Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Chris Stuckmann, „Problém současných hororů“

Screenshot from Youtube

S Chrisem Stuckmannem jsme se setkali již v ÚTESovském článku o problému dnešních akčních snímků. Nyní si na tento text / toto video navážeme překladem jeho o pár týdnů staršího brášky pojmenovaným „Problém současných hororů“. Stejně jako tomu bylo u akčních filmů, Chris se i zde pídí po důvodech, které stojí za mizernou úrovní takové spousty současných mainstreamových hororů, a i zde přichází s několika nápady a návrhy.

Jeho nechuť k falešným lekačkám – takovým těm scénám, kdy víte, že na vás brzy něco vybafne, pak to bafne, a je to třeba jen kočka – stoprocentně sdílím. Stejně tak je mi líto špatné marketingové kampaně, kterou měl film Vesnice, a díky níž od Shyamalana každý čekal další horor, tentokrát tzv. „monster flick“. Vesnice je dobové drama s prvky romance, jde o film, který si velmi zajímavým způsobem hraje s utopistickými ideály Thomase Mora – rozhodně to tedy není žádná vyvražďovačka s ošklivým bubákem, kterou kvůli zavádějícím trailerům diváci čekali.

Ouija, Photo © Universal Pictures, CinemArt

A do třetice jsem rád, že v závěru Chris naráží na to, že špatné horory se točí a točit i nadále budou jednoduše proto, že stále vydělávají. Lidé na ně stále chodí, pak na ně nadávají, ale když se má do kin dostat další takový paskvil, jdou na něj zas – snad v naději, že to tentokrát bude jiné. A ono není a oni zase nadávají. A tak pořád dokola.

Jak jsme si na Jumpspaceu říkali již několikrát, Hollywood je byznys, kterému jde v první řadě o peníze. Pokud by tedy diváci na snímky, které sami tuší, že se jim nebudou líbit, nechodili, ty filmy by se přestaly točit a nahradilo by je něco jiného. Možná lepšího, možná horšího, každopádně bychom se ale někam posunuli. Jenže tohle se těžko přijímá. Když je večer, trochu nuda, a chce se jít do kina, tak se prostě jde. Ono je vlastně jedno na co – i kdyby to byla blbina. Pocit individuální viny z podpory filmů, o nichž víme, že nejsou nijak přínosné, je téměř nulový, protože má člověk dojem, že na něm osobně až tolik nezáleží. Když to dělají ostatní, tak na jednom dalším lístku přece už nesejde, ne? Sejde, na každém sejde. Nenechte se přesvědčovat o opaku.

Právě v tomto ohledu ale Chris ve svém videu trochu uklouzává: Neustále mluví o jakémsi „dospělejším“, „vyzrálejším“ publiku, které dokáže ocenit snímky typu Babbadook nebo Oculus (mimochodem, oba jsou výborné) a které opovrhuje nudnými lekavými odpornostmi jako Paranormal Activity, Ouija, Annabelle apod. Kdo tohle „vyzrálejší“ publikum má být, už Chris ale neříká. Působí tak poněkud elitářsky, jako by divákům naznačoval, že pokud se jim Babbadook nebo Oculus nebudou líbit, je to proto, že jsou v podstatě póvl. Možná to tak nemyslí, ale někomu to tak může přijít. No, to už je na individuálním uvážení. Zbytek textu nicméně nemá chybu.

K následujícímu zamyšlení nad stavem současných hororů mě přivedlo nedávné zhlédnutí skvělého australského hororu Babbadook, dále zkušenost s filmy Tichý experiment, Annabelle a Ouija, a konečně i přečtení několika fanouškovských recenzí filmu Oculus. Rád bych mimo jiné mluvil o diváckých očekáváních, o tom, jak lidem dokážou zničit požitek z filmu, a také bych se chtěl pozastavit nad tím, jestli dnes diváci náhodou nezapomněli, jak má vypadat pravý hororový film?

Kruh, Photo © 2002 Dreamworks Pictures, Universal

Podle mého názoru je právě žánr hororu tím nejrozmanitějším v celé kinematografii. Existují nesčetné subžánry jako například monster filmy (Čelisti), vyvražďovačky (Pátek Třináctého), zombie filmy (Zombie Apokalypsa), duchařiny (Kruh), přírodní horory (Ptáci), horory s mimozemšťany (Vetřelec), s mučením (Saw), komediální horory (Tuleň) a nakonec mé nejoblíbenější psychologické horory (Osvícení). Horor se tedy může ubrat téměř jakýmkoliv směrem a využívat lidskou představivost za téměř jakýmikoliv účely.
Představivost je ovšem slovo, na které v poslední době studia, filmaři a ve výsledku i sami diváci dočista zapomněli. Na tento komentáři jsem před nějakou dobou narazil na IMDb: „Hele, tohle měl bejt horor, že jo? Celej film čekáte než ho uvidíte a nakonec z toho beztak nic není jo atmosféra možná trochu strašidelná je ale tím koncem to podělali, představivost je pro děti já chci na konci vidět velký hnusný monstrum takže fakt zklamání!!!!!!“ Tento komentář se týkal hororu Babbadook. Pokud jste ho ještě neviděli, nebojte, nic zásadního vám o něm vyzrazovat nebudu. Jde o temný, oduševnělý film o vztahu matky se synem, kteří se musí vyrovnat se zármutkem, a příšeře, která na ně číhá v temnotách. Výše zmíněného komentátora zklamalo, že si tuto příšeru nemohl pořádně prohlédnout. Zdá se ale, že mu v první řadě unikla celá pointa filmu.

Babbadook, Photo © Wild Bunch Distribution

Babbadook je nejlepší hororový snímek, co se v roce 2014 natočil. Mě samotného ten film na dlouho kompletně vykolejil, a to nejen díky své efektivně budované atmosféře a precizní kameře. Nejděsivější na tomto filmu jsou jeho implikace, skrytý význam titulního monstra a skvělé zachycení zármutku a deprese. To vše bylo krásně zachyceno herečkou Essie Davis v hlavní roli, která by si toho roku bývala zasloužila alespoň nominaci na Oscara. Snímek má v tuto chvíli podle serveru RottenTomatoes 96 % kladných recenzí a na stránkách MetaCritic rovných 90 %. Zralé a náročné publikum u filmu ocenilo mimo jiné i absenci laciných lekaček a jiných strašidelných taktik, které ostatní hororové snímky v současnosti tak rády využívají. A právě to bylo pro mnohé kamenem úrazu.
Spousta hororových diváků dnes vnímá slovo „strašidelný“ naprosto jinak, než by měla. Mnozí totiž odvozují úroveň strašidelnosti od toho, kolikrát na ně snímky vybafly a přinutily je tak poplašeně nadskočit v sedadle. Nazvěme si tento jev třeba „Prokletí lekaček“. Lekačky jsou ta nejjednodušší forma strachu, které filmaři mohou docílit. Není potřeba se u ní kdovíjak snažit a dá se v té samé formě používat dokola a dokola. Z filmu se během nich pomalu vytratí veškerý zvuk, nikdo ani nešpitne, hudba přestane hrát, a celý kinosál pak zničehonic ohluší nějaký pronikavý zvuk, kvůli kterému se diváci leknou. Proč? Protože na ně najednou něco hodně nahlas zatroubilo. Původcem toho všeho lomozu je pak většinou pouze kamarád hlavní postavy, kočka nebo nějaký jiný falešný bubák.

Vesnice, Photo © 2004 Touchstone Pictures, Warner Bros. CZ

Tohle možná bude poněkud vulgární, ale zkuste se na problematiku lekaček podívat takto: Hororové snímky by měly do určité míry připomínat sex. Diváci by neměli vyvrcholit příliš brzy. Jestliže si ale publikum začne spojovat vše děsivé pouze s hlasitými zvuky, snímek nebude gradovat a filmový klimax nebude mít na nikoho žádný vliv. Diváci ze sebe totiž všechno napětí dostali již dávno předtím díky všem těm nekonečným lekačkám. Ve výsledku pak ale bude to pravé děsivé peklo na konci snímku diváky spíše nudit než zajímat. Lekačky jsou jednoduše tou nejlacinější hororovou technikou, která se dnes používá. To nejděsivější je na nich ovšem v první řadě to, že kvůli jejich častému užití spousta diváků zapomněla, jak má vypadat správný horor.
Dalším důležitým faktorem je marketing snímku a s ním související divácká očekávání. Kdykoliv dojde na toto téma, s oblibou se zmiňuji o filmu Vesnice od často odsuzovaného režiséra M. Night Shyamalana. Pro velkou část diváků je právě tento film prvním důkazem o jeho uměleckém úpadku. Je tomu ale skutečně tak? Nebo diváci zklamali sami sebe, protože když na tento film šli do kina, čekali něco úplně jiného? Největší problém spočíval v marketingové kampani, jejíhož odsouhlasení Shyamalan později velmi litoval.

Ačkoliv je Vesnice ve skutečnosti dobovou romancí, z trailerů to vypadalo, že půjde o monster film. Sám si vzpomínám, jak mě závěrečné odhalení ve filmu zklamalo, protože jsem s kamarády celé měsíce před premiérou spekuloval, jak ta monstra asi budou vypadat. A ve finále se ukázalo, že na příšerách vlastně nezáleží a že jde ve skutečnosti o příběh o lásce. Teprve roky po premiéře se snímku konečně podařilo najít si to správné publikum a uznání. Za zmínku obzvláště stojí úchvatná kamera Rogera Deakona.
Jelikož nemá slovo většiny hororových režisérů ve filmovém průmyslu žádnou váhu, jen málokdy mohou studiím mluvit do toho, jak k jejich filmům nastříhat trailery. Většina kvalitních hororových filmů má tedy poněkud zavádějící marketingové kampaně, které se snaží zalíbit co největšímu počtu diváků. Právě z tohoto důvodu je i trailer k Babbadookovi nastříhaný tak, že to vypadá, že půjde o monster film.

Tento trailer má v současnosti na YouTube více než milión zhlédnutí. To znamená, že na světě existuje zhruba milión lidí, kteří v kinech očekávali monster film a nakonec z nich odcházeli zklamaní, protože místo vytoužené strašidelné příšery viděli náročný, dospělý psychologický thriller.
Pojďme se nyní podívat na film Oculus, který je hned po Babbadookovi mým nejoblíbenějším hororem z roku 2014. Při druhém zhlédnutí jsem byl ještě unešenější z nelineárního způsobu vyprávění než napoprvé. Oculus vypráví příběh prokletého zrcadla a jeho vlády teroru nad dvěma generacemi jedné bezbranné rodiny. Nikdy nezapomenu na ten pocit po první projekci. Když se v sále rozsvítilo, byl jsem doslova jediný, komu se film líbil. Všichni přátelé mi říkali, „To jako fakt, Chrisi? Tobě se to líbilo? Proč? Vždyť to ani nebylo strašidelný.“

Oculus, Photo © FilmDistrict

Obávám se, že kamarádi na Oculus reagovali tímto způsobem z důvodu, který jsem tu už párkrát zmínil: Diváci zapomněli, jak vypadá správný horor. Nadskakoval jsem během sledování tohoto filmu úlekem v sedačce? Ne, myslím, že ani ne. A není to vlastně skvělé? Scenárista a režisér Mike Flannagan chytře využil příběh dvou dětí, které jsou svědky toho, jak jim rodiče propadají šílenství, jak jim otec přikovává matku řetězem ke stěně v ložnici a jak se tyto děti v dospělosti na všechny ty potlačené vzpomínky rozvzpomínají, a odvyprávěl ho na pozadí hrozící duševní choroby. Všechny tyhle věci jsou děsivé. Člověku z nich hrůzou vstávají chloupky na zátylku.
A přes to všechno právě snímky jako Annabelle, nestoudný spin-off parazitující na úspěchu mnohem lepšího hororu V zajetí démonů, či Ouije, film o podělané deskové hře, i nadále kralují v žebříčkách výdělků z kin. Vezměme si například režiséra Jamese Wana, který je podepsaný pod snímky Insidious a V zajetí démonů. Je zřejmé, že tento člověk rozumí pravidlům hororového žánru. Možná teď ale někoho napadá, že jsem trochu pokrytec, když ho tak vyzdvihuji, protože v obou zmíněných filmech se to lekačkami jen hemžilo. Ano, hodně jich tam bylo, ale ani jedna z nich nebyla falešná. Žádní kamarádi, žádné kočky – všechno, co v tom filmu diváky pomocí lekaček děsilo, je děsit také mělo. Wan ví, co dnešní obecenstvo děsí, ale zároveň urážet trochu dospělejší publikum falešnými děsy.
Studia ale nic z toho, co tu doposud zaznělo, vůbec nezajímá. Jde jim pouze o peníze. Od premiéry prvního Halloweenu v roce 1978 je více než zřejmé, že se hororové snímky dají natočit hodně zalevno a že v poměru s těmito nízkými náklady dokážou přinést neuvěřitelné zisky.

Annabelle, Photo © Warner Bros. Pictures

Díky Záhadě Blair Witch a zdánlivě nekonečné sérii Paranormální aktivity se zrodil nový žánr tzv. „found footage hororů“, tedy filmů nastříhaných ze záznamů domácích kamer. Podle serveru Box Office Mojo stála výroba Záhady Blair Witch pouhých $60,000. Film pak v kinech vydělal $248 miliónů. První Paranormální aktivita byla natočena za $15,000 a z celosvětových kin si odnesla neuvěřitelných $193 miliónů. Vzpomínáte si na všeobecně nenáviděné Deníky z Černobylu? Ty vydělaly s rozpočtem $1 miliónu sedmatřicetkrát tolik. Nebylo Apollo 18 úplně na bačkoru? Vlastně ani ne. Ačkoliv za lístky po celém světě vybralo pouze $25 miliónů, pořád to byl pětinásobek vstupních nákladů na výrobu. A co příšernost skrytá pod názvem Ďábel v těle? Tak ta při rozpočtu $1 miliónu vydělala těch miliónů více než 100. Téměř každý, kdo viděl Annabelle, se mnou souhlasil v tom, že šlo o odfláknutý a odporný snímek. Nicméně v tuhle chvíli a s rozpočtem $6,5 miliónů Annabelle po celém světě vydělala $231 miliónů. Ouija je v kinech teprve druhý týden, ale už takhle si stačila vydělat $42 miliónů. Při rozpočtu $5 miliónů je to krásné číslo. Během premiérového týdne zašlo na tuhle zhovadilost více lidí než na skvělý akční film John Wick a v druhém týdnu vydělala Ouija stejný balík peněz jako Slídil, což je podle mě byl nejlepší film toho roku. Tahle čísla se mi hnusí, protože nevím o jediném člověku, kterému by se Ouija líbila. Ani jednom.
Lidé mi občas předhazují, že výdělkům z kin přikládám až příliš velkou důležitost a váhu, a že bych se jimi neměl nechávat až tolik trápit. Trápit mě ale jen tak nepřestanou, protože výdělky z kin jsou to jediné, co studia zajímají. Je jim jedno, jestli se filmy jako Annabelle, Ouije nebo kterýkoliv z těch dalších zmiňovaných found footage hororů, někomu líbily. Budou je vyrábět – a spolu s nimi všemožná pokračování, před-kračování, předělávky a kdovíco dalšího – tak dlouho, dokud jim budou vydělávat peníze. Rád bych tedy vyzval diváky, aby přehodnotili, jak má vypadat pravý horor, a nepodporovali svými penězi ty, které nemají se skutečným děsem nic společného.

—————

On ví, že jsi sama, Photo © MGM

Elliot: Copak ty se nerada necháváš strašit?

Amy: Ano.

Elliot: Většina lidí to miluje. Rádi se nechávají děsit. Na strachu je něco primitivního, pudového. Hororové filmy, horské dráhy, strašidelné zámky, tam všude má člověk možnost postavit se tváří v tvář smrti, aniž by mu hrozilo jakékoliv reálné nebezpečí. Můžeš se podívat na horor, zajezdit si na horské dráze a bez rizika si užít zprostředkované vzrušení z toho, že jsi zvítězila nad vlastní smrtelností. Tomu říkám pořádný adrenalin.

— On ví, že jsi sama, 1980, scénář Scott Parker

—————

Korekce: Lucifrid

—————

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde