Jinde přidáno

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

22. 2. – Hlod 57

10. 2. – Hlod 56

Premiéry v hledáčku

Wonder Woman

v kinech od 1. 6.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Zapovězená témata: Hollywoodská homofobie

Photo by Karen, Flickr, CC BY-NC 2.0

Jeden húmorný stereotyp praví, že v Hollywoodu je každý druhý herec gay či lesbička. Co do počtu to každý druhý sice není, nicméně pravda je, že koncentrace homosexuálů v těchto uměleckých kruzích je poněkud vyšší. Snad to má co do činění s otevřeným a na první pohled progresivním prostředím, které Hollywood nabízí, snad se slávou a přijetím u publika – jakkoliv chvilkovými a povrchními to záležitostmi –, kterých se jim v osobním životě často nedostává.

Jakkoliv nadšeně ale hollywoodští herci mezi své řady gaye a lesbičky vítají v zákulisí a jakkoliv liberálně se továrna na sny snaží tvářit navenek, když se člověk podívá blíže, zjistí, že to homosexuální herci a herečky nemají v Mekce filmového průmyslu ani dnes zdaleka tak snadné.

Právě o postavení Hollywoodu vůči gayům a lesbičkám, ať už mezi herci či mezi postavami, jež mají ztvárňovat, bude pojednávat tento článek. Jak to s přijetím homosexuálů v Hollywoodu vypadá dnes oproti dřívějším dobám? Měli by vůbec herci vylézat z onoho, doslova překládaného, šatníku? Má neskrývaná homosexualita nějaký dopad na jejich kariéru? A jak do toho všeho zapadají Chirurgové?

Photo by Delaney Dean, Flickr, CC BY 2.0

Začněme krátkým kinematograficko-historickým přehledem (Mimochodem, kdo by chtěl o této problematice vyzvědět více, vřele doporučuji knihu či dokument 4% filmová tajemství). Gayové a lesbičky ve filmu hráli už od dob, co byla tato umělecká platforma v plenkách. V úplných počátcích kinematografie se ale samozřejmě na plátně o ničem takovém nemluvilo, protože lidé měli co dělat, aby vůbec přežili šok z toho, že se ti černobílí lidé hýbou. Ani později v němých groteskách nebyly homosexuální postavy zobrazovány – snad proto, že měli lidé ještě příliš živě v paměti onen nechvalně proslulý proces Oscarem Wildem.

Ve dvacátých letech však Hollywood zažil malou sexuální revoluci, mravy se poněkud rozvolnily, lidé se poněkud uvolnili a… ve filmech začaly být představovány postavy tak trochu androgynního charakteru. Například Rudolph Valentino se ve své době hodně proslavil rolemi zženštilých mužů s neurčitou sexuální orientací. Ano, kdybyste totiž nevěděli, tak všichni gayové byli podle Hollywoodu v této době zženštilí – stereotyp ve dvacátém (a jednadvacátém) století stejně rozšířený jako spojování homosexuality s mužností ve Starověkém Řecku či s ďábelskými tenaty ve středověku. A protože – jak přece všichni víme – ženy jsou v naší patriarchální společnosti stvoření heterosexuálním mužům podřazená, tak byla tato feminizace od počátku chápána jako známka slabosti a mrzkosti.

Proti těmto druhům postav ale brzy vyrostla opozice a média se konkrétně do Valentina začala strefovat a nazývat ho Pan Pudřenka. Ten, aby všem dokázal svou mužnou mačo maskulinitu, začal pořádat veřejné zápasy v boxu, jichž se sám účastnil. Za následky zranění utržených během jednoho takového zápasu brzy zaplatil životem. Bylo mu 31 let.

Photo by George Hurrell, Wikipedia, public domain

Během let třicátých meziválečnou Amerikou k radosti bulvárních plátků otřásl další skandál: Oblíbený herec Billy Haines byl přistižen s jedním námořníkem a jeho agent ho vzápětí vyrazil ze studia. Billyho kariéra byla u konce a finančně ho museli podporovat přátelé.

Média si na celé události náležitě smlsla, zato Amerika v čele s všemožnými náboženskými skupinami a spolky dostala pocit, že se Hollywood utrhl z řetězu a musí se proti němu nějak zakročit. V roce 1933 byly zavedeny první kinematografické směrnice, jež omezovaly, co se na plátnech ukazovat smí, a co ne. Cenzura byla obzvláště neúprosná v oblasti sexuality, především pak homosexuality – a to jak na plátně, tak i v soukromí herců.

V průběhu třicátých let se tak sice zrodil kult hollywoodských hvězd, ale fanouškové o svých idolech často věděli jen velmi málo, případně měli značně zkreslené informace. Studia do filmů pumpovala vysoké částky a nemohla si proto dovolit, aby jim jakýkoliv skandál či vnímaná nepatřičnost na plátně odlákala diváky a přivedla je na mizinu. Jednak proto začala přísně monitorovat obsah svých filmů, ale také prostřednictvím svých agentů tlačila na herce, aby se chovali podle jejich představ. Herci museli podepisovat smlouvy, v nichž byl jasně uveden morální kodex, jenž nesměli porušit. Tento kodex často přesně definoval, jak se mají na veřejnosti oblékat, jak se chovat, co říkat a – pokud to bylo nutné – také s kým se vídat a být viděn. Pokud tento kodex herec jakkoliv porušil, mohl dostat pokutu nebo dokonce vyhazov.

Photo in public domain

Herce androgynií na plátně nahradily ideály heteronormativní mužnosti a ženskosti, to ale ještě neznamenalo, že by byli všichni herci do jednoho heterosexuálové. Jako heterosexuálové nicméně museli kvůli studiím vypadat a právě z této potřeby se zrodila kultura „levandulových sňatků“, jejichž klasickým příkladem je manželství Barbary Stanwyck a Roberta Salema. Ona byla lesbička, on gay, ale protože jimi být nesměli, nechali se oddat – to aby byla veřejnost v klidu a studia měla lehké spaní.

V padesátých letech cenzura ještě přiostřila a homosexuální herci a herečky nadále žili ve strachu o práci. Jakmile by se o jejich orientaci někdo dozvěděl, stali by se pro studio přítěží a okamžitě by museli z kola ven. Rock Hudson, jedna z největších hvězd té doby, musel svou orientaci tajit nešťastným a krátkou dobu trvajícím manželstvím se svou sekretářkou. I o dalších hercích a herečkách z této doby se šuškalo, že by mohli být to či ono – o Cary Grantovi, Jamesi Deanovi, Joan Crawford – ale ti do jednoho dělali, co mohli, aby si udrželi svou heterosexuální image. Ostatně měli proč.

Ačkoliv rozvolnění společenských mravů v šedesátých a sedmdesátých letech mělo kladný vliv na americkou filmovou cenzuru a homosexualita se ve filmu začala pozvolna objevovat, být gay či lesbička se mezi herci samotnými stále nenosilo. A třebaže se homosexuální postavy do filmu a televize tu a tam dostaly, nebylo příliš o co stát. Buďto byly vypodobňovány jako devianti ve stylu vraha z Hitchcockova Psycha, nebo jako trpící duše, které na konci snímku často skončily tragickou smrtí. Nově utvářené stereotypy se střídaly s urážkami a homosexualita se ne a ne vymanit ze spárů podřadné Jinakosti.

Photo © NBC

Ani v osmdesátých a devadesátých letech se toho příliš nezměnilo. Homosexuálních postav možná i díky kasovnímu trháku, jakým byla Philadelphia, či televiznímu hitu Will & Grace přibylo, nicméně až na pár výjimek Hollywood s postavami nakládal stále stejně. Ostatně, není hlavní postava z Philadelphie (1993) pouhým nástupcem onoho trpícího a ve finále umírajícího stereotypu z šedesátých let? A nemůžeme podobnou návaznost vysledovat i mezi vrahem z Psycha a psychopatem z Mlčení jehňátek (1991)?

I pro herce bylo v této době stále nebezpečné veřejně přiznávat, koho mají rádi. Když se v roce 1997 ke své orientaci veřejně přiznala herečka a moderátorka Ellen DeGeneres, lidé od ní na dlouhou dobu dali ruce pryč. A když načapali Paula Rubense v gay pornokině, utržila jeho kariéra takový zásah, že se z ní v podstatě dodnes nevzpamatoval.

Na druhou stranu, když byl Hugh Grant přistižen při nevěře s prostitutkou, jeho kariéra nejenže nezaznamenala sebemenší šrám, jeho popularita ještě vzrostla. Tím, že podvedl svou tehdejší přítelkyni Elizabeth Hurley s jinou ženou, se totiž jednak stal v očích veřejnosti super sexy alfa samcem, ale především uhasil plamínek pochyb o své sexualitě, který hrozil, že mu každou chvílí sežehne kariéru. Okolnosti hovořily jasně: Být gay se v Hollywoodu nenosilo.

Rok 2000 ale musel určitě znamenat zlom, že ano? Nové milénium, nový věk, všichni přece museli vidět, že homofobie je omezený přežitek, že? A díky úspěchu Philadephie, Willa & Gracea konečně i Show Ellen DeGeneres, vůči které Amerika po čase obrátila, se přece musela situace brzy zlepšit… že? Inu… tak se na to společně podívejme.

Photo from www.someecards.com

———————————

Zaměřme se nejdříve na homosexuální role, které jsou v posledních letech povětšinou v nabídce. Hollywood sice již upustil od stereotypu deviantního gay padoucha – nejspíše proto, že by tvůrce kritika sežrala zaživa, kdyby se podobnou postavu pokusili prezentovat –, nicméně si nadále ve spoustě svých projektů udržuje stereotyp homosexuálů trpících a tragicky umírajících.

Navíc si vymyslel i stereotyp nový: Nazvěme si ho „Homosexuálem do nepohody“. Jde o ono věčně dobře naložené, radostně skotačící a hláškující stvoření, které hlavní postavy (protože samo o sobě je ze zásady postavou okrajovou) bez problémů dokáže zbavit splínu. Tento člověk je často mluvou i chováním extrémně afektovaný, posedlý módou a světem populární kultury a vůbec mu nevadí okatá objektifikace typu: „Seznamte se s Johnem, mým gayem.“ A pokud si to příběh žádá, není pro něj sebemenší problém přehodit si – občas s pomocí kapičky alkoholu – v zápalu momentu svou orientační výhybku.

Photo © Fox Television Studios

Když je nám nějaká homosexuální postava – především ve vedlejší roli – v současné době představena, je velmi pravděpodobné, že její orientace bude to jediné, co se o ní dozvíme (případně to jediné, co ji samotnou bude zajímat). Na malém prostoru se ke stereotypům sklouzává velmi snadno. Výjimky se samozřejmě najdou – jeden ze spolužáků ústřední dvojky ze seriálu Vlčí mládě je obyčejný kluk, co nijak netrpí, záhy neumírá a jeho sexuální orientace celou jeho postavu nedefinuje. Podobně je tomu u agentky ze seriálu Ve službách FBI či u jednoho z přátel v seriálu Happy Endings. Tyto případy ale jen potvrzují pravidlo.

Na větším prostoru je snadnější postavu pořádně rozpracovat a neudělat z ní takové chodící klišé. V případě filmů (počkejte si na seznam dole a vzpomeňte si, jak to v nich vlastně bylo) je nicméně stále běžnou praxí homosexuální postavy, jakkoliv dobře napsané, bez pardonu násilně oddělávat či je nechávat umírat na AIDS. Často se mezi nimi samozřejmě najde také i nějaký ten „homosexuál do nepohody“.

A u většiny těchto snímků s homosexuální postavou v hlavní (nebo alespoň jedné z nejdůležitějších) roli se příběhová linie ze zásady nějakým způsobem točí kolem sexuální orientace. Jako by životy gayů a lesbiček nebyly naplněny ničím jiným; jako by neměli žádné zájmy či dovednosti. Homosexuálové v hlavních rolích trpí kvůli společenské opresi homosexuálů, bojují s „nemocí homosexuálů“, vyrovnávají se s nově uvědomělou homosexuální identitou a tak dále. (Nalijme si čistého vína, ony byly v podstatě stejným typem filmu i Modlitby za Bobbyho, k nimž jsem nedávno dělal titulky.)

Photo from BuzzFeed

Jen málokdy narazíte na postavu, která by prostě jen byla gay či lesbička; na postavu, jejíž sexuální orientace by na vývoj jejího charakteru či děje neměla přílišný dopad. Když například bratr ústředního hrdiny z filmu Norman a duchové, který byl celý film charakterizován jako milý – byť dost natvrdlý – hráč amerického fotbalu, na konci filmu jen tak mimochodem zmínil, že má přítele, kritika se mohla potrhat, protože takovéhle věci se běžně nedějí (natožpak – Ježíšku na křížku! – ve filmu pro děti!).

Na poli seriálů, pokud odhlédneme od těch, které přímo míří na homosexuální diváky (Láska je láska, Queer as Folk či nejnověji Looking), si především musíme povšimnout, jak málo gay a lesbických postav má na obrazovkách více prostoru než jen pár scén. Kromě Takové moderní rodinky, Glee, Pravé krve, Rizzoli & Isles a samozřejmě Shondina Skandálu a Chirurgů (kdysi se do této skupiny mohli počítat například i Happy Endings, New Normal, Pretty Little Liars, Dawsonův svět, Odpočívej v pokoji či American Horror Story, ale ty buď skončily, nebo si svou homosexuální postavu zabily… případně obojí) mě nenapadá další větší současný seriál, ve kterém by nějaká taková postava hrála podstatnou roli.

Kdo ví, čím by to mohlo být. Snad obavou studií z toho, že by seriály s homosexuální postavou ve svém jádru nepřilákaly k obrazovkám diváky. To by ostatně byla obava, jíž by studia televizní sdílela s těmi filmovými. Zdá se totiž, že studia mají k ruce výzkumy, jejichž výsledky naznačují, že každý divák – ať už chce, nebo nechce – musí být při sledování filmů či seriálů nejen schopný se vžít do role hlavních postav a soucítit s nimi, ale také musí věřit, že by si s jejich milostnými protějšky sám dokázal vybudovat vztah (jakkoliv nereálná taková představa ve skutečnosti je).

Photo from Google

Jednoduše řečeno: „Amazing Spider-Man se mně, heterosexuálovi Frantovi Opršálkovi, bude líbit, protože se s lehkostí dokážu vcítit do role Petera Parkera a film mi tak umožní představovat si, jak bych se v daných situacích s danými schopnostmi sám zachoval. Po dobu promítání snímku se ve svých myšlenkách sám stanu Spider-Manem a bude mě hřát představa vlastních romantických avantýr s Gwen Stacyovou. Jenže co kdyby došlo na přání Andrew Garfielda – plácnuté jen tak do větru a studiem hodně rychle zametené pod koberec – a ve třetím pokračování se Peter dal dohromady s Harry Osbournem? Souboje by stále byly parádní – pořád bych si mohl představovat, jaký to jsem machr – ale až by se Peter začal s Harrym líbat? To by se s ním v mých představách muselo líbat i mé alter-ego, a to by mi bylo vážně proti srsti. Takže na ten třetí film jednoduše nepůjdu.“

A právě toho se studia obávají. Odlivu diváků a finanční ztráty. Tato obava ovšem nezasahuje pouze do oblasti homosexuálních postav, ale – což už je závažnější – také do osobního života herců. On totiž stejný mechanismus podle studií funguje i ve chvíli, kdy homosexuální herec hraje heterosexuální postavu. Běžný divák mu jeho herectví údajně nevěří, do jeho romantických pletek se nedokáže vžít a o celý filmový či seriálový produkt proto nemá zájem.

Zamysleli jste se například nad tím, proč žádný otevřeně homosexuální herec nikdy nedostává nabídky hlavních rolí v letních velkofilmech? Do těchto trháků studia pumpují takové množství peněz, že nechtějí riskovat, že by je přítomnost homosexuála v hlavní roli přivedla na buben.

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

Někomu se tu a tam přeci jen podaří propašovat do vedlejší role (případně jedné z rolí v „ensemble casts“ – filmech či seriálech se spoustou hlavních postav, z nichž je všem přiděleno zhruba stejné množství času na plátně nebo obrazovkách) – Ianu McKellenovi do Pána prstenů a série X-Men, Mattu Bomerovi do filmu Bez kalhot, Zachary Quintovi do Star Treku – a Neil Patrick Harris dokonce získal hlavní roli v… ve Šmoulech, ale to je asi tak vše. V Thorovi, Captain Americovi, Elysiu, Světové válce Z, Velkém Gatsbymči dalších tuctech velkofilmů, které šly v posledních letech do kin, byste mezi hlavními či vedlejšími herci na gaye či lesbičku narazili jen s velkým štěstím.

Photo © New Line Cinema, MGM, Warner Bros.

Velmi zvláštní skupinou herců, kterou zde můžeme zmínit, jsou homosexuální umělci, kteří se v zájmu udržení kariéry ze všech sil snaží na veřejnosti – řekněme – zheterosexuálnit. Vezměme si například takového britského herce Luka Evanse, jenž je podle všeho možná jen krůček od vlastní (polo)levandulové svatby. V rozhovoru z roku 2002 o sobě Evans sice řekl, že “o mně všichni věděli, že jsem gay, a co jsem žil v Londýně, tak jsem se to nijak nesnažil skrývat,” hrdě prohlásil, že takhle alespoň neměl “ve skříni kostlivce, kterého by někdo mohl vyštrachat,” a navrch ještě o dva roky později dodal, že tím jeho herecká kariéra nijak neutrpěla… Jenže to musel mluvit jen o kariéře na divadle, které je v otázkách homosexuality zpravidla otevřenější. Evans hrál v průběhu první dekády nového milénia jen v jednom mizerném videofilmu z roku 2003, ale jinak se jeho kariéra u filmu ne a ne hnout z místa.

Jakmile se ovšem začala trochu hýbat, bylo třeba něco udělat s jeho soukromím. Apollóna v Souboji titánů, Dia ve Válce Bohů či Aramise ve Třech mušketýrech přece nemohl hrát gay, že? A to byste neřekli – v září 2010 se do tisku dostala zpráva, že Evans začal chodit s jistou marketingovou expertkou Holly Goodschild. Sama Holly novinám svěřila toto: „Luke je nesmírně milý. Známe se už od malička a prostě mezi námi najednou přeskočila jiskra. Na zásnuby to zatím sice opravdu nevypadá, ale náramně nám to klape.“ Takže asi tak…

Na televizních obrazovkách je situace sice o trochu lepší, protože je v sázce podstatně méně, ale i tak seriály v tomto ohledu své filmové protějšky zdárně kopírují. Nebýt Jima Parsonse, Neila Patricka Harrise, Matta Bomera, Zachary Quinta, Jesse Tylera Fergusona, Chrise Colfera či Sarah Paulson, nebylo by moc o čem mluvit. A i přes úsilí těchto lidí o zvýšení veřejného povědomí o schopnostech homosexuálních herců se stále najdou nejapní pisálkové, co tu a tam sesmolí nějaký ten článek, v němž stranou toho či kterého herce dští síru, protože jim „toho heteráka prostě nevěří“.

Photo © Buena Vista Television

Na tento problém ostatně narazili i tvůrci Chirurgů, když byl v roce 2007 kvůli komentářům Isaiaha Washingtona nucen T. R. Knight v médiích vydat prohlášení o tom, že je gay. Shonda tehdy jednomu reportérovi řekla toto: „Vybavuji si, jak jsem kolegyni výkonné producentce řekla, že na tenhle den můžeme být setsakramentsky pyšní, protože T. R.ovi zrovna vyšel ten článek o tom, že je gay, a já ho ujistila, že se tím vývoj jeho postavy nijak nezmění. On měl totiž obavy, že jakmile sám o své homosexualitě začne mluvit, budeme muset udělat gaye i z George. Ona je ale představa, že homosexuální muž nemůže hrát heterosexuální postavu dost urážlivá.“

Že ale studia neobsazují homosexuální herce do svých trháků a ani v podobných filmech neuvádí takové hlavní postavy, ještě neznamená, že by se filmy s homosexuálními postavami netočily vůbec. Točí se, jenže ony hlavní postavy hrají zásadně heterosexuálové (a pak za své herecké výkony sbírají jednu cenu za druhou). V rozhovoru u Grahama Nortona se tento trend pokusil herec Stanley Tucci vysvětlit tak, že heterosexuálové mají od dané látky odstup a jsou tak schopní podat objektivnější herecký výkon. Graham mu to příliš nebaštil. Hollywood nám i v dnešní době ukazuje, že když už má nějakou tu homosexuální postavu zobrazit, je podle něj lepší obsadit onu roli heterosexuálem a… kdo ví… alespoň tím trochu zmenšit škody?

Schválně si vyjmenujme hrstku filmů z poslední doby s homosexuální tématikou a gayem či lesbickou postavou ve svém středu. Zkuste se soustředit hned na několik věcí: Je onen herec heterosexuál? O jaký typ postavy se jedná? Jde o tragickou budoucí mrtvolu či homosexuála do nepohody? A v návaznosti na předcházející článek o hollywoodských problémech s obsazováním herců z rasových minorit do hlavních rolí si schválně zkuste také povšimnout, jaký je mezi těmito herci poměr bělochů a lidí tmavší pleti.

Photo by Carolina Chiao, Flickr, CC BY 2.0

–    Colin Firth, Single Man

–    Greg Kinnear, Lepší už to nebude

–    Robin Williams, Ptačí klec

–    Heath Ledger a Jake Gyllenhaal, Zkrocená hora

–    Christopher Plummer, Začátky

–    Annette Bening a Julianne Moore, Děcka jsou v pohodě

–    James Franco, Kvílení

–    Ewan McGregor a Jim Carrey, I Love You Phillip Morris

–    Sean Penn, Milk

–    Charlize Theron, Zrůda

–    Tom Hanks, Philadelphia

–    Matt Damon, Talentovaný Pan Ripley

–    Isaiah WashingtonDlouhá jízda (ironie, což?)

–    Amanda Seifried, Chloe

–    Leonardo DiCaprio a David Thewlis, Úplné zatmění

–    Stanley Tucci, Ďábel nosí Pradu

–    Michael Douglass & Matt Damon, Liberace!

Photo from MemeGenerator

A tak dále a tak dále – případy, kdy byl nějaký homosexuál v Hollywoodu v projektech se širokou distribucí obsazen do homosexuální role byste dokázali spočítat na prstech svých rukou. Snad všechny pochází z televize, značné zastoupení tu mají kabelovky a velkou část z nich má na svědomí scenárista a producent Ryan Murphy. Následující seznam jistě nebude úplný, nicméně bych se snad i vsadil, že k úplnosti nebude mít tak daleko. Poměr – respektive nepoměr – herců z první a druhé skupiny snad bude viditelný:

–    Jesse Tyler Ferguson, Taková normální rodinka

–    Sean Hayes, Will & Grace (1998-2006)

–    Randy Harrison & Peter Paige, Queer as Folk (2000-2005)

–    Elen DeGeneres, Ellen (1994-1998)

–    Zachary Quinto, American Horror Story: Murder House

– Stephen Wallem, Nurse Jackie

https://flic.kr/p/qfEZUu

Photo by Red Carpet Report on Mingle Media TV, Flickr, Cc BY-SA 2.0

–    Sarah PaulsonAmerican Horror Story: Asylum

–    Andrew Rannells, New Normal

–    Chris Colfer, Glee

A tím to tak končí. Když vezmete v potaz ty stovky a tisícovky televizních a filmových herců pracujících v továrně na sny, není to zrovna nejlichotivější obrázek hollywoodské inkluzivnosti, pokrokovosti a světáckosti. Sečteno a podtrženo: Homosexuální herec či herečka skoro nemá šanci dostat ve středo- a vysokorozpočtovém filmu (a často i seriálu, kde jsou sázky nižší) heterosexuální roli, protože se studia obávají, že jim jejich výkon diváci nebudou věřit nebo na ně nepůjdou; a v podstatě skoro nemají šanci zahrát si ani postavu homosexuální, protože u takto „ožehavých“ rolí studia potřebují mít jistotu, že alespoň ten herec bude heterosexuál.

Skoro to tedy vypadá, jako by byl Hollywood stejně homofobní, jako si představuje, že je i zbytek Ameriky. A ono to tak možná i je… Tedy, jistě, herci sami jeden na druhého nenechají dopustit a homofobní chování mezi sebou netolerují, jenže jakmile dojde na byznys, je to docela jiná otázka. To se pak klopí uši a mumlají repliky typu: „Dnes je situace mnohem lepší, než jaká byla kdysi.“ Ano, je, ale…

Photo by Loren Javier, Flickr, CC BY-ND 2.0

———————————

Podívejme se například na onen slavný proslov Jodie Foster přednesený při příležitosti předávání Zlatých glóbů. Tato padesátiletá herečka s bohatou kariérou, jejíž jméno je v Hollywoodu značka, svou řeč začala slovy, že by publiku ráda „oznámila něco, z čeho je dost nervózní“. Do napjatě ztichlého sálu pak se smutným humorem nadnesla, že je nezadaná.

A uhýbací manévry pokračovaly i dále: „Vážně doufám, že nejste příliš zklamaní, že jsem si pro vás na dnešek nepřipravila žádný velký coming-outový proslov. Z tohodle šatníku (když se někdo veřejně přihlásí k homosexuální orientaci, říká se tomu v angličtině, že „comes out of the closet“, doslova že „vyleze ze šatníku“) jsem se vydrápala už před tisícovkou let, kdysi dávno v Době kamenné.“ V podobném duchu se nesl i zbytek proslovu, v němž Foster především apelovala na diváky a lidi z branže, aby jí hlavně dali pokoj a dopřáli jí práva na soukromí.

Photo from Tumblr

Její slova druhý den způsobila v médiích hotový poprask. Někteří jí tleskali za projevenou statečnost, jiní ji kritizovali za to, že ve své řeči v podstatě nic neřekla, že se onomu zapovězenému tématu vyhýbala jako čert kříži. Nicméně fakt, že i taková ikona filmu, jakou je Jodie, cítila potřebu se před lidmi takto chránit, hodně vypovídá o tom, jaké prostředí v Hollywoodu asi tak panuje.

Její proslov navíc přišel jen pár dní poté, co se médiím svěřil režisér Steven Soderbergh s tím, jak neuvěřitelné problémy měl s natočením životopisného snímku Liberace! Ten původně plánoval natočit pro nějaké z velkých studií a do světa vypustit v kinech jako klasický film. Jenže ani jedno studio o jakoukoliv spojitost s tímto snímkem nemělo zájem – byl pro ně příliš gay. Nepomohl ani extrémně nízký rozpočet (pouhých 5 miliónů dolarů a zajištěná přítomnost hvězd Michaela Douglasse a Matta Damona) – Hollywood s něčím takto „přitepleným“ jednoduše nechtěl mít nic společného. „A tohle bylo, prosím, léta po Zkrocené hoře,“ dodal Soderbergh, „která není ani zdaleka tak zábavná jako náš film. Naprosto mě tento odpor omráčil. Nikomu z nás to nedávalo smysl.“ Přístřeší Soderbergh nakonec nalezl u televizní stanice HBO, z filmu se stal hit a získal bezpočet cen.

Vezměme si k ilustraci vřelého hollywoodského prostředí jiný příklad: Když vyhrála Králova řeč Oscara za nejlepší film roku a děkovné řeči se chopil producent Iain Canning, nezapomněl poděkovat i svému partneru Benovi, „který mi každý den pomáhal a držel mě nad vodou.“ Jeho proslov obdržel bouřlivý potlesk a nad zmínkou o Benovi se nikdo nepozastavil. Ovšem jen pár let předtím, když za sošku za nejlepší film děkoval producent snímku Tahle země není pro starý Scott Rudin a dovolil si zmínit svého partnera Johna Barlowa, bylo Johnovo jméno vyškrtnuto z oficiálního zápisu jeho řeči.

Hollywood je na první pohled tolerantním místem, ale běda tomu, kdo jakýmkoliv způsobem ohrozí jeho zisky. V případě producentů studiím jejich orientace většinou příliš nevadí, protože ti podle nich majoritní publikum zase tolik nezajímají. Skutečné problémy nastávají, jak již bylo zmíněno, u herců. Ty jejich agenti od coming-outu často stále odrazují, protože vědí, že jim takový krok nejen znemožní získat v budoucnu hlavní roli v jakémkoliv velkofilmu, ale může jim to vážně ohrozit celou jejich kariéru.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jeden člověk z branže tento stav popisuje následovně: „Velké hvězdy natáčejí filmy v první řadě pro středostavovskou Ameriku, takže se k homosexualitě přiznávat prostě nemohou. Zničily by si tím oblibu u mainstreamu a svou pověst rudokrevných heterosexuálních mačistůPodle mého názoru mají tihle lidé často dobré úmysly, ale jakmile se jich zmocní jejich agenti, dostanou okamžitě zákaz, aby se ani neodvažovali prokecnout.“ Takže se i přes nářky LGBT komunity stále tutlá a tutlá…

To ale především před širokou veřejností. Užší hollywoodská komunita o sexuální orientaci svých herců často ví. Jenže stejně tak dobře ví, že s pravdou z kariérních důvodů nemohou ven. Tu a tam údajně stále narazíte na nějaký ten levandulový (nebo alespoň polo-levandulový) sňatek, který má utišit ty největší pochyby obyčejných lidí. Ricky Gervais si tak může na Zlatých glóbech dál vtipkovat o pochybné sexuální orientaci Toma Cruise a Johna Travolty a lidé se těmto vtipům mohou nadále od srdce řehtat, jenže dokud se v tomto ohledu nezmění přístup Hollywoodu, tak ať už je pravda o těchto hercích jakákoliv, budou oba – obklopeni bujarým veselím na jejich účet – akorát tak trpět.

Že lidé z branže často vědí více, než se přiznává lidem, je ostatně poměrně patrné v tomto klipu z pořadu Craiga Fergusona. Když u něj byl Jim Parsons poprvé, zapředli spolu rozhovor na téma jeho domovského města, jižanského Houstonu. Americký Jih je tradovanou Petriho miskou homofobie, takže se během rozhovoru Craig Jima zeptal: „A nebylo to pro tebe těžké, vyrůstat v tomhle městě, když jsi…“ Větu nedořekl, ale Jim pochopil. Aniž by zmínil slovo „gay“, odpověděl, že ne, že „si našel svoji partu.“ Lidé se zasmáli, aniž by pořádně věděli čemu, a jelo se dál.

Photo by Thibault, Flickr, CC BY-SA 2.0

O pár let později Jim v jiném rozhovoru pro noviny zmínil, že je gay, a ona pasáž z Fergusonova pořadu najednou začala dávat smysl. Craig samozřejmě o všem věděl, protože mu Jim před natáčením onoho segmentu musel říci, že do téhle oblasti soukromého života nemá otázkami zajíždět, protože lidé o ničem nesmí vědět. Možná Jim dostal zákaz od svého agenta či studia o svém osobním životě mluvit, možná nechtěl, aby se mu novináři a pisálci hrabali v soukromí a možná dal na varování Ruperta Everetta, který díky vlastní zkušenosti již dvacet let otevřeně hovoří o kradmé hollywoodské nerovnoprávnosti.

Právě tento herec mluví jako jeden z mála o hollywoodské diskriminaci otevřeně a nebere si příliš servítek (jenže na to také doplácí). V jednom rozhovoru za druhým tvrdí, že od doby, kdy před dvaceti lety veřejnosti odhalil svou orientaci, se k němu Hollywood v podstatě otočil zády – pracovních nabídek znatelně ubylo a i ty, co dostával, pro svou štěkovitost za nic nestály. Role hlavní ani dnes nedostává a ty vedlejší jsou všelijaké. Možná si ho vybavíte jako člena poroty pěvecké soutěže z jednoho dílu (britského) Černého zrcadla nebo jako Secunda z (opět z velké části britského) Hvězdného prachu – v obou případech šlo o miniaturní roličky. Everett sice také tu a tam namluví nějakou postavu pro animované filmy (tedy není na plátně vůbec vidět), například Prince Krasoně ze Shreka, ale jinak je to dost bída.

V jednom interview doslova řekl následující: „Nikomu bych to příliš nedoporučoval. Není to zrovna snadné. Pokud si chce nějaký herec udržet nebo vybudovat kariéru, tak by se ke své homosexualitě podle mě přiznávat neměl. Jednoduše to nefunguje a člověk hodně rychle narazí. Nějakou dobu vám sice nabídky budou chodit dál, ale při prvním náznaku finančního selhání vás bez milosti odstřihnou. Už mě nebaví dokolečka opakovat, že to nemusela být moje vina. Nalijme si čistého vína, třebaže se to někomu možná nebude líbit: Pokud jste gay, tak v Hollywoodu nemáte moc šancí nějak zásadněji uspět.“

Photo from LifehackQuotes

Everett ale uznává, že coming-out může mít velmi pozitivní účinek na psychiku herců, což by rozhodně neměli přehlížet: „Když to vezmu kolem a kolem, řekl bych, že jsem mnohem šťastnější než ti, kteří svou orientaci stále tají. Možná nejsem stejně bohatý a úspěšný jako oni, ale zase se před nikým nemusím věčně přetvařovat.“

Proti Everettovi (pravda, poněkud nesměle) mluví například herec Jonathan Groff, známý ze seriálů GleeBoss nebo nově vysílané minisérie z produkce HBO Looking: „Nikdy jsem nepochyboval o tom, že až nastane ta pravá chvíle, tak o svém coming-outu ani na vteřinu nezapochybuji. Nikdo mě k tomuto rozhodnutí nepřinutil a nikdo mě ani nevyoutoval. Když jsem to oznámil médiím, lidé mě varovali, že by to mohlo mít negativní dopad na moji kariéru. O tom jsem dopředu samozřejmě sám přemýšlel, jsem ale přesvědčen, že mi to nijak neublíží. Prostě si budu dál chodit na konkurzy a dřít jako doposud. Teprve na konci své kariéry se budu moci ohlédnout a zeptat se sám sebe, jestli mi to nějak uškodilo, nebo ne. V téhle chvíli ale jdu kupředu a doufám, že mě lidé budou následovat.“

————————————–

Photo © Europa Corp., Bioscop

Zatím se v tomto článku dělali zlořádi jen ze studií. Mají ale studia pro svůj postoj nějaký důvod? Zákony logiky by tomu chtěly, že přeci alespoň nějaký mít musí, že ano? A ono tomu tak skutečně je. Mají totiž k ruce nejen své již zmíněné studie, ale také faktury, potvrzující, že filmy s homosexuální tématikou si v kinech i přes často velmi pochvalné recenze vedou poměrně špatně. I Love You Phillip Morris byl hotový propadák, Milk jakbysmet, i ostatní filmy příliš nevydělávají a pokud se u nich studia vyhrabou z rudých čísel, je to hlavně díky jejich nízkým rozpočtům.

Filmy s homosexuálními postavami v hlavních rolích by na sebe možná vydělávaly mnohem více, pokud by orientace těchto postav nestála vždy ve středu vyprávění, ale byla jen jednou částí jejich osobností – kdyby postavy prostě byli gayové a lesbičky, ale dělali ve filmu i něco jiného, než jen byli jimi. Ono natáčet filmy o problémech, jež trápí gay komunitu, je sice známkou pokroku, jenže tento krok kinematografie učinila již před dvaceti pětadvaceti lety. Nyní by už bylo potřeba posunout se zase o kousek dál.

Americká společnost si v poslední době začíná čím dál více uvědomovat, že na homosexualitě – Světe, div se! – není nic špatného, a diváci by se tak do kin na film s gayem či lesbičkou v hlavní roli pravděpodobně i hrnuli. Jenže to by ona postava nesměla celý film strávit rozjímáním nad tím, jak strašné/úžasné je být gay, a nezaobírala se pouze minoritními problémy, které většinovou společnost příliš neosloví. Kdyby jen taková postava dělala něco zajímavějšího a divácky lákavějšího – zachraňovala svět před mimozemšťany, zombíky a podobnou havětí, přepadávala banku či vlak, opíjela se s kamarády v libovolném pouštním městě, svištěla ve sporťáku napříč kontinentem nebo cokoliv jiného, co podle Hollywoodu ono většinové publikum od velkofilmu vlastně očekává – bylo by hned po problému.

Photo © The Weinstein Company, Aerofilms

Tak daleko ale hollywoodský film jako celek ještě nepokročil, takže když už se natočí nějaký film s LGBT hlavní postavou, pojednává takový snímek o LGBT problémech a chodí na něj proto většinou jen LGBT publikum. Studia na takových filmech nevydělávají, a tak se jim zase nemůžeme příliš divit, že od LGBT tématiky dávají v případě mainstreamu ruce pryč. Kdo ví, možná se něco změní po uvedení chystaného pokračování Dne Nezávislosti, kde by přesně takováto postava měla být uvedena – voják či vědec, který bude zachraňovat svět a jen tak mimochodem bude také gay. Se současným přístupem však zajímají filmy s čistě homosexuální tématikou podle jednoho hollywoodského zasvěcence jen „zhruba každého desátého člověka. Pro tyhle diváky se velké studiové filmy jednoduše nedají natáčet.“

Homosexuální tématika je tak v mainstreamu převážně zastoupena karikaturami postav v nicotných rolích (Kamarád taky rád) či homoerotickými vtípky (Skyfall). Že se dá na „růžových penězích“ (termínu aplikovaném na peníze utracené LGBT diváky) také dost vydělat a že mainstream by zdaleka nebyl tak neochotný na filmy s gay postavami chodit, kdyby jen ony filmy nebyly jen a pouze o „gay věcech“, jsou skutečnosti, které studia zatím do značné míry přehlížejí.

———————————

„Homosexualita je hřích. Homosexuálové jsou odsouzeni k věčnosti v pekle. Pokud by se chtěli změnit, mohli by se ze své špatnosti vyléčit. Kdyby se jen dokázali odvrátit od pokušení, mohli by být opět normální. Kdyby to jen zkusili a v případě neúspěchu se snažili s větší vervou…

Photo by Greg Hernandez, Flickr, CC BY 2.0

„Tohle všechno jsem řekla svému synovi Bobbymu, když mi pověděl, že je gay. Když se mi svěřil, že je homosexuál, zhroutil se mi celý svět. Udělala jsem, co se jen dalo, abych ho z jeho nemoci vyléčila, jenže před osmi měsíci se můj syn rozhodl spáchat sebevraždu a skočil z mostu. Hluboce lituji své neznalosti stranou gayů a lesbiček. Nyní vím, že vše, čemu mě učili a co mi říkali, byl jen slepý fanatismus a odlidšťující pomluvy. Kdybych si rozšířila své obzory, kdybych jen naslouchala synovi, když si mi vyléval srdce, nestála bych tu dnes před vámi plná výčitek. Věřím, že Bobbyho milý a milující duch Boha těšil. V očích Boha stojí láska a dobrota před vším ostatním. Nevěděla jsem, že kdykoliv jsem homosexuálům věštila věčné zatracení, kdykoliv jsem o Bobbym prohlásila, že je nemocný, zvrácený a nebezpečný dětem, šlapala jsem mu po jeho hrdosti a sebeúctě. S duší a myslí nenávratně zničenou, Bobbyho nepřinutila Boží vůle, aby přelezl přes zábradlí dálničního přejezdu a skočil pod kola přijíždějícímu náklaďáku, který ho okamžitě zabil. Jeho smrt byla přímým důsledkem neznalosti jeho rodičů a strachu ze slova ‚gay‘. Chtěl se stát spisovatelem. Jeho naděje a sny mu nikdo neměl brát, ale stalo se.

„V kongregacích vám nyní sedí děti ne nepodobné Bobbymu. Aniž byste si toho byli vědomi, budou tyto děti naslouchat každému vašemu “Amen” a to brzy utiší i jejich modlitby – modlitby k Bohu za pochopení, za přijetí, za vaši lásku. Vaše nenávist, strach a neinformovanost o slovu ‚gay‘ jejich modlitby ale umlčí, takže… Než ve svých domovech a kostelích příště řeknete Amen, zamyslete se. Zamyslete se a vzpomeňte si, že vám naslouchá dítě.“ (Mary Griffith, Modlitby za Bobbyho)

———————————

Jako formu shrnutí si můžeme uvést výsledky nedávné studie, kterou provedl americký herecký svaz SAG-AFTRA ve spojení s Williamsovým institutem univerzity UCLA. M. V. Lee Badgett, jedna ze spoluautorů této studie, celou práci shrnula těmito slovy: „Výsledky našeho výzkumu jednak prokazují určitý pokrok v myšlení, nicméně také naznačují, že aby se Hollywood stal pro LGBT herce spravedlivým a přívětivým pracovním prostředím, je potřeba na přístupu lidí ještě hodně zapracovat.“ Výzkumu se zúčastnilo 5692 členů hereckého svazu, z nichž se 61 označilo za lesbičky (L***), 465 za gaye (*G**), 301 za bisexuály(**B*), a 7 za transsexuály (***T). Pojďme se společně vrhnout na nějaké ty statistiky ze studie:

Photo from PewSocialTrends

–    Polovina gayů a lesbiček a 27 % bisexuálů je silně přesvědčených, že jsou v očích studií a výkonných producentů kvůli své orientaci obchodním a finančním břemenem.

–    9 % dotázaných gayů a lesbiček odpovědělo, že jim bylo v posledních pěti letech na plnou pusu řečeno, že nedostanou nějakou roli jen kvůli své orientaci.

–    Více než třetina všech dotázaných členů svazu bez ohledu na svou orientaci přiznala, že se už někdy stala svědky „neuctivého“ chování vůči členům LGBT herecké komunity.

–    A 16 % oněch LGBT herců (většina z nich muži) potvrdilo, že už byli v minulosti pro svou orientaci diskriminováni.

–    Podle statistik je diskriminace bisexuálních herců až poloviční než v případě gayů a lesbiček, což je možná také důvod, proč tolik z nich často vylézá z oné skříně jen tak napůl s tím, že nejsou homo- ale bi-.

–    Více než polovina všech LGBT herců však přiznala, že si na placech v minulosti od někoho vyslechla nějakou tu nadávku či nejapný komentář.

Jak v roce 2009 poznamenal časopis Weekly: „Výzkumy veřejného mínění odhalují, že přijetí homosexuálů v Americe od sedmdesátých let prudce vzrostlo. Adolescenti nyní svou orientaci běžně odhalují i ve venkovských městečcích v srdcích Arkansasu či Texasu, tedy ne jen ve velkoměstech s prominentními homosexuálními enklávami jako například v San Franciscu, losangeleském Západním Hollywoodu nebo New Yorku. Hollywoodská továrna na sny – šéfové studií, herečtí agenti a vedoucí konkurzů – nicméně nadále zůstává velmi konzervativní. Podle jejích nejpovolanějších šéfů by americká společnost jednoduše nedokázala přijmout herce gaye v hlavní roli heterosexuála. Nebojí se ani tak společenských rozruchů, jako spíše toho, že by se publikum při pohledu například na homosexuálního herce Cheyenneho Jacksona, jak se líbá a tulí ke Kate Winslet, cítilo nesvé, což by se následně projevilo v katastrofických tržbách z kin.“

Takže jde, pro Hollywood dosti nepřekvapivě, hlavně o peníze. Hollywood se ale ve svých obavách z toho, že by tratil na odcizení diváků, stále více vzdaluje skutečnému stavu americké společnosti. Podle výzkumu z roku 2013 například drtivé většině respondentů z cílové skupiny 18–34 let, na níž všem tolik záleží, vůbec nesejde na tom, jestli je ten který herec či herečka gay, nebo ne. Tak doufejme, že to Hollywoodu brzy doteče…

1 – Úvod

2 – Chirurgové

Pages: 1 2

4 komentáře u Zapovězená témata: Hollywoodská homofobie

  • Ehm, taký detail, spomínate tu American Horror Story. V prvej sérii áno, boli tam dve postavy homosexuálne orientované, je pravda, že zomreli, ale tam bolo podstatou celej série, že v tom dome ľudia zomierali a vôbec nezáviselo od toho či sú homosexuáli alebo heterosexuáli. Asi ste to poriadne nevideli. V Covene, nech spomínam ako spomínam, homosexuálnu postavu si nepamätám vôbec. A zabudli ste sa zmieniť o 2.sérii: Asylum, kde Lana Winters – novinárka, bola homosexuálne orientovaná, bola zavretá kvôli tomu do Briarcliffu, ale v konečnom dôsledku vyviazla z toho dosť dobre, bez následkov, čiže sa nestala ani postavou s katastrofálnym koncom, ani lezbou do nepohody a čo sa týkalo riešenia homosexuality, odzrkadľovalo to názor a pohľad spoločnosti, ktorý bol pre túto dobu príznačný. Ale inak sa to viac neriešilo. Dokonca ona bola tou silnou postavou na konci, keď zabila svojho syna.

    • Když si tu část, v níž se zmiňuji o AHS, přečtete ještě jednou, tak zjistíte, že o tom seriálu mluvím kladně – píšu, že v něm mají jako v jednom z mála pořadů homosexuální postavy více prostoru (stejně jako v ostatních pořadech z pera Ryana Murphyho – a že jsou některé velmi stereotypní, to teď nemusíme řešit) 🙂

      Jinak ale se vším, o čem píšete, v podstatě souhlasím. Snad jen u toho páru z první série mě tak napadá, že ačkoliv jejich smrt sama o sobě nic moc neznamenala, protože v první sérii umíral kde kdo, tak jsou ty dvě postavy prostě jen další v dlouhatánské řadě, co skončily na márách. Takže když na jejich zabití dojde, člověk už jen zakoulí očima a řekne si: „Už zase?“ V kontextu seriálu jejich smrt dávala smysl, v kontextu hollywoodské tvorby šlo o ohrané klišé.

      Tady by se mimochodem dalo zamýšlet nad tím, co by se tedy mělo dělat. Jestliže je zabití nějaké LGBT postavy nudné klišé, znamená to snad, že by se zabíjet už vůbec neměly? Na tohle ale nedokážu odpovědět. Možná ano. Možná Hollywood těch gayů a lesbiček už oddělal tolik, že na víc nemá nárok. Možná ne. Jestliže si příběh žádá něčí smrt, tak proč by měl nějaký druh postav mít imunitu, proč by měly být nějak výjimečné? A možná existuje zlatá střední cesta. Možná by to jen chtělo, aby těchhle postav přestalo umírat tolik. Vždyť jen za poslední rok umíraly v Kill Your Darlings, Klubu poslední naděje, Stejných srdcích, Neznámém od jezera, Philomeně… a to jsou jen ty filmy, co jsem sám postřehnul. Kdyby ten stereotyp tedy nebyl využíván tak často, třeba by časem přišel o svou sílu a člověku by okamžitě nenaskakoval do hlavy, kdykoliv nějaká postava zemře. Třeba by časem lidé přestali prskat a byli schopní jednotlivé filmy v tomto ohledu hodnotit jako samostatné celky…

      A ano – Lana Banana je bombová! 😀

  • Je to už sice starší článek, ale nedá mi, abych se nevyjádřila k následujícímu:

    Kromě Takové moderní rodinky, Glee, Pravé krve, Rizzoli & Isles a samozřejmě Shondina Skandálu a Chirurgů (kdysi se do této skupiny mohli počítat například i Happy Endings, New Normal, Pretty Little Liars, Dawsonův svět, Odpočívej v pokoji či American Horror Story, ale ty buď skončily, nebo si svou homosexuální postavu zabily… případně obojí) mě nenapadá další větší současný seriál, ve kterém by nějaká taková postava hrála podstatnou roli.

    V PLL je stále hlavní postava, která je homosexuální-Emily. Zabili tam sice homosexuální postavy, to je pravda, ale ty vedlejší, Emily zůstává. Bohužel s ní ale není zacházeno právě nejlépe, hlavně co se týče jejího milostného života, kdy narozdíl od ostatních holek, které v podstatě skoro celou dobu chodili s těmi svými, Emily pendlovala mezi holkama a neměla to svoje OTP. A když bylo potřeba zabít někoho, aby se stalo něco šokujícího, byla na ráně holka Emily. Takže je fakt, že sem PLL patří, ale trochu jinak, než je to tu napsané.

    • Naprostý souhlas. Obzvláště podstatnost role je důležitá. Ono je například fajn, že ve Hře o trůny pořád vystupuje bisexuální Elaria, ale co je to platné, když se v minulé sezóně objevila jen ve dvou scénách? Seriál si sice může odfajfkovat, že tam „alespoň tu jednu LGBT postavu“ má, čímž pádem pak i rostou čísla v celoročních statistikách LGBT reprezentace v televizi, ale ve výsledku to znamená velké kulové.

      S Emily ještě můžete být ráda, že alespoň mezi nějakýma holkama pendlovala. Schválně se někdy zkuste zaměřit na tu taktiku opatrných scenáristů, ve které své otevřeně homosexuální postavy de facto připraví o veškerou sexualitu. V Person of Interest bylo hezké, že chtěly být Shaw a Root spolu, ale zase je to prd platné, když většinu času strávily od sebe, a když už byly spolu, neprojevovaly téměř žádné známky intimity. V seriálu Night Shift má postava jednoho doktora dokonce manžela, ale toho člověk vidí jednou za sezónu při nějakém neštěstí. A zatímco všichni hetero lékaři kolem něj permanentně řeší vztahové problémy, tenhle chlapík o své lepší polovičce ani nemluví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.