Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Moudra Trevora Noaha

Trevor Noah

Trevor pochází z Jihoafrické republiky a na kariéru baviče se dal relativně nedávno. Začínal roku 2002 jako herec v jihoafrické telenovele Isidingo, poté dostal práci jako moderátor v rádiu, z rádia následně přeskočil moderovat zpět do televize a nakonec si řekl, že než aby se s lidmi bavil, tak by ho mnohem více bavilo je bavit. Od roku 2007 se tedy živí jako stand-up komik a jako takový objel nejen svou vlast, ale i Británii a Ameriku. Vystupoval u Jimmyho Fallona a Davida Lettermana, byl hostem Stephena Frye v pořadu QI a objevil se i v oblíbeném britském pořadu 8 out of 10 Cats. Od prosince 2014 působil jako jeden z reportérů v The Daily Show a po odchodu Jona Stewarta začal pořad v září 2015 moderovat sám. Svůj materiál hodně čerpá z vlastního rodinného zázemí, zaměřuje se na rasovou tematiku a kulturní rozdíly mezi Jihoafrickou republikou a Amerikou.

Photo by Kat, Flickr, CC BY-NC-NA 2.0

 

O ETNICKÉ PŘÍSLUŠNOSTI: „Doma v Jihoafrické republice se mi sice líbí, ale odjakživa jsem chtěl do Ameriky, protože jsem vždycky toužil po jedné věci: být černoch. Vyrůstal jsem totiž v období apartheidu, což byl v podstatě takový hloupý zákon, který bělochům a černochům zakazoval, aby se spolu jakkoliv míchali. Mně osobně ten zákon přišel tuplem hloupý, protože pocházím ze smíšené rodiny. Tedy, v té rodině jsem právě já ten míšenec. Máma je černoška přímo z Jihoafrické republiky, zatímco táta je Švýcar – do Afriky přijel ze Švýcarska, takže  byl běloch. Běloch vlastně stále je, na tom se nic nezměnilo. Já to řekl, skoro jako by se mu díky vlastní píli a odhodlání podařilo zčernat, ale to vážně ne. Takhle to nefunguje. Pořád je velmi bílý. Každopádně… Dali se dohromady – moje máma černoška a táta běloch –, což bylo proti tehdejšímu zákonu. Prostě se vzbouřili a na nějaké zákony kašlali. Máma jančila: ‚Juchů, mně je to všechno volný. Já chci jenom toho svýho běláska!‘ A táta… No, však víte, jak Švýcaři zbožňují čokoládu…

„Takže se dali dohromady a počali mě, což bylo protizákonné. Takže by se vlastně dalo říct, že jsem se narodil jako dítě zločinu. A ještě jeden detail ani jeden z nich tak docela nedomyslel: Coby rodina jsme nemohli žít pohromadě. I když jsme třeba někam šli, táta musel jít na protější straně ulice. Takže mi leda mohl občas nenápadně zamávat. Jako nějaký slizký pedofil. A máma se mnou sice po chodníku jít mohla, ale jakmile se na obzoru objevili policisté, musela se mě pustit a předstírat, že mě nezná: ‚Jejda, tohle není moje.‘ V takové chvíli jsem si vždycky připadal jak pytel trávy.

„Já prostě nikdy neměl vlastní rasu. Pro lidi jsem nebyl ani černoch ani běloch – prostě jen něco mezi. Jednoho osudného dne jsem ale potkal jakéhosi Američana a ten mi povídá: ‚Hele, Trevore, tohle je fakt docela gól, protože kdybys jel do Ameriky, tak by tě každej měl za černocha.‘ A já na to: ‚Vážně?‘ ‚Si piš! Tam jsou všichni černý!‘ ‚Tak to je bezva! Černoch já bych byl rád.‘ A hned nato jsem si šel koupit letenku.

„Zjistil jsem totiž, že říkal pravdu: I míšenci v Americe spadají do škatulky ‚černoši‘, fakt že jo. Jediný drobný zádrhel je, že člověk nejdřív musí oslavit nějaký úspěch. Nejdřív jste pro všechny obyčejný míšenec, ale jakmile se vám někde zadaří, okamžitě povýšíte na černocha. Takhle to fungovalo u všech celebrit, co jsou míšenci – třeba u zpěvaček Alicie Keys nebo Mariah Carey. Ty už nejsou míšenky, ale černošky. To samé Tiger Woods – ten je taky míšenec, ale všude se o něm mluví jako o tom ‚černošském golfistovi‘.

„A co třeba ten nejznámější míšenec na planetě – Barrack Obama? Ten je taky půl na půl, a lidé o něm přesto říkají, že je to ‚první černošský prezident‘. Ale ještě před volbami to byl ‚míšený kandidát‘. Dneska už se o tomhle nemluví, protože vyhrál, ale já si moc dobře vzpomínám, jak si ho před volbami všemožní baviči dobírali: ‚Kolik z vás už vidělo toho míšenýho kandidáta na prezidenta, toho bláhovýho šaška? Viděli jste už toho míšenýho hlupáka? Tohle by ani černoch nevyhrál, tak čeho si tohle míšený střevo myslí, že dosáhne? Prd bude. Na prezidenturu žádnej praštěnej míšenec nemá!‘ Jenže on to pak vyhrál a všichni najednou vyjekli: ‚Čum na toho negra!‘

 „A já chtěl být pro jednou černoch, takže jsem si koupil letenku do Ameriky. Osmnáctihodinový let to je. Letí se osmnáct hodin bez přestupu a já celou tu dobu nezamhouřil oka. Seděl jsem na zadku a nakoukával každý afroamerický film a seriál, ke kterému jsem se dostal, a to jen proto, abych si pěkně nazkoušel, jak se to černošství dělá. Tuhle šanci se pořádně vyčernit jsem rozhodně nehodlal promarnit! Byl jsem doslova posedlý. Seděl jsem v tom letadle a nacvičoval si, jak budu mluvit: ‚Cé, tywe! Kuješ, vo co de, né? Kuješ, vo co dé? Cywe!‘ Vy se smějete, ale já to bral smrtelně vážně.

„Když jsme pak přistáli v Miami, mluvil jsem afroamericky naprosto plynně. ‚A vo tom to je, tywe!‘ Já vám byl takový černoch! Dokonce jsem se i černošsky smál: ‚Cché! Tywé, chlape!‘ Hotový superčernoch. Tedy jen do chvíle, než ke mně přistoupil nějaký chlapík a povídá mi: ‚¡Ay, hurra, papi! Mi amigo!‘ Osmnáct hodin v letadle, a já pořád nebyl černoch. Místo toho se ze mě stal Portorikánec!“

———————

SURFOVÁNÍ, AIDS A HLOUPÉ OTÁZKY: „Já sám nesurfuji. Jen si tak posedávám na pláži, vychutnávám si scenérii a dokážu si to užít i bez toho. Jednou jsem vám takhle seděl na písku v Malibu, a protože byl všední den, tak tam zrovna skoro nikdo nebyl. Jen kdesi v dálce na vlnách surfovala nějaká slečna. Byla to taková ta klasická kalifornská rošťa – s blonďatou hřívou a opálenou kůží. Už z dálky sice vypadala dost uměle, tu vlnu ale sjížděla jako profík. To surfování si opravdu nesmírně podávala. Dokonce dělala všechny ty zbytečné pohyby rukama, se kterými lidé na prknech běžně ztrácí čas a energii. Najednou se nad ní ale jedna z těch vln zlomila, celou ji spolkla a mě napadlo, ‚A je po tobě. Jsi tuhá jako žádná druhá.‘

„Nebojte, nebyla. Vylezla z vody celá uchechtaná – náramně se bavila. A pak zmerčila mě, tak mi řekla: ‚Čágó! Pudeš taky někdy do vodý? Neska je úpe jak kafe, stě bomba.‘ ‚Ne, děkuji. Já si tu jen chvilku posedím a budu se dívat. Tobě to ale jde bezvadně, tak směle do toho.‘ ‚Žjova, ty mluvíš ňák divně.‘ ‚Já divně nemluvím. To spíše ty.‘ ‚Vodkaď séš?‘ ‚Z jižní Afriky.‘ ‚Tédá! Fak z Afriky, jó? A jak ses sem jako dostal?‘ ‚Co prosím? Vylezl jsem jako opičák na podvozek letadla, pevně se chytil a slezl z něj až v L.A.‘ Prý jak jsem se sem dostal!

„Ona však na mou odpověď ani nečekala. Místo toho se rozeběhla zpátky do vody a začala znovu surfovat, máchat rukama hlava nehlava a tak vůbec. Po chvíli zase vylezla a z nás dvou zničehonic byli nejlepší kamarádi: ‚Čágó, Afrikó!‘ ‚Zdravíčko, Ameriko…?‘ ‚Ty teda jako fakt vůbec nesurfuješ?‘ ‚Ne, opravdu ne. V Johannesburgu, mém rodném městě, se jednoduše tolik nesurfuje.‘ ‚Tak to je teda péch! Helé a máte vy vůbec v Africe vlný?‘ Prý jestli máme vlny. Dospělý člověk se mě zeptal, jestli máme u nás na kontinentě vlny. ‚Ne, bohužel nemáme. Než se k nám ty vlny z druhého konce světa dostanou, tak jsou hrozně unavené, celé přešlé ze všeho toho cestování.‘ Jestli máme vlny! A zase to na mě jen tak vyklopila a odběhla zpátky do moře. Skoro mi přišlo, jako kdyby pokaždé, když z té vody vylezla, byla o trochu hloupější, než když do ní skákala. Podle mě v tom moři buď lovila blbost, nebo tam plaval nějaký žralok, co jí pro vlastní pobavení napovídal: ‚A teď se ho zeptej na tohle. Zeptej se ho na tohle.‘

„Ona totiž pak zase vylezla na pláž, přišla ke mně – a na tuhle otázku do smrti nezapomenu – a zatímco si svlékala neopren, tak se mě zeptala: ‚Helé, Afrikó, můžu se tě na něco zeptát?‘ ‚Beze všeho.‘ ‚Když seš z tý Afriky… Měls někdy AIDS?‘ Víte, mě by se ani tak nedotklo, že řekla slovo AIDS, ale trochu mě urazilo, že si myslela, že jsem ten syndrom ‚někdy měl‘. Jako by snad AIDS člověk prostě mohl někdy dostat – třeba jako rýmu nebo kašel. ‚Nazdar, kámo, kdes byl minulý čtvrtek, žes nepřišel do práce?‘ ‚Ále, někdo na mě prsknul AIDS, tak jsem zůstal doma. Docela mě to skolilo, ale vzal jsem si paralen, uvařil čaj s citrónem a už jsem v cajku.‘ Prý jestli už jsem ho někdy měl.

„Jako potomek světadílu, který je touto chorobou stižený ze všech nejvíc, pokaždé cítím povinnost lidi o těchto věcech vzdělat, jenže… Znáte ten pocit, když se někomu podíváte do očí a okamžitě v nich vidíte, že cokoliv jim vysvětlovat by bylo bez šance? No, na té pláži jsme nicméně byli sami dva, já neměl co dělat a nudil se, tak jsem si řekl, ‚Ale co už! Alespoň se zabavím.‘ Tak jsem se na ni podíval a řekl jsem: ‚Ano. Ano, Ameriko, AIDS už jsem měl mnohokrát.‘ ‚Neké! Jako fákt? Pánejó! A jak to, že teda nejseš vychrtlej a nemeleš z posledního?‘ ‚Ale jdi ty. Tak zlé to zase není. AIDS je jako čokoláda. Prostě to s ním jen nesmíš přehánět. Jistě, když člověk spořádá příliš AIDS, tak ho z něj rozbolí břicho. Jenže jakmile ti slehne, tak se do něj můžeš zase pustit.‘ ‚No téda! AIDS je fakt jak čokoláda?‘ ‚Samozřejmě. Někdy si ho kup.‘ ‚Ani nápad, to zní jak peknej kekel! Páč jestli je AIDS fakt jak čokoláda, tak by se mi ještě roztek a já bych se jim celá vopatlala a zaprasila.‘ ‚To ano, ale tak bys potom kdyžtak prostě skočila do sprchy a tu AIDS čokoládu ze sebe smyla…‘ Ach jo…“

Zpět na Stephena Frye

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.