Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Problém s adaptacemi Shakespeara

Photo by Books18, Flickr, CC BY-SA 2.0

Michael Fassbender se již brzy objeví ve zbrusu nové adaptaci Shakespearova Macbetha. Jestliže si však na sebe bude chtít tento film vydělat, největší překážkou mu u anglofonního publika nebude ani tak Fassy, o jehož schopnosti nalákat sám o sobě do kin davy diváků pochybují nejen šéfové studia Sony (letošní oscarový dvojtakt Macbetha a Jobse by ovšem mohl všechny kverulanty přesvědčit o jeho rentabilitě), jako spíše samotný renesanční dramatik. Adaptací jeho her Hollywood vyprodukoval již nespočet, a to částečně i z toho důvodu, že jde se Shakespearovým jménem ruku v ruce prestiž a naděje na získání všemožných hereckých i nehereckých cen. Dílo tohoto dramatika stále patří k tomu nejlepšímu, co může anglofonní literatura nabídnout, jeho příběhy jsou nadčasové a v tomto ohledu stále aktuální, jeho postavy nezapomenutelné, spousta slovních obratů a celých pasáží se stala součástí lidové slovesnosti. A přesto byly celovečerní filmové adaptace jeho děl téměř vždy prodělečnými projekty.

Filmová komentátorka Grace Randolph na svém youtubeovském kanálu kdysi tvrdila, že Shakespearovy adaptace určené k (celosvětové) distribuci v kinech naposledy vydělávaly, když s nimi bylo spojené jméno Kennetha Branagha, ať už na postu herce v hlavní roli, nebo režiséra, ale to není tak docela pravda. Schválně se podívejme, jak si jeho filmy vedly: Jindřich V. měl poměr nákladů na výrobu a výdělků z kin 9/10 miliónům dolarů, Mnoho povyku pro nic (11/58), Othello (11/2,8), Hamlet (18/4,7), Marná lásky snaha (13/0,3), Jak se vám líbí (?/0,4). U projektů, s nimiž neměl Branagh nic společného, to vypadá v podstatě stejně, ne-li hůř: Kupec benátský (30/21), Bouře (20/0,3), Coriolanus (7,7/1), Titus (20/2), Whedonovo Mnoho povyku pro nic (pár set tisíc/5,3), Romeo a Julie z roku 1996 s Leonardem DiCapriem a Claire Danes (15/147), Romeo a Julie z roku 2013 bez známých herců (24/1).

Photo by TRF_Mr_Hyde, Flickr, CC BY 2.0

U Fassbenderova Macbetha není rozpočet zatím známý, ale poměr nákladů a výdělků od něj lze očekávat zhruba stejný – stejně mizerný. Filmu dost možná nepomůže ani hercovo slavné jméno (jako nepomohl Jeremy Irons Kupci benátskému či Gerard Butler Coriolanovi), ani úchvatná vizuální stránka (která nepomohla Bouři ani Titovi režisérky Julie Taymor). Čím to je, že lidé o Shakespearovi mluví, hollywoodští insideři si mezi sebou jeho zfilmovaná díla v jednom kuse oceňují, ale ve výsledku na ně téměř nikdo nechodí?

Přestože to nyní možná bude mylně vypadat, že se coby anglista poněkud rouhám, dovolím si tvrdit, že největší kámen úrazu spočívá v tom, co se běžně uvádí jako jedna z největších předností Shakespearových her: jejich jazyku. Právě proto, že se jedná o rodinné stříbro anglofonních literatur, tvůrci se na Shakespearův jazyk většinou bojí sáhnout. Když už hry převedou do současné angličtiny, jako to udělali například filmaři u Romea a Julie z roku 2013, kritici je kvůli nedodržování tradice sežerou zaživa. Divákům tedy nezbývá než se film za filmem prokousávat čtyřmi století starou, alžbětinskou angličtinou – archaickým jazykem, který je nadto svou strukturou a stylem velmi specifický.

V českých verzích tento problém z velké části odpadá. Již v prvních překladech z osmnáctého století (jako první byl v roce 1786 přeložen Karlem Ignácem Thámem právě Třasoštěpův Macbeth) zde byla snaha uchovat textům her jejich živost, která tolik uchvacovala původní diváky. Překladatelé se tedy zpravidla snažili vyhnout krkolomným archaismům a pohybovat se více méně v soudobé rovině jazyka. Ostatně když si vezmete překlady dvou nejznámějších současných shakespearologů Martina Hilského a Jiřího Joska, zjistíte, že jsou texty psané současnou češtinou a že se právě díky této aktuálnosti velmi snadno čtou.

Photo by Hersson Piratoba, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Photo by William Creswell, Flickr, CC BY 2.0

U originálu je to ovšem složitější. Aby byl tento problém trochu jasnější, uvedu s použitím překladu Martina Hilského jeden příklad za všechny: Ve hře Jak se vám líbí říká v jednu chvíli postava Žaka:

„Dobrý den, blázne,“ povídám. On na to:
„Já? Blázen? Kdepak! Blázni maj víc štěstí.“
A potom vyndá z mošny chronometr,
pohaslým zrakem na něj pohlédne
a moudře praví: „Tak, a máme deset.
Vida, jak nám to hezky utíká:
jen před hodinou bylo přece devět
a za hodinu bude jedenáct.
Z hodiny na hodinu hezky žijem,
z hodiny na hodinu hezky hnijem,
tak už to chodí.“
(Jak se vám líbí, II. 7, přel. Martin Hilský)

Čeští čtenáři a diváci jsou více méně v klidu, protože díky přístupnému jazyku ví, o čem se v úryvku hovoří. Někoho by možná mohly zarazit použité výrazy „mošna“ a „chronometr“, ale vzhledem ke kontextu je i v těch nejobecnějších významech zřejmé, že jde nejspíše o nějaký vak a o něco, co určuje čas. Jazyk je vzato kolem a kolem čtivý, srozumitelný, hravý. Specifický rytmus tato pasáž má a přízvučné hlásky se v ní s těmi nepřízvučnými střídají velmi pravidelně, ale pokud herec není úplný nýmand a nebude své repliky frázovat jako robot, slova a věty budou v češtině plynout velmi přirozeně. A nyní si to porovnejme s tou samou pasáží v originále:

‚Good morrow, fool,‘ quoth I. ‚No, sir,‘ quoth he,
‚Call me not fool till heaven hath sent me fortune:‘
And then he drew a dial from his poke,
And, looking on it with lack-lustre eye,
Says very wisely, ‚It is ten o’clock:
Thus we may see,‘ quoth he, ‚how the world wags:
Tis but an hour ago since it was nine,
And after one hour more ‚twill be eleven;
And so, from hour to hour, we ripe and ripe,
And then, from hour to hour, we rot and rot;
And thereby hangs a tale.‘

Photo by Meg, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

V první řadě by bylo dobré si říci, že anglickým rodilým mluvčím občas dělá jejich mateřština stejný problém jako nám. Někdy dokonce větší: Zatímco český jazyk má k dispozici nějakých 300 tisíc slov, angličtina jich za staletí vývoje nasákla 600,000 – 1 milión (záleží, jak to kdo počítá). Ačkoliv tedy mívají například začínající studenti angličtiny někdy pocit, že rodilci rozumí všemu a ovládají jazyk v jeho úplnosti, opak je pravdou. Problémy jim dělají nejen slova odborná, ale i žargonová, argotová… a archaická. Což je přesně případ Shakespeara. Od přelomu 16. a 17. století se angličtina lexikálně i foneticky hodně změnila. Některé výrazy zastaraly a staly se knižními (tučné), další se vztahují k věcem, které se v dnešní době již nepoužívají (podškrtnutá), jiné jsou buď hodně metaforické, nebo dnes mají odlišné konotace, a při jejich vyslovení tedy člověku vyvstanou na mysli jiná spojení než dávným generacím (kurzívou). Vedle toho tu máme pravidelný rytmus jambického pentametru (tvořeného dvojicemi nepřízvučných hlásek následovaných přízvučnými), kvůli němuž je pro někoho občas matoucím způsobem potřeba upravit pořadí slov…

…a nakonec je tu výslovnost. Když si člověk v původním jazyce přečte ono vytučněné a zkosené dvojverší, uslyší v něm pouze ten význam, který se nachází i v českém překladu. Shakespeare byl ale lišák, uměl psát jak vrcholnou poezii pro šlechtu, tak i přízemní oplzlosti pro plebs, a navrch si rád hrál s dvojsmysly. A přesně na téhle vlně se nese i tato část textu. Podle slov odborníka na vývoj angličtiny Davida Crystala a jeho syna Bena byla v renesanční angličtině výslovnost hodinové „hour“ stejná jako dnešní výslovnost slova „whore“ (coura). A zrající sloveso „ripe“ se vyslovovalo stejně jako znásilňující či kopulující „rape“. Renesanční diváci tedy repliku, „Z hodiny na hodinu hezky žijem, z hodiny na hodinu hezky hnijem,“ slyšeli a chápali také jako, „Od coury k couře hezky jebem, od coury k couře hezky hnijem.“ Slovní hříčka je to v současné angličtině ztracená a do češtiny nepřeložitelná.

Photo by Alexandre Duret-Lutz, Flickr, CC BY-SA 2.0

Problém je, že když si jednotlivé hry v původním jazyce člověk čte v klidu domova a když má možnost a čas se nad vším zamyslet, je to něco jiného, než když se dívá na film, jehož scénář / text nevidí a jehož adaptovaná zápletka uhání kupředu tak zběsile, že kromě vizuální stránky a občasných pomalých pasáží divák nestačí téměř nic jiného vnímat. Pokud bychom si tedy všechny výše zmíněné překážky postavili za sebe, mělo by nám být hned jasné, proč si v dějinách Hollywoodu téměř všechny adaptace Shakespeara komerčně tolik namlátily: Lidé jim prostě nerozumí.

1) Kvůli vývoji jazyka a s ním souvisejícím odlišným významům a výslovnosti slov současný divák přichází o spoustu humoru a dramatické energie.

2) V tom suchém a vážném zbytku na něj potom číhají nespočetné nástrahy například v podobě knižních a zastaralých výrazů.

3) Jazyk celkově je poměrně složitý, kondenzovaný, náročný na soustředění, prošpikovaný básnickými obraty, na dnešní dobu nezvyklými přirovnáními a neobvyklými konotacemi. Je to sice řeč nesmírně krásná a inventivní, ale zároveň řeč, do níž se člověk musí „dostat“.

4) Kvůli použitému jambickému pentametru (střídání nepřízvučné slabiky na prvním místě a přízvučné hned za ní ve verši o deseti slabikách) má spousta replik velmi specifický rytmus, s nímž hodně herců neumí nakládat. Kvůli jejich strojové recitaci je proto velmi často obtížné soustředit se na obsah sdělení.

Jestliže člověk pořádně nerozumí jazyku, je pro něj skoro nemožné užívat si zápletku a charakterizaci postav. Celá situace je navíc pro běžného diváka jistě o to horší, že mu (nejen) Hollywood neustále vnucuje myšlenku, že „tohle je vrcholné umění, které se může nelíbit jen nekulturním čuňatům.“ Shakespeara dnes člověk téměř nemůže sám v klidu objevovat, poznávat, zamilovávat si ho. Namísto toho jej musí okamžitě a hned zbožňovat a uctívat, a to jednoduše proto, že je to přece Shakespeare. Ze skutečně výborných her / filmů se tak kvůli tlaku okolí stává pro mnohé čtenáře / diváky povinnost, která je sama o sobě ani trochu neláká a které by se nejraději velkým obloukem vyhnuli. Školní povinná literatura hadr. A přitom je to velká škoda, protože ta díla skutečně mají co nabídnout.

Photo © Weinstein Company

Takhle to tedy nejspíše dopadne i s Macbethem. Úvodní trailer je sice nastříhaný tak, že je v něm na úkor úchvatných vizuálů, zajímavě nasnímané akce a hlasité hudby jen několik krátkých, relativně srozumitelných promluv, ale i přes to všechno, když si člověk na internetu pustí nějaká reakční videa, rodilí mluvčí se nad užitým jazykem prostě stále pozastavují.

Jeden člen z této dvojice přiznává, že když ve škole hrál v amatérské inscenaci Macbetha, vůbec té hře nerozuměl, a celý svůj text se nadrtil nazpaměť a pak ho jen odpapouškoval. Tahle dvojka se podivuje, že tvůrci ve snímku nechali původní „poetický“ jazyk. Tento chlapík na rovinu říká, že „jsem nikdy nebyl fanoušek Shakespeara, toho jeho způsobu psaní. Prostě mě to nikdy neoslovilo. Stejně jako spoustu dalších lidí. Nebo možná většinu.“ U tohoto videa komentátor poukazuje na archaický jazyk v samotném úvodu. Tento mladík se pochechtává, že si před návštěvou kina „možná budu muset osvěžit shakespearovskou angličtinu. Bývaly doby, kdy jsem tomu jazyku fakt rozuměl, ale ty už jsou dávno pryč.“ A tato slečna podle výrazu ve tváři vnímala jazyk upoutávky jen tak napůl – rozzářila se až v tom okamžiku, když se Michael Fassbender usmál.

A o to možná jde. Pokud Macbeth diváky zaujme a pokud si na sebe vydělá (o což v Hollywoodu jde v první řadě), bude to výhradně kvůli Fassbenderovi, který tím potvrdí, že dokáže do kina dostat davy i v jiné roli než v té x-menovské; kvůli akci a obeznámenosti s krvavým příběhem předlohy; a konečně i kvůli vizuální stránce filmu. Nikdo se ovšem do kina nepožene kvůli krásnému jazyku předlohy, který ve skutečnosti bude lidem až na pár všeobecně známých replik spíše na obtíž. Což je sice ohromná škoda, ale holt se asi nedá svítit. Nebo možná dá: Alžbětinský jazyk předlohy by se mohl zkusit trochu aktualizovat, pevně utažený jambický korzet trochu uvolnit a… Ale co to vykládám! Vždyť se tu bavíme o Shakespearovi, o tom věhlasném anglickém bardovi! Na toho se přece nesahá. Hmm – nesahá, nedívá a do kina nechodí. Tradice si je občas sama sobě největším nepřítelem. Ale budiž, třeba někdo brzy natočí adaptaci Shakespeara jako němohru a tenhle problém s jazykem tím odpadne.

—————

Edit: Jen takový drobný follow-up – Fassbenderův Macbeth, který byl v Británii vypuštěn do kin v květnu minulého roku, a v Americe byl nasazen vloni na začátku prosince, stál $20 miliónů a celosvětově jich dodnes vydělal jen $12 miliónů. Nominaci na Oscara nebo jakoukoliv další významnou cenu neobdržel ani jednu. Očekávaný filmový dvojtakt herci vlastně nevyšel ani v jedné části. Steve Jobs stál $30 a vydělal jich jen $31,7. Fassbender a Kate Winslet sice za roli obdrželi nominaci na Oscara, ale ani jeden ji neproměnili.

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat