Jinde přidáno

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

22. 2. – Hlod 57

10. 2. – Hlod 56

Premiéry v hledáčku

Wonder Woman

v kinech od 1. 6.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Zapovězená témata: Hollywoodská misogynie

Photo by Devlin Thompson, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Film Gravitace, který se z větší části točí kolem postavy Sandry Bullock, po světě doposud vydělal přes 600 miliónů dolarů; Cate Blanchett na sebe opět upoutala pozornost díky svému výkonu ve filmu Jasmíniny slzy;  Hunger Games s Jennifer Lawrence v hlavní roli se pomalu ale jistě stává jednou z nejúspěšnějších sérií současnosti; Oprah Winfrey si kolem sebe dokázala vybudovat celé multimediální impérium; televizní obrazovky se mohou chlubit seriály z produkce Shondy Rhimes, Jenji Kohan či Leny Dunham… Ženám v Hollywoodu se v současné době jednoduše daří! Nebo snad ne?

Nebo snad ne. Co do počtu jsou ženy v oné slavné továrně na sny nejvíce diskriminovanou skupinou. Obyčejnému divákovi to tak nepřijde jen proto, že se jedná o diskriminaci kradmou, častokrát utajovanou a navíc do takové míry rozšířenou, že hollywoodský status quo již jen málokoho zarazí a rozlítí natolik, aby se proti němu rozhodl vyjít do otevřeného boje.

V dnešním článku si tedy budeme povídat o ženách. Půjde o první ze tří vážnějších pojednání, v nichž se pokusím ukázat obviňujícím prstem na jedny z nejhorších hollywoodských prohřešků; a v nichž se vynasnažím objasnit vám, fanouškům Chirurgů, v jakém prostředí a za jakých podmínek náš seriál vzniká. Následovat budou ještě dva články – o rasové nerovnoprávnosti a diskriminaci homosexuálů.

Začněme tento článek u výsledků studie, jež v roce 2013 uveřejnila Newyorská filmová akademie na základě rozboru pěti set nejvýdělečnějších filmů z let 2007 až 2012. K této studii ji podnítil fakt, že ačkoliv ženy zastupují zhruba polovinu veškerého filmového diváctva a na festivalu v Sundance soutěžila polovina snímků režírovaných ženami, na nejvyšších pozicích v Hollywoodu člověk aby ženy pohledal (o celkové diskriminaci nemluvě). Tiskový mluvčí festivalu vydal následující vyjádření: „Tím, že si posvítíme na nerovnost pohlaví ve filmu, doufáme, že se nám podaří započít diskuzi na téma, co všechno můžeme udělat pro to, abychom zvýšili zastoupení a moc žen ve vysokonákladových produkcích.“

Podle výzkumu připadá ženám jen zhruba třetina mluvících rolí a pouze 10,7 % filmů je co do pohlaví vyvážených. Poměr počtu pracujících herců a hereček se kvůli tomu v současnosti pohybuje kolem 2,25 : 1. Například herečka Laura Linney, známá ze seriálu Ve znamení raka, se jednou nechala slyšet, že když v Hollywoodu začínala, zarazilo ji, kolik času muži kolem ní trávili spekulováním o takové prkotině, jakou byla barva jejích vlasů. „A pak jsem si najednou uvědomila, že kolem mě jsou v podstatě jen muži. Kvůli markantní nerovnosti v zastoupení pohlaví v Hollywoodu čelí herečky určité izolaci. Jen málokdy točíte nějakou scénu s jinou herečkou, ve štábu je žen také jako šafránu a když na plac jednou za uherský rok přijede nějaká producentka, drží se většinou stranou a s vámi se moc nebaví.“

Photo by Uppity Rib, Flickr, CC BY 2.0

Hereček je tedy znatelně méně než herců, za kamerou je ovšem situace ještě horší – tam je z celkového počtu umělců jen zhruba 18 % žen. Režisérek je dokonce jen 9 % a velká část z nich našla své útočiště u dokumentů či romantických komedií. Proč zrovna v těchto žánrech? U dokumentů je dost dobře možné, že bude jádro pudla v přesvědčení, že díky nízkým nákladům na výrobu nejsou sázky příliš vysoké, takže se studia nebojí režii svěřit i ženě (!). U romantických komedií může jít o stejný důvod, z jakého se například ženy do vědy nejdříve dostaly přes botaniku – předsudky a stereotypy. Jen ono spojení žen s křehkými květinkami v Hollywoodu nahradilo přesvědčení, že když už má žena natočit nějaký film, tak to může být jedině snímek o citech.

Proč myslíte, že si film Smrt čeká všude získal tolik pozornosti médií? Proč se o něm psalo více než o jakémkoliv jiném snímku a proč získal šest Cen Akademie včetně Oscara za režii, ačkoliv o jeho kvalitách se dá velmi snadno polemizovat? Protože jde o válečný film, a natočila ho žena. [Odporovací spojení v této větě, tedy i ona čárka před a, je zcela záměrné.] Hollywood byl udiven a tento údiv bylo třeba náležitě ocenit. Akademici se navíc mohli v médiích chlubit, že v celé historii Oscarů udělili sošku poprvé (a zatím také naposledy) režisérce. Vypadali tak náramně pokrokově a inkluzivně, nemyslíte?

Ačkoliv i samotný fakt, že jen třetina mluvících postav ve filmu jsou ženy, je dosti na pováženou, je třeba si ještě uvědomit, o jaké role se většinou jedná. Filmů s ženou v hlavní roli je totiž úplné minimum – když už se nějaký natočí, jedná se často o nízkonákladovou, arthousovou produkci, cílenou na „náročnější“ diváky. Popsali byste sami například takové Jasmíniny slzy jako velkofilm? A co Život AdelePhilomenu?

Photo by Art Crimes, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Jak v dokumentu Miss Representation vysvětluje Dr. Caroline Heldmanová: „Mainstreamové filmy většinou vypráví příběhy ze života mužů, jež se celé zaobírají výhradně jimi. Kromě nich existuje ještě žánr romantických komedií, které se sice tváří jako příběhy ze života žen, ale když se na ně člověk podívá zblízka, zjistí, že i ony se zpravidla točí kolem mužů – kolem snahy žen si nějakého najít, snahy nalézt u nějakého lásku, vdát se či otěhotnět.“

Pokud si někdo vzpomněl například na filmy Ďábel nosí Pradu (konkrétně na postavu Meryl Streep), Catwoman nebo Electru a chtěl je použít jako protiargument, Dr. Heldmanová ve své analýze myslela i na ně: „Pokud se při studiu mainstreamových médií zaměříme na zobrazování žen ve vedoucích pozicích, většinou se setkáme se stereotypem zlé šéfové, která byla ve snaze dostat se tam, kde je, nucena obětovat rodinu a lásku. Celý takový film pak většinou pojednává o tom, jak se ona šéfová krotí a umravňuje – zpravidla vlivem nějakého muže. Kromě těchto filmů existují i relativně nové druhy snímků, v nichž ženy sice vypadají, že v rukou svírají spoustu moci – jsou například coby akční hrdinky v centru vyprávění –, jenže když se na ně opět podíváte trochu zblízka, znovu zjistíte, že o jejich sílu a schopnost jednat vůbec nejde. Sama tento archetyp postav nazývám ‚bojující šoustadlo‘. Ačkoliv se totiž předpokládá, že jednají podle vlastního úsudku, tyto postavy jsou zároveň silně objektifikované a existují v podstatě jen pro potěchu mužského diváka.

Photo © Warner Bros. Pictures

Bojujícími šoustadly se to jen hemžilo například ve filmu Sucker Punch režiséra Zacka Snydera. Kritička Anita Sarkeesian stranou tohoto snímku podotkla následující: „Ženy v tomto snímku nenajdou jedinou drobnost, která by je nějakým způsobem posílila. Na ženách s holčičí vizáží, culíčky, oděných v minisukních a s rozkošnými jmény jako třeba Hrášenka nebo Panenka nic posilujícího opravdu není. A to ani když je každá z nich po zuby ozbrojená. Snyder pouze parazituje na výdobytcích feminismu, aby si tak ukojil vlastní pubertální pornografické fantazie. Jde tak o další z mnoha příkladů odporu vůči ženám. […] Tento film by se však nedostal do produkce, pokud by za ním nestálo velké studio. Ano, teď se dívám na vás, Warneři. Živě si dokážu představit, s jakým nadšením museli představitelé studia Warner Brothers návrh tohoto snímku přijímat: ‚Paráda! Tímhle filmem uspokojíme obě strany! Polonahými slečinkami v akci vyplníme ta nejtajnější přání patnáctiletých chlapců a zároveň se zavděčíme i ženám, protože ty holky kolem sebe budou máchat meči a nakopávat zadky nepřátelům.‘ Já pro vás mám ale novinku, Warneři: My ženy nejsme tak hloupé. […] Hollywoode, už by ses mohl konečně zbavit téhle představy, že ‚sexy baby, co dělají krvavou chlapskou práci‘, jsou pro ženy vzorem duševní a společenské síly. Tím, že vezmete hrstku spoře oděných, sexploitovaných žen a narvete je do formiček mužských akčních hrdinů, ještě silné ženské postavy nevytvoříte. Takhle se jen hlavouni, co řídí Hollywood, snaží zavést novou definici pojmu ‚silná ženská postava‘ a odprezentovat ji tak, aby se líbila adolescentnímu mužskému publiku.

RKO Radio Pictures, photo in public domain

Porovnejme si ostatně Život Adele nebo Jasmíniny slzy s takovým třetím Iron Manem, s Pacific RimStar Trekem,Světovou válkou Z, Rychle a zběsile 6, RivalyMužem z oceliThorem, Hobbitem (do nějž, buďme upřímní, scénáristky s Peterem Jacksonem museli tu jednu ženskou postavu přimyslet, protože jinak by tam žádná nebyla)… Kolik ženských postav v těchto filmech bylo a jaké role tam hrály? Odpověď: Vždy minimum. Vždy měly coby vedlejší postavy jen omezené množství prostoru a vždy byly definované zásadně ve vztahu k hlavnímu (či jinému) mužskému hrdinovi jako jeho (potenciální) přítelkyně, kamarádky, matky, nepřátelé apod.

U několika z výše jmenovaných filmů se dá velmi snadno namítnout, že nízké zastoupení žen v hereckých ansámblech souvisí s faktem, že ženské postavy buď chybí už v knižních či komiksových předlohách, nebo že je jejich nepřítomnost kvůli zasazení děje tu do válečných zákopů, tu na závodní dráhy formulí 1, tu do prostředí závodů pouličních apod. více než pochopitelná.

Jako protiargument se dá ovšem stejně tak jednoduše podotknout, že je až zarážející, jak často a snadno studia nechávají zfilmovat předlohy s minimálním očekávaným počtem ženských postav, a dávají místo toho přednost výhradně mužským filmovým sešlostem. Jako by snad nebylo možné najít zajímavé ženské literární a komiksové hrdinky, jako by se taková díla nepsala, jako by neexistovaly polní sestry, jako by boj sufražetek nebyl zajímavý, jako by diváci při sledování životopisného filmu o Margaret Fullerové nepoulili oči…

Jedna středoškolská studentka, s níž dělali rozhovor tvůrci Miss Representation, tuto situaci poměrně trefně popsala: „Ženy ve filmech skoro nikdy nejsou hlavní hrdinky, a když už jsou, jde většinou o nějaké drama o tom, jak se snaží sehnat si k sobě chlapa. Zásadně nedostávají takové ty role, ve kterých by hledaly, jaké je jejich poslání, a šly si za svým osudem. Tyhle role dostávají vždycky muži. Třeba ve Star Treku jde o to, že Kirk musí dostát svému osudu, o jeho sílu a schopnost být kapitánem. Do podobné role by ženu nenajali. A nejzvláštnější na celé věci je to, že nám to vlastně přijde normální. Neptáme se, proč v takových filmech nemůže být hlavní postavou žena, proč nemůže mít žena nějakou moc.“

Photo by Alan Light, Flickr, CC BY 2.0

Studentka se sice očividně nedívala na seriál Star Trek: Voyager, který se vysílal mezi lety 1995-2001 a v němž hlavní roli ztvárňovala Katheryn Mulgrew, ale to až tolik nevadí. Na ten seriál se i v době jeho vysílání díval jen málokdo – zatímco například Přátelé měli v té době sledovanost mezi 20-30 milióny, Star Trek: Voyager každý týden lákal zhruba desetinu tohoto počtu. My sami tedy stojíme před rozhodnutím: Co je důležitější? Seriál, na nějž se dívá velmi málo lidí, ale který se vysílá několik let? Nebo film, který je sám o sobě jednorázovou záležitostí, ale zároveň má ohromnou reklamní kampaň a zhlédne ho proto několikanásobně více diváků? Co má větší kulturní a společenský význam?

Možné vysvětlení poskytla v tomto dokumentu herečka Geena Davis: „Hollywood se řídí jedním předpokladem, a to že zatímco ženy se na příběhy o mužích podívají rády, muže by příběhy o ženách ani za mák nezajímaly. Od tohoto předpokladu – tohoto konkrétního faktu – se odvíjí všechna hollywoodská rozhodnutí, a přitom nikdo nikdy neprokázal, že tomu takhle ve skutečnosti je. Podle mého názoru je strašné, že polovinu celé společnosti takto obviňujeme z toho, že o tu druhou půlku nejeví absolutně žádný zájem.“

Kdyby si snad někdo vzpomněl na finančně neúspěšné filmy s hrdinkou ve svém středu jako například Nádherné bytostiHostitelMortal Instruments: Město z kostí či blížící se propadák Divergent a chtěl je použít jako důkaz toho, že snímky s dívkami v hlavních rolích se studiím povětšinou jednoduše nevyplatí (čili by pro ně bylo nemoudré se do nich nadále pouštět), tak by bylo třeba upřesnit, že tyto filmy neselhaly ani tak kvůli tomu, že se netočily kolem muže, ale především kvůli faktu, že se snažily čerpat z úspěchu série (a žánru), jejíž kouzlo vyprchalo dávno předtím, než se do kin dostal její poslední díl. Obdobně nevydařené byly i veškeré pokusy studií navázat na úspěch Harryho Pottera a žánru fantasy – kulhající, skomírající či nikdy nerozjeté série Percyho JacksonaLetopisů NarnieLemonyho Snicketa nebo Čarodějova učně. Kamenem úrazu tedy nebyly ženy v hlavních rolích, ale přesycenost trhu stále těmi samými příběhy.

Photo © Lionsgate, Forum Film

Když už se nějaký film s hlavní ženskou postavou stane hitem, média o tom opět píší jako o zjevení. Po úspěchu filmu Ženy sobě se všichni divili, že i ženy dokážou být vtipné, nyní u Hunger Games jsou zase všichni na větvi z faktu, že i velký blockbuster s hlavní ženskou hrdinkou v čele dokáže vydělávat milióny. To ostatně dokázala i série Stmívání, jež sice díky ubohosti své hlavní hrdinky poslala výdobytky feminismu o několik desetiletí do minulosti, nicméně i tak studiu vydělala balíky peněz, o což jde každému nejvíce. Tyto filmy jsou každopádně tak výjimečné proto, že vystupují z řady; protože jim podobné se v Hollywoodu točí tak velmi málo.

Kdykoliv se navíc nějakému takovému filmu zadaří – například zrovna oné sérii Hunger Games –, mluví se o něm jako o první vlaštovce, jako o onom snímku, jenž přinese revoluci v přístupu k ženám a filmovým hrdinkám. Jak ale vysvětluje Dr. Martha M. Lauzenová, „Hunger Games je jen jedna série. To samé se říkalo i po úspěchu snímku Ženy sobě nebo když Kathryn Bigelow vyhrála Oscara. Lidé si vymysleli termíny ‚efekt Žen sobě‘ a ‚efekt Bigelowové‘ a začali mluvit o tom, jak se tyto úspěchy budou šířit a mít vliv na nárůst počtu žen ve filmovém průmyslu. Jenže takhle to nefunguje. Úspěch Kathryn Bigelowové pomohl v kariéře leda jí samotné, díru do světa ale neudělal. Předsudky vůči pohlaví, rasám a věkovým kategoriím jsou v lidech hluboce zakořeněné a starý pes se novým kouskům učit nechce.“

Dr. Martha M. Lauzenové přijde na celé věci nejvíce zarážející odpor Hollywoodu se změnit, dát ženám větší prostor: „Obyčejný divák vám ukáže na Hunger Games a myslí si, že je tím pádem všechno v pořádku. Je velmi snadné nechat se zmást tou hrstkou viditelných případů. Člověk se ale musí podívat na celou situaci s odstupem: Pokud to udělá, zjistí, že se za hodně dlouhou dobu skoro nic nezměnilo.“

Photo by Mydhili Bayyapunedi, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Ostatně, podle každoročně sestavovaných žebříčků nejlépe placených hollywoodských hvězd si první desítka žen rok za rokem vydělá zhruba 40 % toho, co první desítka jejich mužských kolegů. Většina hereček si ovšem nemůže říci o plat Angeliny Jolie a za vedlejší role a drobné štěky se často tolik neplatí, takže v tomto ohledu muži vedou na plné čáře.

Dále: Při udílení oné myriády filmových a televizních cen člověk každoročně narazí na ženské jméno v kategoriích pro režii či scénáře – o technických kategoriích typu kamery, střihu, mixáže zvuku, triků apod. ani nemluvě – jen zřídkakdy.

A konečně: Podívejme se na chystané trháky letošního roku: Captain America: Návrat prvního Avengera, RoboCop, Need for Speed, 22 Jump Street, X-Men: Budoucí minulost (tento titul obzvlášť zamrzí, jelikož tvůrci nahradili postavu Kitty Pride, kolem níž se točila komiksová předloha, – opět – Wolverinem), Transformers: Age of Extinction, Godzilla, Transcendence, Památkáři, na konci roku další Hobit (a to jsme přeskočili tucty dalších chystaných titulů)…

Photo by Wasfi Akab, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Stále ta samá pohádka: Muž (běloch, jeden či více) v hlavní roli a kolem něj jako přívažek nějaká ta jedna žena (to aby se bylo nač dívat a film vypadal pestřeji). Zajímavěji vypadají snad jen Nolanův film Interstellar (hereček je tu více), Zloba s Angelinou Jolie, třetí Hunger Games či Jupiter vychází od sourozenců Wachowských (variace na pohádku o Sněhurce s Milou Kunis v hlavní roli).

Ohlédněme se ostatně za Cenami Akademie: Proč myslíte, že je tak běžné nominovat na Oscary v ženských kategoriích děti zatímco v těch mužských nebyl od roku 1932 nominován žádný herec mladší devatenácti let? Jen pro představu: Mnohým z vás nyní dozajista naskočila Anna Paquin, která v roce 1994 ve svých čtrnácti letech získala Oscara za svou roli ve filmu Piano, či Quvenzhane Wallis, která byla roku 2013 nominována za film Divoká stvoření jižních krajin.

Tyto herečky ale zdaleka nejsou ve svých nominacích výjimečné: Roku 1973 získala sošku Akademie v deseti letech Tatum O’Neal za účinkování ve filmu Papírový měsíc, o čtyřicet let později byla na další nominována za svou roli v Pánovi velryb Keisha Castle-Hughes. Proč se tedy v ženských kategoriích nominují i děti, zatímco v těch mužských ne? Protože dobrých ženských rolí je tak málo, že kdyby se tu a tam nějaké to dítě nenominovalo, nebylo by z koho vybírat…

Photo from MissRepresentation

V Annenberg School, jež spadá pod University of Southern California, si dělali vlastní výzkum, v němž se zaměřili na to, co ona trocha ženských postav v hollywoodských velkoprodukcích ve skutečnosti na plátně dělá, a zjistili, že především hezky vypadá: Celých 29 % ženských postav v pěti stech nejvýdělečnějších filmech posledních pěti let na sobě nosilo fantazii jen málo ponechávající šaty. Pro porovnání, u mužů bylo takových postav jen 7 %. Podobně jen 9 % mužů se v těchto filmech alespoň částečně vysvléklo; u žen to byla každá čtvrtá. V tomto svlékání hrál také roli věk hereček, který se od roku 2007 zase o trochu snížil.

Co se věku týče, Hollywood je nechvalně známý svou posedlostí mládím a mladistvým vzhledem. V nedávném rozhovoru s Craigem Fergusonem se sice Evangeline Lilly radovala, že jsou letos na Zlaté glóby v kategorii o nejlepší hlavní ženský herecký výkon nominované samé ženy přes čtyřicet, všeobecně má ale Hollywood zájem výhradně o mladou krev. Například herečka a komička Sarah Silverman se v pořadu Rove L.A. nechala slyšet: „Párkrát už mi bylo na plnou pusu řečeno, že jsem příliš stará na to, abych hrála přítelkyni hlavní mužské postavy. A to při tom tomu chlapovi bylo o hodně víc než mně.“

Photo from Pinterest

Zatímco žen ve věku 11 – 39 let je v americké populaci jen 39 %, herečky v tomto věkovém rozmezí hrají celých 71 % všech ženských postav. Naopak žen nad 40 je sice 47 % z celkového počtu, ale v televizi a filmu zastupují jen 26 % (v drtivé většině případů okrajových) rolí.  Gloria Steinem vysvětluje: „Náš muži ovládaný, patriarchální společenský systém si žen váží především v době, kdy jsou sexuálně aktivní a bezdětné. Jakmile se ale stanou matkami, jejich hodnota okamžitě klesá.“ Dr. Martha Lauzenová jí v tomto ohledu přitakává: „V televizi si můžeme povšimnout toho, že většině ženských postav je mezi 20 až 39 lety. Televize tak zásadním způsobem zkresluje realitu.“

Důvod k tomuto zkreslování je prostý: Šéfové studií (povětšinou samozřejmě muži – ve správních radách televizí sedí jen přibližně 3 % žen) žijí v přesvědčení, že mladí lidé, kteří do kina chodí nejvíce a nejvíce si toho koupí, mají zájem vidět pouze herečky mladé a že pokud by studia najímala starší, diváci by o ně neměli zájem. Snad ale žijeme ve světě, kdy by teenageři při pohledu na čtyřiceti- nebo třeba i padesátiletou herečku v hlavní roli v letním trháku neprchali hrůzou z multiplexů – ostatně čtyřiačtyřicetiletá Cate Blanchett za svou roli v Hobbitovi sklidila opět samou chválu a na devětačtyřicetiletou Sandru Bullock v Gravitaci se do kin diváci také jen hrnuli.

Zajímavé ovšem je, že u herců to tak neplatí – například Robert Downey Jr. může hrát Iron Mana třeba do šedesáti a lidé na něj podle propočtů studií budou stále chodit. Když už má někde být nějaká vedlejší ženská postava, většinou jde o něčí potenciální partnerku či dceru – hlavně někoho mladého, štíhlého a sexy. Hollywoodské filmy jinými slovy čím dál více postrádají ženskou diverzitu.

„What If The Male Avengers Posed Like The Female One“, photo by Steve Niles, Twitter

Kde je všemu tomu důvod? Dr. Lauzenová tvrdí, že „stejně jako je tomu u jakéhokoliv jiného průmyslu, změny se nedají zavádět ze dne na den. Filmový průmysl neexistuje v bublině. Je součástí větší společnosti a podléhá proto stejným tendencím a předsudkům.“ Že bychom si za to tedy mohli sami? Že by Hollywood jen odrážel naše preference? Že by divácká očekávání do takové míry ovlivňovala výrobu oné slavné továrny na sny? Nebo se snad Hollywood zasekl v sedmdesátých letech minulého století a v této pozici zůstává jen proto, že se v ní patriarchům na vrcholu filmového potravního řetězce líbí?

Svou roli v této problematice hraje podle Dr. Lauzenové také fakt, že spoustě lidem ve vedoucích pozicích – a to mužům i ženám – často nepřijde, že by někde něco nehrálo. A jak dodává, „dokud něco nezačnete vnímat jako problém, tak se ani nebudete snažit najít na to nějaké řešení.”

Jádro pudla však s největší pravděpodobností spočívá v nehorázném nedostatku žen za kamerou, obzvláště na pozicích scenáristek, režisérek a producentek. Ono se totiž není čemu divit, že většina filmů je o mužích a ženy v nich hrají jen vedlejší, okrasné role, když většinu filmů píší a jejich realizaci řídí právě muži.

Co se scénářů týče, nerad bych generalizoval a tvrdil, že žádný muž nedokáže napsat uvěřitelnou, plnohodnotnou ženskou postavu, která by neměla potřebu se v každé druhé scéně vysvlékat (obzvlášť, když na ně studia tlačí, aby takové ženštiny psali, protože to přece všichni diváci očekávají a chtějí), ale – ruku na srdce – lidé píší o tom, co sami znají. Pro scenáristy je tedy snadnější sesmolit film o muži než o ženě. A když už do takového filmu nějakou ženu připíší, co jim brání napsat je takové, jaké by sami chtěli, aby všechny byly?

Tato teorie samozřejmě operuje s předpokladem, že muži ženy neumí psát, protože jim sami nerozumí. Ale copak vůbec mohou, když společnost mezi oběma pohlavími staví tak vysoké barikády a trestá ty, co se je pokouší rozebrat; když na člověka ze všech stran útočí ono moudro, že muži a ženy jsou si do takové míry odlišní, že musí pocházet z různých planet? Mohou, alespoň tedy podle George R. R. Martina.

Photo from MemeGenerator

George Stroumboulopoulos během svého rozhovoru s tímto scenáristou a autorem Hry o trůny podotknul, že Martin umí ženské postavy psát velmi dobře, a zeptal se ho, jak to jen dělá. Na to mu dal Martin obsáhlou, ale velmi promyšlenou a jednoznačnou odpověď: „Víte, já ženy odjakživa považoval za lidi. Jednou z nejobtížnějších věcí na spisovatelství je schopnost psát i postavy, které nejsou projekcemi vás samotného. Vytvořit postavu, která je v podstatě jen vámi v bledě modrém, je nesmírně snadné. Já sám jsem takových už pár vytvořil. […]

Já nikdy nebyl princ ani král, nikdy jsem nikoho nezavraždil, nikdy jsem nebyl trpaslík ani jedenáctiletá holčička. Otázka tedy zní: Jak se tedy takové postavy dají napsat? No… Něco málo si člověk musí jednoduše dohledat a nastudovat – třeba si i promluvit s lidmi, kteří tu kterou zkušenost sami mají. Když jsem nechal Brana po pádu z věže ochrnout, rozebíral jsem to s pár lidmi, kteří jsou sami paraplegici nebo nohy vůbec nemají. Popsali mi, jaké dopady to pro ně má, poodhalili mi skutečnosti, na které bych sám nikdy nepřišel, a také mi poradili, jak tuhle postavu napsat lépe. A já na jejich rady samozřejmě dal.

Photo from MissRepresentation

Tou nejdůležitější věcí je ale empatie. Člověk se musí sám sebe ptát: Jak by v dané situaci bylo mně samotnému? Ta která postava je přece pořád člověk, pořád má lidské vlastnosti, rysy a cítění. Tohle platí, ať už píšete o ženách, trpaslících nebo o komkoliv jiném.

Všechny mé postavy se mi v mnohém spíše podobají. Některé z nich jsou možná v něčem trochu odlišné – třeba v tom, že mají jiné pohlavní orgány –, ale jinak je to stále ta samá pohádka: Všechny postavy bez rozdílu bojují za lásku a slávu. I my se v životě ostatně honíme za skoro stejnými cíly. Právě tahle společná lidskost poskytuje postavám jejich motivaci a vdechuje jim život. A přesně to se snažím mít při psaní neustále na paměti.“

Důvodů k nízkému zastoupení žen v ostatních pozicích za kamerou může být hned několik. Snad za to může aktivní snaha mužů ženy vystrnadit nebo alespoň nepřipustit mezi sebe, aby jim tak nenarušily atmosféru pánského klubu; možná je na vině strach z toho, že by ženy najednou v rukách třímaly až příliš moci a mohly tak ohrozit hollywoodský patriarchát (postava silné ženy je nebezpečná všeobecně – jen se podívejte, jak si svou průbojnost v médiích „vyžírá“ Hilary Clinton); a určitě v tom má prsty také fakt, že naše společnost dává u žen až přílišný důraz na vzhled, takže pozice za kamerou nevypadají ani z poloviny tak lákavě jako ty před ní. Proč by tedy žena měla trávit dlouhé dny kupříkladu psaním scénářů a pak se dívat, jak ji stejně všichni přehlíží, když jí stačí ukázat na pár vteřin bradavky a hned je z ní celebrita obletovaná médii?

Člověk nemůže být tím, co nevidí. (Marian Wright Edelman)

Photo by Jay Morrison, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

————————–

Zaměřme se nyní pro zajímavost na režisérky a uveďme si několik argumentů, odůvodňující a ospravedlňující jejich nízké zastoupení, jakož i pádné námitky proti takovým tvrzením. Člověk tím získá konkrétnější představu o tom, jak Hollywood v hrubých obrysech může přemýšlet:

Photo by Alex Eylar, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

1) Režisérek je méně, protože režii studují převážně muži.

Téměř na všech filmových školách po celých Státech je zastoupení studentů a studentek půl na půl.

2) Počet režisérek je tak malý, protože o tuto práci ženy nakonec nemají zájem.

V Americkém svazu režisérů je kolem 3 500 režisérek, které každý rok platí za členství odborové příspěvky a něco natočit by si více než přály.

3) Poměr režisérů a režisérek se každým rokem zlepšuje. Každá změna chce jen trochu času.

Onen poměr se od počátků americké kinematografie skoro nezměnil. Jak dlouho mají režisérky ještě čekat?

Photo from SkibereenEagle

4) Mužům se u režie daří proto, že pro tak technický obor mají větší nadání.

Nadání je individuální záležitost. Existuje spousta talentovaných režisérek, mizerných režisérů a naopak. Technické aspekty řemesla ničemu v cestě nestojí – kvůli tomu ostatně všichni studenti bez rozdílu pohlaví studují filmové školy. Myslet si, že všem mužům půjde práce s technikou jen proto, že jsou muži… Tahle věta je tak hloupá, že se člověku ani nechce dokončovat.

5) Na rozdíl od žen, muži dokáží ukočírovat vysokonákladové hollywoodské produkce se spoustou efektů a mezinárodními natáčecími lokacemi.

Stejný argument. Navíc jen proto, že žádné studio nějaké režisérce opravdový blockbuster zatím nesvěřilo, ještě neznamená, že by si s ním nedokázala poradit. Studia takové filmy běžně svěřují začínajícím režisérům a u nich se neúspěchu neobávají…

6) Kdyby šlo o takový problém, tak by přece už dávno někdo něco řekl.

Když budete pozorně poslouchat, tak tu a tam nějakou tu námitku uslyšíte. Ženy – režisérky, herečky apod. – v Hollywoodu o svých problémech a diskriminaci ale povětšinou zarytě mlčí z obavy z toho, že by se dostaly na černou listinu a měly by problém sehnat práci.

O svém by mohla vyprávět Katherine Heigl. Ta si v roce 2007, když jí šla do kin komedie Zbouchutá, u studia, tvůrců a veřejnosti díky svým komentářům nadělala spoustu nepřátel. V jednom z rozhovorů se totiž o filmu vyjádřila následovně: „Ten film je trochu sexistický. Zobrazuje ženy jako věčně podrážděné semetriky bez špetky humoru a muže jako potrhlé drahoušky, co se jen chtějí trochu bavit. S těmi přepálenými postavami jsem měla od počátku problém. Občas jsem totiž hrála takovou nánu. Proč se moje postava tak často chová jako totální suchar? Proč se musí na plátně ženy zobrazovat zrovna takhle? Z 98 % jsem si natáčení náramně užívala, ale přijde mi docela obtížné mít tenhle film ráda.“

Photo by The Gordo, Flickr, CC BY-ND 2.0

Její slova v médiích spustila lavinu reakcí, které se většinou omezovaly na osobní útoky, v nichž byla Katherine nazývána „nevděčnou zrádkyní“ či „asertivním, nedočkavým pokrytcem, kterého brzy omrzelo čekat, než se jí přítel konečně vysloví“. Katherine v reakci na tuto kritiku poskytla rozhovor časopisu People, ve kterém se snažila vyjasnit, že, „mi šlo jen o to, aby ženy nebraly tenhle motiv ve filmu příliš vážně a aby si pamatovaly, že jde jen o hrubozrnnou komedii.“ Ani toto vyjádření jí ovšem v očích diváků a především hlavounů z Hollywoodu nepomohlo a dnes má kvůli své „úděsné povaze“ a „problémům s přístupem“ obtíže sehnat pořádnou práci.

7) Amerika má ale mnohem větší zastoupení režisérek než ostatní země, tak o co komu jde?

O to, že to není pravda. Téměř všechny západní země mají režisérek více (i když ani v nich to není žádná sláva).

8) Režisérkám studia nechtějí dávat práci, protože točí špatné filmy, které dráždí kritiku a příliš nevydělávají.

Jestliže režisérkám studia odepřou přístup k vysokorozpočtovým – tedy i výdělečným – snímkům a místo toho jim „dovolí“ točit více méně jen romantické snímky, jež dráždí kde koho a příliš nevydělávají všeobecně, pak se není čemu divit.

9) Studia ale přece nemohou být tak zákeřná, aby režisérkám bez skrupulí říkala, že je jen kvůli jejich pohlaví nenajmou. Vždyť by jim na klíně přistávala každou chvíli žaloba pro diskriminaci.

Studia jsou v tomto ohledu opatrná a jen málokdy se v tomto směru prořeknou. Jenže když dochází na výběr režisérů pro ten který snímek, vybírá se ze seznamu třiceti režisérských jmen a ani jedno z nich nepatří ženě, tak je snad každému jasné, že někde musí být problém.

Stmívání nejdříve dvě velká studia odmítla. Ten projekt mi nakonec představilo jedno malé, začínající studio [Summit Entertainment] a on se z něj vyklubal fenomén, který doposud po celém světě vydělal skoro 3,5 miliardy dolarů. Tyhle filmy vyvrátily onu teorii, že dívky a ženy do kina na filmy nechodí. V případě Stmívání do kin šly v partách třeba i několikrát, a kromě toho si pak koupily také dvdčka, povlaky na polštáře a další věci. Celá věc má ale i svou stinnou stránku, která mě do dnešního dne nepřestává udivovat: Studio na režii všech následujících filmů z téhle série najalo muže. Po režisérce se ani neohlíželi. Podobně i mně a mojí agentce bylo několikrát na rovinu řečeno, že by podle studia měl ten který snímek režírovat spíše muž. A já si vždy pomyslela: „Jak je možné, že muži mohou natáčet Sex ve městě, Bratrstvo putovních kalhot nebo třeba film s Miley Cyrus a nikdo se nad tím nepozastaví, ale já, úspěšná filmová režisérka, nemůžu nějaký film natočit jen proto, že ‚by ho měl natočit spíše muž‘?“ (Catherine Hardwick, režisérka Stmívání)

New York Film Academy takes a look at gender inequality in film

————————–

Většina hollywoodské a mediální produkce má jasný mužský záběr. To samo o sobě sice není nic špatného, ale v demokratickém státě, kde lidé rádi mluví o rovnosti a plné spoluúčasti, je zvláštní, že  se na této produkci nepodílí více než polovina populace. (Carol Jenkins)

Jestliže u filmu pro ženy útočiště není, dokáží ho najít někde jinde? Ano, v televizi. Právě televize – v první řadě pak kabelová televize s většími rozpočty a dospělejším přístupem k výběru látky a vyprávění příběhů – v posledních letech poskytuje ženám největší množství těch nejzajímavějších rolí. Claire  Danes Ve jménu vlasti dokazuje, co by na filmových plátnech mohlo být, ale není. Jessica Lange hraje každý rok v American Horror Story postavu, na níž se nezapomíná (a obzvlášť třetí řada tohoto seriálu je orchestrem ženského herectví), Julianna Margulies již několikátým rokem září v Dobré manželce apod.

Photo by seagers, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Jistě, i v televizi to ženy mají se všemi těmi falocentrickými kriminálkami těžké. Na tuto skutečnost před časem upozornila například Jenji Kohan, tvůrkyně Orange Is the New Black, která v rozhovoru pro The Huffington Post řekla: „Během konkurzů jsme zjistili, že když vypíšete nabídky herečkám latinskoamerickým, afroamerickým, herečkám ve středním věku, tak objevíte ohromné množství talentovaných žen, kterým doposud nikdo nedal šanci zazářit. Tam venku se skrývá takového talentu, tolik lidí čeká na svou příležitost…“

Herečky snědé to mají v Hollywoodu ještě o několik řádů těžší. O tématice rasy vás brzy čeká samostatný článek, v tuto chvíli tedy bude muset stačit, když zmíním, že rolí pro Afroameričanky a herečky z dalších rasových minorit nebylo v Hollywoodu nikdy příliš, a pokud se nějaká naskytla, šlo o zpátečnický stereotyp. V případě Afroameričanů dnes stereotypy sice ustupují (zato Hispánky a Latinoameričanky jsou podle Hollywoodu zásadně roztančené sexy svůdnice), rolí je však stále nedostatek. Na tento fakt ostatně poukázala i Chandra Wilson, která si v jednom rozhovoru postěžovala: „Když jsem měla jít na konkurz a sešla se v oné malé místnůstce se všemi těmi ostatními herečkami, co se ucházely o tu samou roli, to mě vždycky k smrti vyděsilo. Kvůli tomu jsem se také Hollywoodu nějaký čas vyhýbala. Rolí je totiž v nabídce málo, a o tu drobotu se pereme všechny.“

Photo from Pinterest

I tak mají ale ženy v televizi mnohem více příležitostí dostat se k pamětihodným postavám než u filmu: Za zmínku jistě stojí seriály Sestra Jackie, Ve znamení rakaGirls, Skandál či nejnověji Orange Is the New Black.

I herečky z těchto úspěšných seriálů ale samozřejmě podléhají tlakům průmyslu, jenž mimo jejich herecké výkony hodnotí, co by neměl, a modeluje ženy do nepřirozeně stejných tvarů a podob. Jistě, filmy a seriály jsou iluze, ale je sporné, jestli si taková Claire Danes či Lena Dunham zasloužily, aby tu první tisk na předloňském předávání cen Emmy označil za ‚Kostnici‘ a tu druhou za ‚Pašíka v Pradě‘ – obzvlášť jestliže těmto výrokům naslouchají šéfové studií a kalkulují, jestli by taková pověst neuškodila jejich připravovaným projektům a jestli tedy role v nich daným herečkám a) raději ani nenabízet či b) nabídnout pod podmínkou, že zhubnou/přiberou.

Na tuto smutnou skutečnost bez servítek poukázala Rachel Wiley ve své básni „10 Honest Thoughts on Being Loved by a Skinny Boy“. V druhé části této básně se svěřuje s následující vzpomínkou:

Můj učitel divadelních věd na vysoké mi jednou řekl,

že ačkoliv nadání mi nechybí,

do role něčí partnerky mě v životě nikdo neobsadí.

Hráli jsme v představeních,

ve kterých děti létaly vzduchem

a zvířata pěla písně,

ale lidé v publiku by se podle něj nedokázali zbavit

dostatečného množství divácké skepse,

aby nám zbaštili to,

že by se kdokoliv mohl zamilovat do tlusťošky.

—–

Photo from www.missrepresentation.org

Schválně se pokuste vybavit si nějakou silnější americkou herečku. Moc jich v první řadě není – kromě Melissy McCarthy by se možná daly ještě zmínit Gabourey Sidibe nebo Rebel Wilson – a i role, jež u filmu dostávají (nebo dostávaly), mají k těm klasickým přítelkyním a milenkám velmi daleko. Jejich postavy jsou buď veskrze asexuální, rozvedené či partnera (zásadně jen partnera) nehledající, nebo jde o vtipné karikatury „velkých žen“, které sice flirtují s každým, ale scénáře jim s nikým nikdy skončit nedovolí. A i tak jsou pak tyto ženy pro svůj vzhled terčem kritiky: Jako například loni v létě Melissa McCarthy, kterou ve své „recenzi“ filmu Z cizího krev neteče nazval jeden kritik „hrošicí“ a „velkou jako traktor“.

Na trhu práce je štíhlá figura pro herečky jednoduše nutností. Pokud některá přibere, je to zásadně kvůli nějaké zajímavé roli. Najmout do těchto rolí silnější herečky se nedělá – snad proto, aby diváci mohli být blaze ujištěni, že „takhle“ ony ženy ve skutečnosti nevypadají. Vzpomeňme si například na Renée Zellweger v Deníku Bridget Jonesové nebo Charlize Theron ve Zrůdě. Jakmile navíc onen film tyto herečky natočí, kil se přes nejrůznější drastické diety a nekonečné cvičení velmi rychle zbavují, jelikož ví, že by si s nimi v Hollywoodu již skoro neškrtly. Ony váhové výkyvy pak média vyzdvihují a opěvují jimi jejich obětavost a oddanost roli…

Vztah Hollywoodu a vzhledu hereček a herců je ovšem oblast tak rozsáhlá a mnohovrstevnatá, že by na ni nestačila ani samostatná kniha. Psát bychom mohli o nárůstu důležitosti módních značek pro herečky a kultuře tzv. módní policie, o (sebe)objektifikaci žen, o losangeleské „potřebě“ plastických operací, o problematické zmínce Lady Gaga o tom, že by lidé nevěřili, jak daleko se může žena v zábavním průmyslu dostat, jen když se vysvlékne (skoro) do naha, a tisícovce dalších drobností. V tento okamžik ale udělejme za touto debatou tečku a podívejme se, jak z tohoto bojiště pohlaví vychází Shonda Rhimes a Chirurgové.

„Access Hollywood a E! News jsou dva nejznámější informačně-zábavní kanály, které dnes a denně zostuzují ženy kvůli jejich vzhledu a váze. Najímají fotografy, aby sledovali známé ženy, fotili je, když si koupí muffina, a pak jim zakroužkují břicho, ukáží jim na něj šipkami a pod takovou fotkou pak vydají článek s nadpisem: ‚Těhotenské bříško? Je tu snad někdo v očekávání?‘ ‚Ne, je mi líto, ale ta žena si jen snědla snídani.‘ A onen názor, že nám média servírují pouze to, co od nich sami chceme, je holý nesmysl. Servírují nám to, co jim přikazují majitelé mediálních korporací ve spolupráci s reklamními investory. Jen to podávají tak, aby se zdálo, že si za to vlastně můžeme sami. Nemůžeme.“ (Jennifer Pozner)

1 – Úvod

2 – Chirurgové

Pages: 1 2

15 komentářů u Zapovězená témata: Hollywoodská misogynie

  • unavny feministicky clanok
    v podstate zena pise, ze zeny chcu viac penazi od muzov, aby mohli tocit filmy
    bodovo: Alien
    Snyder je gay

  • Já to dal skoro celý, ale jak se začalo operovat s tlustejma nebo jinak postiženejma tak jsem raději přestal abych nedoscrolloval i na transgender postavy. Přijde mi to jako bulení ohledně toho že ačkoliv podíl vysokoškolaček je 50 % tak mají malé zastoupení ve vedení malých strojírenských podniků.

    I say we take off, nuke the site from orbit. It’s the only way to be sure.

    • Otevřená mysl a empatie vám očividně nechybí 🙂 Ohledně těch transgender postav se nemusíte obávat – mám v plánu na tohle téma v budoucnu napsat celý jeden článek. Můžete se už teď začít těšit! V mezičase si důkladně pročtěte tenhle článek, ať se příště nemusíte ztrapňovat těmi strojírenskými vtípky 😉

      • Pročetl jsem první dva, zbytek jsem jenom přelétl očima – typickej ženskej blogýsek plnej žvástů ne nepodobným tzv. „white guilt“. Strojírenský vtípek byla trefa do černého, jestli se to ještě dneska smí. Nebo jsou dnes dívky od základní školy přes víceletá gymnázia utvrzována v tom že největší prachy a úspěch je v sociologii, studiu genderu nebo jiném povídání o říkání? Na článek o transgenderu se těším, na to že jste si hrál v mládí s panenkami to máte pěkně zpracované. muh muh

  • Vrátila som sa k staršiemu článku „Zapovězená témata: Hollywoodská misogynie“, pretože sa objavila herečka Geena Davis v 11. sérii seriálu Grey´s Anatomy a som si povzdychla, že by sa tam zišlo viac nových mužských postáv. :)))
    Asi nie je náhoda, že sa v seriáli objavila: Geena Davis Institute for Gender in Media ( http://seejane.org/ ).
    Ale naspäť k článku. Znova som si ho prečítala a odporučila by som vyhodiť odsek
    Jedna středoškolská studentka, s níž dělali rozhovor tvůrci Miss Representation, tuto situaci velmi trefně popsala: „Ženy ve filmech skoro nikdy nejsou hlavní hrdinky, … Třeba ve Star Treku jde o to, že Kirk musí dostát svému osudu, o jeho sílu a schopnost být kapitánem. Do podobné role by ženu nenajali.“

    Ehm. Študentka to velmi trefne nepopsala, pretože už v roku 1995 vysielali Star Trek: Voyager (1995–2001) s kapitánkou Kathryn Janeway…

    • Moc děkuji za komentář. Tu Kathryn Janeway jsem si vůbec neuvědomil. Na Star Trek jsem se sice nedíval, ale ji jsem na obrázcích viděl. Mělo mi to dojít…

      Článek upravím, ale možná ne tak, jak píšeš. Podle mě tu totiž jde o rozdíl mezi televizí a filmem. V televizi jsou a byly sázky nižší, takže se tam mohlo více „riskovat“. Filmy sází na jistotu = až na výjimky bílé muže (tohle se mimochodem nakousne v sedmé části právě vydávaného článku o Sony). Jenže filmy jsou také mnohem více vidět. Že dostala Kate Mulgrew takhle bezva roli, je skvělé, ale na Star trek se v době, kdy třeba Přátelé měli sledovanost mezi 20-30 milióny lidí, dívalo jen 2,5-5 miliónů lidí. Takže o těchhle vzorech, byť výjimečně i existují, ví jen málokdo, a samy o sobě nemají takový kulturní význam…

      Kdyžtak napiš, jak se ti tahle teorie pozdává. Ještě jednou tedy díky moc a jsem rád, že ti ty články přijdou zajímavé 🙂

      • Áno, teória má niečo do seba. Rozdiel medzi filmom a seriálom je v produkcii a objeme peňazí, ktoré sa okolo toho točia.

        Filmy sú ale zvyčajne jednorazová záležitosť (ale zas taká Smrtonosná pasca alebo Terminátor…) a seriály niekoľkoročná, dovolím si tvrdiť, že zaberajú väčšinu vysielacieho času televízií (výnimkou sú filmové kanály), preto porovnávať kultúrny význam je relatívna záležitosť.

        Star Trek je dobrým príkladom (alebo výnimkou potvrdzujúcou pravidlo?), pretože je to niekoľkogeneračný seriál. Taký Bruce Willis pobavil raz za čas na dve hodiny, ale Kate Mulgrew/Patrick Stewart/William Shatner, tak s tými žili diváci kopu rokov.

        • To máš vlastně pravdu – asi jsem se nechal trochu nakazit snobstvím filmových herců, kteří se na ty televizní dívají svrchu, protože je považují za póvl (i když to už teď díky kabelovkám až tolik neplatí)…

  • A proč nikdo nezmínil třeba takovou Laru Croft v podání Angeliny Jolie. To by se snad dalo počítat jako silná ženská postava ne?! Abych pravdu řekla, celý mi to přijde už na hlavu. Tohle jsou blbosti, co ty ženský už řeší. Asi o silné ženy není ve filmu zájem ne, tak proč je tam cpát. Lidi nemají už nic lepšího na práci, že řeší takový blbosti nebo co? Tohle nějaký strašně důležitý téma?! Ve světě se dějí horší věci a tady se lidi zabývají tímhle. Hmm. Jinak článek je celkem zajímavý.

    • Zdravím 🙂 Díky moc, článek je takovou sbírkou postřehů a nápadů a herečkách a ženských hrdinkách. Lara Croft je na jednu stranu silná ženská hrdinka, která ví, co dělá, má vtip a charisma, a dokáže se o sebe postarat, ale na tu druhou jde také o prototyp „bojujícího šoustadla“, o kterém se píše v článku. Navíc i kdyby byla dokonalá, tak se toho zase moc neděje. Byla by to jedna dobrá ženská postava v obklopení stovek lepších mužských. Scenáristé se ale postupně polepšují 🙂

      Co se zbytku vašeho komentáře, obávám se, že jde o tzv. falešné dilema. Lidé řeší věci, které vám přijdou důležité, a vedle nich i věci, kterými opovrhujete. Ty dvě skupiny věcí spolu ale nesouvisí, takže nemá cenu je porovnávat a stavět do protikladu.

      A pokud něco dokazují kasovní úspěchy Hunger Games, série Stmívání, filmů Drsňačky, Ženy sobě, Gravitace, Špión, Zloba: Královna magie, Popelka, Lucy nebo třeba obou dílů Ladíme, tak to, že o ženské postavy v hlavních rolích diváci zájem naopak mají 🙂

  • Díky, za tenhle článek, cením si toho a ráda čtu tvé články. Je fajn vidět, že existují muži, co si tyhle hrozný stereotypy uvědomují a poukazují na ně. Takže ještě jednou díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.