Suhad Obeidi, „Změna muslimských příběhů v Hollywoodu“

Kombinace upozaďování, vybělování a favorizace negativních stereotypů je v Hollywoodu nebezpečnější než cokoliv jiného, a nikde to asi není vidět lépe než na příkladu blízkovýchodní, muslimské menšiny. Herců s arabskými předky zde pracuje jen velmi málo. Saïd Taghmaoui, Omid Djalili, Shohreh Aghdashloo, Barkhad Abdi, Sarah Shahi, Rami Malek, Riz Ahmed, Nasim Pedrad, Aasif Mandvi či Hasan Minhaj patří mezi ty nejznámější, ale ani oni nejsou kdovíjaké celebrity. Ostatně kolik jich znáte podle jména? A proč tomu tak je? Mňo, protože se nevypráví dostatečné množství příběhů, které se buď odehrávají na Blízkém východě, nebo mají jako hlavní postavu někoho s tamními kořeny. Nenatáčí se jich dost na to, aby si pro sebe daní herci dokázali najít dostatečné množství plnohodnotné práce, která by jim poskytla příležitost se vypracovat.

Pozitivní příběhy se o muslimské komunitě na poli filmů téměř nevypráví. I divácky nejpřístupnější (ale kreslené) Persepolis bylo v tomto ohledu tak na půli cesty.

– Velkofilmy jako např. Princ z Persie, EXODUS: Bohové a králové či chystaní Gods of Egypt a adaptace příběhů o Alibabovi, které měly možnost ukázat Blízký východ v jiném, třeba i lepším světle, pro jistotu obsadily (téměř) všechny hlavní role bělochy a od Islámu se držely (a držet budou) na hony daleko.

– Sex ve městě 2, Mission: Impossible – Ghost Protocol, Bourneovo ultimátum či Spectre si z Blízkého východu udělaly nepříliš výraznou kulisu. Občas dokonce jen pro potřeby několika scén. Co se těchto filmů týče, mohly se odehrávat klidně na Marsu a vyšlo by to nastejno. Co si tak vybavuji, snad jen Christopher Nolan v Počátku hezky reprezentoval Maroko, když tuto lokaci nejenom ukázal, ale vzal si z ní i jednu vedlejší postavu, která se ve snímku dál objevovala a měla citelný dopad na jeho děj. Že ji hrál indický herec Dileep Rao, je vedlejší.

– Filmy typu Rosewater, Úkryt, A Syrian Love Story, Dozakh, From A to B, Ghadi, Lovec draků, Sama nocí tmou, AmericanEast, Mooz-lun, Speed Sisters, Villa Touma, Djinn či nejnověji animovaný Bilal, které jsou buď národní, nebo jsou alespoň z části obsazené arabskými herci a týkají se problémů a zájmů této komunity, jsou všechno nezávislé produkce. Drobné snímečky, které uvidí pár desítek tisíc lidí po festivalech a na DVD, ale které díru do světa nikdy neudělají.

– Drtivou většinu mainstreamové hollywoodské produkce, která se nějakým způsobem týká arabského světa, tak představují snímky typu Království, Kajaki, Eye in the Sky, 30 minut po půlnoci, Americký sniper, Smrt číhá všude, Černý jestřáb sestřelen, Mariňák, Pád Londýna, Pravdivé lži, Stav obležení, Iron-Man, Odsouzeni k boji, A Line in the Sand, Křest ohněm, Alexandr, Země zatracených, Království nebeské, Džihád!, 4 jezdci, Kainovo znamení, Zelená zóna, Labyrint lží, Osama, Fire over Afghanistan, Hon na Orla… Asi chápete, kam tím mířím: Většinou jde o filmy válečné, akční s teroristickým záporákem, případně dramata na pozadí terorismu. Jedná se téměř bezvýhradně o krví nasáklé snímky s bělošským hrdinou ve svém středu a jedním (či více) snědým zlounem, u něhož se jen čeká, až padne mrtvý k zemi. Syriana, Mnichov, Let číslo 93 nebo Argo – byť se jedná o kvalitní snímky natáčené na motivy skutečných událostí – bohužel ničím novým do konverzace také nepřispívají.

– V pozitivním světle tedy muslimové na stříbrném plátně téměř nejsou vidět. Zářnými filmovými výjimkami, v nichž arabští herci hrají plnohodnotné postavy, které nejsou stereotypicky zlé ani prvoplánově definované jejich etnicitou, budiž například filmy Slídil nebo… Nebo…?

Samotní diváci tak blízkovýchodní tváře vidí většinou v kontextu křiku, střelby, výbuchů a krve. Vidí je tak jednou, vidí je tak podruhé… Kolikrát myslíte, že stačí, aby je takhle viděli, než se člověku v hlavě vytvoří zkratka mezi blízkovýchodními tvářemi a křikem, střelbou, výbuchy a krví? V nepřítomnosti pozitivních příběhů, které by toto – v určitých případech bezpochyby reálné – násilí vyvážily, nejspíš moc ne.

Jen si vezměme současnou situaci u nás, kdy nejčtenější a nejsledovanější média místo toho, aby dávala prostor našim známým osobnostem s kořeny / rodinou / známými na Blízkém východě – například Anife Vyskočilové, sestřenicím Kláře a Martě Issovým nebo třeba i Sámeru Issovi a Blance Matragi – a tišila tím rozbouřené vody společenské hysterie, tak onu „cizí“ komunitu jen donekonečna odlišťují pořád stejnými obrázky, záběry, videi a druhy zpráv. Respektive na méně hysterické, vyváženější, hodnotnější zpravodajství člověk narazí i u nás, ale není ho dostatečné množství na to, aby v mediálním prostoru přehlušilo všechen ten negativní lomoz kolem. A ryze pozitivní zprávy bohužel u mediálního publika málo táhnou, takže se jimi natolik šetří, až má člověk pocit, že žádné nejsou – prostě začarovaný kruh.

Bad News Is Good News. — Špatné zprávy, dobré zprávy.

If It Bleeds It Leads. — Krev vede.

— zpravodajská moudra

A proto třikrát sláva televizním seriálům Mr. Robot, Sense8, Scream Queens, Hra o trůny, Scorpion, Předstírání, Ve jménu vlasti (i když tady pozor – viz video dole), již zrušeným pořadům Zpátky do školy, Ztracení či Mimoni v Americe nebo publicistické The Daily Show. Právě v těchto pořadech jsou (alespoň některé) hlavní či vedlejší arabské postavy představeny jinak než jako stereotypy. Občas dokonce v rolích, které s jejich etnicitou nikterak nesouvisí. Problém je, že těchto postav, těchto pořadů, je relativně málo, takže v drtivé většině případů, když už se člověk s blízkovýchodními kořeny v nějakém médiu objeví, je to buď v roli obchodníka ze sámošky (vzpomeňme, jak s tímto tropem naložili tvůrci oscarového snímku Crash), nebo ve větší míře v roli náboženského fanatika a teroristy. Herci zmínění v prvním odstavci jsou naštěstí dostatečně zajištění na to, aby tyto podřadné a často až urážlivé role nemuseli přijímat, ale ti začínající, kteří bojují o každý part, nemají příliš na výběr.

Video s českými titulky naleznete na TOMTO odkazu na Edně.

Pokud bychom se měli zamyslet nad tím, co se v našich končinách vysílá v televizi, pouští do kin a uvádí na divadelních prknech, nejspíš by nám rychle došlo, že se tu v menším měřítku stává v podstatě to samé, co v Hollywoodu. Velkou roli zde ovšem také hrají pragmatismus a finance.

– Kobra 11 s Erdoğanem Atalayem (seriál je to sice německý, ale ve své době šlo o takový hit, že ani toho Turka v hlavní roli nikdo neřešil) se u nás kvůli klesající kvalitě dílů a tím pádem i sledovanosti již dávno odsunula z hlavního vysílacího času na Nově kamsi do neprobádané divočiny dvojciferných programů;

– na české scéně nepracuje dostatek herců s blízkovýchodním původem na to, aby se tu dal snadno shánět řádný arabský ansámbl; nota bene dříve tu ze zřejmých důvodů nepůsobili žádní;

– a vyjet přímo za nimi ve stylu třetích Babovřesk, v nichž si Zdeněk Troška udělal v několika scénách kulisu z Turecka, je tak nákladné, že na to minimálně před nástupem product placementu nebyly peníze (a i dnes to většinou nepřichází v úvahu).

Obzvláště ke starším projektům je tedy dobré přistupovat s určitou dávkou historické shovívavosti. Ono mně samotnému ve skutečnosti přijde docela hezké, že čeští tvůrci v ne tak dávných dobách nejenom uznávali existenci „orientální“ kultury, ale dokonce ji znázorňovali v kladném světle – byť ji byli z praktických příčin nuceni apropriovat s užitím domácích herců. I tak to ovšem z dnešního globálního hlediska nic nemění na faktu, že člověku, který byl někdy třeba jen na dovolené v Tunisku nebo Egyptě, musí připadat obsazení bělošských česko-slovenských herců v arabských rolích přinejmenším úsměvné.

V Lotrandovi a Zubejdě například hraje sultána Solimána cizokrajný Marián Labuda, jeho poskoka Miroslav Abu Táborský a sultánovu dceru Barbora al-Seidlová. V mých oblíbených Třech veteránech měla být podle režiséra Oldřicha Lipského princezna Bosana – potažmo celé království Monte Alba – „zcela určitě orientálního vzhledu.“ S tím orientalismem to ale ve filmu jde jen odsuď podsuď: Bosanu hraje česká herečka Vida Skalská-Neuwirthová a pana krále / sultána Július Satinský. A kdybychom utekli na prkna Národního divadla, nesmíme opomenout soudobou inscenaci Strakonického dudáka, v níž je skutečně podivné sledovat bělošské herečky s plochými bříšky, jak se oděné do volných „orientálních“ šatů a s exotickým výrazem ve tvářích pokouší tančit břišní tance.

Jo, a když už se na plátně nebo obrazovce konečně objeví nějaký skutečný herec s arabskými kořeny – protože i takoví u nás již dnes jsou –, tak je to v Sanitce 2, kde „cení zuby, […] vytahuje ze saka třiceticentimetrový nůž a bodá doktora Janderu do boku.“ Proč? No, protože střet kultur, samozřejmě. Hmm, jak to říkala ta Chimamanda?

Takhle se ony jednotné příběhy vytváří: Stačí nějakou skupinu lidí zobrazovat pouze a jen v jedné rovině, a tento obraz malovat dokola a dokola tak dlouho, než se stane reálným.

— Chimamanda Ngozi Adichie, „Nebezpečí jednotných příběhů

 

Abychom se ale vrátili k Suhad Obeidi, ta v podobném kontextu napsala svůj článek pro portál Hollywood Journal. Vydala ho krátce po Oscarech za rok 2013, v nichž byl v kategorii Nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli nominován Barkhad Abdi za Kapitána Phillipse, a protože to byl pro muslimské herce tehdy poměrně hezký rok, snaží se svůj text psát optimisticky. Kdo ví, jakým tónem by ho psala dnes. Od začátku roku 2014 se toho totiž k lepšímu až tolik nezměnilo. Po Barkhadu Abdim se slehla zem a ani ta dvojice filmů, o které se Suhad zmiňuje, se nijak nezapsala do historie kinematografie. Reprezentace muslimů není v amerických filmech o mnoho vyšší, než bývala, a pozitivní vyobrazování už tuplem ne.

A i nadále se přítomnost blízkovýchodních kultur maže, odkudkoliv to jen jde. I ten Rami Malek hraje v Mr. Robotovi etnicky blíže nespecifikovanou, tedy výchozí, tedy bělošskou roli. Kromě něj tu ale máme i chystaného vyběleného Alibabu, kterého jsme si již zmiňovali, a nakonec třeba i druhou řadu Pravého detektiva… Že vůbec nevíte, o čem mluvím? Jak byste mohli? V Kalifornii, kde se ona řada odehrávala, sice žije největší muslimská komunita v Americe (k Islámu se hlásí 1 % z celkového počtu téměř 40 miliónů obyvatel, přičemž velká část žije v jižních oblastech a ve městě San Diego), hollywoodská tvorba však tento detail všeobecně téměř vůbec nereflektuje. Kdyby se měl člověk odrážet pouze od toho, co vidí v televizi a v kinech, myslel by si, že v nejlidnatějším státě USA žijí povětšinou běloši, občas nějaký ten černoch a jednou za uherský rok se tam mihne i zástupce nějakého jiného etnika. Skutečnost je ovšem někde jinde.

Nicméně, stranou Pravého detektiva: Vybavíte si tu písničku z úvodních titulků? „The war is lost, / The treaty signed, / I was not cut, / I crossed the line.“ Tak ta se jmenuje „Nevermind“, nazpívala ji kanadská legenda Leonard Cohen a vyšla mu na desce Popular Problems z roku 2014. Písnička je to protiválečná a svůj základ má v americké Občanské válce, kvůli pečlivě zvolenému refrénu je však možné dát ji do souvislostí s mnohem aktuálnějšími tématy. Co se v tom refrénu zpívá? Blízkovýchodní ženský hlas dokola opakuje slovo „selem“, které se používá jako forma rozloučení a jeho doslovný překlad zní „mír“. Do Pravého detektiva se tento refrén samozřejmě jako jediný nedostal. Jistě se dá namítnout, že tvůrcům šlo o rytmus, o text; že nechtěli diváky mást blízkovýchodními zvuky, když se má seriál odehrávat v Kalifornii… Ano, ano a určitě. O tenhle konkrétní seriál tu ale vlastně ani nejde.

Prostě je trochu frustrující, že takhle to, zdá se, funguje u většiny hollywoodské tvorby. Vždy se najde nějaký důvod, proč se zbavit něčeho potenciálně „nebezpečného“; něčeho, co by mohlo diváky, kteří mají v jistých věcech postavenou hlavu, jakýmkoliv způsobem „rozrušit“. A o to více zamrzí, že se ti, kteří mají takovou moc nad veřejným míněním, téměř nesnaží využít ji k něčemu dobrému, že se nesnaží pootevřít lidem mysl. Diváci tak přichází o širší obzory a samotní arabští herci v hollywoodu živoří.

Nedávno například jeden herec přidal následující komentář pod článek na serveru Variety.com: „Jelikož jsem Američan s egyptskými kořeny, dostávám v Hollywoodu nabídky na konkurzy leda do arabsky mluvících rolí teroristů. A když už se konečně objeví nějaký projekt, který je historicky šitý na míru Egypťanům, všechny hlavní role se obsadí Brity. Hanba hollywoodským kravaťákům, kteří o tomhle rozhodli. Já a přinejmenším dalších 90 miliónů Egypťanů se rozhodně nebudu dívat na film, který takovýmhle způsobem zkresluje dějiny velkých faraónů.“ Takového halasu, a přitom to vůbec nemuselo být – například v Mumii díky promyšlenějšímu castingu podobné problémy se zkreslováním reality a diverzitou nebyly… No, jak to říká Tim Minchin, „Lidem se dá mysl otevírat jenom trochu, protože když to přeženete, mohl by jim vypadnout mozek.“

—————

—————

V dětství jsem coby muslimka se zájmem o zábavní průmysl často záviděla židovsko-křesťanským komunitám, že mohly skrze televizi, filmy a hudbu ovlivňovat svět kolem. Chtěla jsem, aby to samé mohla dělat i má vlastní komunita. Vždy mě nesmírně fascinovalo, jak během období gala večírků a udílení všemožných cen Hollywood dokázal oslavovat sám sebe, a přála jsem si, aby jednou nastala doba, kdy by stejným způsobem oslavoval i přínos jeho muslimských členů.

Vyrostla jsem na předměstí Los Angeles. Už od mala pro mě byly v životě nejdůležitější tři věci: má víra, nutnost nedělat rodičům ostudu a potřeba mít aktuální přehled o hollywoodských filmových premiérách a novinkách z byznysu. Od prvních dvou věcí jsem vždy věděla, co mohu očekávat, od té třetí nikoliv. Zábavní průmysl mi připadal zběsilý, nepředvídatelný a nemilosrdný. Přesto jsem však chtěla být jeho součástí. Jen jsem nevěděla, jak na to a co od toho očekávat, takže jsem dlouhou dobu opatrně postávala u mantinelů a obhlížela situaci.

Roky ubíhaly a můj počáteční sen vystupovat před kamerou se změnil v touhu stát za ní – pracovat v té hollywoodské továrně na sny na tom, aby filmy vyprávěly podnětnější příběhy o mé víře a jejích vyznavačích. Chtěla jsem podpořit oboustranné porozumění mezi námi a ostatními a pomoci tak přesnějšímu a pravdivějšímu vyobrazení naší komunity. Být „tolerována“ mi prostě již nestačilo. To samotné slovo mi občas připomíná takové ty nemocniční karty, do nichž lékaři zaznamenávají, kolik bolesti jsou pacienti ještě schopní tolerovat. V případě Islámu a muslimů jsem nechtěla žádnou toleranci, ale přijetí a respekt.

Už více než 13 let pracuji pro Radu muslimských veřejných záležitostí (MPAC). Naše hollywoodská pobočka působí jako takový most mezi místní muslimskou komunitou a zábavním průmyslem a zaměřuje se na tyto iniciativy: Navazování vztahů s filmovými profesionály, konzultace u nejrůznějších filmových a televizních projektů, a pořádání večírků a sešlostí, během nichž mají lidé z průmyslu možnost navázat kontakt s muslimskými filmaři. Vážíme si odvážných a svědomitých hlasů a poutáme proto pozornost k profesionálům z oboru, jejichž díla zobrazují Islám a muslimy v rovině lidské a nestereotypické. Na našem každoročním gala večírku Media Awards udílíme ceny za umělecký přínos podpoře diverzity a vzájemného pochopení hercům, herečkám, umělcům a aktivistům. Nedávno jsme například ocenili emocionálně silný film Kinyarwanda, který zdůrazňuje podíl muslimských vůdců na vytváření bezpečných útočišť pro uprchlíky během rwandské genocidy; či seriály Mimoni v Americe z produkce CW a Sběratelé kostí vysílané na stanici Fox, protože v obou opakovaně vystupovaly muslimské postavy zobrazené v kladném světle.

Každý rok, když se vyhlašují nominace na Oscary, vylézám z postele hned po rozbřesku, abych si vyslechla, které projekty a kteří umělci byli nominovaní. Letos mi nadšením skoro až běhal mráz po zádech, když jsem si uvědomila, kolik muslimů bylo v nejrůznějších důležitých kategoriích nominováno: Náměstí Tahrír v kategorii Nejlepší dokumentární film, Omar jako Nejlepší Zahraniční film, Barkhad Abdi za vedlejší roli v Kapitánu Phillipsovi. Spousta z nás, kteří by rádi v zábavním průmyslu pracovali, na tuto změnu čekalo již velmi dlouho. Takové množství nominací znamená, že pokud má člověk talent a výdrž, má bez ohledu na své vyznání konečně šanci v tomto byznysu uspět.

Dnes již ostatním komunitám nezávidím, protože si jsem vědoma toho, že pokud muslimové chtějí pro sebe a ostatní vybudovat lepší svět, musí tak učinit podporou tohoto průmyslu. Musíme změnit příběhy, které Hollywood o muslimech vypráví, a musíme začít vyprávět své vlastní – ať už tím, že si budeme psát vlastní scénáře o tom, jaký to byl pocit vyrůstat jako muslim v Americe, nebo tím, že budeme režírovat filmy se společenským přesahem, nebo tím, že budeme hrát v dramatech poukazujících na nějaký konkrétní problém. Musíme jednoduše pochopit, jak velkou moc má vyprávění vlastních příběhů a jak takové vyprávění dokáže zasáhnout druhé.

Takhle to nyní vypadá se mnou. Ačkoliv, technicky vzato, nepracuji přímo v zábavním průmyslu, nedá se ani říct, že bych stále jen stála u mantinelů a tiše obhlížela situaci. Má organizace a komunita mění příběhy, které se o nás vypráví, a udávají tak Hollywoodu nový směr. Samozřejmě, že se stále točí spousta projektů, které muslimy ani zdaleka nezobrazují v pozitivním či reálném světle. A tyto projekty se budou točit i nadále. Čím více muslimů ale bude přispívat svou troškou do hollywoodského mlýna, tím většího posunu ve vyprávění našich příběhů docílíme.

Letošní oscarové nominace představovaly pro muslimskou komunitu obrovský milník. Nejenom že se nám díky nim pootevřela brána do hollywoodské arény, my jsme do ní zároveň dokázali jednou nohou vkročit. Jak to bude dál, závisí jen na nás. Já sama budu dál upírat zrak ke svým bratrům a sestrám, nechám je dělat, co umí nejlépe, a budu se těšit na jejich děkovné proslovy.

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————