Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Herci a herečky 15/47: Cesta vzhůru – Konkurzy II/II

Photo by Jeff, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

3/ Nejmilejší druh konkurzu je, když si s vámi režisér prostě jen uvolněně povídá, protože z vašeho vystupování a přirozeného chování sám pozná, jestli se mu na jeho roli hodíte. Většinou z takového castingu odcházíte veselá, s klidnou myšlenkou, že jste prostě jen byla sama sebou a že jste určitě udělala dobrý dojem, když byla taková sranda. Většinou si vás do dalšího kola už nikdy nepozvou.

I tohle se v Hollywoodu občas stává, ale člověk na to musí být hodně známý. Vzhledem k množství uchazečů není v možnostech vedoucích konkurzů, aby si s každým jen tak povídali a odhadovali, jestli by se do té které role hodil, nebo ne. Pokud už ale má herec nebo herečka jméno a objevili se v řadě jiných děl, ze kterých se dá usuzovat, jak by se asi tak mohli chovat v té připravované, tak není problém jim zavolat a domluvit si s nimi schůzku. Sarah Silverman takhle dostala roli v Raubíři Ralfovi, protože si režisér Rich Moore přečetl její knihu a byl obeznámený s jejím stand-upem. Prostě ji znal a věděl, že by se do té role hodila. Nějaká neznámá herečka, s níž by na konkurzu dělal jen tak rozhovor, by se do role možná hodila víc, ale tu neobjevil, protože ji ani nehledal. Tyhle nové herečky totiž nikdo nehledá.

Waltz: Strašně špatně snáším konkurzy. Nemám je rád. Co vy?

Fiennes: Bytostně je nesnáším. Když jste sám natáčel Wenn man sich traut, dělal jste do těch filmů také konkurzy?

Photo by Rebekah Stanhope, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Waltz: Ano, ale konkurzy jako takové jsem nedělal, protože by mi bylo stydno. Jen jsem si s herci povídal. Všechny jsem je znal, viděl jsem je v předešlých filmech a na divadle, s některými jsem dokonce sám pracoval. Dnes bych to samé asi neudělal. Jen si s někým povídat asi nestačí. Je potřeba si je trochu ozkoušet. Povězte mi ale, když jste sám připravovat Coriolana a Vášeň mezi řádky, cítil jste zodpovědnost nebo…?

Fiennes: Podle mě existují určité stupně. Když vám lidé vstoupí do zkušební místnosti, jsou nervózní. Vejdou tam s určitou energií. Někdy se naopak zdají klidní a vyrovnaní. Je to nesmírně umělá situace a vy jako vedoucí máte jasnou představu o tom, jak by ta která role měla vypadat, takže se na nic jiného nesoustředíte. Jakého má ale ten člověk, co sedí před vámi, ducha? Co když v něm neobjevíme, co hledáme, ale něco dočista jiného? Na tohle neznám žádnou techniku. Zjistil jsem jen, že si každého člověka potřebuji vyslechnout alespoň třikrát nebo čtyřikrát, že mi nestačí pouhé, „Dobrý den. Spusťte. Děkuji a naschle.“ Takhle bych nic nevymyslel. Potřebuji s těmi lidmi navázat nějaké spojení. Občas se totiž stane, že uchazeč daný part skvěle přečte, ale tak docela se do něj nehodí. Přesto s ním ale navážete lidský kontakt.

– Christoph Waltz a Ralph Fiennes pro Variety, 2014

 4/ Velmi rozšířený je „improvizační konkurz“, kde dostanete zadání, které se zhruba blíží tomu, co potřebují vyzkoušet. Ale i tady jsou jistá úskalí. Třeba když vás nechají improvizovat na téma „Dvojsmyslně telefonuješ s přítelem“ nebo „Jdeš po louce a všude kolem se najednou objeví duhové bubliny.“

Díky technologickému pokroku jdou tyhle konkurzy dělat i přes Skype. Ovšem i to má svá úskalí. Předávám slovo Keiře Knightley, která sice nemluví o čisté improvizaci, ale snad to nebude tolik vadit:

Photo by MarcoManna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Keira Knightley: Když jsem dělala konkurz do Nebezpečné metody, musela jsem si s režisérem Davidem Cronenbergem sednout ke Skypu a ukázat mu moje plánované výrazy při orgasmu. Bylo to strašné hned z několika důvodů. Já se s ním v tu chvíli totiž viděla poprvé. Představit se, zeptat se, jak se máte, a pak na něj vybalit svoje orgasmické škleby bylo prostě divné. A bylo to celé o to divnější, že jsem si je předtím asi hodinu zkoušela v koupelně před zrcadlem. No, tak jsem do toho ale šla, začala mu ty příšerné výrazy ukazovat, a on se mi najednou Skype zasekl. Úplně zamrznul. Hrůza.

– The Graham Norton Show, S15E11

Speciálním odvětvím jsou konkurzy na reklamy, protože tam je většinou uchazečů tak stovka, všech různých exotických etnik, protože vždycky jde hlavně o „typ“. Abych objasnila, o co na konkurzech na reklamu jde: Když třeba děláte konkurz na „milou, krásnou, ale inteligentní dívku kolem třiadvaceti“, která si ve výsledku v reklamním spotu přetře rty balzámem a je vidět půl vteřiny, na konkurzu většinou hrajete „přetřeš si rty balzámem ve chvíli, kdy jsi vyhrála ve sportce“ a k tomu ještě „přetřeš si rty balzámem a najednou zjistíš, že z toho máš orgasmus“ a pro jistotu ještě chtějí „vyprávíš docentovi o složení balzámu na jeden nádech“, aby si byli úplně jistí, že na to přetření máte.

Photo by Classic Film, Flickr, CC BY-NC 2.0

Takže na reklamních konkurzech většinou předvádíte něco z výše uvedených konkurzových možností, ale ještě se na vás dívá zhruba sedm lidí, kteří to za chvílí budou muset předvést taky. Krásně trapné, a většinou završené pokynem „A teď se všichni hromadně radujte, jako že jste nejlepší kamarádi a vyhráli jste mistrovství“ Což jde hrozně lehce, když ve skupince jsou třeba dvě modelky, jedna cizinka, jedna paní, co jí vedle brečí dítě, a nikdo nikoho nezná, nikdo nechce být tahoun, takže všichni se křečovitě veselí a pak se snaží rychle zapomenout, co že se to před tou kamerou dělo.

Konkurzy do reklam tedy zní naprosto bájově, že? Někde se ale začínat musí a vzhledem k tomu, kolik reklam se dnes točí, je právě u nich největší šance, že člověk dostane práci, něco málo si vydělá a zároveň získá záznam do životopisu.

Jednu vrstvu nepříjemnosti navrch ovšem představují reklamy na jídlo, u nichž jde i na konkurzech o zdraví. O tom, že když Brooke Shields kdysi dávno točila reklamu na zmrzlinu, tak ve skutečnosti lízala kopeček sádla (protože sádlo se pod světly na place / ve vytopené místnosti konkurzů na rozdíl od zmrzliny nerozpustilo), jsme si už říkali. Bradley Cooper nám teď ještě poví pár delikátních detailů o tom, jak se dělají konkurzy do reklam na hamburgery:

Photo by GabboT, Flickr, CC BY-SA 2.0

Graham Norton: Bradley, než jsi prorazil, určitě jsi musel hrát ve spoustě reklam.

Bradley Cooper: Já byl snad v tisícovce reklam. A konkurzy do nich jsou peklo. Člověk čeká ve frontě, před ním je stovka dalších uchazečů, a vy se jim smějete, „Hehe, čumte na to pako, jaký voloviny tam muselo dělat.“ Jenže pak si dovnitř pozvou vás a děláte tam to samé. Uděláte naprosto cokoliv, o co vás požádají. Obzvlášť když jde o jídlo. Vzpomínám, jak jsem chodil na spoustu konkurzů do reklam na restaurace Burger King nebo Wendy´s nebo tak něco, kde měli krabice plné hamburgerů, a člověk je musel jíst, jako by to bylo to nejlepší pod sluncem. Jenže když jste se na ty Burgery podívali, viděli jste, že už jsou v nich dva kousance, protože vedoucí nechtěli zbytečně utrácet. A tak jste si je otočili kousancem od sebe, zahryzli se do nich a předstírali, jak vám to náramně šmakuje. Děs.

– The Graham Norton Show, S10E06

No, takže konkurzy jsou peklo, ale pokud nejste v Hollywoodu tak strašně velká hvězda, že vám režiséři role sami nabízejí, musíte je protrpět. Občas si můžete pomoci kostýmem, občas lstí (Kate Winslet dostala roli v Titanicu částečně i proto, že režiséru Jamesi Cameronovi po svém konkurzu posílala růže – její postava se jmenuje Rose), ale ve finále jde o dvě věci: jak moc se do role hodíte a jak moc se na vás dá vydělat. I když…

Do téhle jednoduché rovnice často zasahuje fakt, že je v Hollywoodu velmi nerovnoměrně rozložená moc. A ano, opět tu narážíme na již mnohokrát zmiňovaný hlod o tom, že kdo není muž a/nebo běloch, ten má kromě všech ostatních starostí, jimž čelí všichni, na bedrech ještě přiloženou přítěž. Například herečky si docela často vyžírají, že jsou herečky.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

– Anna Kendrick mluvila v časopise Glamour o tom, jak ji štve, že do ženských rolí vypisují konkurzy teprve ve chvíli, kdy jsou obsazené ty mužské. Protože studia to stále berou tak, že jen muži lákají do kin diváky, a ženy jsou jen hezoučké přívažky, na jejichž konkrétní podobě a hereckých schopnostech až tolik nesejde.

– O Zápisníku jedné lásky se traduje, že Rachel McAdams tak moc nepadla do oka svému filmovému milenci Ryanu Goslingovi, že šel Gosling za režisérem s prosbou, jestli by se ji nemohl zbavit a nechat roli přeobsadit. Takže Adams mohla nakrásně projít konkurzem, ale kdyby se rejža nechal zviklat, bylo by jí to houby platné.

– Caru Delevigne by konkurzem ani nenechali projít, pokud by záznam jejího čtení a výkonu neprošel přes Willa Smithe. Ten si vydupal – když byl spolu s Jaredem Letem obsazen v Sebevražedném oddíle, hledaly se herečky do vedlejších rolí a Smith se dozvěděl, že by jedna role měla být obsazena nějakou modelkou –, že ji musí vidět. A pokud se mu nebude líbit, jak hraje, tak s ním v tom filmu prostě hrát nebude. Cara naštěstí hrát umí, takže to dobře dopadlo, ale ten přístup je docela děsivý. Vedoucí konkurzů a režisér někoho vyberou, ale kvůli jednomu člověku to celé může padnout.

No, nemá cenu se příliš rmoutit. Na neúspěchu a odmítnutí v Hollywoodu ostatně není nic osobního. Je to všechno jenom byznys.

Člověku nesmí vadit, když ho lidé odmítají. Když jako herec začínáte, chodíte v jednom kuse na hromadu konkurzů, kde vám člověk za člověkem říká, že nejste dost dobrý. „Ne, vy se nám nehodíte.“ „Ne, na to nestačíte.“ „Ne.“ „Ne.“ Zavírají před vámi jedny dveře za druhými. Musíte si na to prostě zvyknout. Já jsem se naučil nebrat odmítnutí jako víc než jen možnost se něco sám naučit.

– Ryan Reynolds v rozhovoru pro Kjersti Flaa

—————

Korekce: Lucifrid

—————

5 komentářů u Herci a herečky 15/47: Cesta vzhůru – Konkurzy II/II

  • Zajímalo by mě, zda při castingu na hlavní či vedlejší roli v libovolném filmu, existuje něco jako povinnost informovat „svaz herců“ či agentury, že probíhá konkurz. Něco na způsob povinnosti informovat úřad práce, že hledáte kandidáta na volné místo. Jsou castingy na určité role „utajené“ nebo se musí vždy všechno uvěřejnit? Myslím tím, že se někdo rozhodne oslovit jen hrstku vyvolených a nikomu jinému to neoznámí. Existuje v Hollywoodu něco na způsob konkurz na konkurz – kdy už je dotyčný vybrán, ale oficiálně musí proběhnout „výběrové řízení“? 🙂

    Nebo se při castingu nemusí hledět na paragrafy a nějaké zákonné postupy?

    • Snažil jsem se o téhle problematice něco vygooglit, ale nepodařilo se mi dobrat žádných konkrétních odpovědí. Sázím tedy pouze na svoji intuici: Řekl bych, že právo a zákony se do castingů netahají. Hollywoodská studia jsou de facto soukromé subjekty, které ve spolupráci s mnoha různými druhy společností (produkční firmy, castingové firmy, cateringové firmy atd.) vytváří produkt, který pak prodávají zákazníkům / divákům. Nějaká pravidla businessu zákonem ošetřená určitě budou, ale zrovna castingy mi nepřijdou jako oblast, kde by to bylo třeba.

      Do hlavních rolí velkofilmů se klasické casting calls nevypisují, protože studia nemají ani v nejmenším zájem najímat do takových rolí neznámé tváře. Raději si vytvoří seznam pár herců (ojediněle hereček), keří jsou zrovna in, a jejichž filmy zrovna vydělávají, obvolají jejich agenty, a zkusí vybrat toho, který se do role hodí nejvíce / má čas a zájem ji přijmout. Například teď jsem si četl článek o tom, že Nicole Kidman krouží kolem role ve filmu The Killing of a Sacred Deer. Možná byla jediná, komu studio tuhle nabídku učinilo; možná se studiu hodila nejvíce z úzkého seznamu známých hereček. Každopádně pochybuji, že se kvůli téhle roli vypisoval konkurz, na kterém v čekárně vedle Nicole Kidman seděly stovky neznámých hereček… Ou, jo, a hlavní role toho filmu? Ta už je dávno obsazená (takže i ta Kidman je z obchodního hlediska jen takový přívažek). Colin Farrell. A ten už tuplem nemusel chodit na konkurz, protože film bude režírovat stejný pán, s nímž Farrell už pracoval na filmu Humr.

      I některé vedlejší role si studia obsazují sama buď tak, že prostě vědí, koho chtějí (napadá mě třeba Nathan Fillion ve Strážcích galaxie 2 nebo Helen Mirren v Rychle a zběsile 8), a jdou si za ním, nebo mají malý seznam lidí, kteří by se jim finančně hodili do krámu, tak to s nimi zkusí (takhle bych to viděl, že se nakonec dostala Glenn Close do Strážců galaxie 1). Pokud jde ale o nějakou menší roli, přenechávají studia hledání toho nejvhodnějšího kandidáta vedoucím konkurzů.

      Samozřejmě se najdou výjimky – např. Moanu bude brzy namlouvat zcela neznámá dívčina, kterou si Disney vybral z tisícovek uchazeček. Ale vsadím se s vámi, o co chcete, že Moaně sekundující Dwayne Johnson na žádný konkurz chodit nemusel. Studio vidělo, jak moc je výdělečný, hodil se mu i etnicky, a tak ho prostě zlákalo na relativně málo práce a hromadu peněz.

      Každopádně studia podle mě nemají ze zákona žádnou povinnost kohokoliv informovat o každých neobsazených rolích nebo nadcházejících konkurzech. Teprve když někoho potřebují obsadit, a samy nechtějí řešit konkrétní podobu takového herce, tak si zavolají na pomoc casting directors, kteří ten konkurz už vypíší. Pokud se ale mýlím, rád se nechám opravit 🙂

  • Zcela souhlasím. Do velkých filmů se bohužel má větší šanci dostat dcera/syn herce nebo herečky, producenta nebo režiséra než pán/paní nikdo z Nebrasky. Jak už bylo řečeno, můj názor, důležité je znát správné lidi, kamarádit s nimi a být ve správném kruhu. Neříkám, že to tak je vždy, ale každopádně jsou tyto osoby ušetřeny nečekanému čekání před dveřmi castingových agentur.

    • a?
      to je ako zlé?

      ty ak by si chhcel NAMALOVAŤ SUPERDRAHOU FARBOU obraz,
      a vieš, že ak ho nepredáš banka ta zexekutoruje,
      tak ako modela si dáš bezdomovca?
      dostaneš cenu za originalitu a pekné recencie,
      ale tvoj dom ti už nebude hovoriť pane…

      alebo si vybereš istý zisk, a namaluješ Brada Pitta?

      • V tomhle komentáři je pár přehlédnutí a mylných předpokladů:

        1) Bavíme se tu o velkofilmech a do těch se všeobecně najímají teprve lidé, kteří už mají něco odehráno a lidé je znají. Diváky ani studia už v té chvíli nezajímá, jestli herec pochází z protekční rodiny, nebo jestli se vypracoval z ničeho, ale spíše kolik mu vydělávaly dřívější projekty, kolik má followerů na sociálních sítích apod. Kdybychom se ale měli bavit o hereckých začátcích, tak…

        2) Předpokládáte, že protekční herec z hollywoodské rodiny vždy naláká více diváků než herec zcela neznámý. To je občas pravda, ale opravdu jen v omezeném množství případů. Oni ostatně i ty současné áčkové superhvězdy v dnešní době přestaly lákat diváky do kin, tak jak může někdo očekávat, že by se to začínajícím nickám s příhodným jménem mělo dařit?

        Dobrý příklad je třeba seriál Emily Owens MD, který byl celý vystavěn kolem Mamie Gummer, dcery Meryl Streep – té dcery té Meryl Streep! -, a byl zrušen po nedokončené první sezóně, protože milá Mamie nikoho nezajímala. Nebo Po zániku Země, ten propadák se synem Willa Smithe. A to se přitom vědělo, kdo Mamie a mladý Smith jsou – na rozdíl od většiny protekčních herců, u kterých to vědí možná tak hollywoodští insideři, ale obyčejný člověk to musí pracně zjišťovat z článků o nepotismu.

        Problém tedy spočívá v tom, že ačkoliv existuje jen málo důkazů o tom, že by interní hollywoodští herci lákali více diváků než ti externí, právě ti interňáci dostávají většinu příležitostí, zatímco zbytek tře bídus nouzí. Což je problém, protože…

        3) Hollywood si hraje na místo, kde „má šanci prorazit každý“. Stále operuje s klasickou podobou amerického snu, kde se stačí snažit a vše se podaří. Láká mladou krev na vidinu slávy a bohatství, a pak je tak akorát drtí neustálým zklamáním, protože jim většinu nabídek vyfoukne syn/dcera scenáristy/režiséra/herce/herečky/producenta atd.

Napsat komentář: Jan Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.