Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Scott Mendelson, „Jak Adam Sandler, Robin Williams a filmy jako Ted 2 pomohly legalizovat homosexuální sňatky“

queer

Queer as Folk, Photo © Showtime Networks

Kolem jedné ze základních myšlenek článku Scotta Mendelsona, který byl publikován krátce po premiéře druhého Médi v roce 2015 v časopise Forbes, jsme již kroužili kdysi dávno v kánonovitém článku o hollywoodské homofobii: Filmy jako Modlitby za Bobbyho, Stejná srdce, Single Man či seriály Queer as Folk, Láska je láska nebo Looking jsou sice skvělé, protože rozpracovávají důležitá společenská témata týkající se homosexuální menšiny, ale kvůli svému jednotnému zaměření právě na tato témata se na ně kromě homosexuálů a hrstky jiných fajnšmekrů skoro nikdo nedívá. Společenský dopad, po němž většina z nich tak touží, je tedy v jejich případě téměř nulový.

Jestliže někdo nerad vaří, proč by se díval na kuchařskou šou? Když někoho nezajímají sporty, sobotní fotbal si v televizi nezapne. A pokud pro někoho není téma všelijakých útrap a diskriminace homosexuálů až tolik osobní záležitostí, neexistuje jediný důvod, proč se na podobně zaměřené snímky dívat.

Ve výsledku má tedy průměrný divák šanci narazit na nějakou tu homosexuální postavu pouze ve filmech a seriálech, které se homosexualitou jako takovou až tolik nezaobírají, ve filmech a seriálech, kde má ona postava jen omezené množství prostoru a kde je často vykreslena stereotypicky až běda. Jen si ostatně vezměme přesexované bouráky typu Woody Harrelsona z filmu Kamarád taky rád nebo Connora z How To Get Away With Murder, afektované kreatury Kurta z Glee nebo Tita z The Unbreakable Kimmy Schmidt či politováníhodné trpitele z mainstreamovější Zkrocené hory či Philadelphie. Výjimky se sice najdou – postavy, většinou vedlejší, u kterých vás při jejich popisu napadne jako první něco jiného než „gay“. Je jich ale relativně málo: kamarád hlavní postavy z Panny nebo orla, jedno z vlkodlačích dvojčat ve Vlčím mláděti, sportovecNormana a duchů, lidumil Adrian Veidt ze Strážců… Tohle vše jsou gay postavy z mainstreamových děl, která se gay tematikou jako taková nezaobírají; postavy, které místo své sexuality řeší jiné, divácky vděčnější věci; postavy, které po pár minutách na obrazovce či plátně nezemřou smutnou, ubohou smrtí.

teen

Vlčí mládě, Photo © MGM Television

Takovýchto postav je sice docela málo, ale podle Scotta Mendelsona to ve své podstatě ani tolik nevadí. Reprezentace je reprezentace a podle něj nezáleží ani tak na tom, v jakém světle jsou tyto postavy vidět, jako spíše na tom, že vůbec vidět jsou. Nemá se tedy podle jeho slov cenu čertit, že některé filmy pro masy používají homosexualitu a homosexuální postavy poněkud pochybnými způsoby – buď jako pointu vtipů, nebo jako vrchol všeho zla –, ale spíše by se tyto filmy měly oceňovat za to, že mezi lidmi, kteří o podobná témata nemají zájem, přeci jen zvyšují povědomí o jejich existenci. A právě to je podle něj prvním krokem ke změně ve společnosti.

—————

Zatímco se lidé dohadují o údajně „neuspokojivých“ 33 miliónech, které za první promítací víkend vydělal v kasách amerických kin film Méďa 2, měli bychom zapříst také diskuzi o tom, jestli mu načasování jeho premiéry, která kolidovala s rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušit na federální úrovni všechny zákazy homosexuálních sňatků, spíše pomohlo, nebo uškodilo. V tomto filmovém pokračování z dílny Setha MacFarlana bojuje titulní plyšový medvěd ve snaze získat povolení ke sňatku za svá práva být uznán za živého tvora, a ne za pouhý majetek. Snímek z koprodukce studií Universal a Comcast Corp. se netají tím, že by chtěl být chápán jako alegorie jednak na snahu o osvobození otroků, ale také na boje gayů a leseb o možnost uzavírat ve Spojených státech amerických legálně sňatky. Nehledě na kvality snímku, v jehož hlavních rolích vystupují Mark Wahlberg a Amanda Seifried – celkově není ani zdaleka tak dobrý jako první díl, ale přesto ani na okamžik nepochybuji o upřímnosti, s jakou tvůrci přistupují k naznačovaným tématům –, jde pouze o jeden z mnoha příkladů, jakými populární kultura a zábavní průmysl pomohly Američanům přejít na stranu zastánců rovnosti manželství. Právě díky jejich předpokládanému obecenstvu jsou totiž právě hrubozrnné popcornové spektákly často mnohem cennějším nástrojem osvěty a pokroku než jejich vážnější, intelektuálnější a určitým způsobem nadřazenější tituly.

Philadelphia, Photo © TriStar Pictures, Guild

Abychom si rozuměli, do tohoto relativního společenského pokroku vstupuje mnohem více faktorů než jen fenomén, „hele, támhleta gay postava mě rozesmála, takže je to celé vlastně v pohodě“. Fakt, že se o nich v tomto článku nebudeme bavit, si tedy nevykládejte tak, že bychom je vůbec neměli brát jako součást celkového obrazu. Ovšem role populární kultury v pomalé normalizaci homosexuálních vztahů a charakterizaci gayů a leseb jako „lidí jako vy a já,“ se nedá přeceňovat. Filmy jako Philadelphia nebo Svatba mého nejlepšího přítele hrály nezastupitelnou roli v zobrazování homosexuálních mužů jako sympatických nebo dokonce okouzlujících postav, a to právě z toho důvodu, že byly úspěšně cílené na ten druh masového publika, který třeba ještě nebyl „na té správné straně dějin“. Člověk sice může argumentovat, že Společník na dlouhé trati je výrazně kvalitnější „gay“ film než Philadelphia, ale já bych rád upozornil na to, že velká část lidí, kteří jen v Americe utratili za lístky na Philadelphii 18,5 miliónů dolarů, ten film vidět potřebovala, aby na určité věci změnila názor.
Jestliže se máme bavit o filmech a seriálech, jimž se podařilo přepnout vypínač společenského přijetí, největší díky by měly směřovat na stranu popkulturní, masové, mainstreamové zábavy, jakkoliv pokleslá a defektní se často může zdát. Ohromné spoustě diváků, kteří se šli v roce 1996 podívat na film Ptačí klec s Robinem Williamsem a Nathanem Lanem (který i nadále zůstává nejvýdělečnějším filmem s „homosexuální tématikou“ v dějinách), se dostalo první životní příležitosti vidět na vlastní oči milující, stabilní, funkční, ničím neohrožený a ne kdovíjak „vykroucený“ homosexuální pár. Ti samí diváci, kteří se o rok později houfně hrnuli na Svatbu mého nejlepšího přítele, byli okouzleni komickou vedlejší postavou Ruperta Everetta. Tehdy to podle jednoho článku v Entertainment Weekly ostatně bylo vůbec poprvé, co se zkušební diváci podívali na film podobného typu a dožadovali se pak více prostoru „pro toho gaye“. Diváci všech možných druhů a zastávající všechny možné názory se podívali na romantický film s Julií Roberts, ale nejvíce jim utkvěla v paměti vedlejší postava jejího veselého a okouzlujícího kamaráda, který byl shodou okolností gay.
Tyto drobné mainstreamové úspěchy byly záhy následovány dalšími, například komedií Svatba naruby s Kevinem Klinem, která se svým obsahem dodnes asi nejvíce přiblížila mainstreamové romantické gay komedii, v níž by hlavní postava byla homosexuální orientace. Na konci filmu si přítele sice nenajde (celý film je v podstatě o tom, jak v den své svatby s Joan Cusack přiznává svému okolí, že je gay, a co se erotiky týče, maximálně si dá jednu humornou pusu s Tomem Selleckem, který hraje hrdě homosexuálního reportéra), ale ten snímek je ve své podstatě takovou vesnickou filmovou fantazií, ve které se vyoutovaný učitel nejdříve musí vyrovnávat s útlakem svého okolí, ale nakonec je ostatními i navzdory své orientaci přijat. Rok nato měl premiéru dlouho vysílaný sitcom z produkce NBC Will & Grace, který byl nenahraditelný v prezentaci homosexuálních mužů jednak jako „obyčejných lidí“, ale také jako hlavních komediálních postav, a který tyto postavy každý týden servíroval miliónům televizních diváků, kteří by se za jiných okolností na seriál s podobou tématikou nejspíše nedívali.
daws

Dawsonův svět, Photo © The WB Television Network

Samotný viceprezident Joe Biden (který se tak „neplánovaně“ veřejně vyslovil pro podporu homosexuálních sňatků v rozhovoru pro Meet the Press v roce 2012, čímž ke stejnému kroku dokopal i zbytek Demokratické strany) již vyslovil myšlenku, že právě Will & Grace se zasloužili o mnohem větší osvětu obyčejných Američanů v otázkách LGBT tématiky než kterýkoliv jiný pořad. To samé by se dalo říct i o Takové moderní rodince, sitcomové frašce, v níž je jednou ze tří ústředních rodin homosexuální pár se dvěma adoptivními dětmi. Mohli bychom sice polemizovat o kvalitě této konkrétní reprezentace, protože se spolu Cam a Mitchell zdánlivě jen neustále hádají, ale právě tento pořad poskytuje divákům, kteří by neměli dostatečně otevřenou mysl na to, aby si pustili Queer as Folk, téměř kradmou lekci v polidšťování a mainstreamové reprezentaci. Ty postavy „se od lidí jako vy a já skoro neliší“. Televize byla v tomto smyslu mnohem lepším a úspěšnějším průkopníkem než film, obzvláště pokud vezmeme v potaz jak seriál Ellen, tak i nespočet dalších vysokoprofilových pořadů s vysokoprofilovými gay a lesbickými vedlejšími postavami – Glee, Tak tohle je můj život, Dawsonův svět či Empire. Rozhodně bychom ale neměli zapomínat na snímky jako Protivný sprostý holky, Bezmocná, Čtyři svatby a jeden pohřeb a, ano, Základní instinkt, které ve své době možná rozvířily vody kontroverze, ale dnes se řadí spolu s bondovkou Skyfall mezi vzácné příklady snímků s věhlasným homosexuálním záporákem.
Jakkoliv jsme většinou (právem) unešení z filmů typu Milk nebo Stejná srdce, tyto snímky byly od samého počátku určeny divákům, kteří již dávno věří, že mají homosexuálové mít stejná práva a má se jim pomáhat před útlakem. Jiný druh diváků na podobné snímky ani nechodí. Filmy jako Tři muži v negližé (komedie z roku 1995, v níž hráli Patrick Swayze a Wesley Snipes dvojici transvestitů) nebo Když si Chuck bral Larryho (komedie s Adamem Sandlerem a Kevinem Jamesem v rolích dvou heterosexuálních hasičů, která byla cílená právě na tu skupinu diváků nejméně otevřených samotné představě homosexuality)byly vždy nesmírně užitečné v tom, že šířily – a nyní omluvte ten výraz –„homosexuální agendu“ mezi běžným diváctvem, které ještě nebylo přesvědčené, že jsou „gayové taky lidi“. Není pochyb o tom, že filmy jako Malá ryba, taky ryba či Past příliš mnoha lidem názor na tuto problematiku nezměnilo, zato typičtí diváci druhého Médi jsou dokonalými kandidáty na to, aby při sledování snímku vulgárního plyšového medvěda bojujícího za uznání své lidskosti a s ní souvisejících základních práv a svobod v sobě nově nalezli pochopení a soucit s očividně apropriovanými homosexuály, bojujícími za to samé.
kdyz

Když si Chuck bral Larryho, Photo © 20th Century Fox, Bontonfilm

Filmy jako například The Rocky Horror Picture Show jsou samozřejmě nesmírně hodnotné, protože v sedmdesátých letech ubezpečily spoustu „sexuálně abnormálních“ dospělých i mladistvých, že nejsou tak úplně sami. Stejně tak hodnotné je i Dobrodružství Priscilly, královny pouště, které bylo natočeno výhradně pro homosexuální diváky a ty, kteří s nimi sympatizovali, a žádné jiné diváky nepotřebovalo. A hodnotné jsou i filmy, jež slouží jako lekce dějepisu. Útrapy a boje předchozích generací totiž musí být těm novým soustavně připomínány. Já bych například navrhoval, aby se film Jak přežít mor povinně promítal ve všech školách. Co se ale týče změny názorů a otevírání myslí, očí a náručí, dopomohla nedávnému ohromnému – byť ne celkovému – vítězství v bojích za občanská práva právě mainstreamová, populární zábava typu Takové moderní rodinky, Když si Chuck bral Larryho a (v mnohem menší míře, ačkoliv 82 miliónů dolarů z amerických kin také není málo) Zkrocená hora Anga Leeho. Schválně však píšu „dopomohla“, aby se snad někomu nezdálo, že má tento úspěch na svědomí výhradně populární kultura devadesátých let minulého století a nultých toho současného.
Právě Adam Sandler, Kevin James, Robin Williams, Julia Roberts, Wesley Snipes, Will a Grace a Cam s Mitchellem pomohli otevřít oči spoustě do té doby zaslepených lidí, a to právě proto, že byly jejich filmy cílené na diváky, kteří si ještě neuvědomili, že v této věci jde o obyčejnou lidskost. Tohle ovšem neznamená, že by si Hollywood v tomto ohledu zasluhoval velkou zlatou hvězdu. Továrna na sny opravdu nestrávila posledních dvacet let tím, že by divákům nabízela celou řadu různorodých homosexuálních hlavních postav vystupujících ve filmech, kde by jejich sexuální orientace nehrála žádnou roli. A také se nedá říct, že by dnes měli otevřeně homosexuální herci v Hollywoodu na růžích ustláno. Stále jsme na míle daleko superhrdinskému filmu s homosexuálním hrdinou, filmové fantasy sérii s ústřední lesbickou nebo trans postavou, nebo třeba jen gay verzi klasických romantických slaďáren, které heterosexuální diváci berou za samozřejmost.

Méďa 2, Photo © Universal Pictures, CinemArt

Tohle je ale debata na jiný den. Navážet se do snímku, jako je Méďa 2, protože se snaží předat divákům důležitou zprávu, ale dělá to nevkusným a vulgárním způsobem, je každopádně poněkud mimo mísu: Populární kultura, která na tuto problematiku změnila tolika lidem názor a která de facto vedla k tomuto úchvatnému dni (a nenechte se zmýlit, nebýt souhlasu veřejnosti, k takovémuto rozhodnutí Nejvyššího soudu by nikdy nedošlo), hrála odedávna právě kvůli svým mainstreamovým kořenům a mainstreamovému publiku nesmírně důležitou roli. Spousta těch nejlepších „homosexuálních“ filmů a seriálů byla bohužel odjakživa cílena na homosexuální a/nebo tolerantní diváky, kromě nichž tyto projekty nikdo jiný neviděl. Právě mainstream, ať už kvalitní (Ptačí klec) či nekvalitní (Když si Chuck bral Larryho) otevřel oči a mysl nejvíce lidem, a to čistě jen z toho důvodu, že mířil právě na ty, kteří to potřebovali.
Nejenže je tedy naprosto v pořádku, že Méďa 2 prozkoumává problematiku lidství a práv gayů a lesbiček, ale jde zároveň o ten druh filmů, který má největší naději něco na tomhle světě změnit. Ironií osudu však zůstává, že se tento plyšový méďa rozhodl hrdinně vydat do boje, který již měl být v tu samou dobu vyhrán.
úplně

Úplně normální, Photo © 20th Century Fox Television

—————

Korekce: Lucifrid

—————

2 komentáře u Scott Mendelson, „Jak Adam Sandler, Robin Williams a filmy jako Ted 2 pomohly legalizovat homosexuální sňatky“

  • Jak by měla vypadat postava gay-superhrdiny? Koho by zachraňovala ze spárů záporáka? Jak vytvořit jeho zázemí, aby se neustále nemusela zdůrazňovat jeho orientace, coming out, sexualita? Je důležité zdůraznit fakt, že například Superman vynáší obvykle z hořícího domu jen ženy. Kdyby zachránil muže, vypadalo by to „divně“? Nejlepší by byla varianta superhrdina samotář-poustevník 🙂 Pokud by byla postava 4%ní, tvorba filmu, by připomínala složitou zápletku detektivek Agathy Christie. Jaký klíč použít, aby nebyl většinový divák znechucen? Má to vůbec cenu? Těžké otázky, že?

    Myslím, že problémem není samotná orientace postavy/herce, ale to, co si většinový divák pod tím představí. Když někdo o sobě řekne, že je gay/lesba, „většině“ se vybaví sex a vše s tím spojené. Zní to jako škatulkování a vytváření předsudků. Jsou samozřejmě výjimky, ale převládá % populace smýšlející v rámci nejnižších pudů. Nehrajme si na slušňáky a politicky korektní občany. Kdyby se 4% populace lišila jen tím, že pije větší množství brusinkové šťávy, nikomu by to nevadilo. Hlavní hrdina filmu, co holduje brusinkami, je OK. Jenže orientace je něčem jiném. Jiná orientace = jiný sex! A ve světě, kde vládnou hlavně muži, je to dost zásadní problém.

    Největším kamenem úrazu je totiž mužská homosexualita. Ta je alfou a omegou všech problémů ve filmovém průmyslu (lesby ať prominou – nepopírám jejich útisk). Možná dost věci zjednodušuji, ale cokoliv co ohrožuje mužskou macho-dominanci a nadvládu, je nebezpečné a nesmí se podporovat. I církev je postavena na představě Boha-muže, který všemu vládne. Chlap je lovec, co loví ženy, plodí s nimi děti a vládne společnosti – nemůže přece lovit chlapa a mít s ním sex? Nebo mít spolu svatbu? To nespadá do kanonu muže! Dokud se toto vnímání nezmění, nebudou mít 4% herci a 4% postavy ve filmech na růžích ustláno.

    Kdo by chodil na filmy, kde se muži můžou líbat nebo spolu spát? (lesby „zachraňuje“ klišé z porna). Jakákoliv gay-postava v hlavní roli, je potencionální problém. Zamyslet by se měli i sami gayové, zda by neměli zapracovat na své prezentaci. Fotky z PRIDE-průvodů jen podporují zažité stereotypy. Mají být přece oslavou svobody orientace, ale ne sexu a zvrhlostí.

    Všechno se vším souvisí. Nastavení společnosti se odráží ve filmech a znázornění jejich protagonistů. Vím, že se aktivisté a bojovníci za práva, snaží tyto předsudky potlačit, ale boj to bude těžký a zdlouhavý.

    • To vůbec nejsou těžké otázky 😀 Jak by měly takové postavy vypadat? Asi tak jako vypadají v komiksech (viz předešlý článek). Sexualitu a coming-out by nebylo potřeba zdůrazňovat třeba tím způsobem, že by daná postava tyhle věci už neřešila a prostě byla na začátku filmu out. Představte si toho potenciálního třetího „garfieldovského“ Spider-Mana: Gwen je po smrti, Peter ji oželel, ale místo Mary Jane by se seznámil s nějakým klukem. A nikdo by to neřešil. Akce by divně nevypadala. Máte akční scénu plnou efektů, křiku, vibruje vámi muzika… a vy budete řešit pohlaví zachraňovaných a orientaci zachránců? To tak. Postava samotáře by nefungovala, protože by hlavní postavu sterilizovala (viz třeba seriál Night Shift, druhý Den nezávislosti a do určité míry i nový Star Trek) a jako taková by byla dost urážlivá pro LGBT komunitu. Co se znechucených diváků týče, smůla. Každému se něco nelíbí, a musí se s tím vyrovnat. Nevím, proč by se měli kvůli osobním antipatiím jedněch lidí omezovat druzí. Cenu to má – pro hetero- i homosexuály. O efektech mediální reprezentace LGBT lidí vychází už desítky let vědecké i popkulturní články. Tady vám jich klidně pár nahodím: první, druhý, třetí nebo čtvrtý.

      Z dalších odstavců mám radost, protože předjímají následující článek. Ten bude poslední v tomhle duhovém bloku, půjde o překlad jedné přednášky, a přesně k věcem, o kterých píšete, se bude vyjadřovat.

      Jen bych poupravil, že v sociologii panuje shoda v tom, že určitá „problematičnost“ homosexuality nespočívá ani tak v tom, že by „ohrožovala mužskou macho-dominanci“ (ostatně některé gay sub-kultury si přímo zakládají na hypermaskulinitě – méďové, vydry, dřevorubci atd.), ale spíše v tom, že porušuje pravidla normativity, že nezapadá do většinového systému. Tohle je na lidech zvláštní, a ani nemusí jít o sexuální orientaci. Jakmile je nějaká skupina málo početná, většina jí to často dává sežrat čistě proto, že je jiná. Fanoušci komiksů byli dlouhou dobu otloukánci, protože byli jiní a bylo jich málo. Dnes jsou komiksové filmy v mainstreamu a lidé se nad podivností těch předloh vlastně ani nezastavují. Nebo Pokémoni jsou to samé. A příkladů sám vymyslíte víc. U LGBT komunity to funguje principiálně stejně: LGBT lidí je relativně málo, jsou nějakým způsobem jiní, tak se proti nim mnozí cítí potřebu vymezit a dát jim tu jinakost sežrat. Ne že by se jimi přímo cítili ohroženi, ale prostě jim narušují status quo. V případě gayů na sebe to vymezování bere podobu (mimochodem kognitivně disonantní) feminizace a zároveň obviňování z hypermaskulinní virility.

      Stranou pochodů hrdosti a přesexovanosti vám sem nahodím dvě věci. Jednak odkaz do jedné scény ze seriálu Sense8 a jednak úryvek z videa, které půjde ven příští týden: „Co vlastně myslím, když mluvím o „homosexuální aktivitě“? To samé, co bych měl na mysli při zmínce o té heterosexuální. Pohlavní styk? Jistě. Co líbání? To občas také. Co držení se za ruce? Romantické procházky? Doma dělanou večeři? A co vyčkávání před domem člověka, do kterého jste se zakoukali? Vezměte si všechny aktivity, na nichž obecně stavíme naše milostné životy. Kdykoliv se bavíme o heterosexualitě, zmiňujeme jich celé široké spektrum, zato jakmile padne řeč na homosexualitu, soustředíme se jen a pouze na sex. Tím mylně nabýváme pocitu, že ložnice je pro nás nejdůležitější místností v domě nebo že se naše životy a vztahy točí jen kolem sexu.“ A zrovna u pochodů bychom se mohli bavit o zaujatosti médií, která na prvních stránkách vždycky rozmáznou těch pár odvážlivců v čele průvodu, ale tisíců obyčejných lidí vzadu si pravidelně nevšímají…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde