Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Jumpovy hlody

HLOD 20 – 4. 11. 2015 – Když si chce člověk uvědomit konzumnost hollywoodské produkce, není nic snazšího, než si vytáhnout ze skříně krabici se starými plackami dývýdýček. V současnosti vyráběné velkofilmy a jejich gigantické marketingové kampaně se nám snaží vetlouct do hlavy, že na ten který snímek prostě musíme jít, že jde o to nejlepší, co kdy uvidíme, že si tu kino-jízdu náramně užijeme, a ze sálu navíc odejdeme zásadně a navždy pozměnění. Tenhle efekt filmy (a seriály) občas sice skutečně mají a taková díla si zaslouží každou zmínku, většina hollywoodské produkce si o ní však jen může nechat zdát.

Photo by Gordon, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Filmy se v americké továrně na sny produkují jako na běžícím páse, a to v historicky bezprecedentním množství, takže je jejich (ne)poměr kvality a kvantity vlastně vcelku předvídatelný. Všechny ty líbivé plakáty, televizní spoty, exkluzivní sneak peeky, upoutávky na upoutávky, herecké promo akce – to všechno jsou jen blyštivá cinkrlátka, která mají konzumentům odvést pozornost od toho, že po nich filmový průmysl chce, aby vysolili peníze za lístek. A za BluRay s pěti minutami materiálu, který se „nevešel“ do kino-verze. A za tričko. A boty. A penál. A sodovku s logem filmu. A aby pak zajeli do tematického zábavního parku a tam si to všechno koupili ještě jednou, zato však s lokální přirážkou.

Je snadné nechat se strhnout davem a podlehnout té dokonalé reklamní obludě. Občas ale stačí otevřít dveře skříně, vytáhnout z ní onu krabici s DVDčky… a nutkavá potřeba vidět, co je člověku týdny a měsíce před premiérou cpáno, jde najednou do kytek. Van Helsing měl ve své době reklamu jako málokterý film, protože v něm hrál Wolverine a studio si na jeho základě chtělo vybudovat celou franšízu. Dnes jde ale o zapomenutý film, který i mně samotnému natolik sešel z mysli, že když jsem ho objevil, napadlo mě, „Tohle vážně mám?“ Mám, protože jsem si před lety nechal nakukat, že ty mizerné efekty, příšerný scénář a otřesné herecké výkony za ty peníze přeci jen stojí. Myslím, že jsem na ten film šel dokonce do kina. Podobně jsem si nechal nakecat, že alespoň v podobě nosiče DVD nutně potřebuji (a teď schválně, kolik z těchto dávných „žhavých novinek“ si vybavíte) Devátou bránu, Svět zítřka, Muže v ohni, Noční let, Domino, Kletbu bratří Grimmů, Zloděje životů, Vítejte v džungli, Goyovy přízraky nebo Cold Creek Manor. Vzhledem k tomu, že si jen matně vybavuji, o čem ty filmy asi tak jsou, ale přesto necítím potřebu se na ně znovu dívat, hádám, že za ty vyhozené peníze nestály.

Zkusme si ale tento hlod o pomíjivosti času a pubertální naivitě vztáhnout na současnou produkci. Spousta lidí – dětí, dospívajících i dospělých – už několik měsíců šílí kvůli Batmanovi vs. Supermanovi, kvůli stále novým a novým snímkům z marvelovského filmového vesmíru, kvůli nejrůznějším adaptacím knižních sérií pro mladé čtenáře atd. A mě tak napadá, jestli kvůli nim budou takhle bláznit i dva týdny po premiéře. Jestli za všechny ty emoce tyto snímky skutečně stojí, jestli jsou opravdu tak skvělé. Jestli si na ně někdo vzpomene i měsíc poté, co budou staženy z kin. Nebo rok. Myslíte, že se lidé budou i za deset let bavit o Ant-Manovi? O Rychle a zběsile 7? Baví se teď ještě o Rychle a zběsile 2? Rychle a zběsile 3? Možná jsem ve skrytu duše prostě jen bručoun, ale čím dál více mi začíná vadit, když si čtu a slýchám, že ten který chystaný snímek bude to nejlepší, co se kdy natočilo. Když fanoušci ztrácí hlavu, chovají se, jako by čekali druhý příchod Krista, a pár dní po premiéře na film zapomenou a se stejně silnou emocí se upnou na nějaký jiný. A takhle stále dokola. Možná jsem tenhle začarovaný kruh viděl až příliš mnohokrát. Možná jsem se v něm sám až příliš dlouho točil. Ale možná by bylo fajn z tohoto víru konzumu někdy alespoň na okamžik vyplavat – dříve než nás spolkne.

————————————————————–

HLOD 19 – 19. 10. 2015

„Spekulace o tom, že bych měl v nové bondovce Spectre hrát kanonického zločince Blofelda, se vůbec nezakládají na pravdě. Tyto dohady se začaly šířit na internetu a tomu se nedá věřit. Moje postava se jmenuje Franz Oberhauser.“

— Christoph Waltz v rozhovoru pro GQ Magazine, 7. dubna 2015

—————

„Jestli v tom filmu hraji padoucha, vám říkat nebudu. To by pak přece nebyla žádná zábava, ne? Jedno vám ale povím: Oblékli mě do šedého sáčka a nechali mě dělat spoustu báječných bondovských věcí.“

— Andrew Scott v rozhovoru pro The Guardian, 18. října 2015

Únik dat ze studia Sony 6/10: Crowe, Bond & Kleopatra

„Nu, jsem připraven,“ pravil herec císař. „Není-li pravda, vše jest, jak má být?“ při tom se otočil k studiu zrcadlu ještě jednou, neboť chtěl si dodati zdání, jakoby mediální výžblept oblek svůj dopodrobna prohlížel.

Photo by Viewminder, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Novináři Komorníci, kteří měli hlod šířiti nésti vlečku, sáhli nyní rukama na podlahu, jakoby ji zvedali, a drželi pak ruce strnulé před sebou ve vzduchu, jakoby vlečku nesli, neboť nechtěli a nesměli dát znáti, že si kdysi četli úryvky z uniklého scénáře rovněž ničeho nevidí.

A tak kráčel císař při slavnostním průvodu pod nebesy, a všichni lidé na internetu ulicích a v oknech volali: „Nádherná vlečka! Všecko padne jakoby ulito.“ Nikdo se nechtěl prozraditi, že ničeho nevidí, neboť byl by si dal tím vysvědčení, že uniklé informace také četl není schopen svého úřadu, anebo že jest strašlivě hloupý. Ještě nikdy nevyvolaly šaty císařovy takový jásot.

„Ale vždyť nemá pranic na sobě!“ zvolalo náhle malé dítě. „Milý Bože, slyšíte hlas nevinnosti!“ zvolal jeho otec. A jeden šeptal druhému, co dítě pravilo. „Nemá na sobě nic; malé dítě to tamhle povídalo, nemá na sobě nic,“ znělo to kolem.

„Nemá na sobě nic!“ zvolal konečně všechen lid. Tu se ulekl císař, neboť jemu samému připadalo, jakoby pravdu měl lid; ale myslil si: „Teď není všecko nic platno, musím to již vydržeti!“ A tak jal se ještě pevněji vykračovati, a komorníci nesli vlečku, které vskutku ani nebylo, ještě hrději za ním.

— Hans Christian Andersen, Císařovy nové šaty, přel. Jaroslav Vrchlický

————————————————————–

HLOD 18 – 30. 9. 2015 – S kostýmy ženských akčních či superhrdinských postav je kříž. Ať už mají být historické nebo futuristické, navrhuje je návrhář nebo návrhářka, a postava v nich běhá jen v jedné scéně nebo rovnou celý film, zpravidla jde o modely, u nichž nad funkčností a ochranou převažuje stylovost a snaha dát vyniknout hereččině sex-appealu. Když dával Christopher Nolan dohromady svého Temného rytíře, ve střípcích z natáčení zdůrazňoval v souvislosti s jeho kostýmem právě funkčnost, mobilitu a ochranu. Batman se ve svém ohozu musel dobře hýbat a oblek ho zároveň musel dostatečně chránit před útoky nepřátel. Schválně si ho ale porovnejme s Kočičí ženou: Tu kostyméři navlékli do latexu tak těsného, že útlé herečce Anne Hathaway během natáčení několikrát ruply švy na zadku, a který byste probodli i tupým švýcarákem. Ale Anne v něm vypadala zatraceně sexy, a o to šlo. Na Batmana se lidé měli dívat kvůli jeho síle a schopnostem poradit si se zloduchy. Na Kočičí ženu se lidé měli dívat.

Aby si ale někdo nemyslel, že popichuji jen Chrise Nolana, stejná výhrada se dá vznést proti většině ostatních akčních filmů s vyzáblými modelkami namachrovanými hrdinkami. Zatímco v Underworldu měly mužské postavy matrixovské pláště, vesty a brnění, Kate Beckinsale, ač občas také oplášťovaná, si většinou musela vystačit s těsným černým latexem. Carrie-Anne Moss v Matrixu – latex. Milla Jovovich v Resident Evilu – latex a/nebo kraťásky. Černá vdova – latex. Kočičí žena s Halle Berry – latex a výstřih. Aeon Flux – latex a výstřih. Elektra – těsné rudé kalhoty a korzet odhalující bříško a ruce. Lara Croft – kraťásky a těsné tílko. Obě generace Silk Spectre ze Strážců – latex a podvazky. Chystaná Wonder Woman, válečnice z amazonského pralesa – kozačky, minisukně a odhalená párátka paže. Emma Frost byla v X-Menech: První třídě po většinu stopáže dokonce jen ve spodním prádle. A tak dále a tak dále.

Photo by Nathan Rupert, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tahle výtka nemá ani tak původ v tom, že bych byl kdovíjaký puritán a od akčních hrdinek požadoval, aby chodily zahalené v kožichu. Jen mi přijde tu komická, tu zarážející a jindy zase k vzteku jedna věc: Jestliže se mají tyto postavy v akčních scénách pravidelně ocitat v situacích, kdy mají někomu nakopávat zadek, vyhýbat se kulkám, vylétávat z oken, vyskakovat za jízdy z aut a kdo ví co ještě, tak mi připadá hodně zvláštní, když to dělají v oblečkách, které jim jsou viditelně nepohodlné a neuchránily by je před sebemenší oděrkou. I herečka Jennifer Lawrence si v jednom rozhovoru posteskla, že když natáčela X-Meny: Budoucí minulost a její mužští kolegové si po sobě o přestávce z legrace stříleli kuličkovkami, ona se nemohla zapojit, „protože jsem v podstatě byla nahá. Když to kuličkou schytali oni, byli v pohodě, protože na sobě měli oblečení. Ale kdyby trefili mě, setřeli by mi z kůže barvu.“

Dělat jinak to jde – stačí se podívat k mužským kostýmům, které jsou zpravidla utilitární a vybavené k boji. A občas to jde i u těch žen – Charlize Theron si ve čtvrtém Šíleném Maxovi na žádnou modelku nehrála a její skvělý kostým tomu odpovídal. To samé Jennifer Lawrence v Hunger Games, záporačka s čepelemi místo nohou z Kingsman: Tajné služby či hrdinky z filmů Jamese Camerona – především z prvních dvou Terminátorů a druhého Vetřelce. I Bryan Singer si většinou hlídá, aby si v  X-Menech jednotný celotělový spandex navlékaly všechny postavy bez ohledu na pohlaví. A ani Maria Hill nemá v Avengerech zapotřebí žádné výstřihy. Takže všechno jde, když se chce. Problém je, že většinou se tvůrcům příliš nechce, protože by tím šli sami proti vlastním (sexuálně motivovaným) preferencím, případně proti očekávaným preferencím očekávaného publika. Ale kdo ví, třeba se to již brzy změní. Minimálně v americké společnosti se o škodlivosti hypersexualizace a objektifikace hovoří čím dál více, tak třeba budou tyto řeči mít nějaký reálný dopad na hollywoodskou tvorbu. Protože některé kostýmy by si skutečně zasloužily pověsit na ramínko a uložit do kotle.

————————————————————–

HLOD 17 – 24. 9. 2015 – Hrozně mě vytáčí, když ve sci-fi, komiksových nebo katastrofických snímcích filmaři ničí stále ty samé památky. Kolikrát se mám ještě dívat, jak to odnáší sanfransický Golden Gate Bridge? V San Andreas ho spláchla tsunami, v třetích X:Menech ho Magneto použil jako přenášedlo, v Pacific Rim jím prošla příšera z jiné dimenze, v Jádru ho roztavilo slunce, v nově zrozené trilogii Planety opic se na něm nejdřív rvali lidoopi s lidmi a pak obrostl liánami, v prvním Star Treku vedle něj sžuchl planetární vrták, v Godzille Garetha Edwardse jím ústřední potvora prošla, atd. Newyorskou Empire State Building ve Dni nezávislosti nechali explodovat emzáci, v Monstru budovu skantovala americká obdoba Godzilly, v Godzille Rolanda Emericha si do ní zastřílely stíhačky, King Kong si z ní udělal prolejzačku; nemluvě o všech těch filmových milencích, kteří si kdy na jejím vršku dali sraz. I ty londýnské budovy parlamentu už vyletěly do povětří v Sherlockovi (seriálu i filmu), V jako Vendettě nebo G. I. Joeovi, a ten samý osud je napřesrok znovu potká ve filmu London Has Fallen a kdo ví, kde ještě.

Photo by Ed Suominen, Flickr, CC BY-NC 2.0

Já vím, proč to filmaři dělají: Využívají tyhle památky proto, že jsou známé; že díky nim mohou pevně usadit děj na místo, kde se odehrává; a že se z toho již stala taková hra: „Tak co provedeme mostu Golden Gate tentokrát?“ Jenže ona je tahle tradice v určitém ohledu neuvěřitelně nudná, až iritující. Štve mě stejným způsobem jako vytrvalé využívání Wilhelmova výkřiku. Proč se musí tolik katastrofických filmů odehrávat na tom samém místě? A když už, proč se musí klást důraz na ty samé věci a scény, které jsme viděli už jinde?

Nová Godzilla byla přinejmenším zčásti zajímavá proto, že v ní některé záběry pocházely z neokoukaného prostředí Honolulu a Las Vegas (velké finále se konalo opět v San Fran). Od Na hraně zítřka také diváci nevěděli, co mohou očekávat, protože byl snímek situován do Londýna a Paříže; Strážci ukázali zkázu New Yorku ve scéně z Times Square; Christopher Nolan se svými filmy vymyká současnému trendu ukazovat divákům, co již stokrát viděli jinde; i ty marvelovské filmy se zatím vcelku úspěšně vyhýbají známým památkám (a pak že na nich vidím jen samé chyby, pche!).

Já vám prostě nevím. Nevím, jestli mám na hollywoodské velkofilmy až příliš vysoké nároky. Nevím, jestli se jen nedokážu radovat z něčeho, z čeho mají ostatní potěšení. Jestli ale ještě v nějakém filmu uvidím, jak padá Golden Gate, asi si koupím letenku do San Franscisca a z toho mostu skočím!

————————————————————–

HLOD 16 – 18. 9. 2015 – Když se člověk dívá na nějaký film, kde se postavám děje něco fyzicky nepříjemného, jde v určitém smyslu o bezpečný druh nepohodlí, protože i u toho nejmučivějšího torture porna si můžeme být jistí, že samotní herci k úhoně nepřišli. Celé je to jenom jako, celé je to hra. Části lidských těl jsou jen makety, hromadná úmrtí sestávají z jedniček a nul, a veškerá krev je stejně umělá jako výkřiky a pláč postav. Co když ale ne? A teď tím ani tak nenarážím na odpudivou subkulturu snuff filmů, jako spíše na ty vzácné případy, kdy herec či herečka své utrpení nemuseli na kameru vůbec nijak hrát, protože během natáčení (možná schválně, možná nedopatřením) trpěli ve skutečnosti. Co pak? Co když se takové záběry dostanou do finálního sestřihu a doputují až k divákům do kin?

Photo by Toshiyuki IMAI, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jinými slovy, kde je hranice mezi, „Hej, hustý, já slyšel, že tohle nehrál, ale že se mu to fakt stalo. Prostě borec!“ a, „Ty vole, tohle je nechutný. Nechce se mi věřit, že to tam nechali!“? Kde je hranice mezi uznáním hercova odhodlání, profesionality a tvůrčího umu, a nevhodností, necitlivostí a pietou? Asi se všichni shodneme na tom, že jedno velké ne-e by bylo vkládat do filmu scény zachycující reálné smrtelné nehody. Například herec Brandon Lee zemřel přímo na place během natáčení Vrány. V jedné scéně měl být (coby postava) zastřelen a nedopatřením zastřelen (coby herec) také byl. Ten záznam možná někde v archivu bude, ale dávat ho do filmu by nikoho ani ve snu nenapadlo. To samé se záznamem nehody kaskadéra, který se při natáčení vrcholné akční scény z filmu XXX rozlámal o jeden z pražských mostů. Tyhle případy tedy ani nemá cenu řešit. Ale ten zbytek…?

Když si Leonardo DiCaprio v Nespoutaném Djangovi omylem rozřízl ruku o rozbitou skleničku a zapracoval své zranění do celé scény (nejlepší je, jak odpálí starostlivý postřeh Samuela L. Jacksona a jak potom rozmaže svou krev po obličeji nic netušící, zato skvěle improvizující Kerry Washington), lidé mu právem tleskali. Stejně tak se uznale kývá pokaždé, když se veřejnost dozví, že nějaký fyzický držkopád nebyl hraný, ale že šlo o nehodu, ze které si herec nebo herečka nic nedělali a hráli dál. Jako příklady lze uvést Toma Cruise, který zakopl o židli v Collateralu, nebo Anne Hathaway, která sletěla v prvním Deníku princezny z lavičky přímo na zadek. Půl na půl už to možná je u případů Rachel Weisz v Constantinovi nebo Diane Kruger v Hanebných panchartech. Tu první nechal režisér Francis Lawrence při natáčení dramatické scény ve vaně skutečně přitopit, protože chtěl docílit realistického mrskání a paniky. Tu druhou režisér Quentin Tarantino vlastníma rukama málem uškrtil, protože měl výhrady vůči tomu, když se to ve filmech dělá „jen tak na oko“. Na hercích je totiž vidět, že škrcení jen hrají, víte? Moc nerudnou, nenaskakují jim žíly v obličeji, nepraskají vlásečnice v očích, prostě děs…

Ale co třeba ten případ herečky z Čelistí, té blondýnky, kterou na plakátě žere žralok? O té je všeobecně známo, že kvůli konstrukčnímu řešení animatronické makety, která ji měla pod vodou hryzat a měla s ní cloumat sem a tam, odešla z natáčení celá pohmožděná, odřená, rozbolavělá, s nakřápnutými žebry. Když tohle člověk ví, je snadné jejím filmovým výkřikům uvěřit. Jen je trochu problém, že se pak cítíte… tak trochu špinavě. Jsou tedy Čelisti v tomto ohledu už za hranou? A jsou tam s nimi i Hanební pancharti a Constantine? Dá se ta hrana vůbec nějak specifikovat? Házet všechno do jednoho pytle by nemělo smysl, ale co ještě patří do umělecké tvorby, a co by mělo zůstat na podlaze ve střižně?

————————————————————–

HLOD 15 – 8. 9. 2015 – Hrozně mě baví, jakým způsobem se filmaři vypořádávají s občasnou potřebou sdělovat divákům, že jejich postavy někde něco cítí. A teď ani nemám na mysli okaté ošklíbání, když si v nějaké „komedii“ někdo upšoukne… Když má být něco vidět, prostě se to ukáže. Když to má být slyšet, natočí se detail něčí hlavy, jak se za tím zvukem otáčí, a ona postava se na ten zvuk třeba i nechá upozornit. Éra němého filmu je dávno za námi, takže i diváci slyší vše, co lidé na plátně. Když má něco studit, postavy se klepou zimou, když to má pálit, říká se hajs, když to má bolet, řve se au! S chutí je trochu kříž, ale stačí hezky natočit jídlo, pak tam šoupnout záběr na postavu, jak si ho nabírá na vidličku, jak dělá hmm, a je to. Ale čich? Jak znázorníte čich?

Photo by Erin Stoodley, Flickr, CC BY 2.0

Nejjednodušší a nejrozšířenější způsob je násilím vtlačit veškeré odkazy na něj do dialogů: *čmuch čmuch* „Necítíš tu něco?“ „Jo, voní to sladce, po růžích a konvalinkách. Voní to po domově, po jablečném koláči zrovna vytaženém z trouby.“ Tenhle způsob jistě funguje, ale občas mi přijde takový lehce neobratný. Seriálový Sherlock si při čichových dedukcích vypomáhá i textem, který divákům naskakuje na obrazovce a dává jim bez jediného slova proneseného postavou vědět, co že má být cítit. *čmuch čmuch* *růže* *konvalinky* jablečný koláč* *potenciální asociace s domovem* Tento způsob mi přijde trochu zajímavější, ale svou formou je velmi specifický právě a jen pro Sherlocka. Jen těžko se mi představuje, že by ho začaly využívat i jiné seriály či filmy.

A pak jsou tu novátorské, umělecké skvosty jako Parfém: Příběh vraha na poli filmů či seriálový Hannibal. Režisér Tom Tykwer si v Parfému hodně pohrával s realistickými detaily. Když chtěl například znázornit v jedné z úvodních scén, v níž se titulní vrah narodí na odporném tržišti, jak moc toto prostředí páchlo a smrdělo, docílil toho pomocí extrémně detailních záběrů na hnijící rybí hlavy a na louže močky na kočičích hlavách. Vůně kovu se znázornila prostřihy na několik kovových předmětů, vůně jablek záběrem na obsypanou jabloň, i extrakce vonných silic z květů tulipánů se řešila obdobným způsobem – detailními záběry na okvětní plátky, lis a vyextrahovanou kapku oleje.

Hannibalovi Bryana Fullera se detaily využívaly sice také, ale šlo o detaily estetické a hodně stylové. Když měl například ve druhé sezóně Hannibal cítit, že byla jedna postava na střelnici, kamera ukázala, jak jí čmuchá k rukám, pak byl střih a diváci viděli extrémní detail vystřelující pistole a od ní odletujících částeček střelného prachu, které postavě dopadaly na zápěstí. Když měl z glazury na těle oběti cítit kukuřičné pole, sklonil se nad mrtvolou na pitevním stole, přičichl k ní a najednou i se stolem stál uprostřed kukuřičného pole, atd. Náš úvodní příklad by tedy v Tykwerově či Fullerově podání mohl vypadat zhruba takto: *čmuch čmuch* *detailní záběr na esteticky naaranžovanou vázu růží a konvalinek* *záběr na mateřsky vypadající postavu, jak na parapet odkládá z trouby vytažený jablečný dort, ze kterého se ještě kouří* *detail páry z dortu, v pozadí váza květin*

O těchto věcech jsem začal přemýšlet v souvislosti s 4D kiny, které prý s diváky nejenom třesou, ale v určitých klíčových momentech jim dokonce stříkají na hlavu různé voňavky a smrady. Ta informace mě zarazila. Říkal jsem si, jestli je to vlastně potřeba. Filmy a seriály jsou sice obrazová média, ale pokud jde i čich znázornit obrazově – což zcela očividně jde –, není přece potřeba, aby nám někdo v kině stříkal do obličeje jakési pochybné pičifuky. Ale pak mi došlo, že o ty pičifuky vlastně ani nejde. Celá myšlenka více-D kin mi přijde postavená na tom, že jde o málo muziky za hodně peněz. Sází se na pocit novoty, za který je třeba vyhodit kopu peněz, jen aby se zjistilo, že to vlastně nestálo za zlámanou grešli. A tuhle hru já odmítám hrát.

————————————————————–

HLOD 14 – 18. 8. 2015 – Strašně mě baví, když si jsou filmaři natolik jistí, že jejich právě připravovaný snímek bude stát na počátku celé nové série, že ten „první“ film odfláknou, diváci se jim na něj vybodnou, a oni ty zbývající díly už nikdy nenatočí. Tvůrci si v těchto případech často říkají, že ten první díl je pouze odrazovým můstkem k těm pořádným filmovým ohňostrojům, které jim chtějí ukázat, až bude série gradovat. Že je cílem toho filmu v první řadě jen tak nahrubo načrtnout postavy (protože pořádně se budou představovat až později) a vysvětlit divákům pravidla jejich filmového světa. Nebo obecenstvu jen v několika málo scénách představí jakousi úžasnou vedlejší postavu, ale okamžitě se jí na zbytek filmu zbaví, protože plánují, že bude mít větší roli až ve druhém či dalším díle. Bohužel, pokud si jsou tvůrci do takovéhle míry jistí úspěchem, dopadne to nakonec velmi často tak, že vyplodí k uzoufání upovídanou a nudnou filmovou břečku bez dobře prokreslených postav a zajímavého děje.

Photo by Brett Davis, Flickr, CC BY-NC 2.0

Letos tento osud postihl Sedmého syna, Krycí jméno U.N.C.L.E., Dítě číslo 44, Fantastickou čtyřku nebo Terminátora: Genisys. Asi nebudu první, kdo poznamená, že byl třeba ten poslední zmíněný velkofilm zatížen přílišnou upovídaností postav, které se snažily vysvětlit, jak že vlastně funguje ono cestování časem, a nedostatkem Matta Smithe, který byl ve filmu zhruba jen ve dvou scénách, ale i tak byl tím nejzajímavějším, co Genisys mohl nabídnout. Smith měl mít údajně větší roli v druhém dílu chystané nové terminátoří trilogie, ale protože se ten „první“ tolik nepovedl a sotva si na sebe vydělal, z těchto plánů sešlo. Stejně jako z něj sešlo před pár lety, kdy měl Hollywood stejné trilogické úmysly s Terminátorem: Salvation. Nebo pár let před ním s Eragonem. A nejinak tomu bylo u filmů Zlatý kompas, City of Bones, Mongol, Já, Legenda, Jumper, Kronika rodu Spiderwicků, Princ z Persie, Série nešťastných příhod, Osamělý jezdec, Enderova hra, Robocop, dost možná i Prometheus… Jednomu se z toho všeho zmařeného potenciálu skoro točí hlava.

Kdysi to takhle nefungovalo. Bývaly doby, kdy filmaři nemysleli tolik do budoucnosti a kdy jim šlo především o to, aby se jim co nejvíce vydařil ten jeden snímek, který měli rozdělaný. Pokud se z něj stal hit, začalo se přemýšlet o tom, jak na něj navázat. Pokud ne, daný film dokázal stát na vlastních nohou, aniž by jeho příběh vypadal jakkoliv nedokončeně. Například z Indiany Jonese se stala úžasná trilogie (ano, trilogie, *strčí si prsty do uší* lalalalala) ne proto, že si tvůrci udělali plán, co se bude dít v kterém díle, ale že se u každého z nich soustředili na to, aby natočili dobrý film. Jeden film. Ten, na kterém zrovna pracovali. První Vetřelec, Rambo, Rocky či první Predátor možná stáli na počátku úspěšných sérií, ale ty série vznikly v první řadě proto, že ony první snímky fungují jako celky nezávisle na těch následujících. A tak dobře fungují proto, že se s těmi následujícími prvoplánově nepočítalo.

Určitě je tedy dobré mít nějakou vizi a vědět, co by se tak zhruba mohlo dít, kdyby se z rozpracovaného projektu měl stát hit. Rozhodně ale není dobré nad veškerými aktuálními nedostatky díla mávat rukou se slovy, „Hele, neřeš, to se kdyžtak spraví v pokračování.“ U Hunger Games tahle taktika možná vyšla (kvalitativní rozdíl mezi prvním a druhým dílem je skutečně markantní), ale v drtivé většině případů takto uvažující tvůrci takové štěstí nemají. Jakkoliv klišovitě to zní, pýcha prostě předchází pád.

————————————————————–

HLOD 13 – 2. 8. 2015 – Do kina příliš často nechodím, ale když už si tam udělám výlet, snažím se nejenom si užít film, na který se jdu podívat, ale zároveň i nasát atmosféru společenské filmové kultury. Dívám se, jestli se někdo nebude fotit s kartonovými výřezky postav v životní velikosti, abych se mohl sám pro sebe uchechtnout, že jsou ti lidé jako malí, a pak si vytknout, že kdybych nebyl stydlín, mohl bych takovou fotku mít taky. Házím očkem k pultu s popcornem, pitím a dalšími libůstkami, abych odhadl, kolik lidí mi bude během filmu srkat a křoupat u ucha. Pozoruji, kdo jak přišel: Tenhle je sám a snaží se to maskovat zuřivým datlováním do mobilu, tihle jsou asi na rande, támhlety si vyrazily skupinově, tak snad celý film neprožvaní.

Photo by rpb1001, Flickr, CC BY-NC 2.0

Sledovat filmy s velkou skupinou lidí má jistě svá úskalí. Kromě již zmíněného křupání a srkání je třeba přetrpět opozdilce hledající sedadla a blokující výhled na plátno; netaktní elektronické závisláky s obličeji osvícenými jejich mnohem chytřejšími mobily; přebumbané srkače, kteří se o vás snaží nepřerazit, když se s plným močovým měchýřem prodírají ztemnělou uličkou k východu; řvoucí děti, které psychicky neunesly scénu Ratatouilleho únosu; v zimních obdobích kakofonii kašle a smrkání; atd. Sál kina však divákovi zároveň nabízí mnohem více než jen promítaný film a pár případných nepříjemností. Možná bychom to mohli nazvat určitým pocitem sounáležitosti. Nikde jinde si totiž člověk v takové míře nemá šanci užít společný smích, společné uplakané popotahování, společné úleky a třeba i společné usínání.

Přijde mi trochu líto, že už – hlavně asi kvůli ceně lístků a pop-cornu – lidé do kina tolik nechodí. Hollywoodští marketingoví mágové se je tam sice snaží nalákat pod záminkou velkých IMAXovských pláten a úžasného 3Dčka („Tenhle film prostě musíte vidět ‚v co největší kvalitě‘.“), ale možná by stálo za to investovat trochu energie i do propagace právě tohoto pocitu kino-sounáležitosti. Určitý precedens by tu ostatně byl: The Rocky Horror Picture Show se v průběhu let stal kultovní společenskou záležitostí. Diváci na tento film chodí díky obnoveným premiérám třeba každý rok, náležitě vystrojení, obeznámení s filmovými hláškami a texty písní a připravení je na místě odrecitovat. Přesně ví, kdy se budou smát, kdy žasnout, kdy budou tleskat rukama a vrtět boky. Nikdo se nezná, ale jedno mají společné: Dívají se spolu na film. Možná by tedy nebylo od věci, kdyby Hollywood přestal dávat takový důraz na techniku a čísla, a zkusil se zaměřit právě na tuhle funkci kina.

————————————————————–

HLOD 12 – 25. 7. 2015 – Pojďme si povídat o Hannibalovi a homosexuální panice. Už ve článku o kamarádkách jsme si zmiňovali, že se diváci občas neudrží a začnou na internetu ve svých blozích, v diskuzích a peticích párovat postavy – občas stejného pohlaví, jindy různého – které spolu v seriálu spárované nejenže nejsou, ale ani být nemají. V tom kamarádkovském článku jsme si říkali, že má tato internetová aktivita občas dopad na samotnou podobu daných seriálů, že jim tvůrci občas vychází vstříc a ukazují jim to, co chtějí vidět (ehm, ehm, Lovci zločinců). Nyní nastal čas, abychom se s pomocí Hannibala podívali na to, jak takové internetové párování může fungovat v případě dvou mužských postav.

Zdánlivě to funguje zcela stejně: Fanoušci Hannibala (tzv. Fannibalové) si z vlastního chtíče berou postavy Willa Grahama a titulního kanibala a jejich přátelství si vykládají v rovině partnerské a sexuální. Tvůrce seriálu Bryan Fuller jim jde v tomto ohledu do určité míry na ruku a nechává do pořadu vepisovat scény, v nichž tu oba muži ve vlastních domech souloží se dvěma různými ženami, ale je to nastříháno tak, že „to vypadá, jako by to vlastně dělali spolu“, a tam zase Will pronáší směrem k Hannibalovi, že mu chybí (chybí mu kamarád, ale proč si tu scénu nevyložit i jinak, že?). Na internetu je spousta fanouškovských kreseb, homoerotických příběhů, a i občasní diváci, protože přece nejsou hloupí, „poznali,“ že vztah Willa s Hannibalem je mnohem více než přátelský.

Photo © Sony Pictures Television Networks, NBC / Robert Trachtenberg, Brooke Palmer, Sophie Giraud

No, co takhle zařadit zpátečku? V první řadě je třeba si odlišit homosexualitu (takové to, když se dva muži mají rádi, tráví spolu hodně času a přitahují se) od homosociality (takové to, když se dva muži mají rádi, tráví spolu hodně času, ale rozhodně se nepřitahují). Obojí je v pohodě, obojí je fajn a mezi obojím je v určitém ohledu jen úzká hranice, ale jestliže začneme – byť i jen v nesmyslných malůvkách na internetu – onu hranici mezi jedním a druhým stírat, vyvstanou nám značné problémy. A právě zde vstupuje na scénu termín „homosexuální panika“.

Od dob psychiatra Edwarda J. Kempfa, který tento jev ve dvacátých letech popsal jako, „paniku pramenící v tlaku z nekontrolovatelných a perverzních sexuálních tužeb,“ jsme se trochu posunuli, takže bychom si tento termín mohli přiblížit následujícími jevy, které v reálném životě vcelku běžně vídáme (vše berte s nadsázkou): Muži si mezi sebou neříkají, že se mají rádi, protože kdyby to udělali, bylo by to gay, a tedy špatné. Trávit spolu čas sportem, na zápasech, na skleničce nebo kdekoliv jinde se určitě dá, ale musí se při tom mluvit buď o práci a roštěnkách, nebo do hovoru alespoň jednou za čas vmísit zmínku o těch „zasranejch buznách“. Protože cokoliv jiného by bylo gay, a tedy špatné. Když už jsme u té skleničky, v té musí být buď pivo, tvrdý alkáč nebo občas víno, ale i s ním je to na hraně. Na barevné drinky a appletini zapomeňte, protože ty pijí jenom „buzny“, takže jsou špatné. Když má kámoš den blbec, může se chlácholit slovem a maximálně obejmout jednou rukou ze strany rolem ramen. Protože kdyby se objal zepředu oběma, bylo by to gay, a tedy špatné. Vařit si jeden pro druhého kamarádi také mohou, ale pouze steaky, burgery a jiné maso. Muži jsou totiž lovci-masožrouti –  zákusky, polévky a zelenina jsou pro zženštilce a, uhádli jste, „buzny“, takže i od těch ruce pryč. A tak podobně.

Jak s tím vším souvisí Hannibal? Mňo, já bych si dovolil tvrdit, že ten ne-přátelský pro-sexuální výklad jeho vztahu s Willem, byť ho fannibalové jistě myslí v dobrém, celkově spíše škodí, než pomáhá. Nepřímo totiž šíří mezi lidmi povědomí, že jakákoliv fyzická či mentální blízkost mezi muži musí být automaticky chápána jako homosexuální, nikoliv jako pouhá známka přátelství. Jestliže ale kamarád kamarádovi nemůže k večeři oflambovat souseda, nebo ho v klidu vykuchat nožíkem na ryby, aniž by si někdo jejich kamarádství vykládal jako partnerství, pak už opravdu nevím, od čeho bychom ty kamarády měli mít.

————————————————————–

„Z dinosaurů už čelist nikomu dávno nepadá. Ještě před dvaceti lety považovali lidé chov vyhynulých živočišných druhů za učiněný zázrak, zato dnes se děti dívají na stegosaury stejně znuděně jako na slony v zoo. To ale neznamená, že by vývoj nových druhů jakkoliv zaostával. Spotřebitelé je jen chtějí větší, hlasitější a s více zuby.“

—————

„Tohle tričko z Jurského parku? Ne, jasně, že mi přijde trochu necitlivé. Zemřelo tam několik lidí, a vůbec to byla strašná tragédie… Ale ten první park byl fakt parádní. Dodnes k němu mám ohromnou úctu. Tehdy ani nepotřebovali žádné genetické hybridy. Vystačili si s obyčejnými, skutečnými dinosaury.“

—————

„V Jurském světě není přírodního vůbec nic. Mezery v dinosauřím genomu jsme od samého počátku vyplňovali pomocí DNA jiných zvířat. Ostatně kdyby měli naši dinosauři DNA zcela čistou, spousta z nich by si vůbec nebyla podobná. Realitu po nás ale nikdy nikdo nechtěl. Všichni se jen dožadovali více zubů.“

(Jurský svět, 2015, scénář Amanda Silver, Rick Jaffa, Colin Trevorrow & Derek Connolly)

HLOD 11 – 26. 6. 2015 – U Jurského světa jsem si všiml několika věcí: 1) Scenáristé se příliš nepředřeli, protože tento film je strukturou i postavami do určité míry karbonovou kopií prvního filmu. 2) Jiných než bělošských postav je tu jako šafránu, všechny jsou vedlejší, a snědé postavy jsou ve shodě s hororovými klišé zároveň zpravidla prvními dinosauřími sousty. 3) Ve filmu jsou všehovšudy dvě „hlavní“ „ženské“ postavy, z nichž ta jedna je stereotypicky nesympatická, upracovaná profesionálka, která nemá kvůli svému zaměstnání čas na rodinu, a ta druhá je běsnící a krvelačná samička Indomina Rexe. *vložte pre-menstruační humor zde* Chris Pratt by se musel hodně snažit, aby v takovéhle konkurenci nevypadal jako totální bourák…

Nejvíce mě však zaujalo to, co si sám vysvětluji jako opakovanou snahu tvůrců ospravedlnit nejrůznějšími meta-narážkami ostatní nedostatky snímku. Schválně se podívejte nahoru na ty tři repliky, které během filmu pronesou různé postavy:

Photo by Doug Zwick, Flickr, CC BY-NC 2.0

– Nepřijde vám, že se tou první Jurský svět v podstatě pokouší odůvodnit přítomnost Indomina Rexe –  geneticky vyšlechtěného dinosaura, který diváky nijak zvlášť neoslnil, protože to byl prostě jen rádoby cool stroj na zabíjení, „a T-Rex byl stejně lepší“?

Druhá replika by slovem „skutečný“ zase mohla ospravedlňovat fakt, že zatímco Steven Spielberg si v Jurském parku hodně pohrával se skutečnými maketami a realistickými loutkami, drtivá většina dinosaurů v Jurském světě je generovaná v počítači. A ve spoustě záběrů to ani zdaleka nevypadá dobře. Jenže počítačem generovaní dinouši se do ekonomicky lákavějšího 3Dčka konvertují mnohem snadněji než přímo na kameru zachycené loutky. Takže když vezmeme v úvahu, že více než polovina ze současné miliardy vydělaných dolarů pochází právě z 3D projekcí, začne toto rozhodnutí dávat – nikoliv umělecký, ale finanční – smysl.

– A v té třetí se tvůrci zase mohou do jisté míry zbavovat zodpovědnosti za to, že jejich dinosauři nejsou opeření, a že někteří z nich proporčně neodpovídají fosilním nálezům. Například zrovna ti velociraptoři by měli být mnohem menší a měli by mít peří. No jo, jenže kdyby byli zobrazeni takhle, tak by chudák Chris Pratt vypadal zrovna v té motorkové scéně, jako by si odskočil z letního dinosauřího blockbusteru na plac Slepičího úletu.

Podobné meta-repliky (tedy průpovědi, které si jsou vědomé sebe samotných, případně médií, v nichž jsou použité – průpovědi, které slouží jako komentáře sebe samých) se používají relativně často. Série Vřískot je na nich ostatně vystavěná úplně celá. V případě Jurského světa mě však tyto repliky štvaly stejným způsobem jako tahle ze čtvrtých Transformerů: „Filmy dneska sou největší zlo. Akorát samý pokračování a předělávky. Totální sračky.“ Ano, tahle promluva má asi něco do sebe, ale osobně se nedokážu přenést přes to, že je pronesena ve filmu, který přesně odpovídá popisu, který s takovou vervou zavrhuje. Jinými slovy, film podle mě nemůže plivat na vlastní nedokonalosti, a myslet si, že když na ně sám upozorní, tak mu je pak nikdo nebude moci předhazovat. Transformeři nám klidně mohli říct, že si jsou vědomi, že pokračování a předělávky jsou zlo. To ovšem nic nemění na faktu, že jsou sami pokračováním, a tedy že nesou tu samou vinu.

A co se Jurského světa týče? Těší mě, že si jsou tvůrci vědomi toho, že v jednoduchosti je krása, a tedy že samotná myšlenka Indomina Rexe je prostě přitažená za vlasy. Jsem rád, že vědí, že by jejich dinosauři měli vypadat jinak, a že kdyby nebyli celí animovaní, nejspíše by i vypadali lépe. Ale co je mi to platné, když se pak musím na všechny ty chyby a nedokonalosti, za které se omlouvají, beztak dívat? Když už to udělali takhle, měli by si za svými rozhodnutími stát, ne se za ně permanentně omlouvat. Sebemrskače nikdo nemá rád!

Pages: 1 2 3 4 5 6 7

2 komentáře u Jumpovy hlody

  • Krvavá svadba boli väčšie jatky ako v knihe. Knihy sú tak kruté, že prekonať toto už bolo naozaj príliš.
    A GA? Na to, že nám všetkých vraždí, sme zvyknutí. Ale ako to spravila… Trikrát si človek myslel, že už je Derek zachránený, trikrát si prežíval svoj omyl. A to po tom citovom rogale z predošlých častí s tým párom. A ešte len tak mimochodom tam vsunula, že teoreticky môže byť Mer tehotná. A to nie je priveľa? Je rozdiel robiť napätie alebo vypustiť postavu a je rozdiel týrať ľudí, ktorým záleží na tvojich postavách.

    • U Rudé svatby hodně lidí takhle pobouřilo pobodání Talisy, které v knize nebylo, to je pravda. Ale jinak mi nepřijde, že by byli Dan a David o tolik větší sadisté než George RR. Zabíjí možná více hlavních postav, ale určitě ne drastičtějšími způsoby, než jaké hodil Martin na papír. Přijde mi jen, že je jedna věc si o násilí číst, a jiná ho vidět.

      Ale stejně jako u Hry o trůny, i v případě Chirurgů jsem spíše narážel na určitou míru únosnosti, kterou podle mého někteří fanouškové ve svých reakcích občas trochu překračují. S tím, o čem píšete vy, naprosto souhlasím (těch nelogičností a kiksů je v tom díle víc), ale všimněte si také, jak o tom píšete: Sice se pohoršujete nad obsahem seriálu, ale vyjadřujete se jasně, k věci, jste klidná, nikoho neurážíte, nemluvíte o zničených životech ani neděláte žádná jiná přehnaná prohlášení. Čili jste na míle daleko od těch hysterčivých a sprostých fanoušků, o kterých je sedmý hlod napsaný. Takže bavit se o seriálech, o tom, jak na nás působí, a vyjadřovat své nespokojení s tím, kam směřují, to všechno je naprosto fajn. Jen mi přijde, že by bylo ještě více fajn, kdyby si lidé občas řekli: „Teď nic nikam psát nebudu. Mám horkou hlavu a až zítra trochu vychladnu, možná bych toho mohl/a litovat.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat