Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Martin McDonagh, „Polštářník“

Zde uvedený text je pouze úryvek z výborné McDonaghovy divadelní hry The Pillowman, poprvé uvedené v roce 2003. V oné hře je podobných pohádek více, takže pokud by se vám tahle líbila, dejte McDonaghovi šanci. Polštářníka zrežíroval a na prknech pražského Činoherního klubu (ve vlastním překladu pod názvem Pan Polštář) uvedl Ondřej Sokol.

Bylo nebylo, žil byl jeden pán, který ale nevypadal jako obyčejní páni. Byl přes tři metry vysoký a celý z naducaných růžových polštářů: polštáře měl místo rukou, polštáře místo nohou, i břicho měl z jednoho velkého polštáře; z malinkatých polštářků měl prsty a místo hlavy měl také jeden velikánský kulatý polštář. A na téhle hlavě měl dvě kukadla z knoflíků a velkou usměvavou pusu, kterou se tak na všechny culil, že mu byly neustále vidět zuby, které měl také z polštářků. Malých bílých polštářků.

Photo by Flat Earth Theatre, Flickr, CC BY-SA 2.0

Polštářník takhle vypadat musel – musel se zdát měkounký a neškodný -, a to kvůli své práci. Vykonával totiž velmi smutné a těžké řemeslo… Kdykoliv někde žil nějaký převelice smutný pán nebo paní, co si zakusili tak těžký a strastiplný život, že ho jednoduše chtěli ukončit, že s tím vším prostě chtěli skoncovat a učinit tak přítrž veškeré té bolesti, inu, přesně ve chvíli, kdy už se k tomu odhodlávali, kdy se už už chtěli podřezat, vystřelit si mozek nebo se udusit plynem, Polštářník za nimi přišel, přisedl si k nim, zlehka je objal a řekl: „Posečkejte ještě chviličku.“ Načež se čas začal tak prazvláštně zpomalovat, a jak plynul pomaleji, Polštářník se vrátil v čase do dob, kdy ten pán nebo ta paní byli ještě malé děti, do dob, kdy ještě tak docela neokusili všechny své pozdější životní hrůzy. Polštářník pak měl před sebou velmi smutný úkol, protože jeho posláním bylo tyhle děti přesvědčit, aby spáchaly sebevraždu a vyhnuly se tak těm rokům útrap, které by pro ně beztak skončily úplně stejně: s hlavou v troubě, pohledem do hlavně brokovnice, na břehu jezera. Teď ale můžete namítnout: „Já nevím o tom, že by se kdy jaké dítě samo úmyslně zabilo.“ Víte, on ten Polštářník dětem vždycky navrhnul, ať to udělají tak, aby to vypadalo jako tragická nehoda: ukázal jim lékovku s prášky, co vypadají docela jako bonbónky; ukázal, kde je na zamrzlém jezeře příliš tenký led; mezi kterými zaparkovanými auty by bylo nejnebezpečnější najednou vyběhnout; navedl je k igelitovým pytlíkům, co nemají díry na dýchání, a ukázal jim, jak si je utáhnout kolem krku. Maminečky a tatínečkové se totiž vždycky snadněji smíří s tím, když jim pětiletí šprčkové zemřou při tragické nehodě, než když se sami sprovodí ze světa, aby se tak vyhnuli svým mizerným životům.

Ne všechny děti ale Polštářníka poslechly. Obzvlášť jedna dívenka, veselé stvořeníčko, Polštářníkovi nechtěla uvěřit, když jí přišel říct, že život nemusí stát za nic, a že ten její bude přesně takový. Poslala ho pryč a on od ní odešel se slzami v očích. Tak si mohl oči vyplakat, až se pod ním dělaly loužičky. Příští noc dívence někdo opět zaklepal na dveře do pokojíčku a ona zavolala: „Jdi pryč, Polštářníku. Říkala jsem ti, že jsem šťastná. Vždycky jsem šťastná byla a vždycky taky budu.“ Jenže on to neklepal Polštářník, ale nějaký jiný pán. A maminečku zrovna neměla doma. Tenhle pán za ní pak chodil pokaždé, když byla maminečka pryč, a dívenka proto velmi rychle zesmutněla. A když potom v jedenadvaceti letech seděla před plynovou troubou, řekla Polštářníkovi: „Proč ses mě nepokusil přesvědčit?“ A Polštářník jí odpověděl: „O to jsem se snažil, ale bylas ještě příliš šťastná.“ Když pak zapnula plyn na kolik to jen šlo, vzdychla: „Já šťastná nikdy nebyla. Nikdy jsem nebyla šťastná.“

Když se tedy Polštářníkovi v práci zadařilo, umřelo nějaké dítě strašlivou smrtí. A když se mu nezadařilo, žilo to dítě dál strašlivým životem, až z něj vyrostl utrápený člověk, a ten pak záhy zemřel strašlivou smrtí. Polštářník proto, ať už byl sebevětší a sebenaducanější, celé dny akorát tak proplakal. Po celém domě měl kaluže slz a tak se jednou rozhodl, že naposledy za někým půjde a pak s touhle prací skončí.

Photo by Rob Strong, Dartmouth Theatre Department, Flickr, CC BY-NC 2.0

Došel proto na takový hezký palouček u potoka, který si vybavoval z dřívějška, a přinesl si tam s sebou kanystr s benzínem. Šel si sednou pod jednu starou smutnou vrbu, co tam rostla, a chvilku čekal. Kolem se povalovala spousta hraček, autíčko, psíček na hraní, kaleidoskop. Nedaleko stál karavan a tu Polštářník najednou uslyšel, jak se otevřely dveře a někdo vyťapkal ven a chlapeckým hlasem řekl: „Jdu si jenom na chvilku hrát ven, mami.“ A máma odpověděla: „Přijď ale včas na čaj, synku.“ „Neboj, mami.“ Polštářník slyšel, jak se k němu to ťapkání přibližuje, a když se rozhrnuly větve vrby, nestál za nimi žádný chlapec, ale malý Polštářníček. Polštářníček řekl Polštářníkovi: „Ahoj,“ Polštářník jemu také a oba si pak chvíli hráli s hračkami. Polštářník mu povídal o svojí smutné práci, o všech těch mrtvých dětech a tak vůbec a Polštářníček, protože to byl takový veselý klučina, co chtěl ze všeho nejvíc hlavně pomáhat lidem, mu okamžitě rozuměl.

Dokonce ani když na sebe lil benzín z kanystru, tak se nepřestával vesele usmívat. Polštářník pak Polštářníčkovi, celý uslzený, řekl: „Děkuji,“ a Polštářníček mu na to odpověděl: „Za málo. Vyřídíš jen mamince, že dnes na ten čaj nedorazím?“ A Polštářník mu slíbil: „Ano, vyřídím,“ ačkoliv věděl, že lže. Polštářníček pak škrtnul sirkou a Polštářník ho sledoval, jak hoří. A zatímco Polštářník zvolna mizel, to poslední, co viděl, byl Polštářníčkův veselý úsměv, jak se pomalinku tavil a seškvařoval. Nic dalšího už neviděl.

Uslyšel ale ještě něco, co mu do té doby vůbec nepřišlo na mysl. To poslední, co ve svém životě slyšel, byl křik stovky tisíců dětí, kterým kdysi dopomohl k sebevraždě, dětí, co najednou obživly a vrátily se zpět ke svým chladným, bídným životům, které jim byly souzeny, protože už nebylo nikoho, kdo by je od nich odradil, křik stovky tisíců dospělých, kteří dál páchali sebevraždy, ale tentokrát na ně už byli úplně sami.

Photo by Tika Gregory, Flickr, CC BY-ND 2.0

 —————

—————-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.