Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Moudra Miriam Margolyes

Photo by Steve_I, Flickr, CC BY-NC 2.0

Rozhovory s herci umí v anglofonních zemích opravdu dobře dělat jen málokdo. Herci jsou často nervózní, nezvyklí mluvit před obecenstvem; rozhovory jsou nezáživné a vykalkulované, protože moderátoři pokládají jen ty otázky, na nichž se s publicisty herců předem domluvili – otázky bezpečné a otázky týkající se toho kterého filmového či seriálového produktu, kterému se zrovna dělá reklama; herci proto vykládají často jen historky, které mají prvoplánově pobavit a zároveň diváky nalákat k jejich projektu; a celé to jednoduše působí velmi strojeně a po nějaké době až neupřímně.

A nefunguje to takhle jen v Hollywoodu. Zrovna nedávno jste si například na blogu české herečky Marie Doležalové Kafe a cigárko mohli přečíst následující popis toho, jak by se i v našem domácím prostředí měly rozhovory s herci luštit a rozklíčovávat:

Photo © Česká televize / Jef Kratochvíl

Ano, prima banda na nekonečných seriálech bývá, ale také, věřte nebo ne, bývá ve smlouvě (kterou herec hekticky podepíše, z roztřesené radosti, že bude mít několik měsíců nebo let stálý příjem a obličej na obrazovce) poznámka o tom, že bude-li o projektu v médiích mluvit negativně, zavazuje se platit celkem mastnou pokutu. Pod vidinou pokuty se potom z ‚despotického režiséra, který uráží herce za špatně zahranou repliku‘ stává ‚ohromný profesionál‘ a z ‚pořád se opakujících replik, který jsou tak podobný, že se je ani nemusím učit‘ – ‚zajímavá dějová linka, kterou mi scénáristi nachystali‘. Jo, a pokud na vás někdo z médií poťouchle mrkal a říkal ‚Jestli se zasnoubím s doktorem Veselým? To vám nebudu prozrazovat, nebyli byste překvapený!‘, doufám, že je vám teď už jasnější, že nešlo o pouhé vyzrazené překvapení. Jednalo se o čirý strach, že prozrazením své linky se herec vydává na pospas kruté televizní mafii, která by mu jistě provedla příšerné a bolestivé věci.“

Mariina slova platí v případě anglofonní kinematografie a rozhovorů dvojnásob. Existují ale i výjimky – britské i americké pořady, ve kterých se sice divákům při prodeji filmových či seriálových produktů stále občas věší bulíky na nos, ale v nichž se herci a herečky zároveň dokážou alespoň trochu uvolnit, užít si legraci a pobavit se o něčem jiném než jen o jejich úžasném veledíle. Abychom zde nemluvili jen tak naplano, hned si jich pár uvedeme: The Late Late Show Craigem Fergusonem, youtubovskou sérii rozhovorů s herci z Broadwaye Side by Side by Susan Blackwell, další youtubovský program In Bed with Joan Rivers, „junketové“ rozhovory s Kjersti Flaa, krátké rozhovory z pořadu stanice MTV After Hours s Joshem Horowitzem, Between Two Ferns se Zachem Galifianakisem a v neposlední řadě tu máme i britskou Show Grahama Nortona.

Photo by Aktiv I Oslo.no, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Úspěch Grahamova pořadu spočívá ve dvou geniálních nápadech. Hosté si zaprvé mohou k pití poručit jakýkoliv alkoholický nápoj, který jim odpomáhá od trémy a rozplétá jazyk. Této nabídky většina z nich využívá (především Britové; Američané se bojí, jak by to mohlo vypadat a co by mohli říct, takže jsou často o vodě), ačkoliv to má občas velmi pozoruhodné následky. Druhou věcí je, že hosté nechodí v Grahamově hodinovém pořadu k rozhovorům postupně, ale po celou dobu natáčení sedí vedle sebe. Nejenže se v odpovídání na jednotlivé otázky střídají a celý pořad vypadá mnohem dynamičtěji, ale mohou na sebe také mnohem snadněji reagovat. A ano, otázky, které jsou pokládány, se sice zčásti týkají inzerovaných děl, Graham se ale povětšinou pídí po všelijakých veselých historkách z natáčení nebo dětství herců, vtipnostech z jejich života apod. A protože je sám původem komik, má skvělé nápady, formulace, časování… No, prostě jeho pořad omrkněte.

Právě zde každopádně přichází na scénu Miriam Margolyes uvedená v titulku tohoto článku. Miriam většina lidí nejspíše zná jako představitelku Profesorky Prýtové z několika málo dílů filmového Harryho Pottera, v Británii jde ale o vysoce uznávanou a oceňovanou herečku. Zároveň se o ní všeobecně ví, že má pekelně dobrý smysl pro humor, je velice upřímná, nejde pro ostré slovo daleko a nebojí se tak při vyprávění historek na plnou pusu říci i to, z čeho by se leckdo jiný červenal až za ušima. Například podle slov Stephena Frye je Miriam „ta nejmilejší žena pod sluncem, ale domů byste ji na večeři s farářem opravdu nevzali.“

A teď si představte, že takováto herečka přijde do Grahamova pořadu… Těm historkám by jeden nevěřil, ale protože mají takovou šťávu, nemohu se o ně nepodělit. Příjemnou zábavu!

Stanley Tucci: Vy jste hrála v Harrym Potterovi, že ano? V kolika dílech jste byla?

Miriam: Ve dvou dílech. [To bylo v roce 2011. Od té doby se stihla ukázat ještě v druhé polovině Relikvií smrti]

Stanley: A jaké to bylo? Se všemi těmi lidmi na place… Člověk na nikoho kvůli rozdílným rozvrhům kolikrát ani nenarazí.

Miriam: Podívejte, když Harryho Pottera točíte, je to práce jako každá jiná. Teprve po jeho premiéře se člověku dostane všeho toho pochlebování, povyku a všeobecného šílenství. Když na něm ale pracujete, tak je to prostě jen další film. A kolegy jsem měla báječné.

Photo © Warner Bros. Pictures

Stanley: Všichni jste ale byli na place zároveň, že ano? To jste si museli náramně užívat.

Miriam: Maggie Smith mám ráda. Ta je skvělá. Příliš mi ale nesednul ten, co umřel – Richard Harris. Ten byl pěkný mrzout. V té době mu ale nebylo dobře, tak možná proto… Asi bych o něm neměla mluvit tak ve zlém.

Zvedat náladu na place nicméně nikdo nepotřeboval. Zato když jsem natáčela film Rudí s Warrenem Beattym… Warren je teprve mrzout! Pořádný mrzout. A tak jsem si jednou stáhla kalhoty a vyšpulila na něj prdel.

Jimmy Carr: A rozveselilo ho to?

Miriam: Ne.

Graham: A co v tom filmu Martina Scorseseho? Věk nevinnosti se jmenoval.

Stanley: Na toho jste také vyšpulila půlky?

Miriam: Ne, tomu jsem zase ukázala ty nahoře. Měli jsme za sebou dlouhý a náročný den – ráno jsme měli kostýmovou zkoušku – a už je zmáhala únava a apatie…

Jimmy: O čem že je teď řeč?

Miriam: O štábu.

Jimmy: Ne o vašich… – Jasně.

Miriam: Ne, ne. Možná se mi už věkem houpou nad patami, ale apatií ještě netrpí.

Miriam: Vzpomínám si, jak jsem jednou jela autobusem v Itálii a nějaký vagabund se o mě začal třít.

Photo by Liz Smith, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Lady: Třít?

Miriam: Ano, třít, t-ř-í-t. Jako že se o mě třel, sexuálně otíral.

Graham: A dopadlo to…?

Miriam: Tím si nejsem jistá. Nedívala jsem se a nekontrolovala to. Něco podobného se mi ale stalo i v Londýně. Asi tyhle existence něčím přitahuji. Tehdy jsem zase jela metrem a jeden chlapík mi přitlačil svou ztopořilost přímo mezi půlky. Ne, vážně. Vyprávím vám o tom jen proto, že se to stalo už dávno. Minulý týden v úterý, tuším. V tu chvíli mě napadlo, že jediný způsob, jak tomuto jeho chování učinit přítrž, je upoutat k němu pozornost. A přesně to jsem také udělala. Štěkla jsem na něj: „Můžete si toho čůráka laskavě vyndat z mojí řitě?!“

Graham: Trochu se až obávám zeptat, ale…

Miriam: Žádný strach. Já na vše odpovím.

Graham: Právě toho se bojím. Vy jste prý v Oxfordu kdysi narazila na nějakého Američana…?

Miriam: Kdysi dávno za studií; tedy v době, kdy jsem ještě nebyla lesbička, ale jen si tak vše urovnávala v hlavě. Na vysoké škole to tak dělá spousta lidí. No a jednoho dne jsem si vyjela do města na kole…

Photo © ITV

Jimmy Carr: Zajezdit si po kočičích hlavách, se vsadím.

Miriam: Hotová cyklolesba. Zastavila jsem na křižovatce na červené, otočila hlavu do strany a uviděla tam auto, jakýsi kabriolet, ve kterém seděl americký voják. A v tu chvíli mě popadla jakási prazvláštní emoce – znáte přeci ten pocit…?

Jimmy: Zrovna teď se mnou lomcuje.

Miriam: Prostě jsem mu řekla: „Nechtěl bys jet za mnou na kolej? Já bych ti ho vykouřila.“

Jimmy: Stanley, vám byla Miriam už od začátku odněkud povědomá, co?

Stanley Tucci: Přesně! Ale tak to dokončete.

Graham: Já myslím, že všichni asi víme, jak to dopadlo.

Miriam: Asi by se ještě slušelo vysvětlit, že mě samotnou v té době naopak velmi hřálo vědomí, jaká jsem to slušná holka. Nestoudnice by se s ním totiž regulérně vyspala.

Jimmy: S tím naprosto neznámým maníkem z ulice…

Miriam: Ano! Vlastně si dodnes myslím, že jsem nikde nepochybila a že to ode mě byla správná věc.

Stanley: To on určitě také.

Miriam: Nicméně když už bylo po všem, tak se mě zeptal: „Co takhle si dát příští týden repete? Já tu mám totiž pár kámošů…“

Stanley: Já bych si strašně rád přišel popovídat do nějakého dílu, který televizní rada BBC pustí do vysílání…

Miriam: Jeden z problémů, kterým člověk musí čelit, když má kozy jak vozy… je i obyčejná chůze.

Will.I.Am: To jako myslíte…?

Miriam: Přesně tak. To jsem takhle jednou na chodbě BBC procházela kolem skupinky malířů a oni se mi začali posmívat za to, že se mi při chůzi natřásaly nárazníky, a vůbec že jsem byla celá taková rozvrtěná. Já si jen pomyslela: „To si líbit nenechám.“ A tohle asi všichni znáte: Když se lidem postavíte tváří v tvář, tak najednou hodně znervózní. Takže jsem se zastavila, přešla k nim, upřela na ně zrak a pak jsem chytla jejich velké ruce a přiložila si je na svá velká ňadra. Krve by se v nich v tu chvíli nedořezal. Když jsem později šla stejnou cestou nazpátek, tak malovali jako diví a žádný z nich mým směrem ani nepípnul.

Miriam: Nevyprávěla jsem vám náhodou posledně o tom, jak jsem dělala konkurz do seriálu Crossroads?

Graham: Ne. Myslím, že ne.

Miriam: Kdyby si to náhodou někdo nepamatoval, Crossroads byla taková britská telenovela, která se odehrávala ve městě Birmingham. No a já jsem vám přišla na konkurz a jak jsem tak čekala, než na mě přijde řada, začala jsem menstruovat.

Photo © Česká televize

Lily Allen: Menstruovat!?

Miriam: Vy tomu tak neříkáte?

Lily Allen: Když o tom mluvím, tak mám prostě krámy.

Miriam: Krámy! No helemese! Každopádně jsem tedy okamžitě šla na dámské toalety a v těch dobách byla v každé z nich na stěně zavěšena taková podlouhlá krabice – automat s „Dámskými vložkami Dr. Salfolda“. Člověk do něj vhodil dvě pence, vysunul takový malý šuplík a vyndal si z něj balíček s vložkou. No nemám pravdu? Vzpomínáte si na to někdo?

Graham: Lidi tleskají: „Ano, ano, vzpomínáme.“

Miriam: Já do té mašiny hodila dvě pence a povytáhla si ten šuplík, ale něco se tam šprajclo a on se i s mým prstem rychle zavřel. Prst mi to samozřejmě rozřízlo. Nesmírně to bolelo, a protože byla rána hluboká, tekla mi z ní proudem krev. Nicméně se mi podařilo ten šuplík znovu otevřít a vytáhnout z něj jednu vložku. Šla jsem tedy do kabinky, dala se do kupy, vylezla ze záchodu ven a šla rovnou na ten konkurz. Po chvilce jsem si ale všimla, že mám stránky scénáře umazané od krve. A vedoucí konkurzu si toho brzy všimli také a začali po mně vrhat zaujaté, tázavé pohledy. Tak jsem jim řekla: „Jejda, já se strašně omlouvám, ale, víte, já před chvilkou začala menstruovat a…“

Miriam: Když jsem byla naposledy v Edinburghu, vracela jsem se po jednom představení pozdě v noci domů a krátila si cestu přes Luka. To je v podstatě taková velká paseka uprostřed města. Tak jsem si vykračovala, když tu jsem nad sebou zničehonic uslyšela jakýsi šelest. Vlastně… já jsem tak prťavá, že je nade mnou skoro vše, ale tohle bylo opravdu vysoko. Pohlédla jsem tedy nahoru a ve větvích jednoho stromu uviděla jakéhosi muže, jak si mastí kládu.

Will.I.Am: To jako vyšplhal až do koruny?

Miriam: Ano, až tam. Tak jsem se ho zeptala: „Co to tam děláte?“

 Will.I.Am: A on na to: „Prší, prší, jen se leje.“

Photo © Roadside Attractions

Miriam: Já o něj měla starost, takže jsem se ho zeptala: „Máte nějakou práci?“ A on mi odpověděl: „Jsem voják.“ A já na to: „V Tattoo?“ Oni totiž v Edinburghu mají tu slavnou královskou armádní jednotku, která se jmenuje Tattoo. A on povídá: „Ano, tam,“ na což jsem mu já odvětila: „Slezte okamžitě dolů.“ A jakmile se sklouzl po kmeni na zem, tak jsem se ho zeptala: „Víte vy, že se za tohle můžete dostat do pěkné šlamastyky?“

Will.I.Am: Snad jste s ním neudělala to samé, co s těmi malíři?

Miriam: To si pište, že udělala. Výraz „pomocná ruka“ už jste někdy slyšeli, ne? Inu, já mu tou svojí trochu vypomohla. Byl okouzlující. A nutno dodat, že mi byl také velice vděčný.

Greg Davies: Pro Kristovy rány, Miriam!

Graham: Byl to vděčný voják.

Miriam: Ano, byl to voják a člověk přece musí podporovat naše jednotky!

—————–

—————–

Korekce: Lucifrid

—————–

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde