Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Jumpovy hlody

HLOD 10 – 5. 6. 2015 – Docela se mi začíná zajídat, jak angličtina – a americký filmový průmysl obzvlášť – nadužívá superlativa: Každý rok se fanoušci handrkují o konkrétní podobě žebříčků těch NEJlepších seriálů, NEJzamilovanějších fiktivních párů, NEJlepších a NEJhorších seriálových premiér a finále, NEJzdatnějších a NEJnemožnějších herců a hereček; každé léto se vytváří seznamy NEJnákladnějších blockbusterů či snímků s NEJvětším potenciálem; každou zimu se potom čtenáři mohou vesele prohrabávat stovkami soupisů NEJzasloužilejších oscarových kandidátů. Do toho člověk narazí na nepřeberné množství tu desítky NEJepičtějších filmových scén, tam dvacítky NEJtragičtějších, tady zase patnáctky těch NEJvtipnějších nebo NEJstrašidelnějších. A všechny tyto seznamy jsou samozřejmě naprosto subjektivní, časově omezené a většinou i absolutně nesměrodatné, protože se z valné části liší jeden od druhého. Člověk se tedy ve výsledku kromě pár filmových tipů vlastně nic nedozví.

Photo by Joe Plocki, Flickr, CC BY-NC 2.0

Na jednu stranu je mi vlastně docela jedno, jestli si lidé sestaví žebříčky toho NEJ–… čehokoliv. Ale na tu druhou je třeba dodat, že kvůli příliš častému užití třetích tvarů přídavných jmen pozbyla tato gramatická kategorie minimálně v případě Hollywoodu svou funkci. Onen dramatický dlouhý záběr z Pravého detektiva, o němž se napsaly desítky článků, se ve své době považoval za NEJpropracovanější a NEJskvělejší v jakémkoliv seriálovém díle. Ovšem to jen do té chvíle, než o rok později přišel Daredevil, o jehož dlouhé bojové scéně se samozřejmě také napsaly desítky NEJ-NEJ-NEJ článků. Na onu dosavadní NEJlepší dlouhou scénu z Pravého detektiva si v tu chvíli vzpomněl už jen málokdo, takže člověka nejenže napadlo, jestli byla skutečně tak dobrá, ale začal také přehodnocovat aktuální jedinečnost Daredevila.

Nebo z jiného soudku: Včera měl premiéru Hannibal, o němž spousta fanoušků mluví jako o tom NEJlepším vysílaném seriálu. (Nenechte se zmást strukturou tohoto argumentu – Hannibal i ostatní zmíněné seriály rozhodně stojí za zkouknutí. Tohle není kritika oněch děl, ale něčeho trochu jiného…) Ještě před pár týdny však byla tím NEJlepším pořadem Hra o trůny. Nějakou dobu před ní zase House of Cards. A před ním jsem toto slovo četl v komentářích a recenzích Lovců zločinců, American Horror Story, Sherlocka a spousty dalších.

Slovo nejlepší tedy v podstatě začalo vyjadřovat v tuto chvíli velmi dobrý, což je minimálně z lingvistického hlediska docela škoda. Superlativa v jazyce neexistují bezdůvodně, takže člověka zamrzí, že se z nich tímto způsobem vypařuje význam. Jen si to vezměte: Kolikrát vám někdo tvrdil, že ten který seriál či film, „je fakt to nejlepší, na co se teď můžeš kouknout. Ne, vážně. Nic lepšího jsem ještě neviděl!“ A kolikrát jste mu chtěli odpovědět něco ve smyslu: „Jasně, je to úplně to nejlepší pod sluncem. Chápu. Řekni mi ale, jestli je to dobrý.“?

————————————————————–

Photo by Joe Benjamin, Flickr, CC BY-NC 2.0

HLOD 9 – 15. 5. 2015 – Nejnověji jsem si toho všimnul u druhých Avengerů: Krátce po premiéře začali někteří fanoušci nadávat, že by se měl vtip Tonyho Starka – který by podle vlastních slov poté, co by uzvednul Thorovo kladivo a stal se panovníkem Asgardu, „znovu zavedl právo první noci“ – vykládat tak, že celý film podporuje a propaguje znásilňování. Ehm, no… Leckdo se při obraně režiséra a scenáristy Josse Whedona přiklonil k argumentu, že mělo jít o vtip, takže není co řešit, ale to já dělat nebudu. Třebaže o vtip totiž očividně jít mělo, byl to vtip dost hloupý, protože podobnou narážku si tahle postava mohla dovolit v prvním filmu, ale ne po několikaletém vztahu s Pepper Potts – právě kvůli ní to mým uším znělo, jako by tvůrci všemi těmi hláškami a cool průpovídkami tlačili na pilu tak moc, že pod svými postavami div nepodřezávali větev. Já sám bych si dovolil poukázat na jinou věc: Jen proto, že se ve filmu zmíní nebo ukáže něco negativního, ještě to neznamená, že filmaři onu věc schvalují!

Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o ojedinělý incident, opak je pravdou: Soudě podle vzteklého prskání nepříliš chápavých filmových fandů to skoro vypadá, že Kingsman: Tajná služba schvaluje vybíjení náboženských fanatiků a horního 1 %. Proč? Protože jsou ve filmu dvě takové scény. I Temný rytíř povstává je údajně hodný odsouzení, protože je rovněž vysazený proti hornímu 1 %. Vybavujete si tu scénu, v níž Bane ovládne Gotham a nechá své poskoky vytahat boháče z jejich manhattanských sídel? Hra o trůny podle všeho propaguje znásilňování, protože Jamie pod mramorovou pohřební deskou s mrtvým Joffreym přinutil k sexu Cersei – ale incest a královražda dotčeným fanouškům, zdá se, nevadí. V rámci stejné logiky pak má Vlk z Wall Street oslavovat zločin a hamižnost finančnických zbohatlíků, 30 vteřin po půlnoci propagovat mučení, Whiplash schvalovat fyzické a emocionální týrání, Padesát odstínů šedi souhlasně přijímat násilnické partnerské vztahy, Všemocný podporovat užívání návykových látek, Pokémoni kruté zacházení se zvířaty atd. atd.

A já znovu opakuji: Jen proto, že se ve filmu zmíní nebo ukáže něco negativního, ještě to neznamená, že filmaři onu věc schvalují! Občas mi přijde, že někteří lidé na internet chodí čistě jen proto, aby hledali problémy tam, kde nejsou, a aby si tak vytvořili nějaký ventil, kterým by mohli upustit páru. Možná by ale bylo lepší, kdyby se šli místo vymýšlení nesmyslností projít na čerstvý vzduch. Hollywood těm jejich nářkům totiž naslouchá. A kdo ví, o jaké všechny úžasné snímky se už lidé připravili, protože svým nekonečným nadáváním vycukali šéfy studií k tomu, že nedají zelenou žádnému projektu, který by se dal vyložit jakkoliv negativně…

————————————————————–

Photo by Nukamari, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

HLOD 8 – 30. 4. 2015 – Dnes mají konečně premiéru druzí Avengeři, a ačkoliv jejich plakát visel vlevo v „Hledáčku“ asi déle než do té doby cokoliv jiného, výsledný film mně osobně nakonec nepřijde jako kdovíjaká sláva. Jen tak bodově: ––– Spousta skvělých malých lidských momentů se krčí ve stínu výbuchů CGI kovošrotu, kterých je tolik, že člověk po dvou hodinách rámusivých počítačových bitek pomalu začíná klimbat. ––– Postavy jsou tu – ještě více než v jiných marvelovských filmech – nepříjemně černobílé. Tihle jsou zlí, tihle hodní. A tihle byli zlí, ale teď jsou hodní. ––– Kromě toho je tu asi tucet vedlejších postav, které na plátně jen pár vteřin štěkají a hned zase odejdou. ––– Anonymní zlí vojáci tu klasicky bezkrevně umírají po stovkách, ale protože to vypadá cool a oni jsou zlí, tak je tohle násilí bez následků úplně v pořádku. ––– Zato hlavní hrdinové opět trpí syndromem nesmrtelnosti, čímž pádem jsou všechny ty přestřelky, souboje a výbuchy o to únavnější. Hm… Joss Whedon ale tvrdil, že nějaká postava přeci jen umře… Všichni staří známí se mají objevit v nadcházejících filmech a Scarlet Witch je taky ohlášená do Civil War, tak kdo asi zařve? Kdo to bude? Tomu říkám napětí! ––– Jak moc se Whedon dopředu oháněl tím, že mu šlo o realismus, druzí Avengeři jsou asi nejkomiksovější superhrdinský film, co Marvel doposud vyprodukoval. Polovina postav létá; zhruba dvě třetiny stopáže se řeší, kdo je schopný zvednout Thorovo kladivo; samotný Thor se jde vykoupat do kouzelné studánky; ve filmu se plácá dohromady nejsilnější kov na světě s jedním ze šesti šémů, které jsou nejničivějšími silami ve vesmíru, aby se tak vytvořila jedna z nejmocnějších postav v kánonu, která má kápi, létá, prochází zdmi a z čela jí vystřelují proudy energie; atd. atd.

Peníze Avengeři každopádně vydělají, protože jde o zajetou značku, je to velkolepý film, na který se hezky kouká, a je v něm hora hlášek a vtípků šitých na míru teenagerskému publiku. A to všechno je vlastně fajn. Když to lidi pořád baví, tak proč ne – filmová diverzita ještě nikomu neuškodila. Na mě osobně už toho je prostě jen trochu moc. A také se krapet obávám, jestli si tímhle filmem pod sebou Marvel pomalu nezačíná podřezávat větev; jestli tenhle film není za hranou toho, co většinové publikum (chápejte jako obyčejní diváci, ne skalní fanoušci superhrdinských komiksů a komiksových filmů) snese; jestli tímto filmem třeba nevrcholí ona horečka superhrdinských filmů, které se nyní začnou běžnému publiku pomalu zajídat. No, uvidíme… Kdybyste ale chtěli nějaký jiný – zato mnohem silnější zážitek – zkuste třeba Dear Zachary: A Letter to a Son About His Father. Nic si o tom nehledejte a prostě si to pusťte. Ale je to na vlastní nebezpečí… Ostatně stejně jako ti druzí Avengeři.

————————————————————–

HLOD 7 – 29. 4. 2015 – Vždycky mě zarazí, jak moc někteří lidé prožívají úmrtí postav a jiné nečekané zvraty v jejich oblíbených seriálech. Jistě, člověk se na seriály dívá právě proto, aby něco cítil, a po měsících a letech sledování by v tom byl čert, aby si k nim nevybudoval alespoň nějakou vazbu. Takže když scenáristé násilím odstraní nějakou z postav nebo v pořadu vyvedou něco do jisté míry nevhodného, je pochopitelné, že to diváky náležitě rozruší. Ale jedna věc je cítit se rozrušený a něco docela jiného je kapitálkami psát na internetu po stovkách a tisících hysterické vzkazy, v nichž budu útočit na tvůrce, přát jim vše nejhorší, zaříkat se, že se na daný seriál už nikdy nepodívám, a tvrdit, že mi ten který zvrat zničil celý život.

Photo by Ben R, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Člověku nyní asi okamžitě naskočili Chirurgové, v nichž nechala tvůrkyně Shonda Rhimes nedávno zemřít McVysněného, čímž na sebe strhla tak velkou lavinu negativních ohlasů, že bude zajímavé sledovat, jak se z ní vyhrabe. Kromě osobních útoků („Tlustá kráva! Pisálek bez talentu!“), výkřiků ostentativního utrpení („Proč nám tohle dělají? Vždyť jim to s Mer mělo vydržet na věky! Na ten seriál se dívám jen kvůli nim a teď to už nemá smysl! Posledních 11 let nemá smysl! Můj život nemá smysl!“) a lámání holí („S Chirurgy končím! Na tuhle nastavovanou kaši už se dívat nebudu. Nejlepší byli v prvních třech řadách a od té doby to s nimi jde z kopce, takže nazdar bazar!“) se nyní na stránce change.org dokonce rozjela internetová petice za návrat Patricka Dempseyho do seriálu. Ačkoliv je předem jasné, že nějaká online petice zmůže kulové, k dnešnímu dni se pod ni podepsalo téměř 90 tisíc lidí. Jestli chcete příklad přehnané reakce, tady ho máte.

Shonda ale není jediná, kdo má s takovýmito reakcemi zkušenosti. Podobnou bouři odporu, kritiky a nenávisti rozpoutala i Rudá svatba ve Hře o trůny („Ať jdou do háje! Na to už se nemá cenu koukat! Vždyť tam všechny akorát tak zabíjí!“) či finále Dextera, Ztracených, Pravé krve nebo Jak jsem poznal vaši matku („To si jako dělají srandu? Po tolika letech to ukončit takhle? Ten seriál teda šel s kvalitou dolů už několik let, ale až takovou srágoru jsem nečekal. Ty promarněné roky života mi už nikdo nevrátí. Tady by někdo potřeboval dostat po tlamě!“). Ono vlastně nejde o problém čistě seriálový, ba ani současný: Smrt Sherlocka Holmese byla viktoriánskými čtenáři přijata s takovým odporem, že ho musel A. C. Doyle nechat oživit a psát dál. A publikace Utrpení mladého Werthera vyvolala ještě drastičtější odezvu, neboť čtenáři ovlivnění melancholií hlavního hrdiny začali po stovkách páchat sebevraždy.

Dnešní (extrémní) divácké reakce jsou tedy na jednu stranu pochopitelné – jestliže jde o seriály kvalitní, je jedině dobře, že se vůči nim fanoušci cítí ochranářsky a že jim na nich záleží. Občas mi ale přijde, že kdykoliv se v nějakém pořadu semele něco dramatického, určitá část publika se přemění v profesionální plačky a začne se předhánět v tom, kdo na internetu uveřejní nejvypjatější komentář, kdo vymyslí nejjízlivější, nejtragičtější a zároveň nejvtipnější obrat, a kdo si za tuto přehlídku vlastní originality a fanouškovského zápalu vyslouží nejvíce souhlasných pokývnutí, sympatií a lajků. Nechápejte mě špatně – toto skupinové upouštění páry jistě má nějaký pozitivní terapeutický význam. Jen je trochu pech, že v určité chvíli přestávají s daným seriálem všechny ty nářky jakkoliv souviset.

————————————————————–

Photo by Rogier Noort, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

HLOD 6 – 14. 4. 2015 – V sobotu 11. 4. večer, tedy pouhý den před premiérou páté řady seriálového behemota Hry o trůny, se na internetu zničehonic objevily první čtyři díly této nové série. Šlo o záznamy v DVD kvalitě, které byly podle rozmazaného watermarku ve spodním rohu jasně určené ke shlédnutí nějakému recenzentovi či novináři. Právě těm jsou díly všemožných seriálů tímto způsobem běžně rozposílávány, aby měli dostatek času si uspořádat myšlenky a nachystat si své články. No, někdo z nich se chtěl o ty úžasné nové díly podělit, nahrál je na net, odkud se dostaly na torrenty… a už to jelo.

Během prvních tří hodin si díly stáhlo 100 tisíc lidí z celého světa. Za první den jich byl necelý milión. HBO i novináři se obávali nejhoršího, a to, že se kvůli tomuto úniku lidé na všechny díly podívají dopředu a k samotnému vysílání už pak nikdo nepřijde; že na tomto úniku bude stanice tratit milióny. A jak to nakonec dopadlo? Premiérový díl měl v USA rekordní sledovanost 8,0 miliónů lidí. Do té doby nejvyšší sledovanost měla epizoda S04E07 nazvaná Mockingbird (7,2 miliónů). Hra o trůny tedy i nadále porušuje ono lidové moudro, že čím více lidí stahuje, tím více na tom studia tratí. Holt když máte v rukách dobrý produkt,  tak vám i ti internetoví sosalové mohou dělat leda reklamu.

————————————————————–

HLOD 5 – 31. 3. 2015 – Na konci června do našich kin doleze film Zocelovací kúra, který měl minulý týden vcelku úspěšnou premiéru v USA. Rob Schneider v něm hraje postavu zlodějíčka, který je odsouzen k několika letům za katrem, a protože ve vězení nechce být znásilněn, poprosí mistra bojových umění Davida Carradina, jestli by ho nezocelil, aby si na něj v lochu nikdo nedovoloval. Eh, počkat… Tohle je zápletka filmu Ten Největší z roku 2007. Jo, jasně, Zocelovací kúra! Už jsem doma. V tomhle filmu hraje Will Ferrell postavu zbohatlíka, který je odsouzen k několika letům za katrem, a protože ve vězení nechce být znásilněn, poprosí člověka, který podle něj už musel být zavřený – svého černošského myče aut Kevina Harta –, jestli by ho nezocelil, aby si na něj v lochu nikdo nedovoloval. Nechápu, jak se mi to mohlo poplést.

Warner Bros. Pictures

Pokud vám ta ultraoriginální premisa přijde vtipná, můžete jásat, protože se na stejné vlně údajně nese celý film. Jestli vám na ní ale něco nevoní, nejste sami. Premiéra filmu se nesla ve znamení rozpaků, neboť se diváci stejnou měrou uchechtávali a rozpačitě kroutili a zatínali zuby. V zámoří pak téměř nenajdete jedinou recenzi, která by v sobě neobsahovala slova „homofobní“ a „rasistický“. A já byl dlouho na vážkách.

Vzhledem k celkovému zaměření tohoto webu by se ode mě možná očekávalo, že i já použiju stejná slova k tomu, abych tento film odsoudil a smetl ze stolu. Jenže tu jde o komedii (!), kterou nota bene režíroval jeden ze spoluautorů skvělé a tematicky podobně troufalé Tropické bouře (!!). Na jednu stranu se mi tedy chtělo říct, že sranda se má dělat naprosto ze všeho, ale na tu druhou bych podotkl, že zrovna stereotypy vězeňského znásilňování a černošského uvězňování jsou již natolik vyčpělé, že se na nich nedá vystavět krátký skeč, natožpak celý film. Dále mi sice bylo jasné, že Will Ferrell a spol. se tímto snímkem určitě nechtěl nikoho dotknout, ale ubližovat druhým se dá i nezamyšleně – viz The Interview. Tvůrci nadto třeba (doufejme) chtěli poskytnout komentář k aktuálnímu společenskému dění v USA, jenže takový komentář by určitě šel udělat jinak a lépe. A do toho všeho mi v hlavě zároveň zněla slova Stephena Frye: „Věta ‚Tohle mě uráží,‘ nemá význam, nemá smysl. Neexistuje jediný důvod, proč bychom ji měli považovat za plnohodnotné tvrzení,“ a jedné postavy z filmu Blízko od sebe: „Proč prostě nemůžeš lidem říkat tak, jak chtějí být nazýváni?“ Prostě jsem byl nerozhodnost sama.

Před pár dny to pro mě naštěstí rozseknul britský filmový kritik Mark Kermode, když ve svém radiovém pořadu vyslovil myšlenku, o níž stojí za to se podělit: „Ústředními vtipy tu jsou homosexuální znásilnění a ironický rasismus. Ten film by musel být naprostý majstrštyk, aby takováhle premisa nevyzněla ve všech ohledech neuctivě a nesprávně. Abych tomu snímku nekřivdil, zasmál jsem se dvakrát. […] Jinak jsem tam jen tiše seděl a čekal, jestli někdo nevběhne do promítací místnosti a nevypne to. Opravdu jsem totiž nevěřil vlastním očím. Někteří kritici, když se začalo hodně mluvit o tom, jak je ten film rasistický a homofobní, oponovali, že to není tak špatné. Podle mě ale je. A jedním z hlavních důvodů, proč mi to tak přišlo, byl fakt, že jsem se u toho filmu nesmál. Podle mě, když se člověk směje, tak se dá snést i ten nejurážlivější druh humoru. Jistě, člověk může říct, že je ten film politicky nekorektní, ale i politická nekorektnost je často velmi zábavná. Naproti tomu nevtipná politická nekorektnost je stokou příšernosti. A já u tohoto filmu – až na ty dvě výjimky – celou dobu seděl s kamenným výrazem ve tváři.“ Amen.

————————————————————–

Photo by Nick Step, Flickr, CC BY 2.0

HLOD 4 – 27. 3. 2015 – Natáčet Padesát odstínů šedi pro mě byla vášnivá a neuvěřitelná zkušenost, za níž budu studiu Universal navždy nesmírně vděčná. Vytvořila jsem si s herci, producenty, členy štábu a především s Dakotou a Jamiem [Johnson a Dornan, herci v hlavních rolích] pevná a dlouhotrvající přátelství. Ačkoliv se tedy nevrátím k režii zbývajících dvou dílů, přeji tomu, kdo za mě tuto vzrušující výzvu přijme, hodně štěstí a spoustu úspěchů.“

Tohle je ukázka klasického hollywoodského žvástu, který jménem režisérky Sam Taylor-Johnson vyplodil její PR tým. Těch pár vět se špatně čte nejen proto, že jsou v nich použité obraty a fráze, které se již díky tolika podobným prohlášením staly klišé, ale i z toho důvodu, že jednoduše nevypovídají o skutečnosti. Napadlo mě tedy, že by mohla být sranda si na těch pár vět trochu posvítit…

Tak „vášnivá a neuvěřitelná zkušenost,“ jo? Ha! Taylor-Johnson nemohla věřit leda tomu, jak moc natáčení nenáviděla, a vášnivě se nanejvýš hádala s autorkou knižní předlohy E L James. James u filmu v životě nedělala a románová trilogie Padesát odstínů je její prvotina, ale přesto si u studia vymohla velké pravomoci a konečné slovo v každé věci. Zatímco podobně na tom byla i J. K. Rowling, ta na rozdíl od James pochopila, jak se dělají adaptace, a dostatečně se od svého knižního dítka distancovala. E L James nikoliv: Zabejčeně trvala na tom, aby byl scénář i film co nejvěrnější její (mizerně napsané) předloze (kterou prostě bylo třeba osekat a vylepšit); kafrala režisérce do každého jejího rozhodnutí, aniž by si uvědomovala, že film je jiné zvíře než kniha; kibicovala producenty a režisérku za to, že je ve filmu málo explicitních sexuálních scén (kterých tam ale je už takhle tolik, že se film nesměl vypustit na několika světových trzích – což je problém, na nějž ona vůbec nepomyslela); musely se kvůli ní měnit kostýmy, protože barva šatů neodpovídala originálu, atd. atd. Prostě dělala hercům a štábu na place každý den ze života peklo. Sam Taylor-Johnson se během natáčení vyjádřila v tom smyslu, že měla pocit, jako by měla na rukách želízka: „Nebudu vám lhát, natáčení nebyla žádná procházka růžovým sadem. Hodně jsme se hádaly, a to sama nejsem konfrontační typ. Šlo ale o tvůrčí hádky, které jsme se snažily vyřešit smírnou cestou. Sice jsme si tedy kolikrát šly po krku, ale vždy nám potom šlo o to docílit nějakého kompromisu mezi tím, co ona napsala, a tím, jak jsem to já potřebovala zobrazit na plátně. Nakonec jsme to ale vždy nějak vyřešily.“

E L James nyní chce mít u následujících dvou dílů nejen ještě větší kreativní kontrolu nad všemi aspekty filmů, ale zároveň jim napsat scénáře. Není divu, že Sam Taylor-Johnson od téhle „vzrušující výzvy“ prchá a tomu chudákovi, co ji nahradí, přeje „hodně štěstí a spoustu úspěchů“. Vzhledem k tomu, jaká je podle dostupných informací autorka předlohy fúrie, bude ten nebožák – nebo možná nebožačka – obojí potřebovat jako sůl.

————————————————————–

Photo by Robert Downey Jr., Twitter

HLOD 3 – 11. 3. 2015 – Po internetu se jako velká voda rozlévá nedávný facebookový příspěvek Roberta Downeyho Jr., v němž představitel filmového Iron Mana nabádá svého kolegu z Avengerů Chrise Evanse k válce… v otevřených projevech mužské náklonnosti. A co na tuto transformaci hesla ze šedesátých let „Mějte se rádi, neválčete,“ říkají lidé? Sice se najde pár výjimek, které si neodpustily nějakou tu homofobní narážku (je otázkou, do jaké míry jde o stejné lidi, proti nimž jsem hlodal v předešlém příspěvku), ale drtivá většina reakcí je ryze kladná. Nejlépe hodnocený komentář například hlásá: „Tahle válka se mi líbí. Nemohly by odteď takové být i všechny ostatní války?

A proč o tom píšu? Vzpomínáte si na jednu ze závěrečných scén prvních Avengerů? Iron Man zrovna zachránil svět, propadnul dírou v oblacích a bezvládně leží v troskách New Yorku obklopen Thorem, Hulkem a Kapitánem Amerikou. Vypadá to, že zemřel. Hulk zařve, Iron Man se probere, rozhlédne se kolem a řekne: „Kurňa, to jsem se lek. Co se stalo? Doufám, že mě nikdo z vás nelíbal!“ Haha! Ono je to vtipné, protože představa dvou mužů, jak se líbají, je buď nechutná, nebo k popukání. Eh, počkat…

A právě proto o tom mluvím: Protože vzhledem k těm 400 tisícům lajků nastřádaných jen za první den se dá soudit, že (v první řadě američtí) diváci už o podobné, stereotypní, ve své prostoduchosti až urážlivé vtipy nestojí; že na všeobecné rovině minimálně mladší generace již nevnímají projevy přátelství mezi muži jako něco, zač by se bylo třeba stydět; že muži necítí takovou potřebu dokazovat si vlastní machistickou nadřazenost shazováním druhých; a konečně že i ta homosexualita pomalu přestává být urážkou, jíž jde tak snadno použít proti heterosexuálním mužům jako zbraň. Teď ještě aby to samé brzy doteklo i hollywoodským (filmovým) studiím. Zatím se jim to opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu, ale opravdu … nedaří.

————————————————————–

Photo by Pixel Fantasy, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

HLOD 2 – 7. 3. 2015 – V posledních dnech a týdnech byla potvrzena účast Denzela Washingtona v předělávce Sedmi statečných (které si má oproti předloze objednat jakási žena); začalo se velmi silně spekulovat o tom, že by nový Spider-Man mohl přeci jen být černoch (pravděpodobnost, že Spajdým bude Miles Morales se podle novináře Jeffa Sneidera pohybuje na více než 90 %, ale žádné oficiální oznámení vydáno nebylo, takže to může dopadnout jakkoliv); a dokonce i o tom, že by postava kušíře Daryla Dixona z Živých mrtvých mohla být homosexuální orientace. Ani si nedovedete představit ta pozdvižení, která tato oznámení způsobila.

Spousta lidí má najednou oči navrch hlavy, že se jim kvůli těmto ojedinělým případům odlišnosti před vlastníma očima bortí celý svět. Navzdory převládajícímu filmovému trendu (mužskému, bělošskému, heterosexuálnímu), který bereme do takové míry za status quo, že nám každá odchylka od něj stále přijde hodná zmínky, si lidé těchto pár výjimek vykládají tak, že jde o znamení blížící se sluníčkovské, politicky hyperkorektní, ultra-diverzitní apokalypsy. Na internetových diskuzích proto nabádají k ostražitosti, orodují za umírněnost, varují před přehnanou ústupností všelijakým minoritám, v rámci reductia ad absurdum se popuzeně domýšlí, kam až ta naše zvrácená doba nechá tuto situaci zajít. Obávají se, že tyhle všudypřítomné ústupky liberalismu jsou jasným útokem proti nim samotným.

A já se musím smát! Směju se, protože se tihle lidé obávají trendu, který není obzvláště v rámci filmové tvorby ani tak trendem, jako spíše sérií výjimek – sice povzbudivých (Ostatně co je tak špatného na rovnějším zastoupení, rovnějších šancích? Co je špatného na rovnosti?), ale stále velmi ojedinělých. Pobaveně se šklebím, protože fakt, že cítí potřebu dělat z každého titěrného komára velblouda, je pouze znamením jejich zpátečnictví, malomyslnosti a neopodstatněné bojácnosti. Pokud se ale chtějí bát, jen ať se bojí. Já jim tady mezitím jako správný rarach budu broukat znělku z Čelistí.

————————————————————–

Photo by Joli Matin, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

HLOD 1 – 3. 3. 2015 – Vlasy! Skoro mi přijde, jako by teď půlka Hollywoodu řešila jen samé účesy a vlasy! A nepíše o nich jen bulvár, od kterého by se důraz na takhle duchaprázdné téma dal očekávat, ale často i uznávané zdroje informací. „Duchaprázdné téma“ píšu proto, že dole zmíněné články se nijak nezaměřují na úctyhodnou práci kadeřníků a stylistů (kteří nikde nejsou ani jednou zmíněni jménem), ale prostě jen poukazují na to, že má někdo nějaký nový účes. Není to skvělé? To se musí křičet ze střech! O tom přece musí vědět celý svět!

Hollywood Reporter například „informoval“ o tom, že si Jared Leto kvůli roli Jokera v nadcházejícím filmu Suicide Squad ostříhal své dlouhé lokny. BuzzFeed zase „psal“ o tom, že se postava Claire Underwood ve třetí sezóně seriálu House of Cards na pár dílů obarvila na brunetu. A přítomnost krátkého účesu Shailene Woodley v prvním traileru k Rezistenci vyvolal takové pozdvižení, že museli tvůrci v traileru druhém uvést scénu jejího stříhání.

Podobný humbuk tu nebyl od doby, co šla pod nůžky Jennifer Lawrence, a musím říct, že mi tahle doba a tyhle články opravdu nechyběly… Bylo by fajn, kdyby se Hollywood i diváci přestali soustředit na to, co má kdo na hlavě, a začali spíše řešit, co mají lidé v ní.

————————————————————–

Pages: 1 2 3 4 5 6 7

2 komentáře u Jumpovy hlody

  • Krvavá svadba boli väčšie jatky ako v knihe. Knihy sú tak kruté, že prekonať toto už bolo naozaj príliš.
    A GA? Na to, že nám všetkých vraždí, sme zvyknutí. Ale ako to spravila… Trikrát si človek myslel, že už je Derek zachránený, trikrát si prežíval svoj omyl. A to po tom citovom rogale z predošlých častí s tým párom. A ešte len tak mimochodom tam vsunula, že teoreticky môže byť Mer tehotná. A to nie je priveľa? Je rozdiel robiť napätie alebo vypustiť postavu a je rozdiel týrať ľudí, ktorým záleží na tvojich postavách.

    • U Rudé svatby hodně lidí takhle pobouřilo pobodání Talisy, které v knize nebylo, to je pravda. Ale jinak mi nepřijde, že by byli Dan a David o tolik větší sadisté než George RR. Zabíjí možná více hlavních postav, ale určitě ne drastičtějšími způsoby, než jaké hodil Martin na papír. Přijde mi jen, že je jedna věc si o násilí číst, a jiná ho vidět.

      Ale stejně jako u Hry o trůny, i v případě Chirurgů jsem spíše narážel na určitou míru únosnosti, kterou podle mého někteří fanouškové ve svých reakcích občas trochu překračují. S tím, o čem píšete vy, naprosto souhlasím (těch nelogičností a kiksů je v tom díle víc), ale všimněte si také, jak o tom píšete: Sice se pohoršujete nad obsahem seriálu, ale vyjadřujete se jasně, k věci, jste klidná, nikoho neurážíte, nemluvíte o zničených životech ani neděláte žádná jiná přehnaná prohlášení. Čili jste na míle daleko od těch hysterčivých a sprostých fanoušků, o kterých je sedmý hlod napsaný. Takže bavit se o seriálech, o tom, jak na nás působí, a vyjadřovat své nespokojení s tím, kam směřují, to všechno je naprosto fajn. Jen mi přijde, že by bylo ještě více fajn, kdyby si lidé občas řekli: „Teď nic nikam psát nebudu. Mám horkou hlavu a až zítra trochu vychladnu, možná bych toho mohl/a litovat.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat