa vymetala večírky, všem říkala „drahoušku“ a libovala si v hledáčku fotografů. A když už se teď o ní navždy bude mluvit v minulém čase, napadlo mě využít jednoho článku ze serveru The Hollywood Reporter, trochu ho rozšířit a představit vám tuhle paní pomocí hrstky hlodů ne mých, ale jejích vlastních. Držte se, bude to jízda:

— Manžel mi dal na výběr: Buď se zbavím svojí kočky, nebo odejde on. Občas se mi po něm stýská.

— Jsem báječná žena v domácnosti. Kdykoliv se rozvedu, manželovu domácnost si nechám pro sebe.

— Ráda bych si našla milého a pozorného muže. Snad toho po milionářích nežádám příliš?

— Závidět krásným ženám nikomu na vlastní kráse nepřidá.

— Kolik manželů už jsem měla? Myslíte kromě těch vlastních?

— Nikoho si nepamatuji jménem. Proč myslíte, že všem říkám „drahoušku“?

— Razím si teorii, že muži milují očima a ženy ušima.

— Ve škole nás učili, že peníze nejsou všechno, a že nejdůležitější na světě je štěstí. Když se to dozvěděla máma, nechala mě přeložit do jiné školy.

— Ještě jsem žádného muže nenáviděla tolik, abych mu vracela darované brilianty.

— Pro chytrá děvčata muži nepředstavují problém – spíše odpověď.

— Být milován člověku dodává sílu. Milovat mu ji bere.

— Cizí jazyk se dá pořádně naučit pouze tak, že se provdáte za muže příslušné národnosti. V Evropě tomu říkají „spící slovník“. Já už byla provdaná pětkrát a hovořím sedmi jazyky. Dodnes netuším, kde jsem ty dva navíc pobrala.

— Rozvést se s mužem jen proto, že ho nemilujete, je stejně pošetilé, jako si ho z opačného důvodu brát.

— Zbožňuji intelektuály. Všechno ví, a přesto nikdy nic nečekají.

— Manželství by mělo být padesát na padesát. Tedy manželovi by mělo být alespoň padesát let a na kontě by měl mít alespoň padesát milionů.

— Věřím ve velké rodiny. Každá žena by měla mít alespoň tři manžele.

— Hnutí za práva žen mi sexuální život ani v nejmenším nenarušilo. To by si nedovolilo.

— Ráda nosím démanty a oblékám se do krásných šatů, protože tím štvu svoje kamarádky.

————————————————————–

HLOD 49 – 14. 12. 2016 – Na Jumpspaceu už jsme se s tímto druhem textu párkrát setkali – například ve článku o stahování nebo v hlodu o originalitě. Občas se mi při brouzdání internetem zadaří zaplést do diskuse, která mi pak přijde natolik zajímavá, že by mi bylo líto nechávat ji jen na tom jednom místě, a nějak ji dál nezpracovat. Přesně to samé jsem udělal i nyní. Před nějakou dobou jsem si s Honzou Potměšilem a Filipem Šulou ze serveru Obrazor.cz povídal o jednom aspektu nové Mumie s Tomem Cruisem a přišlo mi, že by nebylo od věci se o tu konverzaci podělit. Jde jen o jednu krátkou myšlenku, jeden lehce rozvinutý nápad, ale o tom přesně tyhle hlody jsou:

LV: Je to ještě stará škola, hodnej chlap porazí zlou ženskou. To se dneska už moc nevidí.

Honza Potměšil: Jen v amerických volbách.

Filip Šula: Kdy se tohle stalo naposledy ve filmu? V Terminátorovi 3? První mě napadl Morgan Freeman, jak v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků přišpendluje tu čarodějnici.

HP: V televizi je na tomhle souboji postavená celá první řada Ash vs. Evil Dead!

FŠ: Hele, svým způsobem vlastně i John Wick! Ten to Ms. Perkins taky nandal.

Photo by Richa Yadav, Flickr, CC BY 2.0

David Koranda: Sedmý syn, druhá Sněhurka a lovec, Já robot, Norman a duchové, Suicide Squad, v Ženě v černém se to Radcliffovi ani nepodařilo, v menší míře to bylo v Muži z oceli (Feora), čtvrté Smrtonosné pasti (ta asijská bojovnice), Kingsman (Gazelle), v různých X-Men filmech (Wolverine vs Lady Deathstrike / Mystique)…

FŠ: No jo vlastně! A ještě Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic a neviděl jsem posledního Harryho Pottera, ale… Bellatrix Lestrange?

DK: Bellatrix má na svědomí paní Weasleyová. Tohodle je docela zajímavý si všímat: Ženských záporaček je málo, protože by se s nimi hrdina (většinou chlap) musel bít. A mlátit ženu, jakoukoliv, je pro mužské postavy v hollywoodský tvorbě velký ne-e (Deadpool na to upozorňoval, Ozymandias ve Strážcích taky). Proto se tyhle boje poměrně často outsourcujou ženským vedlejším postavám (Mumie 2, Rychle a zběsile 7, Strážci galaxie). A u filmů, který buď vedou ženy (Resident Evil, Underworld, Kočičí žena), nebo jde o týmovky, kde je ženských postav málo (Avengers, Justice League, Postradatelní), je to jedno. Tam ty holčiny většinou mlátí anonymní hordy záporákových mužských nohsledů, a když holka mlátí kluka, tak to nemá vůbec žádný negativní konotace, že ano? You go girl!

HP: Proto je super, že Bruce Campbell je odpadlík. Muže si mlátit ženy, jak chce, a je to boží. (Tohle je věta, která mimo kontext bude znít hodně špatně :D)

Já nevím, jak vy, ale mně se chce s Honzou Potměšilem v zásadě souhlasit. Jestliže většinovému publiku připadá násilí jako akceptovatelná forma zábavy, a jestliže se současný kulturní mainstream (právem) snaží vyrovnávat postavení mezi pohlavími, tak to nejde dělat polovičatě. Pokud nás tedy baví sledovat, jak se v kinech a v televizi lidé rubou, musíme je nechat se rubat s kýmkoliv a bez ohledu na to, co má kdo mezi nohama. Protože i takhle vypadá rovnost.

————————————————————–

HLOD 48 – 22. 11. 2016 – Možná jste si toho někdo všiml, možná ne, ale až se k nám doplaví nová animovaná hrdinka od Disneyho Vaiana, budeme jí v našem kraji říkat trochu jinak, než jak ji původně pojmenovali tvůrci v Hollywoodu. Tam se totiž jmenuje Moana. A možná vás zajímalo, proč k téhle změně došlo – obzvláště pokud zní v češtině obě slova stejně „polynésky“, stejně cize? Minimálně mně tahle otázka nedávala spát, tak jsem si na Moanu / Vaianu posvítil, a ve finále jsem byl moc rád, že jsem to udělal. Takhle dobře už jsem se totiž dlouho nezasmál. Vezměme si to popořadě:

– Moana se nepřejmenovala na Vaianu jen v Čechách, ale i ve Francii, Německu, Dánsku, Španělsku, Maďarsku, Švédsku, Norsku, Portugalsku, v Litvě a pár dalších evropských státech.

Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa, Photo © Walt Disney Pictures, Falcon

– Slovo „Vaiana“ je samo o sobě vcelku šikovný novotvar. Zatímco „Moana“ byla převzata z maorštiny, z níž by se dala přeložit jako „hluboký oceán“, „Vaiana“ je slepenec tahitských kořenů „vai“, čili „voda“, a „ana“, což znamená „jeskyně“ – dohromady tedy „vodní…“, dohromady tedy hluboká „vodní jeskyně“.

– A teď to nejlepší – k samotné náhradě Moany za Vaianu došlo ve všech výše zmíněných zemích z jednoho jediného důvodu: Disney si nemohl na daných trzích obstarat registrační ochrannou známku, nemohl si koupit licenci ke značce / slovu / jménu „Moana“, protože má to jméno již ve všech těchto trzích zabrané někdo jiný. Kdo? No přece ta bývalá italská pornoherečka Moana Pozzi!

Disney zčásti nechtěl riskovat diváckou záměnu jeho animované hrdinky za italskou pornoherečku a částečně se nechtěl soudit o licenci s její dávnou agenturou, tak v těch několika evropských státech, kde zanechala stopu madam Pozzi, svůj film prostě nechal přejmenovat. Jinými slovy kvůli té jedné italské pornoherečce přejmenoval svou novou hrdinku z „hlubokého oceánu“ na „vodní jeskyňku“. … … … … Bwahaha! Já vím, je to dost pubertální humor, ale… Bwahahaha!

————————————————————–

HLOD 47 – 11. 11. 2016 – Před nějakou dobou vyšla na stránkách Hollywood Reporteru recenze nové seriálové adaptace Smrtonosné zbraně z pera Tima Goodmana, která byla pojatá tak skvěle, až jsem si řekl, že by z ní šel udělat vydatný hlod. Tim ve své recenzi totiž nepíše ani tak o daném seriálu, jehož jméno se mi tak moc nechce opakovat, že ho raději opíšu dvěma podstatně delšími vloženými větami, jako spíše o současném stavu seriálové tvorby vysílané na komerčních stanicích CBS, NBC, ABC a Fox – tedy na stanicích, které nejsou kabelové; stanicích, které jsou pro všechny diváky, čímž pádem se musí vždy a za všech okolností zavděčit všem divákům. A že si na těch stanicích pořádně smlsnul:

Komerční televize se chytily do pasti, kterou na ně políčila pomalá televizní revoluce, na níž nebyly připravené, nijak na ni nezareagovaly a dodnes se k ní téměř nevyjádřily. Již celé roky nevyprodukovaly jediný dramatický pořad, který by měl reálné šance ucházet se o televizní ceny Emmy. V tomto ohledu je dávno předběhly kabelové a streamovací televize, a když už se přeci jen pokusí nasadit do vysílání nějaké ambiciózní drama (například Hannibala nebo Person of Interest), zpravidla dostanou na frak kvůli nízké sledovanosti a velmi nízkým šancím, že by si na ně vzpomněla porota zmiňovaných cen Emmy.

Photo by Bruce Bortin, Flickr, CC BY-NC 2.0

Komerční televize nemají lehký úděl. V posledních letech se tedy vydaly cestou nejmenšího odporu a nejbezpečnějších scénářů a začaly masám dodávat známé franšízy či seriály se snadno stravitelnými premisami. Cílem má být nezávadná zábava, která sice nenadchne, ale zároveň nikoho nepopudí. Alespoň tedy na papíře. Když ovšem naservírujete lidem něco, co už dopředu velmi dobře znají – řekněme například televizní verzi filmové série Smrtonosná zbraň, kterou vcelku nepřekvapivě pojmenujete Smrtonosná zbraň –, tak ve výsledku dostanete pouze hrubě nedokonalou imitaci díla, které samo o sobě nikdy nebylo kdovíjaký zázrak. […]

Smrtonosná zbraň je přesně tím typem seriálu, který by stanice Fox měla točit, jenže pokud je na něj někdo ochotný se týden co týden skutečně dívat, co to vypovídá o množství volného času, který mají diváci k dispozici, a jejich standardech? Takže ano, Foxáci udělali přesně to, co se od nich čekalo. Ale jestliže jste z jejich díla nadšení, měli byste se nechat vyšetřit, protože s vámi něco není v pořádku. Tohle není žádné úchvatné drama. Není ani ucházející. Jde o předvídatelný příběh s předvídatelným dějem občas opepřený přesně tím typem akční scény, kterou režisér McG ví, že oceníte – absurdní honičkou zakončenou šílenou dopravní nehodou a samozřejmě momentem, kdy se dvakrát postřelený Riggs zvedne a rozchechtá. Protože přesně takhle přece lidé reagují na to, když je někdo nejdřív zasáhne odstřelovačskou puškou a pak střelí zblízka malorážkou do ramene. Lidé v takové situaci září štěstím a radují se ze svého osudu.

Kdo touží po realismu, ten je samozřejmě dávno nakýblovaný před kabelovkou, a nedívá se v roce 2016 na televizní interpretaci filmové franšízy. Přesně v tom ale spočívá zásadní problém seriálů typu Smrtonosné zbraně – masy si žádají známé prostředí, příběhy a postavy, protože se jim nechce vybírat si z nepřeberného množství stovek neozkoušených děl, jenže když jim tu věrně známou šlichtu naservírujete, akorát nad ní ohrnují nos. Ale kdo ví. Třeba si masy tenhle seriál zamilují a budou s ním i přes jeho nedostatky nadmíru spokojené.

A tak se skutečně stalo. Masy si Smrtonosnou zbraň zamilovaly, dívaly se na ni a vysloužily jí doobjednávku několika dílů do kompletní první série. Diváci jsou sami sobě strůjci seriálového neštěstí.

————————————————————–

HLOD 46 – 3. 11. 2016 – Přijde mi zajímavé v reálném čase sledovat, jak dokáže hollywoodská touha po stále větších výdělcích vzít jednoduchý nápad a nechat ho narůst do tak nekontrolovatelných rozměrů, až pod vlastní tíhou zadusí onu původní, krásnou myšlenku. O čem je řeč? O Netflixu a jemu podobných službách. Netflix sice nebyl první společností, která nabízela VOD (video na vyžádání, tedy streamovací internetovou televizi), nicméně jako prvnímu se mu podařilo narůst do takové míry, že k sobě přilákal pozornost médií a studií. Čím více diváků se Netflixu podařilo nalákat ke své online knihovně filmů a seriálů, jejichž licence společnost odkupovala od všech velkých hollywoodských studií a distributorů, tím více si tato studia a distributoři začali uvědomovat, že jim tímto mediálním kanálem utíkají potenciální výdělky. Jistě, trochu peněz dostali za prodej licence, ale kdyby si vytvořili vlastní službu podobnou Netflixu, tak by té zpropadené firmě nemuseli prodávat nic. Všechny své projekty by uváděli pěkně na domácí platformě a veškeré zisky ze sledovanosti by skončily v jejich vlastní kapse… Tento myšlenkový pochod měl před pár lety dva přímé následky, z nichž vyplynul pro Hollywood poměrně závažný následek třetí:

1) V prvním kroku se zrodil nespočet nových VOD platforem jako například HBO GO, Amazon Prime, Hulu Plus, ABC GO, Fox NOW, CBS All Access, NBC On Demand, BBS iPlayer, DirecTV, All 4, Sky Go, Vimeo, iTunes, Google Play, DirecTV, Yahoo Screen atd. Koncentrát poskytovatelů VOD služeb se naředil.

2) Ve druhém kroku všechny tyto služby zjistily, že zatímco Netflix do té doby těžil z toho, že ve své knihovně mohl střádat všechny možné filmy a seriály ze všech možných míst – pro uživatele tedy bylo pěkně všechno na jednom místě –, tak když se filmová a televizní tvorba tímto způsobem rozprskla mezi desítky nových platforem, každá sólová knihovna najednou zela prázdnotou. VOD kanály velkých televizních stanic si možná ještě vystačily s vlastní tvorbou, ale platformy typu Amazon Prime, Hulu Plus, iTunes nebo zrovna Netflixu, které do té doby žily z produktů, k nimž  jim ostatní studia dovolovala odkupovat licenci, se musela spokojit s jejich starou a/nebo druhořadou tvorbou, případně nabízet svým předplatitelům kvalitní snímky s několikaletým zpožděním. Což není právě nejlepší obchodní model.

Photo by Pietromassimo Pasqui, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Netflix se tedy jako první vydal cestou vlastní tvorby. V roce 2013 vydal vůbec první seriál z vlastní produkce, House of Cards, a změnil tím pravidla hry. Vydal ho najednou, čímž dal vzniknout kultuře binge-watchingu (sledování mnoha dílů seriálů naráz), a vyprodukoval ho tak kvalitně, že s ním následující sezónu vymetl (nejen) ceny Emmy. Následoval další majstrštyk v podobě Orange Is the New Black a pak už to jelo. Přišel Sense8, Black Mirror, marvelovský Daredevil, Jessica Jones a Luke Cage, několik projektů vystavěných kolem youtuberů, talk show Chelsea Handler a kvantum dalšího obsahu. Netflix se letos rozšířil do více než 190 zemí světa a jen v následujícím roce chystá do originální tvorby investovat více než 6 miliard dolarů. A jeho příkladu si všimli i ostatní poskytovatelé VOD. Amazon přišel například se seriály Transparent, The Man in the High Castle nebo Mozart in the Jungle, Yahoo Screen s Burning Love, Hulu s Difficult People a 11. 22. 63, DirecTV s Kingdom a třeba Vimeo s Garfunkel and Oates nebo Darby Forever.

3) Takhle to zní báječně: Divák má nepřeberné množství programů, z nichž si může vybírat. Je jen na něm, na co se kdy podívá, a už jen díky samotnému objemu produkce si může být jistý, že vždycky najde něco, co ho osloví. Jenže v tuhle chvíli dochází k onomu ohlašovanému třetímu kroku, jímž se studia ve snaze vydělat dostala příliš blízko k okraji skály a šlápla do prázdna. Divák má sice na výběr z nepřeberného množství seriálů, jenže každý z nich je na jiné platformě. Když si tedy nějakým zázrakem pamatuje, jaká společnost vyrábí který seriál, a ví tedy, kam za ním má jít, narazí na (pro obyčejného člověka) nepřekonatelnou finanční překážku. Každá VOD platforma je zpoplatněná, každý odběr vyjde na něco kolem $10 měsíčně, a ačkoliv mezi nimi existuje určitá kombinovatelnost, kdyby si měl člověk platit za přístup ke všem seriálům, které ho oslovily, vyšlo by ho to na půlku výplaty.

Diváci se sice dají hodně ždímat, ale čeho je moc, toho je příliš. Snaha studií vydělat o pár milionů víc sice vedla k obrovskému boomu v televizní produkci, ale zároveň tuto produkci rozštěpila, naředila a nejspíše studiím ani nepřinesla ty kýžené miliony. Jestli studia něčeho zaručeně dosáhla, tak akorát navýšení počtu pirátů. Obyčejný Američan si dnes bez cavyků platí obyčejnou kabelovku, kde má několik (desítek až stovek) kanálů, možná si díky Hře o trůny připlácí za premium cable; a leckdo už je ochotný vypláznout dalších necelých deset babek za Netflix. Ale tím to končí. Třicet dolarů za televizi je ažaž. Kdo se chce dívat na něco, co na těchto třech místech nenajde, má buďto smůlu, anebo se musí z ekonomických důvodů uchýlit k pirátství. A studia si za to vlastně mohou sama. Netflix ještě před pár lety poskytoval skvělé východisko ze streamovací nouze. A jak se mu Hollywood odvděčil? Pokusil se mu podrazit nohy. A jak je na tom Hollywood teď? Padá na hubu sám.

————————————————————–

HLOD 45 – 20. 10. 2016 – Nepřestává mě udivovat, jak příšernou politiku si ve vztahu k fanouškům zvolila studia Lionsgate a Sony. Ostatně napadlo vás někdy, proč o marvelovských nebo třeba DCovských filmech člověk téměř neustále slýchá, zatímco po Hunger Games neštěkl pes už rok předtím, než šel do kin poslední díl, Amazing Spider-Man 1 ani 2 nevydělali tolik, kolik měli, takže se celá série musela znovu rebootovat, a divergentní série natolik vyšuměla, že se její poslední díl bude muset přesunout na televizní obrazovky, pokud vůbec? Jestli ano, odpovědí na tuhle otázku je mimo jiné i politika produkujících studií ve vztahu k fanouškovské tvorbě. Právě studia Lionsgate a Sony jsou totiž nechvalně známá tím, že v zájmu ochrany autorských práv stahují fandům youtubovská videa obsahující obrazové nebo zvukové stopy jejich snímků, podávají na ně žaloby a celkově si svůj filmový majetek hlídají tak ostře, až fanoušky a další tvůrce odrazují od toho, aby se o jejich filmech jakkoliv zmiňovali.

„Záměrně vybraný obrázek králíčka, s nímž nemají studia z tohoto hlodu vůbec nic společného,“ Photo by Tomi Tapio K, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jdou tím sice sami proti sobě – což by jim mohli potvrdit například tvůrci Hry o trůny, každoročně nejstahovanějšího a nejrozpracovávanějšího seriálu vůbec, nebo skvostného seriálu Westworld, který v současnosti těží ze stejného přístupu –, ale to si asi neuvědomují. Neuvědomují si, že když se lidé nemohou o všech těch Divergencích, Hunger Games, Postradatelných, Bondech nebo Mužích v černém bavit, když je nemohou na internetu rozebírat, pouštět z nich ukázky, nahrávat na ně recenze, přestříhávat je, dělat z nich vtipné memy, parodovat je atd., když prostě studia nenechají fanoušky s jejich filmy pracovat, tak se jim na ně všichni vyprdnou a zaměří pozornost jinam.

A přitom by stačilo pouze podívat se na HBO nebo Netflix, jejich liberální politiku ve vztahu k fanouškům a z ní vyplývající ohromné zisky, a pak se mrknout k sobě, na svou striktní politiku zadušování fanouškovských konverzací a zároveň

1) v případě Lionsgate několikaprocentní propady v ziscích a jimi způsobený pokles ceny akcií

a 2) v případě Sony dokonce třetinový propad v ziscích a k tomu jako bonus hordu rozzlobených počítačových mágů, kteří cítí potřebu se studiu mstít.

Nevím, jestli těmto dvěma studiím někdy dojde, že by neměla kousat ruce, které je krmí. Jen se obávám, že pokud na to brzy nepřijdou, tak se vlastním přehnaným ochranářstvím a upjatostí přivedou k bankrotu.

————————————————————–

HLOD 44 – 7. 10. 2016 – Před pár dny se LadyJ v komentářích pod článkem o bavičích ptala, „jestli jsou v amerických kinech vůbec k vidění dabované filmy (nemyslím animáky, ale klasický cizojazyčný film předabovaný do angličtiny),“ a mně tohle téma přišlo natolik zajímavé, že jsem slíbil, že se na něj společně podíváme v následujícím hlodu. Čili teď. Jak to tedy v Americe – a na tohle pozor, budeme se bavit výhradně o USA, a i tak půjde o hodně obecné povídání – funguje s titulkovanými a dabovanými zahraničními filmy? Promítají se? Je o ně zájem? Rychlá a jednoduchá odpověď zní: moc ne. Za což částečně může pohodlnost Američanů, částečně zdánlivá jinakost cizokrajných filmů a částečně vyčůranost hollywoodských bossů. Pojďme si to trochu přiblížit.

1) Pohodlnost Američanů: Pohodlnost je možná příliš silné slovo, ale faktem je, že většina Američanů není ochotna číst titulky, a to buď proto, že se jim prostě nechce, nebo proto, že na ně nejsou zvyklí. Nám možná čtení titulků přijde přirozené, protože se u nás tahle technika využívá již desítky let, ale v USA ještě donedávna Hollywood pokrýval téměř celý filmový trh (podobně jako si dnes Indie vystačí s Bollywoodem). Filmy se točily jen v angličtině, titulky tedy nebyly potřeba, lidé si na ně nezvykli a dnes, když se jim otevřely dveře k zahraničním filmovým kulturám, tak jednoduše nestíhají zároveň číst a sledovat obraz. Titulky je ruší, kazí jim divácký zážitek a oni se jim proto vyhýbají. Titulkované filmy se tedy sice promítají, ale zpravidla jen v několika málo sálech ve vybraných „artových“ kinech. Mají auru „filmů pro náročné diváky“, pro fajnšmekry, přičemž mainstream je někde jinde.

Photo by Mike Mozart, Flickr, CC BY 2.0

Co se dabingu týče, situace není o moc lepší. V Americe neexistuje stejná dabingová kultura jako v jiných zemích, natožpak jako u nás. Proč? Protože opět díky dominantnímu postavení domácí tvorby dlouhou dobu nebyla potřeba. To neznamená, že by se dnes dabing v USA vůbec nedělal – například Miyazakiho filmy se pravidelně dabovaly v naději, že se na dabing nalákají mladší diváci –, ale jelikož jde o techniku dražší (o to dražší, že se filmy často nechávají dabovat herci zvučných jmen, aby se k projektům přitáhli jejich fanoušci), používá se podstatně méně.

2) Jinakost filmů: Titulkované a dabované filmy se tedy moc často do amerických kin nenasazují, protože/a proto nevydělávají. Pár se jich ale každoročně stále uvádí, a byť na ně do kina nikdo moc nechodí / chodit nemůže, tak člověka napadá, že se na ně lidé určitě musí dívat třeba se zpožděním na Netflixu nebo na DVD, ne? Když všichni neustále prskají o neoriginalitě hollywoodské produkce, musí přece vzít zavděk touhle originální tvorbou, byť cizojazyčnou…? Opak je ovšem pravdou. Z dat Netflixu vyplývá, že sledovanost cizojazyčných filmů u amerického publika každoročně klesá o několik procent.

Možná je to dáno jazykovou bariérou, ale velkou roli podle mě hraje i určitá jinakost zahraničních filmů. Ty mívají menší záběr (nemohou se tedy porovnávat s vysokorozpočtovými hollywoodskými produkcemi), vychází z odlišných kultur a často mají odlišnou strukturu (Amerika se drží tří aktů, ale v Evropě i Asii se obzvláště na nezávislé scéně často experimentuje), způsob hraní (nakousli jsme už v souvislosti se Stanislavským) a herce, do jejichž postav se střed USA těžko vžívá (nemusí jít nutně o rasismus, ale určitou odtažitost).

3) Vyčůranost Hollywoodu: Hollywoodští profesionálové se všemi těmito překážkami počítají a obchází je pomocí předělávek. To si třeba vezmou japonský film Sedm samurajů a přesunou ho na Divoký západ v podobě Sedmi statečných. Nebo si vezmou japonský snímek Internal Affairs a přetvoří ho do podoby bostonské Skryté identity. Nebo si vzpomeňte na předělávky původních asijských hororů od Kruhu přes Nenávist až po Oko, Puls, Clonu nebo Zmeškaný hovor. Ošklivku Betty Američané také raději přetočili, než aby ji předabovávali. Nebo se podívejte na seriál Broadchurch, jehož zasazení na britském venkově by americkým divákům přišlo natolik podivné a jejich přízvuky natolik nesrozumitelné, že si to vynutilo natočení scénu od scény překopírované americké předělávky.

Vyčůraný je pak Hollywood v tom smyslu, že občas – když vidí, že se nějakému zahraničnímu dílu daří – odkoupí k takovému dílu distribuční práva, ale to jen proto, aby pak snímku neudělal téměř žádnou reklamu a v kinech ho naprosto potopil. Proč? Protože spolu s distribučními právy Hollywood odkoupil i práva k natočení předělávky a moc dobře ví, že zatímco na film v původním znění s titulky (případně předabovaný) by šel jen málokdo, remake bude mít mnohem větší šance u domácího publika uspět. Internetoví lidé možná budou prskat, ale peníze z kin se pak jen pohrnou. Přesně tohle se stalo s francouzskými Nedotknutelnými, kteří byli v amerických kinech jakože nasazeni, ale nikdo je kvůli záměrně špatné reklamě neviděl – což byl účel, protože se už nyní chystá předělávka s Bryanem Cranstonem a Kevinem Hartem. Anebo s indonéským Zátahem, jehož původní verzi studio také v kinech potopilo, aby si mohlo v klidu připravit jeho americký remake.

Takže tady to máme. Dabované a titulkované filmy se v USA dávají, ale jen málo, protože se to nevyplatí. Kdybyste se zeptali obyčejného diváka, jestli viděl Co jsme komu udělali, Kolju, Amores Perros, Lola běží o život, švédkou trilogii Millenium, asijské snímky Monkey King, Baahubali nebo The Mermaid či jakýkoliv jiný zahraniční film, nejspíše by vám řekl, že ne. Je to sice škoda a v poslední době minimálně mladší generace Američanů brojí za lepší dostupnost snímků v původním znění, ale tohle ještě bude běh na dlouhou trať. Hollywood má zatím v USA monopol.

————————————————————–

HLOD 43 – 22. 9. 2016 – Finále šesté řady Hry o trůny se považuje za jednu z nejlepších epizod, kterou seriál vyprodukoval, v jedné věci však tvůrci poněkud selhali. Schválně, kdo z vás v poslední scéně překvapeně vyjekl, „He, Varys? Co ten tady dělá? Nebyl ještě před chvílí v Dornu?“ Hádám, že vás nebylo málo, protože i v zahraničí způsobila jeho přítomnost na Dannyině lodi zmatený rozruch. Někteří to brali jako chybu scenáristů, kteří si neuvědomili, kde má jaká postava být; jiní začali vtipkovat, že Varys musel ukrást Malíčkovi jetpack, s jehož pomocí se bleskově pohybuje po celém Západozemí; a v neposlední řadě tu byli i ti pozorní diváci, kteří si všimli, že součástí Dannyiny flotily jsou podle plachet i dornské lodě, a tedy že mezi poslední Varysovou scénou a závěrečným záběrem musel uplynout dostatek času na to, aby se obě armády daly do pohybu a spojily. Kdo si ovšem těch dornských lodiček nevšiml, neměl ani ponětí, kolik času před závěrečnou scénou uplynulo, protože to tvůrci divákům nijak nenaznačili. Což nás přivádí k tématu dnešního hlodu: Jak se dá ve filmech a seriálech znázornit uběhlý čas a co mohli tvůrci Hry o trůny udělat, aby se tomu zmatení vyhnuli?

1) Zcela nejjednodušším způsobem, jak divákovi naznačit, že na sebe dvě scény nenavazují, ale uplynula mezi nimi delší doba, je prostě jim to napsat. Obzvláště v akčních filmech, komediích nebo filmech pro děti, které musí být jasné a zřejmé, ale umělecky jsou na ně kladeny nižní nároky, se člověk setká s popisky typu „x let později“ (Jumanji), s vypsaným časem (24 hodin), do obrazu vepsanými ubíhajícími dny (Panna nebo orel) apod. Hra o trůny je ale v určitých ohledech točená klasicky, umírněně, a jakékoliv vpisky do obrazu by působily rušivě.

Photo by Hitchster, Flickr, CC BY 2.0

2) Zmínku o čase lze také propašovat do dialogu. Vzpomenete si na tu scénu z Titaniku, kde stará Rose říká, „Už je to 84 let, ale já dodnes cítím čerstvý nátěr.“? Právě díky téhle replice nemusel James Cameron neobratně vepisovat do záběru „Před 84 lety“. Podobně se v Johnu Wickovi od postavy hlavního mafiána dozvíme, že mezi úmrtím Johnovy manželky a jeho napadením uplynul zhruba týden. Závěrečná scéna GoT ovšem neobsahovala žádné repliky, a vzhledem k tomu, jak byla postavená, by jejich přidání působilo neobratně a možná bylo i emocionálně kontraproduktivní.

3) Uplynutí delšího časového úseku lze znázornit i obrazově například montáží (bezpočet tréninkových a výukových montáží od Rockyho přes Zootropolis a Ďábel nosí Pradu až po Team America) nebo time-lapsem, tedy urychleným záběrem na jedno místo / člověka (Stroj času, scéna stvoření světa v Noem, konec Lucy, Zachraňte vojína Ryana nebo Škatuláků). Taková scéna by se ovšem spíše než k Varysovi hodila k Branovi, nota bene by na její přidání nebyl ve více než hodinovém finále žádný čas.

4) Největší časová zábava je povětšinou k nalezení v dramatech a všelijakých umělečtějších filmech. Vzpomenete si například, jak se v Pýše a předsudku znázornilo uplynutí jednoho roku? Elizabeth se točila na houpačce a s každou otočkou vykonávalo Bennetovic služebnictvo ve dvoře před ní nějakou sezónní práci. V Notting Hillu se střídání ročních období znázornilo průchodem Hugh Granta po pouličním trhu. Ve druhém Terminátorovi se přechod z noci na den zachytil chytrým nasvícením ústřední postavy. I ve druhém Stmívání se režisér pokusil o podobnou scénu, ale krouživý záběr na deprimovanou Bellu, jak sedí před oknem, zabil vpiskami měsíců, které vložil do obrazu.

A něco podobného mohli tvůrci Hry o trůny udělat i v jejich seriálu. Mohli vymyslet nějaký obrazový fígl, kterým by divákům dali najevo, že na sebe předposlední scéna s tou poslední přímo nenavazují. Mohli mezi nimi například udělat delší „fade-to-black“ pauzu s černou obrazovkou (jako ve finále 2. řady Hannibala); mohli využít západozemského glóbu, který je v titulcích, a nějak si pohrát s time-lapsovým záběrem na vesmírná tělesa; Mohli šoupnout Samovu scénu ve Starém městě těsně před konec a vecpat do ní záběr na otáčející se stránky knihy; mohli prostě vymyslet spoustu úsporných opatření, která by nebyla drahá na výrobu, nenakynula by kvůli nim stopáž, a která by hlavně předešla zbytečnému zmatení diváků. Ale co, tak třeba příště. Každopádně jestliže je tenhle časový hlavolam jednou z největších výtek, které člověk proti finále šesté řady může mít, tak jsou na tom tvůrci pořád zatraceně dobře.

————————————————————–

HLOD 42 – 15. 9. 2016 – Facebook, Twitter, Instagram, Vine, Snapchat, YouTube… sociálně-mediálních platforem je dnes tolik, že se v nich člověk ani pořádně nevyzná. Někdo na nich tráví spoustu času, jiný málo, někdo je používá jen pro zábavu, jiný i proto, aby byl v obraze, co se děje ve světě. A jestli se mi – co se týče filmů – na těchto platformách něco obzvláště líbí, tak je to moc, kterou bezděčně vložily do rukou diváků. Právě sociální média se totiž v určitém slova smyslu starají o neustálé zvyšování kvality (nejen) hollywoodské produkce. Já vím, zní to divně a vzhledem k mnoha nedávným (kvalitativním i kasovním) propadákům jako naprostá hloupost. Hned tedy vysvětlím, co mám na mysli:

Photo by Renato Mitra, Flickr, CC BY-SA 2.0

Kdysi dávno mohl Hollywood tahat diváky za fusekli a šašit z nich peníze za filmy, které si to po kvalitativní stránce ani trochu nezasloužily. Stačilo obsadit ústřední role známými herci, vytvořit zajímavý plakát, sestříhat čupr trailer, a bylo vystaráno. Předpremiérové recenze si přečetl jen zlomek lidí, a většinu fanoušků beztak zajímaly spíše nalajnované televizní rozhovory s hlavními hvězdami do nebes vynášených snímků. I kdyby pak výsledný film nestál ani za zlámanou grešli, tahle informace se k divákům dostávala jen horko těžko – především šuškandou, které navíc spousta fanoušků ani nemusela / nechtěla věřit. Jen si vzpomeňte na to zklamání, které následovalo po vypuštění všech prequelových epizod Hvězdných válek (1999, 2002, 2005). A přesto tyhle filmy vydělaly 1 miliardu, 650 milionů a 850 milionů dolarů po celém světě.

Myslíte si ale, že by se Epizoda I dostala do „klubu miliardářů“, kdyby byla vypuštěna v éře Facebooku a Twitteru? Mňo, já také ne. Spíše by ji potkal stejný osud jako mnohé ze současných blockbusterů, které dojely na nízkou kvalitu – během otevíracího víkendu by díky dobré reklamní kampani a vysokým očekáváním publika vydělala poměrně dost peněz, ale hned v následujícím týdnu by výnosy spadly o astronomických 60-70 %. Stejně jako tomu bylo u Batmana vs. Supermana (rozpočet $250 milionů, celosvětové výdělky $870 milionů, propad po prvním týdnu 69 %), Sebevražedného oddílu ($175, $680, 67 %), Green Lanterna ($200, $219, 66 %), Stmívání, předposledního filmu ($110, $712, 69 %), Stmívání, posledního filmu ($120, $820, 69 %), Muže z oceli ($225, $668, 64 %), X-Men Origins: Wolverina ($150, $373, 69 %), třetích X-Menů ($210, $460, 67 %), X-Men: Apokalypsy ($178, $543, 65 %) nebo nové Godzilly ($160, $529, 66 %).

V dnešní době je tak strašně snadné nechat v kinech nekvalitní snímek krachnout. Úplně stačí krátká zpráva o pár znacích, jeden vhodně zvolený #hashtag a lavina negativních ohlasů smete i tu nejdražší hollywoodskou produkci. Studia se tedy musí setsakra ohánět, aby si získala fanoušky a nepodstrkovala jim filmové nedodělky a nekvalitní brak. Nesmí tvůrce příliš uspěchávat, nesmí jim do díla příliš kafrat, nesmí šetřit na scénářích. Jistě, ne vždycky se těchto rad drží. Jenže pak na tom téměř bez výjimky v tržbách tratí. Chce se mi tedy být optimistou a doufat, že studiím brzy dojde, že jestli na nás divácích chtějí dál vydělávat, musí se prostě snažit.

————————————————————–

HLOD 41 – 7. 9. 2016 – Dnešní hlod bude spíše takové zamyšlení nad jedním zajímavým termínem: Budeme se zaobírat „tajemným valem“. Ne, ten film s Jodie Foster se jmenoval Tajemný let. A tamten s Seanem Pennem Tajemná řeka. A ten s Johnny Deppem Tajemné okno. A Tajemné zlo je zase horor s Kylem MacLachlanem. Ne, tajemný val je podle tetičky Wikipedie, „oblast na pomyslném grafu závislosti polarity lidských emocí při vnímání robotů podle jejich dokonalosti resp. míry podobnosti s člověkem (antropomorfismu). Míra kladných emocí při vnímání postupně lépe a lépe antropomorfizované bytosti zpočátku stoupá, ale od určité míry antropomorfismu klesá až k negativním emocím, aby těsně před metou dokonalé antropomorfizace opět stoupla k maximu. Interval v míře antropomorfismu, kdy obdařeného robota člověk vnímá odpudivě, se nazývá tajemný val. Tuto teorii vytvořil v raných 70. letech japonský robotik Masahiro Mori.“ Takhle to zní dost vágně, ale hned to vysvětlím.

„Tajemný val“, Photo by Matthew Trump, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

V kontextu filmové a seriálové tvorby nám jde v podstatě o to, jak mohou všelijací roboti, mimozemšťani a animované věcičky a človíčci vypadat, abychom se do nich my, diváci, stále ještě dokázali vžívat, a aby nás svým vzhledem neodpuzovali. Schválně si uveďme pár příkladů. Začneme hned na začátku grafu u filmových postav, které nemají vypadat příliš lidsky, ale my s nimi přesto sympatizujeme. Co třeba takové potraviny v animované komedii Sausage Party nebo Wall-E ve stejnojmenné pixarovce? Lidé to nejsou, byť mají lidské vlastnosti a možná nějaké ty ruce, nohy a oči, a přesto v nás vyvolávají emocionální odezvu. Asi nám ale nepřipadají tak „lidští“ jako robot z Železného obra nebo Já, robot či třeba Simpsonovi. Tyhle postavy už mají i lidské proporce a tělesnou stavbu, a třebaže reálného člověka stále nepřipomínají, divák je za něj již v podstatě může považovat. Kreslené disneyovské princezny, Úžasňákovi nebo třeba postavičky z Já, padoucha jsou na grafu ještě výše, protože už jde o zobrazení lidí. Postavy jsou to ovšem stylizované a nemají vypadat ultrarealisticky. A takhle se nám to líbí ze všeho nejvíce.

Jakmile se totiž hollywoodští tvůrci pokusí posunout na ose realismu ještě o kousek dál, padají za tajemný val a lidé jim ty postavy přestávají baštit. Vezměme si například animovanou tvorbu Roberta Zemeckise (Polární expres, Beowulf, Vánoční koleda) nebo filmy Tintinova dobrodružství, Obr Dorb, Jack a obři či Final Fantasy. Postavy v těchto filmech mají vypadat realisticky, normálně, jako z našeho světa, jenže i přes snahu tvůrců zcela realisticky nevypadají. A právě tento protiklad – samotná existence tvorů, kteří mají vypadat lidsky, ale přesto na nich něco nesedí – nám možná i jen podvědomě vadí. Jednou mají mrtvý, skelný pohled v očích (Final Fantasy, Rychle a zběsile 7), plastovou kůži (Král Škorpión v druhé Mumii) nebo nerealistickou mimiku (Obr Dobr, Jack a obři), a jindy u nich nefunguje gravitace a jiné fyzikální zákony (Neo v souboji s agentem Smithem ve druhém Matrixu).

Jedním z možných způsobů, jak tento propad v uvěřitelnosti obejít, je navrhovat postavy tak, aby nevypadaly lidsky. Ono to možná zní zvláštně, ale lidem se mnohem snadněji vžívá do nerealistických postav, které nevypadají jako lidé, než do lidských postav, které se tváří realisticky, ale úplně realistické nejsou. Proto třeba lépe fungují stylizované loutky v Normanovi a duších a Koralíně než „realističtí“ lidé v Mámě mezi Marťany. Proto fungují modří kočičí humanoidi v Avatarovi či prstenem znetvořený Glum v Pánovi prstenů o poznání lépe než počítačem omlazení Jeff Bridges ve druhém Tronovi Ian McKellen a Patrick Stewart ve třetích X-Menech nebo Brad Pitt v Pozoruhodném případu Benjamina Buttona – první dva nemají vypadat jako lidé, takže na ně nemáme tak vysoké nároky a klidně jim odpustíme i tu nedokonalou animovanost, zatímco ostatní postavy lidmi být mají, jenže k úplné přirozenosti jim něco schází. Něco, z čeho nám skoro běhá mráz po zádech. Méně je prostě někdy více.

Pages: 1 2 3 4 5 6 7

2 komentáře u Jumpovy hlody

  • Krvavá svadba boli väčšie jatky ako v knihe. Knihy sú tak kruté, že prekonať toto už bolo naozaj príliš.
    A GA? Na to, že nám všetkých vraždí, sme zvyknutí. Ale ako to spravila… Trikrát si človek myslel, že už je Derek zachránený, trikrát si prežíval svoj omyl. A to po tom citovom rogale z predošlých častí s tým párom. A ešte len tak mimochodom tam vsunula, že teoreticky môže byť Mer tehotná. A to nie je priveľa? Je rozdiel robiť napätie alebo vypustiť postavu a je rozdiel týrať ľudí, ktorým záleží na tvojich postavách.

    • U Rudé svatby hodně lidí takhle pobouřilo pobodání Talisy, které v knize nebylo, to je pravda. Ale jinak mi nepřijde, že by byli Dan a David o tolik větší sadisté než George RR. Zabíjí možná více hlavních postav, ale určitě ne drastičtějšími způsoby, než jaké hodil Martin na papír. Přijde mi jen, že je jedna věc si o násilí číst, a jiná ho vidět.

      Ale stejně jako u Hry o trůny, i v případě Chirurgů jsem spíše narážel na určitou míru únosnosti, kterou podle mého někteří fanouškové ve svých reakcích občas trochu překračují. S tím, o čem píšete vy, naprosto souhlasím (těch nelogičností a kiksů je v tom díle víc), ale všimněte si také, jak o tom píšete: Sice se pohoršujete nad obsahem seriálu, ale vyjadřujete se jasně, k věci, jste klidná, nikoho neurážíte, nemluvíte o zničených životech ani neděláte žádná jiná přehnaná prohlášení. Čili jste na míle daleko od těch hysterčivých a sprostých fanoušků, o kterých je sedmý hlod napsaný. Takže bavit se o seriálech, o tom, jak na nás působí, a vyjadřovat své nespokojení s tím, kam směřují, to všechno je naprosto fajn. Jen mi přijde, že by bylo ještě více fajn, kdyby si lidé občas řekli: „Teď nic nikam psát nebudu. Mám horkou hlavu a až zítra trochu vychladnu, možná bych toho mohl/a litovat.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat