Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Zapovězená témata: Hollywoodský rasismus

V USA, třetí nejlidnatější zemi na světě, žije přes 317 miliónů obyvatel. Z nich jsou jen zhruba dvě třetiny běloši. Přibližně 13 % lidí jsou Afroameričané a kolem 5 % obyvatel má předky v Asii. Nejpočetnější a zároveň nejrychleji rostoucí minoritou jsou pak se 17 % a na počet více jak 52 milióny lidí Latinoameričané a Hispánci. Spoustu demografických drobností a zajímavostí objevíte v této interaktivní mapě.

Všechny minority jsou navíc nejpočetněji zastoupeny ve velkoměstech a pobřežních státech – například v Kalifornii (a Los Angeles), New Yorku a floridském Miami – tedy státech, v nichž se odehrává (nebo alespoň natáčí) drtivá většina americké filmové a seriálové produkce. Zamýšleli jste se ale už někdy nad tím, do jaké míry Hollywood tuto rasovou pestrost odráží? Pokud ano, museli jste dospět k názoru, že povětšinou dosti bídně. Přesně o tomto nesouladu herecké a společenské diverzity bude v dnešním článku řeč.

Photo from www.demographics.coopercenter.org

Ve chvíli, kdy jakákoliv skupina lidí není v médiích zastoupena, musí její členy napadnout: „Jakou roli v téhle kultuře vlastně hraji?“ Pro tento jev se užívá akademický termín „symbolické vyhlazení“.

— Martha Lauzen, Ph.D.

Podívejme se nyní, jak si v průběhu let co do zastoupení na obrazovkách a filmových plátnech vedli například takoví Afroameričané. Píšu „například“, ale výběr Afroameričanů není náhodný: Latinoameričané a Asiaté se ve filmech objevují v mnohem menší míře než Afroameričané, povětšinou v zanedbatelných roličkách policejních parťáků, drogových dealerů, svůdnic a podobných nesmyslů. Kdo ví, proč tomu tak je. Možná jde o pokračování tradice – zatímco zastoupení Afroameričanů ve společnosti se drží kolem 13 % již desítky let, Asiatů bylo v Americe vždy relativně málo a Latinoameričanů hodně přibylo až v posledních desetiletích. Možná má Hollywood oční zákal a navíc mu dlouho trvá, než si zvykne na společenské trendy a začne je náležitě reflektovat. A možná se vedoucí konkurzů drží pravidla „když už, tak už“ – když už mají najmout někoho snědšího, tak ať je snědý pořádně. U Hollywoodu by mě podobná ohavnost ani nepřekvapila – ale to ostatně uvidíte sami.

Photo by DryHundredFear, Flickr, CC BY 2.0

Mimochodem, tento bez-servítkový tón, který jsem nasadil už v předchozím článku o ženách, si udržuji až do konce. Mám pocit, že je to potřeba a že od čehokoliv odhlížet či to dárkově balit do eufemizmů by byla medvědí služba. Podobně jako tomu bylo u článku minulého – a bude u i toho následujícího – dnešní čtení tedy pravděpodobně bude čas od času trochu skličující. Věřte ale, že ani psát tento text nebylo zrovna nejjednodušší. Před katarzí se nicméně nějaký ten šok a bolest dostavit musí, takže… jako když se strhává náplast…

Afroameričané se už od počátku kinematografie ve filmu sice objevovali, ale jen sporadicky a zásadně to bylo pouze v drobných vedlejších rolích. Hodně nám toho o jejich stavu může napovědět pohled na zlatý výběr Hollywoodu – Oscary. Jedna studie provedená týmem z University of South Carolina v roce 2011 analyzovala všechny filmy nominované na tuto cenu a zjistila, že drtivá většina v nich obsazených herců jsou běloši – ze 1400 mluvících postav bylo pouhých 11,6 % Afroameričanů.

Photo from IMDb

Nyní si jistě spousta z vás vzpomněla na to, že je v americké populaci zastoupení afroameričanů přibližně třináctiprocentní a že to s těmi 11,6 % tedy zase nemůže být tak horké. Bohužel je, a to hned ze dvou důvodů.

1) Oněch 13 % neřeší geografické rozložení populace. Zatímco třeba na Jihu a ve středu Ameriky se dá předpokládat, že mnoho Afroameričanů z historicko-společenských důvodů nežije, v progresivnějších, demokratických státech (obzvlášť v Kalifornii a New Yorku, v nichž je situována valná část hollywoodské produkce), je jejich koncentrace díky lepším podmínkám pro život mnohem vyšší. Sečteno a podtrženo – nehledě k ostatním rasovým minoritám, které by také měly být více vidět –, pokud bychom chtěli hovořit čistě v číslech, Hollywood má stále co dohánět. Jenže nejde jen o čísla.

2) Když se zamyslíte nad tím, jaké druhy rolí oněch 11,6 % afroamerických herců dostává, musíte si uvědomit, že většina z nich je zanedbatelných; že jde povětšinou o role vedlejší, role kamarádů hlavních (bílých postav), role sidekicků, role šéfů do pár scén, role stereotypicky vtipných, obézních dam, co na hlavní protagonisty někde kvůli něčemu křičí, a to když je dobrý den. Prosím pěkně, tohle není diverzita. Tohle je výsměch.

Například první Afroameričankou, která získala Oscara, byla Hattie McDaniel za svou vedlejší roli ve snímku z roku 1939 Jih proti Severu. A Americe pak trvalo více než dvacet let, než dala dalšímu Afroameričanovi pořádnou roli, za níž si mohl odnést druhou sošku Americké filmové akademie. Byl jím Sidney Poitier, jenž oscarovou komisi okouzlil svým výkonem v Polní lilii. Oscara za hlavní roli si pak odnesl za dalších skoro 40 let až Denzel Washington za Training Day.

Photo © Columbia Pictures, Bontonfilm

Ve stejném roce, kdy Denzel získal Oscara za Training Day, si poprvé v historii sošku za herecký výkon v hlavní roli odnesla i jedna Afroameričanka – tou byla Halle Berry, nominovaná za svůj výkon v Plesu příšer. Oba dva ve svých děkovných řečech zmínili závažnost celé situace. Halle Berry prohlásila: „Tenhle okamžik je úspěchem nejen pro mě.“ Denzel Washington zase vystřihnul poklonu Sidneymu Poitierovi: „Až nadosmrti se za tebou budu hnát, Sidney.“

Ačkoliv žádný Afroameričan – natožpak Afroameričanka – nikdy nevyhrál Oscara za režii (nominací se mu nejblíže dostali Spike Lee a Lee Daniels) hercům se od té doby (když ji porovnáte s předcházejícími dekádami), relativně dařilo. Výherce ale i tak můžeme v klidu a bez ztráty času vyjmenovat: Denzel Washington, Whoopi Goldberg, Jamie Fox, Forest Whitaker, Morgan Freeman, Jennifer Hudson, Mo’Nique a Octavia Spencer. Jelikož jde o takovou vzácnost, vždy když vyhraje nějaký Afroameričan či Afroameričanka, média ten úspěch oslavují více než v případě jejich bílých kolegů.

S ohledem na nominace Afroameričanů na Oscary a další herecká ocenění se mimochodem stáváme účastníky velmi ožehavé a vyhrocené konverzace. Pokusím se osvětlit: Komise, které tyto ceny udílejí, neustále balancují na ostří pozitivní a negativní diskriminace. Vzhledem k tomu, jak málo dobrých rolí afroameričtí herci za rok často dostanou, se není čemu divit, když je třeba mezi nominovanými na tu kterou hereckou cenu běloch vedle bělocha. Jenže v takovém případě se na komisi sesype kritika a obviní ji z diskriminace (a kdo ví, třeba v některých případech k diskriminačnímu chování skutečně dochází). Těmto nařčením se proto filmové komise snaží vyhnout nominacemi “toho – s trochou štěstí – jednoho snědého herce či herečky v každé kategorii” (kteří pak stejně většinou nic nevyhrají – jen se podívejte na letošní Zlaté glóby). Jestliže ale někoho nominují ne na základě kvalit jeho výkonu, ale jen proto, že má tmavší odstín kůže a v médiích „to vypadá dobře“, jedná se o diskriminaci pozitivní a kritiku si takové komise zaslouží jakbysmet.

Photo from TheSocietyPages

Stejná logika by šla uplatnit i v případě samotného obsazování rolí. Najmout do nějaké vedlejší role Afroameričana jen proto, že je na rozdíl od všech ostatních herců v hlavních a vedlejších partech snědý a že kdyby ho nenajali, studio by se stalo terčem obvinění z negativní diskriminace, je diskriminací pozitivní, protože by se do oné role klidně více mohl hodit třeba i ten běloch. Jenže otevřené konkurzy, o nichž bude řeč později a které by tento problém vyřešily, Hollywoodu příliš nevoní. A podobně je velmi rozšířenou praktikou obsazovat party, jež by měly připadnout snědým hercům, pro jistotu bělochy (dívejte se i na obrázky a přiložená videa). Při počátečních úsudcích o tom, jakého herce či herečku do toho kterého partu dosadit, se proto ani tak nepřihlíží k otázkám, jestli se do něj hodí a jestli na něj mají, ale vedoucí konkurzů se odráží od toho, jaké je kdo rasy. To se to pak diskriminuje jedna báseň – pozitivně i negativně.

Photo from SociologyInFocus

Jak ve svém článku z roku 2011 psali Manohla Dargis a A. O. Scott, „rasová otázka nebyla v americké kinematografii nikdy záležitostí jednoduchého, pozvolného vývoje. Mnohem častěji docházelo k náhlým poskokům a regresi. Průlomy se střídaly s odporem, období intenzivních debat byla často následována nepříjemným tichem.“ Tento článek vyšel v roce 2011 v reakci na udílení Oscarů za rok 2010, během nějž všechny diváky i lidi z branže udivilo, jak málo snědých lidí (herců i technických profesionálů) bylo nominováno, jak málo jich přišlo. V době post-rasové vlády Barracka Obamy člověka taková běloba zarazila, udivila, šokovala.

Ono se ale zase nebylo moc čemu divit. Podle nedávné studie The Los Angeles Times je v Americké filmové akademii, která Oscary udílí, pouze 2 % ne-bělochů. A s přihlédnutím k obtížnosti, s jakou se do ní člověk může dostat, je nepravděpodobné, že by se chutě Oscarů v dohledné době příliš měnily. Scenárista a režisér Phil Alden (sám běloch, mimochodem) poznamenal: „Jsme si naprosto vědomi toho, že musíme začít odvádět lepší práci. Jestliže ale průmysl celkově nedokáže pořádně rozšiřovat své řady, je pro nás samotné velmi obtížné diverzifikovat naše členy.“ Překlad: „Dobře víme, že jsme tak trochu omezení a že pro Afroameričany nevolíme, protože se nám nelíbí a nebereme je vážně. Jenže jsme zabedněnci a nehodláme s tím nic dělat – nedej Bože se třeba měnit –, takže nám dovolte svalit vinu na zákeřnost světa a absolutní nemožnost měnit zavedené způsoby a pravidla.“

————————

Jednomu by se tak sice chtělo věřit, že po Martinu Lutheru Kingovi, bojích za lidská práva a nejnověji zvolení Obamy prezidentem se Afroameričané v Hollywoodu museli začít čím dál více prosazovat a dnes, po více jak padesáti letech, tak jde o vyhraný a dávno zapomenutý boj; že se Hollywood poučil ze svých chyb a sám se snaží cílit na rovnost při obsazování rolí. Jenže…

Podle studie, pořízené na popud Screen Actors Guild (SAG, Svazu herců) zastupovali ne-běloši v roce 2008 na obrazovkách pouhých 27,5 % rolí, což byl skoro dvouprocentní úbytek oproti roku 2007. Konkrétně statistika vypadala následovně:

Photo from The Meta Picture

–    72.5 % – běloši

–    13.3 % – Afroameričané

–    6.4 % – Latinoameričané a Hispánci

–    3.8 % – Asiaté a obyvatelé Tichomoří

–    0.3 % – původní obyvatelé Ameriky (První národy, lidově Indiáni)

–    3.8 % – další

Prezident SAG Ken Howard si tohoto nepoměru samozřejmě všiml a podotkl: „Zobrazení různorodého a multikulturního světa, v němž dnes žijeme, v televizi ani v nejmenším neodpovídá realitě. Budeme proto nadále spolupracovat s producenty, vedoucími castingů a dalšími profesionály na tom, aby byla Amerika vyobrazována pravdivě. Postaráme se proto, aby všichni naši členové měli stejné příležitosti k zaměstnání bez ohledu na jejich rasu.“

Tato studie vyšla v roce 2008. Změnilo se od té doby něco? Pokud se zamyslíte nad současnou seriálovou (a filmovou) tvorbou, musíte uznat, že příliš ne. Většina hollywoodské produkce vypadá, jako by ji ošplouchli bělidlem. Maximálně někde najdete nějakou tu (dnes již skoro povinnou) snědší postavu ve vedlejší roli a pár dalších v miniaturních roličkách či nemluvících štěcích. Hlavní party ale až na pár výjimek připadají bělochům. Možná je to tím, že drtivá většina producentů a vedoucích konkurzů jsou běloši (a vrána k vráně sedá), jenže je třeba si uvědomit, že Hollywood je byznys a že oni producenti a vedoucí konkurzů nedělají filmy pro sebe, ale pro multikulturní a rasově rozmanité (a stále rozmanitější) publikum.

Gif from Rebloggy

Z oněch výjimek můžeme co do televizní tvorby zmínit například Lucy Liu v seriálu Elementary, Kerry Washington ve Skandálu, Dona Cheadlea v Profesionálních lhářích či dávný seriál Špína Baltimoru. V kinech se zase producenti nebojí postavit do hlavní role velkofilmu v podstatě pouze Denzela Washingtona a Willa Smithe (i ten Morgan Freeman hraje soustavně jen druhé housle).

Photo by opensource.com, Flickr, CC BY-SA 2.0

Ve filmové tvorbě je situace vůbec zlá. V roce 2012 vyšla výzkumníkům z USC Annenberg v čele s profesorkou Stacy L. Smith studie analyzující 500 nejvýdělečnějších filmů americké tvorby za posledních pět let. Podle ní zastupovali Afroameričané pouze 10,8 % z celkového počtu mluvících rolí, Asiaté jen 5 % a Latinoameričané a Hispánci dokonce pouhých 4,2 %.

Stacy L. Smith se k závěrům své studie vyjádřila takto: „Mezi populárními filmy je stále velmi viditelný nedostatek diverzity. Letos slavíme 50. výročí bojů za lidská práva a podle výsledků sčítání lidu jsme rozmanitější než kdy dříve. Naše filmy ale v člověku vyvolávají výrazně odlišný dojem.“

Photo © Screen Gems

Pokud by někdo měl náhodou dojem, že zhruba 20% zastoupení je stále ještě relativně dobré, položím vám doplňující otázku: O jaké druhy rolí se jedná? Jaké role herci tmavšího odstínu pleti v Hollywoodu dostávají? Hlavní či vedlejší? Smithové studie dokazuje, že povětšinou vedlejší, a navrch jde o role typologicky problematické. Například Latinoameričanky jsou oproti ženám jiných ras až v překvapivě velké míře zobrazovány jako spoře oděné sexy svůdnice (a konkrétně Michelle Rodriguez pak typicky jako vojanda, vražedkyně, holka od rány atd.). Afroameričany zase Hollywood skoro nezobrazuje v rolích rodičů či pečovatelů (tohle se děje pouze v 26,7 % případů) a ani ne tolik v rolích přítelů a milenců (jen 43,3 % z nich na plátně s někým chodí). Co tedy dělají? To přeci všichni víme: Tváří se drsně, tu a tam někomu pošolichají ciferník, občas zahláškují a hlavně fungují jako snadno postradatelní/nahraditelní přátelé bílých hrdinů v hlavních rolích. *umělé odkašlání – Iron-Man*

Na tento fakt ostatně narazil například i Graham Norton, když si ve svém pořadu povídal s Idrisem Elbou. Ptal se ho, jak je možné, že v době, kdy se to erotickými scénami ve všemožných filmech jen hemží, zrovna tento herec doposud žádnou nenatočil. Na to mu Idris podal následující odpověď: „Jednu jsem přeci jenom natočil. S Beyonce ve filmu Posedlá. Ona to vlastně ani nebyla erotická scéna. Hráli jsme manželský pár a jen jsme se tak políbili. Já tyhle scény prostě moc netočím. Snad proto, že nedostávám romantické role.“

A když se zamyslíte nad Elbovou tvorbou, nejde mu nedat za pravdu. Ve Špíně Baltimoru hrál drogového dealera a jednoho ze záporáků, v Americkém gangsterovi si střihnul roli gangstera, v Gangsterech zase roli velitele skupinky zlodějů, ve filmu Pacific Rim ztvárnil postavu drsného velitele, v Prometheovi hrál kapitána vesmírné lodi, v Thorovi dveřníka 2.0 (Tahle postava je vůbec zajímavá, protože se na studio po Idrisově obsazení strhla lavina fanouškovské kritiky, že si dovolili udělat z původně bělošské postavy černocha. Jenže kdyby tvůrci Thora neobsadili alespoň toho Idrise, ve filmu by – snad jen kromě Samuela L. Jacksona, který v něm vystupuje asi minutu – žádná další snědá postava nebyla.), pro Luthera je na prvním místě práce, Mandela: Long Walk to Freedom erotickými scénami také (vcelku nepřekvapivě) nepřekypoval a i v dalších snímcích hrál Idris buď podobné druhy rolí, nebo měla jeho postava tak málo prostoru, že u ní na nějaké romantické podzápletky jednoduše nebyl prostor.

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

Na tomto jednom herci je tak poměrně hezky vidět, jak Hollywood přemýšlí a pracuje a jaké druhy rolí snědým hercům zhruba nabízí. Čím to může být? Původ této zaujatosti je možná stejný jako v případě zkresleného obrazu žen v hollywoodských filmech a seriálech: Kámen úrazu je pravděpodobně jednak v nízkém zastoupení za kamerou na pozicích scenáristů, režisérů, producentů atd. a možná i v pohodlnosti tvůrců a studií a jejich neochotě „riskovat“ – riskovat ani ne tak na domácím trhu jako spíše na tom světovém. Jestliže je totiž tak snadné točit stále dokola podobné příběhy, při jejich obsazování se neustále opírat o ty samé stereotypy, a lidem–zákazníkům to ve výsledku vůbec nevadí a dál bez mrknutí oka utrácí za tyto výtvory peníze, tak proč by se mělo něco měnit?

Hollywood je byznys a slyší hlavně na peníze, takže by o rasové diverzifikaci postav začal uvažovat teprve ve chvíli, kdy by si povšimnul, že mu zbytečně celobílé snímky začínají prodělávat, zatímco z filmů s vyváženějším obsazením má balíky peněz. Jenže to by si filmoví konzumenti po celém světě museli uvědomit, co svou kinovolbou dělají a jakou zprávu tím do továrny na sny posílají…

Jak bylo před okamžikem psáno, běloši nejsou v Hollywoodu ve výrazné převaze jen před kamerou ale také za ní. Z celkového počtu 565 režisérů, kteří mezi lety 2007 a 2012 natočili nějaký trhák, bylo pouhých 33 snědší pleti. A pokud bychom si celou záležitost chtěli udělat ještě složitější, z oněch 33 režisérů byly jen dvě ženy „Je skoro k neuvěření, že napříč všemi těmito režisérskými posty člověk narazí pouze na dvě černošky. Existuje přece spousta jiných talentovaných afroamerických režisérek, tak kde je jim konec?“ ptala se Stacy L. Smith.

Photo by Xavier Muñoz, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Kde je jim konec? Kdesi na dně hollywoodského potravního řetězce, bohužel. Pro afroamerické režisérky neexistuje precedent (díky němuž se například afroamerickým sportovcům tolik daří prosadit v basketbalu), nemají žádný vzor, o který by se mohly opřít a na který poukázat, což jim celou situaci dost ztěžuje. Stejně jako v případě obyčejných herců se ale musí potýkat ještě s jedním problémem, a to až neuvěřitelně zkreslenými představami studií o tom, jak vypadá americká společnost a co od filmů očekává.

Studia, zdá se, stále žijí ve světě bílé Ameriky, kdy slovo rasových menšin nemá pražádnou váhu. A jelikož ví, že každý divák – ať chce či nechce – se při sledování filmů a seriálů vžívá do rolí hlavních postav, chce jim toto vžívání co nejvíce usnadnit. Jinými slovy: Protože jsou studia přesvědčena, že většina diváků jsou běloši, co by se nedokázali vžít do role snědší postavy (a neutratili by proto peníze za lístek do kina), tak nechtějí nic riskovat a do hlavních rolí obsazují skoro ze zásady bělochy. Hollywood ostatně není nezisková společnost – musí vydělávat a při stamiliónových rozpočtech velkofilmů a dodatečných nákladech na reklamu musí vydělávat opravdu hodně. V tomto ohledu je vcelku logické, že studia dělají vše proto, aby se film zalíbil co nejvíce lidem – a jelikož se domnívají, že přítomnost snědých postav v hlavních rolích by jejich nákladné projekty potopila, tak se jim vyhýbají. A aby kritici příliš neprskali (a jejich produkty alespoň z dálky vypadaly, že odráží realitu), dávají někoho snědšího vždy alespoň do vedlejší role.

Schválně si na závěr této části článku prohlédněte výsledky studie Gwen Sharp, která zkoumala castingové praktiky v Hollywoodu:

Photo from DeviantArt

—————————

Pokud sledujete dění na současné americké kinematografické scéně, můžete nyní namítat, že to s tím obsazováním Afroameričanů zase nebude tak horké, když třeba Tyler Perry ročně vydá v průměru jeden dva filmy se skoro kompletně černošským hereckým osazenstvem a vloni se navíc urodilo nebývalé množství filmů s rasovou tématikou (Fruitvale, 12 let v řetězech, Komorník, 42, Mandela a na začátku roku navíc v kinech ještě běžel Nespoutaný Django). Obě námitky však mají své mouchy.

Photo © Lionsgate

Ve filmech Tylera Perryho (Madea Goes to Jail, Madea’s Big Happy Family, A Madea Christmas, Madea’s Witness Protection, Vražedná hra apod.) hraje vysoký počet Afroameričanů a za léta točení a účinkování v podobných snímcích si pro sebe Perry vybojoval zasloužilé místo v sekci černošské kinematografie. Perry sám je Afroameričan, takže větší herecká diverzita v jeho dílech člověka nepřekvapí – podle Smithové studie je v průměru 52,6 % mluvících postav ve filmech režírovaných Afroameričany tmavé pleti (pro porovnání, ve filmech režírovaných bělochy je jejich zastoupení pouze 9,9 %). Marc Choueiti podotkl: „Jednoduše řečeno, pokud je rasově různorodý tým za kamerou, je tato diverzita vidět i na plátně. Otázkou ale zůstává, jestli Hollywood tyto režiséry podporuje v tom, aby točili diverznější příběhy, které lépe odrážejí současný svět, nebo jestli jim svěřuje jen a pouze ten typ příběhů, který se přímo dotýká jejich vlastní rasy?“

Problémem u Perryho filmů je, že tyto snímky zdaleka nejsou celoamerickými letními trháky. Díky nízkým nákladům na výrobu si na sebe hravě vydělají, takže je lze považovat za velmi úspěšné, ale jejich diváky jsou stabilně právě a jen Afroameričané (a v poslední době také trochu Latinoameričané), konkrétně Afroameričanky středního věku. Afroameričané filmy Tylera Perryho podle statistik mají rádi, takže na ně i přes záporné kritiky chodí. Jsou to filmy o nich, od nich a pro ně, tak proč by na ně v záplavě veškeré té bílé hollywoodské produkce také nechodili?

Photo by Luc De Leeuw, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Jenže toto je kámen úrazu – na filmech Tylera Perryho na bělochy skoro nenarazíte. Poměr afroamerických a bělošských diváků na jeho snímcích se většinou pohybuje kolem 9:1. Toho si povšimnul Spike Lee, režisér Malcolma X a filmu Jednej správně a dlouholetý bojovník za diverzifikaci Hollywoodu, který stranou Perryho filmové tvorby prohlásil: „Máme černošského prezidenta a přitom kráčíme nazpět.

Perry (a studia, u kterých své filmy natáčí) si je tohoto problému dobře vědom, takže se v poslední době snaží obsazovat herce a neherce tak, aby do kin nalákal i diváky, kteří by se na „film Tylera Perryho“ normálně nepodívali. Ve Vražedné hře to zkusil s Kim Kardashian a naposledy v A Madea Christmas s Chadem Michaelem Murraym a Larry the Cable Guyem. Nutno dodat, že obzvláště z posledního filmu se vyklubal poněkud propadák – možná i proto, že afroameričtí diváci dostali pocit, že díky rasově vyrovnanému osazenstvu (běloši a Afroameričané jsou v tomto snímku zastoupeni v poměru zhruba 50 na 50) onen film již není „jejich“.

Filmy Tylera Perryho jsou ale malé rybky z hodně specifického hollywoodského rybníčku. Co takové mainstreamovější snímky jako 42Černobílý svět nebo Zrození šampióna či ona plejáda filmů, které v roce 2013 ze všech úhlů rozebíraly rasovou tématiku? I zde narazíme na spoustu problémů a nuancí.

42 (hrál tu mimochodem náš T. R. Knight) z roku 2013 se stal překvapivým hitem, protože k sobě nalákal velmi různorodé publikum. Šlo o film z prostředí baseballu, takže se do kin nahrnuly davy sportovních fanoušků bez rozdílu barvy pleti; a jednak šlo o film s rasovou tématikou a spoustou afroamerických herců, kteří stáli v centru vyprávění a jen „nepřicmrndávali“ svým bílým kolegům, takže na něj ve velké míře chodily i Afroameričané.

Photo © Dreamworks Pictures, Falcon

Černobílý svět s podobně různorodým hereckým osazenstvem ve výdělcích z amerických kin překročil hranici 100 miliónů dolarů, byl nominován na několik Oscarů a Octavia Spencer si sošku za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli dokonce odnesla.

Zrození šampióna se Sandrou Bullock v hlavní roli po celém světě vydělalo přes 300 miliónů dolarů a Sandře znovu nastartoval tak trochu skomírající kariéru. Že tento film – stejně jako oba předchozí – natočil běloch? Nevážná náhoda. Že příběh bílé matky, co se ujme chudého afroamerického studenta, poskytne mu domov a on se z něj vyklube profesionální hráč amerického fotbalu, obsahuje prvky literárního a filmového archetypu „kouzelného negra“ – postavy černocha, existujícího v díle proto, aby svou odlišností nějakou jinou, bílou postavu (a diváky) něco naučil? Nepodstatnost. Že zatímco Sandře se po úspěchu Zrození šampiona hrnula jedna nabídka za druhou, po samotném titulním šampionovi dnes v Hollywoodu neštěkne pes? Prkotina. A že se dá s přihlédnutím i k těm 12 letům v řetězech, Fruitvale či Komorníkovi říci, že má v současném Hollywoodu obyčejný afroamerický herec či herečka skoro nulovou šanci zavadit o pořádnou, šťavnatou, hlavní roli, leda by se jednalo o mizerný film Tylera Perryho nebo snímek rozebírající otroctví, diskriminaci či rasovou nesnášenlivost? To… už je docela smutné.

Photo from IZQuotes

Americký filozof Cornel West se pokusil současný stav Hollywoodu vystihnout následujícími slovy: „I přes veškerou pestrost současného černošského života nám Hollywood nabízí akorát tak černošskou patologii. Podívejme se například na Oscary: Co takový film Precious s mou drahou sestrou Mo’Nique? Co to má být? Afroameričané jsou v tom filmu znásilňováni, hanobeni, stojí na okraji společnosti. Pokud se vám tohle nelíbí, můžete se kochat postoji bílých misionářů vůči černošskému obyvatelstvu, jako je tomu ve Zrození šampiona. Pro Kristovy rány! Tohle v roce 2010? Práce Sandry Bullock si vážím, ale tenhle film není žádné umění.“

Jednomu by se chtělo s nadějí v hlase dodat, že i malé krůčky kupředu jsou dobrým znamením, jenže ony ty malé krůčky po desetiletích ústrků a diskriminace nejen nestačí, ale i urážejí. Fakt, že se i dnes Hollywood stále chová podle svých stejných pochybných pravidel, je dost ostudný.

—————————

Cos měl na srdci, jsi mi řekl. Teď mě ale poslouchej. Tvrdíš, že mi nechceš mluvit do života. Jenže co si myslíš, že teď děláš? Diktuješ mi, co smím, na co nemám právo a za co všechno můžu vděčit tvojí obětavosti. Něco ti povím: Já ti nic nedlužím! I kdybys pro mě býval udělal první poslední, plnil bys tím jen svoji povinnost. Přivedl jsi mě totiž na tenhle svět a přesně od té chvíle bylo tvou povinností mi to první poslední poskytnout. A stejnou povinnost budu mít i já, pokud si někdy pořídím dítě. Nic ti ale nedlužím! V kapse mě nemáš, takže mi nemáš co říkat, kdy a jak jsem podle tebe překročil nějakou mez; nemáš právo nutit mě k tomu, abych žil podle tvých pravidel. Tati, vždyť mě ani neznáš. Netušíš čím jsem ani kým jsem. Nemáš ponětí, jak se cítím, o čem přemýšlím. A i kdybych se ti to celý zbytek  života pokoušel vysvětlit, tak bys tomu nerozuměl. Jsi o třicet let starší než já. Společně s celou tvojí mizernou generací máš za to, že jaký byl svět za vašich mladých let, takový musí být navždy. A my kvůli vám budeme moci udělat krok kupředu teprve ve chvíli, kdy poslední z vás ulehne, zemře a přestane nám být přítěží! Rozumíš tomu? Prostě mi dej pokoj! Tati, jsi můj otec a já tvůj syn. Mám tě rád. Vždy jsem měl a navždy budu. Ty se ale pokládáš v první řadě za černocha, zatímco já o sobě prostě smýšlím jako o muži… 

(John Prentice ke svému otci, Hádej, kdo přijde na večeři)

—————————

Photo © Walt Disney Pictures, Falcon

V jedné z předchozích částí tohoto článku se psalo, že se najímáním výhradně bělochů do hlavních rolí studia snaží o to, „aby se film zalíbil co nejvíce lidem.“ Právě v tomto ohledu ale studia dělají největší chybu, protože – jak se ukazuje – filmy a seriály s rasově různorodými herci v hlavních rolích si vedou velmi dobře, a to právě díky diverzitě svého osazenstva. Jak se totiž ukazuje, on nejenže bělochům pohled na herce tmavší pleti vlastně vůbec nevadí, projekty s vyšším zastoupením rasových menšin navíc ve velké míře lákají k obrazovkám a do kin další zástupce oněch minorit.

Na nedbání této skutečnosti například částečně doplatili tvůrci Prince z Persie, kteří do tohoto velkofilmu i přes nechápavé pohledy kritiky namísto skutečného Peršana obsadili Jakea Gyllenhaala (v domnění, že na rozdíl od více či méně známého Peršana Gyllenhaal přiláká do kin davy). Ze zajímavého filmu se tak ale stala další z řady obyčejných letních blbin s minimálním zastoupením herců tmavší pleti. Minoritní publika proto snímek nechal do značné míry chladnými a i díky tomu se z něj stal jeden z největších propadáků toho roku.

Photo from Tumblr

Bridgette Webbová, studentka Komunikačních studií na USC Annenbergu, vysvětluje: „Když v televizi vystupuje někdo, kdo je vám podobný, máte hned pocit, jako byste najednou byli sami vidět. Současné ideály krásy jsou mně samotné natolik vzdálené, že když někde vidím zastoupené různorodé postavy, mám pocit, že médiím už nepřijdu tolik odlišná.“

Photo by David Roberts Bliwas, Flickr, CC BY 2.0

Když odskočíme do televize a podíváme se na výsledky Nielsenovy zprávy z roku 2009, afroameričtí a další minoritní diváci, které tak láskyplně nálepkují „urban audiences/městská publika“, jsou považováni za „rychle rostoucí obecenstvo s vysokým potenciálem“. A právě pořady, které ani ne tak cílí přímo a jen na tato obecenstva (opět hřejivě pojmenované „urban programs/městské programy“), ale jsou dostatečně inkluzivní na to, aby je také zaujaly, jsou v televizi nejúspěšnější. American Idol, The Voice a Dancing with the Stars jistě mají obří sledovanost i díky manipulativnosti výsledného střihu a blyštivosti výsledného produktu, ale velkou roli v jejich úspěchu hraje i fakt, že jde o rasově nejrozmanitější pořady v televizi. Jejich tvůrci totiž mají už od počátku při vybírání soutěžících na mysli diverzitu a s ní spojenou sledovanost napříč všemi možnými demografickými bloky.

Podobně seriály s rasově rozličnými herci jako třeba zrovna Chirurgové slaví úspěchy, protože k sobě lákají všechny možné diváky, kteří jsou částečně i rádi, že svou minoritu vidí zastoupenou v televizi. Jistě, stejné úspěchy slaví i spousta jiných seriálů, které se o podobnou inkluzivnost ani nesnaží, ale na něco se člověk v té televizi dívat musí, že?

Například obchodní magnát Russell Simmons v jednom ze svých rozhovorů nenechal na Hollywoodu nit suchou a brojil právě za větší integraci herců tmavší pleti v televizi a filmech: „Lidé nechápou, že ať už Hollywood vypadá jakkoliv mile, přátelsky, soucitně a liberálně, najdete v něm menší integraci než v Show Jerryho Springera. V nejpromrzlejším ďolíku Ameriky a na nejjižnějším cípu amerického Jihu byste našli větší integraci, než jaká panuje v Hollywoodu. Jim to prostě nedochází. Nerozumí tomu a nevědí, jak s tím nakládat. Většina hollywoodské tvorby je proto sterilní, bílá a nudná. Integrovat musí, protože takhle teď Amerika vypadá – ne-bíle.“

Po letech úspěchů této metody na televizních obrazovkách je záhadou, že se o totéž nezačala filmová studia již dávno pokoušet…

1 – Úvod

2 – Chirurgové

Pages: 1 2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.