Jinde přidáno

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

22. 2. – Hlod 57

10. 2. – Hlod 56

Premiéry v hledáčku

Wonder Woman

v kinech od 1. 6.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Shonda Rhimes, Proslov o jejím vzestupu a úspěších

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

Vzestupu a úspěchům Shondy Rhimes jsme již věnovali celý článek, já vím, ale pokud vydržíte, sami uvidíte, že tady půjde o něco trochu jiného. Seriálová tvůrkyně stojící za hity jako například Chirurgové, Skandál nebo How To Get Away With Murder, která se vypracovala tak vysoko, že jejím dílům stanice ABC zřídila vlastní tříhodinový vysílací blok (tzv. Shondiny čtvrtky), přebírala v roce 2015 od časopisu The Hollywood Reporter cenu Sherry Lansigové. Nepřebírala ji však za žádné své konkrétní úspěchy. Namísto toho jí bylo řečeno, že má cenu dostat prostě jen za to, že se coby Afroameričanka dokázala udržet v průmyslu, který zrovna Afroameričankám příliš nepřeje.

Taková premisa se jí však vůbec nezamlouvala, protože tím ztrácelo hodnotu všechno úsilí, píle a odhodlání, díky kterým se dostala až tam, kam se dostala. A tak Shonda napsala a přednesla tento proslov. Proslov, ve kterém se mimo důvodů, jež stály za udělením této ceny právě jí, zamýšlí i nad tím, jestli je její úspěch v historickém kontextu skutečně tak výjimečný, jestli skutečně dokázala něco, co před ní ještě nikdo ne.

———————

Když mi volal můj PR manažer, aby mi oznámil, že budu přebírat toto ocenění, zkřivila jsem obličej a řekla mu: „To jako vážně? Já?“ Na což mi on odpověděl: „No ano.“ „Ale proč?“ ptala jsem se. „Ne, to myslím jako vážně. Proč?“ Donutila jsem ho, aby do Hollywood Reporteru zavolal a vyžádal si od nich písemné odůvodnění, proč že bych tuhle cenu měla dostat zrovna já. Skutečně a doopravdy jsem totiž měla za to, že se někde došlo k nějaké chybě.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

Ráda bych se hned tady zastavila a upozornila, že tyhle věci neříkám jen proto, abych vypadala pokorně a vzbuzovala ve vás soucit. Takovými věcmi neztrácím čas. Považuji se za totální borkyni a ničí soucit nepotřebuji. Také si ale myslím, že Cena Sherry Lansigové od časopisu The Hollywood Reporter je výjimečná stejně tak, jako byla výjimečná Sherry Lansig. Takže mě opravdu zajímalo, proč? Proč já?
To zdůvodnění, proč by cenu chtěli udělit mně, mi skutečně poslali. Psala se v něm spousta krásných věcí, ale jako nejhlavnější důvod bylo uvedeno to, že se mi coby ženě a Afroameričance podařilo roztříštit spoustu skleněných stropů, které byly v tomhle průmyslu vystavěné. Zavolala jsem tedy svému PR manažerovi a řekla mu: „Heleď, já ti vážně nějak nevím. Začínám si kvůli tomu dělat starosti.“
Víte, já pocházím z velké a soupeřivé rodiny. A soupeřiví jsme skutečně hodně. Dokonce tolik, že nám máma zakázala hrát Scrabble, protože vždycky když si je rozložíme, někdo skončí v slzách nebo s lehkým poraněním. Jedním ze základních pravidel v naší rodině je, že za pouhou účast nikdo žádnou cenu nedostane. Přece nás nikdo nebude ověnčovat jen za to, jací jsme. Takže když mi teď někdo nabízel tohle ocenění pouze za to, že jsem žena a vedle toho ještě Afroameričanka… S čupr vaginou a senza hnědou pletí jsem se už narodila, nijak jsem se k nim nedopracovala. Abych citovala Beyoncé: „Takhle jsem se už probudila.“
Ne, vážně. Já vím, že tuhle cenu nedostávám jen za to, že jsem žena, nebo jen kvůli tomu, že mám tmavou pleť. Dostávám ji, protože jsem v tomhle mužském a bílém průmyslu pokořila spoustu příček, a to navzdory faktu, že jsem žena a že mám tmavou pleť.
Jenže já prostě žádné skleněné stropy neroztříštila.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

„Ví vůbec, že jsem žádné skleněné stropy nerozbila?“ ptala jsem se svého PR manažera. Ujistil mě, že ano. Já zase ujistila jeho, že ne. Kdybych nějaké skleněné stropy roztříštila, asi bych o tom věděla. Cítila bych na sobě řezné rány, byla bych celá pomlácená. Ve vlasech bych měla střípky skla, krvácela bych. Měla bych otevřené rány.
Jestliže jsem měla roztříštit nějaké skleněné stropy, musela bych se najednou ocitnout kdesi na jejich druhé straně. Musela bych ve tváři poprvé cítit svěží vánek. Musela bych se kochat tím neuvěřitelným výhledem. Nebo ne? Tak jak je možné, že si vůbec nevybavuji, jak jsem se svou ženskostí a hnědou pletí, gravitace negravitace, narazila v plné rychlosti do té tabule čirého skla a proběhla jí? Jak to, že si nepamatuji, jak jsem ten strop roztříštila?
To proto, že se píše rok 2014. Tenhle okamžik, kdy tu před vámi stojím – celá hnědá, pod halenkou prsa, každý čtvrtek večer vlastní vysílací blok, ve kterém uvádím celou paletu snědých žen, soutěživých žen, silných žen, žen, které berou zodpovědnost za svá těla do vlastních rukou, které se vypracovaly až na vrchol svých oborů a které nedovolí, aby se jejich životy točily pouze kolem mužů – tak tenhle okamžik by se mohl odehrávat pouze dnes.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

Jen se nad tím zamyslete. Schválně se rozhlédněte po tomhle sále. Je plný žen všech odstínů pleti, které v Hollywoodu pracují na pozicích šéfek a víceprezidentek studií, výkonných producentek, seriálových tvůrkyň a režisérek. V tomhle sále nyní sedí spousta žen, které mají tu moc dát nějakému projektu zelenou, nebo ne.
Ještě před patnácti lety by něco takového nebylo možné. Před patnácti lety by tu seděla sotva hrstka žen s takovou mocí. A vedle nich spousta stážistek, pomocnic a asistentek, které by se zaťatými zuby dřely jako muly, aby se vypracovaly výš. A někdo jako já, pokud bych měla z pekla štěstí, by možná šéfoval nějakému jednomu malému zaprdlému televiznímu pořadu. V hlavní roli by v něm ale ani náhodou nevystupovala snědá herečka. Nebyly by v něm žádné LGBT postavy, ani postavy žen, které mají děti i kariéru, a v žádné scéně by spolu nevystupovaly dvě a více tmavých postav – protože takové ztřeštěnosti se mohou dít jenom v situačních komediích.
Před třiceti lety by po všelijakých hollywoodských kancelářích seděla zhruba tisícovka sekretářek, které by každý den neúnavně plácaly po rukou své šmátravé šéfy. V tomhle sále by se možná krčily dvě ženy s vyšší pozicí. A kdybych tu tehdy byla i já, právě bych těm dvěma ženám nesla snídani.
Pokud se před padesáti lety chtěly ženy takhle hromadně sejít, mohlo to být leda na nějaké akci zaměřené na děti nebo charitu. A zatímco všechny hnědé ženy by seděly v jedné místnosti, všechny bílé by byly ve druhé. Odděleny, ale rovny.
V porovnání s těmito dobami jsme učinili neskutečný krok vpřed. Jen si to vezměte: Před padesáti lety ženy bojovaly za společné prostory, před třiceti za lepší kariéru než nošení snídaní a ochmatávání šéfy, před patnácti lety za to, aby jim průmysl uvěřil, že to které oddělení dokážou vést stejně dobře jako ten chlap támhle. Pomyslete na všechny ty ženy, ať už s bílou kůží, černou anebo do hněda, které se takhle už probudily, které v tomhle průmyslu pracovaly přede mnou.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

Jen si je představte, jak se vztyčenými hlavami a očima upřenýma na svém cíli utíkají, co jim nohy stačí, gravitace negravitace, směrem k tomu skleněnému stropu. Utíkají, v plné rychlosti do něj naráží a padají zase zpět. Znovu se rozbíhají, znovu do něj naráží a znovu padají. A ještě jednou a ještě. Dokola a dokola, bez ustání, žena za ženou. Každá se rozbíhá, naráží a padá.
Kolik žen myslíte, že bylo zapotřebí, než se v tom stropě objevila první prasklina? Kolik žen se pořezalo a kolik modřin si odnesly? S jakoupak silou do toho stropu asi musely narážet? Kolik žen se proti němu muselo rozběhnout, než se po celé jeho ploše jako pavučina rozšířily drobné prasklinky? A kolik, než se pod jejich společným úsilím změnil z tlusté tabule tvrzeného skla v tenounkou vrstvu popraskaného ledu?
Když jsem se proti tomuhle stropu rozbíhala já, už ani nevypadal jako strop. Cítila jsem, jak mi trhlinami v něm do tváře proudil vánek. Dírami v něm jsem měla dokonalý přehled o tom, jak to vypadá na druhé straně. S gravitací jsem si vůbec nemusela lámat hlavu. Myslím, že se za ta desetiletí přede mnou vyčerpala. Ani jsem se nemusela tolik snažit. Měla jsem čas si vše nastudovat, zjistit si, kde to fouká nejvíc, kde je vánek nejsvěžejší, kde bude výhled nejlepší. Vybrala jsem si na tom stropě jedno místo, udělala si z něj cíl a pak se rozeběhla. Takže když jsem do toho místa konečně doběhla, celý strop se rozprsknul v obláčku skelného prachu.

Photo by Disney | ABC Television Group, Flickr, CC BY-ND 2.0

Prostě jen tak.
Naše sestry, které proti tomu stropu bojovaly před námi, odvedly největší kus práce.
Já se nepořezala, nepomlátila, ani kapku krve mě to nestálo.
Proskočit tím skleněným stropem pro mě v podstatě znamenalo jen to, že jsem se vydala po cestě vyšlapané nohama mých předchůdkyň. Prostě jsem do něj jen narazila v tu pravou chvíli a na tom pravém místě.
Dnes tedy poruším naše rodinné pravidlo a přijmu tuhle cenu za účast. Ale udělat to je mi velkou ctí především z toho důvodu, že tu šlo o skupinové úsilí. Chtěla bych tedy poděkovat všem ženám v tomto sále i všem ženám, které se do něj nikdy nedostaly. A děkuji také těm nekonečným zástupům žen, které budou v budoucnu plnit i sály mnohem větší, než je tenhle. Všechny jste pro mě inspirací.

—————

Korekce: Lucifrid

—————

2 komentáře u Shonda Rhimes, Proslov o jejím vzestupu a úspěších

  • Shonda by měla držet pysk a být ráda, že se dostala tam, kde je. Každá cena se počítá. Ono se jí to mluví, když je teď na vrcholu. Cestičku si určitě vyšlapala sama, vlastním úsilím a jistě to nebyla procházka růžovým sadem. Silácké a sluníčkovské řeči by si měla nechat pro sebe. Stačí, aby přestaly mít její pořady sledovanost a skončí v propadlišti dějin jako jiní tvůrci. Zas tak pevné postavení v mediích snad nemá, ne?

    By mě zajímalo, jak Shondu vnímá afro-americké obyvatelstvo USA, pro které se obvykle vyrábí na míru černošské pořady a filmy. Jsou rádi za její aktivity nebo ji kritizují, že už začíná být moc „bílá“?

    • Chápu, že ta řeč může znít místy dost licoměrně, ěle nemyslím si, že by tak byla myšlena. Spíše ji beru jako zajímavou sebereflexi člověka na vrcholu. A vězte, že na vrcholu Shonda je: Kromě tří seriálů, co jí v současnosti běží, coby producentka chystá dva další (takhle výkonný už je jen Ryan Murphy, Andy Cohen nebo Bryan Fuller). A co se vlivu týče, konkrétně u toho černošského obyvatelstva je Shonda jednou z tahounek na sociálních sítích. O „černošském Twitteru“ už jste slyšel? Každý její seriál je doprovázen velkou aktivitou na sociálních sítích – obzvláště Twitteru a obzvláště mezi mladými Afroameričany. Shonda do značné míry udává krok. V tomhle ohledu mi ta její řeč vlastně přijde na hollywoodské poměry nezvykle skromná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.