Tvary tváří, krásné tvary 2/2

Na vlásku, Photo © Walt Disney Pictures, Falcon

Ne náhodou pocházel citát o nutnosti animovat hrdinky v první řadě jako (kulatě) krásné od člověka, který pracoval na filmu Ledové království produkovaném studiem Disney. Nezarazilo vás někdy, jak moc si jsou Elsa s Annou podobné? Ano, mají to být sestry, ale stejně – stejný tvar obličeje, stejný tvar očí, stejná ústa, stejná postava. Jen vlasy a líčidla mají jiné. A jejich matka vypadá, jako by se rozmnožila mitózou, jako by k jejich zplození vůbec nepotřebovala pana krále. Ale budiž, jde o jeden film, o jednu rodinu. Není ale zvláštní, že ten samý obličej má i Locika z Na vlásku? A že ho má i Honey Lemon z Velké šestky? Co se tu děje? Že by u Disneyho zlenivěli a začali své ženské postavy „animovat“ přes klávesy CTRL+C a CTRL+V? No, v podstatě ano…

Jevu, na který právě narážíme, se říká „syndrom stejné tváře“. Ve světě kreslení a animace jde údajně o jedno velké ne-e, o začátečnickou chybu, které je dobré se vyhnout. Syndromu stejné tváře podléhají postavy animátorských nováčků, kteří ještě nemají kreslení tak úplně v ruce, mají naučeno jen pár tahů, jen pár výrazových rysů, a tyto tvary a rysy proto kreslí dokola a dokola. Výsledkem tak ovšem je, že každá jejich postava vypadá skoro stejně.

Alena v Říši divů, Photo © Walt Disney Pictures, Warner Bros. CZ

Jak jsem říkal, tento neduh se týká animátorů-začátečníků. A vedle nich také největšího hollywoodského studia – a to již od dob jeho prvních filmů. V dávných dobách 2D animace používali výtvarníci kromě rotoskopie také jako modely skutečné herce a herečky, kteří jim jednotlivé scény přehrávali, oni si je natáčeli a jejich pohyby se pak snažili co nejvěrněji překreslit. Čas od času si ovšem potřebovali usnadnit práci, a tak některé věci – pohyby, choreografie tanců, design postav – přebírali z dřívějších snímků. Pozitivní na tomto postupu bylo, že si postavičky zachovávaly alespoň trochu lidské tělesné proporce, negativní pak to, že při kreslení jejich tváří všechny začaly splývat dohromady – Popelka, Růženka, Sněhurka, Alenka z Říše divů, Wendy z Petera Pana. Ty všechny mají v podstatě stejný obličej – kulatý, líbivý – a generace dětí tak měly od strýčka Disneyho v myslích vštípený několikerý, ale vlastně jen jeden, ideál krásy.

I zde člověk mimochodem opět narazí na prskání animátorů, kteří dostali od vedení za úkol animovat ženské postavy. Jestliže totiž nemělo jít o záporačky, musely být hrdinky za všech okolností krásné. Ani když s nimi tedy měly cloumat všelijaké emoce, nemohli se na nich animátoři vyřádit, protože měli zakázáno jim příliš stahovat a roztahovat obličej. Pro ně tedy nuda. Nuda, které se snažili ze všech sil vyhnout.

Malá mořská víla, Photo © 1997 WALT DISNEY Pictures, Falcon

Malá mořská víla pak tento ideál krásy překroutila v nedotknutelnou noční můru. Právě Ariel byla prvním disneyovským výtvorem, který světu představil dnes již klasickou formulku krásy: velkou hlavu, kulatý obličej, velké oči, malý nos, malá ústa, ultraštíhlé tělo, vosí pas, v podstatě taková disneyovská Barbie. Od Malé mořské víly Disney sice začal experimentovat s různými druhy příběhů a představil i několik princezen odlišných ras a etnik, takže si vlastní tváře jeho postav nebyly až tolik podobné, ale ona formulka zůstává zachována dodnes.

Najdeme ji i v Na vlásku, Disneyho prvním 3D princeznovském filmu. Locika se sice svými výrazovými prostředky a rysy tváře (ne však tvarem) od Ariel a spol. do určité míry liší, ale sama je pacientem nula disneyovské epidemie syndromu stejné tváře. Ten stejný ksicht od ní, jak již bylo řečeno, chytila i Anna s Elsou, jejich matka, Honey Lemon a tento seznam v budoucnu jistě ještě poroste.

Drobná mužská odbočka: Stejně jako se zde prská proti ženskému ideálu krásy u princezen a dalších dívčích postav, mohli bychom si posvítit i na disneyovské prince. Ti ostatně se svými ostře řezanými rysy, vypracovanou postavou, šarmem a bohatstvím představují a vnucují chlapcům a mužům stejně nedosažitelný ideál krásy jako ty princezny dívkám. Jenže, a tohle je důležité, Disneyho princové tvoří jen velmi úzkou skupinu idealizovaných jinochů. Vedle nich filmová společnost navrhla spoustu dalších hlavních hrdinů, kteří jsou cílovým divákům typově a tvarově přeci jen blíž. Nebo od nich alespoň nemají tak daleko.

Photo by Tinker*Tailor loves Lalka, Flickr, CC BY-NC 2.0

Jak jsem psal v odpovědi na komentář Alci, „u toho Disneyho a dalších 3D animáků mi přijde, že je u mužských hlavních hrdinů přeci jen trochu větší rozmanitost – nejen tvarová, ale i vzhledová a výrazová. Ve Vzhůru do oblak jsou hlavními postavami starý pán a kulatý chlapec (manželka pána je kráska), v Ratatouillem hraje prim krysa a vychrtlý kudrnáč s bambulovitým nosem (sous chef vypadá jako modelka, která i když kuchtíkovi hrozí nožem, nepoužívá obličejové svaly tolik, jako když jemu Ratatouille tahá za vlasy), V hlavě si stačí porovnat kejkle, které tvůrci dovolili dělat zajímavě navrženému Strachu a Hněvu, s decentností výrazových prostředků kulatě krásné Radosti a Smutku, atd.“

Zatímco tedy princové tvoří pouze jednu úzkou skupinu nedosažitelně dokonalých alfa samců, a jako takoví nijak neodráží celou rozmanitou skupnu animovaných hrdinů, princeznovský ideál krásy je víceméně všeobecně používaný pro všechny ženské / dívčí postavy.

Na místě tedy určitě je se ptát proč? Proč vypadají všechny disneyovské princezny a další hrdinky tak stejně? Proč mají tu samou tvář? Proč musí mít zásadně jen kulatý obličej? Odpověď podle mě může být trojí, ale řekl bych, že půjde o kombinaci všeho:

Velká šestka, Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures, Falcon

1) U starších filmů se možná původ syndromu stejné tváře skrýval ve snaze co nejvíce si zjednodušit namáhavou práci. Člověk musel malovat skoro to samé políčko třeba i několiksetkrát, jen aby dostal pár desítek vteřin použitelného filmového materiálu. To by v tom byl čert, aby si animátoři neusnadňovali práci stejnými známými tahy. A u 3D animace by to mohlo být podobné. Jen si odmyslete kreslení a nahraďte si ho již vytvořenými návrhy postav a programy na jejich rozpohybování.

2) U Disneyho, stejně jako u kteréhokoliv jiného studia, také určitě půjde o značku. Kdyby byly všechny postavy každý pes, jiná ves, společnost by vypadala dost nekonzistentně. Takhle se stačí podívat na jediné políčko, jedinou postavu, a ačkoliv třeba člověk neví z jakého přesně filmu to má být, dá se poznat, že to asi bude „něco od Disneyho“. Proti takovým praktikám nikdo nemůže říct půl slova. Samy o sobě jsou vlastně dost vychytané. Jen je poněkud hloupé, že onen klíčový, rozpoznávací design postav je zrovna u filmového giganta s tak obrovským vlivem na mladé diváky a na svět animace tolik… problematický.

3) Disney ale tento design jen tak opouštět nebude, protože u diváků očividně zabírá. Možná tomu někdo nebude věřit, ale lidé celkově jsou vcelku povrchní a rádi se dívají na pěkné věci. Pěkné věci, pěkné lidi, pěkné tváře, pěkné animované postavičky. A zrovna štíhlounké princezničky s kulatými ksichtíky lidem přijdou… pěkné. Abychom věděli, o kolik pěknější lidem tyto kreatury připadnou oproti odvážnějším, hranatějším a konvenčně méně krásným designům (nejen) dívčích a ženských postav, schválně si nyní porovnáme výdělky pár novodobých Disneyho filmů s hrdinkou v hlavní roli s výdělky filmů od jiných studií. Čísla jsou v miliónech.

Rebelka, Photo © Pixar Animation Studios / Walt Disney Pictures, Falcon

Disney : Ledové království ($1279), Velká šestka ($652), Na vlásku ($592), a protože před pár lety odkoupil Disney i studio Pixar, tak si můžeme zmínit i Brave ($539) a V hlavě ($747)

Jiná studia / animace: Coraline ($124), Norman a duchové ($107), Škatuláci ($108), Slepičí úlet ($224), Spláchnutej ($178), Ukradené Vánoce ($75), Mrtvá nevěsta ($117), Piráti ($123), Ovečka Shaun ve filmu ($59), Monstra vs. Vetřelci ($381), Rango ($245), Konečně doma ($369)

Když už se Disney v roce 2011 pokusil o něco trochu jiného a vrazil 150 miliónů dolarů do zajímavě vydesignovaného snímku Máma mezi Marťany, snímek přišel divákům tak „divný“, že celosvětově nechali za lístky v kinech pouhých $39 miliónů. Pro Disneyho se tak z filmu stal jeden z nejbolestivějších propadáků toho roku a člověk se mu ani nemůže divit, že stejnou chybu už nechce dělat. Snad ta čísla tedy alespoň o něčem vypovídají (určitě by se totiž dalo namítnout, že stejně tak reflektují větší oblibu diváků v 3D animaci).

Situace to možná není úplně katastrofická – pro dětskou psychiku sice asi bude nebezpečné, že největší sledovanost a všeobecné povědomí mají filmy, ve kterých hlavní hrdinky vypadají stejně, stejně vychrtle, stejně oválně, stejně stereotypicky krásně, ale když se zároveň s nimi natáčí i jiné filmy, filmy s mnohem rozmanitějšími postavami, tak je jen na uvážení rodičů, co svým špuntům pustí –, je to ale celkově docela smutné. Takhle to také dopadá, když si nějaká společnost posedlá růstem a zisky vybuduje na trhu monopol. Disney je prostě gigant, takže cokoliv si usmyslí on, má ohromnou váhu. A je vcelku pech, že si zrovna stranou ženských animovaných postav usmyslel, že hrdinky budou jedna jako druhá vzatá přes kopírák, a jestli bude někde nějaká diverzita, tak pouze a jen u groteskních karikatur animovaných záporaček.

Koralína a svět za tajnými dveřmi, Photo © Universal Pictures, Bontonfilm

Ale co se budeme rozčilovat. Třeba to všechno nakonec bude přeci jen k něčemu dobré. Třeba Disney vytvoří ještě tolik „různých“ princeznovských postav se stejnou tváří, že někoho napadne všechny ty postavičky vzít, nahradit jimi klony agenta Smithe a přetočit s nimi tu atriovou scénu z druhého Matrixu.

—————–

Další zdroje:

http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:637902/FULLTEXT01.pdf

http://www.cartoonbrew.com/disney/frozen-head-of-animation-says-animating-women-is-really-really-difficult-89467.html

http://www.dailymail.co.uk/femail/article-2335545/The-unbelievable-anatomy-Disney-princess-revealed.html

—————–

Korekce: Lucifrid

—————–