Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Hlavičky z hlavičky

Photo by Pauli Järviluoto, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

Ony tváře na vás z hlavičky Jumpspaceu shlíží celý rok, ale ne každou běžný televizní či filmový divák zná. A i když je třeba všechny od vidění poznává, vzpomenout si odkud a jak se ti lidé jmenují, mnohdy může být zhola nemožné. Dělám to tak schválně. Záměrně nahoru vybírám herce a herečky známé i neznámé, televizní i filmové, herce a herečky všech ras a sexuálních orientací. Hollywood je velké město, pracují v něm – nebo se práci snaží najít – tisíce herců, a ne každý vypadá stejně a má stejné možnosti a příležitosti jako Jennifer Lawrence či Chris Hemsworth.

Napadlo mě tedy, že bychom si ty herce a herečky z hlavičky mohli blíže představit – říct si, odkud je známe, a nechat potom je samotné, aby nám vysvětlili, proč nám jejich tváře třeba vůbec nic neříkají. Místy to bude čtení zajímavé a plné filmových a seriálových tipů na dlouhé večery, místy (smutně) zábavné, místy vám určitě bude připadat, jak moc se ti lidé opakují. O to zarážející potom je, že všechny ty věci, které popisují, v Hollywoodu i nadále přetrvávají. Berte tedy tento ambivalentní text jako na jednu stranu oslavu hollywoodské produkce a na tu druhou jako výčitku hollywoodských hříchů.

——————-

2014

——————-

Gael García Bernal

Photo by Stuart Crawford, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tohoto mexického herce si běžný divák nejspíše vybaví z amerického dramatu režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritu Babel, na kritickou obec však zapůsobil především svými zahraničními – mexickými, francouzskými a španělskými – filmy Amores perros – láska je kurva, Mexická jízda, Špatná výchova či Nauka o snech. Hrát Gael začal v deseti letech v divadle u svých rodičů, hned o rok později se dostal do mexické telenovely Teresa a pak už to jelo. V roce 1999 se přes jeden stipendijní program dostal jako vůbec první Mexičan na prestižní londýnskou hereckou školu Central School of Speech and Drama. Díky hereckému vzdělání, kvalitám a faktu, že Gael mluví asi pěti jazyky pak nebylo těžké se uchytit i v mezinárodních filmových vodách. Mimo výše jmenované snímky si zahrál například i v francouzsko-chilské koprodukci No, švédsko-dánsko-německém filmu Mamut či kanadské Slepotě.

Zrovna v Americe ale Gael moc často nehraje. Sám to odůvodňuje takto: „Scénáře, které mi nabídli, nebyly nikdy dost dobré na to, abych kvůli nim odmítal jinou práci. Navíc v Hollywoodu mám šanci hrát jen dva typy. Latinskoameričtí herci jsou totiž obsazováni buď do rolí zločinců, nebo chudáků.“ Přesto se však v nějakém tom hollywoodském filmu čas od času objeví. V roce 2011 hrál v romantické komedii Malý kousek nebe a roku 2014 jste ho mohli vidět v hlavní roli filmu Jona Stewarta Rosewater.

Cate Blanchett

Photo by Ian Burt, Flickr, CC BY 2.0

Královna Alžběta, Galadriel, dva Oscary v kapse, k tomu tři Zlaté glóby a tuny dalších cen, dlouholetá výkonná ředitelka divadelní společnosti Sydney Theatre Company – herečku Cate Blanchett není třeba nějak výrazně představovat, takže si uvedeme jen pár filmových tipů: Kdybyste hledali nějaké zajímavé filmy na dlouhé večery, zkuste Talentovaného pana Ripleyho, Letce, Zápisky o skandálu, Babel, Hanna, Jasmíniny slzy nebo Téměř dokonalý zločin. Zato takovou Popelku, Památkáře, Robina Hooda nebo čtvrtého Indiho, v nichž Cate také vystupuje, klidně můžete přeskočit. Ona se v nich sice snaží, co to jde, ale není jí to moc platné, protože ty snímky ve spoustě jiných ohledů naprosto selhávají.

Vzhledem k tomu, že Cate Blanchett patří k herecké elitě, může si dovolit říct téměř cokoliv, co má na mysli. A této možnosti využívá do poslední kapky. Občas se ohrazuje proti občasnému sexismu na červených kobercích, občas přisprostle vtipkuje s reportéry a občas zaměřuje svou pozornost na samotný Hollywood. Kdysi jsme si tu uváděli její kritiku hollywoodské nedůvěry ve filmy s ženou v hlavní roli, a tu si zde dnes rozšíříme o další citát podobného ražení. V červnu 2014 Cate přebírala cenu Crystal Award for Excellence in Film a ve své děkovné řeči se trochu rozpovídala o problému, který třeba někomu bude až příliš povědomý:

Všechny možné přešlapy, chyby a selhání jsou vedlejšími produkty nebojácnosti a odhodlání vrhnout se do rizika. Z mé vlastní omezené zkušenosti vím, že když se člověk pustí do rizika, může na tom nepředstavitelně vydělat. Ženy v Hollywoodu pomaličku začínají slavit nezanedbatelné úspěchy, ale občas mě napadá, jestli se náhodou stále ještě nezdráháme pokoušet o úspěch ze strachu, že naše selhání – ať už to bude selhání kreativní, v tržbách z kin nebo u kritiků – by nám mohlo zničit kariéru. Nám, na rozdíl od našich mužských kolegů, jen zřídkakdy někdo svěří nějaký vysokorozpočtový velkofilm se spoustou slavných herců v hlavních rolích, třeba nějaký akční film nebo film o superhrdinech. Všichni se totiž bojí, že takový snímek nesmí u diváků propadnout, jinak bude zle. A přitom existuje celá řada filmových katastrof, které režírovala celá řada zkušených i naprosto nezkušených mužů, jejichž mizerné výdělky se vždycky nějak odůvodnily a zametly pod koberec. Ale kdyby měl podobný přešlap nedej bože potkat nějakou režisérku, hned by měla po kariéře.“

Idris Elba

Photo by DFID – UK Department for International Development, Flickr, CC BY-NC 2.0

Idrisova cesta k herectví byla poměrně křivolaká. Tento rodilý Londýňan totiž vůbec nezačínal jako herec, nýbrž jako DJ. Ve čtrnácti letech si poprvé vyzkoušel pomáhat svému strýci s hraním na různých oslavách a večírcích a v sedmnácti už měl založenou vlastní diskžokejskou společnost. Samotné míchání hudby mu ale nestačilo, takže o rok později odešel ze střední a přestoupil na National Youth Music Theatre, což si osobně představuji jako jakousi obdobu naší AMU. Během studií sice dál DJoval, vyzkoušel si ale i jiná zaměstnání – přezouval pneumatiky, pracoval v call centru a brzy také začal chodit na konkurzy do televizních seriálů.

První roli (hrál jakéhosi zlodějíčka) získal v roce 1995 v seriálu Bramwell. Odtud pak skočil do jedné epizody pořadů Naprosto dokonalé, The Ruth Rendell Mysteries, The Bill, Family Affairs aj. Sláva na něj ale čekala teprve v Americe, kde získal velmi podstatnou roli v kritikou opěvovaném seriálu z produkce HBO Špína Baltimoru. Jenže jakmile ve Špíně Baltimoru dohrál, nedokázal se nikde pořádně uchytit. Objevil se sice v pár dílech jakýchsi zapomenutelných seriálů a dvou obdobně zapomenutelných televizních filmech, ale větší produkce se mu vyhýbaly. Až v roce 2007 mu šlo do kin několik celovečeráků (v nichž ale pořád hrál pouze druhé až třetí housle): Americký gangster, Krvavá sklizeň a 28 týdnů poté.

Ty druhé a třetí housle jsou vlastně Idrisovi docela prokletím. Když se totiž člověk dívá na seznam jeho tvorby, zjistí, že seriál Luther a film Mandela: Dlouhá cesta ke svobodě jsou u něj dosti výjimečné, protože když už se tento herec objeví v nějakém větším filmu či známějším seriálu (čili v čemkoliv, co není nízkorozpočtová produkce, kterou ve výsledku téměř nikdo neuvidí), je to jen ve vedlejší roličce ne-li rovnou štěku: Jen vzpomeňme na RocknRollu, Ve znamení raka, Gangstery či Pacific Rim. A štěkovitost jeho rolí samozřejmě nikde nebije do očí více než v marvelovských superhrdinských filmech, o kterých koluje onen vtípek, že v nich Idris v podstatě hraje dveřníka. Protože pozitivní diskriminace, kdybyste nevěděli.

Plky o diskriminaci jakéhokoliv druhu ovšem nejsou příliš na místě, protože zrovna u Idrise největší problém spočívá v tom, že není ochotný trávit příliš mnoho času v centru amerického filmového průmyslu: „Do L.A. se rozhodně stěhovat nebudu. Nechci se dostat do víru všeho toho místního šílenství. Nechci tomu vystavovat svou rodinu. Tohle prostředí mi prostě nesedí. Na slávu si nepotrpím a o nějaké hvězdné přátele až tolik nestojím.“ Jenže kdo není permanentně po ruce, ten jako by nebyl. Jedinou záchranou tak Idrisovi možná zbývá ten nový Bond, protože většina bondovek se tradičně natáčí v jeho domácích londýnských studiích, další série Luthera, protože seriál dostal v roce 2015 po dvou letech rádiového ticha od BBC objednávku na novou řadu, a namlouvání animáků (Idris propůjčí hlas filmům Hledá se Dory a Kniha džunglí), protože to může dělat odkudkoliv.

Lucy Liu

Photo by Genevieve, Flickr, CC BY 2.0

Lucy Liu údajně objevil jeden newyorský agent, když v devatenácti letech jednoho rána cestovala metrem do školy. Z tohoto náhodného setkání nakonec vzešla role v reklamě, díky které měla Lucy otevřená vrátka k Hollywoodu. Tedy, takhle jednoduché to nebylo. Aby si někdo nemyslel, že se stačí projíždět metrem, a stane se z něj hvězda – ta škola, do které Lucy onoho rána jela, byla divadelní akademie, a kromě ní ještě chodila kvůli zkušenostem a záznamu do životopisu hrát do studentského divadelního spolku. Agenta by si po dokončení školy musela hledat tak jako tak – bylo jen štěstí, že si on našel ji o pár let dříve.

Od té jedné reklamy se Lucy každopádně začala rychle vypracovávat výše. Brzy poskočila do broadwayských muzikálů (třeba Miss Saigon nebo Alenka v Říši divů) a her, pak začala dostávat drobné roličky ve filmech a seriálech (například v Aktech X, Herkulovi, Pohotovosti, Za branami pekla), až v roce 1997 konečně prorazila na vrchol, a to díky jedné z hlavních rolí v seriálu Ally McBealová. Za roli právničky Ling Woo získala cenu Emmy, SAG Award a tucty dalších. Ally McBelová jí zároveň byla odrazovým můstkem k áčkové filmové produkci: V roce 1999 hrála mafiánskou sado-maso prostitutku v Odplatě a o rok později jednoho z Charlieho andílků. Objevila se i ve spoustě dalších filmů od akčních propadáků Tělo na tělo, Domino, Oběť: Lovec krve nebo Krycí jméno: Čistič přes seriály Joey, Futurama, Ošklivka Betty, Dirty Sexy Money nebo Cashmere Mafia až po kvalitní a divácky oblíbený dvojfilm Kill Bill a seriál Jak prosté.

Problém je, že ačkoliv dnes Lucy Liu lidé znají a snad by na její filmy i chodili do kina, ona sama jich příliš mnoho netočí. V posledních letech především namlouvá animáky (filmy o víle Zvonilce a Kung Fu Pandě) a jednou nakopávala zadky v podprůměrném akčňáku Pěsti ze železa. Částečně za to jistě může její pracovní vytíženost (natáčet 22 dílů seriálu Jak prosté za rok není žádný med), ale ono je v tom i něco jiného… Ale co vám budu povídat – ona vám to Lucy řekne sama: „Mrzí mě, že mě má tolik lidí zaškatulkovanou jenom jako ‚tu Asiatku, co umí lidem pořádně nakopat zadek‘, případně jako ‚tu Asiatku, co postrádá emoce‘. Julii Roberts nebo Sandru Bullock si lidé dokážou v romantických komediích představit bez problémů, ale já jim do takových rolí ani trochu nezapadám. Rasa hraje při konkurzech do nejrůznějších rolí velkou roli. Už kolikrát jsem si vyslechla, že na tu kterou postavu vypadám až příliš asijsky, nebo že hledají někoho kdo se chová a mluví méně jako Američanka. V určitém smyslu jsem vlastně byla vyčleněna z obou skupin. Je to strašně zvláštní pocit takhle nikam nenáležet. Jednou nejste dost americká Američanka, podruhé zas nevypadáte jako dostatečně asijská Asiatka – občas je to docela frustrující.“

James McAvoy

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Tohoto rodáka ze skotského Glasgow si asi budeme navždy spojovat s postavou Profesora X ze série X-Men, nicméně jeho herecká kariéra je mnohem bohatší. A to přitom roli v prvním filmu, ve kterém se objevil (The Near Room z roku 1995), nepřijal proto, že se chtěl dát na hereckou dráhu, ale proto, že se zadíval do jedné herečky, která do něj již byla obsazena. Herectví ho ale bavilo, tak si udělal školu, Royal Scottish Academy of Music and Drama, a od roku 2000 začal hrát na divadle a příležitostně i v televizi. Výkonem v roli prostituta v jedné divadelní hře natolik vyrazil dech režiséru Joeu Wrightovi, že od něj okamžitě dostal nabídku spolupráce. Nakonec na ni ale došlo mnohem později – v roce 2007 ve filmu Pokání.

Mezi MacAvoyovy rané role patří například vedlejšák v Bratrstvu neohrožených, v britské verzi Shameless, ve filmech Rozverná mládež, Uvnitř tančím nebo Wimbledon. V roce 2005 pak v České republice natáčel velkofilm Letopisy Narnie, po jehož uvedení se mu kariéra teprve rozjela. V dvojtaktu s kritikou oceňovaným Posledním skotským králem dostal nabídku na Penelope, akčňárnu Wanted, X-Men: První třída, později Sviňáka nebo Viktora Frankensteina… a bylo to.

Stranou První třídy mimochodem James vyjádřil oprávněné znechucení nad podobnou věcí, na níž jsem sám upozorňoval v tomto hlodu, a to nad vícedimenzní snahou studií vymámit z diváků hromadu peněz za málo muziky: „Díky Bohu, že tenhle film není ve 3D, protože ze TřiDéčka se v poslední době stala tak akorát záminka, jak si v kině říct o pár dolarů navíc za lístek. A ty filmy nakonec ve 3D beztak nejsou. Že na vás z plátna tu a tam něco vyskočí, je sice fajn, ale podle mě jde o ztrátu času a sám bych za takovéhle ptákoviny peníze neutrácel. Prostě si stojím za tím, že kvalitní konverzi dvouhodinového filmu vám za dva týdny nikdo neudělá. Jen se podívejte na Souboj Titánů…“

Kerry Washington

Photo by David Shankbone, Flickr, CC BY 2.0

Tuto newyorskou herečku není díky roli Olivie Pope v seriálu Skandál třeba příliš představovat. Abychom ji ale neožulili, zmíníme se alespoň o pár jejích profesních úspěších. Kerry se snažila prorazit už v roce 2000 ve filmech 3D, Our Song a seriálu Deadline, ale moc jí to nevycházelo. V následujících letech dostala pár drobných rolí například v České spojce, Rayovi nebo Kauzách z Bostonu, ale ten pravý průlom nastal až v roce 2007 díky Poslednímu skotskému králi. Za svou roli byla nominovaná na několik cen a všimli si jí vedoucí konkurzů a agenti po celém Hollywoodu. Rolí najednou přibývalo (nicméně kromě Nespoutaného Djanga žádná nestojí za zmínku), až jí v roce 2012 přišla nabídka na Skandál. Tím je nyní zaměstnaná téměř celoročně, takže na jiné projekty nemá moc času. Tu a tam maximálně napíše a přednese nějaký ten proslov o společenských tématech, na což jsme si upozorňovali už v tomto proslovu v článku o Shondě Rhimes.

Coby afroamerická herečka také podala v roce 2013 zajímavé vyjádření magazínu Clutch. Přistoupila tehdy k rasové problematice z trochu jiného úhlu, než z jakého se o ní většinou hovoří: „Jakmile se začnete bavit o problematice černošských hereček v Hollywoodu, musíte uznat, že každá mince má dvě strany. Na jednu stranu jsem sama měla – a stále mívám – spoustu zkušeností s lidmi, kteří mi otevřeně řekli, ‚Víš, my jsme si tuhle postavu jako černošku tak docela nepředstavovali,‘ nebo, ‚Černošku z ní dělat nechceme.‘ Tahle rozhodnutí částečně respektuji, protože televize a filmy přeci jen jsou obrazová média, takže je důležité, jak kdo vypadá. Konkurzy, které absolutně nedbají na barvu kůže, podle mého názoru nemají příliš velký smysl. Zároveň si ale myslím, že černošským herečkám spousta lidí nedává šanci ze strachu, z lenosti, z neochoty vydávat se po neprobádané cestě. Na stranu druhou ale musím dodat, že být běloška, nikdy bych nezískala některé ze svých nejznámějších rolí. Takže stávající situace v Hollywoodu určitě není dokonalá – už mi jen kvůli mé pleti mezi prsty vyklouzla spousta projektů, na nichž jsem se chtěla podílet –, ale nějaké to pozitivum se občas někde přeci jen najde.“

Sendhil Ramamurthy

Photo © Philote Factory

Sendhil asi navěky zůstane „tím Indem z Hírous“. Herec je to sice parádní, ale zrovna na něm je hezky vidět, jak i parádní herce Hollywood dokáže sežvýknout, když… neodpovídají jeho představě vedoucího herce. Když už se řekne diverzita, v Hollywoodu každého okamžitě napadne zastoupení afroamerické komunity. Jenže ačkoliv ani Afroameričané nemají na růžích ustláno, vedle nich je spousta dalších druhů herců, druhů tváří, které na stříbrném plátně a obrazovách vídáme ještě sporadičtěji.

No, ale zpátky k Sendhilovi. Ten se sice narodil v USA, ale začínal na londýnských divadelních prknech. Odtud přeskočil do seriálů – objevil se v Chirurzích, Vražedných číslech, Agentuře Jasno… a to je skoro všechno. Moc rolí prostě nedostal. Teprve v roce 2006 se mu poštěstilo s jednou z hlavních rolí v Hrdinech. Od jejich ukončení (já vím, že se v roce 2015 objevila nová řada, ve které se Sendhil také mihnul, ale ta nestojí za řeč) se však nadále potýká s nedostatkem práce. Mihnul se v seriálové Krásce a zvířeti, Báječném životě po životě nebo filmu The Lifeguard, ale jinak to s ním vypadá bledě.

Když pomineme všeobecná prohlášení typu, „No jo, ale herci z rasových minorit si v Hollywoodu holt hledají práci mnohem obtížněji, protože se pro ně nepíše tolik postav,“ tak je třeba říci, že jedním z hlavních důvodů nedostatku nabídek pro herce s indickými kořeny je fakt, že mají kořeny právě v Indii. Vybavíte si ještě rovnici D + M + U z 29. hlodu? Zrovna Indie zastává zhruba 1 % hodnoty M, kvůli čemuž studia nemají potřebu obsazovat vedlejší role ve velkofilmech herci s indickými kořeny, jako to dělají v případě lukrativního východoasijského trhu a herců čínských, jihokorejských, japonských, asijsko-amerických atd. Prostě se v té zemi neválí tolik peněz, aby se Hollywoodu vyplatilo lézt jí kvůli nim do zadku. Ostatně i v samotné Americe je obyvatel s indickými kořeny jen zanedbatelné minimum…

A další důvod se skrývá v tomto rozhovoru, který Sendhil kdysi poskytl stránkám AVClub. Ty se ho ptaly, „Vy svým výběrem rolí do určité míry pomáháte bojovat proti stereotypu Indů v televizi. Myslíte si, že má Hollywood stranou najímání indických herců stále ještě problém s hluboce zakořeněným rasismem?“ na což jim odpověděl: „To bezpochyby. Já se tomuhle problému do určité míry vyhnul, protože mi v Hrdinech napsali plnohodnotnou postavu, ale obecně to takhle funguje. Teď mi například kvůli úspěchu toho seriálu chodí na stůl nabídky hrát všechny ‚Indy‘, kteří se kde objeví – od začátku Hrdinů mi od studií přišlo asi 15 nebo 16 scénářů s nějakou indickou vedlejší postavou –, a všechny stojí za starou belu. Nejmutnější na tom ale bylo, že většinu těch scénářů napsali samotní Indové. Kruci, kolik filmů se dá ještě natočit, ve kterých je ten jeden Ind manžel, co mlátí svou ženu, nebo kluk, který bojuje proti dohodnutému sňatku? Vždyť je to jedno a to samé pořád dokola – to se přece musí zajídat, ne? Indičtí scenáristé jsou podle mě přesvědčení o tom, že právě tyhle příběhy od nich lidé očekávají. Přijde mi to docela smutné. Jakmile se mi nějaký takový scénář dostane pod ruku, tak jím ze vzteku vždycky hodím přes celou místnost.“

Sarah Shahi

Photo by Thibault, Flickr, CC BY-SA 2.0

Sarah Shahi má kromě hereckého nadání i velmi zajímavou rodinnou historii. Je pra-pra-vnučkou předposledního perského krále (neboli šáha, odtud její příjmení) Fath Alí Šáh Kadžára, který vládl dnešnímu Iránu mezi lety 1797-1834. Její otec pracoval na americké ambasádě v Iránu, ale protože se blížila Iránská revoluce a jemu bylo řečeno, že pokud zůstane, čeká ho leda poprava, tak se sbalil a odjel do Států. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou a o čtyři roky později se narodila Sarah. Vlastně ne Sarah, ale Aahoo Jahansouz Shahi. Jméno si změnila už na základní škole, protože si z ní kvůli jeho neobvyklému zvuku děti dělaly srandu.

Sarah už od osmi let chodila na popud rodičů na soutěže krásy (prostě Amerika…) a dlouhá léta také hrála volejbal a basket. V roce 1999, když jí bylo devatenáct let a začala toužit po kariéře u filmu, se přidala z roztleskávačskému týmu Dallas Cowboys Cheerleaders. S roztleskávačkami začala objíždět USA, fotit kalendáře, dokonce se s nimi dostala do komparzu komedie Dr. T a jeho ženy. Právě zde si jí všiml režisér Robert Altman a doporučil jí, že by se měla přestěhovat do Hollywoodu a zkusit štěstí.

A ono to relativně rychle vyšlo, protože pro heké mladé holky, kterým nevadí stát v pozadí a nic moc neříkat, se nějaká rolička najde snadno. Sarah se objevila ve Všech starostových mužích, Bostonské střední a Off Center a hrála roztleskávačku v seriálu City Guys. Teprve po dvou letech dostala trochu výživnější roli v několika dílech seriálu Alias, díky kterému se jí začala kariéra alespoň trochu rozjíždět. Od malých rolí ve Frasierovi, Dawsonově světě, Pohotovosti, Rodině Sopránů, Rebě, Teachers nebo filmu AmericanEast nastoupila v roce 2005 do The L Word, kde si svým výkonem vybudovala solidní fanouškovskou základnu.

Od té doby neustále někde hraje, ale je pravda, že je více vidět v televizi. Právě zde se jí nabízí mnohem větší množství propracovanějších ženských postav. Co se světa filmu týče, Sarah se kdysi nechala slyšet, „Jen proto, že jsme ženy, přece nemusíme hrát jenom něčí věčně napruzené přítelkyně.“ Na každý štěk typu Nechápu, jak to dokáže tak v její filmografii najdete několik solidních seriálových záznamů jako Na doživotí, Kauzy podle Kate, Chicago Fire a především Person of Interest.

Shohreh Aghdashloo

Photo © HBO

Shohreh se narodila, vyrostla a dlouhou dobu žila v iránském Teheránu. Zde již od mládí hrála na divadle a u filmu a dost se jí dařilo. Jenže to se ještě psala raná 70. léta a Irán vzkvétal. Když mělo v roce 1979 dojít k revoluci, Shohreh se – stejně jako spousta dalších Iránců včetně otce Sarah Shahi – sbalila a odjela do zahraničí. Konkrétně do Londýna, kde nastoupila na hereckou školu a i přes bohaté zkušenosti v oboru si doplnila vzdělání. V Londýně ale nezůstala, protože místní filmový průmysl stále nebyl na takové úrovni, aby se v něm uživila. Shohreh tedy zamířila do Los Angeles.

První role, kterou v Americe dostala, byla pro začínající herečky dost typická: v Guests of Hotel Astoria šlo hlavně o to, že Shohreh ukázala prsa. Začátek to ale byl a otevřel jí vrátka k dalším nabídkám. Shohreh se dostala například do Matlocka, Domu z písku a mlhy a v roce 2005 byla obsazena ve čtvrté sérii 24 hodin. Právě díky tomuto seriálu – a jejímu hlubokému hlasu – konečně vešla do veřejného povědomí. Ze čtyřiadvacítky tak brzy přeskočila do Willa & Grace, Pohotovosti, třetích X-Menů, Chirurgů, Sesterstva putovních kalhot 2, Dr. House, Percyho Jacksona, Grimmů, Sběratelů kostí nebo nejnověji do několika dílů sci-fi seriálu The Expanse a třetího Star Treku.

Téměř všechny role, které Shohreh přijímá, jsou ale buď hodně malé, nebo jde o role ve filmech nezávislých, drobných, filmech s omezenou distribucí. A to se přitom Shohreh snaží, aby její tvorba diváky nejenom bavila, ale zároveň o něčem vypovídala: „Problémem naší doby je neinformovanost a ignorování problémů. Kéž bychom jen věděli, jak si cenit lidského života. Proto také ani na vteřinu neváhám, kdykoliv mi někdo nabídne nějakou roli s přesahem, byť by byla sebedrobnější. Takovéhle role chci hrát, protože lidem ráda zprostředkovávám nové informace a určitý pocit osvícení.“ Tak snad ji budeme vídat častěji.

Matt Bomer

Photo by Renee Barrera, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Kariérní začátky si tento relativně známý herec odbyl v amerických telenovelách All My Children a U nás ve Springfieldu. Díky nim si ozkoušel, jak se chovat na place, jak zhruba hrát (vysokou školu Matt sice má, ale studoval výtvarnictví, což mu před kamerou moc nepomohlo), a mohl se čím chlubit v životopise. Od roku 2003 hrál drobné role v seriálech a ještě drobnější ve filmech – objevil se třeba v Tajemném letu, v jednom z Texaských masakrů motorovou pilou a v seriálech Chuck a Traveller.

Až v roce 2009 přišel ten pravý zlom, když byl Bomer najat do hlavní role v seriálu Ve službách FBI, který se vysílal celých šest řad. Díky němu se Mattovi zvýšil herecký profil a začali ho lákat sami hollywoodští tvůrci do všelijakých svých projektů. Nejplodnější pro něj byla spolupráce s Ryanem Murphym, který ho obsadil v menších či větších rolích v seriálech Glee, Úplně normální, American Horror Story a ve filmu Stejná srdce. Kromě těchto projektů Bomerovi nejvíce slávy přinesla série Bez kalhot a obsazení v předělávce Sedmi statečných. Slavný mohl být tento herec ještě více; klidně mohl dostat více rolí ve středně– anebo i vysokorozpočtových filmech, jenže to by Hollywood nesměl být Hollywood.

To bylo tak… Když autorka Padesát odstínů šedi E L James před pár lety odprodala práva ke zfilmování své knižní série studiu Universal Pictures, začal se okamžitě shánět představitel hlavní role, románový Christian Grey. A jedním z nejskloňovanějších jmen se brzy stalo právě to Mattovo. Herec je to výborný, tvář má rozpoznatelnou, vzhledově plus mínus odpovídá popisům v knize – skoro by se zdálo, že nikde nebyl problém. Jenže… Ačkoliv je Matt již několik let ženatý a vychovává tři děti, jeho lepší polovičkou je Simon Hall, Mattův bývalý PR manžer. A spousta lidí nějak nedokázala překousnout, že by onu hlavní postavu sado-maso svůdníka mohl hrát gay.

Nejvíce byl z těto skupiny odpůrců slyšet sám scenárista chystaného prvního dílu Bret Easton Ellis, který na svém twitterovém účtu vyjádřil v podstatě vše, o čem jsme se bavili v tomto článku: „Fajn, tak já to teda řeknu – Matt Bomer se do role Christiana Greye vůbec nehodí, protože se netají tím, že je gay. V jiných rolích, ať si klidně hraje, ale tady jde o hodně, takže nemůžeme riskovat.“ A když se proti těmto slovům strhla lavina kritiky, Ellis se pokusil dodat toto: „Já ho vůbec nediskriminuji jen kvůli tomu, že je gay. Ta role ale prostě vyžaduje herce, kterého přitahují ženy. Copak vám to nedotéká? Matt Bomer je podle mě sice hezký a dobrý herec, ale i Ve službách FBI mi přijde totálně přiteplený. A právě proto by Christiana Greye prostě neuhrál. Jestli si myslíte, že do hlavní role v adaptaci jednoho z nejúspěšnějších románů na světě Universal najme nějakého otevřeně homosexuálního herce, tak jste pěkní zabedněnci.“

Následovala další smršť kritiky ze strany uživatelů Twitteru, médií i Ellisových kolegů, kvůli níž Ellis své tweety raději smazal. Na zařazení zpátečky už ale bylo pozdě. Kvůli svým nevhodným, diskriminačním a nenávistným komentářům dostal padáka. Sám Matt Bomer se k věci nijak nevyjadřoval. Roli nakonec stejně nedostal, ale to se dalo očekávat. Ellis posloužil (zaslouženě) jako obětní beránek, ale sám o sobě v podstatě jen na plnou pusu vyjádřil, jak Hollywood v těchto věcech skutečně přemýšlí. Zatím. Stále. Snad ale ne napořád.

John Cho

Photo by Charlie Nguyen, Flickr, CC BY 2.0

John původně pochází z jihokorejského Soulu (otec dokonce ze Severní Koreje), odkud se ale celá rodina přestěhovala do Los Angeles, když bylo chlapci šest let. Už po střední škole se dal John na herectví, a jakmile dostudoval vysokou školu v Berkeley, nastoupil do asijsko-amerického divadelního spolku East West Players. A z něj už to byl jen malý krůček do Hollywoodu.

Jak Hollywood zachází s asijsko-americkými herci, víme již z okénka Sendhila Ramamurthyho, a John se přesně proti těmto praktikám snažil již od počátku kariéry bojovat:  „Coby Asiat v Hollywoodu jsem už nesčetněkrát zažil nějaký ten rasistický ústrk, vyslechl si nějakou sžíravou poznámku a podobně. V profesním životě se to snažím neřešit a přijímám (a vždy jsem přijímal) spíše role, které nespadají do mantinelů asijských stereotypů. Doufám, že to má nějaký kladný účinek na současnou populární kulturu, že to třeba lidi alespoň trochu odradí od toho, aby o asijské menšině smýšleli pořád jedním a tím samým způsobem.“

Johnovou první výraznou roličkou (pokud nebudeme počítat štěky v seriálech Bostonská střední, Felicity nebo Čarodějky) tedy byla rasově nijak neurčená postavička „Milovníka MILFek #2“ v prvních Prci, prci, prcičkách z roku 1999, k níž se vrátil i v následujících třech pokračováních této původně oblíbené série.  Kromě těchto filmů se John na počátku své kariéry mihl i v Americké kráse, Evoluci, Dr. Housovi a několika dalších seriálech, ale s výjimkou pořadu Off Center vždy šlo o nezajímavé jednorázovky.

Zlomový okamžik v Johnově kariéře tedy přišel až v roce 2004, kdy šel do kin první díl Zahulíme, uvidíme. Z této huličské komedie se stal takový hit, že z ní tvůrci vytřískali další dvě pokračování, a Johnovi se rozjela celá kariéra. Tady je tedy krásně vidět, co se může stát, pokud se studio nebojí a obsadí hlavní roli nějakého filmu člověkem, který ne zrovna vyhovuje klasické hollywoodské představě hlavní postavy… John se díky úspěchu Zahulíme, uvidíme dostal do několika dílů Šéfkuchaře nadivoko, Chirurgů, Jak jsem poznal vaši matku, Ošklivky Betty, Studia 30 Rock, Flashforwardu atd. A dařilo se mu i na poli filmů, a to především díky obsazení v obnovené trilogii Star Trek. V současnosti je ale opět nejvíce vidět v televizi. Z posledních let stojí za vypíchnutí seriály Go On, Sleepy Hollow nebo již zrušený Selfie, v němž měl hlavní roli.

—————

Pages: 1 2 3

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain