Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Moudra Simona Amstella

Simon Amstell

Simon Amstell je anglický bavič, herec a moderátor, který na sebe trošku upozornil moderováním hudebního pořadu Popworld, v němž dělal rozhovory s hvězdami britské i mezinárodní hudební scény, a následně prorazil coby moderátor zábavního pořadu Never Mind the Buzzcocks, v němž si s těch samých hvězd dělal dobrý den. Po pár letech však moderování nechal a začal se věnovat herectví – sám píše a účinkuje v seriálu z produkce BBC Grandma’s House, kterého zatím byly odvysílány dvě řady. Amstellův stand-up je hodně vyprávěcí, jeho humor jemný a místy dost melancholický (na rozdíl od jeho břitkých komentářů v Popworldu a Never Mind the Buzcocks).

Photo by The Lowry, Flickr, CC BY-NC-NA 2.0

 

O OMEZENÉM NÁHLEDU NA SVĚT: „Tuhle jsem se s pár přáteli vracel z jednoho komediálního festivalu a na letišti v Dublinu kamarád uviděl za pultem MACu, toho výrobce make-upu, jistou slečnu, která se mu obzvlášť líbila. Byla opravdu hezká. Měla sice obličej zapatlaný od šminek, ale za to ji nemůžeme soudit. Prodává make-up, čas se vleče, určitě se někdy musí nudit… Je snadné nechat se strhnout. Ostatní profese tímhle konkrétním neduhem podle mě netrpí. Například jsem ještě nikdy nevlezl do obuvnictví a nepřivítala mě tam prodavačka obalená botami.

„Takže jsem mu řekl: ‚Pojď, půjdeme jí říct ahoj, ať si dokážeme, že žijeme naplno a…‘ Takovéhle věci já čas od času prostě říkám. No a napadlo mě, že když už to celé byl vlastně můj nápad, tak bych měl to jejich flirtování nějak uvádět. Tak jsem ji oslovil: ‚Zdravíčko, copak to tu prodáváte hezkého?‘ Načež nám začala vyprávět o nějaké úžasné nové kolekci od MACu a já, abych nějakým způsobem navázal kontakt i mezi ní a mým kamarádem, jsem se jí takovým laškovným, žoviálním tónem zeptal: ‚A co byste doporučila tady mému kamarádovi s tou jeho jemnou pobledlou pokožkou? Copak byste nabídla jemu?‘

„A ona mi na to odpověděla: ‚Vaše přítelkyně…‘ A já jí odvětil: ‚Kdepak, on žádnou přítelkyni nemá. Je úplně nezadaný. Tak co byste doporučila jemu osobně?‘ A ona zase: ‚No, jako kdybyste přítelkyni měl…?‘ A já zopakoval: ‚Ne, žádná přítelkyně tady nefiguruje. Co byste doporučila jemu?‘ A ona na to: ‚Ženy obecně…‘ Načež – a vlastně ani nevím, jak se to přihodilo – ve mně bouchly saze a já na ni začal rozhněvaně štěkat: ‚Co kdyby vám sem přišel Eddie Izzard? Máte to ale omezené názory, nemyslíte?‘ Vůbec netušila, kdo má ten Eddie být, což mě ještě více dopálilo. Byla nádherná a své krásy si byla velmi dobře vědoma. Obávám se jen, že tím její vědomosti zhruba končily. […]

„V podstatě jsem tedy stál uprostřed té letištní haly, nevnímal svět okolo, bezhlavě řval na tuto mně neznámou chuděru, a bylo mi jedno, že na mě lidé zírají. Po chvilce za námi přišel náš další kamarád a zeptal se mě: ‚Děje se něco?‘ A já mu odpověděl: ‚Vůbec ne. Chceme si jen koupit nějaká líčidla, ale místo toho bychom si nejspíš měli oba nasrat!‘ A v tu chvíli jsem si poprvé po dlouhé době všimnul svého prvního kamaráda, kterému se očividně honilo hlavou: ‚Tohle jsme si tak docela neplánovali.‘

„V tu chvíli jsem ani nevěděl, co mě tak dopálilo, ale s odstupem času jsem si uvědomil, že mě nejspíš tolik rozhořčilo její rigidní lpění na genderových rolích a také její omezený náhled na to, co se v tomto světě nekonečných možností může či nemůže dělat. V každém z nás se mísí mužská a ženská složka. Jen ti nejnejistější muži dávají jejich okolí agresivně najevo svou mužnost, protože mají strach, že kromě ní nemohou lidem nic jiného nabídnout; a zároveň jen ty nejnejistější ženy se každý den nakrucují v ulicích v těch nejtitěrnějších minišatičkách, jako by každému říkaly: ‚Vím jen, že jsem žena, a nic víc. No tak, začněte s tím někdo něco dělat.‘ […]

„V nás všech se míchá mužská a ženská část a přijde mi, že se celkově snažíme dobrat jakési rovnováhy. Mám pocit, jako by nás naše kultura vedla k tomu, abychom dosáhli svého plného potenciálu, jenže společnost stále ovládá silný strach z pokořování těchto hranic. Vymýšlíme si proto třeba sousloví, která v podstatě ani nedávají žádný smysl, jako například ‚pánská taška na drobnosti‘ nebo ‚mužská řasenka‘. Jako bychom to naše pohlaví museli strkat absolutně do všeho.

„Také je mi neustále úzko, když slyším i mladé a módní páry říkat věty typu: ‚Čekáme miminko, ale ještě neznáme jeho pohlaví, takže nevíme, jestli dětský pokojíček vymalovat namodro nebo narůžovo. Možná ho pro sichr uděláme žlutý.‘ ‚V čem tu vidíte jaké riziko? Nechte si rupnout v kouli a prostě ho vymalujte modře!‘ ‚Jenže co když to bude holčička? Přece nechceme, aby z ní vyrostl Bruce Willis.‘ A pak se jim to škvrně narodí a z nich začnou vypadávat moudra jako například: ‚Narodila se nám holčička, ale je to taková divoška; chová se dočista jako kluk.‘ ‚Proč ji hned nálepkujete jako divošku? Nemáte náhodou poněkud omezenou představu o tom, jak se taková dívka může chovat?‘ ‚Máme kluka, ale hraje si s panenkami.‘ ‚Krinda Pána! Tak to ho strčte zpátky!?‘

„Nelíbí se mi, když lidé vkládají slovo ‚ale‘ do vět, kde vůbec není potřeba. Například když se vedle mých prarodičů přistěhovali noví sousedé, prohlásili o nich babička s dědou: ‚Jsou to Indové, ale jinak jsou velmi slušní.‘ Tam žádné ‚ale‘ být nemá! Nebo když televizní dramata neví, jak dál naložit s minoritními postavami, často je nějak ozvláštňují. ‚No, je to černoška, ale hraje na hoboj.‘ To přece není nic zvláštního! ‚Ach tak, na hoboj! Já už myslel, že mi přišla zavraždit manželku.‘ Prý na hoboj… ‚Je na vozíku, ale zkroušený z toho není.‘ Co prosím?!“

———————

Photo by Isabelle, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

NEGATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ: „Dnes už vím, že žiji proto, abych se těšil ze života. Potěšení ale nemusí nutně znamenat smích a radost. Člověka mohou těšit i slzy nebo jakákoliv autentická osobní zkušenost. Jenže když se dnes člověk dívá na zprávy, tak je poměrně těžké cítit potěšení a udržet si spojení se svým duchem. A právě proto už zprávy nesleduji. Ono už totiž ani nejde o zprávy. Místo nich nám televize servírují výběr těch nejhorších zrůdností, které se ten který den ve světě odehrály. Takové zobrazení světových událostí ale přece není ani v nejmenším přesné či férové.

„Kdyby šlo o pořádné a pravdivé zprávy, tak by se na ně dalo koukat, protože by zněly zhruba takhle: ‚— Zdravíčko, jak se máte? Vydařil se vám dnešek? My si tu zrovna se zpravodajským týmem děláme grilovačku. Podívejme se ale, co se dnes událo. Ráno opět vyšlo sluníčko, tráva zase o kousek povyrostla a ve světě sice zemřelo pár lidí, ale vy jste nikoho z nich osobně neznali, tak co byste se tím trápili? A vyčítat si, že vás to netrápí, by byla pošetilost, takže klid. A ještě jedna krátká zpráva: Vše mají pod palcem kvalifikovaní odborníci. Jestli se na nás ještě díváte, nyní se živě přesuneme za naším zpravodajem na Středním východě, Haroldem. Harolde, co nám můžeš o současné situaci povědět? — Celé je to absurdní. — Výborně, děkujeme, Harolde.‘

„Jenže my se na ty zatracené zprávy musíme dívat, že ano? Co kdyby nás totiž kamarád pozval na večeři a jeden z hostů se u jídla zeptal: ‚Nedívali jste se včera na zprávy?‘ V takovém případě prostě musíte být schopní smutným hlasem pronést, ‚Já vím…‘ a pak nerušeně dál jíst – v klidu, zato se zkroušenějším výrazem ve tváři.“

Zpět na Louise C.K.

Dál na Stephena Frye

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.