Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Únik dat ze studia Sony 7/10: Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

Photo by Beth Rankin, Flickr, CC BY 2.0

Pro všechen čas, který jsme s nimi v tomto článku doposud strávili, máme nyní dostatečně dobrou představu o tom, co za lidi jsou jedna z vedoucích studia Sony Amy Pascal a producent Scott Rudin. Můžeme se tedy podívat na aféru, která je dostala do potíží, aniž by nám hrozilo, že bychom třeba někomu ukřivdili tím, že bychom nepochopili, odkud ta jejich slova mohla přiletět. Ona aféra, díky níž se oba hollywoodští velikáni dostali do horoucí vody (Amy Pascal se do ní však ponořila o dost hlouběji), se týkala prezidenta Spojených států Barracka Obamy a v Americe často diskutované záležitosti rasy (–ismu). Více ta voda vřít snad ani nemohla.

Vše začalo v první polovině listopadu 2014, kdy šéf animačního studia DreamWorks Animation Jeffrey Katzenberg pořádal pro prezidenta Barracka Obamu slavnostní snídani. Mělo jít o velkou událost, jíž se měli zúčastnit ti nejdůležitější z nejdůležitějších lidí politiky a showbusinessu, ta nejsmetánkovější smetánka. Amy Pascal byla coby jedna z dárkyň Demokratické strany (vypsala jim šek na $30,800) a prezidentské kampaně Barracka Obamy (darovala mu $5000) mezi pozvanými. Avšak místo toho, aby se těšila, že uvidí prezidenta, hlodaly v ní obavy. Nevěděla totiž, o čem se s ním – kdyby na to došlo – bavit. Napsala proto e-mail svému dlouholetému známému, s nímž se ještě nestačila rozhádat, Scottu Rudinovi. Žádost o radu se však brzy zvrtla… v něco jiného:

Gif from Pinterest

Pascal: Na co se mám na té Jeffreyho hloupé snídani zeptat prezidenta?

Rudin: Jestli by nám nechtěl zafinancovat nějaký film. [viděl bych to na narážku na Jobse, jehož financování jim oběma touto dobou přidělávalo spoustu vrásek]

Pascal: Leda ve snu. Mám se ho zeptat, jestli se mu líbil [Nespoutaný] Django?

Rudin: Spíš 12 let [v řetězech].

Pascal: Nebo Komorník. A co Mysli jako on?

Rudin: Jízda švárů. Vsadím se, že zbožňuje Kevina Harta.

Tohle „málo“ stačilo k tomu, aby se zvedla vlna celonárodní kontroverze, aby Amy Pascal v tu chvíli málem přišla o práci, aby měla média celý týden o čem psát, aby se znovu rozhořel plamen debaty o rasové problematice v Hollywoodu. Těchto pár řádků je možná nabitých pramálem informací a faktů (kdyby to třeba někomu uteklo, všechny uvedené snímky jsou primárně černošské a jak Obama, tak Kevin Hart jsou také černoši), avšak jejich implikace jsou dalekosáhlé a jejich dopad zatím obrovský. Pojďme si to tedy vzít rovinu za rovinou, vrstvu po vrstvě, pěkně popořádku.

V první řadě je třeba říci, že ve svém proslovu onoho rána se prezident Obama nezmínil o žádném svém oblíbeném filmu, natož o Kevinu Hartovi. Místo toho – aniž by věděl, jak moc se budou jeho slova za pár týdnů ohýbat pod tíhou ironie – prohlásil: „Věřte tomu, nebo ne, ale zábavní průmysl je součástí americké diplomacie.“ Ehm, ehm… Tak tedy… No… „Jestliže se cizí národy dívaly a dívají na americké filmy a seriály – na Hádej, kdo přijde na večeři, The Mary Tyler Moore Show, Willa & Grace či Takovou moderní rodinku –, naskytl se jim tím krásný pohled na to, jak jsme tu společně kráčeli vstříc pokroku. A to i v případě, že jejich vlastní národy tento pokrok teprve čekal.“ Obama je však v této konkrétní aféře poměrně nepodstatný, neboť se ke komentářům Pascalové a Rudina ani nijak nevyjadřoval. Mnohem důležitější je, co je na nich tak špatného, a proč lidem tolik vadily.

Photo from MemeGenerator

„Každá novopečená matka je vypatlaná ňuňu nána.“ „Všichni malí muži trpí napoleonským komplexem.“ „Co důchodce, to nevrlý dědek nebo bába.“ „Každý Moravák je hloupý ochlasta a každý Pražák vychytralý hulvát.“ „Všichni Židé táhnou za penězi.“ „Co Rom, to zloděj.“ Tohle všechno jsou stereotypy. Zjednodušené šablony lidí, které nám pomáhají orientovat se ve světě složitých vztahů a identit, vymezovat se vůči svému okolí a ulevovat ztrápené mysli. Některé stereotypy jsou bezzubé, protože jejich objektům nijak neubližují (je nepravděpodobné, že by muž přišel o práci jen proto, že měří metr šedesát), některé jsou v jejich absurditě naprosto směšné (v USA existuje stereotyp, podle něhož běloši neumí tancovat a do jednoho zbožňují stanování v přírodě), jiné ale mají mnohem závažnější dopad na psychiku a každodenní život lidí, jichž se týkají. Některé stereotypy ubližují.

Naznačovat Obamovu oblibu výhradně v černošských filmech a hercích je možná samo o sobě na hranici nevinného žertíku, který v oné chvilce nikdo nemyslel příliš vážně, avšak na druhé straně oné hranice leží země negativních stereotypů, pracovní i společenské diskriminace, země rasové nesnášenlivosti. Vtipkovat, že se tamtomu černochovi líbí jenom samé černošské filmy, je stejné jako pobaveně spekulovat, jestli jí banány, nebo se někoho vesele ptát, jestli je ten který černoch člen drogového gangu, neumí číst nebo jestli opustil svou rodinu. Jde o stereotypy toho nejhoršího kalibru (to proto, že se snaží vydávat za humor), o rasové předsudky, které lidem ztěžují a znepříjemňují každodenní život.

Photo from MemeGenerator

Tyto věci by tedy rozhodně neměly napadat dva z nejmocnějších lidí v Hollywoodu, lidí, kteří rozhodují o tom, které filmy se budou točit, a jaké druhy herců se do nich budou obsazovat. Jestliže Amy Pascal a Scott Rudin takovýmto způsobem vesele vtipkovali o věci, jejíž sociální závažnosti si musí být moc dobře vědomi, je to pouze znamením toho, jak moc nejsou v kontaktu s realitou těch, z nichž si tolik utahují. Nemyslím si, že by Pascal ani Rudin byli špatní lidé, vlastně si ani nemyslím, že by byli rasisti v tom nejhorším slova smyslu – například Amy Pascal přece chtěla do role Jamese Bonda najmout toho Idrise Elbu, že ano? –, jen mám takový neblahý pocit, že fakt, že o takovýchto věcech tak samovolně vtipkují, je důkazem, jak moc jim je problematika afroamerické zkušenosti vzdálená. Jistě, oba dva jsou to běloši, takže se určitá vzdálenost dá pochopit, avšak ne v jejich pozici, ne u lidí, kteří mají takovou moc – moc ovlivňovat to, jakým způsobem nahlíží diváci hollywoodských filmů na svět a jak ho vnímají.

Jen se podívejme na filmy, jež jim prošly rukama: Amy Pascal dohlížela například na Malé ženy, Velké vítězství, Na hromnice o den více, Spider-Mana 1-3, Šifru mistra Leonarda, Anděle a démony, Špinavý trik, Moneyball, Sociální síť či 30 minut po půlnoci. Scott Rudin je zase známý produkováním takových snímků jako Truman Show, Sleepy Hollow, Skvělí chlapi, Klub odložených žen, Zoolander, Vesnice, Stepfordské paničky, Série nešťastných příhod, Nouzový východ, Pochyby, Sociální síť, Moneyball či Muži, kteří nenávidí ženy. Všechny tyto snímky mají téměř celo-bílé herecké obsazení.

Photo from MemeGenerator

V roce 2013 však Rudin produkoval i film Kapitán Phillips s Barkhadem Abdim a o rok později snímek Chrise Rocka Top Five, kvůli čemuž jsou jeho komentáře o to více zarážející. Člověk by od něj totiž v takovém případě čekal trochu více taktu, pochopení, zdrženlivosti… Že by to tedy skutečně znamenalo, že šlo o pouhý nesmyslný vtip, který nemá na hollywoodskou realitu pražádný dopad? To by pak ovšem zároveň znamenalo, že bychom museli ignorovat onu do očí bijící korelaci mezi „nevinným vtipkováním“ této dvojice a hollywoodskou tvorbou, kterou s pár výjimkami již léta pomáhají vytvářet a vypouštět do světa. A to by mohlo být poněkud krátkozraké, ne?

Realita hollywoodského nakládání s rasově minoritními herci je však mnohem pokřivenější, smutnější a jde dál než k nějakému nemístnému vtipkování mezi Rudinem a Pascal o Obamových oblíbených filmech. Vedoucí Sony Michael Lynton například obdržel mail od jednoho svého producentského kolegy, v němž se onen neidentifikovaný muž vyjadřoval k domácím a zahraničním výdělkům filmu Equalizer s Denzelem Washingtonem. Abychom věděli, co a jak, uveďme si před jejich samotnou výměnou, že tento kvalitativně velmi zdařilý snímek stál $55 miliónů a celkově jich v kinech vydělal 192 miliónů – 101 v USA a 91 ve zbytku světa.

Photo © Sony Pictures, Falcon

Producent: Myslím, že filmoví diváci na mezinárodních trzích jsou rasisté. Snímky s Afroameričanem v hlavní roli za hranicemi tolik nevydělávají. Když Sony točilo Equalizera, muselo vědět, že Denzel možná dokáže vydělat na domácím trhu, ale mezinárodní zisky budou poněkud omezené.

Lynton: Tím chceš říct, že jsme Equalizera vůbec neměli točit, nebo že bychom měli přestat najímat Afroameričany?

Producent: Ani jedno, ani druhé. Osobně mám zato, že je Denzel nejlepší herec ze své generace. Jeho obsazení prostě jen vyslalo signál, že kdyby ten film měl vydělávat, úplně by nám stačilo, kdyby vydělával jenom trošku. Washington je na domácím trhu bezpečná volba, ale ani tady už nebyl pár let v žádném trháku. Myslím si, že u filmů, které nejsou zrovna blockbustery, by všechny sázky měly být na jistotu a studiu by měly přinést zisk. Jeho obsazení sázka na jistotu nebyla. Doufám, že ti tyhle názory nepřijdou nevhodné nebo provokativní.

Photo © Sony Pictures, Falcon

Z obchodního hlediska nelze argumentům onoho producenta vytknout asi nic – jestliže mají studia čísla, jež jim potvrzují, že mezinárodní diváci chodí na filmy s Afroameričany méně než na filmy s bělochy, tak se nedá svítit. Studia potřebují vydělat, musí mít zisky, a pokud je najímání černochů do hlavních rolí o peníze připravuje, nemůžeme se divit, že to nechtějí příliš často dělat. V oné výměně mi sice chybí trocha empatie, ale ta asi nemá v obchodním styku místo.

Empatie a takt mi chybí i v e-mailu Aarona Sorkina, scenáristy onoho problémového Jobse, který se zase velmi nešťastným způsobem vyjádřil o současných asijskoamerických hercích. V době, kdy se tvůrcům Jobse celý projekt začal rozpadat v rukách, Sorkin dostal nabídku zapomenout na chvilku na životopis zakladatele Applu a dodělat místo něj některý ze svých dalších plánovaných či rozepsaných scénářů. Jedním z nich je i scénář k filmu Flash Boys, který by se měl odehrávat na pozadí vysokofrekvenčního obchodování na burze. Sorkin se však Jobse nechtěl jen tak vzdát. Jeho frustrace jej vedla k sepsání následující zprávy:

Sorkin: Kdybych teď odevzdal skvělou první verzi Flash Boys, jak je možné, že by měla větší šanci na zfilmování než Jobs? Hlavním hrdinou má být asijský Američan (vlastně Kanaďan), a v Americe nemáme jediného slavného asijského herce.

Photo by Angelo Colucci, Flickr, CC BY-NC 2.0

Co takový Keanu Reeves z Matrixu? Daniel Dae Kim ze Ztracených? James Kyson Lee nebo Masi Oka z Hrdinů? Rick Yune z Pádu Bílého domu? Harry Shum Jr. z Glee? John Cho ze Zahulíme, uvidíme? Ken Jeong z trilogie Pařba ve Vegas nebo seriálu Community? Randall Park z Viceprezident(ky), Sex Tape nebo, ehm, The Interview? Ken Leung ze Ztracených? BD Wong z Práva a pořádku? Archie Kao, který hrál dvanáct let postavu technika v Kriminálce Las Vegas a nedávno se objevil – spolu s dalším americkým hercem Lee-Hom Wangem – v thrilleru Hacker?

Ach jo, Sorkine, Sorkine… Pracuješ ty vůbec v tom Hollywoodu? Nebo si žiješ ve vlastní bílé bublině? A že ti výše jmenovaní možná nejsou až tolik slavní, jak by mohli / měli být? To možná ve většině případů nejsou, ale čím to asi bude? Že by třeba tím, že se pro ně nepíše příliš veliké množství kvalitních rolí, a oni proto nemají moc šancí se vypracovat?

Photo by TheDemonHog, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Jako možné řešení této situace se mi jeví pouze vytrvat. Pokud se rasově minoritní herci v hlavních rolích díky vyššímu počtu filmů, v nichž budou obsazováni, normalizují, domácí i mezinárodní diváci se tím třeba donutí k tomu, aby na rasu postav vůbec nebrali ohled. Ve světě filmu začneme, jak už jsme si říkali ve čtvrté části, díky ohromnému významu Číny na mezinárodním filmovém trhu vídat na plátnech podstatně více asijských tváří (chystá se dvojka Pacific Rim, druzí Avengeři, pokračování Tygra a draka, v Číně natáčený velkofilm Velká zeď a další projekty budou jen přibývat). Dá se tedy předpokládat, že se z některé z nich stane – Sorkinovi navzdory – klasická hollywoodská superhvězda. A třeba budou po hercích asijských následovat  ve stejném měřítku i další etnicity – nejen černoši, jejichž vztah s Hollywoodem je historicky poněkud složitější.

Že takový postup funguje a že si i mezinárodní diváci na jiné než bílé tváře velmi snadno zvyknou, si filmy mohou ověřit u televize, která je v tomto ohledu díky Shondě Rhimes, Jenji Kohen a dalším tvůrcům podstatně dále, a kde to funguje na výbornou. Jedna z „Shondiných“ hereček se vlastně přesně na toto téma trochu rozpovídala v nedávném rozhovoru pro server BuzzFeed. Kelly McCreary, která ztvárňuje postavu Dr. Maggie Pierce v Chirurzích, řekla následující:

Zábavní průmysl je jedním z nejvýznamnějších amerických vývozních artiklů. Příběhy lidí, které na plátně a obrazovkách vyprávíme, ovlivňují to, jakým způsobem lidé smýšlí o ostatních. Čím častěji tedy lidé uvidí herce všemožných pohlaví a odstínů pleti v rolích, ve kterých by si je nikdy nepředstavovali, a čím častěji tyto postavy budou jednat a mluvit způsobem, jaký by od nich jen málokdo čekal, tím rychleji tato zobrazení zevšední a diváci si tím spíše uvědomí, že nás všechny více věcí spojuje, než rozděluje.

Nalijme si čistého vína: Západním ideálem krásy je štíhlá běloška s dlouhými vlasy, a tak já skutečně nevypadám. Přesto si ale připadám přitažlivá. A i kdyby tomu tak nebylo, zrovna takováhle věc by neměla rozhodovat o tom, jestli dostanu práci, nebo ne.

Photo by Stuart Williams, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Otázka rasy je tedy záležitostí, s níž se potýká celý Hollywood – nejen herci, kteří nemohou sehnat práci, ale i studia, která se jim tu práci zdráhají dávat, aby na nich netratila. Ačkoliv však tyto věci nejsou ani trochu košer a lidé o nich neradi přemýšlí (natožpak otevřeně hovoří), samy o sobě nejsou nijak urážející. Rasově nabité vtipkování Amy Pascal a Scotta Rudina o filmových preferencích Barracka Obamy ale urážlivé bylo – bylo nemístné, nesmyslné, naprosto nevhodné a svými implikacemi skoro až děsivé. Veřejnost žádala omluvu a atmosféra kolem Sony klesla na bod mrazu.

Někteří se opět dovolávali vyhazovu Amy Pascal (Scotta Rudina by z vedení jeho vlastní společnosti bylo těžké vyrazit, zato Pascal je pouze jedním kolečkem ve velké mezinárodní mašině) a vlastně většina mediální konverzace se točila právě kolem ní. Snad to bylo z toho důvodu, že právě ona měla co ztratit; nebo proto, že k sobě jako jedna z velmi mála žen ve vysoké pozici jednoduše poutá pozornost a zrak; a nebo třeba proto, že zrovna u její osoby takovéto chování lidi uvnitř i vně filmového byznysu překvapilo. U producentského zvířete Rudina zjištění, že je zvíře, nepřekvapilo vůbec nikoho. Jak to hezky vyjádřil Chris Rock: „Scott Rudin není rasista. Scott Rudin nenávidí absolutně každého.“ Na druhou stranu Pascal si za dlouhá léta v Hollywoodu vybudovala pověst profesionálky s milou a přívětivou osobností. Ačkoliv šlo stále o zručnou obchodnici, herecké hvězdy i kolegové ze studia ji vždy měli velmi v oblibě.

– Seth Rogen jí veřejně poděkoval za to, že „měla koule na to, aby nám odklepla natočení The Interview.

– George Clooney jí poté, co ho podržela, když mu kritici ve svých recenzích rozcupovávali Památkáře (napsala mu, že „nejlepší odplata bude, když ten film hodně vydělá“), odpověděl: „Jsi doslova jediný člověk, co vede nějaké studio a zároveň pořád miluje filmy. Zbožňuji tě, Amy.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

– Manažerka Ryana Goslinga Ilene Feldman jí jednou napsala: „Ryan si tě naprosto zamiloval. Říkal že mu to přišlo jako rychlá seznamka, protože přišel pozdě a celý uřícený. Nemohl najít ta správná vrata do areálu. Zásnuby z toho nebudou, ale velmi rád by s tebou něco podniknul.“

– A koneckonců i Angelina Jolie, která po vypuštění zákulisních detailů o přípravách Kleopatry nemohla Pascal kvůli jejím e-mailům s Rudinem přijít na jméno, jí několik měsíců předtím napsala: „Mám tě strašně ráda, Amy.“

– Kromě dobrých vztahů s herci je Amy dlouholetou a hlasitou obhájkyní práv homosexuálů a v roce 2001 získala cenu Crystal Award za to, jakým způsobem pomáhá ženám v Hollywoodu.

Problém je, že téměř neexistuje snadnější věc než si zničit dobrou pověst. Amy Pascal i Scott Rudin (který je však s tou dobrou pověstí trochu na štíru) se tedy okamžitě po onom odhalení jejich e-mailů veřejně omluvili. A oba při tom v první řadě poukazovali na to, že se jejich e-maily dostaly ven protiprávně, což poněkud podkopávalo upřímnost jejich výpovědí. Člověk si totiž najednou přestal být jistý, jestli jim je líto toho, co udělali, nebo toho, že je při tom někdo načapal.

Scott Rudin řekl reportérům z časopisu Deadline: „Osobní e-maily posílané ve spěchu a bez rozmyslu, jejichž obsah je míněn pouze žertem, mohou leckoho urazit, ačkoliv jako urážlivé vůbec nebyly zamýšleny. Napsal jsem řadu věcí, které měly být chápány jako vtip, avšak s odstupem vidím, že byly nerozvážné a necitlivé – a ani trochu vtipné. Pokud jsem se tedy někoho svými slovy dotknul, hluboce se mu tímto omlouvám. Je mi líto a rmoutí mě, jestli jsem tímto někomu ublížil.“

Photo by butupa, Flickr, CC BY 2.0

Amy Pascal začala obvolávat jednu celebritu za druhou a osobně se jim omlouvat. Ve snaze napravit poškozené vztahy a narušenou důvěru se setkala s producentem Harvey Weinsteinem. A nakonec napsala do magazínu Variety: „Obsah mé e-mailové schránky byl necitlivý a nevhodný, ani trochu však neodráží můj charakter. Ačkoliv se tyto konverzace dostaly na veřejnost díky krádeži osobních dat, přijímám plnou zodpovědnost za vše, co jsem napsala. Ráda bych se tímto omluvila všem, které jsem urazila.“ Osobně mi tedy přijde, že Pascal tu svou omluvu myslí upřímněji, ale kdo ví…

Hollywood na celou aféru – včetně Pascalové a Rudinovy omluvy – zareagoval různě. Aaron Sorkin si napsal svou stať do novin The New Yorker, z níž jsme si kousek četli v první části tohoto článku; v podobném duchu – tedy „Amy Pascal neřešte a spíš se zajímejte o to, že by novináři vůbec neměli ty ukradené informace šířit“ – se vyjádřil i režisér Judd Apatow; a PR manažer Ross Johnson prohlásil: „Jde o kradený materiál, takže bychom měli Amy dopřát alespoň privilegium pochyb. Měla by být posazena na lavičku, ne hned postavena před popravčí četu. Jen se podívejte na všechny ty věci, které ve svých e-meilech napsala. Porušila čímkoliv z nich podmínky své zaměstnanecké smlouvy? Dopustila se nějakého přečinu? Ne.“

Photo by Emma Heald, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Výkonný ředitel Národní městské ligy (což zní jako název fotbalového týmu, ale vězte, že slovo „městské“, v originále tedy „urban“, je zde eufemismem pro „černošské“) Marc Morial se pokusil po jejich osobním setkání Amy zastat a mít pro ni pochopení: „Když lidé zaškobrtnou, mohou se z toho hodně poučit. Sice by před tím poučením nemuselo být ono zaškobrtnutí vždy nutné, v tomto případě se nám však naskytuje skvělá příležitost. V celém hollywoodském byznysu jsou Afroameričané jak v zasedacích síních, tak ve výkonné sféře velmi chabě zastoupení. Účelem našeho dnešního setkání bylo docílit toho, aby se jen nemluvilo do větru, ale aby se na nějakých změnách skutečně zapracovalo. Doufám tedy, že se nám podaří urychlit zvětšování diverzity v Hollywoodu. Myslím si, že Amy je plně odhodlaná nám v tomto snažení pomoci.“ A i černošský režisér Tyler Perry údajně Amy Pascal zavolal, aby jí svěřil pár slov podpory a útěchy.

Většina reakcí – respektive většina reakcí, o nichž se média rozhodla informovat – však byla ryze negativních.

– Herečka Lisa Kudrow řekla, že „bychom si měli nastavit hranice v tom, co říkáme, a také bychom za to měli nést trochu osobní zodpovědnosti.“

– Seriálová tvůrkyně Shonda Rhimes zvolila poněkud ostřejší výrazy: „Nazývat komentáře lidí ze Sony ‚rasově necitlivými‘ místo rasistickými je jako dávat třešínku na hroudu hoven. Dort tím z nich neuděláte.“

Photo by WBEZ, Flickr, CC BY-NC 2.0

– Režisérka Ava DuVernay, která byla v té chvíli čerstvě nominovaná (jako první černoška v historii – tyhle milníky se i v dnešní době stále překonávají a musí překonávat) na Zlatý glóbus za svou práci na životopisném snímku o Martinu Lutheru Kingovi Jr. Selma, napsala: „Já celou tuto věc beru jako skvělou připomínku toho smutného, omezeného, hrubého a hloupého pohledu na práci lidí, kteří v tomto průmyslu nepatří k dominantní skupině. Byla to skvělá připomínka obzvláště ve chvíli, kdy kolem mě zářila spousta světel a hodně lidí šílelo kvůli mé nominaci na Zlatý glóbus. Hned jsem díky ní vystříz-livěla a spadla zpátky na zem. Za onu chvilku prozření budu na cestě vpřed do smrti vděčná.“

– Reverend Al Sharpton podotkl: „Na těchto e-mailech je nejznepokojivější to, jakým způsobem se v nich odráží přetrvávající nedostatek diverzity ve vedoucích pozicích hollywoodských studií. Ony komentáře jasně ukazují, s jakou lehkostí studioví magnáti používají rasově zabarvený jazyk a jazyk marginalizace. Omluva Amy Pascal sama o sobě nestačí. Musíme v jejím studiu i všech ostatních vidět pohyb vstříc většímu respektu vůči afroamerické komunitě, a tento respekt se musí odrazit i v jejich najímacích a obchodních praktikách.“

– A v populární kultuře se stala Amy Pascal obětí tvrdého zesměšňování. Jindy seriózní noviny The New York Post například na svých stránkách uveřejnily jakýsi online generátor Pascaliných frází. Jde o program pojmenovaný Pascalizér, který uživatelům umožňuje přidávat za jejich vlastní e-maily věty a fráze převzaté z uveřejněných konverzací Pascal. Mezi těmito větami jsou například tyto: „Mám se zeptat, jestli se mu líbil Django?“ „Jsi poklad, Angie. Mám tě moc ráda.“ „Nemůžeme se dohodnout ani na jediné zatrápené schůzce!“ „Jsem smutná. Zavolej mi.“ Žádný program, který by podobným způsobem zesměšňoval Scotta Rudina, zatím nikdo nevytvořil.

Video nahoře je ukázkou toho, odkud se bere velká část fotografií celebrit. Paparazzi číhají, a jakmile uvidí svou kořist, naráz útočí. Kvůli všem těm nepříjemným a vtíravým otázkám, pokřikům a neustálým zábleskům spouští se člověk hercům nemůže divit, že se tak často straní světa. Amy Pascal se dlouhou dobu mohla ukrývat v zákulisním příšeří, avšak aféra kolem Sony ji vytáhla na světlo a dala jí na vlastní kůži zakusit, jaké to je, když o vás mají bulvární média zájem. V zájmu objektivity jsem se schválně pokoušel najít i video, kde by paparazzi podobným způsobem naháněli Scotta Rudina, avšak bezúspěšně. Jemu se toto zacházení vyhnulo. 

Nějakou dobu bylo otázkou, jak to s Amy Pascal dopadne. Scott Rudin byl za vodou; jemu vyhazov z vlastní společnosti nehrozil. Na druhou stranu s Amy to vypadalo špatně. Sony, kterému padala důvěra u zákazníků a který díky celému tomuto fiasku přišel jen na filmu The Interview o desítky miliónů na výdělcích, se v době, kdy aféra kolem cracknutí studia zuřila nejvíce, o nějakém vyhazovu ani nezmínil. Těsně před Vánoci například Pascal spolu s Michaelem Lyntonem veřejně děkovala všem zaměstnancům studia „za jejich profesionalitu v těchto náročných dobách.“ Avšak platnost její pracovní smlouvy měla v březnu 2015 vypršet, takže by nebylo nic snazšího než ji v té době prostě jen neobnovit. Rozhodně by to v médiích a u obchodních investorů vyvolalo méně povyku a paniky, než kdyby se jí Sony zbavilo rovnou v listopadu či prosinci 2014. O osudu Amy Pascal tedy mohl rozhodnout jedině čas…

Photo by Luc De Leeuw, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

A čas na sebe s tímto rozhodnutím nenechal dlouho čekat. 5. února studio Sony oznámilo, že Amy Pascal v pozici šéfky po více než deseti letech skončí. Největším kamenem úrazu údajně nebyly ani tak samotné Amyiny rasově podbarvené zprávy o americkém prezidentovi, jako spíše fakt, že je odeslala nikoliv ze svého soukromého e-mailu, ale z firemního. Mediální analytik Hal Vogel situaci dále popsal následujícími slovy: „Kvůli uniklým e-mailům se narušily její vztahy s filmovými herci a tvůrci, a tím pádem došlo i ke snížení její pracovní efektivity. Odchod z funkce je pro ni i pro studio tím nejlepším krokem. Takováhle krize jednoduše vyžaduje změnu vedení a směru, kterým se společnost udává. Bez ní by nebylo možné udělat krok vpřed.

Protože tu je ale řeč o Hollywoodu, kde se všechno musí podat pozitivně, Amy u Sony neměla skončit nadobro a úplně. Ve své funkci měla zůstat do května 2015 a poté se přesunout do vedoucí pozice nově založené produkční společnosti technicky však stále spadající pod Sony Pictures Entertainment. Jméno této společnosti ani jméno Amyina nástupce v čele Sony Pictures Entertainment nebylo v původním oznámení zveřejněno. Mezi nejžhavějšími kandidáty ale byli šéf sonyovského studia TriStar Pictures Tom Rothman, prezident filmové sekce SPE Doug Belgrad a prezident Columbia Pictures Michael De Luca. Amyina pozice nakonec 24. 2. 2015 připadla Tomu Rothmanovi. 

Osobně mi přijde, že si Amy Pascal vyhazov tak úplně nezasloužila, ale co naplat. Hollywood je krutý byznys, a ona se ve své pozici stala studiu Sony přítěží. Ať už to tedy bylo fér, nebo ne, musela z kola ven. Pokud vám díky tomuto článku přirostla k srdci, nezbývá vám v tuto chvíli asi nic jiného než doufat, že se jí i v oné nové práci podaří udržet alespoň zlomek svého původního vlivu a že si časem třeba napraví pověst. Spisovatel a učitel managementu Dave Logan k této věci dodává, že „pokud Pascal někde znovu nezaškobrtne, měla by z toho všeho vyjít bez větších šrámů. Lidé zbožňují příběhy o návratu na vrchol, takže pokud se veřejně omluví, sejde na nějakou dobu z očí a pak se vrátí do záře reflektorů jakoby napravená a celá vyměněná, její osobnost nabude v očích veřejnosti díky této aféře na hloubce. Bude to ale chtít čas.“ Třeba pro ni tedy tento vyhazov nebude představovat konec, nýbrž nový začátek.

Photo by Ricardo Williams, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

————————–

————————–

Jak byste s Amy Pascal a Scotten Rudinem naložili vy? Věříte jejich omluvám? Řekli byste, že se vůbec mají zač omlouvat? Co si myslíte o reakci Hollywoodu? A o Amyině vyhazovu? Podělte se o své názory dole v komentářích 🙂

————————–

Korekce: Lucifrid

————————–

5 komentářů u Únik dat ze studia Sony 7/10: Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

  • Je zajímavý, že mezi jmény údajných nástupců neni jediná ženská a že o Rudina se nikdo nezajímá jako o Pascal nebo dokonce nikoho nepřekvapuje jeho chování, protože je zkrátka takový.

    • Ono je těch žen ve vysokých pozicích, které by po Amy mohly převzít štafetu, v Hollywoodu (i jinde) jako šafránu, takže by se dalo argumentovat tím, že jednoduše není, z čeho vybírat.

      Stranou toho Rudina to ale zajímavé opravdu je. Ve článku jsem se snažil poukázat na více faktorů, které by za tím mediálním opomíjením mohly stát, ale sám nevím, čím to je, že si ho nikdo tolik nevšímá. Možná tím, že má coby muž větší autoritu, takže si to lidé nedovolí? A Amy je coby jedna z mála žen v téhle pozici viditelnější, tedy i více na ráně? Nebo tím, že všichni ví, co je Rudin za člověka, takže je u něj tahle věc nepřekvapila? Nebo všichni tuší, že ho z vedení jeho společnosti nevyštípou, tak se ani nesnaží?

      Nevím… Ale přiznám se, že mi přijde trochu nefér, že je Pascal za tenhle přešlap bita, zatímco Rudin se po tom všem, co sám napsal, někde směje…

      • Přesně, ono tam v těch pozicích moc žen není, protože k tomu nedostávaj příležitost, ale to ty víš. Koneckonců jsi o tom psal článek. Jenom jsem ti to tu chtěla trošku okomentovat 😀

  • Mně v tom článku chybí jedna podstatná informace: Líbil se teda Obamovi ten Django nebo ne? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich