Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Citáty z filmů

Ačkoliv je to nehezké, protože na nich staví úspěch každého snímku, scenáristé bývají velmi často opomíjenou součástí Hollywoodu. Celé dění v šoubyznysu se točí téměř výhradně kolem herců, hereček a postav, jež ztvárňují, což je o to nespravedlivější z toho důvodu, že beze slov, jež vypouštějí z pusy, by si ony megastar ani neškrtly. V tomto koutku Jumpspaceu tedy společnými silami vzdáme hold práci filmových scenáristů a vytvoříme si seznam nezapomenutelných citátů a dialogů z vašich oblíbených snímků.

Photo by Karrie Nodalo, Flickr, CC BY-NC 2.0

Množné číslo je užité naprosto záměrně, protože obsah tohoto seznamu se bude do značné míry odvíjet právě od vás. Pokud znáte nějaký úryvek z filmu, co by se sem hodil, nějaký citát, který na vás zanechal dlouhotrvající dojem, nebo kousek dialogu, k němuž se rok po roce dokola vracíte a pouštíte si jej znovu a znovu, a to jen proto, že je tak dobře napsaný a tolik vás oslovuje… tak nám ostatním o něm dejte vědět.

Jaké texty konkrétně hledáme? Nemusí jít o žádnou motivační řeč – ty většinou bývají na jedno brdo a překypují všemožnými klišé (takže, prosím, žádné předbitevní plky ze Statečného srdce, Pacific Rim, Dne nezávislosti apod.). Pokud to bude možné, mělo by jít o něco alespoň trochu obecného, aby v té replice mohli najít potěšení i lidé, kteří daný film třeba neviděli. Může to být monolog, dualog nebo klidně dialog, hlavně to ale musí mít nějakou myšlenku. „Cool hlášky“, řízné odpovědi, sarkastické průpovídky, konverzace postav sršící humorem a všelijaké bonmoty jsou sice skvělé, ale sem tolik nepatří. Vtipu se samozřejmě netřeba vyhýbat, jen bych se možná stranil prvoplánovým „džoukům“ – už jen proto, že humor je dosti subjektivní potvůrka. A na délce nezáleží, jde hlavně o obsah.

Pokud tedy o nějakém takovém kousku víte, chtěli byste se o něj podělit s ostatními a chtěli ho mít tady, tak nám ho napište do tohoto facebookového postu. Může být česky, může být anglicky (já ho klidně přeložím), přidejte mi k němu ale, prosím, pokud to půjde, jméno postavy, jež repliku vyslovuje a – to nejdůležitější – jméno scenáristy či scenáristky, kteří jsou za ta slova zodpovědní (v případě, že jde o adaptaci, tak i jméno autora předlohy – tyto údaje jsou snadno dohledatelné například na anglické Wikipedii).

Atlas mraků

Sonmi-451: Žít znamená být vnímán. Poznat sami sebe proto můžeme pouze očima druhého. Podstata našich nesmrtelných životů spočívá v následcích našich slov a činů, jež přetrvávají a prostupují věčností. Naše životy nepatří jen nám. Od kolébky do hrobu jsme spojeni s ostatními, svázáni minulostí i přítomností, a každým zločinem a každou laskavostí dáváme vzniknout vlastní budoucnosti. (Lana Wachowski, Andy Wachowski a Tom Tykwer, předloha David Mitchell)

Blízko od sebe

Violet: Tu ženskou najal tvůj otec. Ani se mě nezeptal, jestli bych byla pro. Pár dní před smrtí ji sem nastěhoval, aby tu vypomáhala a dělala nám společnost.

Barbara: Ty ji tu nechceš?

Violet: Mám v baráku Indiánku…

Bill: Violet, ty snad proti Indiánům něco máš?

Violet: Nevím, o čem bych si s Indiány mohla povídat.

Barbara: Dnes už se jim, mami, neříká Indiáni, ale původní obyvatelé Ameriky.

Violet: A kdo o tom jako rozhodl?

Barbara: Sami dávají tomuhle označení přednost.

Violet: Já mám v téhle zemi původ stejně tak jako oni!

Barbara: Oni tu ale byli dřív!

Violet: A co jim na Indiánech jako vadí?

Barbara: Proč prostě nemůžeš lidem říkat tak, jak chtějí být nazýváni?

Violet: Co takhle teda říkat „původní obyvatelé Ameriky“ i dinosaurům, když už jsme u toho, co?

Barbara: Fajn, tak je to možná Indiánka. Zato ale dělá ten nejlepší americký jablečný koláč, jaký jsem kdy jedla. (Tracy Letts, podle vlastní divadelní předlohy)

Barbara: Díky Bohu, že nedokážeme předvídat budoucnost. Jinak bychom totiž nevstali z postele. (Tracy Letts, podle vlastní divadelní předlohy)

—————

Violet: Bille, kde teď bydlíš? Chceš se vrátit k téhle staré rašpli?

Bill: Prosím?

Violet: S Barb jste se rozešli, ne? Nebo už jste i rozvedení? Načrtněte nám obrázek vašeho pohádkového manželství, abychom pochopili, jak to s vámi vypadá. Pravdou je, že s mladší ženou se soupeřit nedá. Sice to není fér, ale to se nedá svítit. Tak co? Stojí za vaším rozchodem nějaká mladší žena?

Barbara: Na tohle téma už jsi toho napovídala dost.

Bill: Ano. Je za tím mladší žena.

Violet: Vidíš, zlato? Tohle je předem prohraný boj.

Ivy: Máma je přesvědčená o tom, že ženy s narůstajícím věkem nekrásní.

Karen: S tím nesouhlasím.

Violet: Já neříkala, že „nekrásní“. Řekla jsem, že oškliví. A opravdu nejde jen o můj názor, Karen, drahoušku. Sama tento fakt začínáš potvrzovat.

Barbara: Vi, ty jsi dneska zase v ráži. (Tracy Letts, podle vlastní divadelní předlohy)

Bohové a monstra

James: Většinu života jsem se snažil utéci před svou minulostí a nyní mě konečně dohnala. Máte ve tváři takový výraz otevřenosti, že se mi vám chce samotnému otevřít. Ano, naše rodina byla chudá a musela jíst škvarky. A spali jsme po čtyřech v jedné posteli. A záchod jsme měli v ulici kousek od bytu. Vy také pocházíte z chudinské čtvrti, pane Boone?

Boone: Ne že bysme si zrovna vyskakovali, ale chudý sme nebyli.

James: Ach tak. Střední třída, tedy, ano? Stejně jako všichni ostatní Američané, že?

Boone: Nevim. Možná by se dalo říct, že sme měli hluboko do kapsy.

James: Ve městě Dudley na severu Anglie měli lidé kapsy hlubší, než by si kterýkoliv Američan dokázal byť i jen představit. Každý Angličan ví, kde je jeho místo, a pokud na to náhodou zapomene, někdo mu to vždy rád připomene. Naše rodina o svém postavení neměla nejmenších pochyb, avšak já byl v té domácnosti jakási anomálie, groteskní rozmar přírody. Měl jsem bujnou představivost, byl jsem chytrý, radoval jsem se ze života. Kde se to ve mně vzalo? Od nich jsem to jistě neměl.

Když mi bylo čtrnáct let, vytáhli mě ze školy a poslali pracovat do továrny. Nechtěli mi tím nijak ublížit. Byli jako farmáři, které někdo podaroval žirafou, a oni pro to stvoření nedokázali vymyslet žádné uplatnění, tak ji prostě zapřáhli do pluhu. Mého ducha držela na tom duši ubíjejícím místě při životě pouze nenávist. A mezi všemi těmi lidmi, které jsem tolik nenáviděl, byl i chudák můj drahý, hloupý otec, který mě do toho pekla na zemi v první řadě sám poslal. (Bill Condon)

Bůh žehnej Americe

Frank: Jmenuji se Frank. Ale na tom nesejde. Mnohem důležitější otázkou je: ‚Kdo jste vy?‘ Z Ameriky se stala krutá a zákeřná země. Odměňujeme jen ty nejpovrchnější, nejhloupější a nejhlasitější bídáky. Ztratili jsme obyčejný smysl pro slušnost. Slovo ‚hanba‘ nám nic neříká. Přestali jsme vidět rozdíl mezi tím, co je správné a špatné. Vzhlížíme a oslavujeme ty nejodpornější lidské vlastnosti. Lidem už ani nevadí lži a šíření strachu. Hlavně když se při tom člověk napakuje. Stal se z nás národ žlučovitých nenávistníků, posedlých slogany a prázdnými hesly. Přišli jsme o lidskou dobrotu. Ztratili jsme svou duši. Co se z nás stalo? Vybíráme si ty nejslabší členy naší společnosti, zesměšňujeme je, pro vlastní zábavu a potěšení se jim smějeme do tváře. Vysmíváme se jim tolik, že si kolikrát raději vezmou život, než aby tu s námi strávili byť jen o chvilku déle. (Bobcat Goldthwait)

Kolega: Co ty, Franku? Viděls včera v Americký Superstar toho poděsa?

Frank: Cože?

Kolega: Včera večer. Jestlis viděl toho pošuka v Americký Superstar.

Frank: Ne. Tedy, vlastně ano. Náhodou jsem ho zahlédnul. Americkou Superstar ale nesleduji.

Kolega: Nekoukáš se na ni, ale jeho jsi viděl. Jasný. Copak, ten pořad ti není dost dobrej?

Frank: Přesně, soutěž v karaoke, která dělá hvězdy z lidí bez špetky talentu, mi opravdu nepřijde dobrá.

Kolega: Jak tohle vůbec můžeš říct, chlape? Některý lidi tam jsou fakt nadaný.

Frank: Nejsou. Dokáží sice udržet vysoké tóny, vypadají umytě, mladé dívky a staré babičky z nich nemají strach a mimo to umí také stát vedle sebe v řadě před stadionem narvaným zástupy podobných zoufalců. Krom toho tě ale mohu ujistit, že nadání jim skutečně schází.

Kolega: Se vsadím, že 32 miliónů lidí by s tebou nesouhlasilo, kámo. Tolik jich totiž hlasovalo vloni ve finále.

Frank: Škoda že nejsem supergeniální vynálezce a nedokážu na dálku přestavět mobilní telefony na výbušná zařízení, která by lidem ve chvíli, kdy by vytočili číslo Americké Superstar, bouchla u hlavy. Těm mobilům by třeba mohla explodovat baterie a nechat lidem na tváři jizvu, abych tak věděl, s kým se nemám bavit, ještě před tím, než by otevřel pusu. Jen bych se na ně podíval a mohl bych si říct: ‚Ne, ty mi skutečně nepovíš nic, co by mohlo jakkoliv obohatit můj život.‘

Kolega: Ale zase je to vtipný. Aspoň to musíš uznat. Stephen Clark je přece k popukání, Franku.

Frank: Mně nepřijde vtipné smát se člověku, který není tak úplně přítomen na duchu. Tady jde o stejný druh panoptikálních zábav, které se začínají objevovat, kdykoliv se nějaká mocná říše řítí k zániku. Americká Superstar je Koloseum současnosti. Já se nechci podílet na sledování pořadu, v němž jsou ti slabí pro naši potěchu každý týden rozervávaní na kusy. S tím jsem skončil, vážně. Dnešní svět je tak krutý. Kéž by to už všechno skončilo.

Kolegyně opodál 1: Mně je ti té Jennifer Aniston tak líto.

Kolegyně opodál 2: Ať si celá Angelina Jolie adoptuje ze zahraničí harantů třeba tucet. Mně už od začátku neseděla.

Kolegyně opodál 1: Viď! Mně taky ne.

Frank: Lidé už ani nejsou schopní bavit se o čemkoliv normálním. Akorát papouškují, co zrovna slyšeli v televizi, zaslechli v rádiu nebo se dočetli na internetu. Kdy sis s někým naposledy hezky popovídal, aniž by ten člověk celou dobu něco mačkal do telefonu nebo se ti přes rameno koukal na televizi nebo nějaký monitor? Popovídal o čemkoliv jiném než o celebritách, drbech, sportu nebo populární politice? O něčem důležitém, o něčem osobním…

Kolega: Hele, o něčem podobným dneska ráno mluvili v rádiu Tate & Jeff. Svoboda slova je podle nich v ohrožení. Ty jako neposloucháš ani je?

Frank: Ne, to opravdu ne.

Kolega: Ha, to se ti jako víc líbí K.T. & Hádě? Ty dva jsou totiž totální socky, Franku. Chápeš? Veškerej svůj materiál čórli od Tatea & Jeffa.

Frank: Mně se skutečně nelíbí ani jeden z nich.

Kolega: Jak něco takovýho můžeš říct? No tak možná nejsou ‚politicky korektní‘, ale co? Je s nima prdel, Franku.

Frank: Vzhledem k tomu, že nemám strach z cizinců a lidí s vagínami, tak hádám, že nepatřím do jejich cílové divácké skupiny.

Kolega: Ty tomu nerozumíš. Kdybys tomu rozuměl, tak nejsi uraženej.

Frank: Já jim rozumím moc dobře, a právě proto mě uráží. Mně ani tak nevadí, že jsou to nevlídní, předvídatelní, ukňouraní, milionářští DJové, kteří umí akorát tak pomlouvat celebrity a stěžovat si na to, jak mají těžké životy, zatímco já sám přežívám v bytě se zdmi z papíru a s párkem neandrtálců místo sousedů, kteří si místo dítěte pořídili nějaký druh noční varovné protiletadlové sirény, která každou noc kvílí, jako by se dělaly nálety na Pearl Harbor. Neuráží mě, že se chovají, jako bych snad já sám měl zodpovědnost bránit jejich právo útočit jako smečka vlků na ty nejslabší členy stáda, ani že si myslí, že bychom všichni měli podporovat jejich svobodu projevu, ačkoliv jim samotným je ta naše nakrásně u prdele.

Kolega: Takže ty jsi jako proti svobodě projevu, jo? Chlape, tu zajišťuje ústava.

Frank: Mít jen pocit, že je jejich svoboda projevu v ohrožení, tak bych je i bránil. Klidně bych se postavil za tuhle jejich svobodu pronášet neoduševnělé, bigotní, felační, homofobní, rasistické a násilnické vtípky, a to vše pod rouškou chůze po hraně přípustnosti, jenže tohle není žádná hrana. Tohle je vypočítavá marketingová strategie. Podbízet se lidem nebo být komerčně mainstreamovější by už ani být nemohli. Tady totiž máme co do činění s generací ‚Tos přehnal‘,  pro níž mají šokující poznámky větší váhu než zrnko pravdy. Lidé zapomněli, co je to stud, a my jejich chování máme oslavovat. Včera večer jsem se v televizi na stanici, která si v reklamách říká ‚Kanál pro současné ženy‘, díval, jak jedna taková žena hází na druhou svůj použitý tampon. Děti se dnes bijí do krve, nahrávají to, a ta videa pak dávají na YouTube. Vzpomínáš si ještě na doby, kdy lidi šokovalo pojídání krys a červů v pořadu Kdo přežije? Něco takového dneska člověku přijde skoro legrační. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ty dvě dámy z videa ‚Two Girls, One Cup‘ rozjely každým dnem na stanici VH1 vlastní seznamovací pořad. Tím vším chci říct jen tohle: Proč bychom se měli trápit s nějakou civilizací, když beztak nemáme potřebu chovat se civilizovaně? (Bobcat Goldthwait)

Čarodějky z Eastwicku

Daryl Van Horne: Muži jsou takoví čůráci, nemyslíte? Ani mi na to nemusíte odpovídat. Je to pravda. Jsou ustrašení. Jen co narazí na silnou ženu, tak jim zvadnou ptáci. A co oni na to? Ukážou na ni prstem, řeknou, že je čarodějnice, umučí ji a upálí. A budou to dělat tak dlouho, dokud se jich každá žena nebude bát. Dokud se nebude bát sama sebe, bát se mužů. A proč vlastně? Vše jen ze strachu před ztrátou erekce. (Michael Cristofer, knižní předloha John Updike)

—————

Daryl Van Horne: Myslíte, že když Bůh tvořil ženu, tak věděl, co dělá? No? Ne, vážně. Fakt by mě to zajímalo. Nebo byste spíš řekli, že šlo o další z Jeho drobných chybiček, jako jsou například tsunami, zemětřesení nebo záplavy? Neřekli byste, že se ženy podobají spíš jim? Tak co? Copak je podle vás Bůh neomylný? Jasně že není. Všichni chybujeme. Jenže když uděláme nějakou botu my, tak nás hned nařknou z prohnilosti, zatímco když něco zvoře On, může za to Příroda. Tak jak to tedy vidíte? Ženy…? Jeho kiks, a nebo nám to udělal naschvál? Vážně bych rád znal odpověď. Kdyby totiž šlo o chybu, ta by se přece dala napravit. Mohli bychom na ně najít lék! Nechat se třeba očkovat a vybudovat si proti nim imunitní systém! Nebo by se to dalo vyřešit cvičením. Dvacet kliků denně a člověk by měl od ženských nadosmrti pokoj! (Michael Cristofer, knižní předloha John Updike)

—————

Daryl Van Horne: Mám ženy rád, obdivuji je. Pokud ale chcete, abych se k vám choval jako k hloupé náně, tak vám vyhovím. Proč byste ale něco takového chtěla? Jste přece chytrá, Alex, a nejen to. Jenže o tom sama nemáte ani ponětí, viďte? Tak je to u většiny žen.

Alexandra: Jste ženatý?

Daryl Van Horne: Skvělá otázka. Vidíte, jak vám to pálí? Ženatý nejsem, jelikož nevěřím v manželství. Takový svazek je sice výhodný pro muže, ale ženám nic nenabízí. Ženy se v něm akorát dusí a umírají. Viděl jsem to na vlastní oči! Manžílkové potom pobíhají po kamarádech a stěžují si jim, že si připadají, jako by šukali s mrtvolou. A přitom svou ženu právě oni připravili o život. (Michael Cristofer, knižní předloha John Updike)

Čokoláda

Josephine: Slyšela jsem, že prý nechodíte do kostela.

Vianne: Pravda, nechodím.

Josephine: To tu příliš dlouho nevydržíte. Lidé vás budou za zády pomlouvat. Omlouvám se. Chovám se jako hrozná káča, viďte?

Vianne: Vůbec ne.

Josephine: Člověk tu nesmí odmlouvat ani nijak vybočovat z řady. Nikdo si to nedovolí, víte? Když přestanete chodit ke zpovědi, nebudete si okopávat záhonky nebo nebudete bez ustání předstírat, že od života nechcete více, než posluhovat manželovi, vařit mu každý den tři jídla, porodit mu pár dětí a neustále po něm uklízet, tak vás lidé začnou mít za blázna. Musím vám připadat hloupá, že od něj neodejdu.

Vianne: Ne, hloupá podle mě nejste.

Josephine: Ale jsem. Jsem slabá. Manžela nemiluji a všem akorát lžu.

Vianne: Vše se dá změnit, Josephine. Váš manžel přece neovládá celý svět.

Josephine: Ten můj ano.

Vianne: Opravdu si to myslíte?

Josephine: Já to vím.

Vianne: Tak to potom asi bude pravda. (Robert Nelson Jacobs, předloha Joanne Harris)

Vianne: Jak se máte?

Roux: Rád bych se vám omluvil. Srdečně. Za nás všechny.

Vianne: Omluvil za co?

Roux: Za cokoliv, z čeho jste nás přišla obvinit.

Vianne: A proč bych vás měla z něčeho obviňovat?

Roux: Protože my, říční krysy, jsme přece spodinou společnosti. Sužují nás odporné nemoci a ovládají zločinné choutky.

Vianne: To zní děsivě. Je na tom něco pravdy?

Roux: Přinejmenším vy, měšťáci, to o nás pokaždé tvrdíte, ne?

Vianne: Já v tomhle městě žiji teprve krátce. Je mi líto.

Roux: Co jiného byste s námi tedy ráčila? Přišla jste nás snad spasit? Jste z Katolického spolku pomoci? Francouzského sdružení za rodinu? Komunistické strany? Jaké ideály jste nám přišla prodat? 

Vianne: Čokoládu. (Robert Nelson Jacobs, předloha Joanne Harris)

Diktátor (1940)

Diktátor Adenoid Hynkel: Je mi to líto, ale císařem být nechci. Na to nemám právo. Nechci nikomu vládnout, ani si ho podmaňovat. Pokud je to jen možné, rád bych lidem pomáhal – židům i nežidům, černochům i bělochům. Všichni si chceme pomáhat. Takoví už lidé přeci jsou. Chceme lidem v životě přinášet štěstí, ne jim způsobovat zármutek. Na tomhle světě je místo pro každého. A země je to širá a úrodná, takže se na ní všichni bez problému uživí. Mohli bychom si žít svobodně a hezky, jen kdybychom k tomuto způsobu bytí dokázali opět najít cestu.

Nenasytnost a lakota otrávily lidské duše, obehnaly svět barikádou nenávisti a uvrhly nás v bídu a krveprolití. Nabrali jsme rychlost, avšak jezdíme v kruzích. Stroje, jež nám měly dopřát hojnosti, nám přinesly jen nouzi. Vědomosti z nás učinily cyniky, naše chytrost nás zatvrdila a znepřátelila. Příliš přemýšlíme a málo cítíme. Spíše než stroje potřebujeme lidskost, spíše než inteligenci postrádáme vlídnost a dobrotu. Bez těchto vlastností budou naše životy jeden velký boj a náš svět bude ztracen.

Vynález letadla a rádia nás přivedl blíže jeden druhému. Samotná podstata těchto objevů volá po lidské laskavosti, po všeobecné pospolitosti a jednotě. I nyní můj hlas putuje k miliónům  lidí po celém světě – miliónům zoufalých mužů, žen a malých dětí, obětí systému, jenž nás nutí, abychom mučili a věznili nevinné.

Vám, kteří mě slyšíte, tedy vzkazuji: Nezoufejte. Utrpení, jež nás nyní sužuje, má na svědomí jen krátkodobé vzplanutí chamtivosti – zahořklost lidí, kteří se bojí pokroku. Tato lidská nenávist však již brzy přejde. Diktátoři zemřou a moc, již vzali svým občanům, se vrátí do rukou prostým lidem. Dokud budou špatní lidé umírat, svoboda bude žít.

Vojáci, neodevzdávejte své životy surovcům, lidem, kteří vámi opovrhují, kteří vás zotročují, kteří vám organizují život, říkají vám, co dělat, co si myslet a co cítit. Rasům, kteří vás do úmoru cvičí, hladoví, chovají se k vám jako k dobytku, používají vás jako střelivo do kanónů. Neodevzdávejte své životy těmto zvráceným lidem, strojovým lidem se strojovými myšlenkami a strojovými srdci. Přece sami nejste stroje! Přece nejste dobytek! Jste lidé! Máte v srdcích lidskost a lásku. Neumíte nenávidět. Pouze nemilovaní nenávidí – nemilovaní a nepřirození. Vojáci, nebojujte za otroctví. Bojujte za svobodu!

V sedmnácté kapitole evangelia svatého Lukáše se praví: „Vždyť království Boží je mezi vámi,“ tedy ne v jednom člověku ani mezi určitou skupinou lidí, ale mezi všemi. Mezi vámi! Právě vy třímáte ve svých rukách moc – moc stavět stroje, moc stát u zrodu vlastního štěstí. Právě vy máte moc svůj život osvobodit a zkrášlit, učinit z něj nádherné dobrodružství.

Použijme tedy ve jménu demokracie tuto svou moc. Sjednoťme se a bojujme za nový svět, čestný a dobrý svět, který lidem poskytne příležitost se uplatnit, mladým dá budoucnost a staré zaopatří. Hrubiáni vám všechny tyto věci naslibovali a vystoupali tak k moci. Jenže vám lhali. Své sliby nesplnili a nesplní je nikdy.

Diktátoři sami sebe osvobozují, zato svůj lid každý z nich zotročuje. Bojujme tedy nyní za onen slib. Bojujme za svobodný svět, za zboření hradeb mezi národy, za vymýcení chamtivosti, zášti a nesnášenlivosti. Bojujme za rozumný svět, v němž věda a pokrok vydláždí cestu k lidskému štěstí. Vojáci, ve jménu demokracie, spojme se! (Charlie Chaplin)

Diktátor (2012)

Admirál generál Haffaz Aladeen: „Tato ústava pouze dává ropným společnostem a zahraničním podílníkům oprávnění k tomu, aby zničili mou milovanou Wadiyu. Wadiya proto zůstane diktaturou. Co tak řičíte? Proč jste proti diktátorům tolik vysazení? Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby byly státním zřízením diktatura i Spojené státy:

„Mohli byste snižováním daní svým bohatým přátelům dopomáhat k ještě většímu bohatství, a kdyby jim náhodou nevyšly nějaké hazardní spekulace na trhu s akciemi, tak byste je v klidu mohli vyplatit z daní ostatních. Mohli byste svrchovaně přehlížet potřeby chudých pro zdravotní péči a kvalitní vzdělání. Vaše média by se mohla zdát svobodná, ale ve skutečnosti by mohla být ovládaná jedním člověkem a jeho rodinou. Mohli byste si beztrestně odposlouchávat cizí hovory a mučit zahraniční vězně. Mohli byste si uspořádat nahrané volby a lhát o důvodech vyhlášení válek cizím zemím. Mohli byste si naplnit vězení lidmi z jedné konkrétní rasové minority a nikdo by proti tomu nehnul ani brvou. Mohli byste uplácet média k tomu, aby strašila voliče a oni vám proto podporovali zákony, které by šly přímo proti jejich zájmům.

„Je mi jasné, že vám Američanům nejspíš přijde nesmírně obtížné si něco takového představit, ale přeci jen to zkuste, prosím. Já vám totiž povím, co je ta vaše demokracie: Demokracie je hrozné zlo! Vyslýchat každý názor a počítat každý hlas, ať už pochází od jakéhokoliv retarda, černocha a nebo ženy… Demokracie, pche!“ (Sacha Baron Cohen, Alec Berg, Jeff Schaffer a David Mandel)

Dvanáct rozhněvaných mužů

Porotce #1: Výsledek prozatímního hlasování je tedy devět ku třem pro osvobozující rozsudek.

Porotce #10: Chlapi, já vás fakt nechápu. Všechno to vaše nimrání se v prkotinách! Vždyť na žádný z těch vašich námitek nezáleží! Stejně jako já jste na vlastní oči viděli, co je ten kluk za grázla. Přece se nenecháte tahat za nos tou jeho pohádkou o tom, jak mu nůž vypadl z kapsy kalhot, když se vracel v noci z kina. Přece víte, jak má tahle chamraď ve zvyku lhát. Mají to už v krvi! Krucinál, vždyť to je přece známá věc! Tahle verbež ani netuší, co to pravda je! A žádnej rozumnej důvod k tomu, aby někoho zavraždili, taky nepotřebujou, to vám povídám. Na to vemte jed! Od Božího rána jsou akorát tak naložení v lihu. Všichni jsou to ochlastové, jeden jako druhý! To mi nikdo nevymluví. Ožerou se a prásk ho! hnedka někdo leží v příkopu. A nikdo nad tím nehne ani brvou, páč všichni vědí, že takoví už prostě od přírody jsou. Přece víte, o čem mluvím. Jsou to násilníci – Co se zvedáte? Kam jdete? – a na rozdíl od nás pro ně lidskej život nemá žádnou hodnotu. Podívejte – Kam všichni…? –, v jednom kuse akorát tak flámujou a rvou se, a když na to někdo zařve, tak má prostě pech. Jim je to šumák! Jasně, nějaký světlý výjimky se najdou, já přece vůbec netvrdím, že ne. Sám pár takovejch znám, ale zbytek je prostě lidská chátra! Většina z nich je bezcitná sběř, co si myslí, že si může dělat, co si jen zamane. No tak! Co to s váma je? Proč mě neposloucháte? Říkám vám, že děláte velkou chybu! Ten kluk lže, jako když tiskne. Já tenhle póvl moc dobře znám. Na mě si jen tak nepřijdou!  Poslouchejte přece! Všichni jsou to bídáci. Nenajdete mezi nima jedinýho, kterej by si zasloužil vlídnýho slova. No tak… Co se to s váma děje? Já se s váma jen dělím o svůj názor, tak proč… Poslouchejte… Ten obviněnej kluk… Přece tyhle lidi znáte… Přece víte, jak jsou nebezpečný… Tak proč…? Poslyšte… Vyslechněte mě…

Porotce #4: Já si vás vyslechl. Tak už si teď laskavě dřepněte na zadek a držte jazyk za zuby.

Porotce #10: Já vám jen chtěl říct…

Porotce #9: V takovýchto případech je vždy obtížné vyvarovat se předsudků. Avšak jakmile k nim člověk sklouzne, tak už nemá naději dobrat se pravdy. Kde přesně ona pravda leží, nevím ani já. A pochybuji, že by se jí kdy někdo dopátral. V tuto chvíli se zdá, že obžalovaného považuje devět z nás za nevinného, ale faktem zůstává, že pouze sázíme na zákon pravděpodobnosti – stejně dobře se můžeme i mýlit. Možná se chystáme propustit na svobodu skutečného viníka toho zločinu. Sám nevím. A naprosto jistý si tím nemůže být nikdo. O jeho vině ale máme důvodné pochyby a ty mají v našem soudnictví velký význam. Žádná porota nemůže člověka odsoudit, aniž by si byla jeho vinou jista. (Reginald Rose, adaptováno z vlastní divadelní předlohy)

Ďábel nosí Pradu

Miranda: Proč k těm šatům ještě nemáte přichystané pásky?  Jak můžete být takhle nepřipravení?

Asistentka: Tady jsou. Bude to ale těžké rozhodování.  Vypadají tak odlišně.

Miranda: Co se smějete? Přijde vám snad něco vtipné?

Andy: Ne, vůbec ne. Já jen, že mi oba ty pásky připadají úplně stejné. V těchhle věcech se ale teprve zaučuji, takže…

Miranda: „Těchhle věcech“? Ach tak, už chápu. Vy žijete v úplně jiném světě, takže se vás „tyhle věci“ ani trochu nedotýkají. Každé ráno jdete do skříně, vytáhnete z ní třeba ten neforemný modrý svetr, který máte právě na sobě, a myslíte si, že tím dáváte světu najevo, že se berete až příliš vážně na to, abyste si lámala hlavu s tím, co si oblečete.

Jedna zásadní skutečnost vám ale uniká, a to, že ten svetr vlastně vůbec není jen tak prachobyčejně modrý. Není tyrkysový, ani lazuritový. Je blankytný. Ve své blažené nevědomosti vůbec netušíte, že v roce 2002 představil Oscar de la Renta kolekci blankytných rób, na kterou ihned navázal Yves Saint Laurent blankytnými vojenskými kabáty. V následujících letech se tento odstín modři objevil v kolekcích osmi různých návrhářů, odkud se snesl do velkoobchodních řetězců, až nakonec skončil v kdejaké zablešené hadrárně na rohu ulice. A tam zaujal vás – bezpochyby pohozený v neurovnané haldě zlevněného zboží z výprodeje.

Ať si o tom myslíte cokoliv, tahle blankytná modř představuje milióny investovaných dolarů a tvrdou práci nesčetných zaměstnanců oděvních a návrhářských firem. Přijde mi tedy komické, jak jste přesvědčená o tom, že z vlastní vůle nejste součástí módního průmyslu, ačkoliv i ten umolousaný svetr, který nyní máte na sobě, za vás z hromady „těchhle věcí“ vybrali lidé přímo v této místnosti. (Aline Brosh McKenna, podle knižní předlohy Lauren Weisberger)

Hádej, kdo přijde na večeři

John Prentice: Tati, cos měl na srdci, jsi mi řekl. Teď mě ale poslouchej. Tvrdíš, že mi nechceš mluvit do života. Jenže co si myslíš, že teď děláš? Diktuješ mi, co smím, na co nemám právo a za co všechno můžu vděčit tvojí obětavosti. Něco ti povím: Já ti nic nedlužím! I kdybys pro mě býval udělal první poslední, plnil bys tím jen svoji povinnost. Přivedl jsi mě totiž na tenhle svět a přesně od té chvíle bylo tvou povinností mi to první poslední poskytnout. A stejnou povinnost budu mít i já, pokud si někdy pořídím dítě. Nic ti ale nedlužím! V kapse mě nemáš, takže mi nemáš co říkat, kdy a jak jsem podle tebe překročil nějakou mez; nemáš právo nutit mě k tomu, abych žil podle tvých pravidel. Tati, vždyť mě ani neznáš. Netušíš čím jsem ani kým jsem. Nemáš ponětí, jak se cítím, o čem přemýšlím. A i kdybych se ti to celý zbytek  života pokoušel vysvětlit, tak bys tomu nerozuměl. Jsi o třicet let starší než já. Společně s celou tvojí mizernou generací máš za to, že svět musí navždy zůstat přesně takový, jaký byl za vašich mladých let. A my kvůli vám budeme moci udělat krok kupředu teprve ve chvíli, kdy poslední z vás ulehne, zemře a přestane nám být přítěží! Rozumíš tomu? Prostě mi dej pokoj! Tati, jsi můj otec a já tvůj syn. Mám tě rád. Vždy jsem měl a navždy budu. Ty se ale pokládáš v první řadě za černocha, zatímco já o sobě prostě smýšlím jako o muži… (William Rose) 

Matt Drayton: Pan Prentice je sice podle všeho nanejvýš rozumný muž a podle vlastních slov se mě nechce nijak dotknout, avšak nyní se mě táže, jestli mi náhodou tak trochu „nepřeskočilo“. Paní Prenticová zase tvrdí, že jsem stejný jako její manžel; že jsem pouhá stará znavená skořápka muže, která si už vůbec nevzpomíná, jaký je to pocit milovat ženu tak, jako její syn miluje mou dceru. A ačkoliv se to může zdát podivné, právě tohle je za celý den první tvrzení, proti němuž jsem ochotný a připravený se ohradit. Myslím si totiž, že jste na omylu. Pletete se tak, že už to víc ani nejde.

Přiznám se, že jsem o tom nijak dlouho neuvažoval, a že mě to vlastně ani nenapadlo, ale vím přesně, jak moc ji má rád. Váš syn mou dceru ovšem miluje stejně, naprosto stejně, jako jsem já miloval svou Christinu. Starý jsem. Znavený rozhodně. Mohu vám ale říct, že všechny vzpomínky jsem si uchoval – jasné, neporušené a nezničitelné. A nezapomenu je, ani kdybych se měl dožít 110 let.

John podle mého soudu udělal chybu pouze v tom, že se rozhodl přikládat takovou důležitost tomu, co si o jejich vztahu pomyslím já se ženou. Když totiž dojde na lámání chleba, tak na našich názorech zhola nezáleží. Důležité je jen to, že se mají rádi, a jak moc se mají rádi. A i kdyby to bylo jen z poloviny tolik, jak jsme se měli rádi my, tak mají vystaráno.

Co se týče vás dvou a problémů, jimž budete muset čelit, zdají se mi téměř nepředstavitelné. Sám vám ale těžkosti přidělávat nebudu. A myslím si, Johne, že až s Christinou a vaší matkou trochu zapracuji na vašem otci, tak nebudete mít těžkou hlavu ani z něj.

Jsem si však jistý, že moc dobře víte, co vás i tak čeká. Přímo v téhle zemi se bude dobrá stovka miliónů lidí při pohledu na vás dva podivovat, urážet a pohoršovat, a vy se budete muset vlnami téhle kritiky dost možná každý den až do konce života probíjet. Můžete všechny tyhle lidi zkusit ignorovat nebo je můžete litovat za to, jak se nechávají zaslepovat předsudky, bigotností, nenávistí a hloupými obavami, ale když na to dojde, nezbude vám, než se pevně zaklesnout jeden do druhého a říct si, „K čertu se všemi těmi bídáky!“

Proti vaší svatbě může kdokoliv vznést řadu námitek, a to hodně dobrých námitek. Ty argumenty jsou tak zřejmé, že je nikdo ani nemusí vznášet. Vy dva jste ale skvělí lidé, kteří se do sebe úplně jednoduše zamilovali, ačkoliv jim v cestě stála drobná překážka v podobě barvy kůže. Podle mého názoru ale nyní existuje už jen jedna věc, která by byla ještě horší, než kdyby proti vaší svatbě nějaký bídák začal vznášet námitky, a to kdybyste se – navzdory tomu, kdo jste, a jak moc se máte rádi – nevzali. (William Rose)

Jako zabít ptáčka

Sousedka: Podle mě ti ty šaty náramně sluší, beruško.

Calpurnia: Netahej si za ně, Čipero. Copak si je chceš pomačkat, ještě než se vůbec vypravíš do školy?

Čipera: Stejně pořád nechápu, proč do školy musím nosit nějaké hloupé šaty.

Sousedka: Však si na ně zvykneš. (Horton Foote, předloha Harper Lee, přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek)

—————

Atticus Finch: Předně si pamatuj, Čipero, že s nejrůznějšími lidmi mnohem lépe vyjdeš, když si osvojíš jednoduchý trik. Jakživa nikoho opravdu nepochopíš, dokud neuvážíš věc z jeho úhlu pohledu – dokud si nevlezeš do jeho kůže a neprojdeš se v ní. (Horton Foote, předloha Harper Lee, přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek)

Atticus Finch: Copak se ti stalo, Čipero?

Čipera: Děláš obhájce negrům, Atiku?“

Atticus Finch: „Negr“ se neříká, Čipero.

Čipera: Já to neříkám. Zato Cecil Jacobs ano. Proto jsem se s ním také poprala.

Atticus Finch: Čipero, nechci, aby ses s kýmkoliv prala.

Čipera: Já ale musela, Atticu. On…

Atticus Finch: Mě ale důvody nezajímají. Prostě ti zakazuji, aby ses prala.

Čipera: Dobře.

Atticus Finch: Každopádně… Jsem prostě obhájcem černocha — jmenuje se Tom Robinson. Jsi ještě malá, Čipero, než abys některým věcem rozuměla, ale po městě se vedou řeči v tom smyslu, že bych to s obhajobou toho člověka neměl brát moc vážně.

Čipera: Když ho tedy nemáš obhajovat, tak proč to děláš?“

Atticus Finch: Z mnoha důvodů. Hlavním důvodem je, že kdybych ho nehájil, nemohl bych jít se vztyčenou hlavou po městě, nemohl bych zastupovat náš okres v zákonodárném sboru nemohl bych dokonce ani tobě a Jemovi nakázat, abyste něco nedělali. Čipero, ve škole o tom možná uslyšíš mluvit dost ošklivě, ale prosím tě, udělej pro mě jedno: hlavu nos vzhůru a pěstmi se neoháněj. Ať ti říká kdo chce co chce, nenech se vyprovokovat. (Horton Foote, předloha Harper Lee, přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek)

Atticus Finch: V první řadě je nutno říci, že se tento případ ani neměl dostat k soudu. Žaloba nepředložila sebemenší lékařský důkaz o tom, že k zločinu, z něhož je Tom Robinson obviňován, vůbec došlo. Namísto toho se opírá o výpověď dvou svědků, jejichž tvrzení nejenže bylo při křížovém výslechu uvedeno ve vážnou pochybnost, ale bylo žalovaným přímo popřeno.

Je pravda, že existují nepřímé důkazy o tom, že Mayella Ewellová byla zbita někým, kdo se oháněl výlučně levou rukou. Tom Robinson, který teď sedí před vámi, však předtím složil přísahu svou jedinou zdravou rukou — svou pravou rukou. Ze srdce lituji hlavní svědkyni žaloby. Je obětí kruté chudoby a nevědomosti. Avšak má lítost nemůže jít tak daleko, aby omluvila skutečnost, že svědkyně vydala v sázku život člověka a že tak učinila ve snaze smýt ze sebe vlastní vinu.

Pravím vinu, pánové, protože to byla vina, co ji k tomu vedlo. Nespáchala zločin, porušila pouze ustálený a starobylý mrav naší společnosti, mrav tak přísný, že kdokoli jej poruší, je vyštván z našeho středu jako nehoden toho, aby žil mezi námi. Pokusila se tedy odklidit důkaz svého přečinu. Co ale bylo oním důkazem jejího přečinu? Tom Robinson, živý člověk. Musela se zbavit Toma Robinsona. Tom Robinson jí denně připomínal, čeho se dopustila. Sváděla černocha. Byla běloška a sváděla černocha. Dopustila se něčeho, co je v naší společnosti nemyslitelné: políbila černocha. Nikoli starého dědouška, ale silného, mladého černocha. Neohlížela se na žádný mrav, dokud jej neporušila, ale po činu na ni dopadl plnou silou.

Svědkové obžaloby, s výjimkou šerifa maycombského okresu, předstoupili před vás, pánové, před tento soud, v nestoudné důvěře, že jejich výpověď nebude brána v pochybnost, že budete s nimi zajedno v předpokladu — v zlolajném předpokladu — že všichni černoši lžou, že všichni černoši jsou od základů zkažení, že všichni černoši jsou nebezpečím pro naše ženy, v předpokladu, který člověk spojuje s duševními schopnostmi jejich kalibru. Což, jak víme, pánové, je sama o sobě lež, na kterou vám nemusím poukazovat. A tak tichý, své cti dbalý, slušný černoch, který byl tak nezměrně opovážlivý, že mu ,bylo líto‘ bělošky, musel postavit své tvrzení proti tvrzení dvou bělochů. Žalovaný je nevinen, ale viník je v soudní síni přítomen.

V této zemi jsou naše soudy těmi velkými rovnostáři a před našimi soudy jsou všichni lidé stvořeni sobě rovni. Není to z žádného idealismu, že pevně věřím v čestnost našeho soudnictví a v porotní systém — pro mne to není ideál, je to živoucí, každodenní skutečnost. Věřím, pánové, že přezkoumáte nezaujatě výpovědi, které jste vyslechli, dospějete k rozhodnutí a navrátíte žalovaného jeho rodině. Ve jménu božím, konejte svou povinnost. Ve jménu božím, věřte Tomu Robbinsovi. (Horton Foote, předloha Harper Lee, přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek)

Když Harry potkal Sally

Harry: Nezašla bys se mnou na večeři? Jen jako kamarádka.

Sally: Já myslela, že je podle tebe nemožné, aby se muži přátelili se ženami.

Harry: Kdy jsem něco takového řekl?

Sally: Když jsme spolu jeli do New Yorku.

Harry: Ne, to ne, takhle jsem to nemyslel. Teda, jasně, kamarádit se spolu nemůžou. Ale když jsou oba dva ve vztahu s někým jiným, tak to jde. Tohle je takový dodatek k tomu pravidlu. Jestliže jsou oba dva už zadaní, tak na nich neleží břímě potenciálního milostného zapletení. I když ani tohle tak docela neplatí, protože tvá drahá polovička pak nedokáže pochopit, proč bys měla cítit potřebu přátelit se s tím člověkem, se kterým se jen přátelíš. V jejich očích to totiž znamená, že vašemu vztahu něco chybí a ty si ten nedostatek chodíš kompenzovat k někomu jinému. A když se jim pak snažíš vysvětlit, „Ne, tohle přece není pravda. Našemu vztahu nechybí vůbec nic,“ tak tě ten člověk, s nímž jsi ve vztahu, obviní z toho, že tě ten tvůj kamarád nebo kamarádka ve skrytu duše přitahuje, v čemž má beztak nejspíš pravdu. No tak, věšet si bulíky na nos? Přece si nebudeme nic nalhávat! A tím se dostáváme zpět k našemu původnímu pravidlu před dodatkem, které jasně říkalo, že je nemožné, aby se muži přátelili se ženami. (Nora Ephron)

Kingsman: Tajná služba

Galahad: IQ máš vysoké, na základce jsi měl výborné výsledky, ale pak to šlo všechno do kopru. Drogy, drobné krádeže a podobné lumpárny, zaměstnání žádné…

Eggsy: Kolik nabídek na práci myslíte, že tady člověk dostane?

Galahad: A proč ses vykašlal i na koníčky? Dva roky po sobě jsi získal zlato v kategorii do deseti let v krajské soutěži v gymnastice. Podle trenéra jsi to mohl dotáhnout až do olympijského týmu.

Eggsy: Kdybyste vyrůstal s mým nevlastním fotrem, taky byste se naučil hledat si furt novou zábavu.

Galahad: Ano, nejsnadnější je vždy svalit vinu na někoho jiného. Kdo mohl za to, že jsi odešel od mariňáků? Dostal ses do poloviny přípravného programu, šlo ti to skvěle, ale pak jsi toho nechal.

Eggsy: Protože mámě jeblo a začala mi bulet do telefonu, že jí umřu, jako jí umřel táta. Fakt jsem neodešel proto, aby si do mě mohli rýt snobové jako vy. Vy akorát umíte ze svých paláců na kopci soudit lidi dole a je vám úplně šumák, proč vlastně děláme to, co děláme. My nemáme moc na výběr, rozumíte? Narodit se s tou samou stříbrnou lžičkou v prdeli, všechno by nám šlo stejně dobře jako vám, a možná ještě líp. (Jane Goldman & Matthew Vaughn podle předlohy Marka Millara & Davea Gibbonse)

—————

Eggsy: Naučíte mě taky pořádně mluvit? Jako ten cápek z My Fair Lady?

Galahad: Ale jdi ty. Klíč k gentlemanství se neukrývá v přízvuku, ale ve schopnosti cítit se dobře ve vlastní kůži. Ernst Hemingway kdysi řekl, že na nadřazenosti ostatním lidem není nic vznešeného. Ta pravá vznešenost totiž spočívá v nadřazenosti svému předchozímu já. (Jane Goldman & Matthew Vaughn podle předlohy Marka Millara & Davea Gibbonse)

Kinsey

Pomeroy: Cítíte se v tuto chvíli zdráv?

Kinsey: Snad ano.

Pomeroy: Proč tak nejistě?

Kinsey: To kvůli každému lékaři, kterého jsem kdy potkal. Zákeřná nemoc v raném dětství mi oslabila srdce.

Pomeroy: Musel jste kvůli nemocem zameškat hodně školy?

Kinsey: Měl jsem břišní tyfus a křivici. A revmatickou horečku. Dále spalničky, plané neštovice, zápal plic a několikrát chřipku. [Všimne si, jak se Pomeroy narovnává a odtahuje.] Pomeroyi, co si myslíte, že děláte? Jste ještě horší než Martin. Nikdy lidi nesuďte.

Pomeroy: Já vás nesoudil.

Kinsey: Řečí těla jste mi dal jasně najevo, že vás seznam mých předešlých onemocnění znepokojuje.

Pomeroy: Možná máte pravdu. Omlouvám se.

Kinsey: Uchovat si chápavý, neodsuzující postoj je těžší, než se může zdát. Nejlepší způsob, jak ho alespoň předstírat, je se pousmát, navázat oční kontakt a pokývat hlavou. (Bill Condon)

—————

Kinsey: Většina lidí se domnívá, že jejich sexuální návyky se v ničem neliší od sexuálního chování ostatních, nebo by se alespoň lišit neměly. Já bych ale rád podotkl jednu věc: Téměř všechny takzvané sexuální perverznosti spadají do pásma biologické normality. Kupříkladu masturbace, orální sex či homosexuální pohlavní styk jsou u savců – včetně člověka – zcela běžné jevy. Společnost tyto praktiky na základě jakési morální nepatřičnosti možná odsuzuje, avšak je zcela absurdní, aby o nich někdo tvrdil, že jsou nepřirozené, tedy proti přírodě.

Soudě podle obsahu Knihy Genesis, jakož i veřejného mínění, existuje pouze jedna „správná“ sexuální rovnice: muž + žena = dítě. Vše ostatní je neřest a hřích. Záznamy o orgasmech mužů v této posluchárně však dokazují, jak neefektivní jsou společenské zákazy a jak důležité je naslouchat svým biologickým pudům.

Proč jsou některé krávy při připouštění dovádivé, zatímco jiné tam jen nehnutě stojí? Proč někteří muži potřebují týdně dosáhnout minimálně třiceti orgasmů, zatímco jiní ani jednoho? Jednoduše proto, že každý z nás jsme jiný. Potíž je v tom, že do jednoho toužíme být jako ostatní. Než aby lidé byli sami sebou, často jim přijde snadnější v sobě upozadit základní aspekty lidství. Tolik si přejí být součástí skupiny, že v sobě raději potlačí své biologické pudy, než aby riskovali ostrakizaci. Jestliže se však něco příjemného a silně chtěného zakáže, stane se z toho pro mnohé posedlost. (Bill Condon)

Klub odložených žen

Elise: Jdi do toho, Morrisi. Udělej mi to. Tady a teď. Ty jediný to umíš přesně tak, jak to mám ráda. V tomhle na tebe nikdo nemá.

Dr. Packman: Jestli ti do rtů píchnu ještě trochu kolagenu, budeš vypadat, jako by ti pusu vcucnul vysavač.

Elise: Rok a půl jsem nezavadila o práci a dnes jdu konečně na schůzku s jedním režisérem kvůli roli, pro kterou bych i vraždila. Musím vypadat přitažlivě.

Dr. Packman: Elise, vždyť přece přitažlivá jsi. Jen se na sebe podívej. Vypadáš úžasně! Jsi moje mistrovské dílo. Na obličeji nemáš jedinou vrásku.

Elise: Vážně? A co je podle tebe tohle? A tohle? A co všechno tohle?

Dr. Packman: Je ti pětačtyřicet. Když ti udělám další facelift, budeš mrkat rty. Copak nechceš hrát dámy svého věku?

Elise: Mého věku? Ty tomu ani trochu nerozumíš. V Hollywoodu pro ženy existují jenom tři věkové kategorie: roštěnka, státní návladní a slečna Daisy. Já chci vypadat mladá. Tak mladá, že mi to nikdo nebude věřit. (Robert Harling, Paul Rudnick)

—————

Elise: Myslíš si, že jenom proto, že jsem filmová hvězda, tak nic necítím. To se ale pleteš. Jsem herečka. Cítím naprosto všechno! (Robert Harling, Paul Rudnick)

Klub rváčů

Tyler Durden: Věci, které vlastníš, nakonec začnou vlastnit tebe samého. (Jim Uhls, podle předlohy Chucka Palahniuka)

—————

Tyler Durden: Lidé v sobě mají tolik potenciálu, a tak hrozně s ním plýtvají. Kurva fix! Celá jedna generace dělá na benzínkách, v žrádelnách, s bílým límečkem otročí v kanclech. Kvůli reklamě se honíme za auťáky a značkovými hadry. Do úmoru dřeme v pracích, které nenávidíme, abychom si mohli nakoupit sračky, které beztak nepotřebujem. Jsme prostřední děti historie. Chybí nám účel a místo v dějinách. Postrádáme Velkou válku, Velkou hospodářskou krizi. Naše Velká válka se bojuje o naše duše, s Velkou krizí se potýkáme každý den ve vlastních životech. Televize si nás vychovala k přesvědčení, že z každého jednou bude milionář, filmová hvězda, hudební superstar. Jenže to opravdu nebude. Což nám pomalu začíná docházet. A pěkně nás to sere. (Jim Uhls, podle předlohy Chucka Palahniuka)

—————

Vypravěč: Nový model auta, který právě sestrojila společnost, pro níž pracuji, odněkud vyjede rychlostí 100 km/h. Zničehonic se mu zablokuje diferenciál zadní nápravy, auto se vybourá a všichni pasažéři, kteří v něm zůstanou uvěznění, zaživa uhoří. Měla by v tu chvíli automobilka daný model stáhnout z prodeje? Vezměme si počet již prodaných vozů a označme si jej písmenem A, pak si jej vynásobme pravděpodobností, že dojde k podobné poruše, B, a celé to ještě znásobme průměrnou výší mimosoudního peněžního vyrovnání. Tedy A krát B krát C rovná se X. Jestliže automobilku vyjde X na méně peněz, než kolik by ji stálo stažení daného modelu z prodeje, bude dělat mrtvého brouka.

Žena v letadle: Stává se podobných nehod hodně?

Vypravěč: Ani byste nevěřila…

Žena v letadle: A pro jakou automobilku to vlastně děláte?

Vypravěč: Jednu z těch největších. (Jim Uhls, podle předlohy Chucka Palahniuka)

—————

Tyler Durden: Víš, proč jsou v letadlech kyslíkové masky?

Vypravěč: Aby lidi měli v případě nouze co dýchat.

Tyler Durden: Kyslík tě zhulí. Kdyby došlo na nějaký z katastrofických leteckých scénářů, lidé by v panice začali zhluboka a rychle dýchat. Všechen ten kyslík by jim navodil pocity euforie a povolnosti. Každý by se okamžitě smířil se svým osudem. Tady v té brožuře se o tom nepokrytě píše. „Nouzové přistání na vodě“. V rychlosti tisíc kilometrů za hodinu. A lidi by celou dobu měli ve tváři blažené výrazy a byli by klidní jako krávy v Indii.

Vypravěč: To je… dost zajímavá teorie. (Jim Uhls, podle předlohy Chucka Palahniuka)

Kód Enigmy

Alan: Víte, proč mají lidé rádi násilí? Protože ubližovat druhým je skvělý pocit. Lidé v násilí nachází hluboké uspokojení. Pokud ale tento pocit ukojení odstraníte, samotný násilný čin ztratí veškerý svůj význam. (Graham Moore, předloha Andrew Hodges)

—————

Hugh: Nechcete se k nám připojit na skleničku?

Joan: Za chvilku tam budeme.

Hugh: Tak zatím.

Alan: Oblíbil si tě.

Joan: Ano.

Alan: Schválně ses s ním spřátelila.

Joan: Ano.

Alan: Proč?

Joan: Protože si coby žena v mužském odvětví nemůžu dovolit být svině. (Graham Moore, předloha Andrew Hodges)

Kupec benátský

Shylock: Zneuctil mě. Připravil mě o půl milionu. Smál se mým ztrátám. Mým ziskům se jen vysmíval. Pohrdal mou rasou. Kazil mi obchody. Přátele mi odrazoval. Nepřátele ponoukal. A proč? Protože jsem Žid. Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako křesťanovi? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Když nám ubližujete, nemáme se mstít? Když ve všem ostatním jsme jako vy, budeme stejní i v tomhle. Když Žid ublíží křesťanovi, v co se změní láska k bližnímu? V pomstu. Když křesťan ublíží Židovi, k čemu vybízí ho ten křesťanský vzor? K pomstě. Teď udělám, co jste mne naučili, a budu zlý. (III.1, William Shakespeare, překlad Martin Hilský)

—————

Bassanio: Což každý zabíjí, co nemá rád?

Shylock: Nenávidíme to, co nechceme zabít?

Bassanio: Což z urážky hned vzchází nenávist?

Shylock: Co, ty by ses dal dvakrát uštknout hadem? (IV.1, William Shakespeare, překlad Martin Hilský)

Láska přes internet

Joe: Podniky typu Starbucks mají jeden jediný účel, a to přinutit lidi, kteří nejsou s to se kdykoliv a o čemkoliv rozhodnout, aby při prachobyčejné objednávce kávy  těch rozhodnutí učinili šest a více. Malou, velkou, s mlékem, bez, s kofeinem, bez kofeinu, smetanu či nízkotučné mléko atd. Lidé, kteří nemají absolutně ponětí, co dělají se svým životem, nebo si ani nejsou jistí vlastní identitou, tedy za pouhých sto dvacet korun dostávají jedinečnou příležitost nejen koupit si kelímek kávy, ale zároveň tím získat charakteristiku sebe sama: Velké cappuccino bez kofeinu. (Nora Ephron)

—————

Kathleen: Lidé neustále tvrdí, že každá změna je dobrá. Těmi slovy se ale ve skutečnosti akorát snaží zamaskovat fakt, že se jim přihodilo něco, čemu doufali, že se vyhnou. (Nora Ephron)

—————

Kathleen: Knihy, které si člověk přečte jako dítě, napomáhají spoluutvářet jeho identitu způsobem, který pak již žádná další kniha nedokáže zreprodukovat. (Nora Ephron)

—————

Kathleen: Občas přemýšlím o vlastní existenci. Můj život není nic extra – tedy, já si ho nesmírně cením, ale sám o sobě je takový malý a bezvýznamný – a někdy mě napadá, jestli tenhle život vedu proto, že se mi tak líbí, nebo proto, že mi na cokoliv lepšího chyběla odvaha. Odpověď teď od nikoho nečekám. Jen jsem tu otázku chtěla vyslat kamsi do vesmírné nicoty. Tak tedy dobrou noc, drahá nicoto. (Nora Ephron)

Matrix

Agent Smith: Věděl jste, že první Matrix byl navržen do podoby dokonalého lidského světa? Světa, v němž nikdo netrpěl, a kde všichni lidé žili šťastně? Dopadlo to však katastrofálně. Nikdo ten program nechtěl přijmout. Přišli jsme o celá pole uživatelů. Mnozí měli za to, že kámen úrazu spočíval v našem programovacím jazyce, že na popis dokonalého světa jednoduše nestačil. Já jsem ale přesvědčen, že lidé coby živočišný druh definují realitu výhradně na základě bolesti a utrpení. Dokonalý svět jim proto přišel jako sen, z něhož se bez ustání snažili probrat. (Lana a Andy Wachowski)

Men, Women & Children

Vypravěčka: 5. Září 1977 vyslala NASA do vesmíru sondu Voyager. Její cíl byl neznámý. Na palubě nesla pouze gramofonovou desku s nejrůznějšími záznamy vybranými americkým astronomem Carlem Saganem. Tato deska byla navržena tak, aby přečkala i tisíce let a poskytla případným mimozemským formám života alespoň letmý pohled na lidskou rasu. Záznamy byly zaneseny na měděnou desku potaženou vrstvou zlata, aby se zabránilo korozi, a obsahovaly sbírku mezinárodních hudebních děl, pozdravy v 59 jazycích, zvuky příboje, větru ve větvích starých dubů, velrybího volání, tlukotu lidského srdce a zvuk polibku.

Kolem 12:15 odpoledne centrálního času, zrovna když se Voyager přibližoval k okraji naší sluneční soustavy, se zde na Zemi na jednom nevýrazném předměstí pokoušel Don Truby připojit na BangBus.com – pornografickou stránku, na níž se mladé herečky vžívaly do rolí bezradných stopařek. Kvůli nahromaděnému malwaru se mu však připojit nepodařilo. Don krátce pouvažoval nad masturbací a užitím své fantazie, avšak ona bezmezná kvalita a rozmanitost internetu mu z vlastní hlavy učinila pouhou podřadnou náhražku. Aby se tedy dostal k nevyčerpatelné fontáně pornografie, jíž po čase tolik přivyknul, byl Don nucen použít jediný zbývající počítač v domě, a to ten, který patřil jeho patnáctiletému synovi.

Don mu tento počítač koupil k narozeninám a syn ho měl používat výhradně k psaní úkolů. Když mu tedy v historii vyhledávání objevil odkazy na pornografické stránky, nemohl si nevzpomenout na své vlastní dětství a na okamžik, kdy při hledání klíče na kolo objevil v garáži otcovu tajnou skrýš erotických časopisů. Náhle pocítil silný smutek, že tento okamžik – moment, jenž považoval za podstatnou část dospívání, za jakési předávání pochodně – se svým synem sám nesdílel. (Jason Reitman & Erin Cressida Wilson, předloha Chad Kultgen)

Vypravěčka: Bleděmodrá tečka od Carla Sagana: „Tohle je domov. Tohle jsme my. Na tom puntíku jsou všichni lidé, které máte rádi; každý, koho znáte; všichni, o kom jste kdy slyšeli. Každý člověk, který kdy žil, se narodil a zemřel právě tam. Na tom zrnku prachu vznášejícím se na paprsku slunce žil každý zamilovaný mladý pár, každá matka, otec, každé nadějné dítě, každý světec i hříšník v dějinách našeho druhu.

„Jak často pro sebe nenacházíme pochopení, jak vroucně se někdy nenávidíme! Náš pocit sebedůležitosti i klamné zdání o tom, že ve vesmíru držíme jakési privilegované postavení, v tomto skomíravém světle blednou. Naše planeta je pouhým osamělým smítkem obestřeným vesmírnou temnotou. Ve vší té nekonečné rozlehlosti není ani náznaku, že by nás odkudkoliv mohlo cokoliv přijít zachránit od nás samotných. Ať se vám to líbí, nebo ne, musíme si prozatím se Zemí vystačit.

„Neexistuje snad lepšího důkazu o pošetilosti lidské nafoukanosti než tato vzdálená fotografie našeho drobného světa. Podtrhuje se jím naše zodpovědnost chovat se jeden ke druhému laskavěji, nevzdávat se, a především tu naši bleděmodrou tečku s láskou opatrovat. Jiný domov koneckonců neznáme.“ (Jason Reitman & Erin Cressida Wilson, předloha Chad Kultgen)

Městečko Pleasantville

Velký Bob: Až doteď tu vše bylo, no, tak nějak milé. Nedávno se tu ale objevilo i pár věcí nemilých. Proto se mi jeví, že jako první musíme ty milé věci od těch nemilých oddělit. (Gary Ross)

—————

George Parker: Máma šla ven.

David: Šla ven?

George Parker: Šla na chvilku na čerstvý vzduch.

David: Kdy?

George Parker: Před třemi dny. Krinda Pána, všechno je teď šejdrem. Ani jsem nevěděl, že je dnes úterý. V úterý chodíme hrát s Jenkinsovými bridž. Dnes jsme ale nikam nešli. Já… Dáš mi kousnout?

David: Jasně. Máš hlad?

George Parker: Paní Bensonová odvedle pekla sekanou a já jí málem vlezl oknem do kuchyně. Co se to stalo? V jednu chvíli bylo všechno v pořádku, a teď…? Co se pokazilo?

David: Nic se nepokazilo. Lidé se mění.

George Parker: Lidé se mění?

David: Ano, lidé se mění.

George Parker: A mohou se i změnit zase zpátky?

David: To nevím. Ale asi to bude těžší. (Gary Ross)

Pár správných chlapů

Plukovník Nathan R. Jessup: Chcete odpovědi?

Poručík Daniel Kaffee: Myslím, že na ně mám právo!

Plukovník Nathan R. Jessup: Tak vy po mně chcete odpovědi?!

Poručík Daniel Kaffee: Já chci pravdu!

Plukovník Nathan R. Jessup: S tou se ale nedokážete vyrovnat! Synku, žijeme ve světě, který je obehnaný zdmi, a ty zdi musí strážit muži se zbraněmi. Kdo to bude dělat? Vy? Já na svých bedrech nesu větší zodpovědnost, než si vy vůbec dokážete představit. Brečíte nad Santiagem a proklínáte mariňáky. V takovém přepychu si žijete. Máte to potěšení nevědět, co vím já – že Santiagova smrt, jakkoliv byla tragická, dost možná zachránila životy jiným. I moje existence, ačkoliv se vám bezpochyby jeví groteskní a nepochopitelná, zachraňuje životy. Vám je pravda ukradená, protože v hloubi duše – v místech, o kterých se na večírcích s nikým nebavíte – mě u té zdi sám chcete mít. Potřebujete mě tam. My používáme slova jako čest, zásada, věrnost, a na jejich základě odevzdáváme životy obraně naší země. Zato vám slouží jen jako pointa vtipu. Nemám čas ani chuť se ospravedlňovat hošánkovi, který si užívá poklidného spánku pod dekou svobody, kterou mu já zajišťuji, a pak zpochybňuje způsob, jakým to dělám. Takže bych spíš ocenil, kdybyste mi prostě jen poděkoval, a mazal si po svých. Jinak si můžete sám vzít zbraň a jít na stráž. Ať už se ale rozhodnete jakkoliv, vězte, že mně je úplně u prdele, na co si myslíte, že máte právo! (Aaron Sorkin, podle vlastní divadelní předlohy)

Persepolis

Babička: Poslyš. Kážu sice nerada, ale jednu radu ti přeci jen dám: V životě potkáš spoustu pitomců. Pokud ti ale nějací ublíží, tak si vzpomeň, že to dělají jen proto, že mají o kolečko navíc. Na jejich krutost nereaguj. Není nic horšího než zahořklost a pomstychtivost. Uchovej si svou důstojnost a na nic si nehraj. (Marjane Satrapi a Vincent Paronnaud, předloha Marjane Satrapi)

Philomena

Philomena: Když je člověk na vzestupu, měl by být na lidi kolem sebe milý, protože na ně může opět narazit, až bude padat ke dnu. (Steve Coogan a Jeff Pope, předloha Martin Sixsmith)

—————

Philomena: Já nechci nikoho nenávidět. Nechci být jako vy. Jen se na sebe podívejte.

Martin: Jsem rozzuřený.

Philomena: To musí být neskutečně vyčerpávající. (Steve Coogan a Jeff Pope, předloha Martin Sixsmith)

—————

Philomena: Tehdy jsem měla za to, že jsem spáchala strašlivý hřích a zasloužila si proto být za něj potrestána. Ještě více mě ale trápilo, jak moc se mi to líbilo.

Martin: A co?

Philomena: Sex. Bylo to úžasné, Martine. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela ve vzduchu. Ten chlapec byl takový fešák, a jak vám mě držel v náručí! Martine, než jsem ho potkala, tak jsem například vůbec nevěděla, že mám klitoris.

Martin: Aha…

Philomena: Jenže jakmile jsme se domilovali, pomyslela jsem si, že něco tak příjemného jistě musí být špatné a nemravné.

Martin: Zasraní katolíci! Omlouvám se.

Philomena: Třicet let jsem pracovala jako zdravotní sestra. Slyšela jsem už mnohem horší věci.

Martin: Mně jen nejde na rozum, proč by nás Bůh vybavoval sexuální touhou, když po nás pak chce, abychom jí vzdorovali? Je to snad nějaká jeho zvrácená hra, jíž si vymyslel čistě proto, aby zahnal nudu z všemohoucnosti? Nedokážu to pochopit. A to si myslím, že mám docela pod čepicí.

Philomena: Třeba nemáte. (Steve Coogan a Jeff Pope, předloha Martin Sixsmith)

Slídil

Vedoucí redakce televizních novin Nina: Tady máte šek za videozáznam té postřelené oběti. Kupte si lepší kameru a třeba i směrový mikrofon, ať na místě případně můžete dělat rozhovory se svědky. Jinak to ale máte v oku.

Louis: Děkuji. Zrovna v tomto oboru začínám, takže si asi dovedete představit, že chvála od člověka vašeho kalibru pro mě hodně znamená.

Nina: Když můžu, pomůžu. A vy můžete na oplátku pomoci mně tím, že nám vždycky cinknete jako prvním. Jakmile budete něco mít, ráda bych, abyste mi hned zavolal.

Louis: Když budu mít něco takového jako dnes?

Nina:  Přesně.

Louis: Něco krvavého.

Nina: Ano, ale krev není vše. Máme rádi zločin, jenže ne každý druh zločinu. Například zprávy o krádežích aut v nějaké nechvalně známé čtvrti by k obrazovkám nikoho nenalákaly. Ze zkušenosti víme, že diváky mnohem více zajímá, jak se městští zločinci plíží do poklidných předměstí. V praxi nejvíce táhnou zprávy, v nichž nějaké oběti, případně několika obětem – pokud možno zámožným a bílým –, ublíží příslušník chudé vrstvy či rasové minority.

Louis: Takže násilné zločiny.

Nina: Ano, ale ne nutně. Postačí i nehody – automobilové, autobusové, vlakové, letecké, požáry…

Louis: Hlavně aby byly krvavé.

Nina: Hodně grafické. Podstatu a ducha našeho vysílání vám, Lou, dokážu nejlépe popsat asi takto: Představte si naše zprávy jako křičící ženu, která s proříznutým hrdlem utíká ztemnělou ulicí. (Dan Gilroy)

Strážci

Rorschach: Víte, doktore, tu holčičku nezabil Bůh. Její tělo nerozřezal osud. A maso pak psům nepředhodila sudba. Jestli na nás Bůh té noci shlížel, tak mu to celé bylo putna. Já si v tu chvíli každopádně uvědomil, že za to, jaký je dnešní svět, nemůže žádný Bůh, ale jen my sami. (David Hayter a Alex Tse, podle komiksové předlohy Alana Moorea a Davea Gibbonse)

—————

Dr. Manhattan: Tahle planeta mě unavuje. I všichni lidé na ní. Nemám sílu dál se zaplétat do jejich životů. Tvrdí, že chtějí vybudovat nebe na zemi, ale i to jejich nebe je obydlené nestvůrami. Možná, že svět nikdo nestvořil. Možná, že nikdo nic nemůže vytvořit. Jako hodinky bez hodináře. Je příliš pozdě. Vždy tomu tak bylo a navždy tomu tak bude. Příliš pozdě. (David Hayter a Alex Tse, podle komiksové předlohy Alana Moorea a Davea Gibbonse)

—————

Adrian: Člověk nemusí být génius, aby věděl, že svět trápí spousta problémů.

Edward: To sice ne, ale jen místnost plnou pitomců by mohlo napadnout, že jsou ty problémy dost malé na to, aby si s nimi oni sami dokázali poradit. (David Hayter a Alex Tse, podle komiksové předlohy Alana Moorea a Davea Gibbonse)

The Skeleton Twins

Milo: Vybavíš si Justina Meyera z osmičky? Fotbalista, šmejd, permanentně se do mě navážel? Táta mi jednou řekl: „Pro kluky jako je Justin, je střední škola tím nejlepším obdobím v životě. Tady si užijí svůj vrchol, ale jakmile ji dodělají, přijdou už jen samá zklamání.“ Děti jako já podle něj měly po střední vzlétnout k oblakům, mělo se jim konečně začít dařit. Na střední jsem si proto na hodinách skoro každý den představoval svůj život za deset let: jak přijíždím zpátky do města na třídní sraz a po dlouhé době opět vidím Justina, jak se z něj stal plešatý tlouštík, kterého ubíjí práce asistenta manažera v nějakém zavšiveném obchodu se sportovními potřebami, a jak já sám jsem světoznámý pan herec, bydlím v L.A. nebo New Yorku a mám úžasného přítele. Jak jsem šťastný… Víš, že jsem si nedávno Justina ze zvědavosti vyhledal na internetu? A chtěla bys vědět, jak to s ním ve skutečnosti dopadlo? Pracuje jako elektrikář, má dvě rozkošné dcery, nádhernou manželku a je šťastný. Prostě se ukázalo, že to já na střední zažil svůj vrchol. A jestli z tohodle člověk nemá mít depku…

Maggie: To je jako celé, broučku? Kaboníš se, protože z tebe není světoznámý herec? Mám pro tebe novinku: Nikdo není světoznámý herec.

Milo: George Clooney jo.

Maggie: Fajn, tak George Clooney. Ten je ale výjimka. Zbytek z nás jenom chodí po světě a snaží se nebýt zklamaný z toho, kam jsme se v životě dostali. (Craig Johnson, Mark Heyman)

Temný rytíř

Joker: Víte, čeho jsem si všimnul? Že dokud všechno „vychází podle plánu“, nikdo nepanikaří. A to i když z toho plánu třeba běhá mráz po zádech. Kdybych zítra oznámil tisku, že nechám zastřelit člena nějakého gangu nebo že vyhodím do povětří náklaďák plný vojáků, nikdo by nad tím nehnul brvou, protože to vše je vcelku běžná „součást plánu“. Jakmile ale řeknu, že zavraždím jednoho prachobyčejného starostu, všichni jsou z toho hned na větvi! Což takhle si zavést trochu anarchie? Jakmile narušíte zavedené pořádky, společnost ovládne chaos. A já jsem jeho strůjcem. Jedna věc se navíc chaosu nedá upřít – všichni v něm mají stejné šance.

Tootsie

Recepční: Rone, tohle je Dorothy Michaelsová. Váš režisér, Ron Carlysle, a produkční Rita Marshallová.

Dorothy: Těší mě.

Recepční: Dorothy zapomněla doklady. Její agent je George Fields.

Ron: To je doporučení. Jenže mám obavy, že se pro tuhle roli nehodíte. Je mi líto.

Dorothy: Proč ne? Proč se na to nehodím, pane režisére?

Ron: Mám o té postavě jasnou představu, a proto také hledám přesně odpovídající typ, a to i fyzicky.

Dorothy: Pane režisére, já jsem herečka, dokonce charakterní herečka. Zahraju to, jak si budete přát.

Ron: Je mi líto, slečno. Jste na to moc měkká a jemná. Nejste na to dost razantní.

Dorothy: Tak já na to nejsem dost razantní! Dej pryč ty pazoury, než tě nakopnu, až ti uletěj koule! Bylo to dost razantní?

Ron: Bylo.

Dorothy: Už vím, o co vám jde – o přehnanou karikaturu ženy. Asi chcete dokázat tu idiotskou teorii, že síla a hrubost ženy pomužšťuje, nebo že pomužštělé ženy jsou šeredné. Hanba těm, co si to nechají líbit. To platí i na vás, drahá slečno! A vy se styďte, vy mačistickej čůráku! (Larry Gelbart a Murray Schisgal, překlad – až na ten úplný závěr – Jiří Stránský)

Gordon: Na zdraví našeho čestného hosta, slečny Emily Kimberlyové! Emily, my všichni doufáme a těšíme se, že tu s námi budete ještě mnoho a mnoho let.

Dorothy: Děkuji, Gordone. Je pro mne velice těžké vyjádřit, jak hluboce jsem dojatá. Ani ve svých nejdivočejších snech jsem si neuměla představit, že budu předmětem tak upřímné náklonnosti. A právě proto bude pro mě velice těžké říci vám, co chci. Ano… a teď nastal čas, aby se skládaly účty. Nejsem tu jako ředitelka, Dr. Brewstere. Jsem v téhle nemocnici, abych vyrovnala starý dluh.

Střihač: Co říká?

Dorothy: Všichni víte, že můj otec byl skvělý muž a že postavil tuto nemocnici, ale nevíte, že ke své rodině se choval jako nemilosrdný tyran a naprostý hlupák.

Střihač: Pane Bože, jedem živě.

Produkční: Nechte ji na monitoru.

Dorothy: Mou matku, svou ženu, dohnal k pití, takže… takže jednoho dne spad– spadla z koně a… a přišla o všechny zuby. Nejstarší dcera, ta krásná a roztomilá, tak ta otěhotněla, když jí bylo pouhých patnáct, a otec ji vyhnal z domova, protože měl hrůzu z toho, že by ji… že by… A ona se bála, že by její malá dcerka celý život trpěla svým nemanželským původem a tak se rozhodla změnit si jméno, ale pak se těžce roznemohla. Odstěhovala se do Tangieru a tam svou dcerku vychovávala jako mladší sestru. Její jedinou touhou bylo stát se ošetřovatelkou.

Brzo nato se vrátila domů do Států a tak se stala členkou personálu tady v Jihozápadní nemocnici. Pracovala tu a přitom si uvědomovala, že její povinností je postavit se proti nelidskosti a nespravedlnosti. O tom vy moc dobře víte, Dr. Brewstere!

Dr. Brewster: Ne, nikdy jsem se ji nedotkl!

Dorothy: Ale dotkl! A všechny sestry se jí proto vyhýbaly. Jenže – vždycky je nějaké jenže – jenže jí velmi, velmi, velmi, velmi, velmi, velmi miloval její bratr.

Produkční: Tak bratr…

Dorothy: A ten bratr v den jejího skonu přísahal při její památce, že půjde v jejích šlépějích a… a… a… a… a… a… a… a… a že, že, že, že, že, že, že, že, že…

Produkční: Ne-ne-ne-ne-ne-nebreptej.

Dorothy: …a že bude bojovat, bojovat jako… jako… jako…

Střihač: Už dobojovala.

Dorothy: …jako žena. A že bude hrdý na to, že je ženou, stejně jako byla ona. Protože já nejsem Emily, dcera Dwayna a Almy Kimberlyových. To ne. Jsem Edward Kimberly, bratr ošetřovatelky Anthei.

Střihač: To je skandál!

Dorothy/Edward: Edward Kimberly! Který před všemi očistil jméno své sestry. Jsem Kimberly.

Produkční: Já. Se. Bodnu.

Edward/Dorothy: Edward Kimberly, který měl dost odvahy stát se silnou, úspěšnou ženou, která byla nejlepší částí mého mužství. (Larry Gelbart a Murray Schisgal, překlad Jiří Stránský)

V jako Vendeta

V: Dobrý večer, Londýne. Především se omlouvám, že takhle ruším. Stejně jako řada z vás oceňuji pohodlíčko každodenní rutiny, bezpečí zaběhnutého, jistotu opakovaných úkonů. Užívám si to tak jako každý. Ovšem v duchu vzpomínek na významné události dob minulých, obvykle spojených s něčí smrtí či končících krvavou řeží, které se staly státním svátkem, napadlo mě oslavit i pátý listopad – den, který bohužel upadl v zapomnění – a věnovat mu trochu všedního času, posedět a pohovořit. Existují jistě tací, kteří si to nepřejí. Hádám, že už teď telefony chrlí rozkazy a hordy ozbrojenců budou brzy na cestě.

Proč? Ač lze během konverzace argumentovat obuškem, slovům to na síle nijak neubere. Slova zprostředkují mysl, a pro ty, kdo jim popřejí sluchu, zhmotní pravdu. A pravdou je, že v téhle zemi něco proklatě zavání, viďte? Krutost a bezpráví, intolerance a útlak. A tam, kde bylo právo protestovat a myslet a mluvit podle svého, tam dnes máte cenzory a bezpečnostní systémy, které kážou konformismus a požadují poslušnost.

Jak k tomu došlo? Kdo nese vinu? Někteří tu mají větší odpovědnost než ostatní, a ti budou nuceni vysvětlovat, nicméně s pravdou ven: Pokud hledáte viníky, stačí se podívat do zrcadla. Já vím, proč jste to udělali, a vím, že se bojíte. Kdo by se nebál? Válka! Teror! Nemoci! Bezpočet problémů se spiklo, aby zkalilo vaše uvažování a oloupilo vás o zdravý rozum. Strach z vás vše vysál a v té panice jste se upnuli k Nejvyššímu kancléři Adamu Sutlerovi. Slíbil vám pořádek, slíbil vám mír, a na oplátku žádal jen váš tichý, oddaný souhlas.

Ale včera v noci jsem to ticho prolomil. Včera v noci jsem zničil budovu soudu, abych této zemi připomněl zapomenuté. Před více jak čtyřmi sty lety si jeden skvělý muž přál, aby pátý listopad utkvěl v naší paměti. Chtěl tím světu připomínat, že čest, spravedlnost a svoboda jsou víc než slova. Je to životní názor.

Tak pokud se vás nic netklo, pokud vás zločiny této vlády nijak nezasáhly, pak je nasnadě nechat i pátý listopad bez povšimnutí. Pokud ale vidíte, co vidím já, cítíte, co cítím já, a postrádáte to, co já, pak mi, prosím, buďte oporou. Ode dneška za rok jim pak u bran Parlamentu společně ukážeme pátý listopad, na který jistě už nikdy nezapomenou. (Andy a Lana Wachowski, předloha Alan Moore a David Lloyd, překlad František Fuka s přihlédnutím k textu Richarda Podaného)

Valerie: Vím, že tě těžko přesvědčím, že nejde o jeden z jejich triků, ale to nevadí. Jsem skutečná a jmenuju se Valerie. Myslím, že už mi moc života nezbývá, a tak o něm chci někomu vyprávět. Tohle jsou jediné paměti, které kdy napíšu, a Bože! svěřím je toaletnímu papíru.

Narodila jsem se roku 1985. Z dětství si toho moc nepamatuju, ale vybavuje se mi déšť. Babička vlastnila farmu v Tallbrooku a říkávala, že v dešti je Bůh. Po základní škole jsem šla na dívčí střední. Tam jsem poznala svou první přítelkyni. Jmenovala se Sarah. Ta její zápěstí mě okouzlila. Myslela jsem, že naše láska vydrží navěky. Vzpomínám, jak nám učitel vnucoval, že z téhle pubertální fáze vyrosteme. Sarah vyrostla. Já ne.

V roce 2002 jsem se zamilovala do dívky jménem Cristina. Tehdy jsem se přiznala rodičům. Nezvládla bych to, kdyby mě Cris nedržela za ruku. Otci jsem nestála za pohled. Řekl, ať vypadnu a už se nevracím. Matka neřekla nic. Jen jsem nechtěla lhát. Bylo to tak sobecké? Naše integrita se tak často vytrácí, přitom nic víc nemáme. Je to ten nejvzácnější kousek z nás, a když si nelžeme, jsme svobodní.

Vždycky jsem věděla, co v životě chci. Roku 2015 jsem dostala hlavní roli ve filmu „Solné mělčiny“. Šlo o nejdůležitější roli v mém životě – ne kvůli kariéře, ale proto, že jsem tehdy poznala Ruth. Když jsme se poprvé políbily, věděla jsem, že víckrát nechci líbat jiné rty, než ty její. Přestěhovaly jsme se do bytu v Londýně. Za oknem pro mě pěstovala Scarlet Carsonové a náš byt vždy voněl po růžích. To byla nejhezčí léta mého života.

Jenže válka v Americe nebrala konce, až boje zasáhly i Londýn. To znamenalo definitivní konec růží. Pro všechny. Vzpomínám, jak se pozvolna měnil význam slov, a málo běžné výrazy jako „kolaterální“ a „interpretace“ nabyly na hrůznosti, zatímco pojmy jako „nordický zápal“ a „stanovy loajality“ nabyly na moci. Vzpomínám, jak být jiný se stalo nebezpečným. Jen pořád nechápu, proč nás tolik nenávidí.

Ruth sebrali, když byla nakoupit jídlo. Nic v životě jsem tak neoplakala. Zanedlouho si přišli i pro mě. Přijde mi podivné skončit svůj život na tak strašném místě, ale tři roky jsem měla růže a před nikým jsem se nekála. Zemřu tady. Se vším všudy se vytratím. Až na jeden malý kousek. Kousíček, co je drobný a velice křehký, přesto je to jediné, co stojí za to vlastnit. Nesmíme ho ztratit, ani se ho vzdát. A nesmíme dopustit, aby nám ho vzali.

Doufám, ať jsi kdokoliv, že ty odtud unikneš, a doufám, že se svět změní k lepšímu. Ale v co doufám ze všeho nejvíc, že pochopíš to, co ti chci sdělit, i když se vůbec neznáme. I když se nesetkáme a nebudeme se spolu nikdy smát ani plakat a líbat se. Já tě miluju. Celým svým srdcem tě přesto miluju. – Valerie (Andy a Lana Wachowski, předloha Alan Moore a David Lloyd, překlad František Fuka s přihlédnutím k textu Richarda Podaného)

Věčný svit neposkvrněné mysli

Joel: Že člověk bez ustání žvaní, ještě neznamená, že si povídá. (Charlie Kaufman)

—————

Joel: Jaká to ztráta strávit s někým tolik času, a pak zjistit, že ho stále neznáte! (Charlie Kaufman)

—————

Joel: Tak jo.

Clementine: Tak jo.

Joel: Nevidím na tobě nic, co by se mi nelíbilo.

Clementine: Ale uvidíš! Uvidíš. Hlavou ti začnou vířit všelijaké myšlenky. I mně samotné se omrzíš a já se pak budu cítit v našem vztahu uvězněná, protože takhle to se mnou prostě chodí.

Joel: Tak jo.

Clementine: Tak jo. (Charlie Kaufman)

Mary: „Blaze zapomnětlivým, neboť ti se vyrovnají i se svými hloupostmi.“ Friedrich Nietzsche. Mimo dobro a zlo. (Charlie Kaufman)

—————

Clementine: Joelku?

Joel: Ano, Klementýnko?

Clementine: Jsem ošklivá?

Joel: Ne-e.

Clementine: Když jsem byla malá, ošklivá jsem si přišla. Nemůžu uvěřit, že začínám brečet už teď. Dospělí lidé si podle mě často vůbec neuvědomují, jak jako děti bývali osamělí – když jim všichni dávali najevo, že na nich až tolik nezáleží. Když mi bylo osm let, hrávala jsem si s takovými panenkami. A ze všeho nejvíc jsem měla ráda jednu ošklivou panenku, kterou jsem pojmenovala Clementine. Často jsem na ni křičela: „Přece nesmíš být ošklivá! Musíš zkrásnět!“ Měla jsem takový zvláštní pocit, že kdybych dokázala změnit ji, jako zázrakem bych tím změnila i sebe.

Joel: Jsi krásná.

Clementine: Joelku, nikdy mě neopouštěj.

Joel: Jsi krásná… Jsi krásná… Krásná… (Charlie Kaufman)

Vykoupení z věznice Shawshank

Kurátor: Ellis Boyd Redding. Podle spisů jste si ze svého rozsudku odseděl již 40 let. Máte pocit, že jste se napravil?

Red: Napravil? Víte… Já vlastně vůbec netuším, co to znamená.

Kurátor: Jen to, že jste připravený vrátit se do společnosti.

Red: Já vím, co to slovo vyjadřuje, synku. Mým uším ale zní jako pěknej výmysl. Jako slovo politiků, díky kterýmu si mohou mladíčci jako vy oblékat saka a kravaty a každý ráno chodit do práce. Co po mně chcete opravdu vědět? Jestli lituju toho, co jsem udělal?

Kurátor: A litujete?

Red:  Neuplyne jedinej den, abych toho nelitoval. Ne snad proto, že jsem tady, nebo proto, že bych podle vás měl… Každej den vzpomínám, co jsem tehdy byl zač: mladej hloupej kluk, co spáchal strašnej zločin. Chci se s ním dát do řeči. Chci se mu pokusit trochu domluvit, vysvětlit mu, jak to ve světě chodí. Jenže to nejde. Ten kluk je dávno pryč a ze mě zbyl jen tenhle stařec. S tím už musím nějak žít. Takže jestli jsem napravenej? To je jenom zasraná fráze. Tak mi ty lejstra, synku, oštempluj a přestaň mě tu zdržovat. Abych ti totiž řekl pravdu, tak mně už je to stejně u prdele. (Frank Darabont, předloha Stephen King)

Zmizelá

Amy: Nick miloval ženu, za níž jsem se pouze vydávala. Pohodovou holku, pohodářku. Muži tyhle výrazy považují za vrchol všech komplimentů. „Je to holka do pohody.“ Pohodářka je sexy. Pohodářka se nenechá k ničemu přemlouvat. S pohodářkou je sranda. Pohodářka na svého muže nikdy nekřičí. Přinejhorším se trochu ztrápeně, avšak stále s láskou, pousměje a pak nastaví pusu a svého milého vykouří.

Pohodářka má ráda ty samé věci co on. Třeba se z ní kvůli tomu stane hipsterka, která sbírá vinylové desky a ujíždí na pornografických časopisech manga. Nebo se, pokud se jemu líbí Girls Gone Wild, přemění na konzumní prsatici, která dokáže žvanit o fotbale a ráda ohlodává kuřecí křídla v restauracích s obsluhou nahoře bez.

Když jsem se s Nickem Dunnem seznámila, věděla jsem, že má zájem o pohodovou holku. A já bez vytáček přiznám, že jsem byla ochotná jí pro něj zkusit být. Odvoskovala jsem si číču na hladko. Začala jsem pít pivo z plechovky a dívat se na filmy s Adamem Sandlerem. Jedla jsem vychladlou pizzu a udržovala si šedesát čísel v pase. Tu a tam jsem ho přeblafla. Žila jsem přítomností. S ničím jsem mu nedělala těžkou hlavu.

Nemůžu říct, že bych si část z toho neužila. Nickovi se podařilo dotlačit mě k věcem, kterých bych si nikdy nepomyslela, že bych byla schopná. Vydoloval ze mě lehkost, humor a klid. A on zase díky mně zmoudřel. Zbystřel. Sloužila jsem mu jako inspirace k tomu, aby se vyškrábal až na mou úroveň. Vytvořila jsem si z něj muže svých snů. Oba jsme s radostí předstírali, že jsme někým jiným. Na světě jsme neznali šťastnější pár. Proč bychom spolu jinak zůstávali, kdybychom nebyli šťastní?

Jenže Nick časem zlenivěl. Stal se z něj člověk, za něhož jsem se neprovdala. Očekával ode mě, že ho budu bezpodmínečně milovat, a pak mě bez jediného halíře přitáhnul sem do téhle díry a našel si tu novou, mladší pohodářku s pevnějšíma kozama. Snad si nemyslíte, že bych dopustila, aby mě takhle zničil a pak si sám užíval pohádkového konce? Ani nápad. (Gillian Flynn podle vlastní knižní předlohy)

—————

Policista Jim: Slyšelas někdy to rčení: „Ta nejjednodušší odpověď je většinou správná.“?

Detektiv Gilpinová: Ano, ale zjistila jsem, že to takhle jen málokdy funguje. (Gillian Flynn podle vlastní knižní předlohy)

—————

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.