Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Chimamanda Ngozi Adichie, „Nebezpečí jednotných příběhů“

Photo by Howard County Library System, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie [čimámánda engouzi adýčej] je v našich končinách téměř neznámá. Kromě jednoho románu, který se skrývá pod názvem Půl žlutého slunce a který v roce 2008 vydalo v překladu Vladimíra Klímy nakladatelství BB/art, s ní český čtenář neměl šanci přijít příliš do styku. Půl žlutého slunce byl sice v roce 2013 zfilmován v koprodukci Nigérie a Velké Británie s Chiwetelem Ejioforem a Thandie Newton v hlavních rolích, avšak tento snímek neudělal díru do světa v zahraničí, natož u nás. Což je trochu škoda, protože minimálně Chimamanda by si trochu pozornosti zasloužila.

Narodila se v roce 1977 v nigerijském městě Enugu jako pátá ze šesti dětí do rodiny univerzitního profesora statistiky a univerzitní archivářky (první ženy, která tuto funkci ve své době vykonávala). Etnickou příslušností se Chimamanda řadí k 32miliónovému národu Igbo, který byste našli především na jihovýchodě Nigérie. Do této etnické skupiny náleží i spisovatel Chinua Achebe, o němž se bude Chimamanda zmiňovat, herec Chiwetel Ejiofor známý ze snímku 12 let v řetězech, o němž jsem se zase zmiňoval já, nebo herečka Uzo Aduba, kterou si určitě vybavíte ze seriálu Orange Is the New Black, kde ztvárňuje postavu Suzanne „Crazy Eyes“ Warrenové.

Photo by Sarah Mirk, Flickr, CC BY-NC 2.0

Po vystudování střední školy Chimamanda nastoupila na tři semestry na University of Nigeria, kde studovala lékařství a farmakologii. V devatenácti letech však z této školy odjela do Ameriky, kde se dostala na filadelfskou Drexel University do oboru komunikačních studií a politických věd. Tento obor ji však nebavil, a tak brzy přestoupila blíže své sestře na Eastern Connecticut State University, kde si v roce 2001 dodělala bakaláře. Ve studiích pak pokračovala na Johns Hopkins University – odtud si v roce 2003 odnesla magisterský titul v oboru kreativního psaní. A o pět let později měla v kapse druhého magistra, tentokrát z afrických studií na Yale University. Svět akademie Chimamanda neopustila dodnes. Většinu času tráví učením na univerzitách v Americe a každé léto pak pořádá workshopy kreativního psaní v rodné Nigérii.

A když už jsme tak u kreativního psaní: Chimamanda psala již od útlého věku a velmi brzy také začala svá díla vydávat. V roce 1997 jí vyšla sbírka básní Decisions, o rok později divadelní hra For Love of Biafra, v roce 2002 se dostala díky povídce „You in America“ do užšího výběru kandidátů na cenu Caine Prize a v roce 2003 vydala svůj první román Purple Hibiscus. Ten natolik zapůsobil na kritiku, že byl téměř nominován na Orange Prize for Fiction, a cenu Commonwealth Writers Prize dokonce získal.

Photo © BB art

Půl žlutého slunce, její druhý román odehrávající se na pozadí nigerijské občanské války, se dočkal jednak filmové adaptace, ale také získal onu vytouženou Orange Prize for Fiction. Přes soubor povídek The Thing Around Your Neck, který Chimamandě vyšel v roce 2009, můžeme skočit na její třetí román Americanah, v němž zužitkovala své zážitky a dojmy z USA. A vyplatilo se: Noviny The New York Times jej vybraly do svého seznamu deseti nejlepších titulů roku 2013.

V tomto překladu se však nebudeme věnovat žádnému z Chimamandiných románů, nýbrž proslovu, který přednášela v roce 2009 na konferenci TED (Technology, Entertainment, Design). Tento konkrétní proslov pojednává o nebezpečí zobecňování a nástrahách zjednodušování. Kromě něj se však Chimamanda hodně proslavila i dalším, v němž mluvila – podobně jako Emma Watson – o důležitosti feminismu v současné společnosti. Ať už to ale déle neodkládám, tohle je Chimamanda Ngozi Achidie a její proslov „Nebezpečí jednotných příběhů“:

————————————————–

————————————————–

Živím se vyprávěním příběhů a ráda bych vám nyní pár takových osobních vzpomínek předala. Budou pojednávat o něčem, čemu já říkám ‚nebezpečí jednotných příběhů‘. Vyrostla jsem na jednom univerzitním kampusu na východě Nigérie. Podle mámy jsem začala číst už ve dvou letech, ale sama si myslím, že to bylo spíše zhruba ve čtyřech. Každopádně jsem četla od útlého věku. A knížky, které mi procházely rukama, patřily do britské a americké dětské literatury.

Photo by Howard County Library System, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Velmi brzy se ze mě stala i malá spisovatelka. Jenže jakmile jsem asi v sedmi letech začala vymýšlet příběhy psané tužkou s pastelkovými ilustracemi po stranách, které byla chudák moje máma nucená číst, šlo o stejné druhy příběhů, jaké jsem si četla ve všech těch dětských knížkách: Všechny mé postavy byly modroocí běloši, kteří si rádi hráli ve sněhu, baštili jablka a bez ustání se bavili o počasí. O tom, jaký je to krásný pocit, když jednou za čas vyjde sluníčko. A tohle vše i přesto, že jsem žila v Nigérii a do té doby z ní nevytáhla paty. Sníh jsme tam neměli, místo jablek jsme jedli manga a o počasí jsme se nikdy nebavili, protože to nebylo potřeba.
Všechny mé postavy také neustále usrkávaly zázvorové pivo, a to proto, že ho pily i všechny postavy v britských knížkách, které jsem četla. Že jsem neměla sebemenší ponětí o tom, co to zázvorové pivo je, mi bylo jedno. Že jsem pak celé roky bezmezně toužila to bájné zázvorové pivo jednou ochutnat, je příběh na jindy.
Každopádně si myslím, že se tímto příkladem ukazuje, jak vnímaví a zranitelní lidé – především děti – vůči příběhům jsou. Jelikož jsem jako malá četla pouze knihy, jejichž postavy pocházely z ciziny, nabyla jsem přesvědčení, že v knihách vcelku zákonitě mohou vystupovat jen samí cizinci a že ty knihy samotné mohou pojednávat jen o věcech, s nimiž se já nemohu osobně identifikovat. Když jsem tedy objevila africkou literaturu, okamžitě jsem změnila názor. Afrických knih však nebylo k mání mnoho a člověk je hledal s většími obtížemi než tvorbu zahraniční.
Díky spisovatelům jako Chinua Achebe nebo Camara Laye se mi od základu změnil náhled na literaturu jako takovou. Uvědomila jsem si, že ve světě literatury mohu existovat i lidé jako já, dívky s čokoládovou pletí a vlasy tak kudrnatými, že je nikdy jen tak nerozčešeme do copu. Začala jsem proto psát i o věcech, které jsem sama znala.

Photo by Commonwealth Foundation, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nechápejte mě špatně, já jsem ty americké a britské knížky, které jsem četla, měla velmi ráda. Povzbuzovaly mou představivost, otevíraly mi brány k nepoznaným světům. Jenže na mě měly i jeden zcela neúmyslný dopad: Neměla jsem díky nim ani ponětí, že by se lidé jako já mohli objevovat v literatuře. Objevení afrických spisovatelů pro mě tedy docílilo jedné věci: Vyhnula jsem se jednotnému příběhu o tom, jak mají vypadat knížky.
Pocházím ze zcela obyčejné středostavovské nigerijské rodiny. Táta pracoval jako profesor na univerzitě a máma dělala v administrativě. Doma jsme měli, jak ostatně bývalo zvykem, domácí posluhu – někoho na výpomoc, kdo většinou pocházel z blízké venkovské osady. Když mi bylo osm let, nastoupil k nám nový nádeník. Jmenoval se Fide a máma nám o něm řekla pouze to, že je jeho rodina velmi chudá. Máma jeho rodině čas od času posílala sladké brambory, rýži nebo naše staré oblečení. A když jsem nechtěla dojíst večeři, kárala mě: „Dojez, co máš na talíři! Lidé jako Fide nemají co do pusy, a ty takhle ohrnuješ nos!“ Fideho rodiny mi proto bývalo velmi líto. 
Jednou v sobotu jsme se za ním jeli podívat do vesnice a jeho matka nám ukazovala nádherně vzorovaný koš z barvené rafie, který upletl Fideho bratr. Byla jsem v šoku. Vůbec mě totiž nenapadlo, že by kdokoliv v jejich rodině byl schopný něco vytvořit. Do té doby jsem o nich slýchávala pouze to, jak jsou chudí, takže mi přišlo nemyslitelné vidět je jako cokoliv jiného než chudáky. Chudoba se pro mě stala jejich jednotným příběhem.

Photo by KellyWritersHouse, Flickr, CC BY 2.0

O několik let později jsem si na tohle vzpomněla, když jsem v devatenácti letech odjela studovat vysokou školu do USA. Tentokrát však byla v šoku má spolubydlící ze mě. Ptala se mě, kde jsem se naučila mluvit tak dobře anglicky, a tvářila se zmateně, když jsem jí vysvětlovala, že v Nigérii je angličtina jedním z úředních jazyků. Prosila mě, jestli bych jí nepustila nějakou svou „tradiční kmenovou hudbu“ a následně byla viditelně zklamaná, když jsem z kufru vytáhla CDčko Mariah Carey. Předpokládala, že nebudu umět zapnout sporák.
V tu chvíli mi došlo, že mě začala litovat ještě předtím, než mě vůbec poznala. Jejím základním postojem ke mně coby Afričance byla dobře míněná, avšak blahosklonná lítost. Má spolubydlící znala o Africe pouze jeden jednotný příběh: příběh živelných a lidských pohrom. A v tomto jednotném příběhu jednoduše nebyl prostor na to, aby Afričany viděla jako lidi podobné jí samotné, neexistovala v něm možnost cítit k nim cokoliv jiného než slitování, bylo vyloučeno, aby nás viděla jako sobě rovné.
Musím přiznat, že před svým odjezdem do USA jsem se nikdy neidentifikovala jako Afričanka. Jenže v Americe, kdykoliv někdo začal mluvit o Africe, lidé se okamžitě obrátili na mě. Že jsem o vzdálených zemích jako třeba Namibie nevěděla zhola nic, jim bylo jedno. Tuto novou identitu jsem však časem přijala za svou a dnes se za Afričanku bez protestu označuji. Jen mě i dnes dokáže naštvat, když lidé o Africe mluví, jako by to byl jeden velký stát. Naposledy se mi to stalo, když jsem předevčírem letěla s americkou leteckou společností Virgine Atlantic z nigerijského Lagosu a hlas v interkomu najednou začal povídat cosi o „charitativní práci v Indii, Africe a dalších zemích.“

Photo by Howard County Library System, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Po několika letech strávených coby Afričanka v Americe jsem každopádně pochopila, proč na mě má spolubydlící prvně reagovala tak, jak reagovala. Kdybych nevyrůstala v Nigérii a Afriku znala jen z všeobecně šířených fotografií, také bych si myslela, že jde o malebnou zemi plnou krásných zvířat a nepochopitelných lidí, kteří spolu vedou nesmyslné boje, umírají na hladomor a AIDS, nedokáží se postavit na vlastní nohy a jen čekají, než je přijde zachránit nějaký milý bílý cizinec. Dívala bych se na Afričany stejným způsobem, jakým jsem se jako malá dívala na Fideho rodinu.
Tento jednotný příběh Afriky má podle mého názoru původ v západní literatuře. Nyní vám zde uvedu úryvek z knihy jednoho londýnského obchodníka a spisovatele Johna Locka, který v roce 1561 doplul do Afriky a později se podělil se světem o své fascinující zápisky z cest. Poté, co popíše Afričany jako „zvířata, jež nebydlí v domech,“ pokračuje: „Tito lidé jsou rovněž pozbylí hlav a jejich ústa a oči jim proto dlí v hrudích.

Illustration from the 1493 „Nuremberg Chronicles“ by Hartmann Schedel, Wikipedia, in public domain

Kdykoliv jsem si tuto pasáž četla, musela jsem se smát. A představivost Johna Locka si skoro zaslouží obdiv. Jeho poznatky jsou však cenné i v tom ohledu, že představují jakýsi počátek západní tradice vyprávění afrických příběhů. Tradice, v níž je subsaharská Afrika vyobrazená jako místo negativů, jinakosti, temnoty a lidí, kteří jsou slovy skvělého básníka Rudyarda Kiplinga „napůl děti a napůl ďáblové“.

Photo by Carmen McCain, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Uvědomila jsem si tedy, že má spolubydlící musela celý život vidět a slýchat pouze různé verze onoho jednotného afrického příběhu. A to samé by se dalo říct i o jistém profesorovi, který mi kdysi řekl, že jeden můj román není „autenticky africký“. Bez vytáček uznávám, že ten román měl i podle mě samotné k dokonalosti daleko, že v určitých ohledech selhal na plné čáře. Nikdy by mě však nenapadlo, že by mohl selhat i v něčem takovém jako je „africká autenticita“. Ve skutečnosti jsem vlastně ani netušila, co by to ta africká autenticita měla být. Ten profesor mi tedy vysvětlil, že mu moje postavy až příliš připomínaly jeho samotného: vzdělaného muže ze střední třídy. Mé postavy jezdily autem, nehladověly. A proto nebyly autenticky africké.
Musím se vám však přiznat, že ani já občas neuniknu nástrahám jednotných příběhů. Před pár lety jsem si například vyjela na výlet z USA do Mexika. V té době byla v Americe velmi napjatá politická situace a v médiích se hodně diskutovalo o tématu imigrace. A jak už to tak v Americe často bývá, imigranti brzy začali významově splývat s Mexičany. Zprávy byly plné nekonečné laviny příběhů, podle nichž Mexičané čerpali dávky od státu, zneužívali zdravotní systém, plížili se přes hranice a nechávali se tam zatýkat. Podobné věci už jste určitě sami někdy slyšeli.
Vzpomínám si, jak jsem první den na tom výletu v mexickém městě Guadalajara sledovala místní, jak jedou do práce, ubalují si na tržišti tortilly, pokuřují ve stínu budov, smějí se, a jak mě strašně mě to zpočátku překvapovalo. Jenže pak mé překvapení vystřídal silný pocit studu. Uvědomila jsem si totiž, že se z Mexičanů díky nepřetržité mediální masáži v mé mysli stala jedna jediná věc: skupina mrzkých imigrantů. Zbaštila jsem ten jednotný příběh Mexičanů i s navijákem a hanbou se málem propadla do země. Takhle se nicméně ony jednotné příběhy vytváří: Stačí nějakou skupinu lidí zobrazovat pouze a jen v jedné rovině, a tento obraz malovat dokola a dokola tak dlouho, než se stane reálným.

Photo by Chris Boland, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

O jednotnosti příběhů není možné mluvit, aniž by člověk nezmínil moc. V jazyce Igbů existuje jedno slovo, na které si vzpomenu vždy, když přemýšlím o rozložení moci ve světě, a tímto slovem je „nkali“. Jde o podstatné jméno, které se však dá nejlépe přeložit jako „být větší a silnější než druhý“. Příběhy se stejně jako světy ekonomie a politiky vyznačují tímto principem nkali: Jak jsou vyprávěné, kdo je vypráví, kdy to dělá a kolik příběhů předává – to všechno se odvíjí od moci.
Moc nám nejenom umožňuje odvyprávět příběh někoho jiného, ale také z toho vyprávění učinit konečnou a definitivní verzi příběhu toho člověka. Palestinský básník Mourid Barghouti píše, že nejjednodušší způsob, jak někoho vyhnat z místa, kde žije, je sám odvyprávět jeho příběh, ale začít ho až od druhé kapitoly. Začněte příběh osídlování Ameriky u příjezdu Britů, a ne u příchodu původních obyvatel, a vaše vyprávění hned dostane úplně jiný význam. Přeskočte koloniální vytvoření afrických států a začněte svůj příběh u rozpadu těchto států, a hned budete vyprávět docela jinou pohádku.
Nedávno jsem vedla přednášku na jedné univerzitě, po jejímž skončení mi jakýsi místní student povídal, jak je mu líto, že jsou nigerijští muži takoví násilníci, jak je násilnická postava otce v jednom z mých románů. Na což jsem mu já odvětila, že jsem zrovna dočetla román Americké psycho, a že mi přišlo stejně tak líto, že jsou mladí Američané sérioví vrazi. Asi je vám jasné, že jsem tato slova pronesla ve stavu mírné podrážděnosti. Jen proto, že jsem si přečetla román o sériovém vrahovi, by mě ani ve snu nenapadlo si myslet, že má ona postava přesně zobrazovat všechny Američany. Ne snad z toho důvodu, že bych se považovala za tolik povznešenějšího člověka, než jakým byl ten student, ale jednoduše proto, že jsem díky kulturní a ekonomické moci Ameriky v životě již četla a slyšela spoustu jiných amerických příběhů. Četla jsem Tylera a Updika, Steinbecka a Gaitskill, a neměla jsem tedy v mysli jednotný příběh Ameriky.

Photo by Christchurch City Libraries, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Když jsem se před pár lety dozvěděla, že se od úspěšných spisovatelů očekává, že si museli protrpět nešťastné dětství, začala jsem si vymýšlet všemožné útrapy, jimiž mě moji rodiče mohli vystavovat. Pravdou ovšem zůstává, že jsem si užila velmi šťastného dětství v sepjaté rodině plné smíchu a lásky.
Stejně tak mi ovšem dva dědové zemřeli v uprchlických táborech. Bratranec Polle přišel o život jen proto, že se včas nedostal k odborné zdravotní péči. Jedna z mých nejlepších kamarádek Okoloma zemřela při letecké havárii, protože jsme v hasičských vozech zrovna neměli vodu. Já sama jsem vyrůstala v období, kdy se u moci střídala jedna represivní vojenská vláda za druhou, a protože tyto vlády nepodporovaly vzdělání, moji rodiče občas nedostávali výplatu. Jako malá jsem tedy byla zvyklá na to, že nám ze stolu občas zmizel veškerý džem, že pak bylo příliš drahé kupovat i chleba, že jsme občas měli mléko jen na příděl. Především však naše životy prostoupil jakýsi normalizovaný strach z politické situace v zemi.
Všechny tyto příběhy společně utváří mou osobnost. Kdybyste se ale měli soustředit pouze na ona negativa, přehlédli byste spoustu pozitivnějších příběhů a upřeli mi tak část mé životní zkušenosti. Jednotné příběhy vytváří stereotypy a největším problémem stereotypů není ani tak to, že neodpovídají realitě, jako spíše fakt, že lidem poskytují její neúplný obraz. Z jednoho příběhu dělají příběh jediný.
Afrika je kontinent plný pohrom, to bez pochyby: Mezi ty největší patří například úroveň znásilňování v Kongu, ale depresivní je i fakt, že v Nigérii se kvůli astronomicky vysoké nezaměstnanosti na jedno pracovní místo hlásí až pět tisíc žadatelů. Jenže Afrika je rovnou měrou plná příběhů, které ani zdaleka nevyznívají tak katastroficky, příběhů, o nichž by se mělo mluvit stejně často.

Photo by Howard County Library System, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Vždy jsem měla za to, že je nemožné naplno poznat nějaké místo nebo člověka, pokud se člověk zároveň neseznámí se všemi jeho příběhy. Důsledkem jednotnosti příběhu je toto: Okrádá lidi o důstojnost. Znesnadňuje nám poznání a zajištění lidské rovnosti. Namísto všeho, co nás spojuje, zdůrazňuje pouze naše odlišnosti.
Co kdybych například před svým výletem do Mexika sledovala onu debatu o imigraci z obou stran – americké i mexické? Co kdyby mi matka kdysi dávno řekla, že je Fideho rodina sice chudá, ale zároveň i zručná a pracovitá? Co kdyby nějaká africká televizní stanice vysílala do celého světa různorodé africké příběhy? Co kdybychom dosáhli toho, co nigerijský spisovatel Chinua Achebe nazývá „rovnováhou příběhů“?
Co kdyby moje spolubydlící věděla o mém nigerijském nakladateli Muktovi Bakaraym, úctyhodném muži, který odešel z práce v bance a založil si své vysněné nakladatelství? Spousta lidí tvrdí, že Nigerijci nečtou. On si dovolil nesouhlasit. Byl přesvědčen, že lidé, kteří číst umí, by i četli, kdyby jen knihy nebyly tak drahé a daly se koupit na více místech.
Krátce poté, co mi vyšel první román, jsem jela do města Lagos udělat do televize rozhovor a v jednu chvíli tam za mnou přišla žena, která tam pracovala jako poslíček, a řekla mi: „Četla jsem si vaši knihu a moc se mi líbila. Jen ten konec se mi moc nezamlouval. Musíte proto napsat druhý díl a v něm to všechno zakončit takhle…“ Do detailu mi popsala, co bych měla v tom druhém dílu udělat. Nejenom že mě okouzlila, málem mi tím vehnala slzy do očí. Přede mnou totiž stála žena, která patřila k oné docela obyčejné mase Nigerijců, o níž se všude říkalo, že o čtení nemají zájem. A ona přitom mou knihu nejen přečetla, ale natolik si ji přivlastnila, že se ani trochu nezdráhala mi nadiktovat, co mám udělat v jejím pokračování.

Photo by Howard County Library System, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Co kdyby má spolubydlící věděla o mojí kamarádce Funi Ondě, nebojácné ženě, která v Lagosu moderuje jeden televizní pořad a je odhodlaná v něm vyprávět příběhy, na které bychom sami nejraději zapomněli? Co kdyby věděla o operaci srdce, kterou minulý týden úspěšně provedli lagoští lékaři? Co kdyby věděla o současné nigerijské hudbě, o talentovaných lidech zpívajících anglicky, pidžinem, i jazyky Igbů, Jorubů a Ijů, lidech, v jejichž muzice se míchají vlivy Jay-Zho, Boba Marleyho i jejich pradědů? Co kdyby věděla o oné právničce, která nedávno u nigerijského soudu napadla jeden nesmyslný zákon, podle nějž byly všechny ženy, které si chtěly nechat obnovit platnost pasu, povinné nejdříve získat povolení od manžela? Co kdyby věděla o Nollywoodu, světu nigerijské kinematografie plném inovativních lidí, kteří i přes všemožné technické obtíže točí filmy natolik populární, že byste jen těžko našli lepší příklad nigerijského produktu konzumovaného samotnými Nigerijci? Co kdyby věděla o mé úžasně ambiciózní kadeřnici, která si zrovna nedávno otevřela svůj vlastní obchod s vlasovými příčesky? Anebo o miliónech dalších Nigerijců, kteří se pokouší rozjet vlastní obchod, a ačkoliv se jim to občas nepodaří, stále se nevzdávají své touhy uspět?
Kdykoliv přijedu domů, musím se vyrovnat s obvyklými nigerijskými zdroji roztrpčení: chátrající infrastrukturou a selhávající vládou. Zároveň se mi však dostává i možnosti obdivovat neuvěřitelnou odolnost místních lidí, kterým se i přes omyly jejich vlády daří. Každé léto učím v Lagosu kurzy kreativního psaní a přijde mi ohromné, kolik lidí se do nich vždy hlásí, kolik lidí by chtělo psát, vyprávět svůj příběh.

Photo by Howard County Library System, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Se svým nigerijským nakladatelem jsem nedávno založila neziskovou organizaci Farafina Trust, jejímž cílem je stavět nové knihovny, ty staré renovovat, zaplňovat prázdné knihovny ve státních školách a také organizovat workshopy čtení a kreativního psaní pro lidi, kteří dychtí po tom, aby dokázali odvyprávět svůj příběh. Na příbězích totiž záleží. Záleží na tom, aby jich bylo hodně. Příběhy již byly zneužity k tomu, aby určité skupiny lidí poškodily a zbavily je půdy pod nohama, samy o sobě však mohou lidem také dodat sílu a lidskost. Příběhy mohou člověka připravit o důstojnost, ale také mu ji dokážou navrátit.
Americká spisovatelka Alice Walker kdysi psala o svých jižanských příbuzných, kteří se přestěhovali na Sever. Dala jim knihu, která popisovala život na Jihu, život, který nechali za sebou: „Seděli jsme v kruhu a oni si tu knihu střídavě sami četli anebo poslouchali mně, jak jim ji předčítám. A časem nám připadlo, jako bychom se vrátili do ráje.“ Ráda bych tento proslov zakončila jednou myšlenkou: Kdykoliv odmítneme nějaký jednotný příběh, kdykoliv si uvědomíme, že na světě žádné jednotné příběhy ani neexistují, vracíme se tím alespoň na chvíli zpět do ráje.

———————

———————

———————–

Korekce: Lucifrid

———————–

Zdroje a další čtení:

http://en.wikipedia.org/wiki/Chimamanda_Ngozi_Adichie

http://www.iliteratura.cz/Clanek/23979/adichie-chimamanda-ngozi-pul-zluteho-slunce

http://www.databazeknih.cz/zivotopis/chimamanda-ngozi-adichie-1455

http://chimamanda.com/

https://www.you tube.com/watch?v=hg3umXU_qWc

http://www.theguardian.com/books/2014/mar/21/chimamanda-ngozi-adichie-interview

http://www.theguardian.com/books/2014/oct/17/chimamanda-ngozi-adichie-extract-we-should-all-be-feminists

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.