Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Herci a herečky 39/47: Paparazzi I/III

Paparazzi

Photo by Víctor Rebolledo, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

—————

To si pište, že jsem obětí přílišného zájmu fotografů a médií. Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem si na to zvykla. Nedá se s tím ale nic moc dělat.

Když se totiž zamyslíte nad tím, co je veškerému tomuhle šílenství příčinou, dojde vám, že jde hlavně o peníze. O nehorázné hory peněz, které se v tom průmyslu kupí. A to jen tak nezastavíte. Jde ostatně o nový průmysl, tyhlety zprávy o celebritách a současná podoba zábavních pořadů; jde o obrovský byznys, který vydělává balíky peněz. Není důvod, aby se cokoliv měnilo.

– Kristen Stewart pro Hollywood Reporter

—————

Představte si, že se ráno probudíte, vylezete z postele, vyjdete se na balkón protáhnout a rozkoukat a všimnete si, že kousek opodál stojí člověk a míří na vás foťákem. *CVAK internet se vám směje za to, že vám narostlo panděro* Pes už kňučí, že chce ven, tak vezmete obojek a vyjdete na ulici. Za stěračem auta máte lísteček *CVAK Zakládají se blogy o tom, jak celebrity neví, kde parkovat. Lidé se ale baví, protože vědí, že si to ti herečtí zbohatlíci mohou dovolit.* Opatrně se rozhlédnete, kam jít. První člověk je pryč, ale stejně se vydáte opačným směrem. Po chvíli se skloníte k psí nadílce. *CVAK Média rozebírají váš zadek, který vám během ohýbání vykouknul z kalhot* Dostanete chuť na snídani, tak si řeknete, že si skočíte do pekárny pro něco k snědku. *CVAK Lidé řeší, co máte na sobě, co jste si koupili, že jste nepřecházeli na přechodu, že jste neučesaní* Cestou domů už se v kruzích fotografů rozkřikne, že jste venku, a než obejdete blok, je jich kolem vás dobrý tucet. *CVAK CVAK CVAK Jak se máte? To je dneska pěkně, co? Je pravda, co se říká? Fakt teď chodíte s tamtou zpěvačkou? CVAK CVAK Co si myslíte o Sýrii? CVAK Jaký je váš názor na Kim Kardashian? Máte tlustou prdel, víte to? CVAK CVAK Vy jste teda pěkně nevděčný. Bez nás byste tu nebyl. CVAK CVAK CVAK* Dojdete domů, zavřete dveře a už nikdy nechcete vyjít ven.

Odkud jste si mysleli, že se všechny ty fotky v bulvárech berou? A proč si myslíte, že se hvězdy nechávají všude vozit limuzínami s černými skly a mezi lidi téměř nechodí? „Protože na to mají peníze,“ asi částečně také bude důvodem, ale hlavně je to proto, že jakmile se vypracují tak vysoko, že je lidé začnou poznávat, venku prostě být nemohou.

Nebylo tomu tak vždycky. V minulých dekádách sami filmoví fanoušci nepotřebovali vědět, jak vypadá čí dítě, kdo kam jezdí na dovolenou, jak si kdo bydlí, jak kdo vypadá bez make-upu, co si obléká, kam chodí nakupovat, co jí, co pije, co si myslí o kdejaké aféře a podobné pitomosti. Stačilo jim vědět, že jsou ti lidé dobří herci, občas s nimi skouknout nějaký rozhovor, a šmitec. Média nám v poslední době ale pořádně narostla a díry ve vysílání je třeba naplnit… něčím. Třeba osobními životy slavných. Co je komu do toho, že jim ty životy svým chováním krademe. Hlavně že se sami bavíme.

Photo by Brian Gratwicke, Flickr, CC BY 2.0

Jak to skvěle popisuje Claudia Rosenbaum ve svém článku na BuzzFeedu, kultura paparazzi v té podobě, ve které ji známe dnes, se zrodila v roce 2000. V dekádě předtím bývalo běžné, aby na herce a herečky fotografové například číhali před domem a pak sledovali, kam jedou, aby je mohli nafotit při schůzkách v restauraci. Nebo aby se vetřeli na natáčecí placy a fotili je při práci. Kromě fotek tohoto druhu ještě táhla těhotenská bříška, rozchody a nové páry, fotky hereckých milenců na romantických schůzkách, fotky z dovolených a z protialkoholních či drogových léčebných zařízení. Taková ta klasika.

Právě v roce 2000 se ale měsíčník Us Weekly začal vydávat každý týden a dostal se do tvrdé konkurence s časopisem People. Oba byly i přes ustavičné půtky o čtenáře velmi úspěšné, což nalákalo další investory. Zrodily se bulváry In Touch Weekly, Life & Style Weekly, OK! a později tucty dalších. Jelikož bylo třeba plnit stovky nových stran magazínů nějakým barvitým a zajímavým obsahem, vyvstala potřeba splašit spoustu jiných fotek známých osobností – herců, hereček, hudebních umělců atd. Protože těmi byli lidé odjakživa více fascinovaní než básníky, malíři, vědci a podobně.

Photo by martin, Flickr, CC BY-ND 2.0

Bulváry proto využily výše naťuknutého zaběhnutého systému pouličních fotografů pracujících na jedné noze. Ti se už od 90. let potulovali ulicemi a tu a tam nějakou hvězdu vyfotili z povzdálí, aby pak její fotografii prodali do tisku. Tvrdá konkurence na začátku tisíciletí vedla pouze k tomu, že těch fotografů najednou bylo mnohem více, že byli podstatně oprsklejší, drzejší a útočnější, že se v jejich nově vzniklé profesi začaly točit nesmírné peníze, a že dostali nové jméno – paparazzi.

Od roku 2000 plnily stránky magazínů fotografické příběhy o tom, že „hvězdy jsou jako my“. Na začátku první dekády si za každou podařenou fotku celebrity, jak nakupuje potraviny, čte si v kavárně knížku, je u kadeřníka nebo si nechává dělat nehty, baví se s někým před domem, jde po ulici se psem, čerpá benzín u stanice atd., účtovali od 10 do 20 tisíc dolarů. A tahle fotka s Bradem Pittem a tehdy ještě Jennifer Aniston na pláži? Za tu dostal fotograf půl miliónu.

Díky množství peněz, které se v povolání paparazza dalo získat, se do centra amerického filmového průmyslu L.A. začala stahovat hromada dalších pochybných existencí. A třebaže bylo ve městě paparazzů jako psů, žili si jako králové. Jelikož bylo třeba ukojit poptávku, většina z nich si každý den vydělala alespoň $20 tisíc na tom, že vyfotila nějakou nebohou duši, jak si jde po ulici a všímá si svého. Kupovali si dobrá, rychlá auta, kterými byli schopní žádané osoby nahánět po městě, hezké domy, hezké věci, drahé vybavení. A slídili.

Photo by John Rawlinson, Flickr, CC BY 2.0

Některé mediálně protřelé hvězdy se dokonce rychle naučily, že mohou paparazzi snadno využívat a vydělávat na nich. Vstoupily tak s nimi do jakéhosi symbiotického vztahu. Paris Hilton byla známá tím, že fotografům často potajmu sdělovala, do jakého klubu se chystá, kam jede na dovolenou apod., což dělala v očekávání, že až tam dorazí, paparazzi na ni již budou čekat. Fotografové ji tak nemuseli nikde nahánět a měli jistý výdělek, a co se jí týče… Pokud byla oblečená v nějaké známé značce, udělala fotkami reklamu návrháři. Pokud šla do nějakého klubu, zajistila mu publicitu, za což jí majitelé podniků také běžně platili desetitisíce dolarů. A i kdyby šla někam jen tak, oblečená v neznačkovém oblečení (což u ní bylo a je nepravděpodobné), stále zůstávala ve veřejném povědomí, stále byla díky fotografům známá a mohla své slávy využívat jako businesswoman v jiných odvětvích. Stejným způsobem paparazzi využívala i Lindsay Lohan, Tara Reid, Tori Spelling nebo Angelina Jolie. Hloupé je, že si dámy neuvědomily, že si na hrudi hýčkají hada.

Ne každý totiž po takovéto slávě toužil. A když paparazzi vyměnili taktiku focení hvězd z dálky za přímou konfrontaci (nejlépe konfrontaci jednoho či dvou hvězd davem fotografů), začalo být teprve zle. Britney Spears se například nechvalně po jednom fotografovi ohnala deštníkem, když se ocitla v obležení zrovna ve chvíli, kdy se dozvěděla, že nemá přístup ke svým dětem. Sice předtím prosila fotografy, aby ji nechali být, že jim poskytne rozhovor příště, ale oni si nedali říct. Větřili krev, zasypávali ji otázkami, všude bylo plno křiku a zmatku… a paparazzi si nakonec mnuli ruce, protože zpěvačku vyprovokovali a nafotili si její šťavnatý výbuch. Kterým se pak veřejnost bavila ještě několik let.

Britney je ale jen špička ledovce. Frustrované celebrity často před fotografy utíkaly, schovávaly se, nevycházely z restaurací v marné naději, že se venku situace zklidní, ujížděly fotografům v autech, honily se s nimi ulicemi, nebezpečně auta obracely do protisměru, projížděly na křižovatkách na červenou. Jestliže byla na jejich hlavu vypsána pěti– až šesticiferná odměna, nemůžeme se takovému chování příliš divit. Bohužel to pak dopadalo třeba takhle.

Situace zašla v roce 2008 tak daleko, že bylo losangeleské městské radě navrženo ustavení jakési „osobní bezpečnostní zóny“, která měla známým tvářím zajistit, že je paparazzi přinejmenším nebudou obtěžovat hodně zblízka. Návrh byl ale zamítnut. Nejspíš proto, že zrovna tenhle problém nikdo z městské rady neměl a nedokázal si ani představit, že by ho někdo mít mohl. O dva roky později byl pouze uzákoněn zákaz nebezpečné jízdy za účelem získávání fotografií. Když tedy jeden fotograf naháněl v roce 2012 stopadesátikilometrovou rychlostí Justina Biebera v ulicích L.A. a dostal se kvůli tomu do křížku s policií, mohl si klidně do aleluja brblat cosi o pošlapaných občanských svobodách. Dostal pokutu $2500, a pokud by tenhle přestupek opakoval, mohl skončit na půl roku ve vězení.

—————-

Korekce: Lucifrid

—————

4 komentáře u Herci a herečky 39/47: Paparazzi I/III

  • Hezký článek. Rád bych se s Vámi podělil o skutečnosti, která se mi stala. Já jsem dříve pracoval v OC Smíchov v jednom obchodě s elektronikou. Jednou tam přišel herec Jan Kraus a o několik týdnů později též herec Vojta Kotek. Procházeli a lidi samozřejmě koukali, ale dělali jako by nic, což myslím je přijatelné chování, občas blesk s dostatečné vzdálenosti a to bylo vše. Následně jsem potkal, jak vychází s TESCA, které leží ve stejnojmenném obchodním centru a přistoupil k ním muž kolem 35 -40 let se slovy:„Ahoj Ivano, vyfoť se se mnou“. To si říkám, že se nedivím, že mají “hvězdy“ v ČR své řidiče, sluhy, zahradníky a další personál a to jsme v ČR. Tohle jediné si nedokáži představit v Americe, kdy historie kolem hvězd a zmiňované peníze jsou až nepředstavitelné

    Mimochodem na jediné šílenství, které se může z přivřenými očima srovnávat s publikovanými videi ve článku, je snad příjezd hokejistů z Nagana nebo vrcholná popularita Lunetiku, pokud si nějaký čtenář tuto skupinu pamatuje 🙂

    • No právě, já mám pořád dojem, že Češi, Britové, New Yorčané i spousta dalších škatulek lidí se umí chovat, i když vedle sebe visí někoho, koho třeba i poznávají z televize, filmu, médií. Ale Amerika celkově, a konkrétně L.A., je v tomhle ohledu vážně ďábelské místo. „Ahoj Ivano, vyfoť se se mnou,“ je ještě slabý odvar toho, čeho se lidé běžně dožadují po amerických hercích. A když se brání, dostane se jim odpovědi, „Ty jsi tu pro mě. Bez fanoušků, jako jsem já, by po tobě ani pes neštěknul, tak koukej dělat, co ti přikážu!“

      Jinak s Lunetiky a hokejisty souhlasím. Asi bych přidal i Lucku Bílou, Daniela Hůlku, Kryštofy a další – ale všichni vzplanuli jen na krátkou chvíli, jen na chvíli se kolem nich vysloveně šílelo, a pak se kolem nich situace uklidnila. Alespoň mi to tak přijde.

  • Já mám zase opačný zážitek, kdy jsem náhodou potkal jednu českou hvězdičku. Měl jsem možnost s ní mluvit, ale vůbec jsem se nezmohl na slovo. Jen jsem blekotal a rychle se pak rozloučil. Někdy hvězdná zář dokáže vytvořit jakousi auru, která blokuje normální myšlení, i když dotyčná celebrita je úplně normální člověk.

    • Nebo taky člověk neví, o čem by si s těmi lidmi povídal…? Ostatně jsou to pořád neznámí lidé, tak co byste jim vykládal? „Viděl jsem vás v tom a tom, byla jste skvělá…“ *cvrčci*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.