Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Phil Klay, „Zpátky do boje“

Photo © Nakladatelství Plus, Albatros Media, Ilustrace David Švejda

Příští pondělí – tedy 19. 9. 2016 – vychází v albatrosovském nakladatelství Plus kniha Zpátky do boje od amerického spisovatele Phila Klaye, která je hned z několika důvodů výjimečná. Jednak jde o skvěle napsaný soubor dvanácti drsných povídek z prostředí americké invaze do Iráku rozebírající její dopad na psychiku vojáků a na místní obyvatelstvo. Také jde o knihu, která za svůj syrový realismus – sám autor je bývalý mariňák, takže při psaní čerpal z vlastních zkušeností – získala v roce 2014 americkou Národní knižní cenu v kategorii beletrie a cenu Johna Leonarda za nejlepší prvotinu. A v neposlední řadě tahle kniha vybočuje z řady ostatních děl tím, že za jejím překladem stojí moje maličkost.

Pokud by vás tedy zajímalo, jak invaze probíhala, co se vojákům honilo hlavou, jak to s nimi dopadalo po návratu domů a jaký vliv měla celá akce na ně i na místní obyvatele; pokud se vám nepříčí surový expresivní jazyk a realistické detaily, ze kterých člověku leckdy leze mráz po zádech; a pokud hledáte nějaké chytlavé čtení, které kombinuje drsnou akci se skvělou psychologickou propracovaností postav, dovolte mi uvést vám tu pár ukázek a zkusit vás ke knize nalákat. Pokud by se vám líbily, pár dalších najdete na oficiálních stránkách nakladatelství.

Oficiální anotace

Válka. Jak vyjádřit hrůzu, kterou v sobě ukrývá, jak přetlumočit osudy, do nichž zasáhla? Povídkový soubor Zpátky do boje od Phila Klaye můžeme směle zařadit ke klasickým dílům literatury s válečnou tematikou, k jakým patří slavné romány Hlava XXII, Komu zvoní hrana či Na západní frontě klid aj. Stěžejním motivem všech dvanácti různě rozsáhlých povídek je bojové nasazení a válečný konflikt v Iráku. Klay dokáže i na malé ploše bravurně, bez okázalých prostředků a otřepaných frází čtenáři obnažit pocity člověka vystaveného dennodennímu tlaku válečné mašinerie. Zabij, nebo zemři, to je příkaz, který hrdinové Klayových povídek bez výjimky plní, protože jiná možnost není. Nebo ano? Prožité hrůzy se nedají ani sdělit, ani zamlčet, a tak protagonisté tápou i po návratu ze služby, kdy by mělo být vše zlé definitivně pryč. Ovšem to je jen zdání a bývalým vojákům nastává nový boj.

———————————–

Zkrácený bojový příkaz

Podle poručíka do toho baráku máme vlítnout. Příjem. Jde­me na to.

Svolám kolem sebe chlapy a načrtnu do písku plán. Bě­hem brífinku dipuju žvýkací tabák, odplivnu si a sliny se vypaří, jen co dopadnou na zem.

HUMINT tvrdí, že se ta barabizna používá k výrobě IED a že je plná těch nejostřejších čmoudů, včetně jednoho, co se prostřílel do nejvyšších příček v seznamu hledaných osob. Ve zprávě SALUTE se píše, že se uvnitř skrývá sku­pina povstalců velká jako vojenský družstvo, vyzbrojená ákáčky, kulomety, RPG a možná i několika dragunovkami.

Phil Klay, photo by PEN American Center, Wikipedia, CC BY 2.0

Nejvíc zodpovědnosti naložím druhýmu družstvu. Velí mu desátník Sweet a ten je sakra machr. Výborný VD. Ku­lometčíka Sweetovi dělá svobodník Dyer, který se tetelí ne­dočkavostí, protože se mu nabízí příležitost konečně o to přijít a někoho oddělat. Je mu devatenáct, tomu našemu vrahounskýmu nemluvněti, a v armádě do týhle chvíle od­dělával leda stohy lejster.

První družstvo bude dvojce krýt záda. Velí jim desátník Moore, kterýmu upřímně trochu zelená mozek. Věčně se svoje kluky snaží procpat do první linie, jako by chtěl vyhrát cenu za účast. Mohl by trochu ubrat plyn, ale jinak je v pohodě.

Třetí družstvo si jako obvykle nechávám v záloze. Mají v čele Malsoria, a ten je blbej jak Šalamounovo hovno. Trojka se na týhle misi zatím moc nenadřela, protože je nepo­sílám dělat nic složitýho. Občas není od věci, když vám velí idiot.

Než dojedeme k baráku, ostatní družstva hlídají blok. Za­tarasíme ulici a vrazíme dovnitř zadním vchodem. Reming­tonkou M870 vystřelíme zámek. Prásk! A jde se na věc.

Zadní dveře vedou do kuchyně. Zprava čistý, zleva taky. Nahoře čistý. Vzadu čistý. Kuchyně čistá. Jdeme dál, neza­stavujeme se, valíme. Pomalu, zato plynule. Plynule a s vě­trem o závod. Družstvo desátníka Sweeta čistí domy, jako když teče voda v potoce.

V další místnosti se začne střílet z ákáček, jakmile vle­zeme do dveří. My jsme ale lepší střelci. Ve výsledku na zemi leží dva smrtelně postřelený arabáši. Na naší straně bez zranění. Další den v ráji. Desátník Sweet pak ale vejde s druhým družstvem do ložnice, kde na ně vyskočí jeden čmoud, od boku vystřelí pár ran a trefí desátníka Sweeta. Dvě včelky sice vykryje ochranná hrudní vložka, ale třetí mu proletí suspenzorem do stehna. Svobodník Dyer vchá­zí za Sweetem jako druhej do pokoje a vystřelí čmoudovi několik kulí ráže 5.56 přímo do ksichtu. Ložnice je čistá, ohlašujeme mrtvý, voláme pomocnýho zdravotníka a Dyer přikleká ke Sweetovi a stlačuje mu ránu. Teče z něj jasně rudá krev. Kulka asi škrtla o stehenní tepnu.

Jdeme dál. První družstvo se připraví. K Dyerovi a desát­níku Sweetovi přichází Doktor P a, do háje, hadži pořád dýchá. Doktor přikazuje Dyerovi, že mu má obvázat ránu na obličeji a vykonat čtyři základní kroky k záchraně života. Zastavit krvácení, obnovit dýchání, zakrýt ránu a ochránit zraněnýho před šokem. Já mezitím říkám poručíkovi, ať sem rádiem pošle CASEVAC, aby evakuovali raněný.

Jdeme dál. Ložnice čistá. Nahoře čistý. Špajzka čistá. Ta­hle zasraná špeluňka taky. Přízemí čistý.

Poručík povídá, že pro Sweeta poslali vrtulník CH-46. Ptá se, jak to s ním vypadá, a já vrhnu na Doktora P pohled, jestli bude spíš WIA, nebo KIA. Doktor na to: Ať si máknou, bez pr­dele. Dál blokujeme dveře do sklepa a já vysvětluju poručíkovi, že se Sweet v boji možná nezranil, ale rovnou zemře.

Hodíme ze schodů světelný granát, a jakmile bouchne, le­tíme dolů. Jsou tam tři lidi. Jeden patří k al-Káidě, ale nemá v ruce zbraň a je oslepenej výbuchem. Vypadá na sedmnáct, je strachy bez sebe, a když mu jako válečnýmu zajatci vá­žeme za zády ruce zdrhovadlem, pochčije se. To se občas stává.

Od zbylejch dvou nám žádný nebezpečí nehrozí. Jeden je policajt a druhej voják z prvního oddílu irácký armády. Jsou připoutaný k židlím postaveným před kamerou na trojnož­ce. Jsou zbití jak psi a mají pod sebou pořádnou kaluž krve.

Desátník Moore se podívá na kameru a na ty dva zmu­čený chlapy a tiše pronese, Whisky Tango Foxtrot. Všichni víme, co tím myslí. Svobodník McKeown koukne na kame­ru a řekne: Al-Káida natáčí nejhorší porno, jaký jsem kdy viděl. Moore pak přejede pohledem k válečnýmu zajatci, kterej leží spoutanej, se zavázanýma očima a obličejem dolů na podlaze, a povídá: Ty zkurvenej pojebanej sráči. Nakročí k němu, ale já ho zastavím.

První družstvo ty dva chlapy odpoutá a začne je ošetřo­vat. Al-Káida je k židlím přivázala drátem, který se jim zaryl pod kůži, takže je těžký je uvolnit, aniž jim člověk nevyrve kusy masa. Taky mají něco s nohama. Povídám proto: Dok­tor založil v přízemí lékařskou stanici. Odneste je tam. Celý dům je čistý. Trvalo nám to ani ne dvě minuty, což je dost dobrý. Jen s tím Sweetem je to totálně na pytel. Rána v tříslech je vždycky o hubu.

V suterénu je sklad zbraní. Mají v něm klasiku, kalachy, granátomety, domácí výbušniny, kulomety, pár zrezivělých sto dvaadvacítkových dělostřeleckých patron. Inventuru nechám Moorovi a jdu se podívat na Sweeta.

Nahoře vidím, že Doktor vytáhl QuickClot a dal ho Swee­tovi na ránu, aby se mu líp srážela krev. Špatný znamení. Tyhle hemostatický srágory děsně pálí, ale Sweet se na mě přesto ztuha usměje. Vystrčí palec nahoru, koukne na Dok­tora, který mu něco dělá se stehnem, a povídá: Hele, Dokto­re, když už seš tam dole, nechtěl bys mě přeblafnout? Doktor se na něj ani nepodívá.

Svobodník Dyer má plný ruce práce s hadžim, kterýho střelil do obličeje. Vidím, že si otevřel osobní lékárničku a vyndal mu z ní gázu. To neměl dělat. Osobní lékárničky jsou pro vlastní potřebu.

S hadžim to vypadá bledě. Má ustřelenou půlku čelisti. Na protějším konci místnosti se válí kousky kůže, ze kte­rých trčí vousy. Dyer mu tlačí na gázu na ráně a snaží se zastavit krvácení, ale vidím, že mu docházejí síly. Čapnu proto svobodníka Webera a řeknu mu, ať to vezme za Dy­era, že ten už si potřebuje oddychnout.

CH-46 dosedne ani ne za deset minut. I to je ale dost dlouho na to, aby Sweet zvážněl a začal plkat srágory, který lidi melou, když to ošklivě schytají. Uklidňuju ho, že ho ne­necháme umřít. Sám nevím, jestli lžu, nebo ne.

[…]

Photo by Earl McGehee, Flickr, CC BY-SA 2.0

———————————–

Modlitba v peci

[…]

„Kdo z vás si myslí,“ zeptal jsem se skupinky mariňáků, kteří mi přišli na nedělní mši, „že po návratu do Států nebude žádný civilista schopný pochopit, čím jste si tu prošli?“

Zvedlo se pár rukou.

„Šestiměsíčnímu synovi jednoho mého farníka kdysi vy­rostl nádor na mozku. Ten muž bezmocně přihlížel, jak jeho dítě trpí silnými bolestmi, bojuje s následky chemoterapie, a nakonec ho potkává brutální a odporná smrt. Kdo z vás by si raději prošel něčím takovým, než zůstával v Ramadi?“

Ve tvářích mariňáků jsem viděl zmatené výrazy. Což bylo dobře. Neměl jsem v plánu dát jim obyčejné kázání.

„Nedávno jsem hovořil s jedním Iráčanem,“ pokračoval jsem. „S civilistou, který žije ve městě, o kterém jsem slyšel mariňáky prohlašovat, že by mělo být srovnáno se zemí. Že by mělo lehnout popelem a všichni jeho obyvatelé zemřít v plamenech.“

Viseli mi na rtech.

„Dcerka toho Iráčana se zranila. Nehoda v kuchyni. Malá na sebe ze sporáku svrhla pánev s rozpáleným ole­jem. Co ten muž tedy udělal? Popadl ji do náruče a utí­kal s ní pro pomoc. Narazil na družstvo mariňáků. Ti si v první chvíli mysleli, že v rukách nese bombu. Zamířili na něj puškami, ale on je zarazil. Podal svou vážně zraněnou dceru, drobounkou holčičku, do náruče jednomu velmi překvapenému urostlému desátníkovi, a ten ji odnesl na zdravotnickou jednotku Charlie, kde jí lékaři zachránili život.

Právě tam jsem toho Iráčana potkal já. Toho muže z Ra­madi. Toho otce. Dal jsem se s ním do řeči a zeptal se ho, jestli je Američanům vděčný za to, co pro něj udělali. A víte, co mi odpověděl?“

Nechal jsem tu otázku na okamžik viset ve vzduchu.

„‚Ne.‘ Tak zněla jeho odpověď. ‚Ne.‘ Za Američany nešel proto, že by je měl rád, ale protože měli nejlepší lékaře, jediné bezpečné lékaře. Řekl mi, že kvůli násilí vyprovo­kovanému invazí už přišel o syna. Jeho smrt dával za vinu nám. Vinil nás i z toho, že nemohl vyjít na ulici, aniž se ne­musel bát, že ho někdo bezdůvodně zastřelí. Obviňoval nás z toho, že mu v Bagdádu umučili příbuzné. A ze všeho nej­více nám vyčítal večer, kdy mu skupina Američanů vykopla dveře, vyvlekla mu manželku za vlasy z bytu a jeho zmlátila ve vlastním obýváku. Puškami mu mířili do obličeje. Kopa­li ho do boku. Řvali na něj jazykem, kterému nerozuměl. A když jim nedokázal zodpovědět jejich otázky, zbili ho do krve. Nyní dovolte, abych vám jednu otázku položil já, ma­riňáci: Kdo by vyměnil svou sedmiměsíční misi v Ramadi za život toho muže?“

Nezvedla se jediná ruka. Někteří mariňáci vypadali nesví. Někteří se tvářili rozzlobeně. Jiní přímo zuřili.

„Ani bych se nedivil, kdyby ten muž podporoval povstal­ce. Tlumočník mi řekl, že to byl nepřítel. ‚Ali baba.‘ Bylo však vidět, že si prožil spoustu útrap. Jestliže tento muž, tento otec, skutečně podporuje povstalce, dělá to proto, že je přesvědčen, že mu jeho utrpení dává právo trápit zase vás. Pokud je ale pravda, co mi říkal, znamená to, že i ma­riňáci, kteří ho zmlátili, byli přesvědčeni, že jim jejich utr­pení dává právo trápit ostatní. A jak nám připomíná Pavel: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden.‘ Všichni trpíme. Můžeme se buď cítit izolovaně, osaměle a vybíjet si vztek na ostatních, nebo si můžeme uvědomit, že jsme všichni součástí jedné komunity.“

[…]

Photo by The U.S. Army, Flickr, CC BY 2.0

———————————–

Peníze jako součást zbrojení

Úspěch závisel na úhlu pohledu. V Iráku to jinak ani nešlo. Neudál se tu žádný Den D, netáhlo se na Vicksburg a ni­kdo ani nezvítězil u pevnosti Alamo, aby bylo všem jasné, jak válka dopadla. Porážce nepřítele jsme byli nejblíže, když místní obyvatelé svrhávali sochy Saddáma, ale od té doby uplynulo několik let. […] V roce 2008, tedy v době, kdy jsem dorazil, paragáni z 82. divize stavěli nedaleko města Tikrit skleníky. Byl to krásný nový svět a já stál coby pracovník zahraniční služby pověřený vedením začleněného provinč­ního rekonstrukčního týmu přímo v centru veškerého dění.

[…]

Jakmile jsem se zabydlel, Bob mi ukázal operační zónu. Vzal mě k obrovské mapě pověšené na zdi a popsal mi celý region.

„My jsme tady,“ řekl a ukázal prstem na Camp Taji. „Vý­chodně od nás teče řeka Tigris. Na jejím západním břehu stojí pár starobylých paláců a ten protější zabrali zeměděl­ci. Mají tam ovocný sady. Pomeranče. Citrony. Takový to divný ovoce. Jak se mu nadává?“

„Granátové jablko?“ zkusil jsem.

„Ne. Granátový jablka mám rád. No, prostě něco,“ mávl rukou, zatvářil se kysele a znovu ukázal na mapu na vý­chodní břeh Tigridu. „V týhle části žijou samý sunniti, tak­že se jim za Saddáma nevedlo nejhůř. Nevypadá to tam úplně slumovitě.“

„Slumovitě?“ zeptal jsem se.

„Ta čtvrť vede až sem k dálnici Route Dover,“ přejel Bob prstem po silnici táhnoucí se od severu k jihu. „Funguje v podstatě jako taková hranice. Na západ od Doveru žijou sunniti. Na východ od ní jsou chudinský čtvrti, mizerná půda a pár farmářů, co zavlažujou vodou z říčního kanálu.“ Ukázal na tenkou modrou linku, která vybíhala z Tigridu a utvářela jižní hranici mapy. „Výš už se farmařit moc nedá. Tadyhle postavili čističku odpadních vod,“ zapíchl prst k černé tečce na mapě, k níž nevedla žádná označená cesta, „kousek na východ je ropná rafinerie a tady v Istelkválu na­jdete společnou bezpečnostní stanici.“

„Společnou bezpečnostní stanici,“ zopakoval jsem. „To znamená, že tam sídlí irácké jednotky.“

„Národní policie,“ řekl. „A dvě roty z brigádní taktický sku­piny. Sunnitský policejní sbory zůstávají na sunnitský straně a šíitský zase na svý, ale národní policie může, kam chce.“

„Co je ta národní policie zač?“ zeptal jsem se.

„Takový šíitský vražedný komando,“ ušklíbl se.

„Aha.“

„Jižně od kanálu leží město Sadr. Tam se nejezdí. Maxi­málně do těch míst občas vyjedou americký speciální jed­notky někoho zabít. V naší operační zóně máme nejblíž SBS v Istelkválu.“

Podíval jsem se na mapu.

„Podle Americké agentury pro mezinárodní rozvoj by v ze­mědělství měla být zaměstnaná třetina obyvatel,“ řekl jsem.

„Jo,“ navázal Bob, „jenže v momentě, kdy jsme rozmrdali všechny státem řízený průmyslový odvětví, systém šel do kopru.“

„Paráda.“

„Můj nápad to nebyl,“ ohradil se Bob. „Zkusili jsme zno­vu rozjet Ministerstvo zemědělství a postavit ho na princi­pech tržního hospodářství, ovšem neviditelná ruka trhu na nás začala líčit IED.“

„Fajn,“ řekl jsem, „ale co třeba tenhle region?“ ukázal jsem na oblast obývanou ší’ity. „Tam přece potřebují vodu na za­vlažování.“

„Na západ od Doveru taky,“ řekl Bob. „Zavlažovací sítě potřebujou technickou údržbu jako sůl, ale na takovýhle věci všichni hážou bobek.“

Zaťukal jsem prstem na černou tečku, kterou Bob ozna­čil jako čističku odpadních vod.

„Je v provozu?“

Bob se zasmál. „Před pár lety jsme v ní utopili jeden a půl milionu dolarů z druhýho Rozvojovýho fondu pro Irák.“

„Čeho jsme těmi penězi dosáhli?“

„To kdybych věděl,“ řekl Bob. „Hlavní inženýr by se s váma každopádně rád sešel.“

„Skvěle,“ zaradoval jsem se. „Tak to domluvíme.“

Bob zavrtěl hlavou a zakoulel očima.

„Podívejte,“ řekl jsem, „já vím, že tu nesvedu kdovíjaké zázraky, ale jestli někde můžu alespoň trochu vypomoct –“

„Trochu?“ zarazil se Bob. „S čističkou odpadních vod?“

„Nic lepšího tu –“

„Já jsem tu dýl než vy,“ řekl Bob.

„Ano.“

„Jestli chcete uspět, nepouštějte se do žádných ambicióz­ních projektů. Tady jste v Iráku. Učte vdovy pěstovat včely.“

„Pěstovat včely?“ podivil jsem se.

„Nebo chovat?“ zeptal se. „Na to sere pes. Prostě vyrábět med. Dejte pěti vdovám pár úlů –“

„O čem to mluvíte?“

„Znám jednoho Iráčana, co nám ty úly prodá, a místní irácká rada mi řekla, že by projekt klidně podpořila –“

„Bobe,“ řekl jsem.

„Ano?“

„O čem to sakra melete?“

„Na ambasádě mají nejradši dokončený projekty, který pomáhaj sociálně slabým.“

„Co s tím má společného pětice vdov s včelími úly?“

Bob si založil ruce a přeměřil si mě pohledem. Pohodil hlavou k protější stěně, kde visel plakát se základní os­novou programu ZMO. „Dej někomu práci. Zlepšíš tím ekonomiku. Obstarej práci ženám. Získají tak svébytnost. Zaměstnej vdovy. Pomůžeš deklasovaný skupině obyvatel. Projekty cílený na vdovy jsou zlatý důl, protože se v nich protínají hned tři sociální skupiny. Díky podpoře irácký rady můžeme tvrdit, že projekt vedou sami Iráčani, a celý to nepřijde na víc než pětadvacet tisíc babek, takže nám prachy přiklepnou úplně bez problémů.“

„Pět vdov se včelími úly.“

„Podle všeho se tomu říká včelín,“ řekl Bob.

„Včelařství tu nikomu nepomůže.“

„Komu chcete pomáhat?“ podivil se Bob. „Ať uděláte co­koliv, týhle zemi už není pomoci.“

[…]

Photo by The U.S. Army, Flickr, CC BY 2.0

—————

Jazyková redakce: Barbora Klimtová

—————

Odpovědná redaktorka: Martina Mašínová

—————

Vojenský poradce: Nrtm. Ivan Hromník

—————

Korektury: Pavla Doubková

—————

Zvláštní poděkování: Hana Ulmanová, Kristýna Michalčíková, Lenka Svobodová, Lucie Svobodová, Honza Kubáň, Petr Charvát

—————

2 komentáře u Phil Klay, „Zpátky do boje“

  • Tématika knihy sice není můj šálek kávy, ale dle rozsahu hovorové mluvy a vybraného prostředí soudím, že překlad dal pěkně zabrat. Zajímalo by mě, jak dlouho takový překlad trvá. Má překladatel vliv na výběr titulu, nebo bývá napřed osloven nakladatelstvím?

    • Hovorová mluva je hodně prominentní jen v několika málo povídkách, takže ta až takový oříšek nebyla. Maximálně jsme s redaktorkou v určitých pasážích řešili, nakolik expresivní mohou být, aby ten neformální jazyk nevypadal samoúčelně.

      S vojenským prostředím a slangem už to bylo podstatně složitější. V některých povídkách je ho více, jinde méně, a ačkoliv jde Klayovi hlavně o charakterizaci postav, termínů a slangu je v knize poměrně dost. Coby překladatel máte něco naposlouchané, něco se dovtípíte, s něčím vám pomůže internet a knihy, ale za posledních 20 let (a především pak od chvíle, co se AČR profesionalizovala) se vojenský jazyk natolik změnil, že většina všeobecně známých a dostupných výrazů zastarala – už se nepoužívají a jejich současné alternativy povětšinou znají jen lidé z oboru. Takže jsem konkrétně u tohoto překladu hodně termínů pracně dohledával, jen abych pak od svého poradce zjistil, že „tohle se sice říkalo, ale možná tak za Masaryka“. Navíc nesmíme zapomínat, že AČR a US Army jsou dva velice odlišné útvary s vlastními pravidly, částmi, vlastním lexikonem. Vzhledem k tomuhle obtížnějšímu typu textu a veškerému dohledávání mi taky překlad trval něco mezi 4-5 měsíci. Plus později dalších pár týdnů na zanášení redakčních změn, korektury atd.

      Vzhledem k tomu, že je „Zpátky do boje“ můj první překlad tohoto rozsahu (překládám už kulatých deset let, ale doposud to byly hlavně titulky, básně, kratší texty), tak nemám moc porovnání. Ale myslím, že už člověk musí mít hodně za sebou, aby ho nakladatelství s konkrétními tituly sama oslovovala. Napadá mě třeba pan Medek a Harry Potter, Kantůrek a Pratchettovy knihy nebo Pavel Dominik, který se specializuje na Vladimira Nabokova. Těmto pánům do řemesla nikdo fušovat nebude. Jinak si ale myslím, že se překladatelé dosazují ke knihám podle dostupnosti, případně jejich literárních preferencí – jestli třeba rádi pracují s historickými romány, současnou beletrií, vojenskými knihami, cestopisy atd.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat