Televize a film si často dávají za cíl zobrazovat realitu takovou, jaká je; představovat divákům postavy, na které by teoreticky mohli narazit ve vlastním životě; uvádět je do více či méně přirozených situací a nechat je na ně (jakožto i mezi sebou) přirozeně reagovat. V jednom ohledu ale televize a (v první řadě) film selhávají téměř na plné čáře. Zdá se totiž, že Hollywood skoro nechápe, jak funguje přátelství mezi ženami, a pomalu není schopný realistické postavy kamarádek – a vztahy mezi nimi – vytvářet.

V případě mužů se filmová plátna i televizní obrazovky jen hemží téměř dokonalými předobrazy mužské homosociality. Jen si vzpomeňme na kamarádství Sherlocka s Johnem Watsonem, JDho a Turka ze Scrubs, Reese a Finche ze seriálu Person of Interest, parťáky z všemožných policejních filmů a seriálů Křižovatkou smrti počínaje a Špínou Baltimoru nebo 21 Jump Street konče.

A vzpomínejme klidně dál na seriály Kravaťáci, Vlčí mládě, Grimm, Hannibal, The New Girl, Teorie velkého třesku, Ve službách FBI, Dva a půl chlapa či nedávné Dads a nebo filmy Rychle a zběsile, The Loft, Vykoupení z věznice Shawshank, Šéfové na zabití, Blbý a blbější, Den nezávislosti, Iron-Man či všechny filmy válečné, bojové, sportovní, vězeňské, westerny atd. A že jich bylo! Ve všech těchto hollywoodských dílech se muži jen tak přátelí, tráví spolu volný čas, vtipkují, baví se, tlachají – prostě se kamarádí. Scénáře k takovým dílům jim sice občas hodí pod nohy nějaký ten klacek, ale výsledné drama má za cíl hlavně utužení jejich vztahu.

Server The Rolling Stone nedávno vydal článek o 25 nejlepších kamarádských komediích, a kamarádek tam byly všehovšudy dva páry, a to z filmů Drsňačky z roku 2013 a jakéhosi obskurního snímku Romy a Michele (Nějaká prapodivná komedie z roku 1997 o srazu spolužáků ze střední. Ha, docela by mě zajímalo, jak dlouho museli tvůrci toho seznamu přemýšlet, než si na tenhle film vzpomněli…). Jinak byl seznam plný pánů (a jednoho psa). Tyto vztahy tedy Hollywood psát umí.

A psát umí i vztahy mezi ženami a muži, ať už to jsou vztahy antagonické (uveďme si například Emmu Frost z X-Men: První třída, Mystique z X-Men: Budoucí minulost, postavu Jodie Foster z Elysia, postavu Kate Winslet z Divergence, Cruellu DeVille ze 101 dalmatinů, Control z Person of Interest či libovolnou záporačku z Pravé krve), vztahy romantické (tento seznam snad ani nemá cenu dávat dohromady), přátelské (tady vzpomeňme například na seriál Happy Endings nebo film Panna nebo orel) nebo jakékoliv jiné (vztah nadřízený/podřízený, vztah rodič/dítě atd.). Takže dokud v této rovnici figuruje alespoň jeden muž, vše je v pohodě.

Ale ryze přátelské (chápejte jako ne-rodinné) a uvěřitelné vztahy mezi dvěma ženskými postavami? Těch je v hollywoodské tvorbě jako šafránu. Kam se všechny naše fiktivní kamarádky poděly? Meredith s Cristinou mají v Chirurzích utrum, protože Cristina na konci desáté série odjela do Švýcarska za prací; I Love Lucy, Golden Girls a The Mary Tyler Moore Show jsou všechno pořady z dávné minulosti; Sookie a Tara se v Pravé krvi rozškorpily ve chvíli, kdy ta první udělala z té druhé upírku; Rory a Paris už to mají také odpískáno, protože Gilmorova děvčata se už pěkných pár let nevysílají; Maggie s Emmou se v novém komediálním seriálu Playing House nejspíš také příliš dlouho kamarádit nebudou, protože stanice USA Network tento pořad kvůli nízké sledovanosti s největší pravděpodobností brzy zruší; Bunheads ostatně také nepřežily první sezónu; a zrušení jsou i Přátelé, Zoufalé manželky, Happy Endings a Jak jsem potkal vaši matku, Buffy, přemožitelka upírů, Ztraceni…

Kdo nám tedy zbývá? Thelmu a Louise vůbec nevytahujte, protože tomu filmu už je 23 let. Ze stříbrného plátna posledních pár let si osobně vzpomenu možná tak na dámy z komedie Ženy sobě. A v televizi? Děvčata z Girls? Vězeňkyně ze seriálového klenotu Orange Is the New Black? Trojice dam v Teorii velkého třesku? Shaw a Root v Person of Interest? Kůstka s Angelou ve Sběratelích kostí? Leslie a Ann v Parks and Recreation? Rizzoli & Isles? 2 $ocky? American Horror Story? Nějaká dvojice z Once Upon a Time či Pretty Little Liars? Ačkoliv to skoro vypadá, jako by jich bylo dost, když vezmeme v potaz, kolik filmových a seriálových produktů Hollywood každoročně vyplodí, musíme uznat, že těchto příkladů zase tolik není.

Nota bene se jedná o samé příklady televizní – všimli jste si, že skoro všechny ty fiktivní kamarádky, jež jsem uváděl, jsou ze seriálů? Tím se jen opět snažím podprahově (nyní už tedy ne tolik podprahově) poukázat na onen fakt, že filmová tvorba v určitých ohledech poněkud zaostává za tou televizní, za společností a jejími nároky. Tenhle rybníček ženských postav tedy vlastně ani není rybníčkem – spíše připomíná takovou televizní louži. A proč tomu tak je? Důvodů je vlastně hned několik:

 –          Ono je především velmi těžké, aby se vám ve filmu či seriálu nějaké ženy kamarádily, když vám jich tam hraje… celá jedna, případně dvě – například jedna v roli hrdinky a ta druhá zase v roli záporačky či její sokyně; nebo jedna v roli hlavní a ta druhá v takové miniroličce, že na její přítomnost člověk až zapomíná. Spousta filmů a seriálů stále vede ženské postavy jako přívažky postav mužských, které jsou v centru, takže se není čemu divit, že na ně není tolik prostoru. On kolikrát není prostor na ony postavy samotné, natožpak na nějaké vztahy mezi nimi.  Problém se zastoupením pohlaví jsme tu řešili již několikrát, takže už všichni víme, odkud vítr vane.

Ve většině seriálů se ženské postavy – byť by jich v něm bylo třeba sebevíce – jednoduše většinou přátelí s muži (snad aby se tak jejich vztah dal případně romanticky rozvinout). Seriál Friday Night Lights byl všeobecně vyzdvihován pro svou realističnost a kvalitu, ale většina vztahů v něm byla buď mezi muži, nebo mezi muži a ženami. To samé v Battlestar Galactice – Kara Thrace se v celém seriálu socializovala především s kapitánem Adamou a dalšími muži. Jakkoliv skvěle vybudovanou postavou ale byla, kamarádku žádnou neměla. Oporu mohla hledat například v Západním křídle u postavy CJ Creggové, která s žádnou ženou jinak než na povrchové úrovni také nikdy nejednala. A jak si stojí/stáli například takoví Mad Men? Homeland? Kriminálky Las Vegas, New York či Miami? Námořní vyšetřovací služby? O moc lépe ne…

–          Na vině jsou do značné míry také scenáristé, kteří buď nechtějí, nebo často jednoduše neumí psát ženské postavy, natožpak přirozené interakce mezi několika takovými ženskými postavami. Většina scenáristů, kteří v Hollywoodu dostávají práci, jsou právě muži (poměr scenáristů a scenáristek se dlouhodobě pohybuje kolem 17:3, tedy 85 % všech hollywoodských scenáristů jsou muži), a třebaže George R. R. Martin jednou vysvětloval, že psát ženské postavy se vůbec v ničem neliší od psaní postav mužských (Doslova podotkl následující: „Já ženy odjakživa považoval za lidi. […] Všechny mé postavy se mi v mnohém podobají. Některé z nich jsou možná v něčem trochu odlišné – třeba v tom, že mají jiné pohlavní orgány –, ale jinak je to stále ta samá pohádka.“), spousta jeho kolegů z televizní a filmové branže, zdá se, stále tápe.

Jak jinak si vysvětlit film Walk of Shame, v němž má hlavní postava, ztvárněná herečkou Elizabeth Banks, tlupu neuvěřitelných kamarádek (neuvěřitelných v tom smyslu, že Elizabeth člověk ani na vteřinu nevěří, že by se její postava v reálu vůbec dokázala s takovými slepicemi kamarádit…), které by snad každá obyčejná žena kvůli jejich tuposti a vulgárnosti musela po pár minutách ubít cihlou? Nebo seriál Sex ve městě, v němž celé kamarádství všech čtyřech ústředních [vložte vulgární výraz] spočívalo v tom, že spolu – Bechdelové testu navzdory –  akorát tak bezbřeze tlachaly o mužích.

Jistě, skutečné ženy spolu o mužích ve vlastním životě také mluví, ale rozhodně se kolem nich netočí každá jejich konverzace. Občas mi přijde, jako by si snad v takovýchto situacích Hollywood myslel, že témata jako práce, nepřítomné kamarádky, širší rodina, tisíceré podoby jídla, aktuální dění ve světě (filmu) apod. zničehonic přestala existovat. Postavy filmových kamarádek tak velmi často zastávají právě a jen onu jednu roli: Na pár chvil v daném snímku oxidují jen proto, aby si mohla hlavní ženská hrdinka (objekt touhy hlavního mužského hrdiny) s kým pokecat o svém vysněném. Toto není odraz reality, toto je ukázka líného psaní scénářů a špatná až negativní reprezentace více než poloviny národa.

–          Dalším důvodem, který jistě již někoho musel napadnout jako námitka na výše napsané, je fakt, že kamarádské vztahy nejsou divácky zajímavé. Kdo by se chtěl dívat na to, jak spolu lidé vychází a dobře se baví? Kočkování, pletichy, půtky, otevřené boje – tohle jsou přece zajímavé náměty, ne? Člověk se díky nim může pokochat pohledem na plácající se děvčata – nejlépe polonahá v bahně, mokrá v průsvitném tričku či nasoukaná do sexy latexu a s falickým symbolem bouchačkou v ruce – a zároveň si tím utvrdí vlastní přesvědčení o tom, že všechny ženské jsou ujančené hysterky, které není třeba brát vážně.

A vůbec, v dramatech na nějaká přátelství docela jednoduše není prostor, zatímco v komediích je v centru dění většinou nějaká ta romantická zápletka, takže přátelství mezi ženami jsou jednoduše odstavena na vedlejší kolej. Ehm, jak si pak ale vysvětlit existenci všech těch mužských kamarádských párů? Jestliže je přátelství jako takové divácky opravdu tak strašně nevděčné téma, proč ho Hollywood znemožňuje ženám, ale v případě mužů jim nevadí?

–          V neposlední řadě jsou pak ale na vině i samotní diváci, kteří se nedokáží na dvojici žen chvilku dívat, aniž by nezatoužili po tom, aby se ony dámy daly dohromady. Stranou tohoto vysněného spárování pak fanoušci píšou do televizí, píší na internet, zakládají blogy, na nichž své oblíbené kéž-by-páry tzv. shippují (představují si je spolu), vytváří všelijaká umělecká díla a videa… jednoduše na studio a tvůrce (byť třeba nepřímo a neúmyslně) tlačí, aby jim ukázali, co chtějí vidět.

Tohle moc dobře znají například fanoušci Rizzoli & Isles či Person of Interest. A seriál z produkce MTV Faking It si dokonce postavil celou svou premisu na případu dvou středoškolských děvčat, které sice nejsou lesbičky, ale ostatní si myslí, že ano, a ona, aby postoupila ve středoškolské hierarchii o pár příček výše, na tuto hru přistoupí a začnou – odtud samotný název seriálu – svůj lesbický vztah předstírat. Nalijme si ale čistého vína – on se tento typ pozornosti nevyhýbá ani Sherlockovi s Johnem Watsonem či bratrům Winchesterovým ze seriálu Lovci duchů (kde, pravda, častěji figuruje spárování Deana Winchestera s andělem Castielem).

Drobný zádrhel je ale v tom, že – na rozdíl od těch pár potenciálních mužských párů – v případě ženských postav tvůrci vychází fanouškům poměrně často skutečně vstříc. (Když uvážíme ono 85% zastoupení mužů mezi scenáristy, tak by se možná více hodilo napsat „vybíhají jim vstříc“ nebo použít výraz „sprintují jim v ústrety“.) Ostatně i ty stanice jako takové udělají cokoliv pro zvýšení sledovanosti, že? Jenže dělat z kamarádek kvazi-lesby je možná zajímavé pro heterosexuální mužské publikum, stranou LGBT komunity však nejde o zrovna nejšťastnější způsob reprezentace.

Ačkoliv totiž tvůrci z oněch postav občas opravdu udělají lesbičky či bisexuálky – jen si vzpomeňte na v tomto ohledu vcelku průkopnický seriál Xena: Princezna bojovnice či Chirurgy, kteří tímto vývojem nechali projít postavu Callie –, povětšinou zůstane u pouhých „bezpečných“ pseudo-lesbických náznaků, jejichž účelem je pouze ukojit ony heterosexuální mužské fantazie, diváka trošku rozdráždit a zabránit mu v přepnutí kanálu. Jenže – a tohle možná někomu vyrazí dech – opravdu ne každý kamarádský vztah mezi dvěma ženami má lesbické podtóny. (Šok! Zděšení! Panika!)

Konkrétně v případě seriálů je navíc velmi obtížné žonglovat v jednu chvíli zároveň se vztahem přátelským a milostným. Například scenáristé z Person of Interest si psaní postav Shaw a Root dlouhou dobu vyloženě užívali a nějakou tu narážku na jejich blízký vztah mohli diváci objevit skoro v každém díle. Jednou to byl letmý dotek ruky, pak úsměv, pak fyzická blízkost jejich těl ve stísněném prostoru, potom zase nějaký ten verbální sexy dvojsmysl – možnosti se zdály být téměř nekonečné. A pak se obě dámy v jednom díle ze svých proto-romantických citů vyznaly. Jenže to neudělaly jedna druhé, protože to by se pak muselo řešit, nýbrž přes jakéhosi prostředníka, který samozřejmě držel jazyk za zuby, aby seriál hned v díle následujícím mohl zajet do starých kolejí – tzn. k všelijakým vágním narážkám a poněkud pubertálním „hihi“ momentům.

V Pravé krvi ona zmiňovaná Tara vyměnila skvěle prokreslené přátelství se Sookie za těžko uvěřitelný vztah s Pam. Velmi „blízké“ kamarádky udělala Shonda Rhimes i z Cristiny, Meredith a Izzie v Chirurzích, když je všechny nacpala do jedné sprchy a dala jim za úkol, aby jedna druhou smyslně omyla. Zde je ale potřeba dodat, že šlo o snovou sekvenci, která neměla na děj seriálu žádný dopad, a že v onom díle tato scéna byla jen z toho důvodu, že se daná epizoda vysílala hned po utkání Super Bowlu, takže jí Shonda chtěla využít k tomu, aby upoutala pozornost stereotypických fotbalových fanoušků a zabránila jim v šátrání po ovladači.

Být ženou v hollywoodském filmu či seriálu tedy může člověka uvrhnout do vcelku prekérní situace. Na jednu stranu si taková herečka může gratulovat, že se vůbec někde uchytila, ale na tu druhou je velmi pravděpodobné, že bude na place skoro sama. A v onom projektu na tom její postava samozřejmě nebude o moc lépe. Ne snad že by všechny ženské postavy byly vedlejší štěky, ale i ty hlavní jsou často psané tak, že jim schází ona „drobnost“, která nám přijde v reálném životě tak samozřejmá: přátelé.

Abychom ale jen nebrblali, a uvedli si i nějaké ty pozitivní příklady, dáme si nyní dohromady seznam děl, v nichž je ona ohrožená skupina kamarádek (kvalitně) reprezentovaná. A protože je situace v televizi znatelně lepší, zaměříme bych se pouze na tvorbu filmovou a vytvoříme seznam hollywoodských snímků s dobře napsanými a uvěřitelnými postavami kamarádek. Můžete jej brát jako takovou studnici filmových tipů na dlouhé večery. Některé z uvedených snímků sice nestojí za nic, ale jiné by vás mohly hodně pobavit (osobní tipy: Čarodějky z Eastwicku, Klub odložených žen, Ženy sobě, Vyfič, Protivný sprostý holky). Ještě než si ale rozklikneme onu galerii dole, možná by se hodilo uvést si pár takových drobných postřehů. Když si totiž bude člověk onen seznam projíždět dostatečně dlouho, uvědomí si několik věcí, jež mají poměrně velkou vypovídající hodnotu o tom, jak to v Hollywoodu fungovalo a do určité míry stále funguje.

– Když chce člověk vytvořit seznam filmů, v nichž se dá narazit na alespoň trochu kvalitně charakterizované ženské postavy a propracované (přátelské) vztahy mezi nimi, a nechce mít onen seznam hodně krátký, musí se nutně zabořit vcelku hluboko do historie. V dnešní době se sice filmů se ženami v hlavních rolích natáčí čím dál více (a ne všechny jsou romantické komédie), ale stále to není žádná sláva. V porovnání s předchozím stoletím však můžeme být rádi i za to, co dnes máme.

– Drtivá většina filmů s vícerem ženských protagonistek ale stejně spadá do kategorie nízkorozpočtových snímků. Z toho se dá usuzovat, že studia filmům se ženami v hlavních rolích všeobecně nevěří, a nechtějí je proto příliš financovat, aby na nich netratila. Ostatně i megaúspěch komedie Ženy sobě Hollywood nebývale překvapil: Nikdo nečekal, že by sebekvalitnější a sebevtipnější film o ženách a téměř výhradně se ženami v hlavních rolích mohl vydělat tolik, co nakonec vydělal. Ale chyba lávky – film vydělal při 32miliónovém rozpočtu a přístupnosti R (do 18 let nepřístupno) necelých 290 miliónů dolarů a třeba z takové z Melissy McCarthy udělal hvězdu první velikosti.

– A když už jsme tak u té Melissy – možná si v onom seznamu všimnete opakujících se tváří. Ta Melissina je jednou z nich, ale několikrát tam narazíte i na Geenu Davis, Susan Sarandon, Bette Midler, Christianu Ricci či Whoopi Goldberg. Zdá se tedy, že jakmile se jednou nějaké herečce dostane pocty zahrát si dobře napsanou silnou ženskou postavu, která udělá dojem na kritiku a diváky (a jejíž film třeba i hodně vydělá), Hollywood se přestane tolik obávat finanční ztráty a stane se jaksi otevřenější myšlence dávat zelenou většímu množství podobných filmů. Nehledě na to, že ani oné herečce se pak jistě nemusí příliš pozdávat myšlenka návratu k rolím v romantických hloupostech či vedlejším štěkům ve filmech jinak plně obsazených muži.

(Tohle je hodně vidět právě u Melissy McCarthy. Než šly do kin Ženy sobě, Melissa se u filmu v žádné větší roli nedokázala uchytit. V televizi se jí dařilo – měla za sebou sedm let na place Gilmorových děvčat a úspěšně rozjetý nový sitcom Mike & Molly. Jenže svět filmu je jiné zvíře a Melissa se mu očividně příliš nepozdávala. Jenže Ženy sobě vydělaly, a to hodně, a Melissina postava řízné nymfomanky se slabostí pro štěňata byla navíc jednou z těch pamětihodnějších. Najednou se jí otevřely dveře k hlavním rolím. V roce 2013 byla ve středu v komediích Drsňačky, Z cizího krev neteče a Pařba na třetí, rok nato se objevila v Tammy a Miluj souseda svého a do budoucna má projektů naplánovaných ještě habaděj.)

– Melissa McCarthy a její filmy jsou ovšem výjimka. Studia se vlastně mají velmi dobrý důvod obávat filmů se ženami, protože velké množství z nich je v podstatě na jedno brdo, a jako takové zajímají jen poměrně malou část diváků. Jen si to porovnejme: Sherlock Holmes je sice film o přátelství Sherlocka a Johna Watsona, ale oba pánové – spíše než aby si povídali o svých citech nebo řešili nějaké vztahové záležitosti – řeší záhady, bijí se s protivníky a prchají kdovíkam, aby se/někoho zachránili. Akce, napětí, humor – svůj vztah sice také tu a tam nakousnou, ale rozhodně se kolem něj netočí celé jejich dva filmy.

Andy Dufresne a Red z Vykoupení z věznice Shawshank řeší život a přežití ve věznici. Schmidt a Jenko z 21 Jump Street jsou na akční policejní misi. Pánové v Železných srdcích jezdí tankem po Evropě a zabíjejí Nacisty. Shaun a Ed v Soumraku mrtvých mlátí zombíky lopatou. Dvojice kamarádů v Blbým a blbějším či Zahulíme, uvidíme dělají kraviny. Seth Rogen s Jamesem Francem v The Interview jedou do Severní Koreje spáchat atentát na Kim Čong-Ila. Celebrity v Apokalypse v Hollywoodu prchají před koncem světa, Sam a Frodo v Pánovi prstenů svět zachraňují. Kamarádi prostě dělají spoustu různých a dramatických věcí, které se vyplatí vidět na velkém plátně, a diváci – muži i ženy – se tak mají pořád na co koukat.

Ale kamarádky? U spousty filmů s nimi o lecčems vypovídá už jen jejich název: Moje léto lásky, Šance pro lásku, Dámská jízda, Holky na tahu, Navždy spolu, Muriel se vdává, Baby Máma, Prostě sexy… Z velké části jde o romantické komedie, tedy filmy produkované výhradně pro ženské publikum, jejichž reklamní kampaně jsou namířené zase jen na dámy. U takovýchto filmů mohou většinu hereckého osazenstva nakrásně tvořit ženy, ale co je jim to platné, když se tyto snímky zaobírají téměř výhradně tématy, která si Hollywood myslí, že ženy jediná zajímají: romantickými vztahy, svatbami, dětmi, nakupováním. Většinu mužů taková témata nechávají chladnými a spoustě žen už podobné snímky také lezou krkem.

(V seznamu dole jsem se stranou tohoto druhu filmů snažil držet hodně na uzdě. Romantických komedií je spousta, avšak většina z nich je jednak zapomenutelná, ale také přátelské vztahy mezi ženami, které jsou v nich zobrazené, slouží jedinému účelu – filmová šťabajzna si přece musí mít s kým popovídat o Něm, že?)

A bohužel i stranou těch ostatních, ne-romanticko-komediálních snímků zůstává faktem, že byť by v nich přátelské vztahy mezi ženami byly vykresleny sebelépe, půjde se na ně i tak podívat jen zlomek diváků. Snad z ostražitosti, možná kvůli nízkým produkčním nákladům či prostě z toho důvodu, že i tyto filmy, byť nejsou v první řadě romantické, často „řeší vztahy“, což není zrovna ten typ velkolepé podívané, za níž by se lidem chtělo v kinech vyhazovat své těžce vypracované peníze. Studia do těchto snímků proto nebudou investovat příliš peněz, aby o ně nepřišla… a ony filmy si větší záběr i nadále nebudou moci dovolit.

Filmy tohoto druhu jednoduše bývají – obzvlášť v dnešní době – vystrčeny na samotný okraj hollywoodské produkce, kamsi do zřídkakdy viděných zákoutí nezávislé produkce. Jen málokdo je zná (schválně si dole v té galerii pište čárky za každý titul, o kterém jste alespoň slyšeli), takže ačkoliv možná technicky vzato existují, reprezentace žen / kamarádek na stříbrném plátně je tak jako tak poměrně mizerná. Ve velkých letních blockbusterech o ženu (nedej bože více žen) v hlavní roli prostě nenarazíte.

A ano, i já umím najít těch pár výjimek. Ale napadne vás kromě Stmívání, Hunger Games, Gravitace či Zloby: Královny magie  – ou a Vetřelce, všichni vždycky vytahují pětatřicet let starého Vetřelce – ještě nějaký další ryzí velkofilm s ženskou hrdinkou v hlavní roli, kde se neřeší výhradně vztahy (a jestli je v jeho centru pár kamarádek, už vem čert)?

Jinými slovy zde narážíme na ten samý druh problému, který jsem zmiňoval už ve článku o homofobii v Hollywoodu: Psal jsem tehdy, že když už se natočí nějaký film s homosexuální postavou v hlavní roli, tak takový film téměř zákonitě bude rozebírat nějaké téma, které trápí LGBT komunitu – ve Stejných srdcích to byla nákaza AIDS, ve Philadelphii diskriminace kvůli AIDS, v Modlitbách za Bobbyho sebevražda kvůli zavržení rodinou, ve Zkrocené hoře homofobie a vražda z nenávisti, v Milkovi boj proti homofobii atd. Jako by snad homosexuály nic jiného nezajímalo, jako by nic jiného neznali ani neuměli… Tato témata / tyto filmy ovšem budou divácky lákavé jen pro velmi málo lidí (především pak asi pro samotné členy LGBT komunity), takže si na sebe snímky jen s obtížemi vydělají, a Hollywood se proto bude bát dalších investic do filmů s těmito postavami, byť by takové snímky byly třeba i tematicky naprosto jiné. Prostě začarovaný kruh…

A stejný začarovaný kruh máme i zde: Když už se natočí nějaký film s více než jednou či dvěma ženami v hlavních rolích, film, u něhož je jedním ze základních kamenů prokreslení vztahu mezi danými ženami, tak je více než pravděpodobné, že půjde o jakousi (romantickou) vztahovou patlaninu, která bude zajímat zase jenom určitou část žen. Z nichž spousta beztak nebude chtít za daný snímek vyhazovat peníze v kině, takže si počká, až poběží v televizi. Jelikož u něj bude očekávaná relativně nízká návštěvnost, bude mít nízký rozpočet (což samo o sobě může leda odradit další diváky), a i tak si na sebe mnohdy jen horko těžko vydělá.

O to více bychom si tedy měli vážit filmů, jež z této řady jakýmkoliv způsobem vybočují: Například Drsňačky jsou klasickou komedií o policejních parťácích (zde parťačkách). Ano, přesně tak, v hlavní roli jsou ženy – množné číslo –, ale místo toho, aby si jen nezáživně povídaly o „ženských“ věcech nebo se snažily sehnat si chlapa, tak dokonce něco dělají. Něco akčního. Opravdu. I to dokážou. A na podobné snímky se pak navíc hrnou do kin jak ženy, tak muži – prostě proto, že jsou zábavné a jít na ně se vyplatí. Ženskost hlavních hrdinek pak už nikdo neřeší.

Blafuj jako Beckham či Velké vítězství sledují osudy ženských sportovních týmů. V Grindhouse: Autu zabiják jde o souboj skupiny kamarádek s vraždícím maniakem, v Sestře v akci se zpěvačka skrývá před mafiány v ženském klášteře, v Sucker Punch využívá tlupa spoře oděných ženštin erotických tanečků, aby se nějakým způsobem dostala do videohrami inspirovaných snů s poněkud nejasně definovanými fyzikálními zákony a tam bez jediného šrámu či zacuchané lokny porazila spoustu ďábelských nepřátel a získala tak klíče… k jakési mapě… která je dovede ven z psychiatrické léčebny… nebo něco na ten způsob – prostě se tam vizuálně hezky bojuje, v Klubu odložených žen se trojice kamarádek ze střední mstí svým nevěrným manželům, ve Vyfič se bruslí, v Bling Ring: Jako VIPky se vloupává do domů celebrit, v Nebeských stvořeních se vraždí matky…

Pár perel, které by se mohly zalíbit oběma pohlavím, se tedy v oné kupce dole najde. Jen to asi chce trpělivě hledat. Snad jich ale časem bude víc. Stejně jako je načase, aby Roland Emmerich natočil ten druhý Den nezávislosti, v němž ohlašoval, že jednou z hlavních postav bude voják, který prostě jen bude gay, tak by se hodilo, aby filmoví scenáristé, producenti a režiséři začali točit filmy s kamarádkami, které by řešily něco jiného než vztahy. Těžké to není – stačí si zapnout televizi a podívat se, jak na to…

—————————————-

A také bych chtěla poděkovat všem lidem z tohoto průmyslu, kteří se stále drží oné pošetilé myšlenky, že ženské filmy, filmy se ženami v hlavních rolích, jsou velmi specifické projekty pro úzkou skupinu diváků. Nejsou. Chce je vidět spousta různých druhů diváků a tyhle snímky na sebe dokáží velmi snadno vydělat. Svět je kulatý, přátelé.

— úryvek z děkovné řeči Cate Blanchett při přijímání Oscara za Jasmíniny slzy

—————————————-

—————————————-

V HLAVNÍ ROLI: KAMARÁDKY

———————–

Korekce: Lucifrid

———————–

Zdroje:

http://www.tv.com/news/female-friendships-on-tv-playing-house-139872062936/

http://www.stylist.co.uk/life/50-best-female-friendships-on-film

http://www.feministe.us/blog/archives/2012/04/10/best-films-about-female-friendship/

http://news.moviefone.com/2011/05/11/best-female-buddy-movies/

21 Fantastic Movies About Female Friendships

http://worldfilm.about.com/od/toppicks/tp/girlfriends.htm

http://www.seventeen.com/entertainment/features/best-friendship-movies#last-slide