Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Jumpovy hlody

HLOD 40 – 14. 7. 2016 – NSFW! Internet má spoustu psaných i nepsaných pravidel. Podle Godwinova pravidla se pravděpodobnost, že v sekci komentářů nějaký diskutér použije jako argument v hádce příměr k Hitlerovi nebo nacismu, postupem času blíží hodnotě 1. Podle jiného pravidla na internetu neexistují holky. Podle dalšího jedna kočka vede ke druhé. Na internetu není nic svaté. S trolly se člověk nesmí hádat, protože jakmile se jednou začne, troll automaticky vyhrává. Fotku, jinak kecáš. Čím víc ti to leze krkem, tím častěji to uvidíš. Cokoliv nahodíte na internet, někdo použije jako masturbační materiál. Internet z vás udělá hlupáky. Z čehokoliv se dá udělat meme. Co vypadá jako bahno, není bahno. A tak dále. Pravidel má internet hodně, ale jen jedno z nich mě osobně děsí. Pravidlo 34.

Photo by Hayley Bouchard, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Pravidlo 34, které vymyslel v roce 2003 Peter Morley-Souter, a které po internetu rozšířily stránky 4chan.org, jednoduše praví, „Pokud to existuje, najdete to v pornu. Bez výjimky.“ Proč se o tomhle pravidle zmiňuji zrovna na stránkách o filmech a seriálech? Protože hollywoodská tvorba jím je kvůli své rozšířenosti postižena ze všeho nejvíce. Vybavte si jakékoliv dvě postavy z vašeho oblíbeného filmu nebo seriálu. Máte to? Tak vězte, že v hlubinách internetu najdete ve photoshopu upravené obrázky toho, jak si to tyhle dvě postavy rozdávají. Muži, ženy, neživé předměty, zvířata, pohádkové postavy – nikdo a nic není ušetřeno. Když už se tedy v hlavních článcích bavíme o hercích, herečkách a jejich údělu v továrně na sny, přijde mi zajímavé podotknout, že i takovéhle věci jdou ruku v ruce s hereckou slávou. Člověk dělá, co může, aby mu lidé věřili jeho výkon, ale určitému segmentu populace jsou takové věci putna. Hlavně že mu můžou vyříznout hlavu z nějaké fotky a ve photoshopu ji vložit do screenshotu z gangbangu, případně jeho postavu překreslit do kompromitující pozice s jeho hereckým kolegou.

Nevěříte? O pánech ze seriálu Supernatural a dámách Person of Interest už jsme se na Jumpspaceu kdysi zmiňovali, že ano? Stejné pocty se ale dostalo například i Tedovi, dvojici Spidermana s Deadpoolem, hlavním postavám z nových Hvězdných válek, nejrůznějším variacím postav ze čtvrtého Šíleného Maxe nebo Chrisu Prattovi v Jurském světě. A ani nechtějte vědět, co internet dělá s animovanými postavami z filmů pro děti – třeba se zvířaty ze Zootropolis, emocemi z pixarovky V hlavě, zvířátky z Pokemonů, Ednou Módní z Úžasňákových nebo rodinkami z Family Guye nebo Simpsonových. Mňo… a pokud byste se chtěli děsit a hrozit a cokoliv jiného u dalších příkladů internetového zneucťování filmových a seriálových postav, tady je Pravidlu 34 věnovaná celá stránka, kde klidně můžete celý den klikat. Já si zatím jdu vypláchnout oči bělidlem.

————————————————————–

HLOD 39 – 5. 7. 2016 – Nedávno jsem si na Endoře, poskytovateli jumpspaceovského webhostingu, projížděl obecné statistiky o stránkách a návštěvnících, abych zjistil, jestli se někde třeba něco neděje, a narazil jsem na tuhle tabulku. Na JS je vlevo nahoře okénko „Hledej na stránkách“, a když do něj něco napíšete, tak se vám nejenom zobrazí výsledky vyhledávání z celých stránek, nápomocná Endora si zároveň zadané výrazy  zapamatuje, aby pak mohla webmasterovi podat zprávu o tom, co návštěvníky zajímá a trápí. No, tak se na ty vyhledávané výrazy z minulého měsíce pojďme společně podívat. Třeba tím někomu pomůžem:

– „američtí herci“ a „slavní američtí herci“, huh, tenhle typ informací na Jumpspaceu moc nenajdete. To jediné, co alespoň vzdáleně připomíná seznam amerických herců, jsou Hlavičky z hlavičky, ale i tam jich je pomálu.

– „irští herci“ – tady už můžu pomoct trochu více, protože seznam několika desítek irských herců a hereček vyšel jako část cestopisu po Irsku.

Screenshot from www.endora.cz

– „filmy s gay tematikou“, některé zmiňuji ve velkém článku o hollywoodské homofobii, k jednomu jsem dokonce dělal vlastní titulky (Modlitby za Bobbyho, titulky najdete ZDE) a jinak…? Philadelphia, Zkrocená hora, Wilde, The Hours, Bohové a monstra, Single Man nebo třeba Milk jsou základ, ale všechny končí smrtí a neštěstím. Člověk vidí takový film jeden, a má dost. Tak zkuste Free Fall, Shelter, Beginners, Gayby, Děcka jsou v pořádku, Carol, Ptačí klec, Domů na svátky, Any Day Now, Boys, Weekend, seriály Will & Grace a Queer as Folk nebo něco z tohoto seznamu.

– „proč se nesmí s čerstvým tetováním na sluníčko“, protože by vybledlo. Více ve článku o tetování.

– „sledovanost seriálů“, zajímavé téma, odkaz na článek je TADY

– „američtí herci a jejich český dabing“ a „hugh jackman kdo ho dabuje“, o dabingu jsme si na JS ještě nepovídali, ale s tím Jackmanem vám pomůžu. Většinou ho dabuje Zdeněk Mahdal. Kromě něj jste ale mohli slyšet i řadu dalších herců.

– „neobvyklá jména dětí herců“, nevybavuji si, jestli jsme se o tomto tématu někdy bavili, ale ano, stejně jako všichni ostatní lidé, i herci občas dávají svým dětem neobvyklá jména. Jen ti herci jsou více vidět. Pokud byste někdo chtěl pár seznamů, jeden je tady a druhý třeba tady.

– „hra o trůny díl 11“, odkaz na úmrtí v 5. řadě je ZDE a pasáž Hanky Richterové o knižním překladu Písně ledu a ohně je hned za tím

————————————————————–

HLOD 38 – 1. 7. 2016 – Alfred Hitchcock byl kromě zasloužilého režiséra a autora mnoha skvělých snímků také uznávaný filmový teoretik, na jehož mnohá moudra nedají (dobří) filmaři ani dnes dopustit. Pro Hitchcocka byl například film v první řadě obrazovým médiem, v němž měl mít právě obraz a obrazový způsob vyprávění přednost před dialogy a zvukem. Tohoto doporučení se občas s výbornými výsledky drží animátoři od Pixaru – třeba v úvodu Vzhůru do oblak nebo Wall-Em. „Předmět na snímku by měl v daném momentu velikostně odpovídat jeho významu v rámci příběhu,“ byla další rada, která lidem hodně vyvstávala na paměti třeba u posledního záběru Počátku. Dnešní hlod však bude ještě o jiném Hitchcockově moudru – tzv. pravidlu tří.

Photo by Andy Maguire, Flickr, CC BY 2.0

Pravidlo je to dost jednoduché: Jestliže tvůrce chce, aby si v jeho filmu diváci zapamatovali nějakou věc, musí jim ji podle Hitchcocka alespoň třikrát ukázat nebo se o ní zmínit. Když to neudělá, divák se v příběhu ztratí a nebude se chytat; když to přežene, divákovi film přijde neobjevný a bude ho nudit.

Uveďme si pár příkladů: Kolikrát je vidět síla kovové koule ve Strážcích galaxie? Jednou ve flashbacku roztrhá radu starších, napodruhé se s ní odpálí oranžová slečna u vesmírného vetešníka, napotřetí ji použije hlavní záporák… a teprve potom ty fialové plamínky mohou hrát roli ve výbušném finále. Ve čtvrtém Šíleném Maxovi jednou vidíme, jak vlčáci tetují Maxovi na záda nápis „Univerzální dárce“, asi třikrát ho potom v průběhu filmu tímto označením někdo počastuje, a díky tomu může Max v závěru darovat krev Furiose, aniž by musel cokoliv sáhodlouze vysvětlovat. Minimálně třikrát byla ukázána nebo zmíněna Eärendilova viála, než ji Frodo použil proti Odule v Pánovi prstenů; třikrát nám Christopher Nolan ukázal, co dělá Teslův přístroj v Dokonalém triku, než nás dovedl k temnému konci snímku; minimálně dvakrát mluvil Michael Douglass v Ant-Manovi o tom, jak se jeho žena zmenšila na subatomární úroveň, a jednou jsme to sami viděli ve flashbacku, než to samé rozhodnutí mohla učinit i postava Paula Rudda; atd.

Příkladů by se samozřejmě našlo více. Smysl tohoto hlodu není ani tak něco kritizovat, ale spíše vás ponouknout k tomu, abyste si při sledování filmů všímali třeba i takovýchto drobností. Možná by vás to mohlo bavit. A možná díky tomu v budoucnu dokážete popsat, proč vás tolik štvou scenáristické nedomyšlenosti typu: rozžhaveného meče, který začala ústřední dvojka v Pacific Rim bez jakéhokoliv upozornění či ohlášení používat někde uprostřed filmu; ohně, který v závěru třetího Iron-Mana zničehonic začne chrlit postava Mandarina, ačkoliv tuhle schopnost nikdy předtím nikdo neměl a on sám ji ani dále nevyužívá; vtipu s „Babiččiným čajem“, který v jedné z ústředních scén Batmana v Supermana sousta lidí nepobrala, protože se o něm scénář do té doby zmínil jen jednou asi půl hodiny předtím, než byl zase relevantní; nebo schopnosti létat, kterou ve druhých Avengerech Scarlett Witch až do poslední scény neměla…

————————————————————–

Hustěnka: Kostičkov, kde bydlíš, je pouze jednou z mnoha dimenzí v legovském vesmíru. Kromě něj existuje ještě Pirátská zátoka, Vikingské přístaviště, Město klaunů a hromada dalších, které ani nestojí za zmínku. Lord Byznys – respektive ty ho znáš pod jménem prezident Byznys – ukradl Krágl, nejmocnější zbraň v celém vesmíru. Bla, bla, bla, vlastní jméno, místní název, klasický úvod do děje.

— Lego příběh, scénář Phil Lord & Christopher Miller

HLOD 37 – 17. 6. 2016 – Na začátku každého filmu je třeba představit divákovi hlavní postavy a svět, v němž se příběh odehrává včetně jeho pravidel a různých spojitostí. Uvést naráz velké množství takových informací je však scenáristicky poměrně obtížné, takže je zajímavé sledovat, jak se s tímto problémem hollywoodští tvůrci vypořádávají. Když se nad těmi filmovými úvody zamyslíte, zjistíte, že filmaři velmi často využívají jedné dost neohrabané techniky – techniky odosobnělého vypravěče, který do diváků všechny potřebné informace hned v úvodu násilím naleje. Tohoto vypravěče využívá v první řadě spousta filmů pro děti, což je ale vcelku pochopitelné. Dětem je třeba některé věci vysvětlovat polopaticky, aby se hned na začátku neztrácely, a nedovedu si představit jednodušší a názornější způsob, než když jim nějaký milý hlas v úvodu vysvětlí, jak se věci mají. Problém podle mě nastává ve chvíli, kdy se tahle dětičkovsky zjednodušená technika přenosu informací začne ve velkém aplikovat i na filmy pro dospělé. Tvůrci tím vlastně dávají najevo dvě věci: 1) že by podle nich nějaké náznaky a vizuální symboly hlupáci diváci nepochopili, takže je třeba jim vše napřímo vysvětlit, nebo 2) že se ani neobtěžovali lámat si hlavu s nějakou komplexnější technikou uvádění do děje.

Photo by Gregory Gill, Flickr, CC BY-ND 2.0

Pánovi prstenů sice vypravěčka popisující historické události fungovala nádherně, ale Pán prstenů je v mnoha ohledech výjimka. U většiny filmů představuje tento vypravěč ubohou berličku, která divákům nepřímo naznačuje, že scenárista nedokázal vymyslet ladnější způsob, jak potřebné informace uvést pomocí akce, obrazu nebo nějakých detailů v pozadí. Poslední dva tři Terminátoři vždy začínali sáhodlouhým popisem toho, co se v historii filmového světa stalo. Podobně uvedl hlas vypravěče historii světa a základní konflikt v druhém Thorovi, Warcraftu, Green Lanternovi, obou dílech Sněhurky a lovce, Viktoru Frankensteinovi a všech Transformerech. V X:Menech – Budoucí minulosti musel lidi uvést do děje odosobnělý hlas Patricka Stewarta, Pacific Rim měl na začátku trailerovou vysvětlovačku, Čarodějův učeň také. Téměř všechny fantasy a sci-fi filmy – počínaje Sedmým synem nebo Posledním lovcem čarodějnic a konče filmy typu Hostitel, American Ultra či Bohové Egypta – začínají těžkopádným vyprávěním nějaké postavy. I v jinak vypiplaném čtvrtém Šíleném Maxovi je v úvodu slyšet hlas Toma Hardyho a v Dreddovi Karla Urbana. Jejich otevírací proslovy jsou sice minimální, ale přesto tvůrci nic lepšího nevymysleli. Hvězdné války nahradily hlas vypravěče za ubíhající text, což je v podstatě to samé v bledě modrém. A dalších příkladů by se našel nespočet.

Přitom to jde dělat i jinak: Vezměme si například filmy Minority Report nebo Počátek. Oba dva mají komplikovaný děj, jsou zasazené v komplikovaném světě… ale v jejich úvodu nenajdete jediné slovo vypravěče, který by se vám snažil vysvětlit, kde přesně jste, co se děje, kdo je kdo, a jak co funguje. Místo toho vám Spielberg s Nolanem všechno potřebné buď ukáží v úvodní akční sekvenci, nebo nechají vysvětlit vedlejšími postavy v průběhu filmu, když je to zrovna potřeba. V Interstellaru jsou ty nejzákladnější informace naťuknuty v dokumentárních klipech, jimiž se film rozjíždí. V Na hraně zítřka tuhle funkci zastávají zpravodajské klipy. Zmatek a pomalý děs Neutečeš hezky ilustruje otevírací scéna s dívčinou v podpadcích. Ve Watchmenech vše vysvětlí skvělá titulková sekvence. Wall-E žádného vypravěče ani text nepotřeboval, a diváci – včetně dětí – mu stejně rozuměli. I v Potomcích lidí a V jako vendetta se diváci v příběhu vyznali, aniž by potřebovali úvodní nástřel děje, konfliktů a hlavních postav. Atd.

Sečteno a podtrženo, tohle vlastně ani není opravdová výtka. Spíše jen takové ponouknutí k tomu, abyste – když se budete dívat na nějaký film – na začátku zkusili dávat pozor, jak se rozjíždí. Třeba si můžete s každým nalezeným ukecaným vypravěčem dát panáka. Jen pozor na játra. Těch užvatlánků je totiž ve filmech docela dost.

————————————————————–

HLOD 36 – 25. 5. 2016 – Ve filmové a literární hantýrce se tomu říká „syndrom nesmrtelnosti“ a (nejen) letos jím trpí třetí Captain America, druhý Muž z Oceli a kdovíkolikátí X-Meni a drtivá většina ostatní hollywoodské produkce. Úvod nechám vysvětlit George R. R. Martina: „Coby čtenář a divák mám rád nečekané zvraty a jsem vděčný za každý kousek skutečného napětí. Všichni čtenáři velmi dobře znají scény, kdy je hlavní hrdina v úzkých, kdy ho obklíčili nepřátelé, ale všichni vědí, že se mu nic nestane, protože je to přece hlavní hrdina, a nikdo se o něj tím pádem nemusí bát. Mně se naopak náramně líbí, když jsou moji čtenáři a diváci napjatí, jestli tu kterou situaci ta která postava přežije; mám rád, když se bojí otočit stránku, aby na té další jejich oblíbená postava náhodou nezemřela.“ A teď už asi všichni víte, kam tím mířím. Schválně si porovnejte například závěr dílu S06E05 Hry o trůny s akčním finále Batmana v Supermana nebo kteroukoliv půtkou ze třetího Kapitána Ameriky. Kde jste se o postavy skutečně báli? Která akce byla tak napínavá, že se vám chtělo křičet na obrazovku / plátno? Která akce měla následky? Kupodivu jen ta televizní. Z akčních filmů se totiž v posledních letech hned z několika důvodů vytratilo veškeré napětí:

Photo by Felix Nine, Flickr, CC BY-NC 2.0

Jako první jsou na vině vysoké rozpočty velkofilmů, rozvoj počítačových technologií a s nimi spojený nárůst diváckých očekávání. Já vím, zní to zvláštně, ale schválně si porovnejte nějaké starší akční snímky s jejich novodobými protějšky – třeba původní Smrtonosnou past a její čtvrté nebo páté pokračování či Nebezpečnou rychlost a libovolný pozdní díl Rychle a zběsile. Původní filmy sázely na realističnost, protože na vizuální efekty ještě zdaleka nebyl spoleh, a člověk u nich díky tomu místy ani nedutá. Naopak u novějších filmů může John McClane díky vyspělým animačním technologiím uskakovat před vybuchujícími stíhačkami a parta z Rychle a zběsile metat z tanků salta mezi mosty… a člověk u toho nic necítí, protože je veškerá taková akce až příliš umělá, přepálená, nevěrohodná. Vypadá to hezky, ale vžít se do toho nedá.

Druhým důvodem je právě zmiňovaný syndrom nesmrtelnosti způsobený současnými obchodními modely Hollywoodu. V dnešním filmovém světě neexistují téměř žádné záruky, jak vydělat peníze. Áčkové hvězdy táhnou jen v některých rolích, adaptace známých předloh lákají jen někdy; kravaťáci už se ani nemohou spoléhat na zvučná jména režisérů nebo letní sezónu trháků. Pokud tedy objeví nějaký projekt, jehož hlavní hrdina na diváky zapůsobí, bylo by absolutně nemyslitelné, aby se ho studio zbavovalo. Hollywood musí vydělávat a dojnou krávu si zařezávat nebude. Jestliže ale ona dojná kráva hraje hlavní roli v akčním filmu, tak se pro mě – coby diváka – z toho filmu okamžitě vypařuje veškeré napětí. Proč bych se měl o někoho bát, když vím, že daný herec podepisoval smlouvu o účinkování v šesti dalších pokračováních?

A konečně třetí důvod spočívá v tom, že akčnímu žánru v poslední době dominují buď superhrdinské filmy, v nichž je většina postav nesmrtelná tak nějak od základu, nebo téměř komediálně laděné připáleniny typu Rychle a zběsile, Postradatelní, 21 Jump Street, Špión, Poslední lovec čarodějnic nebo San Andreas, u kterých se očekává totální vypnutí mozku. Jasně, výjimky se najdou, ale všimněte si, jak málo jich je. Kolikrát už jste ostatně jen ode mě slyšeli zmínky o Johnu Wickovi, Kingsman: Tajné službě a čtvrtém Šíleném Maxovi?

Což nás přivádí zpět na začátek ke třetímu Captain Americovi. Jestli jste sledovali jeho marketingovou kampaň, asi víte, že ji studio Marvel téměř celou postavilo na představě dechberoucí akce. Všechny talk show uváděly akcí nabité klipy, Chris Hemsworth Pine Martin Pratt Evans neustále žvanil o té jedné scéně s vrtulníkem, Olsenka mluvila o tom, jak při natáčení ohýbala prsty, představitel Falcona žvatlal o létání, režiséři o scéně na letišti; prostě se plkalo hlavně o akciakciakci. A člověk se pak na film podíval a u té akce… nic necítil. Protože záporáci nikoho nezajímají a Captain America mohl klidně proletět zdí nebo vyskočit z mrakodrapu, a nic se mu nestalo. Protože všechno bylo pečlivě připravené, nacvičené, naanimované, postavy během boje sršely bonmoty, pózovaly do kamer a ujišťovaly se, že si vlastně ani nechtějí ublížit. Protože i když si ublížily, nic z toho nebylo. Protože během celé téhle dvou-a-půl-hodinové triky nabité >>>občanské války<<< nikdo neumřel. Protože Marvel potřebuje prodávat hračky, tak by se přece nezbavilo zdroje příjmů. A já tím pádem ve finále odešel zklamaný. Jestliže na mě má nějaká akce působit tak, jak by měla, tvůrci by ji měli snést z digitálních výšin na nějakou uvěřitelnější úroveň a měli by se postarat o to, aby ta akce měla následky. Jinak je mi líto, ale než abych šel do kina na dvě a půl hodiny akční nudy, tak raději zůstanu doma a budu zírat do zdi.

————————————————————–

HLOD 35 – 18. 5. 2016 – Není tomu tak dlouho, co bylo v rámci marketingové kampaně blížících se X-Men: Apokalypsy zveřejněno, že v dalším filmu si tvůrci vezmou na paškál Temného Fénixe. Tedy tu samou příběhovou linii, kterou X-Meni rozpracovávali ve třetím díle (byť ne pod původně plánovaným vedením Bryana Singera, ale Bretta Ratnera). A mě už tohle neustálé lezení do stejné řeky fakt nebaví. Teď ani nemluvím o nekonečných pokračováních a předělávkách oblíbených klasik z osmdesátých a devadesátých let. Za posledních deset patnáct let Hollywood divákům naservíruje / naservíroval na velkém plátně tři různé Spider-Many, dva Batmany, dva Supermany, dvojí (brzy trojí) Fantastickou čtyřku… Všechno se rebootuje a ty samé příběhy se v kinech střídají jako na běžícím páse. Nějaká postava se jednou zkusí, a když nevyjde, už za dva tři roky se klidně představí znovu, jen v trochu jiném vydání. A všechno se rozbíhá zase od začátku. Přirovnejte si to ke kolotoči, páternosteru, k čemu chcete. Hlavní je, že se v kinech točí stále ty samé postavy, stejné příběhy, stejná nuda.

Očividně ale nejsem jediný, kdo si postupem času vypěstoval alergii na tuto současnou hollywoodskou tendenci předělávat tak rychle tolik snímků; neustále uvádět nové a nové verze těch stále samých postav; tak zhurta bořit a znovu vystavovat jejich filmové vesmíry. V nějaké již zapomenuté sekci komentářů na IMDb jsem narazil na člověka přímo z oboru, který se mnou tuto nevoli sdílel, a dokonce k ní měl spoustu dobrých postřehů. Tuto konverzaci tedy v dnešním hlodu překládám a přikládám. Je anonymizovaná a pro stručnost trochu pokrácená, ale snad zaujme.

CJD: To se teď už vážně netočí jiné druhy filmů než rebooty předělávek komiksových adaptací? Do kin za chvíli vtrhne už třetí restart spidermanovské série za krátkou dobu. Až se bude Spidey rebootovat znovu, kdo ho bude hrát? Batole? Mám filmy rád a dokážu ocenit dobře odvyprávěné příběhy, ale těch předělávaných předělávek už mám fakt plné zuby. Co takhle se alespoň pokusit o trochu originality?

Photo by Sam Cox, Flickr, CC BY-NC 2.0

DK: Já to vidím podobně, ale jde o to, že na nás už nezáleží. Jsme příliš staří. Hollywood zajímají pouze puberťáci, protože jen oni stále chodí pravidelně do kina a kupují si filmový merchandising. Spousta teenagerů navíc Raimiho původní trilogii neviděla. Respektive neviděla skoro nic, co se natočilo před rokem 2005. Postupem času sice i tihle teenageři odrostou a kino je přestane tolik zajímat, ale v tu chvíli dospěje nová generace mladých lidí, kteří klidně vyhodí spoustu peněz za něco, co jejich předchůdci viděli už tisíckrát, za něco, co se z jejich mladého pohledu bude jevit neokoukané.

Originální filmy se ale natáčí i dnes. Jde jen o to, že jsou vůči nim lidé nedůvěřiví, nechodí na ně do kina, a ty filmy proto zůstávají v nízkorozpočtové nebo nezávislé sféře. Jen během prvních pěti měsíců tohoto roku šly do kina snímky Jane Got a Gun, Midnight Special, Demolition, Triple 9, Whiskey Tango Foxtrot, Hail Caesar, Grimsby, Ulice Cloverfield 10, Eye in the Sky, The Finest Hours, The Meddler, Green Room, Race, Knight of Cups, The Boss, Hardcore Henry, Keanu, Being Charlie, Mothers & Daughters,  Me Him Her, Hra peněz nebo pár hororů typu Les sebevrahů, The Boy nebo Čarodějnice. Docela by mě tedy zajímalo, zatímco lidé nadávají na nedostatek originálních filmů v kinech, na kolik z těchto původních projektů se šli podívat.

CJD: Když jsem mezi lety 2008-11 žil v Los Angeles, pracoval jsem v marketingových odděleních několika studií, takže tohle moc dobře vím a znám. A shodou okolností jsem viděl všechny výše zmiňované filmy kromě Triple 9.

Z pohledu marketingu není největším problémem velkofilmů, o kterých jsem psal v původním příspěvku, ani tak jejich neoriginalita nebo konkrétní cílové skupiny diváků jako spíše fakt, že se intervaly mezi jednotlivými předělávkami natolik zkrátily, že je Hollywood schopný podstrkovat člověku během dvaceti let klidně i tři různé interpretace jednoho a toho samého příběhu. Lidé v marketingových a reklamních odděleních jsou z tohoto přístupu celí říční, protože se takhle téměř nedá nalákat zároveň publikum ve věkovém rozmezí 18-24 let, které se s příběhem třeba ještě nesetkalo, a publikum od 35 do 48 let, které ho vidělo už několikrát. A studia samozřejmě chtějí nalákat obě skupiny, protože jen jedna by vysoké rozpočty velkofilmů nedokázala splatit. Už takhle je těžké z lidí tahat peníze, když téměř každá franšíza vypouští do kin v průměru jeden film do roka, ale nedovedu si ani představit, jak lidé z marketingového oddělení Sony přistupují k propagaci již třetí variace Spider-Mana za méně než 10 let (Raimiho Spider-Man 3 vyšel v roce 2007). Kamenem úrazu tedy podle mě není ani tak originalita jako spíš neustálé omílání stejných příběhů, zápletek a postav v čím dál kratších intervalech.

————————————————————–

HLOD 34 – 27. 4. 2016 – Na to, že Hollywood dost možná stojí na prahu revoluce v distribuci filmů, je o firmě The Screening Room zakladatele Seana Parkera nejen v českých médiích slyšet až překvapivě málo. The Screening Room by v té formě, v jaké je nyní navrhovaná, fungovala zhruba následovně: Každý zájemce by si za $150 koupil chytrou krabičku, kterou by si doma propojil s internetem a televizí, a do této krabičky by mu společnost Screening Room posílala aktuálně v kinech běžící filmy. Jde tedy o podobný princip, díky němuž samotné hollywoodské celebrity a producenti již léta nemusí chodit do ki— Ups, řekl jsem snad, co jsem neměl? Jejda… Každý film by byl v HD kvalitě, stál by $50, signál by byl chráněný proti pirátskému kopírování a jeho přehrání by bylo časově omezené na 48 hodin. Peníze by si mezi sebou rozdělilo studio, které film vyprodukovalo, provozovatel kino-řetězce v daném regionu, do jehož sálu by zákazník tím pádem nemusel jít (zdarma by ale dostal na své jméno dva lístky pro případné repete na velkém plátně), a samotná společnost Screening Room – a to v poměru 2:2:1.

Jak se dalo očekávat, spousta lidí si o tomto návrhu myslí spoustu věcí, ale i přes hlasitou podporu režisérů Petera Jacksona, Stevena Spielberga, Rona Howarda nebo třeba Bretta Ratnera se k němu většina hollywoodských insiderů zatím staví poměrně chladně. Důvodů této opatrné odtažitosti je hned několik. Jako první všichni skáčou k ceně. Zatímco českým diskutérům připadá $50 dolarů za film jako neuvěřitelná pálka (Češi si často neuvědomují, že obyčejný lístek do kina stojí v USA i $15 a že rodinný výlet na 3Dčko s popcornem může vyjít i na stovku), americkým studiím to přijde hrozně málo (obávají se, že si někdo koupí krabičku a pak bude filmy promítat v barech, hospodách a bytových komplexech pro tucty lidí, čímž by přivedl filmový průmysl na buben). Česká výtka pramení z neznalosti a ta americká se dá jednoduše ošetřit v zákaznické smlouvě zákazem veřejného promítání.

Photo by Yue Tian, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Druhým důvodem je pirátství. Je skutečně možné signál ochránit před zkopírováním a zamezit tak úniku zisků? Možná ano, možná ne. Uklidňujícím marketingovým prohlášením Seana Parkera člověk ale ani nemusí věřit, protože mnohem důležitější je se ptát, na koho tato služba cílí. Sám Peter Jackson si jako ideálního zákazníka představuje člověka ve středních letech, který by rád chodil do kina stejně často jako za mlada, ale z časových a finančních důvodů už jednoduše nemůže. Kdyby měl vzít celou rodinu pokaždé, když dávají animák, a pak ještě chodit se svou drahou polovičkou na něco dospělejšího, tak se nedoplatí, a kromě jednoho dvou filmů pro děti tedy nechodí nikam. Tuto teorii podporují čísla: Kolem 60 % lidí dnes do kina (především kvůli ceně a často nepříjemnému prostředí) vůbec nechodí a velká část ze zbylých 40 % do něj zavítá maximálně jednu dvakrát do roka. Pro takového člověka by tedy Screening Room mohl být ideální volbou, za níž si klidně zaplatí. A mladší ročníky, které by Screening Room využily k nekalým účelům, studia beztak ochcávají už teď.

Ono jde ale také o to, na jaké filmy by se diváci prostřednictvím Screening Roomu nejspíše dívali, a na jaké by i nadále chodili do kina. Samotného mě zarazilo, když jsem zjistil, že se proti službě ohradili režiséři Christopher Nolan a James Cameron, protože oba točí velkofilmy vhodné pro co největší plátna. Ten první dokonce do určité míry předpověděl nástup podobné distribuční služby, když ve své eseji prorokoval, že se na velkých plátnech v budoucnu udrží jen filmy, které se na velká plátna budou hodit – filmy, které budou těžit z dokonalého obrazu a zvuku, jež nepůjdou zreprodukovat v domácím prostředí –, zatímco všechny ostatní snímky se podle něj přesunou na televizní obrazovky. Copak není právě Screening Room spojnicí mezi kinem a domovy diváků? Na nízko– a středněrozpočtové filmy pro náročnější či starší diváky již dnes stejně chodí tak málo lidí, že obě formy vymírají. Screening Room by je mohl zachránit, protože by tyto snímky přinesl přímo a ihned za jejich cílovou skupinou. A na velkofilmy pro mladé by se na titěrné obrazovce televize nebo laptopu beztak díval jen málokdo, protože blockbustery si to velké plátno a společné zhlédnutí prostě zaslouží. Takže blockbustery by ohroženy také nebyly.

Možná to celé zní až příliš pohádkově, možná je to utopie. A možná nám Screening Room dává nahlédnout do budoucnosti Hollywoodu. Kdo ví. V tuhle chvíli jde ze strany studií, distributorů a kino-řetězců především o to, překonat svou počáteční nedůvěru a obavy, prostě to zkusit a doufat, že to vyjde. Vzhledem ke stoupajícím cenám lístků a vytrvale klesající návštěvnosti kin (nenechte se klamat neustále padajícími rekordy v tržbách – za ty může inflace a všelijaké příplatky za 3Dčka a IMAXy a v poslední době také Čína) jim ostatně už brzy nic jiného nezbyde.

————————————————————–

HLOD 33 – 19. 4. 2016 – A už je to tu zas. Respektive stále. Studio Marvel nedávno vypustilo první trailerDoktoru Strangeovi, studio Paramount první promo fotku k chystanému hranému remaku Ghost in the Shell, Warneři ohlásili pokračování Na pokraji zítřka a adaptaci japonského komiksu Death Note… a my se opět můžeme bavit o tom, jak nám Hollywood nenápadným vybělováním zkresluje vnímání světa kolem. Tentokrát nejde o Afroameričany ani Araby, nýbrž o Asiaty, princip však zůstává stejný: Hollywood si bere předlohy v cizím prostředí, v mnoha případech do něj dokonce zasazuje celý děj, ale místo náležitého obsazování hlavních rolí lidmi, kteří se do daného prostředí typově hodí, tyto role zaplňuje lidmi jako Scarlett Johansson, Tom Cruise a Emily Blunt, Tilda Swinton či Nat Wolff.

A opět to vypadá zvláštně, nepřirozeně, blbě. Zatímco ale Pan, Bohové Egypta či Exodus: Bohové a králové na tuto blbou nepřirozenost (a mizernou kvalitu) doplatili, takže člověk skoro už začínal doufat, že se Hollywood vzpamatuje, tyto filmy budou s největší pravděpodobností vzhledem k předlohám a najatým umělcům úspěšné. Fanoušci marvelovských komiksovek si přece toho Doktora Strange neodpustí jen proto, že Tilda Swinton vypadá v tom himalájském klášteře nepatřičně a naprosto dementně, ne? A fandové Scarlett Johansson jí přece také nebudou mít za zlé, že coby Asiatka vypadá zhruba stejně uvěřitelně jako Emma Stone v Aloha, že ano? Možná by ale měli. Možná by se všichni diváci měli zamyslet nad tím, jaký vzkaz Hollywoodu posílají, kdykoliv mu v pokladnách kin nechávají peníze za film, který dělá takovéhle věci. Jak to ostatně hezky vysvětluje Rebecca Sun v nedávném článku na stránkách Hollywood Reporter:

Photo by sowillo22, Flickr, CC BY 2.0

Asijské herečky v hollywoodských filmech téměř nedostávají hlavní role. Vybělování asijských partů, které je samo o sobě dost neblahé, tedy bolí o to více, jestliže tvůrci ani nezmění zasazení děje a pojetí daných postav a obojí nechají více méně pseudo-asijské (avšak bez účasti asijských umělců). Spousta internetových komentátorů například do hlavní role ve snímku Ghost in the Shell prosazovala na Oscara nominovanou herečku Rinko Kikuchi. Právě ona se této roli už takhle nejvíce přiblížila účinkováním v akčně laděném snímku Pacific Rim. A zmiňovány byly i další asijské herečky. Pravdou však zůstává, že hvězdnému statusu Johansson se žádná z nich ani v nejmenším nepřiblížila.

A právě zde se skrývá jádro pudla. Kikuchi, která je o čtyři roky starší než Johansson, ani jakákoliv jiná asijsko-americká herečka neměla šanci debutovat coby filmová dcera Johna Rittera či Seana Conneryho, jako to udělala Scarlett Johansson. Kikuchi ani jí podobné herečky by v životě nemohla prorazit jako montanská teenagerka se zálibou v koních ve filmu s Robertem Redfordem Zaříkávač koní. Mohla by sice dostat hlavní roli ve filmu typu Přízračný svět, ale do takových herečky jejího vzezření ani dnes nikdo nenajímá. Kikuchi nemohla hrát tokijskou outsiderku v Ztraceno v překladu a vysloužit si tím oblibu kritiků, múzu nizozemského malíře v Dívce s perlou ani múzu Woodyho Allena ve Hře osudu, Scoop nebo Vicky Cristině Barceloně. Nemohla hrát asistentku londýnského kouzelníka v Dokonalém triku ani Marii Boleynovou v Králově přízni. A především by ji nikdo ani ve snu neobsadil do tak velké a podstatné role, jakou je Černá vdova v marvelovském filmovém vesmíru.

Jak se tedy mají asijští herci a herečky vypracovat k takové úrovni slávy, aby se dali obsazovat i do asijských rolí? Soudě podle Speed Racera, v němž hrál hlavní roli Emile Hirsch, Dragonball: Evoluce, kde asijskou roli přebral Justin Chatwin, Strážců vesmíru, kde si ji přivlastnila Elizabeth Banks, filmů Ghost in the Shell, Poslední vládce větru, Doktor Strange, Na hraně zítřka či chystaného Death Note s Natem Wolffem Hollywood stále netuší, jak tuto otázku zodpovědět.

————————————————————–

HLOD 32 – 30. 3. 2016 – Když se díváte na nějaký akční nebo komiksový film, stává se vám někdy, že se tak po hodině a dvaceti minutách podíváte na hodinky a řeknete si, „Kurňa, kdy už se začnou bít?“ Protože víte, že někdy v téhle chvíli by měla přijít závěrečná scéna toho největšího a nejlepšího souboje. Nebo když sledujete romantický film, třesete se chvíle, kdy se protagonisté příběhu zhruba ve dvou třetinách stopáže rozhádají a rozejdou? Protože víte, že to tak nevyhnutelně dělají všichni protagonisté ve všech romantických filmech. No, tak to jste možná nevědomky odhalili jedno z úskalí přílišného hollywoodského spoléhání na tříaktovou strukturu scénářů.

Photo by Wendell Wellman, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Tato tři dějství se nazývají expozice (představují se nám postavy, dochází k podněcující události, která rozjíždí zápletku), konfrontace (postavy se ocitnou tváří v tvář nějakému problému, který musí řešit; v případě romanťáren se sbližují, u akčních filmů se potýkají se záporákem, který vyhrává; na konci druhého dějství jsou postavy na dně) a rozuzlení (postavy se odráží ode dna, následuje vyvrcholení – megasouboj nebo usmíření – a závěr filmu) a využívají se film za filmem téměř v celé hollywoodské tvorbě.

Schválně si vezměme snímek, který (snad) viděli všichni: čtvrtého Šíleného Maxe. V prvním dějství se nám představují postavy; za podněcující událost se dá považovat Furiosino uhnutí z cesty; dějství končí jejím soubojem s Maxem. Druhé dějství obsahuje jejich společnou cestu napříč pouští; za střed filmu můžeme považovat scénu v noci; dějství končí zjištěním, že Zelené místo již neexistuje. Třetí dějství sestává z návratu zpět; za vyvrcholení můžeme považovat smrt několika postav a/nebo záchranu Furiosy. V Kingsmanovi: Tajné službě končí první dějství Eggsyho přijetím do programu a to druhé smrtí Galahada. V Zootropolis dostane Judy na začátku druhé třetiny za úkol vypátrat ztraceného vydráka a třetí třetina se rozjíždí hned poté, co ho najde. Titanik je rozdělený Roseiným pokusem o sebevraždu a nárazem na ledovec. V Hrozných osmi se v první třetině několik postav dopravuje do galanterie, druhá je detektivní a končí přestřelkou a třetí sestává z flashbacku a krvavého rozuzlení. Počátek má první dějství hodně dlouhé, protože je třeba dát dohromady tým a vysvětlit spoustu věcí, druhé začíná samotnou misí; a třetí dějství se točí kolem Ariadnina nápadu skočit do Limba. V Deadpoolovi sestává první dějství z úvodní akční sekvence a seznámení s postavou Wayda Wilsona, druhé z geneze Deadpoola a třetí z únosu jeho milé a závěrečné bitky. Hollywood se téhle šablony prostě drží jako klíště.

Proto je tak strašně příjemné a osvěžující, když jde čas od času do rizika a zkusí zainvestovat do nějakého filmu, který se tříaktové struktury drží třeba jen okrajově, případně téměř vůbec. Občas jde o filmy, jejichž příběhy jsou vyprávěné nelineárně – Pulp Fiction, Memento, Věčný svit neposkvrněné mysli –, občas o filmy mozaikovité – Crash, Magnolia –, občas o filmy s jiným počtem dějství – Olověná vesta (2), Shakespearovy adaptace (5) – nebo jiným stylem vyprávění – Strom života, Forrest Gump. Prostě a jednoduše, jestliže chce Hollywood nás coby diváky lákat na stále další a další snímky, je fajn čas od času vidět, že nám nepředkládá stále tu samou polívčičku.

————————————————————–

HLOD 31 – 17. 3. 2016 – Moc by mě zajímalo, jestli se na konci dubna, až se rozjede nová řada Hry o trůny, bude na tento seriál vůbec někdo dívat. V průběhu druhé řady odpadlo 20 % diváků s odůvodněním, že je na ně seriál příliš násilný a sexy (–istický). Na konci třetí řady se po vyvraždění několika Starků 54 % diváků zařeklo, že se na seriál, který jim oddělává nejoblíbenější postavy, už fakt dál dívat nebudou. Na začátku čtvrté řady přišla podle internetových diskuzí Hra o trůny jednak o dalších 15,76 % fanoušků, kteří buď nepřenesli přes srdce vraždu jejich oblíbeného záporáka, nebo se jich osobně dotkly veškeré odklony od předlohy. A v páté sérii HBO evidovala 498% pokles sledovanosti v návaznosti na scénu znásilnění Sansy Stark a 1579% pokles po odvysílaném upálení Shireen Baratheon. Čísla hovoří jasně: Na Hru o trůny se vlastně už nikdo nedívá a dívat nebude.

Photo by (T)imothep, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tedy, počkat, skutečnost je trochu jiná. I přes dlouholeté naříkání nad tím či oním a neustálé dušování internetových plaček a profesionálních zuřivců, že budou seriál bojkotovat, se Hře o trůny sledovanost rok od roku zvyšuje. Od první série, na níž se průměrně dívalo 2,5 miliónu diváků, fanouškovská základna během pěti let vzrostla téměř trojnásobně. Ostatně před pár týdny byl při vypuštění nového traileru k šesté řadě zaznamenán další rekord – upoutávku na různých platformách zhlédlo během jediného dne více než 30 miliónů lidí po celém světě.

A proč o tom mluvím? Protože v současné době lidé opět houfně prohlašují, že nad seriálem lámou hůl, že se na něj přestávají dívat, že si může jít celá Hra o trůny trhnout. Proč? Důvod se skrývá ve videu, které natočilo několik členů trůnovského hereckého osazenstva na podporu blízkovýchodních uprchlíků; videu, které stanice HBO nahodila na své domácí a facebookové stránky; videu, z jehož samotné existence se protiuprchličtí fanoušci najednou mohli bez prominutí posrat.

Bylo tedy příjemné vidět, že si stance za tímto videem stála. Ve vyjádření HBO CZ se mimo jiné psalo, „Hluboce nás mrzí reakce našich fanoušků. Veškeré vulgární projevy, které pramení z nedůvěry, odporu a nepřátelství budeme v daném příspěvku mazat. A pro ty, kteří nám právě díky této kampani vzkazují, že přestanou sledovat seriál Hry o trůny, bychom rádi sdělili, že jejich rozhodnutí respektujeme. Jelikož věříme, že se ve filmech a seriálech opravdu vyznáme, tak bychom jim rádi doporučili některý z nabídky našich dokumentárních snímků na HBO GO. Ať už je to Náměstí Tahrír: Srdce egyptské revoluce, seriál VICE – svět pod lupou nebo Charlie Hebdo: Tři dny teroru.“

Tenhle rozkošný trolling si trollové jedině zaslouží. Jestliže je nějaké video, které nijak zvlášť nesouvisí s jejich oblíbeným seriálem, natolik rozčílilo, že jsou kvůli němu ochotní na seriál zanevřít, tak ať. Ať se prostě přestanou dívat. Hrozně se mi ale začíná zajídat všechno to pompézní internetové naříkání nad každou kravinou („Trailer k Batmanovi vs. Supermanovi toho ukázal tolik, že na film už nepůjdu!“), ty operní tragédie, které fanoušci i ne-fanoušci přehrávají s každým zárodkem vnímaného problému („Noví Krotitelé duchů vypadají nevtipně. Na šibenici se všema, co se o výrobu toho filmu byť jen štrejchnuli!“), všechny ty ohlašované masové exody diváků, k nimž nakonec beztak jen zřídkakdy dojde („V seriálu The 100 zabili výbornou lesbickou postavu. K čertu se vším!“) Takže: Jestli se někdo chce na Hru o trůny přestat dívat, prosím. HáBéÓčku to žíly trhat nebude. Pokud by ale někdo chtěl zase jednou využít nějakou zprávu jako záminku pro upuštění páry, běžte se raději projít ven.

Pages: 1 2 3 4 5 6 7

2 komentáře u Jumpovy hlody

  • Krvavá svadba boli väčšie jatky ako v knihe. Knihy sú tak kruté, že prekonať toto už bolo naozaj príliš.
    A GA? Na to, že nám všetkých vraždí, sme zvyknutí. Ale ako to spravila… Trikrát si človek myslel, že už je Derek zachránený, trikrát si prežíval svoj omyl. A to po tom citovom rogale z predošlých častí s tým párom. A ešte len tak mimochodom tam vsunula, že teoreticky môže byť Mer tehotná. A to nie je priveľa? Je rozdiel robiť napätie alebo vypustiť postavu a je rozdiel týrať ľudí, ktorým záleží na tvojich postavách.

    • U Rudé svatby hodně lidí takhle pobouřilo pobodání Talisy, které v knize nebylo, to je pravda. Ale jinak mi nepřijde, že by byli Dan a David o tolik větší sadisté než George RR. Zabíjí možná více hlavních postav, ale určitě ne drastičtějšími způsoby, než jaké hodil Martin na papír. Přijde mi jen, že je jedna věc si o násilí číst, a jiná ho vidět.

      Ale stejně jako u Hry o trůny, i v případě Chirurgů jsem spíše narážel na určitou míru únosnosti, kterou podle mého někteří fanouškové ve svých reakcích občas trochu překračují. S tím, o čem píšete vy, naprosto souhlasím (těch nelogičností a kiksů je v tom díle víc), ale všimněte si také, jak o tom píšete: Sice se pohoršujete nad obsahem seriálu, ale vyjadřujete se jasně, k věci, jste klidná, nikoho neurážíte, nemluvíte o zničených životech ani neděláte žádná jiná přehnaná prohlášení. Čili jste na míle daleko od těch hysterčivých a sprostých fanoušků, o kterých je sedmý hlod napsaný. Takže bavit se o seriálech, o tom, jak na nás působí, a vyjadřovat své nespokojení s tím, kam směřují, to všechno je naprosto fajn. Jen mi přijde, že by bylo ještě více fajn, kdyby si lidé občas řekli: „Teď nic nikam psát nebudu. Mám horkou hlavu a až zítra trochu vychladnu, možná bych toho mohl/a litovat.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat