Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Hollywoodská neochota započítávat inflaci

Photo by Simon Cunningham, Flickr, CC BY 2.0

S necelými třemi miliardami dolarů ve světových tržbách je Avatar režiséra Jamese Camerona stále označován (a pravděpodobně ještě na dlouho bude, protože i ti druzí Avengeři mají podle posledních projekcí vydělat „jen“ zhruba 1,3 miliardy) za nejvýdělečnější film v celých dějinách kinematografie, kterýžto titul žádný recenzent či publicista v žádném svém textu o tomto snímku neopomene zmínit. Problém je, že Avatar poměrově nejvíce peněz v historii kinematografie tak úplně nevydělal. Vlastně ani zdaleka ne. Na žebříčku výdělečnosti se ve skutečnosti pohupuje až na čtrnáctém místě… Jenže to by Hollywood musel brát ohledy na inflaci.

Tetička Wiki o inflaci píše následující: „Inflace je většinou ekonomů definována jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období. Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly peněz. Ekonomové se obecně shodují v názoru, že vysoká míra inflace je způsobena nadměrným růstem peněžní zásoby. Účinky inflace na ekonomiku jsou různé. Mezi negativní dopady inflace patří snížení reálné hodnoty peněz a dalších peněžních aktiv a nejistota ohledně budoucího vývoje cen, jež odrazuje investice a úspory.“

Photo © Twentieth Century-Fox Film Corporation, Bontonfilm

Jen si ostatně porovnejme výdělky Avataru (2,8 miliardy dolarů) s údajně druhým nejvýdělečnějším filmem všech dob – Titanicem, jenž režíroval taktéž James Cameron, a který má v současnosti na kontě 2,1 miliardy dolarů. V roce 1997, kdy do kin vplul Titanic (originální užití slovesa, viďte?), stál podle Národní asociace vlastníků kin jeden lístek v průměru $4,60. O jedenáct let později diváci vyplázli za jeden lístek na Avatara $7,18 (a za lístek na 3D verzi, o níž si Jack s Rose během původního promítání mohli leda nechat zdát, o celé tři dolary navíc). Na sklonku roku 2014 pak průměrná cena lístku poskočila – nejen kvůli inflaci, ale na to narazíme později – ještě výše na $8,08. To se to pak počítá…

Takže když vám někdo napíše, že Titanic ve své době vydělal jen v amerických kinech kolem 660 miliónů dolarů, a že ho Avatar s domácími výdělky kolem 760 miliónů hravě strčil do kapsy, tak to ještě nic neznamená. Kvůli současné vyšší ceně lístků jde vlastně o bezvýznamné číslo. Vlastně ne úplně bezvýznamné – dozvíme se z něj, že Avatara vidělo podstatně méně lidí. A když si vezmete, že se při inflaci nezdražují jen lístky do kina, nýbrž i vše ostatní, tak si vlastně ani to studio po uvedení Avatara nenamastilo kapsu tolik, jako tomu bylo u Titanicu. Tedy, technicky vzato vydělalo větší balík peněz, ale jelikož zároveň podražilo všechno kolem, tak si za ty peníze koupilo méně věcí, než kolik si mohlo dovolit před lety za onen menší balík vydělaný na Titanicu.

Photo by Backdoor Survival, Flickr, CC BY-NC 2.0

S inflací se nepočítá částečně i z toho důvodu, že by tím pádem Hollywood přišel o možnost chlubit se všemožnými rekordy. Téhle posedlosti čísly jste si jistě už sami museli všimnout, protože se všelijaká prvenství a kasovní úspěchy využívají jako forma reklamy na právě promítané filmy. Avatar, o němž se mluví jako o nejvýdělečnějším filmu všech dob, je v tomto směru tedy jen špička ledovce. Hollywoodské blockbustery spolu každý rok soupeří o to, který z nich se dostane do úzkého klubu šťastlivců, jež v pokladnách kin pokoří hranici jedné miliardy dolarů. A i když se jim to nepovede, tak se v médiích opěvuje každá stovka miliónů. Řeší se, který film byl nejúspěšnější ten který rok, tu kterou sezónu, ten který měsíc; který film vydělal nejvíce během svého otevíracího víkendu, během čtvrtečních půlnočních promítání, během pátku; u filmů s omezenou distribucí se vždy hovoří o průměrném výdělku z každého jednoho sálu, v němž je snímek nasazený; řeší se výdělky domácí, celosvětové, a dokonce se i komentují rekordy, které padají v jednotlivých státech.

„Pozor! Pozor! Ledové království mělo v Japonsku historicky nejvyšší výdělky za první víkend!“ „A s více než dvěma sty vydělanými milióny jde o druhý nejúspěšnější snímek, co se v Japonsku kdy promítal!“ „A co se 3D projekcí týče, více peněz než Ledové království v Japonsku nic nevydělalo!“ (Ano, spousta novinářů byla vysazená právě na Japonsko.) „A celosvětově je na tom Ledové království stejně! Jde o nejúspěšnější animák všech dob!“ „Svými výdělky Ledové království předběhlo třetího Iron-Mana a usadilo se na páté příčce nejvýnosnějších filmů v dějinách kinematografie! Ledové království! Ledové království! Pozor! Pozor!“ A to samé máme nyní se sedmým dílem Rychle a zběsile: „Pozor! Pozor! Rychle a zběsile si v USA za první den vydělalo téměř $70 miliónů. Film tedy měl nejvyšší dubnový ‚otevírák‘ v dějinách kinematografie. A za první víkend v Americe nastřádal $147 miliónů – další rekord, jupí! A na první příčce výdělečnosti se držel i ve druhémtřetím a čtvrtém týdnu promítání! Pozor! Pozor! Teď celosvětově pokořil hranici jedné miliardy dolarů! A teď už má na kontě 1,15 miliardy, čímž se stal sedmým nejvýdělečnějším snímkem historie!!! Pozor! Pozor!“ Nemáte někdo aspirin…?

Photo by Paul, Flickr, CC BY 2.0

Rekordy, čísla, první místa – studia v dnešní době berou jakoukoliv pozitivní zprávu. Hlavně aby bylo o čem napsat kladný článek a aby to tedy vypadalo, že je každý jejich film vlastně svým způsobem velmi úspěšný. Třeba se pak diváci nechají strhnout předpokládaným davem a studia na tom trochu vydělají. „Tenhle náš film je kvalitativně katastrofální, ale v tržbách trhá rekordy, takže byste na něj měli jít taky, abyste se měli v pondělí v práci o čem bavit.“ „To ta naše miniprodukce sice vyšla na majlant, nasadili jsme ji jen v pár kinech a určitě se proto nezaplatí, ale hele, nechte si odlákat pozornost zprávou, že z každého sálu vydělala 23 tisíc dolarů, což je dost. Jde tedy vlastně o úspěšný snímek, tak na něj běžte.“ „Náš film zase během otevíracího víkendu skončil na čtvrtém místě, ale to nevadí, protože ve čtvrtek v noci si vydělal ze všech nejvíc. Rekord, rekord! Takže ten biják musíte vidět!“ „A ten náš sice krachnul tady v Americe, ale toho si nevšímejte, protože ve světě už vydělal stovku miliónů. Tadá, tak šup do kina, ať si na to můžete udělat vlastní názor!“

A stejně to funguje i u filmů s extrémně vysokými výdělky. O třetím Iron-Manovi se napsaly tisíce článků, jež ho vynášely do nebes za to, že jde o pátý (dnes díky Ledovému království – Pozor! Pozor! – až šestý) nejúspěšnější film všech dob. Z pokladen světových kin si ostatně odnesl přes 1,2 miliardy dolarů, takže si tyto akolády jistě zasloužil, že? No… přesně o tyhle chvástavé titulky by Hollywood přišel, kdyby musel započítávat inflaci. Psát totiž, že se Iron-Man 3 vyšvihnul na úžasnou-skvělou-báječnou 103. příčku v seznamu nejvýdělečnějších filmů Ameriky, nezní jako tak nebetyčný výkon.

Toto video s českými titulky naleznete ZDE.

Než ale studia obviníme z vědomého lhaní – pardon, Georgi Carline, z „aktivního podílení se na dezinformaci“ – tak si musíme říct ještě jednu věc. Ačkoliv Hollywood nezapočítává inflaci záměrně a ke své velké radosti, a ještě z toho navrch velmi těží, nemá v tomto ohledu vlastně ani příliš na vybranou. On totiž i kdyby s inflací nakrásně nějakým způsobem pracovat chtěl, okamžitě by narazil na takovou spoustu překážek, že by si nejspíš zakrátko hodil mašli. A přesně na tyto překážky se my zblízka podíváme.

Photo by Katy Stoddard, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Může se to sice zdát jako brnkačka přepočítat si s ohledem na inflaci výdělky filmů z posledních let – informací je na internetu zdánlivě dost, takže by to přeci nemuselo být tolik obtížné, ne? Jenže ono to obtížné je, a to do takové míry, že je to v podstatě nemožné. Jakmile navíc zabřednete hlouběji do minulosti, bude vám hrozit, že si z frustrace vyškubete všechny vlasy. Najednou se totiž velmi sandno můžete ocitnout v situaci, kdy se nebudete mít absolutně čeho chytit, a budete to muset vzdát. Kromě toho je také třeba mít neustále na paměti měnící se divácké návyky a vývoj zábavního průmyslu, protože porovnávat současnou kinematografii s Hollywoodem čtyřicátých či padesátých let je jako porovnávat jablka se solárními panely. A když si tohle všechno smícháte dohromady, tak nakonec zjistíte, že je na tom filmový průmysl v porovnání s minulými dobami ve skutečnosti docela bídně, a že mu toho kromě oněch rekordů, jež vlastně ani nejsou rekordy, moc nezbývá.

————————-

Jednadvacáté století je érou informací. Díky internetu máme kdykoliv na dosah ruky jakékoliv a všechny informace, po kterých jsme kdy toužili. Stačí pár kliknutí a hned víme, jak byla vysoká uherská královna Alžběta Bavorská (172 centimetrů), kolik na světě žije plejtváků obrovských (něco mezi 5–12 tisíci) nebo jaká byla 30. ledna 2012 průměrná denní teplota v New Yorku (2,8 °C). Díky serveru Box Office Mojo také máme velmi přesné informace o tom, kolik který film vydělal peněz během prvního víkendu, kolik vydělal celkově, kolik v domácích a světových kinech, na kolika plátnech se promítal, jaký měl průměr zisků z každého plátna atd. Čísla, samá čísla. Kdo chce, může se do nich zavrtat a už se nevynořit. Jenže i ona čísla, která uvádí Box Office Mojo, jsou do jisté míry poměrně nepřesná, a čím dále do historie člověk navíc zajde, tím nepřesnějšími se nevyhnutelně stávají…

Screenshot from BoxOfficeMojo

Veškeré počty a průměry jsou nepřesné

Ono přepočítávání výdělků s ohledem na inflaci se v podstatě provádí tak, že se vezme počet prodaných lístků a ten se vynásobí současnou průměrnou cenou lístku. Což sice zní velmi snadno, ale bohužel není. Ta věta totiž předpokládá, že člověk jednak přesně ví, kolik lístků se prodalo, a také že si je s přesností schopný dopočítat jejich průměrnou cenu. U starších titulů ovšem často (vcelku pochopitelně) chybí záznamy o konkrétním počtu prodaných vstupenek, kvůli čemuž musí statistici dělit celkové zisky tehdejší průměrnou cenou lístku – a ani jedno z toho není jen tak.

Photo by Alexandre Duret-Lutz, Flickr, CC BY-SA 2.0

Proč píšu „vcelku pochopitelně“? Protože Hollywood od samotného počátku spíše než počet lidí, kteří se šli na ten který film podívat, zajímalo, jakou částku si snímek z kin odnesl. V Čechách si na zprávy o tom, že se na nějaký domácí film přišlo podívat třeba dvě stě tisíc lidí, možná potrpíme, avšak v angloamerické kino-kultuře tento údaj nikdy netáhnul. Ve stejném smyslu se ostatně vyjádřil i prezident Box Office Mojoa Brandon Gray. Zatímco televizi odjakživa záleželo na počtu diváků a procentuálním zastoupení domácností / kýžených demografických skupin, které se na daný pořad dívaly, „Hollywood se vždy zaměřoval spíše na peníze.“

Marcie Polier Swartz, zakladatelka společnosti, která spolupracovala s hollywoodskými studii a od roku 1976 se specializovala na sčítání těchto souhrnných výnosů, Grayovi v tomto ohledu smutně přitakává: „Od chvíle, co jsem v tomhle byznysu začala pracovat, mi přišlo, že by bylo mnohem lepší a určitým způsobem elegantnější, kdybychom místo zpráv o tom, kolik který film vydělal, informovali o počtu prodaných vstupenek. Jenže v Americe každému vždy záleželo hlavně na penězích, na obřích částkách, kterými by se mohl chlubit, a tohle stanovisko by si za žádnou cenu nikdo nenechal vymluvit.“ Právě kvůli tomuto odlišnému zaměření nejsou počty lístků často příliš věrohodné.

Photo by Thomas Hawk, Flickr, CC BY-NC 2.0

Ani ona průměrná cena vstupenky není tak úplně košer, jelikož lidé chodí – a vždycky chodili – do kina na různých místech za různé peníze. Já vím, já vím, tohle všechno má zohledňovat ono slovo „průměrná“, ale ono to není jen tak. V Americe dnes ve velkých multiplexech kolísá cena vstupenky na večerní představení někde mezi osmi a devíti dolary. V L.A. a New Yorku se dokonce někde vyšplhala až na $15. Za 3D projekce a promítání v IMAXu si můžete přihodit pár dolarů navíc, za promítání odpolední (tzv. matiné) si jich zase pár odečíst. Důchodci, děti a další skupiny mají snížené vstupné. Filmy se navíc nepouští jen v multiplexech: V menších, lokálních kinech bývá cena nižší, avšak i ta kolísá v závislosti na době projekce, městě a státu. Pak tu máme kina letní, automobilová (ano, i ta ještě někde jsou) apod. Prostě bordel.

A nyní si představme, že máme v ruce nějaký starý film. Známe u něj díky záznamové archeologii alespoň přibližně jeho celkové výdělky v kinech a chceme je přepočítat na dnešní peníze. Ačkoliv se přesnější údaje o průměrných cenách lístků v Americe vedou až od roku 1989, tak se nám nějakou shodou šťastných náhod podařilo vypátrat průměrnou cenu lístku v daném roce. Čísla podělíme (to abychom získali počet lidí, co na film šli), znásobíme současnou průměrnou cenou lístku, něco nám vyjde (teoreticky ona kýžená hodnota „výdělku po započítání inflace“)… ale slavit příliš nemůžeme.

Průměrná cena vstupenky je totiž velmi nepřesné číslo. Co když ten náš film zrovna příliš netáhl u městských diváků, kteří by za lístek zaplatili více, ale na venkově ho za pár šupů viděl kdekdo? Takhle ostatně letos podržel střed USA Eastwoodova Amerického snipera… No, v takovém případě nám náš milý průměr tak trochu láme vaz, protože nebere v potaz ty zástupy lidí, které film viděly se sníženým vstupným. Ale brát je v potaz ani nemůže, protože nám o počtu diváků chybí informace (o čemž bude řeč později). Takže tento film mohl vidět třeba každý druhý člověk v zemi, ale nám může kvůli nižším čistým výdělkům připadat skoro jako propadák.

Photo © Paramount Pictures, Lucernafilm

A jako by toho nebylo málo, je tu ještě jeden obrovský zádrhel: obnovené premiéry – mnohdy několikeré a mnohdy nezadokumentované. U nás tato tradice v podstatě neexistuje, ale obzvlášť v Americe je velmi rozšířená. Někteří z vás to možná postřehli, jiné tato zpráva možná mihla, každopádně například v srpnu 2014 byli při příležitosti 30. výročí prvního uvedení v kinech opět nasazeni Krotitelé duchů.

– Podobně měl v červnu toho roku dvacáté výročí Forrest Gump a i on se proto proběhnul (hahá!) americkými kiny.

– V říjnu se do kin po deseti letech dostal první díl ze série Saw a zároveň první díl carpenterovské série Halloween.

Jih proti Severu šel v kinech již několikrát a naposledy ho tam američtí diváci mohli vidět v září 2014 při 75. výročí jeho natočení.

Gravitace se Sandrou Bullock se do kin opět dostala krátce po své první premiéře – již v lednu 2014 ji tam studio Warner Bros znovu nasadilo v přímé návaznosti na vyhlášení nominací na Oscary.

– 22. a 25. března 2015 se v Americe pořádala speciální promítání Hitchcockova Okna do dvora.

– 3. 4. 2015 byl v Británii znovu uveden Blade Runner.

– Při příležitosti dvacátého výročí premiéry se do amerických kin 20. 4. 2015 znovu dostal film s Chrisem Tuckerem Pátek. „Hi, Felicia!“

– Třicáté výročí premiéry Snídaňového klubu se zase slavilo obnovenou premiérou 26. a 31. března 2015.

Photo © MGM, AČFK

– Ve Velké Británii si na konci listopadu 2014 udělali obnovenou premiéru Kubrickovy 2001: Vesmírné Odysey. Ta se mimochodem promítala i na loňském festivalu Colours of Ostrava, ze kterého pocházel i článek o živých vstupech.

– Zmínit také můžeme nedávnou vlnu 3D předělávek, díky nimž se v posledních letech v kinech objevily klasiky jako Titanic, Jurský park, Hvězdné války (Epizody I-VI, Lucas se postaral o 3D konverzi celé ságy) či animáky Lví král, Kráska a zvíře, Hledá se Nemo a Příběh hraček 2.

– Do toho se každý rok na Halloween po celých Státech promítá kultovní film Rocky Horror Picture Show, na Den nezávislosti občas i Den nezávislosti atd. atd.

Photo by Mark Smiciklas, Flickr, CC BY-NC 2.0

Obzvláště některé ze starších filmů si při obnovených premiérách vydělaly více – někdy dokonce několikanásobně více – peněz než při premiéře prvotní. Jak už ale určitě tušíte, částky, které snímky po desítkách let vydělají, se kvůli hollywoodskému zaměření na peníze a rekordy jednoduše přihazují k předchozím výdělkům – hází se na jakousi směsnou historickou haldu, v níž se tím pádem mísí dolary různé hodnoty, dolary s různou mírou inflace. Když si potom člověk tuto celkovou částku vezme a bude si ji chtít podělit přibližným počtem lístků, aby si tak dopočítal, kolik by daný film asi tak vydělal dnes, dobere se leda ještě větší přibližnosti – tedy ještě větší nepřesnosti.

Informací tedy sice máme zdánlivě dost, ale zdá se, že dopočítávání by bylo natolik složité (a i přesto do takové míry „od oka“), že se o žádné 100% přesné hodnoty nikdo nesnaží. Vlastně, vraťme se k začátku té věty. Máme informací skutečně dost? Bohužel ne…

Chybí nám data

Photo by Raymond Shobe, Flickr, CC BY-SA 2.0

V dnešní době technologií a snadného přístupu k jakýmkoliv informacím není nedostupnost dat v oblasti počítání zisků z kin žádný problém. Například společnost Rentrak dává pomocí svého vlastního softwaru téměř v reálném čase dohromady údaje o prodeji zhruba 97 % lístků po celé Americe. Studia pak tyto údaje přebírají a prohání vlastními počítači s vlastními programy a tabulkami, které jim na konci vyplivnou velmi přesná čísla a hodnoty. Proto se také mohou již v pátek večer v médiích objevovat články s poměrně přesnými projekcemi celkových víkendových výdělků.

Ale co kdybyste měli vytvořit kdovíjak přesnou statistiku ze třicátých, čtyřicátých nebo padesátých let – tedy z dob, z nichž máme často záznamů jako šafránu? Vezměme si například i jen celkové výdělky z kin – ono záchytné číslo, které se při nedohledatelnosti počtu prodaných lístků používá k dopočítání výdělků po inflaci. Od roku 2000 se o všem vedou přesné záznamy a i u některých starších snímků tato data existují (v knihovních záznamech a zarchivovaných hollywoodských publikacích), což je skvělé, ale… U spousty titulů statistici museli buď vyvozovat pochybné závěry z tzv. „filmového půjčovného“ – tedy obnosu, který za promítání snímků kina platila studiím –, nebo se smířit s tím, že žádná data jednoduše neexistují.

Photo © United Artists

Jeden příklad za všechny: Kdo by chtěl vědět, kolik si vydělal film Rozmarný duch z roku 1945 (skvělá komedie na motivy stejnojmenné divadelní hry Noela Cowarda), ten nevyhnutelně narazí na chybějící údaje. Box Office Mojo nic neví, tetička Wiki zarytě mlčí a ani strejda Google člověku tentokrát nepomůže. Rozmarný duch byla nesmírně oblíbená wildeovská duchařina, film také nadělal spoustu vln (protože šlo o komedii natočenou v době druhé světové války – lidé byli rádi, že si mohou nechat odvést pozornost k příjemnějším věcem…), jenže kolik si tento film odnesl z kas, dnes již nikdo neví.

Kdyby snad někoho chtělo napadnout, že nedostupnost dat ze čtyřicátých let je pochopitelná (ano, je), ale v pozdější době se situace musela výrazně zlepšit, ten by se možná trochu divil. Pochybné záznamy plné děr a otazníků se v Hollywoodu vedly až do konce devadesátých let! Kvalitní týdenní a denní zprávy o výnosech z pokladen kin jsou produktem jednadvacátého století, oné již zmiňované éry informací. Samotné stránky Box Office Mojo, které tento druh dat nabízí, byly ostatně založeny až v roce 1999. Předtím o podobná detailní sdělení média neměla zájem, protože na nich nikomu až tolik nezáleželo. Samotná studia si vystačila s vyčíslením celkových obratů a filmoví fanoušci dokázali žít i v blažené nevědomosti. Jenže…

Photo by Christina VanMeter, Flickr, CC BY-NC 2.0

Celkové obraty se dávaly dohromady tím způsobem, že si jednotlivá kina spočítala peníze v kasách a tyto částky pak telefonicky nahlásila vedení své frančízy. Všechny kino-řetězce pak teoreticky měly své částky sečíst a voilà, celkové obraty měly být na světě. Marcie Polier Swartz si však vzpomíná, že jednotlivé řetězce někdy v zájmu ochrany svých výdělků úmyslně zamlčovaly, kolik v jejich kinech dané filmy vydělaly. Marcie v té době pracovala v řetězci Mann Theatres, který svými sály pokrývá západ USA (především Kalifornii), a dodnes si jasně vybavuje případ filmu Alice in Wonderland: An X-Rated Musical Fantasy.

Mann Theatres dostal kopie tohoto filmu jako první a jediný řetězec. Na jeho výdělcích se nejspíše mělo ukázat, jestli by se studiu vyplatilo snímek nasadit po celé Americe, či nikoliv. „Z toho filmu se u nás stal ohromný hit,“ říká Marcie, „jenže vedení našeho řetězce přesné výdělky zamlčovalo, dokud jen mohlo. Po čase nám začali volat lidé ze studií a ptát se, jak to s tím filmem tedy vypadá, a my jsme jim odpovídali jen tak vágně, ‚Ale jo, jde to,‘ nebo, ‚Zatím nevíme, zavolejte později.‘ A pak jsme se jim samozřejmě už neozvali.“ U Mannů prostě doufali, že když budou úspěch muzikálové porno-Alenky tutlat, studio ji nebude nasazovat nikde jinde, a Mannům se tedy kino-trh nerozředí o její další kopie.

Photo by FamZoo Staff, Flickr, CC BY-SA 2.0

Teprve koncem sedmdesátých let studia napadlo svěřovat se s celkovými obraty novinářům, protože jim došlo, že v případně kasovně úspěšných filmů by se taková medializace dala snadno využít jako forma reklamy zadarmo, a že by tím pádem mohla předběhnout konkurenci a dodatečně si vydělat pěkný balík. Problémy s věrohodností těchto čísel sice i nadále přetrvávaly, jenže se o nich nehovořilo, takže si diváci na pravidelný přísun numer rychle zvykli a v Americe se brzy začala rodit nová kultura statistiky. „Přijde mi to tak hrozně americké,“ tvrdí bývalý reportér magazínu Variety Steven Ginsberg, „tohle poměřování čísel a důraz na soupeřivost. Z počítání výdělků z kin se postupem času stalo takové monstrum, které je na jednu stranu sice prospěšné, protože se teď o všem vedou záznamy, ale na tu druhou se kvůli němu často přehlíží umělecká hodnota snímků.“

V sedmdesátých a osmdesátých letech však tohle monstrum bylo teprve v plenkách. Jistě, dnes narostlo do nehorázných rozměrů a vynutilo si tak u filmů neustálou potřebu trhat všelijaké – jakkoliv umělé a o ničem nevypovídající – kasovní rekordy, aby tím na své produkty upozornili, ale tehdy to tak ještě úplně nefungovalo. To se ale časem změnilo. Ovšem jen v Americe. Co se okolního světa týče…

Se světovými výdělky se nedá počítat

Vybavíte si všechny problémy, které jsme zmínili v souvislosti s dopočítáváním inflace? Chybějící a nepřesné údaje o počtu prodaných lístků, různící se ceny vstupenek v multiplexech, malých kinech, městech a na venkově, chybějící a nepřesné údaje, narůstající měnovou inflaci… chybějící a nepřesné údaje? A to bylo jen v Americe, kde se od určité doby Hollywood alespoň snaží vést si nějaké přesné záznamy. Jenže teď si vezměte tohle samé, odečtěte si od toho i tu hollywoodskou snahu o věrohodné účetnictví a aplikujte to na každou zemi, v níž se nějaký ten americký film promítá.

Photo from FunnyTweeter

Ve vyspělejších státech dnes možná informace o výdělcích z kin nebo počtu prodaných vstupenek relativně přesné jsou, ale v zemích druhého a třetího světa? A co teprve když kdekoliv zajedete kousek do historie? A chtělo by se někomu dopočítávat individuální míry nárůstu inflací v každé zemi? Asi ani ne. Není proto divu, že když už se někdo v Hollywoodu rozhodne vypočítat si, kolik by při současné míře inflace vydělal nějaký starší film, omezí se pouze a jen na USA.

Odchylky a nepřesnosti, které jsou tímto omezením způsobené, se dají do určité míry zanedbat. Hollywoodské filmy si sice mohou vydělat i nadpoloviční část svých příjmů na zahraničních filmových trzích (jen se podívejte na Pacific Rim), ale takhle to funguje dnes. Ještě před patnácti dvaceti lety pocházela většina výdělků amerických snímků právě z amerických kin. A čím dále do historie zajdete, tím zanedbatelnější zlomek zisků ze světa americké filmy měly. Celosvětový filmový monopol (téměř – například v Indii ho stále válcuje Bollywood) si Hollywood vybudoval během dlouhých let snažení. Na samotném počátku se však hollywoodské filmy do zahraničí tolik nedostávaly.

Tím chci jen říct, že ačkoliv se částky uváděné například v závěru tohoto článku – tedy výdělky filmů z kin po přičtení inflace – vztahují pouze na Ameriku, tak to ještě neznamená, že by ony cifry nebyly nijak směrodatné nebo že by nic neznamenaly. Vzhledem k tomu, že zbytek světa nehrál u starších filmů skoro žádnou roli, tak se od těchto částek dá trochu odrážet. Člověk jen musí přivřít obě oči…

Photo by Rego Korosi, Flickr, CC BY-SA 2.0

Ále, komu budu věšet bulíky na nos. Třeba takový Avatar ve světě vydělal přes 2 miliardy dolarů, což je i po odečtení všeho, co se od této částky odečítá, pořád pěkná fůra peněz. Vlastně jde o dostatečně velkou fůru peněz na to, aby pořádně zamíchala jakýmikoliv seznamy „Nejvýdělečnějších filmů po inflaci“, které by se někdo (jako třeba já na konci) pokoušel dát dohromady.

Takže je dobré být jako ta vestálka čistá, na svět prostě zapomenout a zúžit záběr jen na Ameriku. U té to bude přesnější. Tedy… přesnější možná, ale přesné? To zase ne. Takže už chápete, proč Hollywood s inflací nepočítá, ačkoliv mu novináři průběžně vyčítají, že by měl? Prostě a jednoduše se to nedá… Tahle „nedávačka“ Hollywoodu ale náramně hraje do karet, protože se s její pomocí velmi šikovně maskuje fakt, že oproti minulým dobám dnes do kina téměř nikdo nechodí.

Změnil se zábavní průmysl i diváci

Bylo nebylo, v dávných dobách čtyřicátých let minulého století chodili Američané (ale jistě nejen oni) do kina zhruba třikrát do měsíce. Konkrétně například v roce 1946 šel každý člověk do kina v průměru 34x. Lístky ostatně nestály mnoho, kinematografie jako umělecká platforma mohla ještě leckomu připadnout relativně neokoukaná a co se kratochvílí všeobecně týče, člověk si tehdy beztak nemohl příliš vybírat. A kolikrát si za filmovou zábavou vyrazíme dnes? Tak třikrát do roka? Jednou za dva měsíce, když je hodně dobrá sezóna? A co je na vině? Vlastně spousta věcí. Začněme ale u toho, co na vině není.

Photo © Warner Bros. Pictures

Za menší návštěvnost (amerických) kin rozhodně nemůže jejich (ne)dostupnost. Porovnejme si například Avatara s Jihem proti Severu: V roce 1936, kdy šel do kin Jih proti Severu, bylo v USA pouhých 156 pláten, a jinde než ve Státech se nepromítal. Zato Avatar si užil premiéru na 3452 plátnech v USA a dalších zhruba 11 tisících (!) ve zbytku světa. Dnes počet pláten jen v Americe dokonce často převyšuje čtyři tisíce. A přesto Jih proti Severu technicky vzato vidělo v Americe třikrát více lidí než Avatara. A to navrch v době, kdy v USA žila méně než polovina současného obyvatelstva – každý člověk na něj tedy musel jít několikrát. Tento markantní rozdíl bude mít samosebou částečně na vině řada obnovených premiér Severu proti Jihu, ale ani na ně se nedá svalit vina celá. Dříve se prostě do kina chodilo více…

Snímek byl kromě toho uveden v době, kdy se filmy vypouštěly do kin nikoliv naráz, jako je tomu dnes, ale postupně v průběhu několika týdnů a měsíců. Dnes se tento postup udržuje pouze u nezávislých či hodně malých produkcí – film si odbude premiéru třeba na čtyřech plátnech, a jestliže má dostatečně vysoké průměrné výdělky z každého sálu, studio jej postupně nasazuje ve stále větším počtu kin. V čem tedy stranou současné výrazně nižší návštěvnosti kin vězí zakopaný pes?

1) V první řadě jsou na vině neúnosně vysoké ceny dnešních lístků, které navíc v budoucnu ještě porostou. Jen se podívejte do tabulky tady dole. Průměrná cena lístků sice z $8,90 v roce 2013 klesla ve třetím kvartálu 2014 na $8,08 (snad proto, že z lidí opadla „3D horečka“), ale pro rok 2018 se očekává nárůst na celých $9,80. A jak jsme si již říkali, na největších amerických filmových trzích – tj. v New Yorku, L. A. a v Atlantě – se dokonce průměrná cena obyčejného lístku pohybuje kolem $15.

Photo from http://www.pwc.com/

Na internetu narazíte na spoustu názorů na to, proč jsou ceny lístků takto vysoké – co stojí za tím, že i při započítání inflace ceny poskočily výše, než by měly. Pravda, někteří lidé jen pohoršeně brblají, že je to jen kvůli tomu, že „to jsou šupáci,“ ale jiní aspoň argumentují, že jsou ceny tak nastavené prostě proto, že jim ty peníze lidé dají. Podobně jako je někdo ochotný vypláznout tisíce za značkové tričko čistě jen proto, že jde o značku. Ona ale důvodem takto vysokých cen lístků není ani tak nenažranost kino-řetězců, jako spíše…

Photo by abhiroop14, Flickr, CC BY-NC 2.0

2) doba, kterou se filmy promítají v kinech. O tom, jak se v kinech rozpočítávají peníze za lístky a jaké části výdělků provozovatelé kin odvádí studiím, jsme si říkali již v tomto článku. Ale jen pro připomenutí: V průběhu prvních dvou týdnů si v Americe zhruba 25 % zisků z domácích kas nechávají provozovatelé kin; teprve od třetího týdne promítání jim jde do kapsy 50 % peněz za lístky a v týdnech následujících (pokud má film štěstí a promítá se tak dlouho) toto číslo dále stoupá.

Problém spočívá v tom, že se dnes filmy v kinech příliš dlouho neohřejí, protože bývají maximálně po pár týdnech vytlačeny nějakým dalším titulem. Jak ostatně píše Brant Lang ve svém článku o ztrátě originality hollywoodských filmů: „Filmy se kdysi v kinech držívaly celé měsíce, zato dnes si odbudou premiéru na několika tisících plátnech najednou a už ve čtvrtém nebo pátém týdnu promítání jim dojde dech. Díky tomu nemohou přirozeně růst a nabírat postupem času diváky, kteří by se o nich dozvěděli až o něco později.“ Provozovatelé kin kvůli tomuto rychlému střídání filmů na jejich plátnech zároveň odvádí většinu příjmů studiím, a aby tedy vůbec něco vydělali, přizpůsobují tomu jednak ceny lístků a občerstvení (samozřejmě včetně popcornu a pití), ale relativně nově také uvádí před trailery minimálně deset minut klasických reklam.

Zato před pár desítkami let to fungovalo naprosto obráceně. Filmů se netočilo tolik, nebyl takový výběr, takže když se do kin dostal nějaký velký trhák, mohl si tam klidně zůstat i několik měsíců v kuse. Čelisti, které podle mnohých odstartovaly éru letních blockbusterů, si v kině hověly zhruba půl roku. První Hvězdné války (chronologicky vlastně čtvrté) se v nich hřály dokonce celý rok. Lidé na tyto snímky tak dlouho chodili proto, že nic podobného v kinech za celou tu dobu neběželo. A také proto, že bylo v té době poměrně těžké najít si nějakou jinou zábavu podobného druhu. Tím vším v podstatě jen narážím na fakt, že…

Photo by Theen Moy, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

3) kina dnes již nehrají prim. V době Čelistí a Hvězdných válek, tedy na konci sedmdesátých let, s těmito blockbustery soupeřily o diváky možná tak seriály Mladí a neklidní, General Hospital nebo Perry Mason, a v místech, kde se hrálo, třeba nějaké to divadlo. Asi si tedy dovedete představit, jaký to byl „boj“. Televize se do amerických domácností ve velké míře dostávala až od padesátých let, avšak celé dvacáté století americkou filmovou tvorbu v podstatě nijak neohrožovala. Mezi televizí a kinem zela hluboká propast: Dělila je kvalita herců, scénářů i výše rozpočtů. To vše je dnes ale jiné.

Televizní tvorba je v dnešní době natolik kvalitní a točí se v ní takové peníze, že se do ní stahují mnozí filmoví režiséři (Steven Soderbergh), filmoví herci a herečky (Glenn Close, Clive Owen, Kevin Spacey, Viola Davis, Lucy Liu, Matthew McConaughey, Woody Harrelson, Colin Farrell, Sean Bean, Jessica Lange, Laurence Fishburne…), o kvalitních scenáristech nemluvě. Proč by tedy dnes lidé chodili za velké peníze do kina na nekvalitně napsaný, nudný a fádní velkofilm, když se mohou v pohodlí domova podívat na brilantní neotřelý seriál s téměř stejnými produkčními hodnotami?

Photo by Giovanni Orlando, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

A s pohodlím domova souvisí i další překážka, kterou Čelisti, Hvězdné války ani žádné filmy před nimi nemusely přeskakovat: VHSka, DVDčka a Netflix. Půjčovny videokazet se v Americe poprvé objevily v osmdesátých letech (první rána, kterou Hollywood utržil na výdělcích z kin), půjčovny DVDček v devadesátých letech (druhá rána) a Netflix, streamovací poskytovatel seriálů a filmů přímo do televize, rozjel obchod v roce 1999 (třetí rána, ačkoliv tahle přicházela poněkud pomaleji). A do toho Hollywood od určité doby čím dál více mlátí internet, videohry a částečně snad i pirátství. Opět tedy vyvstává ona otázka: „Proč by dnes někdo chodil za takové peníze do kina?“ Proč by někdo chodil do kina, když existuje tolik jiných možností jak se zabavit?

A jak tohle všechno souvisí s inflací? Jednoduše tím způsobem, že tyto možnosti lidé dříve neměli. Kino bývalo jednou z mála kratochvil, a jako takové tedy bylo náležitě využíváno. Filmy se v kinech promítaly déle, lidé na ně chodili častěji i vícekrát. Dnes do kina průměrný divák vyrazí jednou do roka, a někteří v něm nebyli třeba už několik let. Prostě to kdysi byla jiná doba. „Kvůli všem těmto změnám,“ jak vysvětluje Steven Ginsberg, „se dnešní zisky s těmi z dob minulých dají porovnávat asi jako jablka s hruškami.“

Photo by William Hook, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jinými slovy, jakmile se člověk začne pokoušet započítávat inflaci, neznamená to jen, že se musí propočítat spoustou nepřesných a nezřídka chybějících čísel. Kromě toho je také zapotřebí, aby srovnal různé doby, odlišné lidi, kultury a návyky – tedy aby nějakým způsobem číselně vyjádřil něco, co se číselně vyjádřit nedá. Až se vás tedy někdo bude snažit přesvědčit o tom, že je Hollywood děsný padouch, protože nevěnuje pozornost inflaci a tím pádem lidem vědomě a bezostyšně lže, pokývejte hlavou a řekněte tomu chytrolínovi: „Ano, ale…“

——————-

Nyní si uděláme takové cvičení v kognitivní disonanci. Doteď jsme si na spoustě-hromadě-hoře řádků povídali o tom, jak vůbec nemá smysl počítat, kolik by dávné filmy vydělaly, kdyby se jejich zisky z kin přepočítaly na hodnotu dnešní inflace. Nyní tedy nastala ta pravá chvíle uvést si seznam dvacítky filmů, jež by bylo možné považovat za nejúspěšnější v historii americké kinematografie, jen kdyby se jejich zisky z kin přepočítaly na hodnotu dnešní inflace. Když si onen seznam celý projedete, zjistíte, že s výjimkou Avataru v něm není jediný film z jednadvacátého století. Naproti tomu v klasických seznamech nejvýdělečnějších snímků má člověk co dělat, aby narazil na snímek starší pár let. V první dvacítce takových seznamů se dají zmínit pouze tyto tři filmy z 20. století: Titanic z roku 1997, Jurský park z roku 1993 a Hvězdné války: Epizoda I z roku 1999. Další ne. Důvody tohoto protikladu si jistě vybavíte.

U níže uváděných čísel převzatých ze serveru BoxOfficeMojo jen nezapomeňte, že se jedná pouze o přibližné částky, které tyto filmy nota bene utržily pouze v USA. U starších titulů mohou být kvůli dříve zmíněným problémům v domácích tržbách značné odchylky. Sečteno podtrženo, jde pouze o zisky z Ameriky, a i ty je lepší brát jen jako takovou zajímavost, jako takové hravé nic (teda, já asi půjdu dělat dělat do reklamky…).

Photo © Lucasfilm, H. C. E.

20. Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy

(1981, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $390 miliónů)

Se Stevenem Spielbergem se v tomto seznamu ještě párkrát potkáme. Jeho první jonesovští Dobyvatelé ztracené archy každopádně uzavírají naši dvacítku filmů, které by při zohlednění inflace vydělaly v kinech nevíce peněz. První Indiana Jones by si při přepočtu na dnešní peníze z pokladen amerických kin odnesl celých 721 miliónů dolarů. Ve své době šlo o nejvýdělečnější film roku, nota bene nominovaný na devět Oscarů včetně toho za nejlepší film. Tuhle sošku sice nezískal, ale nominace za nejlepší střih, scénografii, zvuk a vizuální efekty proměnil. Například veškeré zvukové efekty byly dělány klasickou Foleyho metodou – tedy s využitím všemožných nástrojů ve zvukařském studiu. Skořápky kokosu napodobující klapot kopyt jsou asi nejznámějším příkladem této metody. Za efekty vizuální (například onu známou roztékající se hlavu) je zodpovědná společnost Industrial Light & Magic (zkráceně ILM) George Lucase. Ten se mimochodem podílel na psaní scénáře a Spielbergovi dohodil i několik natáčecích lokací: Například scény z Egypta se točily v Tunisku ve stejných místech, kde Lucas natáčel první Hvězdné války. Kulturní odkaz Indiany Jonese nelze podceňovat. Snímek se dočkal dvou pokračování (protože to něco, co šlo do kin v roce 2008, byl omyl, vlastně se to vůbec nestalo, nene, prostě nestalo, ticho buďte, lalalalala) a v roce 1999 byl zařazen do Národního filmového registru Amerického kongresu.

Photo © Universal Pictures

19. Podraz

(1973, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $160 miliónů)

Kdo ví, co ve své době mohlo za kolosální úspěch tohoto snímku, po němž dnes k naší škodě již v podstatě neštěkne ani pes. Kvalitních filmů se točila spousta, ale tenhle byl nějakým způsobem výjimečný. Možná diváky lákali Paul Newman s Robertem Redfordem v hlavních rolích, možná se nechali lapit na fenomenální úspěch snímku na Oscarech (z deseti nominací proměnil sedm), možná šlo o fakt, že byl natáčen na motivy skutečného příběhu zločineckých bratrů, a možná to byla kombinace všeho. Tento film, který si dodnes v kinech vydělal 726 miliónů dolarů, však málem nikdo nenatočil. Rob Cohen, který tehdy pracoval jako čtenář scénářů v kanceláři hereckého agenta Mika Medavoye, tento snímek vylovil z haldy nenápaditých obskurností, které nikdy nespatřily světlo světa. Robovi se ovšem scénář natolik líbil, že jej přes Mikea protlačil až do studia Universal. To jej koupilo a okamžitě začalo shánět režiséra a herce. Mimochodem, kdybyste si tento film někdo pustili, tak vězte, že postava Roberta Shawa ve filmu nekulhá náhodně. Herec pár dní před začátkem natáčení hodil tlamu a potrhal si vazy v koleni. Na place proto musel mít nohu zafixovanou, což šlo sice skrýt pod nohavicí, ale kulhání se vyhnout prostě nedalo.

Photo © Walt Disney Pictures, Falcon

18. Lví král

(1994, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $988 miliónů)

O úspěchu animovaného filmu Lví král a jeho následcích jsme si sice již povídali v tomto článku, pojďme si ale přidat pár drobností. Že se ze Lvího krále stane hit, se dalo očekávat. Šlo o ručně animovanou disneyovku, které v té době byly v kurzu; studio Disney jím navazovalo na kasovní trháky Malá mořská víla (1989), Kráska a zvíře (1991) a Aladdin (1992); postavám propůjčili hlasy známí či dokonce oscaroví herci Matthew Broderick, Jeremy Irons nebo Whoopi Goldberg; děti lákaly milé postavičky a dospělé zase aluze na Shakespearova Hamleta či biblické příběhy Mojžíše a Ježíše… Prostě šlo o dokonalou bouři. Nikdo ale nečekal, že by šlo o bouři tak prudkou. Film měl nedávno jednu z mnoha obnovených premiér a i díky nim má dodnes jen v USA na účtu přepočítaných 726 miliónů dolarů (a o pár tisíc drobných více než Podraz, takže je před ním). Krom toho má dodnes dalekosáhlý dopad na kulturu. Smrt Simbova otce bude mít asi stejnou životnost jako zastřelení Bambiho matky; písničku „Nááá-seveňjááá“ pozná v Americe každé dítě i dospělý; opičákovo vyzdvižení Simby se paroduje/připomíná na fotbalových stadionech a tak dále. Tento film jednoduše stále žije.

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

17. Hvězdné války: Epizoda I – Skrytá hrozba

(1999, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $1,027 miliardy)

Epizoda I je jedinou částí prequelové trilogie Hvězdných válek, která se do tohoto seznamu dostala. Fanoušci byli zvědaví, jak návrat do jejich oblíbeného vesmíru dopadl, a tak se do kin řítili v houfech. Jenže se spálili (nebo jim možná vypálily zorničky Lucasovy trikové orgie) a další díly už tolik diváků zdaleka nenalákaly. I tak je 736 miliónů (přepočítaných) dolarů v amerických kasách více než slušný výsledek. Film je také kvalitativně oproti svým dvěma mladším bratříčkům vcelku ucházející. A navíc se alespoň částečně natáčel venku, v exteriérech (v Anglii, Itálii a Tunisku), a ne jen před zeleným ubrusem. Takže nevím, o co komu vlastně jde!!! Část zisků tohoto filmu mimochodem pochází z obnovené premiéry. Ano, pouhých jedenáct let od původního vypuštění byla Skrytá hrozba opět uvedena v kinech. Stalo se tak v návaznosti na „3D horečku“, která v té době postihla Hollywood. Lucas jí bohužel podlehl také a do kin nechal chronologicky za sebou vypustit všech šest Hvězdných válek v počítačem zbytečně prohnané a do špatného 3D formátu dodatečně konvertované verzi. Třikrát sláva!

Photo © Universal Pictures, CinemArt

16. Jurský park

(1993, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $1,029 miliardy)

Svých 749 miliónůJurský park naprosto zaslouženě. Je s podivem, že celých šest let před Skrytou hrozbou dokázali Steven Spielberg a trikové studio ILM stvořit vizuální efekty, které by na rozdíl od Lucasovy vesmírné patlanice obstály i dnes. (Dobrá… Přiznání – já ty Epizody I-III nemám rád. Snad to není příliš znát.) Kromě oživených dinosaurů ale film lákal na tehdy velmi žádaného Jeffa Goldbluma a Sama Neilla a také na krásně budovanou atmos–… Ále, co si budeme nalhávat. Dinosauři! Jako živí! Dokonce do takové míry jako živí, že když minulý rok nějaká chytrá duše narazila na fotku Spielberga sedícího na place u loutky triceratopse, sprdla ho okamžitě na Facebooku na dvě doby, protože si myslela, že se Spielberg chlubí nějakým ohroženým úlovkem z Afriky. O tomto filmu se dá napsat spousta zajímavých perliček. Že onoho efektu vlnící se vody ve sklenici tvůrci docílili drnkáním na strunu, kterou protáhli přímo palubní deskou auta, ví dnes kdekdo. Ale třeba bude pro někoho překvapením, že ta samojízdná autíčka, která sviští parkem, nebyla až tak samojízdná – řidiči byli díky práci šikulů ze studia ILM a George Barrise schovaní v kufru. A ačkoliv natáčení na Havaji dne 11. září 1992 přerušil hurikán Iniki, Spielbergovi se podařilo dokončit veškeré práce před termínem. Díky rychlosti a píli jeho střihače Michaela Kahna měl navíc téměř okamžitě hotovou hrubou verzi snímku, takže se mohl bez meškání pustit do svého nadcházejícího projektu – Schindlerova seznamu.

Photo © Lucasfilm, 20th Century Fox, Bontonfilm

15. Hvězdné války: Epizoda VI – Návrat Jediho

(1983, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $475 miliónů)

Třetí díl Lucasovy původní trilogie v amerických kinech po přepočtu vydělal 766 miliónů dolarů, a to ho Lucas ani nenatáčel. Jistě, podílel se na psaní scénáře, kreslil storyboardy (přípravná okýnka, aby se vědělo, kde budou které postavy stát, jak má být nastavená kamera apod.) a dělal milión dalších věcí, takže je zrod tohoto vesmíru po právu připisován právě jemu, ale… Tento film – podobně jako ten předchozí – technicky nenatočil Lucas, což ví – nebo si alespoň uvědomuje – relativně málokdo. Na režisérskou sesli v Epizodě V usedl Irvin Kershner a zde to byl Richard Marquand. Té pozice se Lucas mimochodem vzdal právě proto, že už měl takhle až příliš funkcí a na režírování by mu nezbýval čas, ale protože je perfekcionista, tak si určitě nějakou tu chvilku vyšetřil. Jeho rukopis je ostatně znát z obou snímků, takže je otázkou, jakou volnost režiséři měli a nakolik jim George do práce zasahoval, ale to sem nepleťme. Epizodě VI se poměrně viditelně manipulovalo s názvem. Nejprve se jmenovala Návrat Jediho, jenže tento podtitul Lucasovi a jeho spolupracovníkům nepřišel dostatečně řízný, takže ho změnili na Pomstu Jediho. Tento název byl použit na plakátech a první upoutávce. Jenže poté o tomto názvu Lucas trochu zapřemítal a došlo mu, že Jediové by pomstychtiví asi být neměli, a rozhodl se proto název změnit zpět. Čert vem plakáty (ty se dají natisknout nové) a upoutávky (na ty se brzy zapomene). Inu, tak úplně se na ně nezapomnělo, ale díky kvalitám snímku takovéhle prkotiny nikomu tlak nezvyšují.

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

14. Avatar

(2009, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $2,8 miliardy)

Na Avatara se nedlouho po premiéře snesla pořádná lavina kritiky a štiplavých komentářů: „Vždyť je to obyčejná vykrádačka Tance s vlky a Posledního mohykána.“ „Pche, pro všechny ty vizuály to má dost slabý příběh.“ „A těch nelogičností!“ „Prachsprostá bílá misionářská fantazie!“ „Nevím, co se Cameronovi stalo, ale ty ženské postavy si tady teda neohlídal. Takové stereotypické, nudné kreatury. Vážně tenhle chlap natočil Vetřelce a druhého Terminátora?“ Část této kritiky byla více než oprávněná, část ani tak moc ne. Jednu věc ovšem ani ti nejzarytější kritici tomuto filmu upřít nemohli: triky a jimi navozenou atmosféru. Cameron strávil přípravou tohoto filmu několik let, roky vyvíjel potřebné technologie, a když to dal všechno dohromady, fungovalo to nádherně. Většina triků je na špičkové úrovni a fauna i flóra jsou na Pandoře propracované do takových detailů, že se na této planetě člověk snadno zapomene. K čemuž napomáhá úchvatné 3D, které v takovémto rozsahu a kvalitě do té doby v celovečerním snímku nikdo nepoužil. Ve stínu všech těchto prvenství a výkonů téměř nikoho onen trochu omšelý příběh netrápil. A protože se lidé ve světě Pandory ztráceli tak rádi, chodili na film často hned několikrát, což při zvýšené ceně za 3D lístek dalo dohromady pěknou sumičku. V Americe po připočítání inflace to byla konkrétně sumička ve výši 792 miliónů dolarů. Člověk se tedy nemůže divit, že se už připravuje druhý, třetí a dokonce i čtvrtý díl.

Photo © MGM

13. Ben Hur

(1959, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $147 miliónů)

Když šel ve své době do kin Ben Hur, byl považován za filmovou událost, za pravý historický filmový epos, za snímek, který se prostě musí vidět. Myslíte si, že až se v roce 2016 dostane do kin předělávka Timura Bekmambetova (který by měl spíše završit svou trilogii Noční hlídky), tak se o ní bude psát stejným jazykem? Já také pochybuji. A řekli byste, že ona nová verze v Amerických kinech vydělá 798 miliónů dolarů? Já také ne. Ben Hur v USA jistojistě těžil z křesťanských tónů příběhu (Ben Hur se například stane svědkem ukřižování Ježíše Krista), jeho hlavním lákadlem ale beze sporu byl jeho epický záběr. Film vyšel produkující studio MGM na tehdy závratných 15,5 miliónů dolarů (dalších 14,7 miliónů MGM vrazilo do reklamní kampaně) a na plátně to bylo znát. Pro účely natáčení byly postaveny do té doby největší filmové kulisy v dějinách kinematografie a tyto kulisy byly posléze obydleny 10 tisíci komparzisty, 2500 koňmi, 200 velbloudy a v neposlední řadě tehdejším sex-symbolem Charltonem Hestonem. Devítiminutovou scénu závodění válečných vozů v aréně nejspíš znají i ti největší filmoví laici a dech se z ní tají snad každému, kdo se na ni podívá. Ben Hur získal jako jeden z pouhých tří filmů (těmi dalšími byli Titanic a třetí Pán prstenů) celých jedenáct Oscarů. Jednu sošku si odnesl i filmový skladatel Miklós Rózsa, jehož soundtrack je nejenom nejdelším v dějinách filmu (samotný Ben Hur má rovných 212 minut), ale také jedním z nejvlivnějších – ostatní skladatelé ho bezostyšně kopírovali, ehm, vzdávali mu hold, ještě dvacet let po uvedení tohoto snímku.

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

12. Hvězdné války: Epizoda V – Impérium vrací úder

(1980, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $538 miliónů)

A do třetice Lucas, tentokrát s přepočítaným výdělkem rovných 800 miliónů dolarů! Druhý film se sice kritikům zpočátku dost nepozdával a utržil od nich spíše smíšené recenze, časem si ale i ti nejzarytější odpůrci dali říct a uznali, že jde dost možná o nejlepší kapitolu z původní trilogie (natožpak z dosud vydané hexalogie). Ve spoustě žebříčků typu „100 nejlepších snímků historie“ se tento navíc pravidelně umisťuje na těch nejvyšších příčkách. Film je, podobně jako většina zde uvedených, v Národním filmovém registru Kongresové knihovny – dostal se tam díky svému „kulturnímu, historickému a estetickému významu“ v roce 2010. Po masivním úspěchu Epizody IV (která je v tomto žebříčku ještě o pár špruclí výše) si Lucas vydělal tolik peněz, že s pomocí nezávislých mecenášů dokázal tento film financovat z vlastní kapsy. Obešel tak celý milý systém studií a vydobyl si pro sebe absolutní autonomii a volnou ruku. Režírování tohoto dílu se vzdal, jak již bylo zmíněno, kvůli svým mnoha dalším rolím – staral se o finance, dělal producenta a měl také pod taktovkou celé trikové studio ILM. To si koneckonců po prvních Hvězdných válkách vydělalo takový balík, že se ze živořící společnosti stalo jedno z nejpřednějších trikových studií v celém Hollywoodu. A tento titul drží dodnes.

Photo © Walt Disney Productions

11. 101 dalmatinů

(1961, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $216 miliónů)

Jakkoliv mám 101 dalmatinů z roku 1996 s Glenn Close v hlavní roli rád, o tomto snímku zde řeč není. Místo toho se bavíme, jak jste již poznali z obrázku, o oné animované verzi tohoto příběhu z produkce Walta Disneyho. Dalmatini byli sedmnáctým snímkem v řadě Disneyho klasických celovečerních animáků (na začátku této řady, jestli si vzpomínáte, stála Sněhurka a sedm trpaslíků) a zároveň málem snímkem posledním. Šestnáctou příčku totiž obsadila ručně animovaná – chápejte „velmi drahá“ – Šípková Růženka (kam na ty nápady Walt jen chodil?), která ovšem v kinech naprosto propadla. Chudák Růža byla taková finanční katastrofa, že se při probíhajících pracích na 101 dalmatinech Walt svěřil svému kolegovi Ericu Larsonovi: „Nejsem si jistý, jestli s tím nemám seknout. Topíme v tom až moc peněz.“ „Tím“ Walt myslel ruční animaci, a pokud by s ní seknul, možná by krátkodobě ušetřil, ale zase by tím zakroutil krkem rozdělaným 101 dalmatinům. Nakonec se rozhodl film dokončit, především z náklonnosti k platformě, na které si vystavěl své impérium. A ještě že to udělal! Jakmile dalmatini vběhli do kin, děti na nich mohly oči nechat. Film v USA vydělal s ohlédnutím na inflaci 814 miliónů dolarů a celá jedna generace si díky němu vypěstovala fixaci na těch puntíkovaných hafanech. Vlastně, co jedna – díky onomu filmu z devadesátých let druhá. A díky obnoveným premiérám a video-pokračováním původního snímku i několik generací dalších…

Photo © Warner Bros. Pictures

10. Sněhurka a sedm trpaslíků

(1937, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $416 miliónů)

Kreslená pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků, která jen v Americe po přepočítání dodnes vydělala 888 miliónů dolarů, byla první z dlouhé řady klasických Disneyho animáků. Disney se jejím prostřednictvím vzepřel krátkým animovaným filmům z produkce studia Warner Bros., mezi něž patřili králík Bugs Bunny, prasátko Porky Pig a plejáda dalších. Celovečeráky však Warneři nedělali, a právě v tomto odvětví jim Disney nejen vypálil rybník, ale zároveň si na jeho základě vybudoval své impérium. Zajímavé je, že Sněhurka a sedm trpaslíků si přišla na více než dvě třetiny ze svých výdělků díky obnoveným premiérám. V kinech běžela přinejmenším v letech 1952, 1958, 1967, 1975, 1983, 1987 a 1993. Krom toho v roce 1994 vyšla na DVD, takže ji dnes má spousta lidí ve svých domácích kolekcích. Patří tedy ke zlatému fondu americké kinematografie a celé generace dětí i dospělých ji mají v živé paměti a stále rádi.

Photo © Warner Bros. Pictures

9. Vymítač ďábla

(1973, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $441 miliónů)

Je s podivem, že film, jehož natáčení provázelo tolik obtíží, došel takového úspěchu. Desítky herců kvůli povaze materiálu nejdříve odmítaly malé i velké role, režiséři se u projektu střídali jako na běžícím páse, a William Friedkin, který se režie nakonec chopil, musel původní 85denní natáčení protáhnout na 225 dnů. Když se totiž dal herecký ansámbl konečně dohromady, přišly nehody. Například herečka Ellen Burstyn, která ve filmu hraje matku posedlé dívky, si při pádu během natáčení vážně poranila páteř, takže se muselo čekat, než se zotaví. A když se film dostal konečně do kin, ty úplně nejprvnější recenze z něj nebyly vůbec nadšené. Nazývaly jej „náboženským pornem“ a naprosto jej zavrhovaly. Nakonec mu ale přišly na chuť, film získal jako první horor vůbec nominaci na Oscara v hlavní kategorii (a navrch devět dalších) a stala se z něj kultovka, která se dodnes průběžně objevuje v kinech. Dosud si vydělal přepočítaných 901 miliónů.

Photo © MGM, Warner Bros. CZ

8. Doktor Živago

(1965, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $112 miliónů)

Nejvtipnější na tomto filmovém eposu z Ruska na začátku 20. století je, že se kvůli sovětskému režimu v samotném Rusku poprvé promítal až v roce 1994. Ona byla ostatně cenzurou zakázána i románová předloha Borise Pasternaka, takže se ani není čemu divit. Jelikož ani samotná produkce nemohla využít autentických natáčecích lokací, točily se veškeré scény ze zasněžené ruské tundry ve Španělsku. A kde se vzal ve Španělsku všechen ten filmový sníh? Filmaři použili rozfoukané vločky včelího vosku. Vážně. Ačkoliv byl tento film uveden za Studené války (nebo snad právě proto?), tak se především v Americe setkal se skvělým ohlasem (kritice to tedy opět chvilku trvalo, ale nakonec si i ona dala říct). Lidé si snímek zamilovali, v pokladnách kin by za něj nechali dnešní miliardu a jedenáct miliónů dolarů, z Omara Sharifa v hlavní roli se stala celebrita a jméno Lara (hlavní ženská postava, kterou ztvárňovala Julie Christie) bylo na pár let nejčastějším jménem dávaným novorozeným holčičkám.

Photo © Universal Pictures

7. Čelisti

(1975, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $471 miliónů)

Jak již bylo v tomto článku zmíněno, Čelisti se dnes považují za první skutečný americký blockbuster/velkofilm. Studio na něj nasadilo upoutávky do televize, dodalo jeho kopie do předtím nevídaného počtu kin naráz, spojilo s jeho uvedením prodej merchandisingu (plážových osušek, přívěsků se žraločím zubem, triček, píšťalek – tohle si jistě domyslíte) a pak se jen vesele dívalo, jak si diváci v průběhu týdnů a měsíců, které film strávil v kinech, vypěstovávají fobii a odpor k žralokům (Čelisti byly v minulých dekádách mimochodem přímo odpovědné za jejich drastické hubení). Film v amerických kinech vydělal v přepočtu na dnešní peníze 1,043 miliardy dolarů. A to přitom jeho natáčení nebyla žádná procházka růžovým sadem. Scénář se neustále přepisoval, atrapa žraloka málem sežrala jednu z hereček, natáčení se kvůli špatně fungující mechanice téměř o půl roku protáhlo… Prostě děs.

Photo © Paramount Pictures, H. C. E.

6. Desatero přikázání

(1956, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $123 miliónů)

Zrovna tento film ve světě příliš neoslnil, ale v Americe se postaral o velký rozruch. Byl nominovaný na sedm Oscarů, z nichž však vyhrál pouze jediný – za vizuální efekty. Film vypráví onen klasický příběh o Mojžíšově vyvedení Hebrejců z Egypta (ten samý příběh, jemuž vloni udělal onu stejně vybělenou předělávku Ridley Scott) a sošku od Americké filmové akademie si vysloužil – vcelku očekávaně – především za scénu rozdělení Rudého moře. A to přitom filmařům stačilo zvrhnout sud s vodou, natočit to a pustit pozpátku. Ano, Desatero přikázaní ošklivě zestárlo. Ve své době ovšem vydělalo přepočítaných 1,067 miliardy dolarů, lidé poulili oči a režisér Cecil B. DeMille si tak vysloužil nádhernou kariérní tečku. Jistě, našli se i rýpalové, kteří podotýkali, že se film od původního biblického příběhu místy značně liší, avšak těm scenáristé vzkázali, že při psaní nevycházeli pouze z Bible, nýbrž i z Koránu. Čímž si nejspíš příliš nepomohli. Snímek je každopádně dodnes ve všeobecném povědomí – stanice ABC jej od roku 1973 vysílá každé velikonoční pondělí, a to v původní délce 219 minut.

Photo © Paramount Pictures, 20th Century Fox, Bontonfilm

5. Titanic

(1997, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $2,2 miliardy)

Titanic – film, který James Cameron původně vůbec nechtěl natočit. Pak se ale potopil k vraku lodi a byl natolik uchvácen, že se dal přesvědčit. Cameron do té doby natočil první dva Terminátory a druhého Vetřelce, takže ačkoliv si od samotného počátku produkce film představoval na obřím měřítku, studio bylo v klidu a dále mu věřilo. Jenže pak se natáčení protáhlo ze 138 na 160 dní, rozpočet nabobtnal na 200 miliónů (tehdy šlo o nejvyšší rozpočet v dějinách filmu), Kate Winslet a Leonardo DiCaprio byli kvůli permanentnímu ráchání ve studené vodě často nemocní, komparzisté a kaskadéři si z placu odnášeli jedno zranění za druhým a komu zbývaly síly, s tím se chytnul poměrně náladový Cameron… No, řekněme, že se produkce setkala s určitými obtížemi. Dokončenému filmu navíc nikdo příliš nevěřil, a to včetně samotného produkujícího studia. Jenže chyba lávky. Ve filmu bylo dostatek romance a akce, kostýmů a dechberoucích vizuálních efektů, že si v něm každý našel, co chtěl. Titanic si v Americe po připočtení inflace přišel na 1,104 miliardy dolarů a je v tomto smyslu nejvýnosnějším Cameronovým snímkem. A věděli jste, že se film dokonce dočkal „Super 3D“ předělávky od George Lucase, J. J. Abramse a Michaela Baye? No vážně, zde máte na tuhle jejich režisérkou kolaboraci upoutávku.

Photo © Universal Pictures, Bontonfilm

4. E.T. – Mimozemšťan

(1982, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $793 miliónů)

S výdělkem 1,156 miliardy dolarů je E.T. – Mimozemšťan nejvýdělečnějším snímkem Spielbergovy kariéry a zároveň filmem, jenž si spousta diváků s tímto režisérem spojuje nejčastěji (což je trochu škoda, protože Schindlerův seznam, Zachraňte vojína Ryana, Minority Report nebo Jurský park jsou podle mě mnohem lepší filmy). Spielberg v tomto snímku vycházel z vlastních dětských zkušeností – nechal se inspirovat pocity osamělosti, se kterými se musel vypořádávat poté, co se mu rozvedli rodiče. Kritika byla z filmu unešená. Někteří recenzenti jej přirovnávali k novodobé pohádce, jiní v něm nalézali paralely s Peterem Panem či dokonce s Ježíšem Kristem (E.T. – Ježíš Kristus? Hehe!). E.T. se každopádně zalíbil i nekritickým divákům. Což je trochu s podivem, protože když filmaři napsali společnosti M&M’s, jestli by ve snímku mohli mimozemšťánka nalákat na jejich bonbónky, zástupci M&M’s se natolik zhrozili jeho podoby, že s díky odmítli. Nepřáli si totiž být spojováni s obludou. Na nabídku hned skočili Hershey’s Reese’s Pieces, a že se jim to vyplatilo!

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

3. Za zvuků hudby

(1965, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $286 miliónů)

Sladký, přesladký to muzikál se sladkými, přesladkými písněmi. Když se snímek poprvé objevil v kinech, filmová kritička Pauline Kael ve své recenzi v časopisu McCall napsala: „Kdykoliv se přistihneme při broukání těch sacharínových předobřelých odrhovaček, je to pouze znamením toho, že se z nás tvůrcům podařilo učinit emoční a estetické imbecily.“ Ihned poté dostala Pauline padáka. Lidé si totiž tento snímek zamilovali a tuto kritiku brali jako osobní útok. A milují jej dodnes – od roku 2005 se v Los Angeles koná výroční promítání se zpěvem, herečka v hlavní roli Julie Andrews i přes svou bohatou kariéru v rozhovorech dodnes mluví převážně o odkazu tohoto snímku, remixované a nové verze ústřední písně se objevují na YouTube, v rádiích a dokonce se prodraly i do filmu. A dokonce i ty všechny nesčetné parodie oné písně jistě svědčí o neutuchající oblíbenosti tohoto díla. Jen do dnešního dne Za zvuků hudby v Americe vydělal 1,160 miliardy dolarů a toto číslo časem ještě poleze nahoru.

Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

2. Hvězdné války: Epizoda IV – Nová naděje

(1977, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $775 miliónů)

Fanouškovská očekávání, kterým tento film před uvedením v kinech čelil, byla… no, vlastně nebyla. Ta očekávání nebyla vůbec žádná. V kinech v té době hodně táhly vážné filmy s temnými podtóny, oproti nimž musely Hvězdné války obyčejnému divákovi připadat jako barevná rozjívená pjů-pjů pitomost. George Lucas se do kin samozřejmě snažil lákat mladší ročníky, kterým by se potenciální barevné rozjívené pjů-pjů pitomosti mohly líbit, jenže to dělal odkazováním na dobrodružné seriály ze 40. a 50. let, které jeho možná při natáčení ovlivnily, ale oněm mladším divákům zhola nic neříkaly. Aniž by to kohokoliv zajímalo, tak se Hvězdné války tedy dostaly do kin. A ačkoliv někteří kritici snímek popisovali jako „matoucí“ či „anachronický“ (což lze chápat, jako že „předběhl svou dobu“, což lze pro změnu chápat, jako že „jde o slátaninu, z níž současného diváka rozbolí hlava, ale za pár desítek let se toho možná někdo chytne“), diváci mu hodně rychle přišli na chuť. Vlastně spousta diváků. A ti všichni si chodili přidávat tak dlouho, že film udrželi v kinech celý rok a dodnes mu vydělali 1,451 miliardy dolarů (dobrá polovina z této částky pochází z obnovených premiér). A navrch mu vysloužili dvě pokračování. A pak tři předkračování. A nyní tři další pokračování. A mimo to i několik animovaných seriálů a filmů. A nadto hory, pohoří, celé planety merchandisingu. Z Hvězdných válek se v Americe stalo něco více než kultovka. Vyvinula se z nich kultura.

Photo © Warner Bros. Pictures

1. Jih proti Severu

(1939, celosvětové výdělky bez započtení inflace – $390 miliónů)

Zatímco Hvězdné války každý zná, Jih proti Severu už bude pro velkou část ne-Američanů možná oříšek. Ačkoliv tento snímek v Americe vydělal po přepočítání s ohledem na inflaci neuvěřitelných 1,646 miliardy dolarů a je tak v tomto ohledu bezkonkurenčně nejvýdělečnějším snímkem v dějinách Spojených států, za hranicemi Ameriky takové vlny tato adaptace románu Margaret Mitchell opravdu neudělala. Jenže tady jde výhradně o USA a tam mají tento epický válečně-romantický film (tahle kombinace akce a romance už vyšla Titanicu, vzpomínáte?) lidé dodnes natolik zažitý, že vám ho jsou schopní odcitovat (případně onu citaci alespoň rozpoznat). Například hláška, „Slečno Scarlett, já ale vůbec nevím, že by tu někdo rodil nějaký děti,“ pochází právě odsud. Adaptovat tuto knihu ale nebyl žádný med – román má přes tisíc stran a vystupuje v něm na 1400 postav. Scenárista Sidney Howard se spolu se skupinou asi dvaceti pomocníků tedy musel pořádně zapotit, aby knihu osekal do podoby jednoho filmu. A i tak má snímek necelé čtyři hodiny, čímž se řadí mezi nejdelší filmy, které byly klasicky promítány v kinech. Pokud by vás zajímalo, jak se dá čtyřhodinový film v kině vydržet, do jeho samotné struktury je zabudovaná přestávka a intermezzo, takže si má člověk možnost chvíli oddychnout, občerstvit se, odskočit si. Mimochodem, onu závratnou částku Jih proti Severu vydělal především díky obnoveným premiérám. Stejně jako je tomu u tolika jiných filmů o spoustě z nich neexistují žádné bližší údaje, víme ale, že se Jih proti Severu promítal v letech 1947, 1954, v roce 1961 měla premiéru jeho 70mm verze a v roce 2014 měl ono 75. výročí.

——————-

——————-

Korekce: Lucifrid

——————-

Primární zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Inflace

http://kultura.idnes.cz/cena-vstupenky-do-kina-0bd-/filmvideo.aspx?c=A140702_170926_filmvideo_vha

http://economix.blogs.nytimes.com/2010/03/01/why-avatar-is-not-the-top-grossing-film/?_php=true&_type=blogs&_r=0

http://blogs.wsj.com/numbersguy/how-hollywood-box-office-records-are-made-889/

The Inflation Adjustment

Top 10 Box Office Hits Adjusted For Inflation

http://online.wsj.com/news/articles/SB10001424052748704878904575031813961239170?mg=reno64-wsj&url=http%3A%2F%2Fonline.wsj.com%2Farticle%2FSB10001424052748704878904575031813961239170.html

http://www.forbes.com/2010/01/27/avatar-box-office-business-entertainment-avatar.html?boxes=businesschannellighttop

http://boxofficemojo.com/alltime/adjusted.htm

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde