Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Herci a herečky 47/47: Anne Helen Petersen, „Selhání Toma Cruise 2.0“

Anne Helen Petersen, „Selhání Toma Cruise 2.0“

Photo by Pauleon Tan, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Psát závěr rozsáhlého článku není žádná sranda. Člověk by rád shrnul a zopakoval vše, o čem byla řeč v předchozích částech, a udělal na celém textu hezkou mašli. A co teprve když jde o článek, který má dohromady kolem 300 stran textu! V tomto případě si ale nemusím lámat hlavu, protože mám skvělou výpomoc: Česká herečka působící v Hollywoodu Alena Doláková ve Všechnopárty naťukla prvních pár detailů, jimiž přiblížila celou věc našinci. A Anne Helen Petersen ve svém buzzfeedovském článku o Tomu Cruisovi, skvělým způsobem doplnila téměř všechny zbývající oblasti, na něž jsme se zde sami zaměřovali.

Karel Šíp: Alenko, vy jste herečka a vy se od ostatních mladých českých hereček lišíte tím, že vy jste se prostě sama vypravila do Ameriky, přímo do Hollywoodu nebo do Los Angeles, a tam jaksi číháte na tu příležitost, aby si vás někdo všimnul, abyste si zahrála rovnou v hollywoodským filmu. Jak dlouho už tam takhle číháte?

Alena Doláková: No, tak asi rok a půl. No takhle, já přímo číhám asi 5 měsíců čistýho času, protože mně trvalo rok, než jsem dostala vízum. To byla taková hra o mou veškerou trpělivost, že jsem si myslela, že dostanu to vízum třeba za 4 měsíce a dostala jsem ho za rok. Takže já jsem tam tak čekala a vlastně jsem ještě nemohla pracovat.

Karel Šíp: Samotná jste tam odjela, že jo? To se o vás doma trošku museli bát. Když jste řekla, jedu do Ameriky, až se tam prosadím, tak se vrátím.

Případy 1. oddělení, S01E05, „Laborant“, Photo © Česká televize / Vojtěch Hurych

Alena Doláková: Ne, já to tak neberu. Já to beru tak, že mě to tam prostě táhlo. Já nevím, jestli tam uspěju, nebo ne. To prostě nikdy nemůžete vědět. A vlastně nechci bejt tak umíněná, že bych si říkala, dokud se tam neprosadím, se nevrátím zpátky. Já jsem prostě jen cejtila, že tam mám něco zažít. A taky, že jsem tam zažila spoustu věcí. A to mě právě vedlo k tomu, že jsem začala o tom psát blog.

Karel Šíp: Co se už povedlo za ten rok? Kde jste se šmrncla?

Alena Doláková: Šmrncla jsem se v pár short filmech. Má to třeba 5, 10 minut. Je to pár scén. A jeden ten short film režíroval režisér, kterej je v herecký asociaci. To je taky můj první úspěch, že mě vzali do herecký asociace a teď se můžu ucházet o role, který jsou třeba dobře zaplacený, nebo který jsou jakoby na tý vyšší úrovni. Když jako přijedete a nejste v herecký asociaci, tak jsou to takový menší projekty, takový indie, nezávislý. A teď už se můžu ucházet o ty velký bijáky a o ty seriály. Takže to je úspěch, že jsem prošla short… Že vůbec jsem toho fyzicky a na papíru schopná. Vlastně to trvalo ten rok a půl.

Karel Šíp: Co to obnáší? Tzn., furt tam chodit na ty castingy?

Alena Doláková: Jo. Já ráno prostě vstanu, oblíknu se, namaluju, jak po mně chcou. Oni třeba někdy řeknou, přijďte oblečený v tomhle a tomhle. A potom přijdu a tam je třeba 60 holek, který jsou oblečený v úplně tom samým. A jsou taky zrzavý.

Karel Šíp: Vy chodíte na konkurzy jen zrzavejch?

Případy 1. oddělení, S01E05, „Laborant“, Photo © Česká televize / Vojtěch Hurych

Alena Doláková: Často jo. Když je to třeba na reklamy, tak je to pro zrzavý. Čili každej den na nějakej konkurz, když je dobře. Potom se stane, že třeba 14 dní vůbec nic a já se tam, já tam prostě nevím, co mám dělat. Tak to právě píšu.

Karel Šíp: V Americe to je určitě tak, že kolem filmu se pohybujou různý existence. Holka musí bejt taky trošku opatrná, že jo? Máte nějakej fígl, jak tohleto rozpoznat? Nějakej řekne, že je agent, nebo asistent režie, co? Nějakej vobšourník.

Alena Doláková: No, musíte si dát ten sraz buďto dopoledne nebo na oběd. Když vás nějakej producent zve na večeři, tak utíkejte prostě. To může dopadnout špatně. Na večeře nechodit. A na drink už vůbec ne. Nepít alkohol. Vůbec. Nikdy. Já tam mám naštěstí takovýho mentora, učitele herectví, kterej mně vysvětlil všechny tyhle pravidla a ochránil mě právě před těma blbejma zkušenostma.

— Alena Doláková, Všechnopárty, 10/3/2017

Petersen přinejmenším okrajově hovoří o sociálních sítích, o vlivu paparazzi, o výdělcích a změně jména Toma Cruise, o promo kolečcích a spoustě dalších témat. Její článek navíc celkově velmi zajímavým způsobem staví do protikladu začátek článku našeho a současnou éru hereckých superhvězd. Vybavíte si ještě, jak jsme si popisovali život a úděl herců od dob starověkého Řecka a Říma přes Středověk a Renesanci až po období ranného filmu? Schválně si tento stav zkuste porovnávat s tím, co Petersen popisuje ve svém textu.

Herecká profese se v průběhu věků změnila k nepoznání. Už nejde jen o to umět před lidmi přednést nebo přehrát nějaké příběhy. Člověk nyní musí řešit desítky dalších věcí, má stovky dalších povinností a čelí tisícům kdysi neexistujících překážek. Až tedy zase někdy narazíte na seznamy nejvýdělečnějších herců a hereček, tak kdyby se vám náhodou rozechtělo jim ty částky závidět, zastavte se a vězte, že to jsou sakra vydřené peníze. A kdyby se vám s vidinou pohádkového bohatství a slávy náhodou někdy rozechtělo snít o tom, že byste se dali na dráhu herce, možná si to i rozmyslete.

Mission Impossible: Národ Grázlů, Photo © Paramount Pictures, CinemArt

—————

Tom Cruise byl odjakživa dobrý herec a není tomu tak dávno, co byl i ryzí filmovou hvězdou. Částečně za to vděčil svému úsměvu a částečně velmi specifickému charismatu. Známky jeho dřívější velikosti jsou znát v podstatě dodnes, a to především v přítmí kinosálů. Když jsem se šla nedávno podívat na pátý díl Mission Impossible a sledovala, jak Cruise plandá na křídle letadla, měla jsem pocit, že se dívám na toho starého Toma Cruise, který si zasluhuje všechna svá superlativa. Je na místě, že se právě kolem fotek této scény vybudovala celá marketingová kampaň snímku, protože se tím krásně ukazuje, s jakou vervou – a vzhledem k výdělkům snímku i s jakým úspěchem – se Cruise drží celosvětové slávy.
Plakát s letadlem je zároveň jedinou formou propagace, k níž se Cruise uvolil. Ačkoliv býval mistrem reklamních kampaní, dnes se na marketingu téměř vůbec nepodílí. V případě Mission Impossible sice dorazil na na několik rudých koberců a u Jona Stewarta si pět minut povídal o ničem, ale nenafotil žádné snímky na titulku časopisu GQ, neposkytl rozhovor magazínu Entertainment Weekly a ani se nenechal vyfotit od Annie Liebowitz. Zvěsti o tom, že by měl být romanticky zapletený se svou dvaadvacetiletou asistentkou – která schodou okolností jako by z oka vypadla jeho druhé manželce Katie Holmes –, byly spěšně a nekompromisně smeteny ze stolu.
Reklamní štafetu za Cruise z velké části převzali jeho herečtí kolegové Simon Pegg, Jeremy Renner a Rebecca Ferguson, kteří se však v rozhovor ech zdatně vyhýbají veškerým otázkám na hlavní hvězdu filmu. Příklad A, Renner: „Cruise od každého očekává, totální nasazení.“ Příklad B, Pegg: „Točili jsme naprosté šílenosti. V Rabatovi, což je typ auta, jsme spolu sjížděli schody.“ Příklad C, Ferguson: „V jedenácti nebo dvanácti letech jsem ho milovala. Určitým způsobem to byla moje první láska.“
Snadno by se dalo namítnout, že Cruise, obzvláště v případě jeho série Mission Impossible, žádnou reklamu dělat ani nepotřebuje. Tyhle filmy se prodávají samy. Tato strategie však krásně znázorňuje, nakolik se Cruise vyhýbá kontaktu s veřejností, a především nakolik si pro své skákací eskapádě nechává své osobní názory pro sebe. Veškeré jeho filmové vztahy, lékařské teorie, komentáře, v podstatě cokoliv, co přímo nesouvisí s jeho rolemi ve filmech, talentem jeho hereckých kolegů nebo kaskadérskými kousky, s sebou nese riziko, že divákům připomene toho starého Cruise – dávnou verzi tohoto herce, za níž on i filmová studia zaplatili milióny dolarů, aby na ni lidé zapomněli.

Photo by Alan Light, Flickr, CC BY 2.0

Verze Cruise, kterou si zamilovala celá generace diváků, byla mistrovským dílem PR kampaně primárně vedené PR manažerem Patem Kingsleym. Právě on se spojil s hvězdným agentem Michaelem Ovitzem a přetvořili neforemného Thomase Mapothera IV v Toma Cruise. Společnými silami udali tempo Cruisově ranné kariéře a v devadesátých letech mu pomohli přečkat mediální bouři, která ho málem poslala ke dnu: kombinaci jeho zájmu o scientologickou církev, pracovní románek s Nicole Kidman, adopci dvou dětí a nakonec i rozvod. Díky Kingsleymu se tyto zprávy sice dostaly ven, ale nikdy se z nich nestaly aféry.
Kingsley byl odborníkem na vyvažování touhy po Cruisově hvězdném statutu a přesně odměřovaného přístupu k jeho osobnímu životu. Ne že by Cruise nevedl zajímavý život nebo nedokázal poskytovat zajímavé odpovědi na otázky reportérů. Právě naopak, jeho život byl až příliš zajímavý a otázky měl tendenci zodpovídat až příliš živě a horlivě. Pod Kingsleyho taktovkou se tak dlouho vyhýbal debatám o scientologii, až se ho na ni reportéři přestali ptát. Rozhovory se převážně točily kolem projektů, jimž v tu chvíli dělal reklamu – Cruise odjakživa zbožňoval debaty o herecké profesi –, a otázkám na osobní život nevěnoval pozornost. Jakmile se nějaký magazín odmítl držet za hranicí dovolených témat, Kingsley ho natvrdo odstřihnul od desítek hvězd, managovaných Kingsleyho firmou. Člověk buď mohl hrát podle Kingsleyho pravidel, nebo nehrál vůbec.
Cruise na veřejnosti dvacet let vystupoval stejným způsobem, jakým se prezentoval i ve svých filmech: Byl svéhlavý, vemlouvavý a neustále přeskakoval mezi extrémní, soustředěnou vážností a bodrým smíchem. Sledovat Toma Cruise bylo stejné jako dívat se na reklamní kampaň, která cílela na to, aby člověk začal věřit jeho schopnostem. Cruise na diváky ani tak neútočil šarmem, jako s nimi spíše vedl charismatickou válku – válku, kterou vždy vyhrál. Přinejmenším do té chvíle, než se z vlastní vůle rozhodl vydat do boje sám.

Photo by Mighty June, Flickr, CC BY 2.0

Velká imploze Toma Cruise z let 2004-2005 začala stejně jako všechny ostatní pády celebrit z výsluní: uveřejněním fotek pořízených paparazzi. Na rozdíl od fotografií, které měly brzy poskytnout důkaz o dlouhotrvajícím vztahu Brada Pitta s Angelinou Jolie – nebo děsivé fotografii Britney Spears s oholenou hlavou –, fotografie Toma Cruise s novou přítelkyní Katie Holmes přišly herci velmi, velmi vhod. Zatímco byl tehdy třiačtyřicetiletý Cruise v Římě, kam byl pozván, aby přijal jakousi cenu za celoživotní dílo, šel s přítelkyní na večeři, držel se s ní za ruku a prováděl s ní cosi, co by naše babičky nejspíše nazvaly „muckáním“.
Časování nešlo vybrat lépe: Od rozchodu s Penelope Cruz uplynul přibližně rok, a Cruise se připravoval na reklamní kolečko k filmu Válka světů – Spielbergově předělávce známé knižní adaptace, s jejíž pomocí se měl Cruise opět dostat do velkofilmové formy. Rozvíjející se vztahy mají schopnost rozfoukávat plameny filmové reklamní kampaně, jenže zrovna tento lidem přišel až příliš šikovně načasovaný. Sama Holmes se totiž do té doby marně pokoušela rozjet po-dawsonovskou kariéru u filmu a měla se brzy objevit v Nolanově snímku Batman začíná.
V Kingsleyho rukou by se k této romanci přistupovalo jemně a s grácií. Cruise, který však byl údajně frustrovaný z toho, že měl zakázáno otevřeně hovořit o jeho nábožsnství, Kingsleyho nahradil novým PR manažerem, jeho sestrou Lee Anne DeVette. Vinit DeVette za mediální bouři, která se následně rozpoutala, by však bylo krajně nefér, protože ji zapříčinil sám Cruise, a nikdo jiný. DeVette je vinna pouze tím, že velkolepě selhala při pokusu omezit rozsah jejích škod. Stejně jako většina ostatních PR manažerů, kteří v letech 2004-2005 pracovali v Hollywoodu, si totiž neuvědomovala, nakolik bude způsob, jakým si hvězdy vytváří svou image, ovlivněn digitálními technologiemi – mimo jiné například streamovanými videozáznamy, digitálními fotografiemi, blogy o celebritách a později sociálními sítěmi.

Photo by Ian, Flickr, CC BY 2.0

Cruisovi nikdo neřekl, že ho paparazzi musí nachytat, jak se s přítelkyní líbá, ne že se s ní má začít líbat před nimi. Stejně takmu nikdo nevysvětlil, že když vyskočí Oprah Winfrey na gauč a začne jančit cosi o tom, jak miluje Katie Holmes, nebude to vypadat jako filmové vyznání lásky, ale spíše jako hrůzostrašný projev šílenství. Nikdo mu nevymluvil, že si jeho polemiku o účinnosti antidepresiv veřejnost nevyloží jako obranu vlastních názorů, ale jako bláznivou promluvu fanatika. I jeho úsměv, díky němuž k sobě kdysi přitahoval davy fanoušků, se mu brzy stal přítěží.
Nová verze Toma Cruise zakláněla hlavu v rozchechtaném veselí, odmítavě vrtěla prstem do obličeje Matta Lauera a poskakovala Oprah Winfrey na pohovce, zatímco se moderátorka na herce dívala se směsicí děsu a pobavení. Díky schopnosti internetu šířit informace rychlostí blesku Cruise tohle všechno navíc dělal dokola a dokola v nekonečné smyčce youtubovských videí, manických memů a videoklipů doplněných o jeho šílené výkřiky.
Obraz Cruise coby Mavericka a Jerryho Maguire vybledl a z herce se stala roztodivná, temná kopie svého dřívějšího já. Tvář měl stejnou, skoro jako by si ji uchovával mladou elixírem věčného mládí, ale rok od roku vypadal čím dál zvláštněji. Když se do médií dostala zpráva o tom, že se Christian Bale při natáčení Amerického psycha inspiroval Cruisovým dutým, perfektním smíchem, který herec věnoval Davidu Lettermanovi v jednom rozhovoru, nikomu to nepřišlo jako nemístný vtip. Dávalo to totiž dokonalý, děsivý smysl.

Photo by startinghere71, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Cruisovi trvalo zhruba rok, než mu došlo, že se kariérně řítí do propasti. Válka světů měla premiéru během toho samého léta, kdy Cruise nejvíce bláznil, a po celém světě vydělala přes $600 miliónů. Třetí díl Mission Impossible, za nějž měl i s procenty ze zisků herec obdržet téměř 100 miliónů dolarů, vydělal v kinech mizerných $397 miliónů. Šéf studia Paramount Sumner Redstone v návaznosti na tento neúspěch okamžitě přerušil obchodní vztahy s Cruisem i jeho produkční společností. Svůj čin odůvodnil slovy, „Jeho nedávné chování přijde společnosti Paramount krajně nevhodné.“
Cruise se následně stáhl z veřejného povědomí. Vynořil se jen na okamžik, aby poskytl rozhovor časopisu Vanity Fair, který dostal nadpis „Ano, naše dcera se jmenuje Suri!“ Tento rozhovor však měl pouze utišit internetový halas a zvěsti o tom, že Katie Holmes místo miminka porodila scientologického mimozemšťana. Cruise si najal novou PR firmu, s jejíž pomocí se mu podařilo přečkat mediální smršť způsobenou jeho účastí ve filmu Valkýrie, kde hrál nacistu s pirátskou páskou na oku, i uveřejnění obzvláště trapného záznamu z jednoho scientologického náborového videa. V roce 2008 pobavil v drobné roli v komedii Tropická bouře, a třebaže se film Zatím spolu, zatím živi z roku 2010 u diváků propadl, Mission Impossible – Ghost Protocol z roku 2011 celosvětově vydělal $700 miliónů. Přesně takový výsledek Cruise potřeboval, aby všem dokázal, že stále dokáže do kin nalákat davy.
Co se reklamních kampaní týče, Cruisova současná strategie je velmi jednoduchá: Než aby se prořekl, neříká raději nic. Nedává se fotit na titulní stránky, neposkytuje žádné vysokoprofilové rozhovory. Po neblahém soudním sporu s magazínem In Touch (který nikam nevedl) a uveřejnění dokumentárního filmu o scientologické církvi Going Clear Cruise již ani nereaguje na otázky týkající se jeho otcovství, milostného života či angažovanosti (případně neangažovanosti) ve scientologické církvi.
Takto se tedy zrodil Tom Cruise, verze 2.0 – hvězda, která se na první pohled tak dobře orientuje v digitálním světě, že má i vlastní profil na Twitteru. Onen profil však nese jasné známky toho, že ho místo Cruise spravuje někdo jiný, někdo, koho si na tuto práci najal. Jeho tweety by klidně mohl psát i reklamní robot a vyšlo by to nastejno.

Což docela sedí, protože přesně takhle nyní vypadají veškerá Cruisova veřejná vystoupení. Vypadají, jako by je měl na svědomí dokonalý, skvěle naprogramovaný reklamní robot. Cruisovi to stále sluší v obleku, usmívá se, přikyvuje a dokola zodpovídá ty stále samé otázky. Dokola povídá o tom, jak sám natáčí většinu vlastních kaskadérských kousků, jak se každému filmu věnuje na sto procent, jak si náramně užívá každou minutu na place. […] Protože takhle vypadá největší filmová hvězda na světě.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

—————

Korekce: Lucifrid

—————

Pages: 1 2

4 komentáře u Herci a herečky 47/47: Anne Helen Petersen, „Selhání Toma Cruise 2.0“

  • Nejdříve bych chtěl poděkovat za obsáhlý cyklus : Herci a herečky. Bylo velmi zajímavé a poučné se dočíst o různých odstínech a úskalích herecké slávy. Vytvořit každý díl muselo dát spoustu práce. Ani nepřemýšlím, kolik jste u toho musel strávit času a systematicky vyhledával informace na netu atd.

    Co se týče Toma Cruise. Od té doby, co vím, že je v scientologické církvy, ho vnímám dvěma způsoby. Cruise-člověk je pro mě totální magor, kterého nemusím…ale když se stane Cruisem-hercem (nejlépe akčním hercem), averze jde pryč a jeho postavám dost fandím. O víkendu jsme viděl novou Mumii. Bohužel to byla velká slátanina a nezachránily to kaskadérské kousky hlavní hvězdy. Mumifikovaná princezna byla OK, zombíci super…ale vše okolo totální výsměch. Celkem bych si přál, aby Dark universe nevzniklo….na novou M:I se ale těším. Takže hvězdný statut Tom stále má. Škoda, že už není moc pravých akčních herců…vlastně mě napadá Keanu Reeves s Johnem Wickem 🙂

    • Zdravím, rádo se stalo. Mě samotného tenhle cyklus nesmírně bavil. Díky za všechny podněty. Tom Cruise pomalu o ten status akční hvězdy přichází, možná proto, že se tolik snaží si ho stále udržet. Ona ta Mumie není jediný jeho film, který byl špatný a moc nevydělal (ehm ehm, druhý Jack Reacher). Mě by třeba zajímalo, kdy si Cruise konečně uvědomí, že vlastně i umí hrát, a znovu natočí něco na způsob Rain Mana, Magnolie, Páru správných chlapů apod.

  • Chtěl bych také poděkovat za tak obsáhlý seriál z prostředí filmu a neskutečného množství odvedené práce.
    —-
    Někdy musí být zajímavý kontrast mezi osobním a veřejným životem těchto celebrit. Já si nedokáži představit, kdy a jak si člověk uvědomí, že si nemůže jít svobodně nakoupit, odjet s rodinou na výlet.

    • Vůbec není zač 🙂 Také si říkám, že to musí být zajímavý pocit – ten předěl mezi, „Tahle pozornost je ještě prima, lidi mě mají rádi,“ a „Tohle už je trochu moc, dejte mi pokoj, co kdyby z toho davu teď vyskočil nějaký pomatenec?“

Napsat komentář: aldebaran Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.