Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Herci a herečky 19/47: Cesta vzhůru – Platy III/IV

Herečky k nezaplacení

Photo by Tax Credits, Flickr, CC BY 2.0

Na Hollywood se nedají tak docela aplikovat argumenty a závěry z celospolečenské debaty o nerovném platovém ohodnocení mužů a žen, argumenty o sedmasedmdesáti centech na dolar (ani to, jestli jsou takové debaty oprávněné či nikoliv). V Hollywoodu do platů totiž velkou měrou zasahují dvě věci: nabídky, které herci a herečky dostávají, a jejich následná obliba u diváků. Právě v nich je často zakopaný pes, a teprve od nich se platy odvíjí.

Jak to hezky vyjádřila výkonná ředitelka společnosti A+E Networks Nancy Dubuc, „Lidé s více zkušenostmi dostávají více zaplaceno. Problém nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že tento průmysl stále dává mužům nepoměrně více možností a příležitostí tyto zkušenosti nabýt než ženám. Fakt, že muži vydělávají více než ženy, se tak doslova stává sebenaplňujícím proroctvím.“

Tuto myšlenku rozvíjí John Logigian, který pracoval přes 25 let jako manažer a poradce v nejrůznějších hollywoodských studiích a produkčních firmách. „Hodně si hledíme toho, jak vysoký plat měli herci nebo herečky u posledních snímků, které jim šly do kin. Jestliže herečky nedostávají stejně vysoké honoráře jako jejich mužské protějšky, velmi je to u následujících projektů omezuje u vyjednávacího stolu. Vezměte si například velkofilmy, u nichž bývají všichni herci velmi dobře placení. Blockbustery typu Temného rytíře, Spider-Manů, Supermanů a podobně jsou doménou mužů, protože právě muži v nich zpravidla zastávají ty nejzásadnější role hrdinů a padouchů. Herci si tak díky nim a vysokým honorářům s nimi spojeným mohou neustále nastavovat vyšší a vyšší gáži. Herečky se do těchto rolí najímají pouze sporadicky (v marvelovském filmovém vesmíru byla dlouhou dobu jedinou herečkou se zásadnější rolí Scarlett Johansson), čímž pádem se jim platy nikam neposouvají. A studia jim sama od sebe samozřejmě nic nepřidají, protože pro ty je prioritní udržet rozpočty co nejvíce při zemi.

Jistě, výjimky se najdou, ale ty pořád jen potvrzují pravidlo. Ryan Reynolds například v jednu dobu nabídek dostával až až, ale lidé o něj neměli zájem, takže si na vysoký plat musel až do úspěchu Deadpoola nechat zajít chuť. Zato se Sandrou Bullock to ještě před pár lety vypadalo zle, ale pak přišly Drsňačky a Gravitace a dnes si Sandra může říkat o milióny. Je to ale všechno jen a pouze o nabídkách, o možnostech, o šancích se prokázat. A těch ženy (a nejrůznější minority) stále nedostávají tolik jako „výchozí“ herci. Čímž pádem si oproti „výchozím“ umělcům ti ostatní nemohou říkat o tak veliké sumy.

Photo by AK Rockefeller, Flickr, CC BY 2.0

Kdo za tento nedostatek nabídek může? V Hollywoodu, kde se všichni mají rádi a všechno je fajn, samozřejmě nikdo. Pokud ale zatlačíte na ty správné lidi, přeci jen ukáží prstem alespoň na někoho. Ředitelka newyorské produkční společnosti Maven Pictures Celine Rattray například tvrdí, že za spoustu těchto problémů může, „mezinárodní trh. Zahraniční obchodní zástupci nám často volají a dožadují se toho, jestli bychom tři z pěti hlavních postav neobsadili muži. Podle nich by pak stouply potenciální zisky. Herci totiž mají vyšší cenu než herečky.“ Přeberte si to, jak kdo chcete. Mně by se takovým věcem u některých trhů možná i chtělo věřit (například o Číně člověk v tomto ohledu neslýchá příliš pozitivní věci), ale moc mi hlava nebere, proč by se podle hollywoodských kravaťáků měla filmová tvorba s celosvětovou distribucí řídit přáními pár mocných zaostalců. [Edit: Ejhle, on Warcraft vydělal jen v Číně za otevírací víkend $144,7 miliónů? Aha, tak už mi to bere.]

No, ale abychom popojeli… Když se na výše výdělků podíváme trochu blíže, objevíme pár míst, kde to stranou platů nedře jen kvůli nedostatku pořádné vysokoprofilové práce. Vezměme si například moje milé, rozmilé, milované Oscary. Podle průzkumu časopisu Forbes každého herce, který získá Oscara, čeká 81% platový nárůst. Držitelům Oscara se začnou hrnout hory nabídek od nezávislých snímků, kterým by se účastí oceněného vašnosty zvýšil profil, i od velkofilmů, které by jej rády obsadily do vedlejší role a daly tím divákům najevo, že nejsou jen tak nějakou lacinou zábavou (člověka napadá například Anthony Hopkins v Thorovi, Robert Redford ve druhém Captain America, Robert De Niro v Hvězdném prachu, Russell Crowe v Muži z oceli nebo Ben Kingsley v Princi z Persie).

Na rozdíl od herců ovšem herečky, které toho Oscara dostanou, žádný platový nárůst nečeká. Občas dokonce musí jít s vlastní cenou dolů. Proč? Protože je nikdo nechce platit. Nejen Aaronu Sorkinovi přijde ženská herecká kategorie oproti té mužské jako druhá liga, tak proč by si někdo připlácel za Oscarem oceněnou herečku, když může vedlejší roli ve velkofilmu / hlavní roli v nezávislém či malém snímku obsadit někým levnějším? A to ještě předpokládáme, že takových rolí je habaděj, což není. Držet si cenu při zemi tedy znamená pracovat.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Nebo bychom si mohli vypíchnout případ Gillian Anderson, které tvůrci obnovené řady Akt X původně nabízeli pouhou polovinu částky, na níž se snažili utáhnout jejího hereckého parťáka Davida Duchovnyho. A to přesto, že jsou oba stejně slavní (Gillian díky seriálům The Fall a Hannibal a David díky Californication) a v seriálu hrají stejně velké role.

Anebo oscarovou herečku Diane Keaton, která ve své autobiografii Then Again napsala, že jí před natáčením snímku Lepší pozdě nežli později produkující studia Columbia Pictures a Warner Bros. nejenom nabídla mnohem nižší plat než jejímu kolegovi Jacku Nicholsonovi (což by se ještě dalo pochopit, protože hlavním tahákem byl právě on), ale zároveň od nich po kasovním úspěchu filmu na rozdíl od Nicholsona neobdržela ani vindru z kino-výdělků. Karmické váhy tehdy musel vyrovnat sám Nicholson, který část peněz, které mu studio dodatečně poslalo, prostě vzal a přeposlal jí je.

No a pak je tu ještě jedna věc, na kterou poukázala ve své skvělé eseji pro stránky Lenny Jennifer Lawrence. Věc, o které mluvila i Dana Bérová v rozhovoru v DVTV. Jedná se o takovou tu vlastnost, kdy se člověk nechce příliš handrkovat o svém platu, aby náhodou někomu nepřipadal nenažraný, nevděčný. O takovou tu vlastnost, kdy člověk rychle opustí bojiště, jen aby se druhému zalíbil, kdy nechce lidi kolem sebe popudit, rozrušit, poštvat proti sobě, a sám na tom pak jenom tratí. Z nějakého důvodu se zdá, že touto vlastností v Hollywoodu trpí podstatně častěji herečky. Nechtějí si dupat a prát se za vyšší plat ze strachu, aby jim náhodou někdo neřekl, že jsou to nenažrané krávy, a tak se raději spokojí s málem. Hlavně že pracují a šéfové je mají rádi.

Asertivita a tvrdost ve vyjednávání se všeobecně u mužů hodnotí jako pozitivní vlastnosti, zatímco ženám toto chování většinou vysluhuje dosti nepěkné nálepky. Na to mám jednu dobrou radu: ignorování. Ať si lidé brblají, ať si mají nejapné poznámky. Co je komu do nich? A na podobné vlně se v podstatě nese i ona esej Jennifer Lawrence, kterou v lehce zkrácené podobě přikládám tady dole:

Photo by Pulpolux !!!, Flickr, CC BY-NC 2.0

—————

Jako pracující ženě mi přijde těžké otevřeně hovořit o vlastních zkušenostech, protože jsem si až příliš vědoma toho, že zrovna do mých problémů není pro normálního člověka úplně nejsnadnější se vžít. Když došlo k úniku dat ze studia Sony a já zjistila, o kolik méně jsem dostala oproti šťastlivcům s šulíny zaplaceno, nezlobila jsem se na Sony. Byla jsem naštvaná v první řadě na sebe. Selhala jsem ve vyjednávání svých smluvních podmínek, jelikož jsem se až příliš brzy vzdala a zástupcům studia kývla na nízkou nabídku. Nechtěla jsem se přetahovat o milióny dolarů, které jsem, ruku na srdce, díky dvěma filmovým franšízám opravdu nepotřebovala. (Já říkala, že vám moje problémy nebudou nic říkat, tak na mě, prosím, nenadávejte.)
Lhala bych ale, kdybych neřekla, že na mé rozhodnutí uzavřít tu smluvní dohodu bez přílišného boje měla vliv i jakási potřeba zalíbit se. Nechtěla jsem studiu připadat tvrdohlavá, panovačná, namyšlená a rozmazlená. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý přístup. Jenže pak jsem na internetu uviděla výplatní pásky všech herců, se kterými jsem na Špinavém triku pracovala, a uvědomila si, že ani jeden z nich se očividně netrápil tím, aby náhodou někomu nepřipadal tvrdohlavý, namyšlený nebo rozmazlený. Možná je to tím, že jsem mladá. Možná tím, jakou mám osobnost. Nejspíš v tom hraje roli obojí. Proti téhle charakterové vlastnosti bojuji už několik let a soudě podle statistik nejsem jediná žena, která podobné problémy řeší. Není možné, že by tohle chování bylo podmíněné společností? […] Není možné, že v nás stále převládá touha vyjádřit naše názory tak, abychom muže kolem sebe neurazily nebo nevyplašily?

Photo by Mike Kline, Flickr, CC BY 2.0

Před pár týdny jsem v práci vyjádřila svůj názor. Řekla jsem kolegům, co si myslím. Vyjádřila jsem se jasně, stručně a bez vytáček; klidně a k věci. Muž, který se mnou pracoval (vlastně pracoval pro mě), se ale zarazil a řekl, „Hele, klídek! Kopeme přece za stejnej tým, ne?“ Jako bych na něj snad řvala. Docela mě to vyvedlo z míry, protože jsem na něj nijak osobně nezaútočila, nijak se ho nedotkla, neřekla jsem mu nic zlého. Každý den vídám od rána do večera muže, kteří se dělí o své názory, ale jakmile to jednou stejným způsobem udělám já, jeden by si myslel, že mě popadl amok.
Už mě nebaví vymýšlet si roztomiloučké způsoby, jak ostatním sdělovat, co si myslím. Už mě nebaví stále se někomu zavděčovat a být sympatická. Nasrat. V životě jsem nepracovala pro jediného chlapa, který by ztrácel čas rozjímáním nad tím, jakým tónem by se měl vyjadřovat, aby si ho ostatní alespoň vyslechli. Všichni prostě řeknou, co si myslí, a víc se s tím nemažou. Jeremy Renner, Christian Bale a Bradley Cooper bojovali za výhodné podmínky svých smluv, dohadovali se se studiem a zvítězili. Jestli jim za to někdo něco řekl, tak je leda pochválili, jak razantně a takticky vyjednávali. A já se mezitím strachovala, jestli náhodou někomu nepřipadám jako spratek a nenažranec, a nedostala jsem kvůli tomu svůj rovný díl. Opakuji, že tohle dost možná vůbec nesouvisí s tím, že mám vaginu. Příliš daleko od pravdy to ale asi nebude, když se v jiném e-mailu, který ze Sony unikl, ukázalo, že se jeden producent nebál jen tak označit vyjednávající herečku jako „rozmazleného spratka“. Z nějakého důvodu si nedovedu představit, že by tohle někdo řekl o chlapovi.
Military linguists use language as their weapon; medics enter the battlefield armed with their own specialized skills and supplies. No matter the rank or occupation, one skill all servicemembers could use to their advantage is being taught and tested at West Point: Negotiation. As the spring semester winds down, cadets taking the Negotiation for Leaders course deployed to Constitution Island April 19 and 27 for their final exam, a hands-on application of negotiation tactics against real world scenarios. Unlike the traditional pen and paper final, the simulations tested the cadets on the various skills developed throughout the semester requiring them to think quick, react to an ever-changing flow of dialogue and reach a suitable agreement among all parties. Photo by Mike Strasser, West Point Public Affairs

Photo by West Point – The U.S. Military Academy, Flickr, CC BY 2.0

—————

Korekce: Lucifrid

—————

9 komentářů u Herci a herečky 19/47: Cesta vzhůru – Platy III/IV

  • Je to začarovaný kruh. Aby herečky dostávaly stejný plat jako mužští kolegové, musel by se změnit celkový přístup k vnímání žen ve společnosti. Nechci být feminista, ale většina chlapů vnímá ženskou (do určitého věku) jen jako chodící vagínu. A když zestárne, přestane mít o ní zájem, protože mu už připomíná matku nebo babičku. Společnost je čím dál víc zaměřena na mládí a krásu. Zkušenosti a zralost není v kurzu, protože internet ví přece všechno. Proto se do kina chodí hlavně na mladé a krásné sexy herce. Žena byla považována vždy za slabé pohlaví a společnost je patriarchální (V itálii je sice hodně mužů pod vlivem své matky, ale nemám pocit, že by se to odrazilo na návětěvnosti filmů a na výdělků italských hereček)

    Zajímal by mě názor herečky, která nespadá do kategorie MILF. Jennifer Lawrence se to vykládá, protože je mladá a hezká. Co mají říkat ty, které nemají takové přednosti jako ona? Je zajímavé, že pokud ve filmu hraje ošklivá (nebo nepřitažlivá) žena, mužský divák ji nevnímá jako vagínu, ale jako bezpohlavní postavu, která má určitou roli. Pokud je trhlá nebo něčím zvláštní (v pozitivním slova smylu), můžou si ji i snáze zapamatovat a dokonce i fandit. Případem je např. Miranda Hart nebo Melissa McCarthy. Miranda se naštěstí drží televizního rybníčku, kde nemá takovou konkurenci….u Melissy mám obavu, aby po neúspěchu Krotitelů duchů, neskončila v zapomnění u béčkových filmů.

    • Ono je to kvůli zaměření na kina celé trochu zkreslené. V kinech vedou ty mladé sličné herečky proto, že na sebe nejvíce pozornosti strhávají velkofilmy –> velkofilmy musí vydělat –> do kina nejvíce chodí tween publikum –> velkofilmy se obsahem a obsazením zaměřují právě na mladé. Jakmile ale člověk sklouzne k nezávislákům nebo do televize, najednou už je to i v USA mnohem lepší (jak jsem už kdysi psal, s námi, potažmo Evropou, není dobré Ameriku porovnávat, protože v tomhle ohledu jsme kus napřed). Ano, i tady narazíte na případy typu Mrtví jako já, kam kravaťáci původně nechtěli obsadit Ellen Muth, protože jim na hlavní roli nepřišla dostatečně hezká, ale to samé se stalo i Jonu Hammovi v Mad Manech.

      Další kámen úrazu také spočívá v tom, že filmy a seriály jsou vizuální média a lidé vizuální tvorové. Rádi se díváme na to, co se nám líbí. Tohle hezky komentovala například Amy Schumer ve skeči „Last Fuckable Day“. Všimněte si, že když už je nějakému staršímu hollywoodskému herci nebo herečce dovoleno pracovat i v pozdním věku, je to zčásti proto, že jim to pořád sekne. De Niro se klidně může v Děda je lotr vysvlékat do půli těla, Helen Mirren vypadá v uniformě v Eye in the Sky pořád úžasně atd. A jejich filmy díky sex-appealu hlavních tváří stále vydělávají více než třeba taková Nebrasca s docela obyčejně vypadajími Brucem Dernem a June Squibb. Hollywood si hraje na mladistvou „dokonalost“, protože ji od něj američtí diváci chtějí.

      Reakce na Lawrencinu esej, respektive na tohle celé téma, jsem vložil do následující části článku. Je tam i velmi zajímavý citát Kathy Griffin, který v podstatě popisuje to, o čem píšete ve druhém odstavci. Miranda má kromě televizního světa i tu výhodu, že je ten seriál britský. Akorát bych neřekl, že ji diváci vnímali bezpohlavně. Celý seriál byl vystavěný kolem jejího vztahu s… Luciferem. Na McCarthy to ale sedí – tohle téma jsem nakousával kdysi dávno v článku o Louiem.

      • Miranda nechodí s Luciferem, ale s Garym ( i když Lucifer by byl rozhodně lepší – Gary byl jen slaboch a hňup). Spíš jsem myslel fakt, že když vás ta postava ničím pudově nebo vizuálně nepřitahuje, dokážete ji lépe vnímat a třeba k ní cítit sympatie. Hodně lidí si postavu oblíbí zejména kvůli tomu, že se na ni dobře dívá….a to bez rozdílů žánrů. A teprve pak se hledí, zda ta hezká tvářička umí hrát.

        Když je někdo talentovaný, ale nehezký…může hrát jen charakterní role ve vážných filmech, nebo záporáky v blockbusterech (např. Wiliam Defoe). I když ošklivky a oškliváci jsou někdy zajímavější, než Barbíny a Kenové – na rozdíl od nich se snaží vše uhrát „charismatem“.

        • Schválně se mrkněte na kariéru Toma Ellise, představitele Garyho. Možná budete překvapen 😀

          Tohle mi právě na současném Hollywoodu docela vadí, to rozdělení na hezké a charakterní herce. Jako by ti první neuměli hrát a jako by ti druzí vypadali jako příšery. Ale Hollywood rád škatulkuje, no. Osobně se mi začíná docela zajídat, jak ve větších filmech (a do značné míry i v televizi) hrají role obyčejných lidí herci s fyzičkou vrcholových sportovců a herečky, které vypadají, jako by právě seskočily z přehlídkového mola. Na Harrisona Forda nebo Sigourney Weaver se koukalo a kouká hezky, ale zároveň vždy vypadali jako normální lidé – i když hráli akční role. A dnes? Akční hrdinky se rekrutují z řad modelek a herci typu Cavilla, Afflecka, marvelovských herců atd. jsou takové korby, že sotva projdou dveřmi. Člověk se pak vlastně ani nediví, že když Thor natáčí film, kde má hrát obyčejného hackerského joudu, tak mu to lidé nebaští, zatímco třeba takovému Sethu Rogenovi, který vzhledově vypadá jako kámoš odvedle, filmy vydělávají pravidelně a relativně dost.

  • Pamatuji si, že v seriálu Game of Thrones už nechtěla Emilia Clarke tolik svlékat a producenti ji vyhověli. Na druhou stranu chci říct, že když se v tomto seriál objevil mužský penis, tak půlka internetu měla mrákoty a docela dobře se k tomu postavila výše zmiňovaná herečka.
    +++

    Jennifer zcela chápu, jak to musí být těžké. Docela by mě zajímalo, zda v těchto věcech nepomohli herecké odbory, které mají v Hollywoodu docela silnou pozici, alespoň jsem to tak slyšel.

    • Herecké obory lidem pomáhají hodně v začátku. Starají se o to, aby nováčky studia neždímala, aby jim platila minimální mzdu, přesčasy, aby byli kde vedení a vědělo se o nich. Jakmile se ale herec vypracuje na úroveň JLaw, obory ustupují do pozadí a vyjednávání se točí kolem úzké skupiny manažerů, právníků a zplnomocněných zástupců.

      O té mužské nahotě kdysi mluvil i Michael Fassbender. Tomu stačilo mihnout se nahý před kamerou ve Studu a najednou se během reklamní kampaně reportéři nechtěli bavit o ničem jiném. Fanoušci dokonce založili jeho penisu twitterový účet. Fassbender si trochu zoufal, že takový je už náš vztah k mužské nahotě. Ta ženská je všude, takže jsme vůči ní znecitlivělí. Ta mužská se začíná teprve v posledních letech pomalu využívat a pro diváky je to nezvyk.

      Já bych chtěl jenom podotknout, že když se herečky vysvlečou do naha a ukáží ve filmu nebo seriálu full frontal – jako že jich to dělá / musí dělat opravdu hodně – je to pořád něco jiného, než když si herec sundá trenky, nenápadně udělá vrtulník a ukáže před kamerou ochablého šulína. Úroveň mužské nahoty, která by odpovídala tomu ženskému full frontalu, je někde jinde, ale do toho se zatím z hereckých elit nechce vůbec nikomu. V Shortbusu šlo o neznámé herce v nezávisláku, který se shodou náhod dostal do širší distribuce, a v Nymfomance využil Lars von Trier CGI technologií a narouboval obličeje herců na těla pornoherců. Takže rovnému zastoupení se přibližujeme, ale stále máme dlouhou cestu před sebou.

      • Co se týče mužské nahoty zobrazované ve filmu a v umění, četl jsem jeden článek, kde hledali důvod, proč se proti ní lidé bouří. Byl uveden citát : „Mužské tělo podrobené erotizovanému pohledu ženy nebo homoerotizovanému pohledu jiného muže totiž bývá vnímáno jako ovládané, ponížené.“ Muž bez oblečení tedy vypadá zranitelně a legračně, což neodpovídá nárokům dnešní „maskulinní“ společnosti. Muž má být symbolem síly a ne posměchu. Přitom ženám na velikosti nezáleží :-). Pornoprůmysl vytvořil falešný ideál krásy a chlapi se pak před sebou stydí i na plovárně.

        Vzpomněl jsem si na film Solaris, kde se prý zvýšila návštěvnost díky faktu, že tam George Clooney ukázal holý zadek.
        Potom je tu historka ze seriálu Spartacus, kde si herci nechávali přilepit falešný pyj, aby v nahých scénách vypadaly mužněji.

        Je pravda, že nahá žena už nikoho nepřekvapí. Jedině v případě, že se jedná o starší ročník – viz „stará“ Mesallindra ve Hře o trůny (i když se jednalo o masku).

        • Ten citát je skvělý a hodně to vysvětluje. Taková ta superhrdinská „nahota“, kdy se herec vysvleče do půli těla, aby ukázal břišáky, vlastně není žádná nahota. Akorát tím dává najevo svaly a sílu. A do té opravdové nahoty nepůjde, protože by to byla známka slabosti. Ha! Tak to je gól!

          S tím Clooneyho zadkem je to vlastně pochopitelné. Lidé se prostě rádi dívají na hezké věci, a jestli je to zčásti vysvlečená herečka nebo obnažený herec, to už je jedno. Vždycky se najde někdo, kdo to ocení. Sex prodává. Teď jde jen o to, aby se pořád nevysvlékaly jenom ty herečky.

          Spartacus a jeho falešný pyj pobavili. Ona se ale tahle technika využívá dodnes. Ve Hře o trůny jich tvůrci pár použili a film The Overnight si na nich založil celou reklamní kampaň. Ony se tyhle umělotiny údajně nepoužívají jen kvůli maskulinním obavám a ze studu, ale také z jednoho praktického hlediska. Už si nevybavuji, kdo o tom mluvil, ani v jakém projektu to bylo, ale nějaký herec povídal, jak nahý natáčel jakousi dlouhou scénu, kde nejdřív jen tak něco dělal v bytě a pak s někým bojoval. A ve střižně narazili na problém: kontinuitu. Herec tu scénu natáčel několikrát, pár dní v kuse, jenže v různých dobách… vypadal různě. Když potom záběry sestříhali a seřadili za sebe, zjistili, že na sebe ty změny velikosti poutají až příliš pozornosti, a museli nahotu celou vystříhat a obejít. Umělý pyj by tomuhle problému předešel.

          A konečně, ano, stará Melissandra překvapila… akorát s tou maskou to bylo trochu jinak. Ta postava je kompozitem dvou hereček. Namaskovaná tvář Clarice van Houten s šedivou parukou se počítačově naroubovala na tělo postarší herecké dublérky. O to víc člověka zamrzí, když vidí, s jakým znechucením na tu scénu lidé reagovali. Nevím, jak si myslí, že budou vypadat, až sami zestárnou…

          • Netušil jsem, že stará Messalindra je stejný případ jako nahá Cersei během uličky hanby. Díky za info.

            Lidé jsou znechucení, protože nám médie vymývají mozek a propagují jen mládí a vitalitu. I babča v reklamě na vložky proti úniku moči musí být „fešanda“. Důchodkyně v zástěře a šátku teď představuje spíš komickou figurku z Babovřesek. Potom se nedivím, proč je negativní vztah k seniorům. Z toho důvodu moc nevzniká filmů o seniorech- mladí by na ně ze zásady nešli a staří mají radši svůj klid u telky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat