HLOD 12 ← → HLOD 14

HLOD 13 – 2. 8. 2015 – Do kina příliš často nechodím, ale když už si tam udělám výlet, snažím se nejenom si užít film, na který se jdu podívat, ale zároveň i nasát atmosféru společenské filmové kultury. Dívám se, jestli se někdo nebude fotit s kartonovými výřezky postav v životní velikosti, abych se mohl sám pro sebe uchechtnout, že jsou ti lidé jako malí, a pak si vytknout, že kdybych nebyl stydlín, mohl bych takovou fotku mít taky. Házím očkem k pultu s popcornem, pitím a dalšími libůstkami, abych odhadl, kolik lidí mi bude během filmu srkat a křoupat u ucha. Pozoruji, kdo jak přišel: Tenhle je sám a snaží se to maskovat zuřivým datlováním do mobilu, tihle jsou asi na rande, támhlety si vyrazily skupinově, tak snad celý film neprožvaní.

Photo by rpb1001, Flickr, CC BY-NC 2.0

Sledovat filmy s velkou skupinou lidí má jistě svá úskalí. Kromě již zmíněného křupání a srkání je třeba přetrpět opozdilce hledající sedadla a blokující výhled na plátno; netaktní elektronické závisláky s obličeji osvícenými jejich mnohem chytřejšími mobily; přebumbané srkače, kteří se o vás snaží nepřerazit, když se s plným močovým měchýřem prodírají ztemnělou uličkou k východu; řvoucí děti, které psychicky neunesly scénu Ratatouilleho únosu; v zimních obdobích kakofonii kašle a smrkání; atd. Sál kina však divákovi zároveň nabízí mnohem více než jen promítaný film a pár případných nepříjemností. Možná bychom to mohli nazvat určitým pocitem sounáležitosti. Nikde jinde si totiž člověk v takové míře nemá šanci užít společný smích, společné uplakané popotahování, společné úleky a třeba i společné usínání.

Přijde mi trochu líto, že už – hlavně asi kvůli ceně lístků a pop-cornu – lidé do kina tolik nechodí. Hollywoodští marketingoví mágové se je tam sice snaží nalákat pod záminkou velkých IMAXovských pláten a úžasného 3Dčka („Tenhle film prostě musíte vidět ‚v co největší kvalitě‘.“), ale možná by stálo za to investovat trochu energie i do propagace právě tohoto pocitu kino-sounáležitosti. Určitý precedens by tu ostatně byl: The Rocky Horror Picture Show se v průběhu let stal kultovní společenskou záležitostí. Diváci na tento film chodí díky obnoveným premiérám třeba každý rok, náležitě vystrojení, obeznámení s filmovými hláškami a texty písní a připravení je na místě odrecitovat. Přesně ví, kdy se budou smát, kdy žasnout, kdy budou tleskat rukama a vrtět boky. Nikdo se nezná, ale jedno mají společné: Dívají se spolu na film. Možná by tedy nebylo od věci, kdyby Hollywood přestal dávat takový důraz na techniku a čísla, a zkusil se zaměřit právě na tuhle funkci kina.

———————

———————