Jinde přidáno

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

22. 2. – Hlod 57

10. 2. – Hlod 56

Premiéry v hledáčku

Wonder Woman

v kinech od 1. 6.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Moudra dalších komiků

Bill Burr

Bill Burr se během několika posledních let vypracoval mezi absolutní špičku americké standupové scény. Mezi jeho nejčastější náměty patří rasové a genderové vztahy v USA, politická korektnost a aktuální dění v Americe a ve světě. Výběrem témat by se tedy dal přirovnat k Georgi Carlinovi, stylem humoru – který je částečně observační a často velmi černý a urážlivý – pak k Louisi CK.

Burrova komediální kariéra započala již v roce 1992, kdy začal vedle práce skladníka zkoušet první vystoupení v bavičských klubech. V roce 1995 se přestěhoval do New Yorku, kde si k výstupům na jevišti přibral i pár drobných roliček v seriálech nebo malých filmech. A takhle to táhl několik let. V roce 2003 mu vyšlo první DVD se záznamem standupového vystoupení Emotionally Unavailable, o pět let později další, v roce 2010, 2012 a 2014 další tři, a když si k tomu připočtete Burrovo moderování rozhlasového pořadu Bill Burr’s Monday Morning Podcast a role v Breaking Bad, Nočním rande, Drsňačkách nebo seriálu F Is for Family, najednou vám dojde, proč si tohoto komika tak rádi zvou do svých pořadů moderátoři typu Conana O’Briena, Jimmyho Kimmela atd.

Photo by Mike Bouchard, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

ŽENSKÁ PRIVILEGIA: Na něco se vás zeptám. Proč se lidi i v dnešní době berou? Copak nikdo nevěnuje pozornost statistikám? Tři čtvrtiny sňatků končí rozvodem. Kdybyste si šli skočit s padákem a instruktor vám řekl, že se tři ze čtyř padáků neotevírají, poslali byste ho do háje, „Nikam nejdu, ty vole. Nelíbí se mi ta 75% šance, že se rozprcnu o zem.“ Do manželství se ale hrne kdekdo, „Tohle je ta fronta na ztrátu poloviny majetku? Bezva, díky. Tohle bude paráda!“

Já jen tak žertuji. Ženy mám rád. Akorát s nimi vůbec nevycházím. Mají na mě až moc energie. Všimli jste si toho někdy? Ženský pořád musí něco dělat. Kdykoliv mají jeden den volno, tak to hned vidí jako příležitost. „Hele, volný den. Co takhle si ho zaplnit kravinama?“ A pak na vás doráží s jedním špatným nápadem za druhým. Ženy mají ty nejhorší nápady. Už se vás někdy nějaká zeptala na tohle, „Co třeba zajít na brunch? Nešel bys v neděli na brunch?“ A vy si sice v duchu říkáte, „Ani za milión, kurva!“ ale říct jí to nemůžete, protože by bulela. A co teda uděláte? Kývnete jí na to. „Jasně, brunch zní skvěle. Proč bychom si měli o neděli přispat, když můžeme jít vysolit dva tácy za míchaný vajíčka? Tobě to ale pálí. A fakt mě nenapadá nic lepšího na práci, než dřepět u stolu a poslouchat tvoje kamarádky, jak se o tom brunchi baví. ‚To máš pesto? Ty sis dala omeletu s pestem? Aha, tak chřest. Dala si ji s chřestem.‘“

Nedávno jsem chodil s jednou holkou, která strašně řešila ženská práva. Ženský v televizi vždycky říkají, že chtějí jenom to, aby se k nim chlapi chovali stejně jako k ostatním chlapům, ale když na ně zatlačíte, vypadne z nich, že to s tím rovnostářstvím zase není tak horké. Chtějí akorát výhody, které chlapi mají. Vyzobávají si jen to dobré, co se jim hodí do krámu. Přistupují k životům mužů jako ke švédskému stolu. „Stejný hodinový plat? To bych si dala. Zaplatit někdy za lístky do kina? Nasrat. Tohle je mňam, tohle fuj.“ No tak, dámy, přece si nemůžete takhle vybírat.

Ta holka, se kterou jsem chodil, se do mě jednoho dne opřela, „Proč dostávají muži zaplaceno za hodinu práce více peněz než ženy?“ A já jí řekl, „Proč? Protože kdyby náhodou došlo na to, že s námi půjde ke dnu loď, ty bys mohla s klidným svědomím sbalit dítě a vlézt si do záchranného člunu, zatímco já bych tam musel zůstat a utopit se. Proto mám vyšší mzdu. Nebo když v noci uslyšíš z bytu nějaký šramot, musím to jít prozkoumat já. ‚Ano, zlato, fakt má nůž,‘ budu ti říkat, až mě ten parchant bude bodat do hrudi. Nebo když někde někdo drží rukojmí, koho se vyjednavači vždycky snaží dostat ven nejdřív? ‚Alespoň nechte vyjít ženy a děti.‘ A co já? To si jako myslíte, že se mi chce zůstávat spoutaný v trezoru s dvaceti upocenými maníky a jedním pytlíčkem arašídů? Že se mi chce riskovat, že až bude únosce chtít helikoptéru, vyvleče mě ke vchodu s pistolí u hlavy? A tu helikoptéru beztak nedostane. Jasně že ne. Místo toho s ním budu muset zavést nenucený rozhovor s osmatřicítkou u spánku, ‚Kámo, podle mě by sis měl zavolat Uber. Nebo brnkni do půjčovny.‘“

Chápete, co tím myslím? Kde jsou feministky v takovýchhle případech? Zalezlé, samozřejmě. Když vám barák zachvátí požár, feministku byste nenašli ani s lupou. Klidně si vezměte tu nejdrsnější feministku – jedubabu s vlasy na ježka, která se vám klidně postaví centimetr před obličej, zapíchne vám do čela prst a začne vám napruzeně nadávat do šovinistů – a v okamžiku, kdy uvidí plameny, tak se s vámi vsadím, že si ty krátké vlasy stáhne do culíčků a začne pištět, „Jujky, pomoc, já jsem jenom taková malá nevinná holčička. Nejradši bych si šla zaskákat přes švihadlo.“

Bill Hicks

Bill Hicks, který se narodil v americké Georgii a vyrostl v texaském městě Houston, byl komik podobného ražení jako George Carlin. Byl to společenský buřič, který ve svých standupových vystoupeních kritizoval široké spektrum problémů od náboženství přes politiku až po konzumerismus a povrchnost dnešní doby. Ušetřeny nezůstaly ani populární kultura spolu s médii jako takovými, které podle jeho vlastních slov dělaly z lidí, “dementy a otupělce“.

Bill začal vystupovat již v 16 letech v klubu Comedy Workshop ve městě Houston. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let procestoval se svými vystoupeními celou Ameriku. Pořádného ohlasu se mu ovšem dostalo až po mnoha letech v podstatně otevřenějším a uvolněnějším prostředí Velké Británie. Právě zde vyprodával v devadesátých letech celé stadiony. Než se mu ovšem kariéra stačila pořádně rozjet, Bill dostal rakovinu slinivky a v roce 1994 ve dvaatřiceti letech zemřel. Slávy se mu tak dostalo až posmrtně. Lidé začali jeho materiál objevovat až postupem času a doceňovali ho do takové míry, až ho britský Channel 4 v roce 2010 vyhlásil čtvrtým nejlepším komikem všech dob.

Photo by Angela D., Flickr, CC BY 2.0

PORNO A REKLAMA: Bez nějakého nepřítele se lidstvo neobejde, jenže proti komu bychom se dnes měli štvát? Co takhle proti drogám? Ne, už to mám! Bude nám vadit pornografie. Přesně tak. Úplně vidím, jak vám z toho samotného slova naskočila husí kůže. Největší problém s pornografií spočívá v tom… že nikdo neví, v čem ten problém je. S výjimkou tohoto jednoho detailu celé situaci náramně rozumíme. Prostě víme, že je porno špatné, jen nemůžeme přijít na to, proč tomu tak je.

Podle Nejvyššího soudu se za porno považuje cokoliv, co vyvolává myšlenky na sex a samo o sobě to nemá žádnou uměleckou hodnotu. Hmm, žádná umělecká hodnota a má to vyvolávat myšlenky na sex? To mi skoro zní jako každá druhá reklama v televizi. Třeba ta na orbitky s těmi vyprsenými dvojčaty? No, něco vám povím, když se na tuhle reklamu dívám, o žvýkačkách fakt nepřemýšlím.

Teď vám popíšu jednu ultimátní reklamu, kterou jednoho krásného dne třeba i uvidíme běžet v televizi: Ta reklama začíná detailním záběrem na obličej mladé ženy. Je tak krásná, až z toho přechází zrak. Kamera trochu poodjede a ukáže se, že je ta kráska nahoře bez. Kamera poodjede ještě o kousek dál. Ženská je nahá úplně celá, nohy má roztažené, na stydkých pyscích dva prsty a v poslední vteřině na člověka blikne nápis, „Pijte Colu.“ Vztah mezi nahou babou a limonádou mi sice uniká, ale kolu bych v tu chvíli asi začal chlemtat po hektolitrech.

Nebo jiná reklama: Záběr zezadu na nahou holku v předklonu, která mezi nohama říká do kamery, „Kupte si snickers.“ Nebo jiná: Krásná roštěnka si líže bradavku a do toho si pobrukuje, „Dr. Pepper, to je něco.“ Ne, nemám tušení, jak jedno souvisí s druhým, ale můžete mi věřit, že si všechny ty sračky hned půjdu koupit.

Jim Jefferies

Humor Jima Jefferiese, původem australského komika, který se na několik let přestěhoval za kariérou do Londýna a nyní žije v Los Angeles, je břitký a leckomu možná bude připadat vulgární. Jefferiesovy stand-upy, během nichž komik pravidelně vybumbá minimálně dvě tři piva, nezřídka připomínají spíše hospodské kverulantství přiopilého štamgasta. Když se ale do jeho projevu zaposloucháte, třeba ke svému překvapení zjistíte, že ten pán vlastně nemele úplné hlouposti. Pokud se tedy nenecháte snadno urazit, uvidíte, že jsou jeho vystoupení zábavná a nadto mají hlavu a patu.

Jak už to tak dnes u vrcholových komiků bývá, Jefferies dávno není pouze bavičem, který čas od času vyleze na pódium v nějakém tom komediálním klubu. Několik svých stand-upů vydal na DVD – např. Alcoholocaust, I Swear to God, Bare či Fully Functional –, objevil se v několika dílech britských zábavních pořadů 8 Out of 10 Cats, Never Mind the Buzzcocks nebo Have I Got News for You, občas spolupracuje na vtipných klipech a pořadech pro americkou stanici Comedy Central, a nadto všechno mezi lety 2013-14 tvořil svůj vlastní seriál Legit. Šlo o seriál komediální, kritiky kladně hodnocený a Jefferies v něm hrál hlavní roli – v podstatě šlo o jakousi obdobu Louieho. Po zrušení Legitu v roce 2014 se Jefferies objevil v australském filmu Me and My Mates vs the Zombie Apocalypse.

Photo by Atheist Foundation of Australia Inc., Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

ZBRANĚ: Následující téma lidi většinou rozdělí na dva nesmiřitelné tábory: regulace zbraní. Zastánci regulací, moc na mě nehalekejte, protože ti druzí mají pod bundama kvéry. Takže souhlaste jen tak tiše, abyste je nenasrali. Než začnu, rád bych předeslal, že věřím ve vaše svaté americké právo vlastnit zbraně. Tím, o čem budu mluvit, se vám je nebudu snažit vzít. Jen tím budu vyjadřovat svůj vlastní názor na daný problém. Nebo problematiku? Ále, čert to vem! Prostě zbraně nemám rád.

Zároveň vám řeknu pár chladných, tvrdých fakt. Třeba u nás v Austrálii jsme až do poloviny devadesátých let zbraně mívali. Jenže v roce 1996 zažila  Austrálie ve městě Port Arthur největší střelný masakr ve svých dějinách – to jako fakt, zatím ho nikdo nepřekonal – a v přímé reakci na něj se všechny zbraně zakázaly. V průběhu deseti let, které masovému vraždění v Port Arthuru předcházely, jsme měli podobných střelných masakrů deset. Za celé ty roky od zákazu zbraní v roce 1996 jsme neměli jeden jediný. Hlava mi nebere, jak by tyhle dvě věci spolu mohly souviset! Třeba to byla náhoda.

Když o tom takhle mluvím, měli byste vědět, že jsem si moc dobře vědom, že Amerika a Austrálie se v lecčems liší. Jsou to nesmírně odlišné kultury s nesmírně odlišnými obyvateli. Já to chápu. Austrálii zasáhlo největší masové vraždění civilistů na světě, australská vláda vydala striktní rozhodnutí, „A dost! Už žádné zbraně!“ a my všichni si řekli, „Jo, tak dobře. To zní férově.“ V Americe máte podobné masakry v průměru tak jednou do měsíce, ale i když vám třeba ve škole v Sandy Hook umíraly malé děti, vaše vláda se vás jen tak opatrně zeptala, „Hele, co takhle, že bychom se zkusili zbavit třeba jen těch opravdu velkých zbraní?“ a padesát procent z vás se na ni rozzuřeně rozječelo, „S tím jdi do prdele. Na moje bouchačky mi nikdo sahat nebude!“

A teď si to celé trochu zamotáme: Já samozřejmě stojím za vaším druhým dodatkem, podle kterého máte právo vlastnit zbraně. Co se mi ale příčí, jsou nesmyslné argumenty a prachsprosté lži. Vlastnictví zbraně se dá odůvodnit jedním prostým argumentem: „Polib mi. Já mám kvéry rád.“ Argument to možná není nejlepší, ale žádný lepší nevymyslíte. Navíc na něm není nic špatného. Proč byste nemohli říct, „Hele, mně se něco líbí, tak mi to neber.“?

Nesnažte se mi ale podstrkovat ty ostatní bláboly, z nichž největším je, „Já tu zbraň potřebuju k ochraně. Musím s její pomocí ubránit sebe a svojí rodinu.“ Vážně? Proto se v army-shopech prodávají „útočné pušky“? O „obranných puškách“ jsem totiž ještě nikdy neslyšel. Na obranu? O čem to kurva melete? Když vám do domu někdo vleze, máte o 80 % vyšší šanci, že místo něj zastřelíte sami sebe. Teď si určitě říkáte, „To by se mně nikdy nemohlo stát.“ A jak to víte? Nevíte. Protože čas od času je člověku smutno… Jeden den jste v pohodě, pak na vás padne splín, bouchačku máte při ruce, tak není na co čekat, bum prásk a máte to za sebou.

Prý na ochranu. Já kdysi bydlel s přítelkyní v Manchestru a jednoho dne se k nám takhle vloupalo pár chlapů. Vlezli k nám oknem, v rukách kladivo a mačetu. Mě majzli po hlavě a svázali do kozelce. Přítelkyni vyhrožovali, že ji znásilní. Fantastická zábava na večer. Když o tom vyprávím Američanům, všichni mi říkají, „Jen si představ, kdybys u sebe měl zbraň.“ A já jim vždycky odpovídám, „Fajn, už si to představuju. Akorát jsem byl zrovínka nahý, takže bych neměl k čemu přichytit pouzdro. A ani jsem celý večer neklečel pod oknem s kvérem připraveným v ruce, kdyby se k nám náhodou někdo nechystal vlézt.“ V jakém světě tihle lidé žijí, že jsou permanentně přichystaní střílet?

Mají zbraně, protože se jim líbí. Proto taky každý rok pořádají všelijaké zbraňové mítingy a cony. Proto si předplácí časopisy o zbraních. Nějaká ochrana a domácí zabezpečení jsou jim i prdele. Na mítingy s domácím zabezpečením nikdo z nich nejezdí. Měsíčník „Petlice“ nikdo z nich nečte. Na Facebooku nejsou na profilovce vyfocení, jak s drsným výrazem stojí za bezpečnostními dveřmi.

Jasně, tihle vošoustové tak budou připravení střílet, když jim někdo v noci vleze do domu! To určitě! Mimochodem, většina lidí, co ostatním lezou do domů, jim chce jenom ukrást telku, nic víc. Fakt si myslíte, že vám chce každý lupič zamordovat rodinu? Kolik nepřátel jste si v životě kurva nadělali? Kdo si myslíte, že jste, že se tak bojíte, že vás chce tolik lidí zavraždit?

Navíc je tu ještě jeden problém: Když máte tu zbraň volně dostupnou, může to být docela nebezpečné. Dítě vám vleze do ložnice, vyndá vám ji ze stolku, bude si myslet, že je to hračka, a zastřelí s ní brášku nebo sestřičku. Tohle se stává dnes a denně. „Jasně,“ řeknete si, „tohle by se ale u nás doma nestalo. Já jsem totiž zodpovědný vlastník, takže mám všechny zbraně zamčené v sejfu.“ No bezva! Jenže když se k vám náhodou zčistajasna vloupe nějaký ten ničema, tak vám bouchačka v sejfu bude dost na hovno, ne? Někdo k vám vleze a vy mu jako řeknete, „Chvilku vydrž, kreténe,“ a půjdete si ze sejfu vyndat kvér? „Jen počkej, ty zmetku, ty už brzo uvidíš. Hej, zlato, přestaň krvácet a řekni mi, jestli mám otočit 32 doprava, nebo 32 doleva. Cože? To číslo jsou narozeniny tvojí mámy? Jak já si mám kurva pamatovat, kdy se ta jedubaba narodila? A vůbec, kdybys nenechávala to okno otevřený, tak by tu věčně nebyla taková kosa. A taky by nás teď nevraždila banda magorů.“

Joan Rivers

Legenda mezi bavičkami, Joan Rivers patřila spolu s Georgem Carlinem ke staré gardě americké komediální scény. Ačkoliv jako bavička vystupovala se svými stand-upy již od roku 1959, kariéru jí nastartoval až o šest let později rozhovor v televizní talk show Johnnyho Carsona. Joan pobavila, zaujala a téměř přes noc se z ní stala hvězda. Roku 1984 získala za svůj stand-up What Becomes a Semi-Legend Most? cenu Grammy. V roce 1989 se jako první žena stala moderátorkou vlastní noční talk show The Joan Rivers Show, která se vysílala až do roku 1993, a za níž Joan dostala několik cen Emmy (a v této aréně dodnes na jinou ženu nenarazíte!). A když už jsme tak u těch cen: V roce 1994 Joan utekla k divadlu a za svůj výkon ve hře Sally Marr… and her escorts získala divadelní ocenění Tony.

V novém tisíciletí se Joan vyprofilovala jako řízný módní guru, ostrá kritička hollywoodských móresů, propagátorka plastické chirurgie a hvězda reality show. Zahrála si například v seriálech Plastická chirurgie s.r.o. a Louie, filmech Shrek 2, Láska na hlídání, Šest vražd stačí, maminko!, Spaceballs či Šéfka, objevila se v reality show Celebrity Apprentice, Joan & Melissa nebo How’d You Get So Rich? napsala humoristické knihy I Hate Everyone… Starting with Me, Men Are Stupid… And They Like Big Boobs, Diary of a Mad Diva, Enter Talking, Still Talking a udělala toho ještě spoustu dalšího. Její význam pro americkou kulturu se jednoduše nedá v takto malém okénku ani trochu postihnout, takže si na závěr dovolím jen pár osobních tipů: Určitě se podívejte na její pranýřování v The Comedy Central Roast of Joan Rivers; koukněte se na otevřený a velmi dobrý dokument o jejím životě a práci Joan Rivers: A Piece of Work; a pokud máte rádi rozhovory, mrkněte se na její online youtubeovskou sérii „rozhovorů z postele“ In Bed with Joan.

Photo by Steve Rhodes, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

O MUŽÍCH A ŽENÁCH: „Vzhledem k současným nárokům na ženy děkuji Bohu, že už jsem vdaná, protože s touhle vizáží bych si dnes jen tak někoho nenabrnkla. Nezadaných děvčat je mi vlastně docela líto, protože jim dnešní doba – co se týče módy, požadavků na vzhled a vůbec společnosti jako celku – příliš nepřeje.

„Nezadaní pánové jsou za vodou, ti jsou v klidu. Když dnes nějaký chlapec nebo muž pozve dívku na rande, tak stačí, aby byl umytý a tu večeři zaplatil, a automaticky je z něj skvělý úlovek. To přece všichni víme. Muž si klidně může zvednout telefon a zavolat komukoliv na celém širém světě: ‚Zdravím, všimnul jsem si vašeho jména na cedulce v šatnách a napadlo mě, že bych vám zavolal.‘ Prostě jen tak. Žena něco takového ale udělat nemůže. Úloha holky je přece čekat, než jí chlapec zavolá, ne mu volat sama, no ne?

„A když už se konečně domluvíte na to rande, dívka se musí šmrncovně obléct, hezky namalovat, musí si načesat a vytvarovat vlasy. Právě dívka musí být bystrá, chytrá, krásná a nesmí se brát příliš vážně: ‚Dneska zase do motelu? Hurá, hurá!‘ A mě to tak štve! Jenže jestliže je vám třicet a ještě nejste vdaná, tak jste stará bréca. Zato jakýkoliv nezadaný devadesátník je pořád skvělá partie. Tohle se prostě nedá poměřovat. ‚Můžeme s sebou vzít kamaráda?‘ ‚Beze všeho.‘ ‚A nevadí, že mu je sedmadevadesát?‘ ‚Vůbec ne, sem s ním!‘ ‚Aha, tak on zrovna umřel.‘ ‚Nevadí, i tak ho dotáhněte! My už si ho nějak vypodepřem. A kdyžtak řekneme, že toho prostě moc nenamluví. Hlavně doražte s ním!‘

„Co se těchto věcí týče, tak mi věřte, že vím, o čem mluvím, protože moje máma měla doma hned dvě dcery, které – jak se tak lidově říká – nešly na odbyt. Pocházím z malého městečka Larchmont, ve kterém pokud jste dívka, je vám přes jedenadvacet a stále nikoho nemáte, tak se můžete jít rovnou zakopat. A já zůstala, prosím pěkně, v celém tom městě jako poslední nezadaná holka! Máte vůbec ponětí, jak jsem se asi tak mohla cítit, když jsem byla pořád doma a odpočítávala roky? Jednadvacet, dvaadvacet, čtyřiadvacet… Bavila jsem se sice královsky, to mě zase nechápejte špatně: Užívala jsem si života plnými doušky, futrovala se čokoládovými tyčinkami a bylo mi hej. Jenže jsem byla nezadaná! Občas k nám zašli sousedi a ptali se mámy: ‚Tak co Joan? Ještě pořád nikoho nemá? Hahaha.‘ A ona jim odpovídala: ‚Nemá, budiž jí země lehká.‘ Víte, jak ta slova bolela? Obzvlášť, když je vyslovovala přímo přede mnou u jídelního stolu?

„Když mi bylo jednadvacet, máma mi řekla, ‚Najdi si nějakého doktora.‘ Ve dvaadvaceti už to bylo, ‚Dobrá, tak tedy nějakého právníka nebo účetního.‘ Ve čtyřiadvaceti jí stačil zubař a v šestadvaceti mi povídá, ‚Holka, ber, co ti přijde pod ruku.‘ První chlap, co nám prošel futry, byl můj. ‚Co tím jako myslíš, že se ti nepozdává? Očividně má pod čepicí. Vždyť i ten zvonek našel sám. Tak co bys ještě chtěla?‘ Brala jsem kohokoliv, kdo se nám zastavil na prahu. ‚Joan, u dveří na tebe čeká nějaký pohledný mladík s maskou na tváři a pistolí v ruce.‘ ‚Výborně!‘ Prostě kohokoliv!“

Russel Peters

Russell Peters je kanadský bavič a herec, který začal vystupovat v torontských klubech již v roce 1989. Jeho největším komediálním vzorem byl George Carlin, s nímž se Peters nejenom dostal šanci sejít, ale dokonce uváděl jedno z Carlinových posledních představení. Zajímavostí Petersovy kariéry je, že za ni vděčí nejenom svému talentu, ale ve stejné míře i internetovým pirátům. V roce 2004 se totiž na YouTube dostala pirátská kopie záznamu jeho vystoupení v kanadském pořadu Comedy Now!, kterou jednak zhlédly milióny lidí, ale především ji desítky dalších pirátů rozstříhaly a nahrály na vlastní youtubovské kanály, kde se z těchto klipů staly virály. Aniž by tak Peters musel cokoliv dělat a za cokoliv platit, internet se mu díky jeho schopnostem nelegálně postaral o takovou reklamu, o níž se mu ani nesnilo. Dnes jde o jednoho z nejlépe placených bavičů světa a přední vývozní artikl kanadské komediální scény.

Kromě vystupování na pódiu se občas objeví i v nějakém tom hollywoodském projektu – vidět jste ho mohli například ve filmu Zdrojový kód, Šéf, Skoro dospělá, Breakaway, Vlastní cestou, Velký maturitní mejdan, Padesát odstínů černé nebo Úlovek. Kromě toho namluvil postavu nosorožce Rockyho v Disneyho hrané Knize džunglí.

Photo by Chris Harte, Flickr, CC BY-SA 2.0

ARABOVÉ: Já si ve svých vystoupeních z Arabů skoro vůbec neutahuji především z toho důvodu, že… vlastně ani nevím… Nejspíš proto, že bych nerad přišel o kejhák. Kdybych si totiž z nějakého vystřelil, on by se možná i zatvářil, jako že se směje, ale upřímný smích by to nebyl, „Ne, jasně, to se ti vážně povedlo, komediante, hahaha. Fakt, já to pochopil, moc vtipný.“ A pak by se napruzeně otočil k manželce a řekl jí, „Neboj, já si to s ním po představení půjdu vyřídit.“

Za všechno špatné, co se dnes ve světě děje, můžou média, protože ta o lidech šíří všechny možné negativní stereotypy. Neříkají sice divákům, že to dělají – nevysvětlují jim, „Podívejte se, musíte si myslet tohle a tohle.“ –, ale stejně moc dobře vědí, jak na ně. Úplně jim třeba stačí dokola lidem opakovat, co si beztak už trochu myslí.

Ukážou vám třeba fotku někoho s odlišnými etnickými kořeny a hned vzápětí záběr na něco, co s tou první absolutně nesouvisí. Tuhle kombinaci divákovi nepodávají tak, že by na sebe ty fotografie měly navazovat, ale spíše se ho přitrouble ptají, „Co vy na to?“ Třeba vám ukážou fotku nějakého Asiata a pak udělají střih na záběr autonehody: „Co vy na to?“ Ukážou vám Inda a vzápětí sámošku. „Co si myslíte?“

A pak vám na obrazovku hodí kombinaci Araba a pouličního výbuchu. „Já to věděl!“ Takhle oni to dělají. Zkreslují nám pohled na svět a dělají to jen tak, že nám ukazují obrázky Arabů ze všech možných koutů světa a hned po nich záběry násilí a brutality. V médiích nikdy neuvidíte normální Araby dělat normální, každodenní věci, které děláme i my ostatní: chodit do práce, pít kafe, jet za rodinou. Tihle Arabáči jsou totiž nudní. Je nikdo vidět nechce. Lidi touží po senzaci, chtějí vidět šílence. […]

Kdykoliv navíc ukazují v televizi někoho mluvit arabsky, většinou jde o bandu pomatenců, kteří někde za něco protestují. Tihle lidé mluví neuvěřitelně tvrdou a drsnou arabštinou, která zní zhruba takhle, „Chrchléš, chrchméš, lalalalala, k čertu s Chamerikou!“ Média totiž chtějí, abychom si mysleli, že takovéhle věci jsou tam na každodenním pořádku.

Já chtěl vědět, jak se věci skutečně mají, tak jsem se vloni rozhodl zajet si na Střední východ. Měl jsem totiž kvůli všem těmhle reportážím z arabských protestů v sobě hluboko zakořeněnou představu, že je arabština odporný jazyk. Když se člověk na záběry z těch protestů dívá, napadá ho, „Není se čemu divit, že jsou takhle naštvaní. Vždyť pokaždé, když otevřou pusu, zní to, jako by na sebe zvraceli.“

Jenže pak si sami zajedete na Střední východ, uslyšíte skutečné Araby mluvit skutečnou arabštinou a dojde vám, že ten jazyk vlastně zní docela hezky. Mě samotného dokonce skoro až vzrušoval. To jsem vám takhle jednou seděl v kavárně v Dubaji, pohoda, klídek, piánko, a za mnou seděly a povídaly si dvě dívčiny. Já sice neměl páru, o čem mluví, ale stejně jsem je poslouchal, protože mi to znělo hrozně hezky, „Chmely chmyšli techtle mechtle che che jó.“ A já se za nimi svíjel blahem, „Ježiši, tohle je fakt paráda!“

Jenže tyhle Araby vám v televizi neukážou, protože tihle jsou nudní. Do programu nasadí akorát záběry na pomatence. Člověk z celého arabského světa v podstatě vidí jen jeho největší spodinu. Proto také celá ta kultura vypadá odpudivě. Takhle se to dělá: Média vám servírují jenom ty největší exoty. Já se třeba vsadím, že v arabských televizích se z celé Ameriky ukazují jenom epizody Jerryho Springera. „Chouchni se na ty Chameričany, jak jsou chloupí! Pche! Chele na něcho, tachovej dement! Vždyť on choustá s vlastní chechtrenicí!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.