Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Moudra Louise C.K.

Louis C.K.

Louis C.K. nejspíš nebude pro každého, protože humor tohoto americko-mexického komika občas hodně štípe. Nevybíravým slovům a společenským tématům, o nichž se příliš nemluví, se nevyhýbá – ba naopak. Spíše než že by se snažil šokovat, tak si ale myslím, že podobně jako George jen kritizuje společenské nešvary a občasný nedostatek lidskosti mezi lidmi. Louis je hodně známý svými mnohačetnými nominacemi na cenu Emmy (v roce 2013 ji za své komediální představení Oh My God získal), dále tím, že lístky na svá představení a záznamy z nich prodává v podstatě za babku (čímž zpřístupňuje své dílo podstatně širšímu obecenstvu), a v neposlední řadě také svými oceňovanými seriály Lucky Louie a Louie.

Photo by Dan Nguyen, Flickr, CC BY-NC 2.0

O RODIČÍCH A FACEBOOKU: „Škola, do které chodí moje dcera, tuhle pořádala takový velký bál, kam se přišli podívat všichni rodiče. A mě strašně bavilo pozorovat jednu věc: Jakmile začalo taneční vystoupení dětí, každý rodič vytáhnul telefon, dal si ho před obličej a úplně si jím tak zakryl výhled na svého šprčka. Stáli tam například lidé, co měli před ksichtem zvednuté iPady. Skoro to vypadalo, jako by všichni byli v programu na ochranu svědků. Děti svým rodičům vůbec neviděly do obličeje, protože každý z nich sledoval v příšerném rozlišení video něčeho, co se dělo sotva pár metrů před nimi. ‚Kurňa, proč se na to svoje dítě nekoukáš? Rozlišení na tom špuntovi je fakt neuvěřitelný, hotový HDčko. Stačí se jen podívat. A proč to nahráváš? Beztak se na to nikdy nekoukneš. Ani za milión let si nepustíš video, na kterém tvůj harant dělá něco, co ti nestálo za pozornost, ani když se to odehrávalo.‘

„Lidé se na tahle videa sami nedívají. Místo toho je prdnou na Facebook: ‚Na, vy se na to koukněte. Já si teď dám šlofíka.‘ A pak si jen přečtou komentáře: ‚Božííííínkůůůůůů!!!!!! To je táááák roztomilýýýýý!!!!!! Jéééééé!!!!!‘ Jenže hádejte co? Oni se na to nedívají ani ti lidé na Facebooku. Vaši přátelé tyhle blbosti nesledují. Ty děti netancují absolutně pro nikoho. Videa vašich škvrňat na Facebooku prostě nikoho neberou. Lidé vidí první políčko v náhledu, olajkují vám to, napíšou, ‚Jé, moc hezký,‘ a jdou si zase honit.

„Na tyhle věci se nikdo nekouká a já vám to klidně dokážu. Až budete zase jednou natáčet tanečky svého dítěte, vezměte jednu vteřinu z toho videa a doplňte ji o dvacet minut záběrů vašeho vlastního análu. Jděte do koupelny a dvacet minut si natáčejte, jak se vám rozevírají a stahují řitní svěrače. Pak tohle video připlácněte k té vteřině tancování a hoďte to na Facebook. Uvidíte, že vám přátelé budou psát ty samé hovadiny: ‚Mocinky kouzelnýýý!!! Z toho se jednou vyklube hvězda!!!‘“

————————

Photo by Daniel Langer, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

O NEPROZÍRAVOSTI: „Vzpomínám si, jak jsem jeden večer strávil s takovou holkou. Bylo mi nějakých dvacet let, už jsem se živil jako komik a byl jsem zrovna pracovně ve Washingtonu D.C. Po jednom představení v klubu ke mně na hotel přišla jedna ze servírek. Byla hrozně hezká. Tak jsme se začali na pokoji vykousávat a mně přišlo, že je do mě fakt docela udělaná. Skočila mi na klín a začala se po mně vozit, tak jsem jí vsunul ruku pod tričko, ale v tu chvíli mě zastavila. Tak jsem si řekl: ‚No nic,‘ a trochu přibrzdil. Líbali jsme se ale dál a já jí po chvilce dal ruku na zadek, a ona mi ji zase sklepla. No a zanedlouho odešla, aniž by mezi námi k čemukoliv došlo.

„Druhý den jsem vystupoval v tom samém klubu a ona se mě ptá: ‚Hele, co to včera bylo?‘ A já na to: ‚Co jako?‘ A ona říká: ‚Jak to, že jsme se spolu nevyspali?‘ ‚Protožes nechtěla.‘ ‚Ale chtěla. Fakt jsem po tobě jela.‘ ‚Tak proč jsi mě pořád zastavovala?‘ ‚Protože jsem chtěla, aby sis mě prostě vzal.‘ ‚A to má jako znamenat co?‘ ‚Já jsem v tomhle možná trochu divná, ale hrozně mě vzrušuje, když je chlap tak frustrovanej, že se už neudrží, přitlačí mě na postel a prostě mě vojede.‘ Tak jí povídám: ‚Hele, tos měla říct. Já bych ti s radostí vyšel vstříc.‘ A ona odpoví: ‚To zase ne. Já musím mít pocit skutečnýho nebezpečí…‘ ‚Ženská, jsi ty, kurva, normální?! To si jako myslíš, že tě znásilním a budu doufat, že tě takový věci vzrušujou!?‘

„Taková kráva… ‚Hm, z téhle holky mám pocit, že by možná stála o znásilnění… Podle mě by si ho možná i užila, třeba ji zrovna to vzrušuje. Ptát se jí ale nebudu, protože bych ještě mohl pokazit atmošku. Tak to prostě zkusím a znásilním ji. Vždyť o co jde? Co nejhoršího se tak může stát, ne?‘ Kriste Pane…“

————————

O HOMOFOBII: „Nikdy jsem nepochopil, proč určití lidé soudí druhé za to, s kým spí. Někteří lidé se například čertí na homosexuály jen za to, že jsou homosexuálové; úplně jim z nich vře krev. A mně tohle nikdy nešlo na rozum, jelikož oni spí jen s dalšími homosexuály. Něco jiného by bylo, kdyby pobíhali po ulicích a mýrnyx týrnyx lidem bez dovolení špikovali řitě. Chápete? Kdybyste si třeba stáli u bankomatu a najednou vyjekli: ‚Hej, kurva, co to jako…? No, do prkenný vohrady! To snad ne! Nějakej řitopich mi právě nabil šamotku! No fakt, normálně mi natrhnul prdel. Úplně mi zničil kalhoty… Tohle je na hovno! A další! Šmarjá, já už snad radši zalezu domů, protože tohle přestává bejt sranda!‘ Jenže oni takové věci obyčejně nedělají, takže nechápu, o co komu jde.

„Lidé se také vztekají: ‚Ještě tak aby se spolu oddávali!‘ Vždyť jim nemusíte nic kupovat, tak co vám na tom záleží? Další zase říkají: ‚Ale to by se pak také kdejaký pošahanec mohl oženit třeba se svým psem.‘ Fajn! Ať si tomu čoklovi třeba přeblafne šaška, mně je to u prdele. Na tomhle vůbec nezáleží. Na váš život to nemá pražádný dopad, tak co je vám po tom?

„A někteří lidé o tom občas mluví, jako by to byla společenská věc, součást veřejný debaty. Jako třeba když vidíte nějakou babu, jak si v televizi stoupne a řekne: ‚Jak mám svému dítěti vysvětlit, že se spolu mohou nechat oddat i dva muži?‘ Co já vím?! Je to tvůj fracek, tak mu to prostě nějak řekni. Co je komu do tebe? Dva chlapi se mají rádi, ale vzít se nemůžou, protože ty nejsi schopná si na pět minut sednout se svým ohavným harantem a promluvit s ním? Co je komu do tvýho dítěte? Beztak je to nejspíš bukvice. … Není to dementní vtip? Ach jo. Taková kravina.

„Jediná věc, která mě osobně štve, je, že se člověk gayům nemůže smát, ani když jsou vtipní. Občas jsou prostě k popukání. Velkou část života jsem prožil v New Yorku a v mém sousedství byl gay kde kdo. A někteří gayové byli prostě jen chlapi, které člověk míjel na ulici, ale jiní byli maníci, co postávali na rohu ulice nasoukaní v minikraťáskách, tričíčku nad pupík a polňácích nasprejovaných na brčálově zelenou, kolem krku jim visela píšťalka a oni si kolemjdoucím svým vysoce položeným hláskem stěžovali: ‚Lidičky, taky je vám takovej hic?‘ A tohle není žádný stereotyp. Takových exotů existují tisíce a tisíce. A já, když je vidím, tak se prostě musím smát, fakt že jo. Lidé mi to vyčítají: ‚Neposmívej se mu za to, že je gay.‘ Jenže já se mu neposmívám, že je gay. Směju se mu, protože je to výstřední bambula, a protože je k popukání. Jak na něj mám jako reagovat? ‚Ahojdá!‘ ‚Ach, dobrý den, ano, ve vší vážnosti vás zdravím, milostpane.‘ Fakt na hlavu…“

————————

Photo by David Shankbone, Flickr, CC BY 2.0

O VÝHODÁCH BĚLOŠSTVÍ: „Omlouvám se, že jsem pořád tak negativní. Vůbec se mnou není žádná sranda. A přitom k tomu nemám důvod. Mám být šťastný jako blecha – jsem zdravý, relativně mladý, také jsem běloch, za což dodnes děkuji sudičkám… Bílá kůže je úžasná výhoda, ještě to zkuste popírat. Že jsem běloch, to mě fakt hřeje u srdce, vážně. Jestli někdo z vás není běloch, tak o hodně přicházíte, protože tahle barva očividně stojí za všechny prachy. Dovolte mi jen, abych uvedl na pravou míru jednu věc: Já neříkám, že jsou běloši lepší než ostatní, ale že být bělochem je očividně lepší. O tom snad nikdo nepochybuje. Kdyby o takových věcech mohl člověk sám rozhodovat, tuhle barvu bych si volil každý rok: ‚Já bych si zase vzal tu bílou, prosím. Tak, s bílou mám skvělé zkušenosti, takže u ní zůstanu. Děkuji.‘

„Povím vám, jaká paráda to je být běloch: Kdyby existoval stroj času, mohl bych si do něj sednout, přesunout se kamkoliv do minulosti a po příjezdu bych se měl jako prase v žitě. Tohle je čistě výsada bělochů. Černoši si se strojem času takhle pohrávat nemůžou. Černoch by vám řekl: ‚Hele, kamkoliv před rok 1980 nejedu, fakt ne.‘ Já si ale můžu skočit do jakékoliv doby. Třeba do roku 2. Nemám sebemenší tušení, co se tehdy dělo, ale můžu si být jistý, že až bych se tam dostal, tak bych slyšel: ‚Dobrý den, pane. Tudy, prosím, máme pro vás volný stůl pro dva.‘ ‚Ach, děkuji moc. Tady v roce 2 je to skutečně moc hezké.‘ Můžu si jet kamkoliv.

„Teda… kamkoliv do minulosti. Přesunout se do budoucnosti a zjistit, co se s bělochy stane, se mi fakt ani trochu nechce. Každému totiž musí být jasné, že na všechno to naše čůráctví jednou šeredně dojedeme. Jednou to s náma špatně skončí. Ostatní nás přišpendlí k zemi a natrhnou nám prdel. A ne že bychom si to nezasloužili. Zasloužíme – a moc –, ale do té doby… Juchů!!!

„Jestli jste bílí a nechcete nikomu přiznat, jaká je to paráda, tak jste pěkní vocasové! Protože je to fakt bomba. A já jsem ještě k tomu muž! Více výhod člověk už nemůže do vínku dostat. Jsem bílý muž. Je zhola nemožné, aby mě kdokoliv jakkoliv urazil na citech. Jak můžete takového bělocha nazvat, abyste se ho jó dotkli? ‚Ty bělásku!‘ ‚Ach jo, zkažený celý den! Fňuk, on mi řekl, že jsem bělásek. Až jsem se z toho úplně rozvzpomněl, že moji předci vlastnili lány země a otroky. To je teda pech.‘“

————————

Photo by Nico Paix, Flickr, CC BY 2.0

O ŘÍZENÍ: „V životě jsem promarnil spoustu času tím, že jsem se zlobil na lidi, které jsem ani neznal. Je až neuvěřitelné, jak hnusní dokážeme být – v závislosti na okolnostech – k ostatním lidem. Většina z nás je úplně v pohodě… ale to jen v případě, že nám nic nechybí a sami jsme v pohodě. Jenže jakmile se ocitneme v nějakém jiném prostředí a situaci, tak můžeme okamžitě obrátit o sto osmdesát.

„Třeba když sedím v autě, tak se mi naprosto mění morální hodnoty. Když sedím za volantem – čili ve chvíli, kdy svoje okolí můžu nejvíce ohrozit –, tak se ze mě stává ten nejodpornější člověk, jakým vůbec dokážu být. Když řídíte auto, tak máte být co možná nejsoucitnější a nejohleduplnější k ostatním a máte se chovat s co možná největší rozvahou, protože, kurňa, řídíte zbraň a kolem vás jezdí spousta dalších zbraní. A přesto se lidé zrovna v téhle situaci nechávají ovládat těmi nejhoršími vlastnostmi.

„A já nejsem žádná výjimka. Jednou jsem si někam vyrazil, kousek přede mnou jel ve vedlejším pruhu nějaký chlápek a – ani nevím – možná mi na vteřinku trošičku vjel do pruhu… A já z pusy vypustil tahle slova: ‚Ty bezcennej sráči!‘ Takovéhle obvinění… Jak vůbec někdo může něco takového cítit vůči jinému člověku? ‚Ty bezcennej sráči!‘ Vždyť to je něčí syn!

„A podobně jsem vynadal i jiným lidem. Jednou jsem někam jel a nějaký maník v pickupu mi… – ani si nevybavuji, co mi to vlastně udělal – a já na něj z okýnka zařval: ‚Táhni do prdele!‘ Kde jinde než v autě by takové chování bylo přípustné? Kdybyste třeba jeli výtahem, stáli vedle nějakého člověka a on se k vám na moment trošku naklonil, otočili byste se k němu a zblízka mu do obličeje štěkli: ‚Táhni do prdele, ty bezcennej sráči!‘? Ne. Tohle by nikdo z vás neudělal. Jakmile ale mezi vás a toho člověka vmezeříte pár tabulek skla a kousek silnice, tak neexistuje nadávky, kterou byste na něj nezaječeli.

„‚Chcípni, krávo!‘ Tohle jsem jednou zařval na nějakého člověka. ‚Chcípni, krávo! Proč? Protože jsem na vteřinku musel trošku zakroutit volantem! Musel jsem kvůli tobě ozkoušet reflexy a všechno dopadlo v pohodě, takže se teď modlím, aby tvoje děti vyrostly bez mámy!‘ Čeho všeho jsem, kruci, schopný? Rád bych o sobě tvrdil, že jsem hodný člověk, ale nějak vám nevím…“

————————

Photo by Flowizm, Flickr, CC BY 2.0

NA RANDE: „Spousta lidí nerada chodí na rande, ačkoliv právě díky randění si hledáme partnery a vyvíjíme se coby živočišný druh. Mně samotnému ale tyhle schůzky vůbec nevadí, právě naopak. Kdykoliv vidím nějakou dvojici na rande, tak mám radost, protože to znamená, že se lidé pořád snaží, že se ještě nevzdali naděje, a že ve světě také ještě nevymřela odvaha.

„Ono totiž jít na rande vyžaduje spoustu odvahy, a to různého druhu odvahy od obou stran. Když se budeme držet tradice, muž musí mít odvahu se zeptat; odvahu jít za neznámou ženou, o níž nemá sebemenší ponětí, jestli ho okamžitě neodpálkuje, a plný děsu, pochyb a vnitřních protestů – ‚Ty vole, nechoď za ní. Prostě běž domů, pohoň si a bude klid!‘ – k ní prostě nakráčet a říct jí: ‚Ahój, čáu…‘ Na což ona odpoví: ‚Co?‘ A on pokračuje: ‚Ne, počkej, dej mi chvilku…‘ Nejdřív totiž musí překonat veškeré své pocity trapnosti a nervozity. Ale když se mu to podaří a on se jí zeptá, ‚Nešla bys se mnou někdy na kafe?‘ ona občas odpoví, ‚Jasně.‘

„Jenže když mu odpoví, ‚Jasně,‘ tak tím prokazuje odvahu zase ona. A abych vám řekl pravdu, sám si ani nedovedu představit, kolik odvahy ženy musí mít, aby si s nějakým chlapíkem vyšly na rande. Ono je totiž od ženy takové svolení vyjít si s mužem na rande aktem čiré nerozvážnosti a šílenství. Budoucnost celého našeho pokolení spoléhá na to, že to budou dál dělat, a já přitom nechápu, kde na to berou odvahu. Obzvlášť když uvážíte, že jsou na celém světě ženy nejvíce ohrožovány právě muži. To my pro ženy představujeme největší riziko. Z celosvětového a historického hlediska jsme právě my zodpovědní za nejvíce ženských poranění, vražd a újem na zdraví. Kromě nás ženy nemůže potkat nic horšího.

„A víte, co nejvíce sužuje nás? Nemoci srdce. Jen ty a pak dlouho nic. Vlastní srdce nám prostě řekne: ‚Kámo, takhle to fakt dál nejde. Tohle mi přece nemůžeš dělat. Už před třema infarktama jsem ti snad jasně řeklo, že děláš pěknou kravinu.‘

„A ženy nám na to pozvání i přes to všechno stále kývou: ‚Jasně, vyrazím si s tebou, sama a za tmy.‘ Jeblo ti?! ‚Klidně si s tebou a se svými odhalenými ramínky sednu do auta. Kampak jedeme?‘ ‚Podle statistik pravděpodobně vstříc tvojí smrti.‘ Jak na tuhle hru můžou pořád přistupovat? Jestli jste muž, tak si představte, že byste ode dneška mohli randit jenom s kříženci lva a medvěda. ‚Jejda, doufám, že tenhle bude hodnej… Snad mi neudělá to, co už teď vím, že udělá.‘

„Prostě kdykoliv vidím nějaký pár na prvním rande, tak mám radost. Že jsou konkrétně na prvním rande, je mimochodem velmi snadné poznat podle toho, jak se k sobě mají. Ona se jemu pozorně dívá do tváře a snaží se ho rozklíčovat. A on je úplně mimo. Kluk na prvním rande nemá vlastní osobnost. Spíš připomíná patlanici desítek různých maníků, kteří se v něm každých pár vteřin střídají. Všechno je u něj v tu chvíli možné. Jeho chování nedává smysl a spíše by se dalo přirovnat ke zprávě vyděračů složené z novinových výstřižků. Nebo čůráka, který ve všech směrech slepě bodá do prázdna v naději, že snad na něco narazí.

„A občas si taky všimnete páru, který je na tom rande očividně už nějakou dobu, protože mezi nimi k něčemu došlo. Něco se mezi nimi stalo; něco, čeho si ten kluk ani nevšimnul, jelikož se o tom jeho partnerka ve vší tichosti vnitřně rozhodla – rozhodla se, ‚Jo, tomu dám.‘ Tohle rozhodnutí je totiž jen na ní. Kluk něco řekne a ona si pomyslí, ‚Jo, to ušlo. Za to se s ním večer vyspím.‘ Jenže on o téhle úvaze nemá sebemenší ponětí, takže dál zkouší všechny svoje tríčky. Prostě nemá tušení, že už se nemusí tolik snažit, a tak ze sebe dál dělá pitomce…“

Zpět na George Carlina

Dál na Simona Amstella

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.