Jinde přidáno

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

22. 2. – Hlod 57

10. 2. – Hlod 56

Premiéry v hledáčku

Wonder Woman

v kinech od 1. 6.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Citáty ze seriálů

Ačkoliv je to nehezké, protože na nich staví úspěch každého seriálu, scenáristé bývají velmi často opomíjenou součástí Hollywoodu. Celé dění v šoubyznysu se točí téměř výhradně kolem herců, hereček a postav, jež ztvárňují, což je o to nespravedlivější z toho důvodu, že beze slov, jež vypouštějí z pusy, by si ony megastar ani neškrtly. V tomto koutku Jumpspaceu tedy společnými silami vzdáme hold práci seriálových scenáristů a vytvoříme si seznam nezapomenutelných citátů a dialogů z vašich oblíbených pořadů.

Photo by Freaktography, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Množné číslo je užité naprosto záměrně, protože obsah tohoto seznamu se bude do značné míry odvíjet právě od vás. Pokud znáte nějaký úryvek ze seriálu, co by se sem hodil, nějaký citát, který na vás zanechal dlouhotrvající dojem, nebo kousek dialogu, k němuž se rok po roce dokola vracíte a pouštíte si jej znovu a znovu, a to jen proto, že je tak dobře napsaný a tolik vás oslovuje… tak nám ostatním o něm dejte vědět.

Jaké texty konkrétně hledáme? Nemusí jít nutně o žádnou motivační řeč – ty se často vyznačují silným patosem a bývají na jedno brdo. Mělo by jít o něco alespoň trochu obecného, aby z té repliky mohli mít potěšení i lidé, kteří třeba seriál neviděli. Může to být monolog, dualog nebo klidně dialog, hlavně to ale musí mít nějakou myšlenku. „Cool hlášky“, „Sheldonoviny“, řízné odpovědi, sarkastické průpovídky, konverzace postav sršící humorem a všelijaké bonmoty jsou sice skvělé, ale sem tolik nepatří. Vtipu se samozřejmě netřeba vyhýbat, jen bych se možná stranil prvoplánovým „džoukům“ – už jen proto, že humor je dosti subjektivní potvůrka. Moudra Meredith Greyové z Chirurgů také není nutné navrhovat, protože ty už mají vlastní sekci na fanouškovských stránkách Grey’s Anatomy. A konečně: Na délce nezáleží, jde hlavně o obsah.

Pokud tedy o nějakém takovém kousku víte, chtěli byste se o něj podělit s ostatními a chtěli ho mít tady, tak nám ho napište do tohoto facebookového postu. Může být česky, může být anglicky (já ho klidně přeložím), přidejte mi k němu ale, prosím – pokud to půjde – jméno postavy, jež repliku vyslovuje, číslo epizody a – to nejdůležitější – jméno scenáristy či scenáristky, kteří jsou za ta slova zodpovědní (tento údaj je snadno dohledatelný například na anglické Wikipedii).

Andělé v Americe

Louis: Já nevěděl, že někoho máš.

Belize: Protože ses nikdy neobtěžoval zeptat. Poletuješ si jako ten anděl ve vzduchu a jsi příliš vysoko na to, abys na zemi dokázal rozeznat nějaké detaily. Louis a jeho velké ideály. Velké ideály ty přímo miluješ. Miluješ Ameriku.

Louis: No a co? I kdyby! Nemáš ponětí, co miluji. Vůbec netušíš.

Belize: Já Ameriku nesnáším, Louisi. Nenávidím tuhle zem. Je plná tak akorát velkých ideálů, klamných příběhů, umírajících lidí a pak i takových, jako jsi ty. Ten bílý ďábel, co napsal americkou národní hymnu, moc dobře věděl, co dělá. Slovo „svobodný“ usadil v textu té písničky na tak vysokou notu, že ho nikdo nevyzpívá. A věř, že to udělal záměrně. Mým uším nezní na celém světě nic méně svobodně. Pojď se mnou někdy do nemocnice na pokoj 1013 a já ti ukážu tu pravou Ameriku. Nevyléčitelnou, šílenou a zlou. Já v Americe žiju. Milovat ji nemusím. (S01E05, Tony Kushner)

—————

Henry: Máš AIDS.

Roy: AIDS? Víš, jaký je tvůj problém, Henry? Příliš lpíš na určitých slovech, na nálepkách, a myslíš si, že znamenají to, co se zdá, že znamenají. AIDS. Homosexuál. Gay. Lesba. Podle tebe tahle slova člověku říkají, s kým kdo spí, ale v tom se dost pleteš.

Henry: Vážně?

Roy: Ano. Stejně jako všechny ostatní nálepky ti i tyto říkají jen jednu jedinou věc, a to kam přesně takto identifikovaný jedinec zapadá v potravním řetězci; jak daleko stojí od koryta. Podstatou jejich významu není ani tak ideologie nebo sexuální preference, ale něco mnohem prostšího: vliv. Nejde o to, koho šoustám, nebo kdo šoustá mě, ale kdo mi zvedne telefon, až mu zavolám; kdo mi dluží nějakou laskavost. Tohle je ten pravý význam nálepek.

Pro člověka, který tomuhle nerozumí, jsem prachobyčejný homosexuál, a to čistě jen proto, že spím s muži. Jenže takový člověk je na omylu. Homosexuálové jsou totiž lidé, kteří za celých patnáct let snažení nejsou schopní protlačit městskou radou jediný zpropadený antidiskriminační zákon. Homosexuálové jsou lidé, kteří nikoho neznají, a nikdo nezná je. Kteří mají nulový vliv. Hodí se tahle nálepka tedy i na mě, Henry?

Henry: Ne.

Roy: Ne! Já ten vliv totiž mám. Stačí mi zvednout tenhle telefon, vyťukat do něj patnáct čísel a víš, čí hlas se mi ozve na druhé straně? Za méně než pět minut, Henry?

Henry: Hlas prezidenta?

Roy: Někoho ještě lepšího, Henry. Jeho manželky.

Henry: Nemám slov.

Roy: Já ani nechci, abys mi něco vyprávěl. Chci, abys mi rozuměl. Tohle ode mě není žádná faleš ani pokrytectví. Tohle je realita. Spím s muži, ale na rozdíl od téměř všech ostatních mužů, kteří by mohli říct to samé, si bez problému nějakého přivedu rovnou do Bílého domu a prezident Reagan se na nás usměje a potřese si s ním pravicí. Protože co jsem, je zcela definováno tím, kým jsem. Roy Cohn není žádný homosexuál. Roy Cohn je heterosexuální muž, Henry, který šuká s chlapy. (S01E01, Tony Kushner)

Californication

Hank: Nemyslíš si, že to dámy s tím přesexovaným feminismem trochu přehání? Rády se teď ohání tím, jak jim nevadí pornografie, jak si holí micinky a kdesi cosi, ale mě tak napadá, jestli je fakt zrovna tohle cesta ke zrovnoprávnění. (S03E03, Gina Fattore)

—————

Rozhlasový moderátor: Co vám v poslední době nedává spát?

Hank: Snad jen pocit, že se z lidí stávají čím dál větší blbci. Obklopujeme se všemi možnými úžasnými technologiemi, a přesto třeba takové počítače využíváme v podstatě jen jako echt drahé mašiny na hňácání kadlasa. Internet nám měl přinést svobodu a rovnoprávnost, ale místo toho se zasloužil leda tak o ukončení kandidatury Howarda Deana a čtyřiadvacetihodinový přístup k dětskému pornu.

Lidi… ti už dokonce zapomněli psát. Místo toho blogují a tweetují. Než aby si spolu povídali, tak píšou smsky – bez interpunkce, bez pravopisu. LOL na tohle a LMFAO zase tam. Jen mi to přijde, jako by banda dementních lidí pseudo-komunikovala s jinou bandou dementů, a používala k tomu formu pra-jazyka, která spíše připomíná hatmatilku jeskynních lidí než upřímnou a srozumitelnou řeč. (S01E05, Susan McMartin)

—————

Hank: Je dost dobře možné, že po něčem dychtit je mnohem lepší než to ve skutečnosti mít. Někde jsem totiž slyšel, že ukojení touhy s sebou nese její smrt. (S03E02, Tom Kapinos)

Dr. House

Gregory House: Lidé lžou i na smrtelné posteli. Litují, že nepracovali trochu méně, nechovali se k ostatním přátelštěji, neotevřeli alespoň jeden útulek pro koťátka. Když chce člověk něco udělat, tak do toho jde, a nečeká, než se o tom může zmínit ve své poslední hodince. (S02E07, Liz Friedman)

Gilmorova děvčata

Lorelai: Dámy nemají nárok myslet si na vaječné závitky. Dámy vlastně nemají nárok myslet si na cokoliv. Dámy totiž nemají nárok na to myslet.

Rory: A jéje!

Lorelai: Dámy mohou jen bezmocně posedávat a čekat, než k nim přijde nějaký silný, švarný jinoch a pomůže jim. Nemohou šlapat do louží, nemohou louže překračovat, nemohou se na louže ba ani podívat. Švarní jinoši jim musí zavazovat oči, házet je do pytlů a přes ty louže je přenášet.

Rory: Neexistuje náhodou nějaké moratorium na to, jak dlouho mohou dámy mluvit?

Lorelai: É… ne. A teď opakuj po mně: „Jsem naprosto bezmocná!“ (S02E06, Sheila R. Lawrence)

—————

Luke: Nálepka tradice je past, která akorát umožňuje lidem, aby strkali hlavu do písku. „V minulosti bylo všechno tak přitažlivé, tak kouzelné. Život byl jednodušší. Děti spolu nespaly. Všichni sousedé se dobře znali.“ Tohle je jen pitomá pohádka! Dříve taky kdeco stálo za houby. A navrch lidé museli chodit ven na suché záchody! (S01E08, Joan Binder Weiss)

—————

Rory: Člověk chce občas něco říct, ale nedokáže to, protože se mu ta slova zaseknou v krku nebo dostane strach nebo si začne připadat hloupě, a tak ho napadne, že by třeba mohl napsat nějakou píseň a svoje pocity v ní krásně vyjádřit zpěvem, a lidé by si ho vyslechli a on by ze sebe před nimi neudělal naprostého hlupáka, jenže ne každý z nás má na to být zpěvákem a skladatelem, takže spousta z nás nebude nikdy schopna vyjádřit, co si myslíme, nebo co chceme, aby ostatní lidé věděli, že si myslíme, a tak až do konce života nedostaneme příležitost napravit, co jsme předtím pokazili. (S01E21, Daniel Palladino)

Rory:  Nezajdeme na kafe?

Dean:  Promiň, nemůžu. Musím do práce.

Rory:  Já myslela, že máš směnu až od pěti.

Dean:  Ve čtvrtek už od čtyř. Ten den je z nějakého důvodu v krámu vždycky děsný frmol. Spousta utlačovaných ženušek v domácnosti nejspíš kupuje manžílkům dobroty na večeři.

Rory:  Teda…

Dean:  Co?

Rory:  Tohle přiletělo úplně jako facka odnikud.

Dean:  Co tím myslíš?

Rory:  Ten vtip o ženách, co nakupují manžílkům jídlo k večeři…

Dean:  Ale jdi ty, to byl jen vtip. Víš přece, jak jsme se tuhle dívali na ten seriál z padesátých let o té bezchybné ženušce Donně Reed…

Rory:  Vím, ale zrovna od tebe ten vtip zněl dost zvláštně.

Dean:  Celé to bereš moc vážně.

Rory:  Neberu to moc vážně, jen mi to přijde absurdní.

Dean:  Proč?

Rory:  Jak jako proč?

Dean:  No tak hodně vařila, no…

Rory:  Hodně vařila? V jediné epizodě udělala domácí koblihy, upekla čokoládový dort, připravila jehněčí s kaší a navařila dost dušeného masa se zeleninou, že by tím nakrmila celou Kambodžu.

Dean:  A co je na tom špatného?

Rory:  Tobě se celý ten koncept líbí, viď?

Dean:  Ne, ale… Fajn, ano, docela se mi zamlouvá.

Rory:  Pane Bože!

Dean:  V tom seriálu je to trochu přehnané, ale ta základní představa manželky, která svojí rodině vaří večeři, mi přijde hezká. Proč by neměla být hezká?

Rory:  O tohle přece vůbec nejde. Jde o tu povinnost mít každý den navařeno a jídlo nachystané, jakmile manžel zašramotí klíčem v zámku; o tu povinnost být vyšňořená, když jdeš uklízet; a vůbec o celý ten systém, ve kterém je jediným cílem a smyslem života ženy posluhovat druhým.

Dean:  Jasně, ale každá mince má přece dvě strany.

Rory:  Tahle ne.

Dean:  To říkáš jen proto, že tě to takhle naučila máma.

Rory:  Takže podle tebe nemám žádné vlastní názory?

Dean:  Takhle jsem to nemyslel.

Rory:  Jestliže nemám žádné vlastní názory, tak to jsem pro tebe holka jako stvořená, ne?

Dean:  Moje máma, než začala znovu chodit do práce, tátovi každý den vařila večeři. Teď nám vaří i o víkendech. Co to asi tak vypovídá o ní?

Rory:  Jen to, že se k tomu sama rozhodla, že měla na výběr. Donna Reed si ale vybrat nemohla.

Dean:  Uvědomuješ si, že Donna Reed je fiktivní postava?

Rory:  Ano, ale jako taková reprezentovala milióny skutečných žen, které se musely oblékat a chovat jako ona…

Dean:  Vysvětli mi, prosím, jak jsme se zničehonic začali hádat o seriálu Donny Reed.

Rory:  Ani nevím. (S01E14, Daniel Palladino a Amy Sherman-Palladino)

Glee

Kurt: Já v Boha nevěřím.

Tina: Počkej. Cože?

Kurt: Všichni jste se veřejně přihlásili ke své víře. Já vám teď jen říkám, jak se k tomu stavím sám. Podle mě je Bůh něco jako Ježíšek pro dospělé. Protože kdyby to tak nebylo, Bůh by byl docela svině, nemyslíte? Nejdřív by ze mě udělal gaye a pak by svým vyznavačům nařídil, aby mi do obličeje plivali výčitky, že jsem si to sám zvolil. Jako by si snad někdo dobrovolně vybíral, aby se mu ostatní každý den až do konce života posmívali.

Mercedes: Kurte, jak si tím ale můžeš být tak jistý? Že Bůh neexistuje, přece nemůžeš nijak dokázat.

Kurt: Stejně tak nemůžeš dokázat, že na odvrácené straně měsíce nepoletuje kouzelná konvice na čaj a v ní nedřepí skřetice, co si čte romance z Červené knihovny a z prsou jí střílí blesky. Příliš pravděpodobně to ale nezní, nemyslíš? O nějakého nebeského otce nemám obzvlášť teď pražádný zájem. Hlavně chci, aby se mi uzdravil ten můj.

Brittany: Fakt je Bůh zlá skřetice?

Quinn: Takhle bychom neměli mluvit. To se nemá.

Kurt: Promiň, Quinn. Všichni si můžete věřit, čemu jen chcete. Jen říkám, že tomu samému já věřit prostě nedokážu. (S02E03, Brad Falchuck)

Hannibal

Hannibal: Představa smrti mě vždy uklidňovala. Vědomí toho, že plamen mého života může kdykoliv pohasnout, mi dává svobodu plně docenit krásu, umění a veškerou hrůzu, jež tento svět nabízí. (S02E04, Scott Nimerfro a Bryan Fuller, předloha Thomas Harris)

—————

Jack: Chlazené fois gras s teplou fíkovou omáčkou?

Hannibal: Přesně tak.

Jack: Delikatesa.

Bella: Bylo by ode mě jako hosta nezdvořilé, kdybych tento chod vynechala?

Hannibal: Je na vás příliš tučný?

Bella: Příliš krutý.

Hannibal: Krutost ke zvířatům je prvním a nejzávažnějším příznakem sociopatického chování. Sám jsem zásadně proti krutému zacházení se zvířaty, a právě proto najímám etického řezníka.

Bella: Etického řezníka? Chovat se ke zvířatům mile, a pak je stejně sníst?

Hannibal: Obávám se, že na takovém postupu trvám. Přece není třeba zbytečně trpět. Lidské emoce jsou dar od našich zvířecích předků. Krutost však lidstvo nadělilo samo sobě. (S01E05, Scott Nimerfro a Bryan Fuller, předloha Thomas Harris)

Hra o trůny

Malík: Království. Víš ty vůbec, na čem celé takové království stojí? Na tisícovce mečů Aegonových nepřátel, onom příběhu, jenž si z vlastní vůle dokola opakujeme, až dočista zapomínáme, že je to lež.

Varys: Co nám ale zbude, pokud od té lži upustíme? Chaos? Hluboká jáma, která jen čeká, aby nás všechny pohltila.

Malík: Chaos není žádná jáma. Chaos je žebřík. Mnoho lidí se po něm pokusí vylézt vzhůru, avšak spadnou; a druhou šanci již nedostanou, protože si pádem přerazí vaz. A jiní, jimž se dostane možnosti po něm vyšplhat, odmítnou a dál se budou držet toho království, božstev či lásky. Iluzí. Pouze ten žebřík je skutečný a na světě neexistuje nic než vzestup po něm. (S03E06, Dan Weiss a David Benioff, předloha George R. R. Martin)

—————

Varys: Moc je prapodivná věc, můj pane. Máte rád hádanky?

Tyrion: Proč? Chystáte se mi snad nějakou položit?

Varys: Tři mocní páni spolu sedí v komnatě. První je král, druhý kněz a třetí boháč. Mezi nimi stojí námezdný rytíř. Každý z oněch tří mocných pánů ho pobídne, aby zabil zbylé dva. Kdo přežije, a kdo zemře?

Tyrion: Záleží na tom rytíři.

Varys: Skutečně? Vždyť nemá korunu, zlato ani přízeň bohů.

Tyrion: V rukou ale třímá meč a rozhoduje tedy mezi životem a smrtí.

Varys: Jestliže nám však ve skutečnosti vládnou šermíři, proč stále předstíráme, že veškerá moc spočívá v rukou králů? Kdo byl vpravdě zodpovědný za to, že Ned Stark přišel o hlavu? Král? Kat? Nebo něco jiného?

Tyrion: Rozhodl jsem se, že hádanky již nemám rád.

Varys: Moc spočívá tam, kde lidé věří, že je. Jde o pouhý klam, o stín na zdi. I ten nejmenší člověk může vrhat obrovský stín. (S02E03, Bryan Cogman, předloha George R. R. Martin)

Tywin: Podle čeho se pozná dobrý král? Co myslíš? Jakou vlastnost musí takový dobrý král především mít?

Tommen: Zbožnost?

Tywin: Blahoslavený Baelor byl zbožný. A oddaný církvi. Jenže také jmenoval šestiletého chlapce Nejvyšším septonem, jelikož byl přesvědčený, že to dítě dokáže konat zázraky. Nakonec se upostil do předčasného hrobu, protože jídlo pochází z tohoto světa, a tento svět je hříšný.

Tommen: Tak tedy spravedlnost. Dobrý král musí být spravedlivý.

Tywin: Orys I. byl spravedlivý. Prostý lid i urození šlechticové tleskali jeho reformám. S tou spravedlností však daleko nedošel. Do roka ho ve spánku zavraždil jeho vlastní bratr. Bylo tohle od něj spravedlivé? Vydat své poddané napospas zlu, jež pro svou slepou důvěřivost nepoznal?

Tommen: Ne.

Tywin: Přesně tak.

Tommen: A co síla?

Tywin: Ano, síla. Král Robert byl silný. Vítězně se vzepřel rodu Targaryenů a rozdrtil jej. Jenže také za 17 let své vlády přišel na pouhé tři schůze Malé rady a většinu svého času trávil děvkařením, na lovu a chlastem. Ty poslední dvě věci ho nakonec sprovodily ze světa. Takže tu máme muže, který dobrovolně zemře hlady, muže, který se nechá zavraždit svým bratrem, a konečně muže, který má zato, že vítězství a vláda jsou jedno a totéž. Co všem z nich chybí?

Tommen: Moudrost.

Tywin: Přesně! Dobrý král se pozná podle toho, jak je moudrý. Co to ale je ta moudrost? Bohatý rod, který spravuje obrovské lány úrodné půdy, tě požádá o ochranu před jiným rodem, který má tak silné námořnictvo, že by se jednoho dne mohl vzepřít tvé vládě. Na čí stranu podle tebe bude moudré přistoupit? Máš snad nějaké zkušenosti se státní pokladnou, s obilnicemi, loděnicemi nebo s vojáky?

Tommen: Ne.

Tywin: Samozřejmě že ne. Moudrý král si je vědom toho, co ví, a co neví. (S04E03, Dan Weiss a David Benioff, předloha George R. R. Martin)

House of Cards

Frank Underwood: Existují dva druhy bolesti. Bolest, která člověka utužuje, a bolest zbytečná. Tedy bolest, jež je pouhým utrpením. Na zbytečnosti já nemám trpělivost. (S01E01, Beau Willimon)

—————

Frank Underwood: Někteří lidé, jež mají blízko k moci, nabývají mylného dojmu, že ji třímají ve vlastních rukou. (S01E09, Beau Willimon a Rick Cleveland)

—————

Freddy: Je úplně v pořádku, když člověk o něčem sní. Jen nesmí blouznit. (S03E08, Bill Kennedy)

Louie

Louie: Kdyby tomu alespoň neříkali „randění“, chápeš? Na tom slově, „randění“, mi prostě něco šeredně nesedí.

Vanessa: No jo. A jak bys tomu teda říkal?

Louie: Co třeba „zkoušení“? „Zkouším teď jednu holku.“ „Jdu dneska na zkoušku s takovým klukem.“ Všichni to prostě jenom zkoušíme.

Vanessa: Jo, to by šlo.

Louie: I tak by mi to teda bylo proti srsti, ale…

Vanessa: No a teď si zkus v New Yorku s někým randit, když je ti přes třicet a máš nadváhu.

Louie: Vždyť ty přece nejsi… Chci říct…

Vanessa: Ne, mlč.

Louie: Vždyť nejsi tlustá.

Vanessa: Zatraceně. Louie, tak tohle se ti fakt nepovedlo. Louie, víš ty vůbec, jakou nejhnusnější věc můžeš tlusťošce říct? „Vždyť nejsi tlustá.“ Kamaráde, tohle přece nemůžeš myslet vážně. Být tlustá je na houby. Je to fakt děsnej pech. Nemáš ani ponětí, jaká je to bída. A nejhorší na tom všem je, že bych tohle ani neměla dělat – stěžovat si někomu, jak strašná bída to je. Lidé tyhle věci totiž neradi poslouchají.

Teda, ty sám jako muž si klidně můžeš večer stoupnout před mikrofon, postěžovat si, že máš nadváhu a holky po tobě neletí, a lidem to bude připadat zábavné a roztomilé. Jenže když jim to samé řeknu já, hned na mě zavolají psychiatra, protože pro ně budu zralá na sebevraždu. Copak to nemůžu sama vyslovit? Jsem tlustá. A být tlustá je děs. Dovolí mi lidé, abych to někdy řekla? Je to na prd. Je to fakt na hovno.

A klidně půjdu ještě o krok dál a povím ti, že je to celé vlastně tvoje vina. Podívej, opravdu se mi moc líbíš. Přijdeš mi jako fakt bezva chlap. Takže se omlouvám, že si tě takhle dobírám. Mám pocit, jako bych mluvila za všechny tlusté holky, a z tebe proto dělám zástupce všech chlapů: Proč nás tak nenávidíte? Proč nám jen není souzeno, abychom byly šťastné, cítily se atraktivní, milované, aby se i o nás mužští přetahovali. Ne, na tohle si musíme nechat zajít chuť. Copak to není nefér? Proč bych si to jen měla nechat líbit?

Louie: Vanesso, podle mě jsi strašně opravdu krásná—

Vanessa: Kdybych vážně byla tak „strašně opravdu krásná,“ šel bys se mnou na to rande, když jsem tě tuhle zvala. No ták, Louie, trochu upřímnosti.

Víš, co je na tomhle všem nejvtipnější? Já s chlapama flirtuju v jednom kuse. A ti nejhezčí z nich – ti nejvymakanější a nejrajcovnější bejci – si se mnou vždycky beze všeho taky zaflirtují. Ví totiž, že tím jejich status – jejich pozice ve společenské a mužské hierarchii – nijak neutrpí. Chlapi jako ty se mnou ale neflirtují skoro nikdy, protože jsou posraní až za ušima z představy, že by mohli s holkou, jako jsem já, třeba taky skončit.

A proč byste kurňa nemohli? Kdybys stál támhle opodál a díval se na nás, víš, co by tě okamžitě napadlo? Jak moc se k sobě hodíme. My dva bychom si spolu totiž náramně rozuměli. Ale ty by sis s holkou jako já i přesto nikdy nevyšel. Chodils vůbec někdy s holkou, která vážila víc než ty? Chodil?

Louie: Ano, chodil, jo.

Vanessa: Ne, ne, počkat. Neptala jsem se, jestli jsi už někdy ošukal tlusťošku. O tom nepochybuji. Tenhle zářez má z chlapů kdekdo. Tím chci jen říct, že kdybych se tě, když jsme se poprvé potkali, na rovinu zeptala: „Hele, nechtěl bys se mnou jít na záchody a oprcat mě na velký konzervě od broskví?“ tak bys bez mrknutí oka šel.

Já se tě teď ale ptám, jestli jsi už někdy s nějakou tlusťoškou chodil. Jestli jsi už nějakou políbil? Jestli ses už někdy nějaké dvořil? Držel se s nějakou za ruku? Jestli jsi už někdy s nějakou velkou holkou šel ruku v ruce za bílého dne po ulici?

No tak, do toho. Chytni mě za ruku. Co si myslíš, že se asi tak stane? Myslíš si snad, že jakmile nějakou tlustou holku chytneš za ruku, tak ti upadne péro?

A víš, co je na tomhle nejsmutnější? Že po tobě vlastně nic jiného nechci. Nechat se někým ojet dovedu. Každá svolná žena si dokáže najít chlapa na sex. O tohle mně ale nejde. Já žádného přítele ani manžela nepotřebuju. Chtěla bych si jen s nějakým milým mužem někam vyjít a držet se přitom za ruku, povídat si—

Louie: Takhle? Co? Dobrý, ne?

Vanessa: Konečně ses chytil. Že ti to ale trvalo. (S04E03, Louis C.K.)

Nick: Hele, Ricku, vím, že žijeme ve svobodný zemi, a je mi šumák, co si děláš v soukromí, a Bůh požehnej a tak vůbec… Ale abych byl upřímnej, tak z toho, co vy chlapi děláte, se mi fakt zvedá kýbl. A teď v tom nehledej nic politickýho ani biblickýho. Jen mi prostě přijde nechutný, když si představím, jak nějakýmu typanovi šaháš na péro.

Louie: Tobě se taky hnusí, co děláme my?

Rick: Co? Sex se ženami?

Nick: No. Je ti blivno, když si představíš nějakou frndu?

Rick: Já si žádné frndy nepředstavuji. Mně je ukradené, co si děláte. Zato vy se mě pořád ptáte, co dělám já. Vyzvídáte o těchhle věcech pokaždé, když se tu sejdeme. Ne, fakt – o sexu s muži s vámi mluvím častěji než s kterýmkoliv ze svých homosexuálních kamarádů. Jste tím úplně posedlí.

Louie: Jen mě to zajímá. Neřekl bych, že jsem tím úplně posedlý.

Rick: Vážně? Ty, co na pódiu používáš slovo „faggot/buzna“ častěji než „ahoj“ v běžném životě?

Louie: Ricku… a dotýká se tě to, když to slovo používám?

Rick: Jaké slovo? „Ahoj“?

Louie: Ne, „buzna“.

Nick: Jo, vadí ti, když používá slovo „buzna“?

Rick: Ne. Ale vadí mi, když ho používáš ty, protože ty ho myslíš vážně.

Louie: Ne, hele, beze srandy. Jinýho gay baviče neznám. Myslíš si teda, že bych to slovo na pódiu používat neměl?

Rick: Podle mě si na pódiu můžeš používat jakékoliv slovo budeš chtít. Když je to na tom pódiu a já vidím, že to má být vtip, tak mě to nebere. Chtěl bys ale vědět, jak takové slovo můžou brát homosexuální muži jako takoví?

Louie: Jo, moc rád.

Rick: Ono to anglické slovo „faggot/buzna“ samo o sobě znamená otep nebo svazek klacků na podpal. Ve Středověku, když se pálily domnělé čarodějnice, tak lidé upalovali i homosexuály. Jenže zatímco čarodějnice se vázaly ke kůlu, homosexuálové byli považovaní za natolik ubohá a odporná stvoření, že si ani ten kůl nezasloužili. Namísto toho je prostě přihazovali do ohně s ostatními otýpkami. Odtud pochází ono moderní označení „flaming faggot/hořící otep“. Asi byste měli vědět, že každý gay v Americe si tohle slovo nejspíš už někdy – a možná i několikrát – vyslechl, když ho třeba někdo – a možná rovnou celá skupina lidí – mlátil nebo mu ho řval do ucha. Takže když to slovo použijete, prostě to hned otevře všechny tyhle staré rány. Zkrátka, když se lidé smějí, tak si ten výraz klidně dál používej. Jen si buď vědom toho, co znamená… (S01E02, Louis C.K.)

Mr. Robot

Dr. Krista Gordon: Proč se cítíte tolik zklamaný společností?

Elliot: Co já vím. Že by proto, že jsme všichni jako stádo považovali Stevea Jobse za skvělého člověka, ačkoliv jsme moc dobře věděli, že vydělal miliardy dolarů na útrapné práci dětí v Asii? Nebo možná proto, že se z našich hrdinů při bližším ohledání vždycky vyklubou podvodníci? Jen se podívejte na Lance Armstronga, Billa Cosbyho nebo Mela Gibsona. Celý svět je jedna velká lež. Otravujeme jeden druhého veledůležitými kulturními komentáři, které vydáváme za kdovíjaká moudra, a životem na sociálních médiích si nahrazujeme intimitu.

Anebo mě společnost zklamala tím, že si tenhle stav sama zvolila. Ani ne tak v podmáznutých volbách, jako spíše výběrem věcí, majetku a penězi. Nepřicházím teď s ničím novým. Všichni velmi dobře víme, proč to děláme. Nekupujeme si knížky ze ságy Hunger Games proto, že by nám dělaly radost, ale proto, že se chceme zklidnit, uspat; protože nás bolí, když nepředstíráme zájem o to, co je v kurzu; protože jsme zbabělci… Společnost mi může políbit prdel!“ (S01E01, Sam Esmail)

Odpočívej v pokoji

Lisa: Život bolí. Zvykej si. (S04E07, Bruce Eric Kaplan)

—————

Brenda: Budoucnost je jenom dementní pojem, který jsme si vymysleli, abychom nemuseli prožívat současnost. (S02E09, Alan Ball)

—————

Brenda: Všichni máme nějaké bolístky. Nosíme si je na cestě životem a tyhle rány nás o ten život nakonec připraví. Každý den se dějí věci, jež po sobě zanechávají otisk v prostoru, v čase. V nás. (S01E02, Christian Williams)

Person of Interest

Collier: Co je to Výzkum? Mám tu přes tři sta stran dokumentů, které svědčí o tom, že organizace Polární záře v průběhu jednoho dvoutýdenního období prováděla nelegální odposlechy, výslechy a úkladné vraždy, a to vše s pomocí informací, které získávala z jakéhosi Výzkumu. Takhle produktivní žádný byrokratický šiml není, takže si dovolím svou otázku přeformulovat: Je Výzkum automatizovaný systém? Je to nějaký stroj?

Vedoucí: Coby zaměstnanec americké vlády jsem vázaná přísahou mlčenlivosti a nemohu vám proto v této věci cokoliv potvrdit ani vyvrátit. A tuhle samou odpověď ode mě uslyšíte na každou všivou otázku minimálně do té doby, než mi tu svojí bouchačku přiložíte k hlavě a zmáčknete spoušť.

Collier: […] Viděli jste důkazy o tom, že tato žena před vámi byla vedoucím zločinecké organizace zvané Polární záře. Prokázali jsme její spoluvinu na popravě bez možnosti soudu u sedmnácti občanů Spojených států, a to jsou jen případy, o nichž zatím víme. Do této chvíle navíc neprojevila sebemenší známku výčitek či pokání. Její ticho podle mého soudu mluví za vše.

Soudkyně Madison: Jelikož na dlouhé rozvahy nemáme čas, necháme vás hlasovat. Obžalovaná je nevinná, dokud neřeknete jinak. Kdo z vás ji shledává vinnou?

Porotce: Porota obžalovanou shledává vinnou.

Collier: Rozsudek smrti vykonáme okamžitě.

Vedoucí: Kde jste byl 11. září, když do Pentagonu narazil Let 77? Protože já byla přímo v té budově. Vynášela jsem ven zraněné, zakrývala mrtvé. A od té chvíle jsem každý den strávila tím, že jsem posílala pod zem ty, kdo za ten útok byli zodpovědní, a všechny ostatní, kteří si mysleli, že naší zemi opět provedou něco podobného. Jestli mě chcete zastřelit proto, že jsem přitom musela napíchnout pár mobilů nebo si přečíst pár mailů, tak si poslužte. Jenže pak tu zbraň budete muset obrátit i proti sobě, pane Colliere, protože jste sám porušil stejně tolik zákonů jako já. Rozdíl mezi námi dvěma spočívá pouze v tom, že já si přes ramena nepřehodila americkou vlajku a nesnažila se lidi přesvědčit o tom, jaká jsem hrdinka. (S03E23, Greg Plageman a David Slack)

Pravá krev

Sookie: Mám strach.

Eric: Smrt je děsivá. Proto se jí už tisíc let vyhýbám. (S07E09, Brian Buckner)

—————

Pam: Vy, lidé, milujete bolest, že ano? Strašně rádi se v ní utápíte. Dokonce ji považujete za ctnost. Na pohřbech je nejčestnějším člověkem vždycky ten, který pláče nejhlasitěji. Slibujete si, že na sebe nikdy nezapomenete. Přísaháte si, že vás bude u srdce navždy píchat osten ztráty. Pro vás totiž ona věčnost uplyne v mžiku oka. Žijete tak mrzce krátkou dobu. Když o věčnosti mluvíme my, musíme to myslet vážně. To slovo právě z toho důvodu nepoužíváme. Bolestí se nenecháváme ovládat. Prostě ji přejdeme, se vším se hned srovnáme a jdeme dál. Bolest je totiž naprosto bezcenná emoce. (S06E05, Angela Robinson)

—————

Sookie: Nikdo neví, kolik nám zbývá času. Přijde mi proto jako pořádný nesmysl trávit ho s někým, koho nemiluješ. (S07E06, Angela Robinson)

—————

Lafayette: S tím umělým opálením a růžovou rtěnkou vypadáš, jako bys dělala v pornu. To dneska jdeš na rande?

Sookie: Ne. Ale když si přemaluju obličej na ksicht, dostávám větší dýška.

Lafayette: Máš recht, holka. Burani mají slabost pro pozlátko. Jen toho využij.

Sookie: A když se chovám, jako by mi ušima profukovala meluzína, mám ty dýška o to větší. Zato když to nedělám, mají ze mě strach.

Lafayette: Oni se nebojí tebe, cukřenko, ale toho, máš mezi nohama. (S01E01, Alan Ball)

Holly: Slovo „coura“ já zásadně nepoužívám. Zostuzuje ženskou sexualitu a to se mi ani trochu nelíbí. (S07E06, Angela Robinson)

—————

Arlene: Ztráta milovaného nikdy nepřebolí. Člověk se s tou bolestí jen naučí žít. (S07E05, Craig Chester)

—————

Lafayette: Přece víš, že se k tobě ten chlap nehodí.

Jessica: A k tobě snad jo?

Lafayette: A kdyby třeba jo, co by ti na tom přišlo tak zkurveně nepředstavitelnýho?  Co, Zrzko? Všichni lidi v tomhle městě se do sebe imrvére zamilovávaj, zasnubujou se, pořizujou si děti… Napadlo tě někdy, že by i Lafayette – ten buzerant, co vás ostatní bílý heteráky vždycky tak rozesmává, a ze kterýho máte vždycky tak dobrej pocit… napadlo vás někdy, že by i Lafayette možná toužil po kousku toho štěstí? Nenapadlo. (S07E05, Craig Chester)

Scrubs

Dr. Cox: Vztahy nefungují tak, jak nám to ukazuje televize a filmy. „Dají se dohromady, nebo nedají?“ A pak se samozřejmě dohromady dají a žijí šťastně až do smrti. Taková snůška keců! Devět z deseti párů se rozejde už jen proto, že se k sobě od začátku nehodily, a polovina z těch, co se vezmou, se nakonec beztak rozvede. A můžeš mi věřit, že přes tohle všechno nejsem žádný cynik. Opravdu ne. Jasně, jsem sice toho názoru, že v lásce jde především o podsouvání čokoládových bonbónků a – v jistých kulturách – kuřat, a můžeš mě za to odsuzovat. Mně je to fuk, protože fakt pevně věřím, že to takhle funguje. V podstatě jde ale o jedno: Páry, co jsou si skutečně souzené, zažívají stejné karamboly jako všichni ostatní. V jejich případě ovšem zásadní rozdíl spočívá v tom, že se jimi nedovolí položit na lopatky. Jeden z nich se pokaždé vzepře a za jejich vztah se bude bít. Jestliže mají štěstí a opravdu k sobě patří, tak v krizové situaci alespoň jeden z nich něco řekne. (S01E15, Gabrielle Allan)

—————

J.D.: Jedním z nejběžnějších lidských pocitů je podle mého názoru osamělost. Člověk by to možná ani neřekl, ale s největší pravděpodobností existuje spousta lidí, kteří se často cítí sami. Snad proto, že je druzí opustili. Možná proto, že oproti původnímu očekávání zdaleka nejsou tak soběstační. Nebo proto, že vědí, že si s nějakým zádrhelem měli poradit trochu jinak. A nebo třeba proto, že jim dojde, že nejsou taková esa, za jaká se do té doby považovali. Ať už je to z jakéhokoliv důvodu, jakmile člověk narazí na dno, má na výběr. Buď se může utápět v sebelítosti, nebo se od toho dna odrazit. Je to jen na něm. (S01E23, Neil Goldman a Garrett Donovan)

—————

Turk: Strašně se mi líbí, jak si děti rozvedených rodičů vytvořily monopol na všelijaké rodinné dysfunkce, ale dovolte mi, abych vám načrtnul obrázek klasického Dne Díkuvzdání u Turků: Vše začíná tím, že máma ječí na ségru za to, že křičela na babičku, protože ta zase nadávala lidem v televizi, ze které se ovšem místo televize vyklubala mikrovlnná trouba. A hned nato se můj militantní bráška Jabari – dříve známý pod jménem Bob – začne osočovat na tátu kvůli tomu, že si dovolil použít slovo „černý“, a to i přes to, že táta nemluvil o žádných Afroameričanech, ale o krocanovi. Který se mimochodem připálil proto, že moje bipolární teta Leslie místo toho, aby vypla troubu, tak se do ní pokoušela strčit hlavu. Víte ale, co po tomhle všem vždycky děláme? Dáme si pusu, obejmeme se a omluvíme se za všechno, co jsme si předtím řekli. A měsíc nato se znovu sejdeme a dáme si vánoční repete! (S03E07, Mark Stegemann)

—————

Dr. Cox: Vidíš támhle Dr. Wena? Právě té rodině vysvětluje, že něco nevyšlo a pacient zemřel. Řekne jim, co se stalo, vyjádří jim upřímnou soustrast a pak se vrátí do práce. Myslíš, že někdo v té místnosti dnes ještě půjde do práce? Přesně kvůli tomuhle si držíme odstup a o všem vtipkujeme. Neděláme to proto, že by to byla zábava, ale proto, abychom se pokaždé nesesypali. (S02E06, Tim Hobert)

—————

Dr. Kelso: Pro všechno, co na tomhle světě za něco stojí, se člověk musí pořádně zapotit. (S04E20, Mark Stegemann)

—————

Laverne: Nic se neděje bez důvodu.

Dr. Cox: Opravdu mi chceš namluvit, že se za hurikánem Katrina, nemocí AIDS, zmrzlinami bez cukru, novorozenci s fetálním alkoholovým syndromem, existencí Hugh Jackmana a rakovinou skrývá nějaký dobrý důvod? Protože jestli ano, tak pardon, ale to ti vážně nezbaštím.

Laverne: „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Římanům 8:28.

Dr. Cox: „Snůška hloupých hemzů.“ Perry Cox 83. Osmdesát čtyři, když se hodně najím. […] Za ničím na tomhle všivém světě se prostě žádný vyšší smysl neskrývá. Proč ti to stále nedochází?

Laverne: A proč tobě přijde tak důležité, aby všichni kolem tebe zastávali stejné názory jako ty?

Dr. Cox: Protože mám pravdu, a navíc se jako jediný můžu ohánět reálnými důkazy.

Laverne: Když ti Pán naplní srdce vírou, tak žádný důkaz nepotřebuješ.

Dr. Cox: Kristova noho!

Laverne: Podívej, můžeš se tu durdit, dokud nebudeš rudý ve tváři, ale můj názor v tomhle ohledu nezměníš. […] Jestli chceš sám nahlížet na svět tímhle způsobem, tak prosím, ale ať tě ani nenapadne, aby ses mi snažil moji víru brát. Chodím do téhle nemocnice už čtyřiadvacet let a dívám se, jak tu umírají děti, jak dobří lidé trpí, a kdybych nevěřila, že se za veškerou tou bolestí skrývá nějaký důvod, tak bych se sem nedokázala každý den vracet. Takže si toho nech!

Dr. Cox: Omlouvám se.

Laverne: V pořádku. (S06E14, Janae Bekken)

—————

J.D.: Táta se na mě zase vybodnul a nepřišel.

Dr. Cox: Promiň, ale že ty sis něco šlehnul?

J.D.: Co, prosím? Ne.

Dr. Cox: Sedíš snad za katrem? Máš modřiny po celém těle? Jsi podvyživený?

J.D.: Dnes jsem sice nestihnul oběd, ale od rána pořád něco zobu…

Dr. Cox: Ačkoliv jsi tedy naprosto zdravý šestadvacetiletý lékař, tak tu teď fňukáš, jak máš ošklivého papínka?

J.D.: No, za ty roky mi způsobil pořádnou emocionální újmu, takže…

Dr. Cox: Tu nám způsobuje každý rodič. A z toho, co jsem se zatím doslechnul, je právě tohle emocionální týrání tou nejlepší částí rodičovství. Jestli ti někdy nějaký šťastlivec navlékne prstýnek a ty mu poviješ potomka, tak tomu pak určitě sám porozumíš. Prozatím mi ale věř, že by mi bylo úplně šumák, i kdybys toho svého pantátu dnes potkal třeba poprvé. Musím ti totiž přiznat jednu věc… zas tak velké škody na tobě opravdu nenapáchal. (S01E19, Matt Tarses)

Sherlock

Sherlock: Bylo to sice jen o fous, ale uteklo ti to. Nechala ses unést. Rozehrála jsi přehnaně komplikovanou hru a pak sis v ní až příliš libovala.

Irene: Ničeho není moc ani příliš.

Sherlock: Užívat si vzruchu z pronásledování a toužit po rozptýlení ve hře je v pořádku. V tom jsme spolu za jedno. Nechávat se ale unést city? City jsou pouhý chemický defekt, jenž je typický pro poražené.

Irene: City? O čem to mluvíš?

Sherlock: O tobě.

Irene: Božínku! Pohleďte na toho chudáčka. Snad sis nemyslel, že jsem o tebe měla skutečně zájem? A proč vlastně? Protože jsi Sherlock Holmes, ten bystrý detektiv s legračním kloboukem?

Sherlock: Ne. Protože jsem ti změřil tep. Mělas ho zvýšený a zorničky rozšířené. John Watson je dozajista přesvědčen, že je pro mě láska velkou záhadou. Její chemická podstata je však velmi prostá. I přesto ale dokáže nadělat spoustu škod. Když jsme se viděli poprvé, řekla jsi mi, že jakýkoliv převlek je v první řadě obrazem sebe sama. Tohle však platí i pro tebe. Jako kód od sejfu jsi použila své míry, ale tohle je něco mnohem intimnějšího. Přístupové heslo tvého telefonu je zároveň klíčem k tvému srdci. A srdce by nikdy nemělo poroučet hlavě. Kdybys použila libovolné číslo, mohla jsi odsud dnes odejít se vším, o čem se ti kdy snilo. Nedokázala sis ale pomoct, viď? Vždy jsem měl za to, že láska je nebezpečný nedostatek. Děkuji ti, že jsi mi to definitivně potvrdila.

Irene: Nic z toho, co jsem řekla, jsem nemyslela vážně. Pouze jsem hrála onu hru.

Sherlock: Já vím. A tímto jsi ji pouze prohrála. (S02E01, Steven Moffat)

Skandál

Abby: Ve své práci jsem zatraceně dobrá, Leo. Ve funkci mluvčí prezidenta na mě nikdo nemá. Když stojím na tom pódiu, celá místnost mi leží u nohou. Dávám si na všem záležet. Podávám skvělý výkon. A média píšou o tom, co jim ze své pozice sděluji. Předávají ty informace zpravodajským kanálům a píšou na jejich základě články, ve kterých se zmiňují i o tom, jak dobře si vedu. Jenže často zároveň píšou i o mně samotné. Když se namaluji, jsem podle nich vyfintěná. Když se nenamaluji, nedávám si na sobě záležet. Zajímá je, jestli se snažím znovu zavést módu klasických šatů, a nemají rádi, když si dvakrát obleču to samé, ačkoliv moc dobře vědí, že žiju jen z vládního platu. Neustále rozebírají barvu mých vlasů. Internet je plný anonymních blogů, které pojednávají jen a pouze o tom, jak jsem strašně vychrtlá. Dokolečka vtipkují, že držím hladovku, dokud mě demokraté nevysvobodí ze zajetí.

A pak také věčně píšou o tobě. Kdykoliv o mně vyjde nějaký článek, někde v jeho textu se vždycky najde i tvoje jméno. Zdá se totiž, že platí takové nepsané pravidlo, že když už se má něco napsat o mně, musí se zároveň světu sdělit, že někde žije nějaký muž, který po mně touží. Navzdory mé práci, mým úspěchům a cenám, navzdory faktu, že stojím na tom nejdůležitějším pódiu na světě, článek o mně nemá vůbec cenu psát, pokud v něm autor zároveň nezmíní, že jsem přítelkyně toho washingtonského poradce Lea Bergena. Jako by snad šlo o jakési potvrzení mých úspěchů; jako by mi to poskytovalo identitu, definici sebe sama. Vůbec jim nejde na rozum, že by se můj život ani v nejmenším nemusel točit kolem toho tvého. Že bychom mohli obývat dva rozdílné světy. Ta samotná představa je děsí. Pro ně jsem „Majetek Lea Bergena“. Pověz mi, Leo, když píšou o tobě, zmiňují se i o tom, co máš zrovna na sobě? Zajímají se o tvoje stehna? Mezi tím, jak o nás dvou píšou, je rozdíl. A to pořádný. (S04E16, Matt Byrne)

—————

Cyrus: Nikdy jsem neměl skončit jako náčelník prezidentova štábu. Víš, pro jakou funkci jsem jako stvořený? Nejvíce by se ke mně hodila funkce samotného prezidenta Spojených států. Měl bych vést tenhle národ k lepším zítřkům, zajistit téhle zemi a nadcházejícím generacím solidní pozici ve světě. V tom bych exceloval. Mám na to odvahu, odhodlání i sílu. Byl by ze mě skvělý prezident. Jenže hádej co? Jsem docela záprtek, nemám pěknou tvářičku a velmi rád spím s muži. Právě kvůli tomu nejsem prezidentem téhle země, a jen stojím v jeho stínu. Jistě, nějakou moc v rukou třímám. Podílím se na rozhodování o budoucnosti této země a pomáhám prezidentovi celou tuhle loď kormidlovat, ale přesto moje jméno nikdy nenajdeš v učebnicích dějepisu. Nikdo po mně nikdy nepojmenuje letiště nebo nějakou doktrínu. Moje cesta končí u toho, že jsem něčí pravou rukou. (S02E13, Chris Van Dusen)

—————

Olivia: Kdybyste byl gay, s tím bych ještě dokázala pracovat. Gaye bych i dokázala nechat zvolit. Gaye bych klidně protlačila až za cílovou pásku. Za deset let vám do Bílého domu klidně dostanu homosexuálního prezidenta. Ale tohle? Jste sám a žijete v podstatě v celibátu. Nikde na dohled ani žena ani muž. Není z vás cítit žádná mužnost, žádný testosteron, ani kapka vášně. Tohle vám zlomí vaz. Za posledních čtyřicet let nebyl ani v jednom americkém státě  do funkce guvernéra zvolen nezadaný muž. Lidé prostě nemají rádi, koho nedokážou nikam zařadit. Kdybyste byl ženatý, rozvedený, vdovec, měl partnera – to všechno by chápali. Ale nezadanému mladému muži bez jediné známky milostného života nebude nikdo důvěřovat, a tím pádem ho ani ti nejliberálnější voliči nepřijdou podpořit k urnám. (S02E15, Jenna Bans)

Sue: Tu knihu nevydám,…

Olivia: Výborně. To děláte správně.

Sue: Pokud mi zaplatíte $3 milióny.

Olivia: Prosím?

Sue: Vy osobně samozřejmě ne. Ty tři milióny chci zaplatit od toho, kdo si vás najal. Předpokládám, že vás na mě povolal jeden z těch mužů, o kterých píšu ve své knize, a ten musí mít peněz ažaž.  Olivii Pope si přece jen tak někdo nedovolí, že ano?

Olivia: Tři milióny vám tu nikdo vyplácet nebude.

Sue: Když ne vy, nějaký knižní vydavatel se určitě najde.

Olivia: I kdybych něco takového připustila, tři milióny dolarů za knižní prvotinu nějaké začínající a doteď neznámé spisovatelky, ve které do detailu rozpitvává své odporné sexuální eskapády  s tlupou vládních byrokratů, nikdo…

Sue: Žádných byrokratů, ale velvyslanců, senátorů a lobbistů.

Olivia: Víte vy vůbec, jak vás budou nazývat? Víte, jak se říká někomu, kdo si nechá zaplatit milióny dolarů za to, co jste udělala?

Sue: Myslíte „kurva“? Kdy se z vás stala taková ubožačka?

Olivia: Ubožačka?

Sue: Přesně tak. Slabá a ustrašená ubožačka. Vždyť jste přece Olivia Pope. V politických kruzích to jméno na lidi působí tak, jako byste snad doletěla na Měsíc a zpět. Stojíte na vrcholku hory a Donald Rumsfeld vedle vás vypadá jako pošuk. Takováhle jste kapacita. Vedle vás a ústavní soudkyně Ruth Bader Ginsberg už mi ostatní nemáme ke komu dalšímu vzhlížet. Máme jen vás dvě, nikoho dalšího. O moci, kterou svíráte v rukách, Olivie, se mezi lidmi vypráví legendy. Ta moc z vás vždy přímo prýštila. Tryskala vám z každého póru a naplňovala všechny ženy okolo inspirací, dodávala jim sílu. Musím tedy uznat, že mě vaše nynější chování ke mně více než zklamalo.

Olivia: Snažím se vás ochránit.

Sue: Ochránit mě? Něco tak hrozného jste mi ani neměla říkat. Myslela jsem, že budete statečná. Doufala jsem, že budete odvážná, nebojácná, sexy a sebejistá, ale místo toho tu před sebou vidím seschlou puritánku, která – místo toho, aby se mnou oslavovala fakt, že se cítím dobře ve své vlastní kůži a že používám svoje tělo, jak chci, s kým chci, kolikrát a jakkoliv perverzním způsobem chci – tu teď na mě ukazuje odsuzujícím prstem. Jen proto, že jsem si dovolila užívat si skvělého sexu, mi naznačujete, že bych se měla obávat toho, za co mě kdo označí. Jako by snad byl zločin nabouchnout si v baru nějakého neznámého chlapa a jednu noc si s ním pořádně užít. Co se vám stalo? Kam se poděla všechna ta vaše moc a síla? Kdy jste se začala tolik bát života? Já se za nic nestydím. Tohle je můj život, moje tělo, můj příběh, který si prodám nebo ho řeknu komukoliv budu sama chtít. Rozumíte tomu? Takže mi klidně nadávejte do kurev. Jen do toho. Každý, kdo kdy napsal nějaký memoár, je kurva. Stejně tak o mně ale můžete říct, že jsem autorka, umělkyně, podnikatelka. Můžete o mně říct, že jsem chytrá. A brzy k tomu budete moci přidat i úspěšná. (S04E16, Matt Byrne)

The Fall

Stella Gibson: Až budeme mluvit do médií, měli bychom oznámit, že jedna z obětí, Sarah, byla těhotná. Zdá se, že před sedmi týdny byla v Londýně na jakémsi kurzu. Třeba se nám přihlásí otec dítěte. A mohli bychom ty ženy nazývat jinak než „profesionálky“?

Zapisovatelka: Co byste navrhovala?

Stella Gibson: Něco méně odsuzujícího. Co například  „vysoce kvalifikované zaměstnané ženy“?

Zapisovatelka: A co fakt, že byly oběti omyté a napózované?

Stella Gibson: Čím více detailů uveřejníme, tím se jen zvýší pravděpodobnost, že se někde objeví napodobitelé. Z vlastní zkušenosti také vím, že tyto druhy případů přitahují nepravé pachatele, kteří pak volají na stanici s přiznáním. Něco bychom si tedy měli nechat pro sebe. […] A ještě jedna věc: Nepopisujte oběti jako „nevinné“.

Jim Burns: Nevinné ale byly.

Stella Gibson: Jenže co když pachatel vzápětí zabije prostitutku? Nebo ženu v minisukni , která se bude pozdě v noci vracet opilá domů? Budou takové ženy nějakým způsobem méně nevinné, a jejich vraždy tedy pro nás méně podstatné, méně hodné trestu? Média ženy ráda rozdělují na dívenky a děvky, andílky a ďáblice. Co je v tom nepodporovat? (S01E03, Jakob Verbruggen)

—————

Matt Eastwood: Seržant Olson měl u sebe dva telefony. Jeden služební a druhý neregistrovaný a na dobíjení. Je tvé číslo v seznamu jeho hovorů?

Stella Gibson: Ano.

Matt Eastwood: Mohla bys mi ty hovory zaškrtnout? … Ve dvou případech šlo o multimediální zprávu. Řekla bys mi, co ti poslal?

Stella Gibson: Ani jsem je neotevírala.

Matt Eastwood: Proč?

Stella Gibson: Nechtěla jsem.

Matt Eastwood: Protože byl ženatý?

Stella Gibson: O tom jsem v té době nevěděla.

Matt Eastwood: To ses ani neobtěžovala zeptat?

Stella Gibson: On se mi to neobtěžoval říct. Nevím nic, co by vám mohlo pomoci s vyšetřováním, a sama mám ještě hodně práce.

Matt Eastwood: Kdy ses se Seržantem Olsenem poprvé setkala?

Stella Gibson: Tak tohle tě na celé věci nejvíce trápí, nemám pravdu? Že šlo o sex na jednu noc. „Muž ošuká ženu.“ Podmět muž, sloveso ošuká, předmět ženu. Takhle je to správně. „Žena ošuká muže.“ Podmět žena, předmět muž. To už se ti tolik nepozdává, viď? (S01E03, Jakob Verbruggen)

The Knick

Dr. Thackery: Počkej, odmávnu ti kočár.

Abby Alford: Já se raději projdu.

Dr. Thackery: Vážně?

Abby Alford: Ale jistě. Vždyť je dnes tak krásně.

Dr. Thackery: Vypadalo to, že bude pršet.

Abby Alford: Když se člověk dívá pouze na mraky, tak to vždycky vypadá, že bude pršet. Nekoukej se stále jen do mraků, Johne. (S01E06, Jack Amiel a Michael Begler)

—————

Pan Luff: V současné době nejvíce věříme lidem, kteří jednoho dne budou schopní provádět zázraky – lékařům, vynálezcům, architektům. Právě lidé jako Edison, Halsted nebo Roebling jsou novými americkými bohy. Pokrok a technologie přivedou svět ke spáse, a lidé si toho jsou velmi dobře vědomi. Dožadují se a touží po nových věcech. A jejich víra v ně je doslova bezedná. (S01E06, Jack Amiel a Michael Begler)

Úplně normální

Kněz: Radost a štěstí bez utrpení zevšední. Ať se ti to líbí, nebo ne, právě bolest a ztráta nás učí, abychom si vážili všeho, co nám život naděluje. (S01E16, Mike Scully)

—————

Bryan: Požehnej mi, otče, neboť jsem zhřešil. Už dvacet let jsem nebyl u zpovědi a co se Božích přikázání týče, tak jsem porušil všechny až na „Nezabiješ,“ „Nepožádáš manželky bližního svého.“

Kněz:  Tak to je za tři „Zdrávas Maria“. Přeji hezký den.

Bryan: Promiňte… Omlouvám se, ale to je jako všechno?

Kněz:  Jestli tohle sám nechcete brát vážně, tak já si klíďo píďo půjdu dál hrát na mobilu Hada.

Bryan: Fajn. S partnerem čekáme dítě a hledáme pro něj kmotry, jenže já si nejsem jistý, že dokážu nalézt duchovní základ v druhých, když ho nemůžu najít ani sám v sobě. Proto jsem přišel.

Kněz: Takže jste gay.

Bryan: Ano. Předpokládám, že to jsem měl zmínit hned v úvodu.

Kněz:  Vůbec ne. Vždyť i já odevzdal svůj život muži.

Bryan: Haha, humor. Já ale mluvím o skutečném muži, se kterým každý večer skutečně uléhám jako se ženou – přesně jak se o tom píše v Leviticu.

Kněz:  Třebaže o tom veřejnost dost pochybuje, tak homosexualita není žádný hřích a Církev jako taková se proti homosexuálům také nestaví.

Bryan: A papež i přesto – kdykoliv jen může – mluví o homosexuálech stejně jako opilý Mel Gibson o Židech.

Kněz: No tak papež… Vy přece také musíte mít nějakého toho milého starého strýčka, co na rodinných sešlostech trousí podobné nesnášenlivé poznámky.

Bryan: Nemůžete za takovéhle komentáře náhodou dostat padáka?

Kněz:  Nevím, jestli jste si toho všimnul, ale v mém oboru lidé vyhazov jen tak nedostávají.

Bryan: Já vyrůstal jako katolík. Zbožňuji křesťanskou tradici, všechny ty rituály. A ani nechtějte, abych vám tu začal básnit o křížové cestě. Jenže když mě církev nepřijímá, tak co mám jako dělat, otče? No, jen mi poraďte. Kam mám jít?

Kněz:  V okolí je spousta kostelů, které se zaměřují konkrétně na vaši skupinu.

Bryan: Jo, s duhovými vlajkami u vchodu a tamburínou pod každým sedátkem. Nechci být nucen používat oddělená pítka. Proč Církev nemůže pod svá křídla vzít všechny lidi?

Kněz:  Však bere. Přijímáme kohokoliv, stejně jako Ježíš.

Bryan: Tak to prr. Vy se tím jeho jménem tak strašně rádi oháníte, ale ve skutečnosti vůbec neděláte to, o čem on kázal. Ježíš by přece nikoho jen kvůli jeho sexuální orientaci nesoudil. On miloval všechny a všemu navzdory.

Kněz:  To jste na omylu. Mně se tahle představa Ježíše jako sluníčkového hipíka nikdy nezamlouvala. Ten chlap měl všeho po krk, vřela v něm krev. Obcházel chrámy, vysvětloval kněžím, že všechno dělají špatně, a když ho neposlouchali, tak jim tam nadělal pořádnou paseku. Byl to takový Chuck Norris svojí doby.

Bryan: Až nato, že neměl zdaleka tak hezky zastřižené vousy.

Kněz:  Na tom možná něco je. Kromě toho ale Ježíš také mluvil o nastavení druhé tváře, což vůbec neznamenalo, že si má člověk překřížit ruce a nechat si vše líbit. „Nastav i druhou tvář,“ bylo ve své době znamení vzpurnosti a vzdoru. Dalo by se to volně přeložit jako: „Ty mi taky!“ Viděl kolem sebe všechnu přetvářku a nespravedlnost a říkal lidem: „Tohle jako myslíte vážně? Vy jste taková paka! Koukejte s tím něco udělat!“

Bryan: Podle vás se tedy Církev může změnit?

Kněz:  Mohla by. Viděl jsem celou řadu homosexuálů bojovat proti diskriminaci a pochodovat za stejná práva a možnost sňatků. Viděl jsem, jak se dožadují práva bojovat za svou zem, ale práva bojovat o své duše? To ne. To hned mávli rukou a odešli. (S01E07, Mike Scully)

Ve znamení raka

Cathy: Ať už jsi si toho vědom, nebo ne, tak život fakt kurňa stojí za to! A tohle by ti mělo dotéct dřív, než zemřeš a červi ti vyžerou oči z důlků. (S01E11, Cara DiPaolo)

—————

Cathy: Chemoterapii bych mohla zkusit, ale to by jen znamenalo, že by se o mě musela starat celá spousta lidí, a takovou přítěží já nikomu být nechci. Jestli mám být ale upřímná, tak víte, co mi dělá velkou radost? Hrozně mě těší vědomí, že vlastně umíráme úplně všichni. Každý z nás. A když se vám narodí dítě, tak nějak čekáte, že umřete před ním. Možná o tom sice takhle nepřemýšlíte, alespoň ale ve skrytu duše doufáte, že to tak bude. Takže když se na to podívám z tohodle úhlu, tak si vlastně žiju jako v pohádce! Ha! Kdyžtak tu vystupuju celý rok. Kdybyste mě hledali, budu na jevišti čtyři. Ale no tak… Alespoň trochu se pousmějte. Taková katastrofa to přece nebyla. Šibeniční humor… (S01E01, Darlene Hunt)

—————

Cathy: Kam podle vás člověk přijde, když zemře?

Kněz: Na tohle se mě lidé ptají nejvíce. Druhou nejčastější otázkou pak je: „Jak dlouho ta bohoslužba bude ještě trvat?“

Rabínka: To jsme na tom stejně.

Kněz: Podle katolické nauky po smrti lidská duše putuje do nebe, kde si věřící mohou navěky užívat blízkosti Boha, oproštěni od utrpení a hříchu.

Cathy: To zní hezky.

Andrea: Co vy, rabínko? Jak je to u vás?

Rabínka: V Tóře se o posmrtném životě příliš nepíše. Místo něj se soustředíme na olam cha-ze – vezdejší svět, tady a teď.

Cathy: Z mého „tady a teď“ se už brzy stane „tehdy a tam“. Něco povzbuzujícího byste v rukávu neměla?

Rabínka: Jeden známý midraš popisuje duše v posmrtném životě, jak sedí podél dlouhého hodovního stolu a pojídají lahodné pokrmy.

Cathy: Mnohem lepší.

Andrea: Židovskou kuchyni já ráda.

Kněz: Tak to jsme dva.

Imám: Náš Ráj je obecně vzato také hezký. Člověk je oděný do honosného roucha a celý den se může povalovat na lehátku.

Andrea: Možná se dám spíš na Islám.

Cathy: Jenže než se nemocní a umírající do takového Ráje dostanou, musí si počkat, než na ně vyjde řada. Kdo to má vydržet?

Rabínka: Základem víry je odevzdání se Bohu.

Kněz: A jeho načasování.

Imám: Vědomí, že moje smrt není o nic důležitější než smrt kohokoliv jiného, mě samotného naplňuje nezměrným klidem.

Cathy: Jestliže ale mám zůstávat tady a čekat, než se Bůh rozhodne, že si mě přizve k sobě, proč jen musím trpět takovými bolestmi?

Imám: Vaše nemoc není zkouškou jen pro vás, ale má fungovat i jako zkouška dobroty ostatních. Všimla jste si, jak jsou k vám vaši blízcí v poslední době velkorysí a laskaví? My tuto krásu a vědomí dobrosrdečnosti nazýváme Alláh.

Kněz: My věříme, že je za ni zodpovědný Bůh.

Rabínka: A my se nemůžeme rozhodnout. (S04E04, Jenny Bicks & Darlene Hunt)

—————

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.